Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Vidiny Friedricha Nietzcheho

Požádala jsem při nejbližší příležitosti Viktorína, aby si promyslel možnost přeměny doktora Vomáčku na vodníka.

Proč ti na něm tak záleží, že ho chceš změnit dřív než rodiče? pomyslel si udiveně.

Protože je to nejlepší doktor, jakého znám. Slušelo by se, aby se k nám přidal. Navíc bych chtěla, abys mi s ním pomohl. Má rakovinu žaludku.

Takže nemá času nazbyt, uvažoval. Dobrá, beztoho jsme chtěli začít co nejdříve. Ale to ti povídám, budeš ho asi na to muset připravit. Bez utopení hned na začátku to nepůjde.

Ale pak mi s ním pomůžeš?

To víš, že ano. Ale ještě něco. Je ženatý?

Je, přikývla jsem.

Má děti?

Ano, dvě dcery. Záleží na tom?

Víc, než si myslíš. On pak bude určitě chtít, abychom mu předělali celou rodinu. Jsi si jistá, že se můžeš zaručit za všechny? Myslel jsem, že ti nejprve předělám rodiče a bratra.

Jeho paní znám jen od vidění, přiznala jsem. Viděla jsem ji několikrát v nemocnici, když byla za manželem. Dcery jsem viděla ještě méně. Jenže tady utíká čas, rozumíš? Kdyby to nešlo jinak, změníme jen jeho. Můžeme mu potom dát pitodon, aby mohl začít.

Nebude to tak jednoduché, Blaženko - ale uvidíme, co se dá dělat. Já teď musím přednostně dokončit technickou revoluci v dopravě, až s ní skončím, věnuji se problémům rozpoznávání vhodných a nevhodných lidí.

Pak mi chvíli vykládal o tom, jak postupuje stavba další továrny na létající auta a co má v plánu pro nejbližší čas. Bylo vidět, že se mu podařilo odstartovat obrovské změny ve všech oblastech lidské činnosti. Připravil zákony proti znečišťování ovzduší a vod a rozhodl se přeměnit celý systém soudnictví, protože současný mu naprosto nevyhovoval.

Policie má teď vše co potřebuje. Dostala veškerou armádní techniku i odborníky. Ale co je platné, že se snaží jít proti zločinu, když to znehodnotí soudy. Když soudce nechá běhat na svobodě vraha, není už nikoho, kdo by to po něm napravil. Můžeme jen čekat na další zločin.

Navrhl zákony a čekal, jak projdou Parlamentem. Byly tam některé zajímavé pasáže. Trestní sazby měly být vypočítány samočinně. Soudce měl jen zhodnotit, zda je pachatel vinen či ne, ale nemohl ovlivňovat výši trestu. Systém opravných koeficientů měl rozlišovat závažnost dalších okolností. Účast na organizovaném zločinu hodnotil automatickým zvýšením trestu o dvacet procent, prokázané vůdcovství zločinecké tlupy znamenalo dalších dvacet procent navíc. Ještě větší koeficient byl pro policisty, kteří by se dali na dráhu zločinu, místo aby zločin odhalovali.

Některé zákony vyvolají u poslanců odpor, uvažoval přede mnou Viktorín. Zejména ty, které se budou týkat jich samotných. Nabízím jim větší práva, než mají ostatní. To ale znamená větší odpovědnost. Poslanec, který spáchá zločin, dostane proti chlapíku z ulice trest dvojnásobný.

Není to moc tvrdé?

Poslanci mají jednat tak, aby byli příkladem.

Ale co když se poslanec stane šéfem zločinecké bandy?

Pak se může stát, že z kriminálu nevyjde. Když se to sečte a znásobí, může to dělat třeba dvě stě let vězení. To je prakticky totéž co doživotí.

Ne pro vodníka.

Poslyš, Blážo, už jsem ti snad říkal, že se žádný vodník zločincem stát nesmí. Možná by pak byl na místě ještě další trest. Například - převedení zpátky mezi obyčejné lidi.

Ty bys to uměl?

Myslím, že ano, přikývl. Potíž je v tom, že nedokážu odhadnout, kolik zla by předtím dokázal vodník napáchat.

Ale přece - něco se mi na tom nelíbí. Vždyť uvažujeme, jako kdyby byli vodníci víc než lidé. Začíná to vypadat skoro jako teorie o nadčlověku.

Myslíš na Nietzcheho?

Ano - víš přece, co z toho udělali Germáni!

To je právě ono - co z toho udělali. Nietzche sám o sobě nebyl žádný génius, ale četla jsi ty jeho vize?

Četla jsem něco o Zarathustrovi.

Já jsem od něho četl skoro všechno. Většinou to byly příšerné bláboly, ale prosím, když si to myslel... zůstaneme raději u toho Zarathustry. Mohla by sis pamatovat, že on nikde netvrdil, že nadčlověk pochází z nordické rasy, že musí být plavovlasý, modrooký a s protáhlou lebkou. Nic takového. Podle Nietzcheho má být dokonalejší, nic víc. Když si to přečteš pozorně, dozvíš se, že Nietzche předpokládal vznik nadčlověka nějakou neurčenou přeměnou obyčejných lidí. Mám podezření, že něco věděl o vesmířanech i o vodních lidech, ale jen mlhavě, kdyby znal víc, asi by to sepsal jinak. Buď jak buď, Nietzche zemřel kolem roku tisíc devět set a netušil, kam až to s jeho teoriemi Germáni dotáhnou. Oni k těm jeho blábolům navíc pletli páté přes deváté. Nietzcheho nadčlověk měl být dokonalejší než lidé. Germáni prostě prohlásili sami sebe za nadlidi a spousta Němců na to skočila. Bylo to přece tak jednoduché! Jsi Germán, jsi tudíž nadčlověk. Jednoduchá řešení bývají zpravidla lživá, Germáni nebyli výjimkou. Šíření nadčlověka bylo pro ně vítanou záminkou, jak ospravedlnit vyhlazování ostatních národů. Něco podobného pokračovalo po zániku Tisícileté říše - s nepatrným rozdílem, že pojem nadčlověk nahradili spojením slov socialistický člověk a neomezili se jen na jeden národ. Výsledek byl podobný. A opět pokládali za normální a dokonce za záslužné starý druh krutě vyvraždit v koncentračních táborech, jaké měli i Germáni. Jedni za osmnáct, druzí bez dvou za dvacet.

Aby to tak nedopadlo i s vodníky, strachovala jsem se.

O to se musíme postarat především, uvažoval Viktorín. My vodníci některé Nietzcheho předpoklady splňujeme. Nepochybně jsme dokonalejší, přinejmenším po biologické stránce. Naše schopnosti žít ve vodě, telepatie i dlouhověkost jsou rozhodně více než pouhý tvar lebky nebo barva vlasů. Máme ale nevýhodu v neschopnosti mít děti, ovšem řekl bych, že to je jakási pojistka, nevíme zatím proti čemu. Co to ale znamená? Nietzche tvrdil, že dosavadní lidé musí nadčlověku uvolnit místo a Germáni si z toho vyvodili oprávněnost vyhlazovacích táborů. Já tvrdím, že to je nesmysl. Vodní lidé dokáží žít vedle dosavadních lidí v míru a místo se jistě najde pro všechny. Pokud se za nějakých deset tisíc let podaří změnit všechny lidi na vodníky, nebude to vyhlazením původních lidí, nýbrž přeměnou na dokonalejší vodní druh. Dobrovolnou, bez násilí, bez krve. Měli bychom být totiž dokonalejší především po stránce morální.

To vypadá nadějněji, usoudila jsem v duchu.

Ano, tak by to mělo probíhat. Postupná přeměna v zájmu každého, kdo ji podstoupí. Ale právě tak, jako to napsal Nietzche, je třeba svět na příchod nadčlověka nejprve připravit. Samozřejmě ne vyvražděním dosavadních lidí. Ty bude třeba přizpůsobit spíše po té morální stránce.

Anebo se ukáže, že my vodníci jsme slepou uličkou ve vývoji lidstva jako takového, pomyslela jsem si s hořkostí. Nemůžeme se rozmnožovat, museli bychom neustále znovu a znovu vznikat přeměnou z obyčejných lidí.

A co když je tomu tak? uvažoval Viktorín. Kdyby to nešlo jinak, vývoj člověka by se rozdělil na dvě etapy. Člověk by začal život jako dosavadní druh. V tom stadiu by si založil rodinu, přivedl na svět děti a až potom by se přeměnil na druhou formu, kdy bude mít nějaké možnosti navíc a především bude dlouhověký. Tak tomu bývá u hmyzu, kdy se z kukly líhne cosi zcela odlišného, než co tu bylo předtím.

Až na to, že u hmyzu tomu bývá naopak, došlo mi. Teprve to, co se z kukly vylíhne, je schopné přivádět na svět potomky.


Vomáčku jsem si vzala na starost já. Viktorín prohlásil, že se mi do toho míchat nebude, jeho problém to bude až ve chvíli, kdy mu ho předám v hrnečku.

Pravidelně jsem teď navštěvovala nemocnici.

Pana Pihýra propustili uzdraveného už třetího dne po mém léčebném zákroku. Obešlo se to bez operace, ačkoliv pacient hudroval, že by měl do smrti pokoj, kdybychom mu apendix prostě vyřízli a šmytec.

Pak mě nechali, abych se věnovala dalším případům. Nešlo to vždycky hladce. Někteří mladí lékaři se cítili neoprávněně odstrčeni. Vomáčka nade mnou držel ochrannou ruku, ale cítila jsem z více stran skrývanou nechuť až zášť. Někdo o mně začal trousit pomluvy. Podle nich jsem si z nemocnice udělala soukromou výzkumnou laboratoř. Prý je na pováženou, když léčí obyčejná zdravotní sestra bez diplomu a odnesou to chudáci pacienti.

Většina pacientů byla ale potěšena, že se o ně stará sama královna a neodmítali mé léčení. Tím spíš když se ukázalo, že mám dobré výsledky. Ostatně na mě dohlížel primář Vomáčka, což bylo před ostatními oficiální zárukou, že se pacientům dostane skutečně odborné péče.

Po panu Pihýrovi, což byl lehký případ, jsem měla možnost dát se i na složitější. Některé byly těžkým oříškem, což mi Vomáčka otevřeně řekl. Byl to zánětlivý proces, který hrozil skončit amputací nohy, nebo cirhóza jater. Troufla jsem si na mozkovou obrnu - a musím počítat i pokročilou rakovinu žaludku primáře Vomáčky, o které kromě nás dvou zatím nikdo nevěděl.

Léky vesmířanů se ukázaly být účinné, ale zázraky dělat nemohly. Zatímco u zánětu nohy nastávalo rychle zlepšení, játra odolávala léčení a mozková obrna vypadala pořád stejně beznadějně. Nejvíc mě ale potěšilo, že Vomáčkův nádor začal vypadat menší než na počátku.

„Vypadá to, že ses opravdu něco naučila,“ řekl v jedné chvilce, když jsme spolu seděli u kávy v jeho pracovně.

Rozhodla jsem se využít jeho rozpoložení a kout vlastní želízka.

„Pane doktore,“ začala jsem opatrně. „Zeptal jste se mě, kde studuji a nemohla jsem vám odpovědět. Slíbila jsem vám, že se za vás přimluvím a také jsem to dodržela.“

„Takže mi to řekneš?“

„Nesmím to v žádném případě prozradit nezasvěcenému,“ vrtěla jsem hlavou. „Bylo by to možné jen v tom případě, kdybyste se rozhodl změnit úplně od základů svůj život a dal se k nám.“

„K vám - dobrá, ale kdo vlastně jste? Říkala jsi mi něco v tom smyslu, že se počítáte za úplně odlišnou, neevropskou civilizaci. Jste snad nějaká tajná náboženská sekta?“

„S náboženstvím to nesouvisí,“ vrtěla jsem hlavou. „Má to úplně jiné kořeny. Viktorín je například katolík.“

„V něčem se ale odlišujete.“

„Ano, odlišnosti máme. Telepatii, nebo že můžeme žít pod vodou.“

„Tajná civilizace potápěčů?“ pousmál se.

„Ne, tak tomu není,“ řekla jsem vážně. „My nepotřebujeme potápěčské přístroje. Můžeme dýchat vodu. Jako ryby.“

„Na to nejsou lidské plíce uzpůsobené.“

„Nemáme lidské plíce,“ odtušila jsem k jeho obrovskému překvapení. „Máme je odlišné. Můžeme jimi dýchat nejenom vzduch, ale i vodu.“

„To by ale bylo hrozně namáhavé,“ namítl.

„Není,“ ujistila jsem ho. „Pod vodou se nám dýchá dobře, pokud není znečištěná. Horší je, že při dýchání vody člověk prochladne.“

„No jistě! Voda musí lidské tělo ochlazovat více než vzduch. Zejména v plících, kde se dostane do přímého kontaktu s krví,“ uvažoval.

„Nám to nevadí,“ přikývla jsem. „Můžeme se podchladit i pod dvacet stupňů Celsia.“

„Při takových odlišnostech by se podle mého názoru jednalo o odlišný biologický druh,“ uvažoval pomalu Vomáčka. „To byste měli s obyčejnými lidmi společný jen vzhled.“

„Máme toho společného víc,“ ujistila jsem ho. „Ale máte pravdu, jsme jiný druh. Ne Homo Sapiens, člověk moudrý, ale Homo Aquaticus, člověk vodní. Vy lidé nás nazýváte wassermanni, česky hastrmani. Ano, vodníci.“

„Kdybys nemluvila vážně, s chutí bych se zasmál,“ řekl Vomáčka. „Hastrmani jsou přece jen v pohádkách.“

„To není pohádka,“ odvětila jsem tiše. „Hastrmani žijí už dlouho vedle lidí. Je nás ale málo a nedáváme lidem najevo svou přítomnost. Mezi lidmi o nás koluje jen nepatrně věrohodných informací. Kdo se něco doví, obvykle mlčí. Proto o nás lidé tak málo vědí.“

„A co mezi hastrmany děláš ty?“ usmál se shovívavě. „Já tě přece znám od malička. Tvoji rodiče jsou přece normální, nebo ne?“

„Mezi suchozemskými a vodními lidmi je možná přeměna,“ řekla jsem vážně. „Chci ji nabídnout i vám, pane doktore. Dejte se k nám, vodníkům. Nebojte se, nebudete bydlet v rybníku - ačkoliv by i to šlo. Můžete žít jako dosud mezi lidmi, můžete léčit - jen tím získáte spoustu zajímavých výhod. Možnost dýchat pod vodou patří mezi ty méně podstatné. Regenerace tkání je ještě výhodnější. Pak mohou člověku narůst nové oči, ačkoliv to odporuje známým lékařským znalostem.“

„A ty jsi tou přeměnou prošla?“ pochopil a pozorně se na mě zadíval. Pobavený úsměv mu postupně mizel s obličeje, zřejmě si uvědomoval, že mluvím vážně.

„Ano, jsem hastrmanka,“ souhlasila jsem. „Díky tomu vidím.“

„A tvůj Viktorín?“

„Ten je hastrmanem už skoro devět set let.“

„Devět set... let?“ Že na mě teprve vytřeštil oči, tomu jsem se nedivila.

„Mezi největší výhody vodníků patří dlouhověkost,“ ujistila jsem ho. „Proto vám to nabízím. Jste velice dobrý lékař a kromě toho máte rád lidi, to je ještě důležitější. Přeměnou získáte tak úžasné možnosti, že si to zatím ani neumíte představit.“

„Předpokládám, že i telepatii?“

„Telepatii samozřejmě také, a s ní možnost ovládat naše přístroje. Například tady ten pitodon. Je vám jasné, že jsem mezi vodníky malý pulec, ale za nepříliš dlouhou dobu, co studuji anatomii člověka pomocí pitodonu, jsem se dozvěděla velké množství znalostí. Pochopitelně neznám latinské názvy lidských orgánů, snad kromě těch, co si pamatuji ze zdrávky. Znám jen podstatně lépe jejich funkci, metabolismus, vím o mnoha abnormalitách, takže se opravdu mohu pokusit o léčení už teď, ačkoliv mi chybí pořádná praxe. Můžete to snad posoudit sám, ne?“

„Dobrá - ale když to jde, proč jste většinu lidí nepředělali na vodníky?“

„Pane primáři, uvědomte si, že přeměna ve vodní bytost znamená tak zásadní změny do lidského organizmu, že si to těžko představíte. Není to nic jednoduchého.“

„To bych pochopil,“ řekl vážně. „Neznamená to, že je tu nějaký háček? Taková přeměna bude podle všeho životu nebezpečná. Anebo se mýlím?“

„Háčků je samozřejmě víc,“ usmála jsem se provinile. „Řeknu vám vše nač si vzpomenu - rozhodnout se musíte sám. Nebezpečné životu to není.“

„Tak ven s těmi háčky,“ vybídl mě.

„Velký problém je, že my vodníci nemůžeme mít děti,“ vzdychla jsem si. „Vám by to vadit nemuselo, když děti máte. Mě a Viktorína to bolí víc.“

„To znamená, že s přeměnou končí veškerý sex?“

„To ne, ale vznikne trvalá neplodnost,“ upřesnila jsem. „Viktorín zájem o sex neztratil ani po staletích a na mě přeměna také nezapůsobila negativně. Řekla bych, že se po té stránce krásně shodneme. Jenže od chvíle, kdy jsem se stala vodní bytostí, nedostala jsem periodu. V první době mě to zmátlo, žila jsem v zajetí starých představ, že to známé měsíční trápení je spojené s životem každé ženy a jeho vynechání může být kromě nežádoucích poruch způsobené jen graviditou a přípravou k narození dítěte. V první době jsem si dokonce dělala naděje, že jde právě o tuto eventualitu. Pro mě a Viktorína by to nebylo nepříjemné, naopak! My po dítěti toužíme! Až pak jsem se smířila s tím, že ztráta periody je příznakem ztráty plodnosti. Vodníky to postihuje jako kletba, nejen u žen, ale i u mužů. Asi to nevíte, jsem Viktorínova čtvrtá žena - ale se žádnou děti neměl.“

„Proč sis ho tedy brala?“ podíval se na mě zkoumavě. „Co tě k tomu vlastně vedlo?“

„A co byste dělal na mém místě vy?“ zeptala jsem se ho. „Viktorín se mnou jednal otevřeně a čestně. Přeměnou jsem ztratila schopnost mít dítě, ale získala oči. Jako slepá a zohavená jsem neměla na vybranou. Myslíte, že bych mohla mít dítě za takových podmínek? Navíc jsem se do Viktorína zamilovala jako do nikoho. Nabídl mi ruku až po přeměně. Vzala jsem si ho, ačkoliv oba víme, že vlastní děti mít nebudeme. Máme se rádi a potřebujeme se, na tom není nic špatného. Dítě si nakonec můžeme i adoptovat. Už jsme si dělali plány, jak půjdeme do kojeneckého ústavu získat nějaké nešťastné odložené dítě. Spousta jich čeká na někoho, kdo je pohladí a vezme je domů. Můžete mě soudit i litovat, ale aspoň uznejte, měla jsem to těžší než vy.“

„Já tě přece nechci a nemohu soudit, Blaženko,“ řekl Vomáčka mírně. „Věřím, že tě ta věc mrzí. Když už ses ale rozhodla, asi nemůžeš couvnout.“

„Já opravdu couvat nemohu,“ přikývla jsem. „Ani bych nechtěla. Ale moc by mě mrzelo, kdybyste teď couvnul vy.“

„Proč ti zrovna na mně tak záleží?“

„Protože neznám nikoho lepšího,“ vysekla jsem mu bezděky poklonu, jakou si plně zasloužil. „Vy jste přece podle lidských hledisek už překročil polovinu průměrného lidského věku. Jako lékař jste na vrcholu svých schopností, ale na jak dlouho? Uvažte! Nabízím vám nejen možnost ještě více se zdokonalit, ale i delší dobu svých schopností využívat.“

„No - vykládáš mi to docela realisticky,“ zamyslel se.

„Pane primáři, řeknu vám ještě něco,“ pokračovala jsem tiše. „Vodníků bylo původně více než dnes, ale postupně jich ubývalo. Mohou se sice dožít vysokého věku, ale nesmrtelní nejsou a občas někdo z nich zahyne, většinou násilnou smrtí.“

„Když nemůžete mít děti, pak jistě vznikáte z obyčejných lidí, jak mi ostatně nabízíte. Pochopil jsem to dobře?“

„Ano - až na to, že budete teprve druhým člověkem, komu vodní lidé tu proměnu nabízejí.“

„Vždyť jsi říkala, že tobě ji nabídli také a přijala jsi jejich podmínky,“ zarazil se.

„Ano. Já jsem byla ta první. Víc jich od té doby nebylo.“

„A ti před tebou? Ti původní vodníci vznikli jinak?“

„Ano, ale to už je tajemství, které nesmím prozradit ani vlastní mámě. To mohou znát jen vodníci.“

Zamyslel se, ale dál na mě nenaléhal.

„Nechám vám čas na rozmyšlenou,“ řekla jsem po chvilce. „Uvědomte si, čím dřív se stanete vodníkem, tím dřív se naučíte zacházet s pitodonem, který léčí efektivněji než dnes. Budete mít od začátku větší znalosti než jsem měla já. Když si to dáte dohromady, může z vás být fenomenální lékař.“

„Dobrá. A když budu souhlasit?“

„Ještě vám oznámím poslední háček, který v tom vězí,“ pokračovala jsem. „Nezbytnou podmínkou přeměny je, že vás nejprve musím utopit. Vypadá to strašlivě, ale jinak to prostě nejde.“

Chvíli mlčel a jen na mě nevěřícíma očima zíral.

„No ovšem! Když jsi hastrmanka, topíš lidi,“ vzpamatoval se po chvíli. „To přece patří k vodníkům...“

„Ještě jsem nikoho neutopila,“ řekla jsem tiše.

„A ten tvůj Viktorín také ne?“

„Většinou lidi zachraňuje,“ řekla jsem. „Mě utopil, aby mi dal naději. Po celou dobu umírání mě držel v náručí - ano, bylo to příšerné, nezapírám. Ale mohlo by to být i horší. Pochopte, ta smrt není konečná, definitivní.“

„Smrt z lásky - a potom nový život po smrti,“ usmál se, ale dost kysele.

„Je to nutné,“ opakovala jsem. „Je to nepříjemné, ale to jsem naopak měla jednodušší. Já jsem totiž Viktorínovi pevně věřila.“

„No, to jsi mi dala na vybranou!“ povzdychl si. „Kdo by to do tebe řekl. Kdysi jsem tě vídal jako malé děvčátko. Pak z tebe vyrostla pohledná zdravotní sestřička, ale ani ve snu bych si nepomyslel, že budeš jednou českou královnou a že mi nabídneš - smrt.“

„Nabízím vám ji, protože si vás hodně vážím,“ řekla jsem. „Nikdy to nenabídneme tomu, kdo toho není hoden.“

„A když se rozhodnu, že to nechci?“

„Byla bych zklamaná,“ přiznala jsem. „Byl byste sám proti sobě. Ale pak by mi nezbylo, než obrátit se na někoho jiného. Což máme v plánu tak jako tak. Teď, když je to možné, by byla chyba toho nevyužít.“

„A jak dlouhou dobu mi ponecháš na rozmyšlenou?“

„To záleží na vás. Já mám teď času dost. Třeba tisíc let - možná i víc.“

„Poslyš, Blaženko,“ natáhl se ke mně a pevně mi stiskl rameno. „Co mi tady říkáš, je skoro stejně strašlivé, jako když jsi mi do očí sdělila diagnózu rakoviny. Jenomže tu jsem věděl předem - a tohle je tak šokující...“

„Také jsem si to prožila, pane primáři. A ne tak dávno. Pamatujete se na mě, jak jsem byla nešťastná? Bez očí - bez budoucnosti...“

„Dobrá,“ pustil mé rameno. „Dej mi čas, abych si ještě něco stihl zařídit. Musím se postarat o rodinu, když se mám rozloučit se životem...“

„S rodinou ani se životem se loučit nemusíte, alespoň ne nadlouho. Jen si vezměte dovolenou.“

„Jak dlouhou?“

„Proměna trvá čtrnáct až čtyřicet dní, může se to případ od případu lišit. Pokud potřebujete peníze pro rodinu, dám vám je předem. Až se vrátíte, nikdo na vás nic nepozná.“

„Dobrá,“ zvedl se ze židle na znamení, že náš rozhovor považuje za skončený. „Já se tedy přihlásím, ačkoliv možná ne hned. Nejprve chci vidět, jak dopadnou tvoji pacienti.“

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 16:34

Komentáře: