Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Překvapení

Příčinou zhroucení Sovětského svazu se nestala létající pevnost Miráž, schopná vydržet atomový úder, vytvořit jezero lávy a donutit i bohorovné sovětské představitele k jednání, ale několik slabě ozbrojených letadélek Spojených národů, vybavených jen ručními zbraněmi pro případ nenadálého přepadení. Komise objevily za podpory umělých družic několik desítek tajných koncentračních táborů. Technické podrobnosti jsem se nedozvěděla, ale Viktorín se v tom incidentu angažoval a často jednal na mimořádných zasedáních Spojených národů.

Podařilo se mu vynutit na Sovětech likvidaci táborů bez obvyklého zahlazení stop postřílením vězňů. Do svých domovů se tak vrátilo veliké množství lidí. Většina z nich ale pochopila, že nastal čas vzchopit se proti tomu nelidskému, co je už jednou uvrhlo na pokraj smrti. Vězňové, kteří už neměli co ztratit, začali přesvědčovat ostatní, aby se konečně přestali ohlížet na strach. Dožadovali se veřejně, aby nenáviděná vláda odstoupila a aby byly vypsány nové volby, ale už bez jediné povinné kandidátky.

Pod ochranou Spojených národů založili politické strany, které měly jediný cíl: zbavit lidi strachu. Nenechali se uplatit nabízenými výhodami, ani zastrašit, ačkoliv se jejich předáci stávali terčem nevysvětlitelných vražd. Když nebylo možné přinutit policii, aby vykonávala svoji povinnost, dosáhli odvolání ministra vnitra a nezvykle mohutnými demonstracemi přinutili jmenovat nového ze svých řad.

Pak už to šlo samospádem laviny.

Podařilo se jim odstranit agenty, kteří všemožně bránili ve vyšetřování. Tím pádem se podařilo vypátrat a usvědčit některé teroristy. On nich vedly nitky tajných příkazů dál, až do sekretariátů všemocné partaje. Hněv lidí se v mnoha případech obrátil proti zkorumpovaným členům zastupitelstva, kteří se nevěnovali službě veřejnosti a svá místa měli za neochvějné trůny. Ve mnoha městech byly volby vypsány až o několik měsíců dříve, než přišlo svolení z Moskvy. Bývalí vládci při nich přišli o veškerou moc.

Od nerozborného Sovětského svazu se začaly oddělovat okrajové části. Některé menší republiky využily svého práva odtrhnout se, sice zakotveného v ústavě, ale dosud nemyslitelného. Vypuklo to v horkokrevných oblastech jihu, kde mezi lidmi panovala velká nenávist vůči Rusům. Bohužel se občas projevila pogromy a přistěhovalci z těch zemí prchali jen s nejnutnějším, co stačili pobrat.

Bylo ale možné je litovat?

Samozřejmě - a Viktorín požadoval na Spojených národech vytvoření dalších komisí, v případě potřeby ozbrojených, aby bývalé mocipány před hněvem ostatních národů chránily. Nikdo ale příliš nelitoval ty, kterým se podařilo zachránit holé životy a přišli o všechno ostatní.

Nerozborný svaz svobodných republik spojila navěky veliká Rus, to byl začátek hymny Sovětského svazu.

Když se to vezme, každé druhé slovo hymny lhalo. Republiky nebyly svobodné, jejich svaz nevznikl z vůle všech národů, rozhodně nebyl na věky a nerozborný? Jak rychle odpadaly okrajové republiky od kolosu, který už neměl sílu připoutat je k sobě ocelovými pásy svých tanků!

V Českém království mezitím nastalo období velkého vzestupu. Příčin bylo více. Odchodem okupantů se všeobecně ulevilo od zátěže, kterou pobyt cizích vojsk znamenal. Lidé si konečně mohli volně vydechnout. Změny zákonů dovolovaly, aby lidé získali zájem podnikat. Na čelním místě mezi všemi příčinami úspěchu vystupovaly Viktorínovy elektrárny a letecké továrny. Přinášely do země peníze ze všech stran světa. Elektřinu Viktorín dodával nejen našim blízkým sousedům, ale brzy i do vzdálenějších zemí Evropy. Cenou mu mohly konkurovat jedině vodní elektrárny. Létající auta znamenala velké obchody se všemi zeměmi světa. V anglicky mluvících zemích je nazývali flyer, Němci jim říkali flieger, ale většina národů jim ponechala jméno aero. V Čechách se jim začalo říkat vznášedla, ačkoliv to slovo mělo původně odlišný význam. Jedna česká továrna se zabývala karosériemi a nástavbami, v dalších se vyráběly holé létací vaničky, na které se nástavby montovaly ve stovkách dalších továren po celém světě. Viktorín získané peníze neukládal do bank, ale používal k rozvoji Českého království, stavbě čističek vod a pomáhal při přechodu na méně škodlivou výrobu, kdekoli to bylo možné a chyběly by jen potřebné peníze.

Až teď Slováci pochopili, oč přišli. Nutno jim přiznat, že u nich hrdost převládla nad vypočítavostí. Vlády Slovenska se často střídaly, ale žádná z nich neměla nejmenší snahu opět se připojit k Čechám. Slovákům zůstala samostatnost a bylo to tak určitě lepší pro obě strany.

Bráška Jindra se vrátil na vysokou školu, aby přece jen dostudoval. Chtěl se stát inženýrem a už si předem vyjednával, zda ho Viktorín přijme jako konstruktéra.

Viktorín mu to slíbil - ale nechal ho studovat techniku a nevzal ho do základny, kde by se Jindra mohl naučit technice vesmířanů. Snažila jsem se Viktorína přemluvit, aby v tom případě udělal výjimku a vzal ho k nám, ale byl neoblomný. Techniku vesmířanů nezvládne, dokud nebude vodníkem, opakoval mi. Můžeme ovládání přizpůsobit, aby nepotřeboval telepatii, namítala jsem.

Podívej se, Blaženko, nechceš přece bratrovi uškodit, pomyslel si nakonec smířlivě. Nech ho, ať vystuduje normální techniku. Dostane solidní základy, které později využije. Matematika je stejná po celém vesmíru. Později si jen doplní, co by mu eventuálně chybělo. Já bych ho nechal nejprve vystudovat a založit si normální rodinu. Mezi nás ho můžeme vzít kdykoliv později.

Uznala jsem to a přestala jsem naléhat.

Neměla jsem teď čas, abych se s ním vídala. Pořád jsem studovala - jenže ne techniku, ale lékařské vědy.

Teď už jsem se musela ptát Viktorína, neboť roboti některé podrobnosti neznali, anebo je spíš nechtěli znát. Začala jsem pronikat do takové hloubky, kterou i Viktorín objevoval teprve nedávno. Dovedla jsem oživit utopeného, zatím s vydatnou pomocí inkubátorů, ale chystala jsem se, že to zvládnu jen s pitodonem, jako to uměl Viktorín. Využila jsem přitom privilegovaného postavení královny. Zřídila jsem si okamžité spojení na Záchrannou službu, odkud mi měli hlásit všechny případy utopení.

Skutečně mě zavolali k několika pacientům, když si už sami nevěděli rady. U prvního utopence ale vrtěli hlavou, když jsem si ho vznášedlem odvážela. Byl to malý chlapec a byl nepochybně již několik hodin mrtvý. K jejich překvapení jsem ho rodičům vrátila živého a zdravého. Pak už jsem neměla nejmenší problémy. A to ani nevěděli, že jsem vlastně hastrmanka!

Do nemocnice jsem teď docházela zřídka. Vomáčka ale o mé instituci záchrany utopenců dobře věděl. Stále častěji se mě ptal i na podrobnosti o jeho vlastních pacientech. Odpovídala jsem, jak jsem nejlépe mohla, ale nikdy jsem mu neopomněla zdůraznit, že by tohle mohl i on sám, kdyby...

Zatím se ale k ničemu neodhodlal. Nebylo divu. Kdyby mě Viktorín jednoho krásného rána neposadil do svého auta a neutopil jako kotě, možná bych se rozmýšlela ještě dnes.

Mezitím jsem si připsala na konto úspěchů i tu mozkovou mrtvici, která mi dlouho odolávala. Bylo to náhlé, skoro jako opravdový zázrak. Pacientka byla ochrnutá, nemluvila a domlouvali se s ní jen tak, že na ně mrkala. Dvě mrknutí znamenala ano, jedno ne. Jednoho dne jsem jí dávala jako vždy léky a už jsem byla na odchodu, když se za mnou ozvalo:

„Děkuji, doktorko...“

Pacientka začala mluvit, což jí život okamžitě usnadnilo. Následujícího dne zjistila, že může sevřít prsty na levé ruce a do týdne mohla rukama pohybovat a dokonce se dokázala sama najíst. Byla jsem z toho nadšená jako málokdo. Okamžitě se tu novinu musel dozvědět i primář Vomáčka. Radoval se společně se mnou, jako kdyby pacientku uzdravil on sám.

Řekla jsem mu ale současně, že svůj pobyt v nemocnici neprodloužím. Dokončím pacienty, které jsem začala léčit, ale nové neberu. Zdůvodňovala jsem to prací u záchranky. Tam šlo bezprostředně o životy.

„Máte pravdu, paní kolegyně,“ pokyvoval hlavou Vomáčka. „Slyšel jsem, že vám tam říkají zázračná královna. Budiž, je to úspěch a obrovská čest pro nás. Ostatně, ani tady v nemocnici to nebylo méně důležité.“

Nádor v jeho žaludku byl očividně na ústupu. Skoro jsem se mrzela, že jsem mu nedala na vybranou jenom mezi smrtí utopením a rakovinou. Pak by jistě svolil mnohem ochotněji - ale teď už zase měl co ztratit, nebo si to možná sám myslel.

Ačkoliv Viktorín pobýval více na Hradě a já na základně, bývali jsme teď často spolu. Někdy v Praze, častěji na základně. Měla jsem ráda koupání v obrovském bazénu, velikém jako fotbalový stadión. Voda se v něm dala ohřívat, takže koupání bylo docela příjemné. Bylo samozřejmě potřeba najít správnou teplotu, aby ve vodě nebyla zima, ale aby do sebe pojmula dost kyslíku a nebyla k udušení.

Viktorín mi s úsměvem vykládal, jak kdysi dávno z čirého furiantství bazén vypustil. Když jej napouštěl, otevřel poněkud více stavidla, ale protože to i potom trvalo příliš dlouho, nechal bazén bazénem a dal se do něčeho jiného. Labe pak bylo skoro půl hodiny bez vody, jak se všechna stačila hrnout do podzemí. Lidé si o tom povídali několik století a zmínka se dochovala dodnes, i když jen ve falešném podání v pověsti o Opatovickém klášteru.

Bazén nebyl jen rozsáhlý, ale i hluboký. Jeho dno bylo v temné hlubině téměř pět set metrů pod hladinou. Dole na bazén navazovalo bludiště chodeb, zakončených velikými kobkami, podle Viktorína odpočinkovými kójemi vesmířanů. Každá kobka měla rozměry větší, než největší pozemská katedrála. Po vesmířanech tu ale nezůstala ani památka.

Člověk, odkázaný na vzduch z tlakové láhve potápěčského aparátu, nemůže takové hlubiny navštívit. V krvi se začne rozpouštět i dusík, nastává hlubinné opojení, spojené se ztrátou sebekontroly. Při vynořování pak musí dodržovat pomalou dekompresi, jinak vzduch rozpuštěný v krvi vyšumí jako bublinky v limonádě a ucpe vlásečnice. Tkáně přestanou být vyživované, může nastat poškození mozku a v nepříznivých případech i smrt.

Nic takového nehrozí u vodních lidí. Krev okysličovaná vodou proudí pomaleji, ale není v ní dusík, který by ji mohl změnit v narkotikum, nebo by mohl během vynořování vyšumět. Vodní lidé se potápějí do kilometrových propastí tak rychle, jak to dokáže vorvaň. Stejně rychle se mohou i vynořit.

Velice ráda jsem se potápěla až na dno velikého bazénu. Dole byla tma, světlo shora sem nepronikalo, ani modravé zbytky, které by oči byly schopné zachytit. Mohla jsem vyslat myšlenku a ta by zažehla osvětlovací lampy - pak se klenby podvodních katedrál proměnily v jasně ozářené světlé prostory. Ano, tady trávili odpočinek vesmířané, ty zdánlivě nemotorné válcovité stonožky na tak slabých nožičkách, že je na vzduchu ani neunesly a pokud se museli vynořit, museli mít oblečené vodotěsné skafandry, plné vody a nesené desítkami malých antigravitačních motorků. Vynořovali se prý málokdy. I do Atlantiku cestovali pod vodou, v tehdejší době bylo koryto Labe hluboké, pečlivě udržované, nikde nebyly překážky v podobě jezů a zdymadel. Ty tady byly postavené až dávno po odletu vesmírné lodi těch bytostí, kupodivu nakloněných slabým a křehkým barbarským tvorům, zvaným člověk.

Také toho dne, kdy jsem se naposledy vrátila z nemocnice na základnu, jsem rychle ze sebe shodila šaty a skočila do velkého bazénu, abych si pořádně zaplavala. Koupala jsem se zásadně nahá. Nikdo mě tu nemohl pozorovat, kromě Viktorína - a ten mě přece znal. Skokem z vysokého můstku jsem se potopila do hloubky skoro dvaceti metrů. Prudce jsem vydechla vzduch ve velkých, spirálovitě se vlnících šňůrách bublin a ihned jsem se nadechla vody.

A v té chvíli se mi zvedl žaludek, či spíše klesl, byla jsem totiž pořád hlavou dolů. Než jsem si mohla uvědomit, co se děje, začala jsem zvracet.

Naposledy jsem tak zvracela jako malá holčička, když mě naši poprvé dali na dětský kolotoč. Pamatuji se dobře na šťavnaté sakrování kolotočáře, který hned zastavil stroj a rychle mě sundával ze sedačky. Nic tím už nezachránil. Jen jsem litovala dobroučkých žloutkových věnečků, co jsem snědla předtím. Ani se mi v bříšku neohřály. Zato lidé kolem se na mě dívali všelijak. Utírali se, někteří nadávali, jiní mlčeli, nikdo mě ani nepolitoval.

Teď jsem si na to vzpomněla, když jsem ve dvacetimetrové hloubce pod vodou opět nezvládla dávivý pocit a vyhodila jsem kolem sebe do vody celý oběd. Naštěstí to nikomu neublížilo. Zvratky byly teplejší než okolní voda a přejely mi po prsou a břiše jako horká sprcha. Měla jsem ještě velkou rychlost, než jsem se zastavila, byla jsem od toho o kus dál.

Myšlenkou jsem zapnula světla a nevěřícíma očima jsem pozorovala ten pomalu se zvětšující oblak. Část zvratků stoupala vzhůru, spousta kousků naopak padala zvolna dolů do půlkilometrové hloubky. Bylo mi špatně, že jsem se obrátila nahoru ke hladině. Opatrně jsem plavala stranou, abych se opět nedostala do dotyku s tím odporným oblakem, který jsem ještě před chvílí měla v sobě...

Proboha, proč? Křičelo to ve mně.

Jsem asi nemocná, odpověděla jsem si okamžitě. Což o to, musím se na sebe podívat, určitě to nebude vážné, Viktorín mi přece ve shodě s roboty tvrdil, že vodní bytosti jsou zdravější a méně náchylné k nemocem. Vynořila jsem se na známé plošině, chvíli jsem v hlubokém předklonu vykašlávala z plic teplou vodu bazénu a vtahovala do nich vzduch. Cítila jsem se slabá. Dole pod sebou jsem pod vodou viděla stále se rozšiřující oblak. Myšlenkou jsem zapnula filtraci. Jak dlouho může trvat, než se ta obrovská masa vody pročistí tak dokonale, aby v ní nezůstala ani stopa toho nadělení?

Ačkoliv mi bylo nanic, poháněly mě obavy a vyběhla jsem rychle do našich pokojů. Popadla jsem pitodon, myšlenkou jej zapnula a metodicky jsem si jím začala přejíždět po těle, zejména v žaludeční krajině.

Nic. Přesněji, nic podezřelého. Žaludek jsem měla prázdný, to bylo dobře vidět. Plíce v pořádku, ačkoliv jsem v nich v dolní části měla pořád vodu. Nic, co by naznačovalo nutkání zvracet, tak nepřekonatelně silné, jak jsem už dávno nepoznala.

Sevřela mě najednou jakási divná hrůza z neznáma.

Co když je to opravdu nějaká nemoc?

Nesmysl, to bych se s něčím takovým musela někde dostat do kontaktu. V nemocnici jsem sice pohybovala často, ale na infekční jsem nechodila. Tam se navíc jednalo o známé nemoci, které se daly léčit známými postupy a nedalo se čekat něco kromobyčejného.

Tak dál. Krk, lebeční dutiny, uši. Negativní. Trochu se mi třásly ruce, ale dalo se to ještě překonat. Cítila jsem, jak se vzpamatovávám. Na jednu stranu to bylo dobré, přestávalo to samo, ale na druhé straně se rychle zmenšovala pravděpodobnost, že něco najdu.

Přejela jsem si pitodonem po břiše. Játra mám v pořádku, jak se zdálo. Kdyby to byl žlučník, byl by jeho obraz v mé hlavě červený, ale teď byl neutrálně nazelenalý. Slinivka také v pořádku... mimoděk jsem si přejela po břiše až úplně dolů - a strnula jsem.

Jasně jsem v hlavě uviděla obraz vlastní dělohy. Byla nepatrně zvětšená a trochu načervenalá, znamení toho, že se uvnitř děje cosi spojeného s překrvením.

Ani jsem nemusela zjišťovat příčinu.

Leželo tam malé, do klubíčka stočené - lidské embryo.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 16:34

Komentáře: