Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Konflikt

Toho dne jsem již na nic nesáhla. Na studium jsem neměla pomyšlení, dokonce ani na sledování televize. Stále jsem netrpělivě sledovala hodinky, kdy přijde Viky.

Dorazil přesně na čas. Očekávala jsem ho u mola, při ústí tunelu, který nás spojoval se světem. Základna měla pochopitelně východů více, ale jen jeden byl vždy přístupný. Ostatní byly proražené téměř do konce, ale končily několik desítek metrů od cíle. Vesmířané chtěli své základny utajit před pozemšťany, proto byly východy zajištěné, aby se při náhodném objevení vchodu daly naráz zavalit. Viktorín mě kdysi důrazně varoval, abych se bez něho nepokoušela plavat do tajného vchodu, ani kdybych měla potápěčský přístroj a mohla bych proplout potřebných pět kilometrů tunelu. Teprve tady jsem se dověděla, že vstupní tunel hlídá dokonale ukrytý robot. Během míjení vstupní mříže vyšle krátkou telepatickou otázku, aby zjistil, zda kolem proplouvá vodník nebo nezvaný návštěvník. Není ani třeba odpovídat - stačí nepatrné telepatické zavlnění a robot se uklidní. Kdyby ale kolem proplouval člověk bez telepatie, robot by se postaral o zavalení tunelu. Tunel by se nezhroutil naráz, ale postupně od vnitřku základny směrem k východu. Přitom by pravděpodobně vznikla vodní vlna, valící se ven, která by vetřelce doslova vymetla dříve, než by na něho spadl strop, ale v tomto případě vesmířané očividně považovali nutnost zachování tajemství za důležitější než chránit život člověka.

Zaslechla jsem Viktorína dřív než se voda v tunelu pohnula a zavlnila. Slyšela jsem ho, jak si pro sebe v duchu pobrukuje nějakou starodávnou melodii. Znamenalo to, že má dobrou náladu. Jak se blížil a mezi námi bylo méně vody, telepatické vlnění sílilo.

Viky, mám pro tebe novinu, pomyslela jsem si co nejzřetelněji.

Blaženko, já pro tebe také, zachytil můj pozdrav a hned mi odpověděl.

Voda se zavlnila a pohnula do jeskyně. Pak vyplulo z tunelu auto, jako veliká červená vlna se vzneslo nad vodu a jemně dosedlo na molo.

Dívala ses na televizi? zeptal se mě Viktorín rozzářeně, zatímco vystupoval z auta. Asi ne, viď? To jsi o něco přišla! V Rusku je převrat!

Co o tom zatím víš? zeptala jsem se ho myšlenkou.

Nikdo pořádně neví, co se tam mele, ale zdá se, že je to dost vážné. V Moskvě se střílí. Mise OSN hlásily, že na Moskvu jedou tanky, ale lidé z okolí je zastavili. Možná bychom tam měli zaletět s Miráží, aby nedošlo k velkým ztrátám na životech.

Od té doby, co jsme Miráž natrvalo zaparkovali v jedné z bočních chodeb základny, neobjevila se už o ní v novinách, v rádiu ani v televizi ani zmínka. Viktorín obnovil vypálené vrstvy a přidal dvě nové, byla připravená k další akci, ale ani jsme neuvažovali o jejím dalším použití. Byla tu a byla připravená. Nic víc. Ale její samotná existence byla zárukou, že se už nikdo nepokusí České království obsazovat vojskem.

Mám pro tebe ještě zajímavější novinu, obrátila jsem své myšlenky jiným směrem. Viktoríne, budeme mít dítě. Miminko!

To není možné! Zastavil se, jako kdyby vedle něho udeřil hrom. To musí být nějaký omyl... ale ona si je jistá... jak je to možné..?

Pozorovala jsem je dnes pitodonem, přerušila jsem jeho neuspořádané myšlenky.

Ale vždyť jsem opravdu... vždyť jsme se domnívali...

Přemýšlela jsem nad tou záhadou také, pokračovala jsem hned. Mám ale přijatelné vysvětlení. Mezidruhová bariéra.

Myslíš, že jsme tak vzdálení od běžných suchozemských lidí, že by začala působit?

Je to přece logické, pomyslela jsem si.

Já vím, v přírodě je možné křížit pouze živočišné druhy, které jsou si dost blízké. Ještě můžeš zkřížit osla s koněm, ale rozhodně ne koně s krávou. Navíc bývá pravidlo, že kříženci nejsou schopní dalšího rozmnožování.

Vesmířané to mohli způsobit schválně, myslela jsem co nejzřetelněji. Odlišností máme přece dost. Nejvíc je to znát na našich plících. My je máme dokonale obojživelné, lidé je mají stavěné jen na vzduch. Kdyby bylo možné libovolné míšení, nastal by problém, jaké plíce by zdědilo dítě odlišných rodičů. Vesmířané ten problém včas pochopili a proto zařídili tu bariéru.

A já jsem pořád hledal, čím se odlišujeme my tady na Zemi od těch, co odlétli. Ono je to vlastně prosté. Nelišíme se. Ta bariéra platí pro všechny, ať odlétli, nebo zůstali! Jenže oni byli vodníci všichni, zatímco nám tady na Zemi nezůstala ani jedna žena. Jinak bychom na to jistě přišli také.

Určitě to udělali schválně, pomyslela jsem si. Tu otázku mezidruhové bariéry nechali vlastně otevřenou. Dali vám tím reálnou šanci, ale ne úplně zadarmo. Záleželo jenom na vás. Pokud dokážete rozluštit aspoň jednodušší část, čili přechod od suchozemských lidí k vodním, dostanete možnost se rozmnožovat a nevyhynete. Když to nedokážete, pak na Zemi zůstanou jen suchozemci. Pamatuješ se ještě, jak jsi říkal, že nechtěli ublížit delfínům?

To by mohlo být ono, uvažoval horečnatě. To znamená, že nebudeme muset znovu a znovu měnit lidi z jednoho druhu na opačný a nechávat část lidstva v suchozemské podobě. Můžeme změnit třeba všechny najednou.

Tak to honem přibrzdi, zarazila jsem ho. To bys zaručeně nechtěl, za současného stavu by to znamenalo katastrofu. Všechny lidi na vodníky nepředěláš - ani nesmíš!

Máš pravdu, Blaženko. Ale to už necháme na jindy. Ukážeš mi naše dítě? Moc bych je chtěl vidět.

Zatím je to jen malý puleček, usmívala jsem se na něho. Ale nebyla jsem proti, aby mě prohlédl pomocí pitodonu, jakmile jsme se dostali do našich pokojů.

Devět set let jsem se trápil, že nebudu mít syna, pomyslel si při pohledu na obraz malého embrya, který nám oběma vyvstával v hlavě telepatickým vysíláním přístroje.

Ještě se nedá zjistit, jestli to nebude dcera, opáčila jsem mu v duchu.

To je jedno, pomyslel si. Beru oboje. Jak dlouho to víš?

Od dnešního odpoledne, pomyslela jsem si. Ovšemže mi při tom problesklo hlavou moje zvracení v dvacetimetrové hloubce velikého bazénu a Viktorín to zachytil.

Budeš muset na sebe dávat pozor, reagoval starostlivě. Nesmíš vyvádět ztřeštěnosti.

Vždyť vím, usmála jsem se. Ale teď je to ještě malé. Už se těším, až mě začne kopat.

Popadl mě do náruče a zvedl do výše.

Musím si pospíšit, pomyslel si. Teď ještě celou rodinu unesu v náručí. Za chvíli to nebude tak jednoduché.

Kolik bys chtěl mít dětí, co myslíš? provokovala jsem.

Aspoň čtyři, ale raději šest, prohlásil.

To se teprve uvidí, usmívala jsem se.


Situace v Moskvě se během dalších tří týdnů vyjasnila, takže nebylo zapotřebí další mise pevnosti Miráž.

Stará vláda padla krvavým způsobem, kterému nikdo nemohl zabránit. Během obyčejného zasedání Nejvyššího sovětu se náhle otevřely dveře do velkého sjezdového sálu, dovnitř se vhrnulo několik desítek vojáků a během minuty postříleli všechno, co se v sálu hýbalo. Včetně novinářů a reportérů.

Masakr se odehrál před objektivy několika televizních kamer, z nichž jedna na vozíčku, zůstala jako zázrakem nepoškozena a její obraz šel přímo do televizních antén. Poslední, co opuštěná a nehybná kamera snímala, byla veliká předsednická tribuna, postříkaná krví. Za ní leželi všichni nejvyšší představitelé velmoci, která přinesla tolik neštěstí nejen vlastním lidem, ale i okolním zemím.

Moci se chopila vojenská vláda, ale neměla dlouhého trvání. Na nátlak okolního světa musela vypsat volby a poté se tiše stáhla do ústraní. Nikdo už nevypátral, kteří vojáci zmasakrovali představitele přítomné ve sjezdovém paláci. Popravdě řečeno, nebyla ani vůle někoho vypátrat. Policie byla bez husté sítě udavačů v rozvratu a armáda ji nějakou dobu musela zastupovat. Pořádek se v zemi obnovoval jen pomalu.

Dosud vládnoucí partaj přišla o své špičky a vězňové z koncentračních táborů její pověst zničili úplně - vlastně už tím, že se vrátili. Ostatní lidé si uvědomili, že starý režim není ani laskavý, ani pevný, jak se dosud tvrdilo. Významnou roli sehrálo i to, že dočasná vojenská vláda zrušila nesmyslné zákony a povolila lidem sdružovat se, jak to vyžadovaly Spojené národy. Obratem ruky vzniklo pár nových politických stran. Lidé jim dávali hlasy, mnohdy proto, aby se nedostali k veslu bývalí mocipáni. Vláda byla zvolená odlišným způsobem než všechny předchozí.

Já jsem se zatím zaměřila na všechno, co souviselo s malými dětmi. Od gynekologie po pediatrii. Nestačily mi záznamy robotů, dovezla jsem si do základny na toto téma všechny knihy, které jsem stačila sehnat.

Viktorín zahájil stavbu továrny, kde chtěl vyrábět další druh podvozků pro vznášedla. Měly to být vaničky dvojnásobné šířky a pětinásobné délky. První druh byl vhodný pro vznášedla velikosti osobního automobilu, kdežto druhý umožňoval stavbu těžkých nákladních automobilů či autobusů, podle typu montované karosérie. Karosérie se měly opět montovat po celém světě.

Mám vymyšlené, že velká letadla půjdou spojovat do vlaků řízených z prvního stroje, seznamoval mě Viktorín se svou vizí. Takový vlak už může něco znamenat, nemyslíš?

Souhlasila jsem s ním.

Opět jsem začala docházet do nemocnice, kde mi primář Vomáčka zařídil praxi na dětském oddělení a v porodnici. Nebylo to v jeho rajónu, ale tentokrát své kolegy nemusel dlouze přesvědčovat. Mé hostování v oddělení působilo jako obrovská reklama. Spousta lidí chtěla být ošetřována právě zde a ne v sousedních nemocnicích. Bylo to trochu nespravedlivé, ale pocit, že člověka ošetřují právě tam, kde nedávno jiné léčila zázračná královna, na pacienty blahodárně působil, ačkoliv už jsem tam nechodila.

Když mě uvedli do kojeneckého oddělení, chtěla jsem se jen důkladně se vším seznámit. Netušila jsem, jak hluboce propadnu kouzlu těch malých vrnících uzlíčků. Vždyť se sama chystám něco podobného brzy přivést na svět. Musela jsem se pro tuto úlohu připravit a přitom jsem měla příležitost prohloubit si znalosti v tomto oboru.

Porodnici vedl postarší primář doktor Vecka. Byl tady už když jsem se narodila, jen si mě mezi tolika miminy dávno nepamatoval. Samozřejmě ho informovali, že tu bude mít praxi královna, ale znal mě z dřívějška a kromě toho měl přátelské vztahy k primáři Vomáčkovi. Seznámili jsme se proto ve velmi srdečném ovzduší, jak by se diplomaticky vyjádřili novináři - kdyby se tu některý vyskytoval.

Přišla jsem v uniformě zdravotní sestřičky a mohla jsem hned začít. Doktor Vecka byl pochopitelně zvědavý na pitodon, o kterém už ledacos slyšel. Myslím si, že byl dosti zklamaný, když poznal, že s tímto přístrojem mohu zacházet jedině já sama. Nicméně jsem si prohlédla několik budoucích maminek a s každou jsem prohodila pár slov. Byly potěšené, že se o ně zajímám. všechny kromě jedné se na miminko těšily. Ta totiž měla cukrovku a obávala se komplikací, které se daly očekávat.

Prohlížela jsem ji delší dobu než ostatní. Potom jsem ji trochu potěšila. Slíbila jsem jí osobní dohled a že se pokusím něco udělat. Mohla jsem si to dovolit. Cukrovku neměla plně rozvinutou, nešlo o úplné selhání pankreasu, spíš o jeho nedostatečnou funkci, což by se dalo povzbudit. Cukrovku vesmířané léčili už dávno a pitodon uměl léky syntetizovat. Problém bylo, že Marie nebyla ve stabilizovaném stavu a chystala se k porodu. Začala jsem cukrovku léčit, ale to se nemohlo včas projevit.

Nicméně jsem si zamluvila asistenci a brzy jsem dostala vyrozumění, abych přijela.

K novým vymoženostem základny patřilo i radiotelefonické spojení. Nepotřebovalo dráty a nevedlo by tedy k prozrazení. Spojení znali jen rodiče a nejbližší známí, ale často sem volali ze Záchranné služby, kdykoli si nevěděli rady s utopenými. Tak mě zavolali i z nemocnice.

Popadla jsem do kabelky pitodon, nasedla do vznášedla a o pár minut poté jsem už přistávala na střeše nemocničního pavilónu. Nedávno tady zařídili pro vznášedla záchranné služby přistávací plochu. Já jsem měla výhodu - dovolili mi střechu používat.

Za chvíli jsem byla na sále, kde se Marie chystala přivést na svět dceru. Jako by všichni včetně miminka čekali jen na mě. Jakmile jsem vstoupila, začalo to - a během čtvrt hodiny bylo děvčátko na světě.

„Nádherné miminko,“ ujišťovala jsem Marii. „A na vás se podívám, jen co budete zase na pokoji.“


Vzhledem k tomu, že všechno proběhlo hladce, rychle jsem se se všemi rozloučila. Zaletěla jsem si do města nakoupit potraviny. Na Hradě jsme se o jídlo nestarali, na základně jsme si pochopitelně museli vařit s Viktorínem sami. Popravdě řečeno, nevadilo mi to. Ráda jsem létala nakupovat. Občas jsem zavítala do odlehlých krámků - pro prodavače i pro náhodné zákazníky to byla velká událost, nakupovat společně s královnou.

Většina vysoce postavených lidí mívá tělesné strážce, ochranku, ale my jsme z tohoto pravidla vybočovali. Viktorín i já jsme měli své náhrdelníky a prsteny - chránily nás lépe, než četa pistolníků.

Uložila jsem nákup do vznášedla a vzlétla kolmo vzhůru.

Zamířila jsem podél silnice, kde jezdilo mnohem méně aut než dříve. Zkontrolovala jsem, zda někdo neletí za mnou. Vzduch byl čistý, proto jsem brzy opustila silnici a vedla vznášedlo podél řeky. Řeka tu tekla hlubokým údolím, kde jsem musela brzy zmizet všem lidským zrakům. Pak prudce dolů a podél hladiny ke známé skále.

Myšlenkou jsem přikázala zavřít okénka a vznášedlo se změnilo v miniponorku. Bez plesknutí dosedlo na vodu a ihned se potopilo. Ke vchodu do základny bylo sotva sto metrů, ale to už nepředstavovalo žádný problém. Vždycky jsme se teď potápěli stranou od vchodu, abychom ani náhodným svědkům nedávali přímý návod, kde vchod hledat.

Vjela jsem do tunelu a zapnula světla. Vznášedlo plavalo rychlostí delfína, ale já jsem je tolik netýrala. Ve chvilce jsem byla na konci tunelu a vyjela na molo.

Stálo tu Viktorínovo vznášedlo. Viktorín nebyl proti původnímu plánu na Hradě. Tím lépe, těšila jsem se na něho. Budeme mít chvilku pro sebe.

S taškou nákupu v ruce jsem prošla chodbou k našim pokojům. Nejprve jsem v kuchyni uložila do ledničky potraviny, které tam patřily. Pak jsem si myšlenkou otevřela dveře do obývacího pokoje...

...a v první chvíli jsem se celá zapotácela pod strašným úderem, jaký jsem nečekala.

Nikoho jsem v prvním okamžiku neviděla, nikdo se mě nedotkl a přece jsem dostala ránu, za jakou by se nemusel stydět ani profesionální boxer.

Nebyla to skutečná rána.

Byl to - psychický telepatický úder.

Zpozorovala jsem, jak se z mého prstenu s emitorem krešo valí obláček čpavého dýmu. Totéž se stalo s mým ochranným náhrdelníkem. Obě mé zbraně byly rázem zničeny.

Blážo, uteč! Uslyšela jsem Viktorínovu naléhavou, ale přitom strašlivě bolestivou myšlenku.

Odpovědí byla další rána, nesmírně bolestivý úder. Podrazil mi nohy, bezmocně jsem se svezla na kolena. Zůstala jsem vkleče, rukama opřená o podlahu a sotva jsem lapala po dechu, bezmocná a bez ochrany.

Hleďme, slyšela jsem řezavě výsměšnou myšlenku někoho neznámého, který tu musel být s námi. Slečinka reaguje, čili je to - hastrmanka!

Pokusila jsem se otočit hlavu směrem, odkud jsem čekala bezprostřední nebezpečí. Byl to výkon hodný vzpěrače v těžké váze, neposlouchal mě ani jediný sval. Stál tam suchý človíček s nesmírně pichlavýma očima a snědou tváří, který vypadal starší než Viktorín, což by byl vzhledem k Vikyho věku obrovský omyl. Na sobě měl kožené kalhoty, koženou bundu, a čepici nebo spíš kuklu ze stejného materiálu. Na nohou těžké boty. V každé ruce držel velikou, hrozivě vyhlížející pistoli. Jednou mířil na mě a když jsem pohlédla směrem, kterým byla zamířena druhá, spatřila jsem Viktorína.

Ležel na zemi svázaný provazem a nemohl se ani pohnout. Obličej měl posetý puchýři, jako kdyby byl popálený. Z ran mu pomalu stékala krev.

Neopovažuj se cokoliv udělat, vnímala jsem telepatickou vyhrůžku neznámého. Jinak začnu střílet.

Uvědomila jsem si, že tenhle chlapík ovládá telepatii jako my. Je tedy vodníkem. Vodní bytost jako my - jenže, jak se mi oprávněně zdálo, v jeho případě se asi jednalo o samotné ztělesnění zla. Chytrá holka, vnímala jsem telepaticky předanou myšlenku té strašlivé kreatury. On mi čte myšlenky, uvědomila jsem si. Aspoň si nebudeme hrát na něco, co nejsme, cítila jsem jeho reakci. Možná budeš trochu povolnější než on...

„Co od nás chcete?“ vykřikla jsem nahlas.

Chci Miráž, pomyslel si naprosto jasně. Chci letoun odolný vůči ohni atomové bomby, jenž spaluje a sžírá všechny materiály a proti kterému není žádná jiná obrana, než jakou jste náhodou objevili. Chci létající pevnost Miráž, abych se mohl vysmát atomovým raketám a mohl na prach spálit své protivníky kdekoliv na světě.

A k čemu vám bude? Pomyslela jsem si, ale hned jsem se zachvěla hrůzou. K čemu by mu byla? S takovou zbraní se může postavit celému světu a držet v šachu všechny velmoci. Svět by musel splnit jakýkoliv jeho požadavek, jinak by on mohl beztrestně spálit kterékoliv město...

Přesně to mám v úmyslu, přerušil mé zmatené myšlenky. A vy mi dáte, co požaduji. Dáte mi všechno - ne proto, abych vás ušetřil, ale abyste si vysloužili méně bolestivou smrt. Rozumíš?

Blážo, neprozraď mu... pomyslel si zoufale Viktorín.

Mužíček se k němu otočil. Pocítila jsem další mentální úder - a ztratila jsem vědomí, i když větší část toho úderu byla zaměřena proti Viktorínovi...

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 16:34

Komentáře: