Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Vyvrhel

Probrala jsem se bolestí v celém těle. Ležela jsem na zemi svázaná jako zločinec. Vedle mě na podlaze sténal Viktorín.

Kde je ten... uvědomila jsem si slabě.

Nebyl tu, ale ze sousední ložnice se ozývalo rachocení, jakoby tam někdo převracel nábytek. Nesměle jsem zkusila Vikyho oslovit. Bezúspěšně. Byl podle všeho v bezvědomí. Měl sice otevřené oči, ale hleděl jimi kamsi do stropu a vůbec mě nevnímal.

Uvědomila jsem si, že jsme se ocitli v moci někoho, kdo se zmocnil základny a navíc disponuje vodnickými prostředky. Hned jsem si vybavila jeho slova. Dáme mu všechno a pak nás oba zabije. Nejhorší je, že nás může terorizovat nějakou neznámou telepatickou zbraní. Dokud byl ve vedlejší místnosti, pomalu jsem se vzpamatovala. Až přijde, budeme oba bezmocnou hračkou v jeho rukou. Navíc může poslouchat naše myšlenky. Zdálo se mi, že nemáme nejmenší šanci. Bože, co s námi jen bude? Nikdo nám nemůže pomoci, nikdo o této základně ani neví. Ale jak se o nás mohl dozvědět on?

Buď jak buď, chová se jako vrah, uvědomila jsem si. Nebude lepší dát mu všechno, co požaduje? Ne, protože nás i potom zabije. Chce nás prostě zabít. Jediné, co snad na něm můžeme získat, je co největší prodloužení života, ale jedině v tom případě, když mu nedáme nic. Ale to také nic neřeší, on si všechno najde sám, to je jasné. Může nás mučit, jako mučil Viktorína. Ten se zatím držel, ale za jakou cenu? Opět jsem si vzdychla, když jsem viděla modravé podlitiny na jeho těle a jeho popálený obličej. Ne, já nevydržím to co on. Cožpak vydržím nemyslet, když se mě bude na něco ptát a současně mě bude bít? Jak je vůbec možné, že dosud z Viktorína nic nedostal, ačkoliv čte naše myšlenky? Nemůžeme před ním skrývat něco tak banálního, jako tajný hangár naší létající pevnosti.

Vlastně - šance tu je, napadlo mě. Mluvit a mluvit nahlas, přehlušit své vlastní myšlenky. Viktorín říkal, že to pomůže. Jako v pokoji, kde naplno huláká televize, nerozumíte slabému hlasu z telefonu. Ke čtení myšlenek potřebujete klid. Ale co budu říkat? Nejspíš na tom nezáleží a mohu mluvit o čemkoliv, ale cožpak to vydržím, když mě ta bestie bude bít, mučit a třeba mi pálit obličej?

V té chvíli jsem dostala spásný nápad.

„Otčenáš, jenž jsi na nebesích,“ začala jsem odříkávat nejznámější modlitbu. Na to mám nárok, i kdyby byl jakýkoliv kruťas, domyslela jsem.

Poprvé jsem se často zastavovala a vzpomínala, jak je to dál. Nikdy jsem ji tak nutně nepotřebovala, jako teď. Nebyla jsem si jistá, zda ji říkám správně, ale na tom vlastně nezáleželo. Ať budu povídat cokoliv, ten netvor mi nesmí rozumět. Pokud náhodou neumí česky. Což by ani v tom případě nevadilo. Důležité bylo jen aby nepoznal, na co si doopravdy myslím.

Ale teď, co dál?

Vydat mu Miráž? Až ji dostane, zabije nás, tím jsem si byla naprosto jistá. Nakukat mu, že ji máme ukrytou někde daleko a poslat ho tam? Jednak by mi nevěřil, ale kdybych ho nedejbože poslala za našimi, zabil by i je.

Ne, musím vymyslet něco jiného.

Možná ani tolik nepotřebujeme - stačilo by nám dostat se z pout. Což takhle zkusit je o něco prodřít? Blízko mě nic nebylo, jedině nohy od stolu. Rychle jsem ale zjistila, že je to poctivé tvrdé dřevo - a bohužel ohlazené. Také kožená pouta byla pevnější, než jsem si myslela.

„Otčenáš, jenž jsi...“

„Co si to tam povídáš?“ ucítila jsem šlehnutí telepatickou myšlenkou.

Neodpověděla jsem, jen jsem odříkávala dál.

„Tak dozvím se to? Co si to brebtáš? Tady tě beztak nikdo neuslyší, krasotinko, ale vadí mi to!“

Můj předpoklad se potvrdil. Naše myšlenky nebyly české, používali jsme univerzální pojmovou řeč, pocházející ještě od vesmířanů. Nemusela jsem se ji učit, neboť byla tak jasná a přirozená jako kresby. Proto nám rozuměl. Česky vyslovená slova ale nechápal.

„Modlím se,“ odpověděla jsem mu zřetelnou myšlenkou, ale hned jsem pokračovala nahlas v Otčenáši.

„To ti proti mně nepomůže,“ ušklíbl se, ale víc proti tomu nenamítal.

Jen se modli, zaslechla jsem jeho slabou myšlenku, co si zřejmě myslel jen pro sebe. Kdo se modlí, neodporuje...

Vybojovala jsem si tedy výhodu, bohužel jen nepatrnou. Zachytávala jsem i to, co si myslel pro sebe, přitom on mým myšlenkám nerozuměl. Pokud to dovedně neskrýval za nějakou fintou, kterou jsme neznali. Právě tak jako nás zaskočil svou telepatickou zbraní.

„Kde tu máte nějaké jídlo?“ pomyslel si ostře.

„Vedle v kuchyni,“ přerušila jsem na okamžik Otčenáš, ale hned jsem pokračovala.

„Tam nic nebylo,“ odpálil mě ostře.

„Přivezla jsem nákup,“ ujistila jsem ho.

Odešel vedle a za chvilku bylo slyšet cinkání porcelánu a rozbíjeného skla. Ať si sní a vypije všechno, ale ať nás nechá žít, pomyslela jsem si, aniž bych přerušila brebentění. Jenže to on neudělá. On chce vraždit. Ale proč, když je to vodník - a ti mají mít podle Viktorína pochopení nejen vůči sobě navzájem, ale i ke všem lidem?

Nahlas jsem odříkávala verše, pod tím jsem uvažovala. Co uděláme? Cokoliv, jen abychom se dostali z moci tohohle netvora - ale jak?

Co kdybych mu slíbila ukázat mu Miráž? Skrz pancíře Miráže telepatie neproniká, to jsme s Viktorínem vyzkoušeli. Stačilo by dostat se dovnitř dřív než on a zabouchnout za sebou poklop. Pak bych mohla proti němu použít emitory a byl by okamžitě vyřízený.

Jenže on tak školáckou chybu neudělá, aby mě pustil napřed, napadlo mě včas. Ne, ne, ne, o Miráž ani myšlenkou nezavadit! Ale co jiného? Nic mě nenapadalo a minuty utíkaly. Dokud si dává večeři, mám čas přemýšlet, ale brzy přijde a jen blázen by na mém místě očekával, že mi přinese také něco k jídlu.

Musím ho odlákat k něčemu jinému, napadlo mě. Musím ho přesvědčit, že mu Miráž sama o sobě k ničemu nebude. Ale jak to udělat? Určitě to není jelimánek. Naopak, bude to chlap se zkušenostmi mnoha století. Nemohu se s ním měřit ani co by se za nehet vešlo. A jestli už několik století vraždí, pak ho rozhodně nezastaví něco jako soucit. Zabije nás všechny, všechny tři - i s naším dosud nenarozeným miminkem...

Na okamžik jsem propadla panice, ale ani teď jsem nepřestala brebentit spásný Otčenáš.

Co by mohlo mít pro něho tak velký význam, aby tomu dal, či spíše musel dát přednost i před Miráží? Muselo by to být něco klíčového.

Ano, klíčového - napadlo mě to konečně. Klíč.

V té chvíli jsem se zkroutila bolestí s pocitem, že mě přejel parní válec.


Bestie v lidské podobě vstoupila do místnosti a jen tak, bez příčiny, mě udeřila svou mentální zbraní. Ani teď jste tam nic pořádného k jídlu neměli, vnímala jsem přímo v hlavě ostrou myšlenku vetřelcovu. Vlastně tu nejsem na večeři, ale dostal jsem chuť na něco dobrého. Dal bych si smažená játra na cibulce. Cibulku tam máte, olej také, jen játra ne...

Bestie, kdybych je měla, dala bych ti jich pět kilo, aby ses jimi udávil, pomyslela jsem si, ale navenek jsem se jen dívala do prázdna a mlela jsem pořád rychleji Otčenáš. Teď už jsem ani neváhala nad jeho slovy.

„A víš, krasotinko, že jsou lidská játra velice chutná?“ podíval se na mě pichlavýma očima. „Jak se na tebe dívám, taky bys možná ochutnala. Asi ti kousek dám. Tvůj muž bude mít játra určitě větší, než sním na posezení.“

Proboha, vybuchlo to ve mně. To přece ne! Na okamžik jsem přerušila Otčenáš, ale včas jsem se zase vzpamatovala a pokračovala ve verši.

„Vy Evropané jste příliš změkčilí,“ opovržlivě se na mě podíval. „Tím pádem o hodně přijdete. Nemáš ani tušení, jak je lidské maso dobré - a játra obzvláště. Já je miluji!“

„Nebudu je jíst!“ pomyslela jsem si v kratičké přestávce mezi koncem jednoho Otčenáše a začátkem dalšího.

„Ale budeš,“ zachytil tu myšlenku. „Nacpu ti je třeba do krku. Budeš se dívat, jak tvého muže rozporcuji na kousky a sním. A sama nic nedostaneš, dokud nebudu mít pevnost Miráž pevně v rukou.“

Dokončila jsem si ještě verš a pak jsem se na něho letmo podívala.

„Bez klíče ti nebude na nic,“ pomyslela jsem si a pokračovala jsem v modlení. Muselo to vypadat, jako že mi ta krátká myšlenka jen tak ulétla.

„Cože?“ pomyslel si ostře. Klekl si až ke mně a popadl mě pod krkem. „O jakém klíči to mluvíš? Přestaň vzývat pánaboha, ten ti nepomůže. Co je to za klíč? K čemu je dobrý?“

„Ke startéru jako u auta,“ uvolnila jsem z modlitby zděšenou myšlenku.

„Nepotřebuji klíč,“ mrštil mnou o podlahu. „Mám lepší prostředky.“

„Do Miráže se ale nedostaneš,“ pomyslela jsem si škodolibě. „Vydrží i výbuch atomové bomby a telepatie na ni nestačí.“

Byla to ostatně pravda. Opět jsem začala Otčenáš, opět od začátku. Ale nezačala jsem se ani jenž jsi na nebesích, když jsem dostala tvrdou ránu, že ze mě vyrazila dech.

„Tak takhle je to?“ pomyslel si. „Proč je k pevnosti Miráž nutný klíč? Proč? Všecky vodnické předměty se ovládají telepatií, to je pravidlo! Proč najednou klíč? Odpověz!“

„Aby mohli Miráž pilotovat obyčejní lidé,“ pomyslela jsem si zděšeně. Vžila jsem se do toho a myslela jsem si to velice plasticky. Přitom jsem dělala v modlení přestávky jen na krátké, předem připravené okamžiky.

„Aha, tak je to?“ pomyslel si. „Takže klíč, který nemá nic společného s telepatií? Tak se mi to nezdálo. Jste nějak moc zadobře se suchozemci!“

Na tohle jsem mu neodpověděla.

„...i my odpouštíme našim viníkům...“ téhle zrůdě odpustit by byl ale zločin...

„Kde je ten klíč?“ vybafl na mě myšlenkou, ostrou jako žiletka. A aby těm slovům dodal důraz, opět mě udeřil, až se mi zatmělo před očima. Všimla jsem si v jeho dlani jakéhosi vajíčka. To asi byla ta mentální zbraň! Přístroj na vysílání telepatických vln, jako používají roboti, aby se s námi lidmi dorozuměli. Je to vlastně jednoduché, stačí dát desetkrát větší výkon, aby se překročila míra únosnosti pro člověka. Myšlenka, která může i zabít...

„Vedle v kuchyni!“ pomyslela jsem si tak rychle, jak jsem to dokázala.

Nechal mě ležet a vyběhl vedle. Slyšela jsem, jak vytahuje zásuvky kuchyňské linky a rozhazuje jejich obsah po zemi. Do toho se ozýval další třesk rozbíjeného nádobí.

„Pojď se mnou, ty čubko,“ vrátil se po krátké době zase ke mně.

„Nic podobného klíči tam nebylo! Co to na mě šiješ za boudu?“

Sáhl do kapsy u bundy a vytáhl veliký, zakřivený nůž. Začala jsem se modlit ještě hlasitěji, skoro jsem ječela a najednou jsem si uvědomila, že tu modlitbu neříkám jako mentální kulisu, já se doopravdy modlím. Nemůže mě zabít, ještě mě potřebuje, myslela jsem si zoufale.

Zajel mi nožem až na tělo, ale když jím trhl, pocítila jsem, jak praskají jen kožené řemeny, kterými mě předtím svázal.

„Půjdeš mi to ukázat,“ poručil.

Trhnutím mě postavil na nohy. Sílu měl, to se mu muselo nechat. Mohl by si se mnou opravdu dělat, co by chtěl, i bez své psychozbraně. Vstrčil mě do kuchyně, kde jsem zůstala už na kraji stát překvapením.

Všechno, co jsem měla v zásuvkách, leželo rozmetané po celé kuchyni. Fotografie, příbory, několik kuchyňských přístrojů, rozmlácená mikrovlnná trouba, zničený magnetofon, na padrť rozlámané kazety s hudbou. Všude ležely propletené magnetofonové pásky a zbytky gramodesek.

„Kde je ten klíč?“ Spolu s myšlenkou do mě kopl botou, až jsem upadla na kolena.

„Nevím, otočila jsem se k němu myšlenkou. Někde tady v tom!“

„Hledej!“ poručil mi. „Nebo tě začnu mlátit. Víš dobře, že to dovedu. A dělám to velice rád a dobře. Ten klíč z tebe vymlátím, to si piš!“

Spatřila jsem na podlaze několik předmětů, ovládatelných telepaticky. Zčernalý a zřejmě zničený pitodon. Údery, které nás srážely k zemi, jemné elektronické ovládací prvky nesnesly a vyhořely. Žádný z předmětů nebyl v pořádku, žádný se nedal použít.

Modlila jsem se teď nahlas a přitom jsem po místnosti lezla po čtyřech a prohrabovala se haldami zničených věcí. Spatřila jsem kovovou krabičku svých nejcennějších šperků, vypadala nedotčená, ale nevšímala jsem si jich a dál jsem se usilovně přehrabovala porcelánovými střepy.

„To byl servis od maminky, že jsem to nenechala na Hradě,“ pomyslela jsem si v přestávce mezi verši modlitby.

„Dělej!“ křísl mě myšlenkou jako ostřím.

Zvedla jsem ještě fotografii, jak vycházíme s Viktorínem z katedrály, já ve svých sněhobílých svatebních šatech a Viktorín v černém. Ty nádherné šaty se pár minut poté změnily v zakrvácené obvazy, ale to byla jiná historie.

„Beztak tě za chvíli zabiju, nerozbreč se mi tu nad fotkami,“ ušklíbl se.

Nevšímala jsem si ho, přesněji jsem dělala, že si ho nevšímám. Vzala jsem ještě do ruky svou krabičku šperků.

„Tak kde je ten klíč?“ vyštěkl na mě.

Současně jsem opět pocítila ránu, tentokrát slabší, ale pořád bolestivou. Chtěl mě zřejmě pobídnout k větší povolnosti, ale nechtěl mě srazit k zemi.

Zatím mě pořád potřeboval.

„Nevím, kde je,“ obrátila jsem se jakoby nerozhodně k němu.

V té chvíli mu z krku vystříkla do všech stran krev. Hlava s udiveným výrazem se převážila dopředu a začala padat dolů. Tělo, z jehož krku krev stříkala proudem, se začalo hroutit. Než všechno dopadlo na zem, stihla jsem padající hlavu i s černou koženou kuklou přeseknout ostrým paprskem na dva kusy a tělo cikcak rozřezat na čtyři. Ruce se mi zimničně třásly, paprsek krešo krájel všechno, co mu stálo v cestě a za vetřelcem vznikl ornament, hluboko vypálený do kamenné stěny; jako když zajedete rozpáleným drátem do pěnového polystyrénu.

Krešo-prsten jsem dostala od Viktorína, ještě když jsem byla obyčejné děvče. Proto nebyl řiditelný telepaticky, proto neshořel. Vetřelec v místnosti pečlivě zničil předměty řiditelné telepatií, ale tohle nečekal.

Oběhla jsem škubající se zkrvavené kusy jeho těla velkým obloukem, bez dechu doběhla do vedlejšího pokoje a rychle se sklonila nad Viktorínem.

„Blaženko!“ vytřeštil na mě oči.

Sláva, byl naživu! To teď pro mě bylo nejdůležitější ze všeho.

„Zabila jsem ho,“ odpověděla jsem mu na otázku, kterou si nepomyslel. Pak jsem vetřelcovým nožem rozřezala provazy, jimiž byl spoután.

„Blaženko, jak jsi to dokázala?“ Viktorín pořád nechápal, jak je to možné.

„Chtěl nás zabít,“ rozbrečela jsem se naplno. „Zabil by nás všechny tři. Musela jsem bránit naše dítě, tebe i sebe. Pojď se podívat, co jsem s ním udělala!“


Odnesla jsem to několika telepatickými údery a především leknutím. Viktorín byl na tom hůř. Když jsem ho vyprostila z pout, málem se mi složil slabostí do náruče. Chtěla jsem mu pomoci, ale můj pitodon byl zničený. Viktorín mi naštěstí poradil, kam si mám zajít pro nový. Měl několik tajných místností a v nich železné zásoby všeho. Musela jsem vsednout do vznášedla a jet přes dva kilometry podvodním tunelem. Tam jsem vyhledala na stropě tunelu nezřetelnou značku a v tom místě jsem otočila vznášedlo nosem proti boční stěně a jeho pomocí jsem zatlačila do zdánlivě stejnorodé skály.

Kamenný blok začal zajíždět dovnitř a pokračoval, i když jsem zařadila zpětný chod a čekala, co se bude dít. Po dvou metrech se pohnul napravo a pomalu vjel stranou do předem připraveného boxu. Objevila se další chodba, plná vody a temná jako noc. Stěny tunelu byly ze žuly, reflektory vznášedla se na nepatrných slídových krystalcích ve stěnách odrážely tisíci jiskřičkami.

Nejela jsem dlouho. Strop chodby ustoupil nahoru a byla jsem na místě, i když chodba pokračovala dál. Vynořila jsem se poblíž mola, k nerozeznání podobného tomu, co jsme měli dosud na základně k dispozici. Opustila jsem vznášedlo a spěchala do místností, které mi Viktorín popisoval.

Bylo tu všechno přesně tak jak řekl, ačkoliv ho ty prostory nespatřily už hezkých pár století. Našla jsem skříně, otevírané telepatickými příkazy a vzala dva pitodony, pro sebe i pro Viktorína. Pak jsem se co nejrychleji vrátila do ložnice, kde jsem Viktorína zanechala.

Popálený obličej jsem mu ošetřila nejdříve, ale ten by se mu zahojil rychle sám, když vezmu v úvahu vodnickou schopnost regenerace. Horší byla na několikrát zpřerážená žebra, poranění plic nějakým špičatým drátem či co to bylo, v předloktí zlomená ruka a neuvěřitelná spousta podlitin.

Co s tebou, proboha, dělal? pomyslela jsem si, když jsem ho prohlédla.

„Mlátil mě, kam ho napadlo,“ odpověděl mi. „Chtěl za každou cenu získat Miráž, já jsem mu ji nechtěl vydat. On dobře věděl, kam udeřit a co udělat, aby to bolelo co nejvíc, ale já také dost vydržím. Nakonec pochopil, že už ze mě nic víc nedostane a nechal mě být. Řekl, že si počká na tebe - dobře věděl, že tu často býváš. Pomyšlení, že by tě mohl dostat do spárů, bylo horší než mučení. Čekali jsme na tebe dvě hodiny a byly to asi nejhorší hodiny mého života. Chtěl jsem tě před tou bestií varovat, ale mohl jsem jen bezmocně čekat až přijdeš. Ani ve snu mě nenapadlo, že bys ho dokázala sama vyřídit.“

„Ale jak je možné, že se mezi vodníky našel takový...“

„To jsem si také kladl jako otázku,“ přikývl. „On mi na to odpověděl - a zdálo se mi, že se tím i chlubí.“

„On ti tady něco vyprávěl?“

„Když jsme si vyjasnili, že ode mě nic nedostane, přestal mě mlátit, posadil se a začal mi vyprávět o svém životě. Byl to ale hrozný příběh, to ti povím. Vzal si do hlavy, že se stane pánem světa. Vzklíčilo mu to v hlavě dvě stě let po odletu vesmířanů. Jako každý vodník měl prostředky, aby se v těch dobách mohl postavit armádám celého světa. Obával se jen jednoho, že bychom se proti němu spojili my, ostatní vodníci. Proto si řekl, že nás postupně jednoho po druhém zabije.“

„Myslíš, že se mu to mohlo podařit?“

„Tvrdil mi, že já a on jsme poslední z původních vodníků, které zde vesmířané zanechali. Navštěvoval jednoho po druhém. Vchody základen jsou proti lidem zabezpečené poměrně dobře, ale ne proti vodníkům. Ti se mohou prakticky kdykoliv dostat dovnitř.“

„A on tě tady přepadl? Jak se vůbec mohl dozvědět, kde je vchod do základny?“

„Nemusel nic zjišťovat,“ vzdychl si Viktorín. „Přišel za mnou na Hrad jako doprovod se státní návštěvou a hned při uvítání se mnou zkusil navázat telepatický kontakt. Ani nevím, o čem jsem pak s oficiálními představiteli z jeho země jednal, tak jsem byl nadšený, že jsem našel dávného přítele. Hned po ukončení jednání jsem ho požádal, aby přišel za mnou. Vzal jsem ho do vznášedla a zamířil s ním k základně. Sám jsem ho sem dovezl! Celou cestu mi vykládal, jak je rád, že se o mně prostřednictvím Spojených národů dozvěděl. Uměl se dokonale přetvařovat, jen co je pravda. Však se chlubil, jak mu na to postupně naletěli všichni vodníci. Ta jeho kukla totiž stíní telepatické vlny. Kdykoliv ji telepaticky aktivoval, nedotkla se ho žádná myšlenka, ale nemohl ho ohrozit ani jeho mučící nástroj, takže byl sám proti telepatické zbrani chráněný. Horší na tom ale bylo, že takhle mohl utajit své pravé myšlenky i před každým vodníkem. Stínění si vypínal vždycky jen na krátkou dobu, pokaždé jen na jedinou, dobře připravenou větu.“

„Tak jsem to pak dělala i já,“ přiznala jsem se. „Jen jsem to maskovala Otčenášem, ani to nevypadalo podezřele.“

„To jsem pochopil,“ přikývl v duchu. „Napadlo tě to báječně, myslel si, že se modlíš doopravdy. Já jsem odmítal na Miráž myslet a místo toho jsem mlel jedině o tom, jak mu skočím po krku, což ho samozřejmě mohlo leda rozesmát nebo rozvzteklit. Zdá se mi ale, že fungovalo spíš to první. Padli jsme mu do pasti a byl jsem mu leda pro smích.“

„Já jsem se modlila doopravdy,“ uvědomila jsem si opět.

„Však na tom nebylo nic divného,“ odtušil. „Uvědomuješ si, že nás oba ta modlitba zachránila? Ta - a nápad s klíčem. Přiznám se, nechápal jsem, co tě to vůbec napadlo.“

„Byla to jediná možnost,“ přikývla jsem. „Jak to ale bylo dál, když jste přijeli sem?“

„Když jsme sem přijeli, zeptal se mě, jestli o této základně neví nikdo z lidí. Ujistil jsem ho, že kromě tebe se sem nikdo nedostal. Chtěl jsem se právě pochlubit, jak jsem tě předělal na hastrmanku, ale v té chvíli proti mně namířil mentální zbraň a dal mi takovou ránu, až jsem ztratil vědomí. Když jsem přišel k sobě, byl jsem svázaný jako snop a nemohl jsem se pohnout. Nejprve si myslel, že to vymlátí ze mě. Pak ho to samotného unavilo, ale napadlo ho počkat si na tebe. Co bylo dál, to už víš.“

„A jak je to vlastně s ostatními vodníky?“

„Podle jeho vychloubání se zdá, že se mu podařilo zahubit všechny Strážce,“ odpověděl trochu smutně. „Že bychom se měli chránit před lidmi a zejména před lidskými zločinci, víme od začátku. Nečekali jsme, že bude zločincem vodník. Víš, že mého nejbližšího souseda Karla Albrechta zabil on? Bomba, co spadla do vody kus od vchodu jeho základny byla skutečně náhodná a kostra v řece nepatřila Karlovi. Ve skutečnosti Karla Albrechta zabil už dávno předtím. Dnes se mi tím ten vyvrhel chlubil.“

„Víš aspoň, kdo to byl a odkud přišel?“

„Ano, byl to Indián a jmenoval se Kori,“ odtušil Viktorín. „Žil předtím v Jižní Americe, nevím přesně, kde. Ale to nesouviselo s tím, co prováděl. Určitě musel projít testy vesmířanů a nic takového se nedalo předpokládat.“

„Možná to bude tím, že se lidé mění,“ podotkla jsem.

„Mohla by to být příčina jeho selhání,“ souhlasil. „Ale je to strašně deprimující. Vodník hromadným vrahem! Neříkám, při naší výpravě proti Rusku jsem zabil více lidí, než kolik bylo na světě původně vodníků, ale je asi jiné střílet po někom, kdo po tobě střílí jako první, než jít k někomu na návštěvu a tam ho zabít bez nejmenší příčiny.“

„Kdoví co ho změnilo,“ pomyslela jsem si.

„Kdoví... takže jsme teď na světě opravdu jenom sami dva, Blaženko. A je mi z toho hrozně smutno...“

„Já tě chápu,“ objala jsem ho jemně, abych mu nezpůsobila bolest, měl přece přelámaná žebra. „Co budeme dělat? Začneme měnit ve vodníky ostatní lidi?“

„Bylo by škoda nezkusit to,“ povzdychl si. „Jinak bychom zůstali na celém světě sami dva a bylo by nám příliš smutno.“

„Nezůstaneme sami dva,“ připomněla jsem mu.

„No dobře, ale i kdybychom si pořídili deset dětí, bude to pořád málo,“ vzdychl si.

„Máš pravdu. Budeme ale muset vybírat lidi opatrněji než vesmířané. Navíc si myslím, že bude nutné, aby vodníci žili více společensky. Vy jste se zahrabali do svých vodních hradů a aniž byste si toho všimli, jediný zločinec postupně všechny ostatní zabil. To by se už nemělo nikdy stát.“

„Budeme to muset promyslet,“ souhlasil.

„Dobrá. Ale co teď? Pomůžeš mi, když sem přivezu primáře Vomáčku? Chtěla bych ho předělat jako prvního.“

„To už jsem ti přece slíbil aspoň pětkrát,“ odtušil. „Proč už jsi ho ještě nepřivezla?“

„Protože jsem nechala na něm, aby si to rozmyslel.“

„Dobrá, ale vysvětli mu, že kdyby nás někdo zabil, pak by se vodníkem nestal už nikdy. Budeme to muset začít dělat už proto, že by byla hrozná škoda, aby při nějaké nehodě s námi dvěma vyhynul celý rod vodníků.“

„Já vím,“ přikývla jsem.

Možná bychom měli přece jen nechat šanci delfínům, usmál se trochu trpce. Ale myslím si, že jim prospějeme více vytvořením lepších vodníků, než jsou lidé. Hlavně musíme zabezpečit, aby nikdo nemohl druhým škodit. Ale to je tak starý problém, jako lidstvo samo.


Uložila jsem Viktorína do inkubátoru a nastavila jemný spánek. Usnul okamžitě, jakmile jsem zapnula uspávací vlny. Pak jsem se dala do uklízení.

Než jsem Viktorína uložila k dlouhému spánku, vypověděl mi celý Koriho příběh, jak se mu chlubil, když na mě čekali. Někdy kolem roku tisíc šest set prý Kori přišel na nápad stát se vládcem Ameriky. Tehdy probíhalo na plné obrátky vyvražďování Indiánů a Evropané si počínali jako divoká zvěř. Málokdo pociťoval lítost nad zkázou starobylých říší, každý viděl jen zlato. Jedině Kori by mohl v té době zachránit civilizaci svých krajanů před zkázou, ale on se proti dobyvatelům nepostavil. Jemu se nemohlo nic stát a slib neprozradit tajemství lidem ho vázal nezasahovat. Když pozoroval, jak se dobyvatelé k lidem přezíravě chovají, jako kdyby sami byli něco lepšího a vznešenějšího, nezdržel se a začal jim škodit. Ne na souši, ale v dostatečné vzdálenosti od pobřeží. Svou ponorkou bez slitování potápěl španělské lodě, ať přijíždějící s dalšími conquistadory, nebo odplouvající, naložené zlatem, kávou, kořením nebo jiným zbožím. Rozpadaly se náhle, bez nejmenšího varování a ztroskotání nikdy nikdo nepřežil. Kori si vypěstoval smečku cvičených žraloků, kteří ochotně sledovali jeho ponorku a na místě roztrhali každého, kdo se udržel nad vodou. Jeho samotného miniaturní ponorka dokonale chránila, žraloci mu ublížit nemohli. Rád pozoroval strašné čelisti mořských šelem, jak rvou maso nešťastníků, šílených hrůzou.

Pak ho napadlo stát se vladařem.

Plánoval si, že smete dobyvatele a prohlásí se za boha. Jeho krajané by ho uctívali jako osvoboditele, obával se ale, jak by na to reagovali vodníci. Proto se rozhodl, že je zabije. Věděl původně jen o třech základnách ve svém nejbližším okolí. Postupně je navštívil a od jejich strážců se dozvěděl polohu dalších. Své sousedy přitom zabil a povzbudilo ho, jak to šlo hladce. Nosil kuklu, propouštějící jen myšlenky, které chtěl dát najevo, aniž by někomu dovolil poznat ostatní, plné falše. Nikdo ho nepodezíral. Pomáhalo mu, že uvnitř základen nebylo svědků. Lidé o nich nevěděli a vodníci se mezi sebou navštěvovali jen zřídka. Často pobývali ve svých základnách celá desetiletí a jejich zmizení nikdy nevyšlo najevo. Kori mohl bez rozpaků navštěvovat další a další - a jednoho po druhém zabíjel...

Své vystoupení proti lidstvu si plánoval na konec druhé světové války. Domníval se, že je z vodních lidí poslední. Nikdo se mu nemohl postavit. Rozhodl se počkat, až se válčící lidé vyčerpají, až budou všechny armády zdecimované. Postavil si létající pevnost podobnou Miráži, ale bez tlumícího povrchu, který neměl. Snažil se dohnat to silou pancířů, jeho pevnost měla stodvacetimilimetrové pancíře, vážila tisíce tun, snesla by skoro všechno kromě přímého zásahu dělem ráže nad dvě stě milimetrů - lodní děla bývají větší, ale jejich zásah je krajně nepravděpodobný. Jeho antigravitační motory utáhly i tuhle obludu, jeho emitory byly slabší než emitory Miráže, ale dokázaly by také srovnat se zemí kterékoliv město světa.

A tehdy přišla jako blesk z čistého nebe Hirošima.

Lidé získali zbraň o síle, srovnatelné s účinky kreša.

Koriho sen o světovládě dostal trhlinu. Jeho létající pevnost, vybavená zbraněmi, proti nimž lidé neměli ochranu, mohla i nadále zničit kterékoliv město, ale atomové bombě by neodolala. Kori chtěl svou pevnost pilotovat sám, nemohl ji přece svěřit lidem. Najednou se ukázalo, že by nebyl tak bezpečný, jako dosud. Rozhodl se plánované dobytí světa odložit. Času měl dost, alespoň se mu to tak zdálo.

Kde tu pevnost vyráběl? Zajímala jsem se. Tobě to přece tvoji hlídací roboti nedovolili a musel jsi ji stavět u nás v kůlně z obyčejné cisterny.

Však se mi také posmíval, že mě neposlouchají jako jeho. To prý bylo první, co musel udělat - zajistit, aby ho poslouchaly na slovo a zapomněly na zásady mimozemšťanů. Ale to víš, člověk dokáže být vynalézavější než mrtvé stroje, podařilo se mu prolomit jejich ochrany a předělat je. On svou superpevnost stavěl pomocí mimozemských strojů přímo na základně a měl to samozřejmě lehčí. Já jsem si tam připravoval jen dílčí části, ze kterých nebyl znát jejich budoucí účel. Ale když si to vezmeš nestranně, obešel jsem své kerbery také... I když jen s vaší pomocí.

Vidíš - a mě nikdy nenapadlo, kde jsi přišel k těm houbovitým povlakům. Opravdu jsem si myslela, že jsi je udělal u nás v kůlně.

Já jsem je tam ale skutečně dokončil, odtušil klidně.

A taky jsem netušila, že jsi byl na základně víckrát. Když jsi tam šel se mnou pro toho řídícího robota, dělal jsi, kdovíjak to je nebezpečná výprava.

Byl jsem tam předtím jen jednou, přiznal. Tlumící povlaky jsem měl vyvinuté dávno předtím a stroje Základny mi je udělaly během dvou hodin. Ale stavbu Miráže by moji hlídači odmítli. Pochopili by ji jako nedovolené zasahování do lidstva.

Korimu to ale dovolily... povzdychla jsem si v duchu. Kori své hlídače zpacifikoval, že mu zobaly z ruky.

To jistě, usmál se Viktorín. Po objevu atomové bomby musel Kori svou pevnost modernizovat, aby ho chránila i před účinky nové zbraně. Stovky tun olova a polymerových pancířů proti neutronům znamenaly další zvětšení její váhy, ale ta pro něho nehrála velkou roli. Naopak - čím těžší kolos, tím méně problémů by měl se zákonem o zachování hybnosti. Srážka s ruskou stíhačkou nás zpočátku shazovala ze sedadel, ale Kori by ve svém kolosu seděl v klidu.

Jenže pak se objevila další zbraň, mocnější než atomové pumy a rakety. Kori nechtěl věřit očím. Jedna z největších světových atomových velmocí kapitulovala před nevelikou létající pevností. Když pak Viktorín pronesl na půdě Spojených národů svou velkou řeč a připomněl mu datum odletu vesmířanů, Kori při jejím sledování šťavnatě zaklel. Došlo mu, že jde o ještě jednoho žijícího vodníka. Ano, jen vodník mohl najít protiváhu atomových zbraní. Obešla ho ale hrůza, když si uvědomil, jak málo scházelo, aby byl se svou létající pevností vydán na milost a nemilost Viktorínově menší, ale silnější Miráži.

Když se uklidnil, začal opět chladně uvažovat. Viktorín zřejmě neví o žádném dalším vodníkovi, proto se opatrně snaží navazovat kontakty. Neví ani, že jsou všichni mrtvi. Nemohl by ho zabít stejně jako ostatní?

Rozhodl se počkat, zda se Viktorínovi nepřihlásí někdo další. Nebyl si už jistý, že zabil všechny. Ale když se nic nedělo celé tři měsíce, odhodlal se Viktorína přelstít - jako všechny před ním.

Podařilo se mu to, nepočítal jen s mojí maličkostí. Překvapilo ho, když se o mně dozvěděl, ale nepovažoval mě za nebezpečného soupeře. Což by ho mohla zastavit mladá holčina narozená v tomto století? Vždyť již zabil silnější, zkušenější a nebezpečnější protivníky. Uvědomil si naopak výhodu, žena mu jistě prozradí všechno co potřeboval.

Viktorína zákeřně přepadl a přemohl. Podlehl ale stejnému klamu jako většina vládců - věřil ve svou jedinečnost a všemocnost. Já jsem donedávna nebyla hastrmanka, ale obyčejné děvče. Z čistého sentimentu jsem si stále schovávala Viktorínovy dárky. Naštěstí nebyly telepatické, proto je Kori nemohl zničit. Stálo ho to hlavu.

Tělo Indiána Koriho jsem po kusech štítivě naskládala do plastového pytle a odnesla k molu. Nijak jsem ho nelitovala. Byl to zákeřný netvor, vrah svých kamarádů a málem i náš. Nevěděla jsem jen, co si s ním mám počít. Nenašla jsem odvahu vhodit ho prostě do likvidátoru odpadků. Ačkoli to byl netvor, byl to pořád člověk, byť už před tisíci lety změněný ve vodní bytost.

Proč to dělal? Opakovala jsem si po několikáté. Zničil by tím největší památku, kterou tu po sobě vesmířané zanechali - upravený, dokonalejší druh člověka. Cožpak se sám k tomuto druhu nepočítal?

On sám zřejmě neuvažoval tak daleko. Řídil se heslem Po nás potopa. Chtěl vládnout světu - a co bude po něm, to ho nijak nezajímalo.

Jako každého mocipána...

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 16:34

Komentáře: