Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Přírůstek

Viktorína jsem musela nechat v hastrmanském hrnečku celý týden, než se mu obličej zahojil. Ten týden byl pro mě krutý. Nemohla jsem vydržet na základně s mrtvolou. Objevila jsem se proto nejprve doma, pak v nemocnici a nakonec i na Hradě, kde jsem musela vysvětlit nepřítomnost krále při dvou plánovaných návštěvách, které jsme museli diplomatickou cestou odříci.

Většinou jsem používala slůvek No comment.

Ministr zahraničí se tím nedal odbýt a neustále dotíral, co si to král představuje a nač jej vůbec máme. Když začal rýpat před ostatními, požádala jsem ho o rozhovor mezi čtyřma očima.

„Chcete opravdu vědět, co je s Viktorínem?“ udeřila jsem na něho.

Přikývl.

„Zotavuje se z atentátu,“ řekla jsem. „Asi pochopíte, že se nemůže objevit na veřejnosti s úplně spáleným obličejem.“

„Ale proboha, vždyť jste se nikdy žádného atentátu neobávali,“ začal s rozšířenýma očima ustupovat.

„Neobávali,“ souhlasila jsem. „Obyčejné střely z pistole nebo samopalu krále neohrozí. Našel se ale někdo s účinnější zbraní.“

„Poranil krále? Je to vážné?“

„Jak se zdá, není,“ ujistila jsem ho. „To je ovšem relativní. Normálně by se taková spálenina léčila půl roku, možná i rok - a zůstaly by mu po ní hrozné stopy. Starám se o něho já - a jistě už víte, že něco dovedu.“

„To přece ví každý,“ přitakal rychle. „Ale co budeme dělat?“

„To snad není takový problém? Král je prostě nemocen, to se stává i v jiných zemích. Až se uzdraví, zase tu bude.“

„Tak jsem to nemyslel,“ pospíšil si. „Jde o to, zda se i nadále obejdete bez ochranky.“

„Proč ne?“ opáčila jsem. „Podívejte se, pane ministře, jistě už tušíte, že máme na svou obranu účinnější prostředky, než jakými disponuje sebelepší ochranka. Při posledním atentátu by nám ochranka nebyla nic platná. Bez ní to bylo jednodušší, nikdo zbytečně nezahynul. Kdybychom takovou pomoc potřebovali, asi by to byla záležitost ministra vnitra.“

„Dobrá, ale máme tu ještě jeden problém,“ nedal se odbýt a pokračoval. „Zmizení jednoho z členů delegace...“

„...který byl naposledy viděn s králem, viďte?“ dokončila jsem rychle.

„Ano, je tomu tak. Vypadá to na mezistátní aféru... Policie ho usilovně hledá, ale nemá jinou stopu než že ten člověk byl naposledy viděn s králem.“

„Mohu vám toho muže předat do vlastních rukou,“ opáčila jsem rychle. „Je ale poněkud neúplný. Vlastnoručně jsem ho rozkrájela na kusy.“

„Probůh - proč?“ zděsil se.

„Dostal mě do situace, kdy jsem si mohla vybrat. Buď se dát od něho zabít, nebo zabít jeho. Vybrala jsem si to druhé a doufám aspoň, že se tomu nebudete divit. To je totiž ten atentátník. Zaútočil na nás nečekaně a zákeřně během své návštěvy, deklarované jako přátelská.“

„A vy jste ho...“

„Nezbylo mi nic jiného,“ odvětila jsem. „Opakuji, zabila jsem ho svou zbraní, když zranil Viktorína a chystal se nás oba zabít.“

„Takže - on byl ozbrojený? Jak je to možné?“

„Kdybyste viděl, jaký arzenál měl u sebe, nedivil byste se. Řeknu vám, ten člověk měl zbraň účinnější, než kdokoliv jiný. A použil ji jako první.“

„Můžete tu zbraň poskytnout jako důkaz?“

„Asi vás zklamu,“ odmítla jsem. „Vyšetřovatelům předám všechno, co měl ten člověk u sebe, kromě zbraní. Jsou příliš nebezpečné. Navíc vám nemohu ukázat ani místo, kde se to odehrálo. Jistě víte, že máme s králem tajemství, která nemíníme prozradit. Řekněme - ve státním zájmu.“

„To ale není nikde na celém světě obvyklé...“

„To snad nemyslíte vážně,“ zamračila jsem se jsem. „Každý stát má svá tajemství. My například tajíme místo, kde je uschovaná pevnost Miráž, schopná odolat i výbuchu atomové pumy a změnit jakékoliv světové město v kotel žhavé lávy. Chápete, že tyto prostředky musíme udržet v tajnosti stůj co stůj - v zájmu všech lidí?“

„No... to asi... to chápu...“

„Podívejte se, pane ministře, oprávněnost našich tajemství snad uznáte. To ostatní nemám důvod skrývat. Zabila jsem diplomata. Možná je to aféra, ale byl nebezpečnější než si myslíte. Rozkrájela jsem ho na kusy paprskem smrti. Ani nechtějte vědět více. Ten zločinec nás ohrožoval nebezpečnou zbraní, aby získal Miráž - a poranil krále tak, že ho teď musím léčit.“

„Myslíte, že někde jinde mohou takové zbraně tajně používat?“

„Právě jsme se o tom přesvědčili.“

„To je ovšem nesmírně závažné.“

„Je - i není,“ souhlasila jsem. „Jeho zbraně nás ohrozily, ale mrtev je on, ne my.“

„Ale co když někdo jiný přijde s ještě lepšími zbraněmi?“

„Naše jsou takového druhu, že bychom mohli dobýt celý svět a nikdo by se nám nepostavil. My ale takový plán nemáme. Naopak zabráníme lidem, kteří by na něco podobného dostali chuť.“

„To jsou ale - otřesné zvěsti.“

„Trochu,“ přiznala jsem. „Ale na našem světě už není mnoho takových lidí, nemusíte se bát.“


Každého dne jsem sklem hastrmanského hrnečku pozorovala spícího Viktorína i tři zavřené atentátníky. Ty ovšem daleko méně, byli přece zdraví a nebylo na nich nic k vidění. Zato Viktorín se den po dni lepšil. Vlny inkubátoru se spojovaly s přirozenou regenerační schopností vodních lidí a už koncem týdne jsem ho mohla probudit.

Tak už polez, pomyslela jsem si, když jsem otevírala poklop hrnečku.

A víš, že se tu krásně spalo? opáčil rozespale.

Já vím, ale musíme už začít něco dělat.

Vyhoupl se ven, ale byl ještě trochu zesláblý. Spořádal hned kopec míchaných vajíček, však také týden nejedl. Teprve potom jsme měli jeden pro druhého tu správnou pohodu.

Co je s královstvím? pomyslel si, když jsme potom seděli proti sobě a popíjeli kávu.

Neboj se, spolehlivě jsem ti je pohlídala, usmívala jsem se na něho.

Pak jsme se dohodli na dalším.

Viktorín se chtěl nejprve seznámit, co se seběhlo za jeho nepřítomnosti. Já jsem si vymínila, že sem co nejdříve přivezu primáře Vomáčku. Viktorín slíbil, že mi s ním pomůže.

Spolu jsme se zajeli ukázat našim. Potom Viktorín zamířil vznášedlem do Prahy a já jsem odletěla do nemocnice.

Primář Vomáčka tam ale nebyl. Měl dovolenou a byl doma, potvrdila mi hlavní sestra. Vypravila jsem se proto za ním domů.

Bydleli v pěkném rodinném domku, trochu starším, ale udržovaném. Na zazvonění mi přišla otevřít branku jejich dcera Lucie, hezká šestnáctiletá dívka s nádhernými dlouhými hnědými vlasy. Zavedla mě do předsíně a běžela oznámit tátovi a mámě nečekanou návštěvu.

„Pojďte dál,“ pozvala mě paní Vomáčková. „Lucko, postav na kafíčko! Nebo raději na čaj?“

„Právě jsem jedno kafe dopila,“ usmála jsem se na ni.

„Tak tedy na čaj,“ rozhodla za mě.

„Potřebuji si o něčem promluvit s panem primářem,“ řekla jsem hned k věci. „On už bude vědět o čem.“

Primář přišel v okamžiku z podkroví. Když mě spatřil, usmál se a pozval mě dál.

„Jdeš mě zase lákat, viď,“ usmál se na mě.

„Ano - a je to vážnější než dřív,“ odvětila jsem.

„Nebude ti vadit, když u toho bude moje paní?“

Na okamžik jsem se zamyslela. O Viktorínovi přece věděla spousta lidí. Karel Čapek o něm dokonce napsal hru. A nemusím hned prozradit všechno.

„Nebude mi to vadit,“ přikývla jsem.

Posadili jsme se proti sobě do pohodlných, měkkých křesílek kolem malého stolečku, na němž se brzy objevily dvě kávy a čaj pro mne. Přinesla je Lucka a rychle odešla.

„Abys mi rozuměla, já před svou paní nemám žádné tajnosti,“ usmíval se Vomáčka, když jsme zůstali jen tři.

„Nejprve vám musím poděkovat,“ obrátila se na mě paní Vomáčková. „Nevěřili jsme, že by se to dalo vyléčit.“

„Myslíte ten žaludek?“ usmála jsem se.

„Vždyť to bylo přímo zoufalé,“ pokračovala ustaraně.

„Možná,“ přikývla jsem. „Ale to co chci teď, je stokrát složitější.“

„Já už o tom vím,“ souhlasila paní Vomáčková. „Manžel mi to řekl.“

„Ale - od té doby se několik důležitých skutečností změnilo,“ sdělovala jsem jim.

„Povídej - ať víme, na čem jsme,“ vybídl mě primář.

„Před týdnem jsme s Viktorínem s velikým štěstím unikli smrti,“ řekla jsem jim. „Přitom jsme se dozvěděli velmi závažné skutečnosti. Tvrdila jsem vám, že na světě existuje pozměněný druh člověka a vzhledem k tomu, že nejvíce zřetelný rozdíl je v plících, říkejme mu Homo Aquaticus, na rozdíl od dosavadního druhu Homo Sapiens.“

„A chtěla jste, aby se na to můj muž dal předělat,“ dokončila rychle za mě paní Vomáčková.

„Ano, to jsem mu nabízela,“ přikývla jsem.

„Netušila jste, že to nepřijme, pokud byste ho chtěla beze mne,“ dodala.

„To jsem tušila a víceméně s tím počítám,“ zavrtěla jsem jemně hlavou. „Týkalo by se to zatím vás dvou a časem možná i vašich dcer.“

„Říkala jste ale, že s tím jsou spojené i problémy a nepříjemnosti,“ oťukávala mě dál paní Vomáčková.

„Ano, jsou. Jeden z nich se však velice změnil.“

„Který?“ vyhrkl Vomáčka.

„Jsem gravidní. Víte, co to znamená?“

„Tvrdila jsi ale...“ zíral na mě chvíli nevěřícíma očima.

„Skutečně jsme věřili, že Homo Aquaticus je zvláštní a bohužel sterilní druh. Není to tak. Můžeme mít děti a nejsme tedy závislí na populaci Homo Sapiens; i kdybychom neuvažovali mezidruhovou přeměnu. Plánovali jsme měnit lidi poté, co vychovají vlastní děti, ale ukázalo se, že tomu není tak.“

„Proč jste to nezjistili dřív?“ zajímal se Vomáčka.

„Protože je to tak složitý problém, že není dosud plně vyjasněný.“

„V tom případě by nevadilo, kdybyste změnili i naše dcery,“ uvažoval usilovně Vomáčka.

„Má to pořád háček,“ přiznala jsem. „Zjistili jsme totiž, že se nejedná o sterilitu, čili o ztrátu plodnosti, ale o mezidruhovou bariéru. To znamená, že můžeme mít děti jen mezi sebou, ne s lidmi druhu Homo Sapiens. Uvažte to. Vaše dcery by si těžko našly partnery - vodních lidí je zatím příliš málo.“

„Ledaže by si přivedly chlapce, kteří by se také dali přeměnit.“

„Ano, ale není to jednoduché. Přeměna je složitá a bez návratu.“

„O tom by se dalo uvažovat později,“ ukončil rozhovor pan Vomáčka. „Naše holky jsou beztak mladé, budou mít spoustu času na rozmyšlenou. A bylo by snad lepší, kdyby se o tak vážné věci rozhodly samy.“

„Nehledě k tomu, že nás dost zaměstnáte i vy dva,“ řekla jsem už zase s úsměvem. „Předpokládám, že byste chtěli zůstat pokud možno spolu.“

„Samozřejmě,“ přikývla paní Vomáčková. „Ale - slyšela jsem už také, že ta přeměna je dost strašná. Opravdu musíme nejprve umřít?“

„Ano,“ přikývla jsem vážně. „Bohužel je to bezpodmínečná podmínka. Ale jestli se mi svěříte, udělám to tak šetrně, jak to jenom půjde.“

„To nás chcete zabít - vy sama?“ podívala se na mě zděšeně.

„Bohužel,“ přikývla jsem. „Musela bych. Jinak to opravdu nejde.“

„Vám nevadí pohled na krev?“

„Já vás přece nechci podřezat,“ usmála jsem se trpce. „Nezkřivím vám ani vlas. Jen bych vás musela utopit. Uznávám, není to nic příjemného, ale ani vám to nezastírám.“

„A nešlo by to... s nějakou injekcí...?“

„Opravdu by to nešlo. Věřte mi.“

„Proč?“ zeptal se i pan doktor Vomáčka.

„Protože je nezbytné, abyste si uvědomovali, že umíráte. Bohužel je to nutná podmínka. Opravdu nevíme, jak jinak by to šlo. Nemusíte se ale příliš bát. Utopení je velice šetrný způsob smrti.“

„Jak to můžete tvrdit?“ skoro vykřikla.

„Nezapomeňte, nedávno jsem to podstoupila také,“ ztišila jsem trochu hlas. „Také jsem se musela utopit. Nebudu vám lhát, není to příjemné, ale Viktorín mě celou dobu držel v náručí, takže to umírání nebylo tak hrozné.“

Chvíli jsme mlčeli. Manželé Vomáčkovi se na sebe dívali mlčky a kdybych nevěděla, že to není možné, řekla bych, že se spolu telepaticky dorozumívali. Zpozorovala jsem, jak se paní chvěje. Lžička jí neustále cinkala o okraj šálku.

„A jste na nás tedy připravení?“ přerušil po chvilce ticho pan primář.

„Bezpečně,“ přikývla jsem.

„Dobrá, stejně už jsme se dávno rozhodli,“ odhodlal se pan Vomáčka a vstal. „Co máme udělat teď?“

„Chtěla jsem, abyste si vzal v nemocnici...“

„Dovolenou jsem nastoupil právě dnes,“ přikývl. „Kromě toho mají v nemocnici už půl roku instrukce pro případ, kdy bych se tam ve stanovené době nevrátil.“

„Dobrá, tím je to v pořádku. A co vaše dcery?“

„Jsou už dost velké, aby to nějak vydržely samy,“ přikývl. „Řekli jsme jim, že na delší dobu odjedeme.“

„V tom případě můžeme jet třeba hned,“ souhlasila jsem.

„Máme si vzít na sebe něco...“

„Nejlépe, když budete mít na sobě domácí oděv,“ ujistila jsem ji. „Nic si s sebou neberte, jen plavky. Máme tam velký bazén, budete se divit!“

Rozloučili se rychle s dcerou Lucií, jakoby jen odjížděli na delší výlet.

„A zalévejte kytky,“ kladla starostlivě dceři na srdce paní Vomáčková.

„Tak čao,“ rozloučila se s nimi krátce Lucie. Zřejmě nic netušila - bylo to tak lepší.

Nasedli jsme venku do mého vznášedla a vznesli se kolmo vzhůru. Pak jsme zamířili obvyklým směrem. Seděla jsem vpředu a pilotovala, manželé Vomáčkovi seděli spolu na zadních sedadlech. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak se objímají v očekávání brzké smrti.

„Bude chvíli trvat, než dorazíme na místo,“ ujistila jsem je. „Zatím bych vám měla něco povědět. Bude to pro vás velmi zajímavé.“

„Týká se to vodních bytostí?“

„Samozřejmě,“ přikývla jsem. „Nejspíš to už tušíte, pane doktore, ale tahle tajemství bych vám jinak nesměla za žádnou cenu prozradit.“

„Až teď, když nás vezeš na smrt...“ zahučel.

„Nejen to,“ pokrčila jsem rameny. „Až se probudíte, oba se tomu s chutí zasmějete. Zejména až zjistíte, kde jste se vlastně probudili.“

„To je tak zábavné?“ podívala se na mě káravě paní.

„Do jisté míry ano,“ přikývla jsem. „Sami to budete moci posoudit. Ale teď se dívejte, jsme už skoro u vchodu do našeho pravého království,“ řekla jsem jim tónem profesionálního kastelána, jako kdybychom se shromáždili na vstupním nádvoří starobylého hradu.

Vznášedlo kleslo k řece, sedlo na hladinu a potopilo se. Oba manželé se objali, ale v kabině bylo zatím sucho. Zapnula jsem reflektory a vznášedlo, změněné v miniponorku, s námi pomalu vplulo do skalního tunelu.

„Kam to vede?“ zeptal se mě Vomáčka po padesáti metrech tunelu.

„Do základny vesmírných bytostí,“ ujistila jsem ho. „To je to tajemství. Homo Aquaticus je jejich dílo - dar mimozemské civilizace lidem.“

„Já jsem to tušil celou dobu!“ vydechl doktor Vomáčka.

Pluli jsme klikatým tunelem v hloubce deseti metrů pod hladinou vody skoro pět minut. Náhle jsem pocítila telepatický závan.

Kerberové - dál by nás už beztak nepustili.

„Teď se pevněji obejměte,“ upozornila jsem oba manžele. „Musím vás utopit. Nebojte se, nebude to bolet...“

Pohledem do zpětného zrcátka jsem spatřila, jak se oba manželé křečovitě objali. Pak jsem elektromotorům přikázala otevřít všechna okénka.

Vevalila se na nás studená voda tunelu a rychle vyplnila kabinu. Když mi stoupla k hlavě, nadechla jsem se jí. Byla studená, ale čistá a vzdušná, dýchala se dobře. Čekalo mě ale něco velice nepříjemného.

Kabinou, kde voda dosahovala ke stropu, se ozval zoufalý výkřik, plný děsu. Paní Vomáčková náhle propadla hrůze ze smrti a začala hledat, kudy by se dostala ven, ale manžel ji jen pevně objal. Byli jsme tři kilometry od ústí tunelu; i kdyby se dostala z kabiny, daleko by nedoplavala. Její výkřik zadusila voda, až přešel v zabublání. Prostřednictvím vody jsem cítila, jak se oba křečovitě třesou. Litovala jsem je, sama jsem to přece také prožila, ale opravdu to nešlo jinak.

Pak jim vylétly od úst poslední bubliny vzduchu. Ačkoliv se tomu bránili, nezbylo jim nakonec nic jiného, než nadechnout se vody jako já před malou chvilkou. Já jsem ale vodu dýchala stejně lehce jako vzduch, kdežto oni ne. Obyčejní lidé nemají plíce stavěné na vodu.

Věděla jsem, že je opět vzkřísím, ale upřímně řečeno, takhle zblízka jsem pozorovala umírání lidí poprvé a bylo mi přitom všelijak. Zvlášť když jsem je topila úmyslně a kdoví, třeba mě v těchto chvílích proklínali jako příčinu svého utrpení. Krátkého, ale přece jen utrpení.

Povědět mi to ale nemohli. Chvíli se křečovitě zmítali, pak jejich objetí povolilo a oba se ještě každý na svou pěst pokoušeli zoufalými pohyby hledat cestu ven. Nemohli ji nalézt, mezitím jsem totiž uzavřela okénka. Jejich pohyby teď byly stále trhanější a slabší, až oba znehybněli a vznášeli se mi v kabině bez nejmenší stopy života.

Utopila jsem je. Jsem přece hastrmanka.

Utopenců jsem už zachránila hodně. Podle pověstí k hastrmanům nepatří zachraňovat lidi, ale topit je. Teď jsem tedy měla své první utopené. Zbývá mi jen uložit je do hrnečků a přiklopit hladkou bílou pokličkou. Dáme si je hned vedle těch vrahů, co nás chtěli zabít.

Otočila jsem se, abych si je mohla prohlédnout. Oba měli v obličeji děs z umírání, ale jinak byli v pořádku. Obávala jsem se, aby si v posledních křečích neublížili, třeba by si mohli poškrábat obličej, ale nic zlého se jim naštěstí nestalo. Ačkoliv - ani na tom by nezáleželo.

Zapnula jsem motory a vyrazila vpřed rychlostí delfína. V několika minutách jsem vylétla na molo, otevřela dveře a voda vytryskla ven.

Viktoríne! Pomyslela jsem si zřetelně. Pomoz mi s nimi, prosím tě.

Klid, Blaženko, uslyšela jsem telepatickou odpověď. Přivez je až sem, k inkubátorům. Už tady na vás čekám.


Operace, kterou Viktorín s primářem Vomáčkou prováděl, byla divná.

Nevytekla při ní krůpěj krve. Uměla jsem křísit utopence a v Čechách jsem tím už proslula, ale to nebylo nic proti tomu, co podnikal Viktorín při změně lidí na vodní druh. Asistovala jsem mu a současně jsem stejné úkony dělala s paní Vomáčkovou. Věděla jsem, že budu podobné operace brzy dělat sama - abychom stihli změnit dostatečné množství lidí na vodníky, museli jsme s tím začít co nejdříve.

Nakonec se oba bez pohnutí vznášeli pod pokličkami dvou sousedních inkubátorů. Regenerační vlny jsme zapnuli naplno, aby se změny, operací jen nastartované, provedly do posledních buněk. Nehybná těla se vznášela v roztoku, schopném pojmout mnohem více kyslíku než obyčejná voda. Vyživoval jejich tkáně přímo, pouhou difúzí.

Viktorín zkontroloval, zdali se operace podařily. Testy mu vyšly kladně a zdálo se, že je všechno v pořádku.

Brzy nás bude dvakrát tolik, pomyslel si. Vypadal nadmíru spokojeně a mnul si ruce.

Dobrá - a co dál? uvažovala jsem. Poslyš Viky, na světě přece muselo zůstat několik desítek opuštěných základen. Dokážeme je najít? Vím, vodní lidé mohou nerušeně bydlet i s původními lidmi Sapiens, ale měli bychom jim vytvořit odpovídající podmínky - například pro studijní účely. Kolik se nás vejde do jedné základny?

Možná až několik set, odtušil. Víš přece, že tu není jen pár místností, které obýváme. Základna má několik desítek ubytovacích komplexů. Když nad tím přemýšlím, do této chvíle byly základny nezřízeně předimenzované. Cožpak jeden člověk potřebuje takový obrovský hrad? Je to tu rozsáhlejší, než všechny pozemské hrady, postavené v celé historii lidstva. To všechno pro jednoho člověka?

Ano - pokud ho chápeme jako strážce, který to má uchovat pro jiné.

To samozřejmě vypadá úplně jinak. Naše základny jsou rozsáhlejší než celá pozemská města. Mohli bychom tu ubytovat tisíce vodních lidí.

Dobrá, ale co potom, až to tu bude beznadějně plné? Měli bychom se poohlédnout po dalších základnách.

O dvou vím, opakoval mi. Tam se vejde tolik lidí, jako sem. Přelidnění nás bude tížit až za dlouhou dobu. Ostatně - nebudou tady bydlet všichni. Většina se jich vrátí domů, zůstanou tu jen ti, kdo budou potřebovat zařízení základny ke studiu.

Máš už někoho dalšího? Pomyslela jsem si otázku.

Právě, že nikoho, odtušil. Blaženko, politikou se zabývá obrovské množství lidí. Ale je mezi nimi převaha kariéristů, kteří by prodali i vlastní matku.

Jak chceš mezi nimi vybírat? Optala jsem se ho nevinně.

Tyhle lidi bych na vodníky nepředělával, rozhodně ne mezi prvními. Až příslušnost k rodu Homo Aquaticus nebude výsadou, snad. Do té doby bych přednostně měnil lékaře a jiné užitečnější lidi.

Aby ses nezmýlil, pokárala jsem ho. I mezi lékaři najdeš kariéristy, kterým jde více o vlastní prestiž a kapsu, nežli o pacienta.

Budeme muset vyhledat, jak je to s těmi testy, mínil.

Kori testy prošel. A víš, jak to dopadlo.

Pak budeme muset něco vymyslet, odsekl. Budeme dávat přednost lidem, které dobře známe. Teď bych mezi nás vzal třebas tvé rodiče. A pak se uvidí. Určitě bude dost lidí, kteří nás nezklamou.

A to mám utopit i mámu s tátou? Zarazila jsem se.

A kdo jiný? Pokrčil rameny. Tobě přece budou věřit více než mně. Nelíbí se ti, když vidíš, jak umírají, viď?

Přitakala jsem.

Také se mi to nelíbí, přiznal. Ale udělat se to musí. Vesmířané vždycky začínali od utopenců. Vymysleli to dobře, ale jen z toho výchozího stavu. Kdybychom přišli na to, jak to dělat bez utopení, oddychnu si jako první. Jen si vzpomeň, jak jsi mě krátce po probuzení nenáviděla!

Ale brzy jsem pochopila, že to bylo nutné.

Oni to také pochopí, těšil mě. Podívej se, beztak nemáme více než deset inkubátorů. A ještě nám tři blokují lumpové, co nás chtěli zabít.

No právě. Každá přeměna trvá nejméně čtrnáct, ale někdy čtyřicet dní. S tím, co máme, bychom mohli za rok změnit jen sto až stopadesát lidí, což není ani dva tisíce lidí za deset let. To je hrozně pomalá přeměna.

Zase uvažuješ jako Homo Sapiens, opravil mě. Uvědom si, máme na to celá tisíciletí. A kromě toho, nebudeme přece všechny lidi proměňovat jen my dva. Přidají se k nám další doktoři a půjde nám to lépe od ruky.

Kéž by, povzdychla jsem si. My máme možná času dost. Ale ti, co je chceme měnit, nám budou mezitím umírat.


Odjela jsem ještě téhož večera domů, abych si promluvila s rodiči.

Nebylo mi veselo. Pomyšlení, že je mám zabít, i když jen nakrátko, mi svazovalo ruce. Nakonec jsem se s nimi bavila jen nezávazně a rozhodnutí jsem odložila na pozdější dobu. Viktorín se ani nedivil.

Zatím jsme se museli starat jen o Vomáčkovy. Vypadalo to ale nadějně. Hloubkové testy ukazovaly probíhající přeměny a zhruba po týdnu jsme mohli začít s oživováním, ovšem jen s částečným, při kterém se uvedly do činnosti srdce a plíce. Ty už fungovaly ve vodním režimu a to nám umožnilo vyměnit kyslíkové roztoky v hrnečcích za obyčejnou vodu, jen vyčištěnou a trochu víc nasycenou kyslíkem. Jakmile pacienti začali dýchat sami, byli o další krůček blíž k probuzení.

Proč ti to se mnou trvalo celých čtyřicet dní, když tady budeme hotovi dříve? ptala jsem se Viktorína.

Nezapomeň, že jsi neměla oči, připomněl mi. A kromě toho jsi byla první. Také jsem tě už tenkrát miloval a nedovolil bych si nic uspěchat z obavy, abych něco nezkazil.

Ještě kdyby to šlo bez toho utrpení, povzdychla jsem si.

Tak to zkus vyzkoumat, navrhl mi bezelstně. Já jsem vyřešil přeměnu, ty se zaměř na počáteční podmínky.

Cožpak na to stačím?

Dovedeš změnit člověka ve vodníka?

Dovedu.

Takže jsi na stejné úrovni jako já. Co ti brání pokračovat dál?

Ty už v tom pokračovat nechceš?

To netvrdím. Ale mám spousty dalších starostí. Mám například továrny na vznášedla, elektrárny, na jednoho člověka je toho dost. Už aby byl s námi aspoň Jindra. Svěřil bych mu vznášedla a hned bych měl víc času.

A to máš ještě vládnout!

Od toho je vláda, mávl rukou. Jak už jsem přece řekl, král má napravovat jen nedostatky a přehmaty.

Co jsi v poslední době napravoval?

Nic. To svědčí o tom, že je všechno v pořádku.

K čemu je potom král?

A k čemu jsou hasiči? Dokud nehoří, také nic nedělají. Hasiči - a král - jsou tu kvůli mimořádným událostem, které by neměly nastávat, ale občas nastanou.

No dobře, podívám se na to, slíbila jsem mu.


Poslední den před probuzením jsem pacientům vyžehlila oblečení a oblékli jsme jim plavky, které měli s sebou. Pak nastal okamžik, kdy jsme je chtěli přivítat mezi námi.

Viktorín pozměnil rytmus vln v hrnečcích. Brzy jsme zachytili první příznaky telepatických vln, znamení, že se mozková činnost aktivuje.

Nejprve se probudila Vomáčková. Vypnula jsem stimulační vlnění a otevřela poklop.

Pojďte mezi nás! podávala jsem jí ruku.

Pomalu se vyšplhala z vody. Musela jsem jí poradit, co má dělat při přechodu mezi živly. Konečně vykašlala vodu z plic a naplno se nadechla.

Vítám vás mezi vodníky! podávala jsem jí ruku.

„Kde je manžel?“ vyhrkla zmateně.

Ještě se neprobudil, ujistila jsem ji. Chcete ho vidět? Pojďte se mnou!

Sestoupili jsme po šikmé rampě. Tělo primáře Vomáčky se vznášelo bez pohnutí, ale každou chvíli se měl probudit.

„Co je to za... nádoby?“ vyhrkla Vomáčková.

Neslyšela jste o hastrmanských hrnečcích? opáčila jsem jí v duchu.

„Proboha!“ vyjekla. „A on je uvnitř?“

Však jste byla hned vedle, ujišťovala jsem ji. Viktorín již proplachoval použitý inkubátor konzervačním roztokem a připravoval se jej vypnout.

„A tamti?“ ukazovala na těla tří teroristů. Vypadají divně, pomyslela si už pro sebe.

Ti tam budou ležet nejméně deset let, ujistila jsem ji. Jsou to vrahové, chtěli nás zabít.

„A vy jste je takhle...“

Nebojte se, však my je pustíme, ujišťovala jsem ji s úsměvem. Dáte si zatím něco k snědku?

No, hlad mám, pomyslela si. Ale kdoví, co by v tom mohlo být. To budu radši o hladu.

„Raději počkám, co bude s mým mužem,“ prohlásila nahlas.

Pochopila jsem, co mínil Viktorín, když mě ujišťoval, že vodníci musí mít mnohem větší pochopení než suchozemci.

„Co jste to říkala?“ obrátila se ke mně paní Vomáčková.

Já jsem ještě nepromluvila, ujistila jsem ji. My vodníci si navzájem čteme myšlenky. Jenom jsem si to myslela.

„To byste ale mohli...“ zarazila se. Proboha, uvědomila si najednou, to by se mohla prozradit i moje nevěra...

To se právě stalo, politovala jsem ji. Ale nedělejte si z toho hlavu. Veškeré hříchy z předchozího života se mezi námi vodníky odpouštějí.

„Ale to jste mi neřekla!“ vybuchla najednou.

Vlastně máte pravdu, uvažovala jsem. O telepatii jsem se zmínila jen před primářem. Myslela jsem si, že vám to řekl.

Kdybych tak mohla, uškrtila bych tě, ty... hastrmanko!

To bych vám neradila, usmála jsem se na ni. Víte co? Pojďte se mnou.

Šla za mnou, ale tušila jsem její vztek. Cítila se od nás podvedená, vydaná nám napospas. Ještě dvakrát dostala nápad vrhnout se na mě, ale pak si sama uvědomila, že tím asi nic nezachrání.

Posadila jsem ji do křesílka a postavila na kávu.

Zatímco jsem připravovala šálky, měla čas přemýšlet. Co tomu řekne Ruda? byla její nejčastější myšlenka.

Dělala jsem, že její uspěchané myšlenky nevnímám.

Oslaďte si podle chuti, pobídla jsem ji.

„Ty jsi zase nic neřekla!?!“ vyskočila.

Ne, ale myslím si to jasně a přesně, takže mi rozumíte, jako kdybych mluvila nahlas.

„Panebože, to přece není možné!“ vyhrkla zděšeně.

Nejenom to je možné, ale je to jedna z největších výhod, opáčila jsem v duchu. Chce to jen jedno - nemít co skrývat. Pak se nemáte čeho obávat.

Ale co budu dělat já? pomyslela si. Nerozpoznala jsem, zda to myslela jako otázku ke mně, nebo sama k sobě.

Požádáte manžela o odpuštění a až vám odpustí, nebudete mu už nikdy více nevěrná a všechno bude v pořádku.

Ale co když mi neodpustí? strachovala se.

Musí, pomyslela jsem si. Mezi vodníky musí platit větší snášenlivost než mezi ostatními lidmi. Právě proto, že máme tuhle schopnost.

Kdybych to bývala věděla...

Tak byste se nenechala přeměnit? popíchla jsem ji.

Určitě ne, otřásla se. Taková hanba! Vždyť je to horší než smrt, ty to snad nechápeš?

Chápu, přikývla jsem jí. Ale jsem si jistá, že se to dá do pořádku. Znáte Bibli? Ježíš odpustil i děvce. Řekl jí jen: Jdi a nehřeš více. Ona ho poslechla a tím to bylo vyřešené.

„Ruda není Ježíš!“

Tím spíš vám odpustí, jsem si tím jistá.

Jak si můžeš být tak jistá, ty hastrmanko?

Paní Vomáčková, už v tom žiji dlouho, ujistila jsem ji. Ani já nemohu mít před Viktorínem žádné tajnosti.

„A taky jsi mu byla nevěrná?“

To ne, ale oba známe lidi dost, nemyslete si.

Ty určitě, ty... hastrmanko!

A víte, že vnímám i tohle? Začněte si raději zvykat, že nic neutajíte. Ostatně - hastrmanky jsme obě, nemáme si co vyčítat. A chci vám pomoci.

„Opravdu?“

Podívejte se, jsem hrozně ráda, že vás mohu přivítat do nového života. Když myslím nového života, nepřeháním, uvědomte si to. Nebude tu místo na nic, co se dalo v životě lidí ututlat, zapřít nebo zalhat.

„To bude strašlivý život!“

Naopak, ani nevíte jak to je krásné, když si dva lidé rozumějí beze slov.

„Ale přece, nemohla bys to Rudovi nějak... nějak ho na to připravit...“

Samozřejmě, ujistila jsem ji. Nechám vás tady přemýšlet, tady máte k té kávě ještě nějaké cukroví, no a sama se půjdu podívat, jestli už se váš muž probral.

Ale - na jakou vzdálenost se dají číst myšlenky? napadlo ji najednou.

Asi tak na čtyři kilometry, odtušila jsem. Samozřejmě na vzduchu. Ve vodě sotva na půl kilometru a stěny, zejména tak masívní, jako jsou tady, tlumí skoro úplně.

„Ale jak poznám, že mi Ruda...“

Přijdu sem nejprve sama, ujistila jsem ji.

Nebude to tak snadné, jak jsme si oba představovali, blesklo mi hlavou, když jsem odcházela.


Primář Vomáčka se zatím probudil a Viktorín mu pomohl ven. Zatímco Viktorín konzervoval před vypnutím poslední hrneček, primář si zvědavě prohlížel atentátníky, vznášející se v sousedních nádobách.

Vítám vás, pane primáři! přivítala jsem ho.

„Myslela jsi, že se zasmějeme tomuhle?“ ukázal mi na muže, vznášející se nehybně v živném roztoku.

Tak trochu, opáčila jsem. Napadlo by vás někdy, že hastrmani opravdu mají hrníčky a ukládají si do nich lidi?

Považoval jsem to za pohádku, přiznal. Ale tihle lidé tu jsou prý zavřeni nedobrovolně a ještě dlouhou dobu budou.

Viktorín mu to zatím pověděl, ale nevysvětlil mu asi, jak se věci mají.

Ale vysvětlil, pomyslel si. A nejhorší na tom je, že to docela chápu.

To jste tedy kanón, pomyslela jsem si. Pochopit principy inkubátorů mi trvalo měsíc - a to už jsem věděla dost o ostatních přístrojích vesmířanů.

„Nemyslel jsem, že chápu principy vašich strojů, ale že chápu, proč tu jsou tihle tři,“ ukázal na těla atentátníků.

My je tady vlastně...

„Já už vím, chráníte. A to právě chápu.“

Dobře, ale mám pro vás něco ještě důležitějšího a možná i smutnějšího, musela jsem se vrátit ke svému slibu, daného jeho ženě.

„Něco důležitějšího?“

Ano, přikývla jsem mu. Pane primáři, dovedete odpouštět?

Netýká se to nakonec Mileny? zvážněl.

Ano. Víte přece, co jsem vám říkala o naší hastrmanské telepatii?

Vzpomínám si... Ostatně to teď mohu posoudit pěkně zblízka, řekl bych na vlastní oči... nebo co je to za smysly.

Vaše paní se mi s něčím svěřila...

Ona už na mě čeká, že?

Přiznala se a teď se bojí, že se na ni budete zlobit, přemýšlela jsem, jak mu šetrně sdělit manželčinu nevěru, až jsem na ni nechtíc pomyslela naplno.

Už jsem jí dávno odpustil, pomyslel si primář. Věděl jsem o tom, ale nechtěl jsem...

Vážně? Vidíte - a ona se tak bála.

No, vlastně mě mělo napadnout, že když si budeme číst myšlenky, nebude moci přede mnou nic zatajit. Chápu, že to může být - trochu trapné.

Víte co? Já ji teď půjdu upokojit a pak si to s ní vyříkáte sám. Nesmírně mě těší, že jste jí odpustil. Mezi námi vodníky je první povinností dokázat odpouštět drobné poklesky svých bližních - a zejména těch nejbližších.

Ona se bála, že se to dozví? zajímal se Viktorín.

Už jsem ji ujistila, že mezi námi je jiná atmosféra, než mezi ostatními lidmi. Nebyla si ale jistá, jak to přijme, mrkla jsem na primáře.

Není to zasahování do cizího soukromí? podíval se na mě primář trochu zamračeně.

Je, ale my máme jiná pravidla, pokrčil rameny Viktorín. Za sebe bych řekl, že nám nemůže být lhostejné, zdali se vy dva teď dohodnete nebo ne. Jen pevně doufám, že se dohodnete.

A co ty? Pomyslel si Vomáčka - zřejmě ke mně.

My dokážeme pochopit co se stalo, ale mnohem důležitější než dávné viny je, jak se s tím dokážete vyrovnat do budoucna, pomyslela jsem si.

A když se dohodneme?

Pak bude všechno normální, ujistil ho i Viktorín.

Přemýšlel jsem o vás už hodně, ani mě to nepřekvapuje, povzdychl si Vomáčka. Říkáte, pochopení. To je docela dobrý přístup.

Máme ji jako první pravidlo, ujistila jsem ho.

A co ostatní vodníci? pomyslel si Vomáčka.

My jsme vám to ještě neřekli? podivila jsem se. Viktorín je posledním vodníkem na světě. Nebýt toho, že dokázal přeměnit nejprve mě a teď vás, byl by na celém světě sám.

„Takže jsme jen čtyři?“ vyhrkl překvapeně. Trochu málo, pomyslel si.

Jsme teď čtyři na celém světě, potvrdil mu Viktorín. Ano, je to málo. Zatím. Ale jsme zárodek něčeho, co se časem prosadí. Homo Aquaticus má výhody, pro které se k nám přidá spousta dalších. Kdoví, třeba budoucnost celého lidstva spočívá v přeměně na náš druh.


Jak se pak manželé Vomáčkovi dohodli, nevím. Zdálo se, že to dopadlo dobře. Nebyli jsme u toho a silné stěny skutečně telepatii dokonale pohlcují. Zvykli si na telepatii, na společné večeři už rozmlouvali bez jediného slova.

Blaženko, mohla bys mi ukázat svůj pitodon? prosil mě primář. Nevydržel čekat ani o minutu déle, než bylo nutné!

Předali jsme mu s Viktorínem nový pitodon, který měl být jeho vlastní, ale já jsem mu chtěla ukázat, jak se s přístrojem manipuluje. K tomu jsem použila svůj. Chvíli jsem si s ním přejížděla po těle. Byl zapnutý jen jeden, takže jsme jeho vlny zachycovali všichni. Viktorín tvrdil, že být v témže prostoru zapnuté dva, vysílaly by modifikovanou telepatií a pak by každému rozuměl jen jeho majitel. Modifikovaná telepatie se šíří jen povrchem živých bytostí. Vesmířané ji prý dokázali vysílat, ale pozemšťany touto specialitou nevybavili. Jen jejich přístroje uměly generovat i tuto zvláštnost.

Pozorovali jsme proto všichni čtyři tentýž obraz. Doktor Vomáčka si teprve teď mohl vychutnat to dokonalé zobrazení, které mu dosud zůstávalo nepřístupné.

To je úžasné, byly jeho nejčastější myšlenky.

Předvedla jsem mu, čím se liší naše plíce od obyčejných. Neměli jsme na srovnání obyčejné plíce, teď už jsme všichni měli obojživelné, ale primář si už na základě těch obrazů dokázal představit, jak by vypadaly původní.

Tvrdila jsi, že jsi gravidní, obrátil se na mě s žádostí o speciální záběr.

Tady, podívejte se, zaměřila jsem snímací hlavici proti svému bříšku. Všichni jsme si mohli prohlédnout naše budoucí malinké miminko.

Opravdu, je to tam, pomyslel si Vomáčka. Čtyřtýdenní embryo, jako v učebnici.

Čtyřtýdenní? Zarazila jsem se. To snad ne!

Od chvíle, kdy jsem to zjistila, uběhlo přece mnohem víc času! Nejprve tři týdny, až potom jsem začala chodit do nemocnice, abych se zdokonalila na porodnickém oddělení. Tam jsem byla týden, pak konflikt s Korim, léčení Viktorína, dva týdny přeměny manželů Vomáčkových, dohromady sedm týdnů a něco. Přitom se mi zdálo, že takhle velké bylo už předtím.

Snad mu nakonec telepatické rány od Koriho neublížily? Co kdyby ho třeba zastavily ve vývoji? Panebože, to přece ne!!!

Svět se se mnou začal točit.

Blaženko, klid, to je přece normální! Ujišťoval mě hned Viktorín. Máme zpomalený životní rytmus, všechno trvá mnohem déle, včetně těhotenství. Uklidni se, je nic se neděje.

A to mám nosit dítě sto let? Napadlo mě.

Vůbec ne, ujišťoval mě. Mělo by to trvat kolem dvou let, ne víc.

Však i to je dlouho, pomyslela si Vomáčková. To si vy chlapi neumíte ani představit.

Já ano, odporoval jí Viktorín. Já se ještě pamatuji, jak to vypadalo, než všechny vodní ženy opustily tento svět.

Museli jsme Vomáčkovým vyprávět historii vesmírné návštěvy, včetně odletu většiny vodních lidí. Pak přišel na řadu Viktorínův život v Čechách a nezatajili jsme ani Koriho přepadení.

Tak proto jsme tady sami, povzdychl si primář.

Ano, ale to už se nesmí nikdy opakovat, ujistil ho Viktorín. Proto jsme se rozhodli proměnit větší množství lidí ve vodní bytosti, než kolik nás tu vesmířané zanechali. Bylo nás málo a pořád nás ubývalo, ať vinou lidí, nebo kvůli zloduchovi přímo mezi námi. Teď ale umíme přeměnit lidi ve vodníky a navíc se ukázalo, že můžeme mít děti i mezi sebou. Doufám, že Homo Aquaticus má ode dneška otevřenou cestu do celého světa.

Tam ale žijí Homo Sapiens, připomenul jemně primář.

Budeme spolu muset vycházet v dobrém, pokud by se ovšem i ostatní lidé nechtěli raději přeměnit.

Vodní lidé by mohli obydlit oceánské mělčiny, nadhodil Vomáčka. Tedy - podle toho, do jaké hloubky by to šlo.

Ujistili jsme ho, že i čtyřkilometrové hlubiny nepředstavují pro vodní lidi překážku. Jediné, co vadí, je že tak hluboko neproniká sluneční světlo.

Mohou je ohrožovat dravé mořské ryby. Co když se ukáže, že se na ně začnou vrhat žraloci?

Bůh buď milostiv žralokům!

Ale vždyť vodníci nejsou výlučně vodní bytosti, namítla jsem. Jistě se najde spousta takových, co se nastěhují do moří. Plno lidí se už dnes zabývá potápěním a až nebudou vázáni na dýchací aparáty, usídlí se natrvalo pod vodou. Většina nás ale zůstane na souši.

Myslíte, že nás lidé přijmou s otevřenou náručí? strachovala se paní Vomáčková. Co když nám budou závidět?

Spíš se obávám, že někteří všechny výhody obětují, jen aby nemuseli odhalit svoje myšlenky, napadlo mě.

My už jsme si to spolu vyřešili, zrudla Vomáčková.

Vás jsem nemyslela, opáčila jsem. Spíše jde o lidi toho druhu, co je máme uložené v hrnečcích. Mezi takovými je pořád příliš mnoho nenávisti.

Myslím si, že právě telepatie změní svět nejvíce, mínil Viktorín. Ani vodníci nebudou osamocení. Denní komunikace myšlenkami je vychová lépe než dosavadní systémy výchovy. I školy se pronikavě změní. Pane Vomáčka, vy to jistě brzy sám poznáte. Bláža vás naučí komunikovat se zdejšími roboty - a nepostačíte se divit.

Ale co budu dělat já? zarazila se Vomáčková.

Pro vás by bylo nejlépe, kdybyste se začala také v něčem vzdělávat, podíval se na ni Viktorín. Úplně ideální by bylo, kdybyste našla zalíbení v lékařství jako váš manžel. Uvažte, do dneška jste si mohla říkat, že to je spousta učení, že to v životě potřebovat nebudete - teď se všechno změnilo. Času na učení máte dost - dvacet, třicet, sto let, jak bude potřeba. Mohli byste pak pracovat spolu a nádherně byste se doplňovali. I kdyby se ukázalo, že nezvládnete lékařské vědy natolik, abyste mohla sama léčit, určitě byste se mohla stát alespoň zdravotní sestrou. Byla byste se svým mužem více než dosud a viděla byste, jak je taková spolupráce přitažlivá.

Myslíte? váhala.

My už to máme vyzkoušené, usmál se na mě Viktorín. Vždyť jsme tak sehraná dvojice - považte, stačí si pomyslet a ten druhý přesně ví...

Ty se teď staráš o elektrárny, kterým nerozumím aspoň

i za mák, posteskla jsem si.

Vezmeme mezi nás Jindru, ujišťoval mě. Klídek, ještě si mě užiješ.

Pokud mohu posoudit, už jste udělali pořádný poprask, uvažoval Vomáčka. Vyhnání okupantů samo o sobě stálo za to a teď navíc vznášedla a elektrárny. Co ještě chystáte?

V první řadě budeme potřebovat lékaře. Dokonale vzdělané vybavené tak, aby dokázali léčit lidi i přeměňovat je. Donedávna to bylo nemožné, ale i když mi to trvalo málem tisíc let, přece se to podařilo. Tady Blaženka byla největším mezníkem v existenci druhu Homo Aquaticcus.

Čapek by měl z tebe přece jen radost, kdyby ještě žil.

Toho bych k nám rozhodně vzal. I kdyby se z něho nestal lékař - škoda, že zemřel na samém prahu nové éry.

Musel by ovšem přepsat Věc Makropulos, popíchla jsem ho.

Určitě by napsal něco jiného a bezpochyby by to stálo za to. Čapek byl přece génius.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 16:34

Komentáře: