Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Kustod a historik

Tak a stal jsem se kustodem musea. Naštěstí žádná velká sláva, žádné důstojné a oficiální předávání funkce. Pan Weigel není, tož se mi dostalo jen seznamu exponátů a inventáře, prý si to mám projít a zkontrolovat... No, moc toho není, pár ubohých exponátů, police, vitríny a stoly... no a staré obrázky a fotografie z nanicovaté historie městečka. Museum chudé jak kostelní myš. Doufám, že tu myši nejsou. Sbírky se mají před škůdci chránit, to je samozřejmé, to nám ani ve škole nemuseli vysvětlovat... takže, jsou nebo nejsou tady myší bobky? Hmmm... nejsou, ale mají tu krásnou kamennou dlažbu... to je asi čedič, a do vzoru jsou vloženy leštěné žulové dlaždice... ta dlažba je sama o sobě unikátní exponát, to se hned tak nevidí, fakt krásné... jedna taková dlaždice by mohla být za patnáct set. Kolik jich v té musejní „hale“ je? No, tak jsem ty kamenné desky spočítal... Kruci, to je nějak málo! Kývalka je věž nízká, ale o to bachratější... No jasně... to jsou ty tlusté zdi, enormně tlusté... Už jsem chtěl jít ven. Už jsem byl u dveří... moment, tady přece tu tloušťku zdí můžu zjistit, aspoň odhadnout... asi tak metr dvacet, řekl bych. Tak to by mohlo sedět... nebo ne? No co, zjistíme, co můžeme. Kývalka je věž očividně válcová, takže když zjistím obvod, třeba tak zjistím i vnější průměr, od toho odečtu dvakrát metr dvacet a měl bych se dostat na velikost toho mého výstavního sálu. Proč jsem to dělal? No, ani nevím. Student má prázdniny, tož se nějak zabaví... Sakra, jaký student, jsem přece pan učitel! Skoro historik! A Kustod!... Teď hlavně Kustod... No, zkrátím to. Nesedí to ani velice přibližně. Podle všeho má Kývalka zeď proti vchodu aspoň tři metry tlustou. A spíš tři a půl. Měřil jsem to opravdu jen přibližně, krokoval jsem obvod několikrát, ale prostě to nevychází. Půdorys věže má mnohem větší plochu, než je součet plochy půdorysu musejní síně a plochy, kterou ohraničují zdi sto dvacet centimetrů tlusté.

Jo, vzpomněl jsem si na pohádku, jak princ celý rok hledal ve hradu komůrku, kde je schována princezna... Už tehdy, jako chlapec, jsem mu v duchu radil: „Princi, měřte! Počítejte!“ A teď mám ten úkol sám... Pro dnešek toho nechám.

Ráno jsem si vzpomínal na sen o princezně, jak na mne mávala z vikýře a prosila, ať ji najdu a osvobodím... Takové sny se mají zdát chlapcům a ne historikům ...teda pánům učitelům dějepisu. A pak mi to došlo. Vikýř! Nu ano, nějak se přece chodí do podkroví, na půdu! Zvenku žebřík není, takže tam musí být nějaký průchod uvnitř, a asi v té mnou objevené veletlusté zdi. No, zkrátím to, byl tam, našel jsem ho. Dvířka úplně románově schována za skříní. A za nimi uzoučké, strmé a temné přímo klaustrofobní schodiště. Kupodivu bez zatuchliny, bez pavučin, akorát schody naprosto excelentně zasypané nějakým tím prachem. A prach bez šlápot... to jsem se díval zvlášť pozorně... Proč mi paní tajemná tajemnice nic o té věci neřekla? Že by nevěděla? No, možné to je... Nějak mne to ale uklidnilo, a protože jsem se na půdu a do toho prachu rovnou nehrnul, nechal jsem to být.

Prozatím.


Kdysi se moji synovci holedbali svým vysvědčením, že mají jedničky z dějepisu i zeměpisu. Jistě, moje obory. Tož jsem se jich ptal, mladých geografů, které čtyři řeky protékají naším městem. Hmm, nevěděli, řekli mi, že se to neučili, ale že vědí, kde pramení Nil. Tak jsem se ptal, kdy byly založeny místní železárny. Taky nevěděli, a mají to werky vepsáno přímo v jejich znaku.

Nechtěl jsem vypadat v očích místní mládeže přihlouple, neznale, tož jsem začal pátrat po lokální historii. Pravda, něco mi už řekli místní lidé, ale jak říkáme my historici: „Ku pramenům!“ A nastala potíž... tohle město snad žádné prameny nemá! Tohle město má snad jen malinkaté pramínečky... čůrek... Kroniky města prý byly odevzdány „na okres“ jak velí zákon... Ale! Veliké ale... jak velí zase zvyk, archiv byl ve sklepě, který, jak velí zákon velikého Parkinsona, byl co? ... Byl zaplaven! A nikde ani zmínečka. Jediný pramen poznání historie, zaplaven pramenem vodním! Takže jediné „cosi“ je moje muzeum! Kromě vzpomínaných exponátů ještě pár starých fotek... z konce devatenáctého století... hasičský sbor, beseda, ochotníci v kostýmech jakéhosi kusu... celkový pohled na město...Tady je fara a kostel, náměstí s jakýmsi průvodem... Co se o historii téhle díry dozvíš, Ludvíku?

Takže jak dál? Tož vzhůru na hřbitov! Z nápisů na tom místě se dá všelicos usoudit. Hřbitov malý, nezajímavý. Jména na náhrobcích česká a hodně německých. Jediné co mne zaujalo, že se skoro nevyskytují obyčejné hroby, většinou rodinné hrobky a z hezkého kamene. Na takové město dost malý hřbitov. A prý bývalo větší, kde jsou sakra nebožtíci? Tolik jich přece u Stalingradu nezůstalo. A navíc se zdá, že letopočty pohřbů jsou jaksi rovnoměrně v časové ose rozloženy... divné. A jiný hřbitov město někde na okraji, tedy předměstí, nemá. Ono totiž tohle město vůbec žádný okraj, vůbec žádné předměstí nemá! Úhledné ulice prostě končí... a dost. Vzpomenul jsem si na obrázek, který se mi jako chlapci velice líbil: pasáček hraje svým ovečkám na píšťalku a opírá se o poslední kandelábr v ulici. Za ním město, před ním krajina a ovečky. Takové místo bych tu určitě našel. A ne jedno.

Ještě jedna věc. Viděl jsem kdysi dávno film „Pán prstenů“... Co tam bylo zvláštního? No, kromě domova těch roztomilých Hobitků tam nikde neměli pole... Velkolepou krajinou se přesunovala ohromná vojska, vojáci a různí filmoví potvorové jedli, pili, nebo tedy spíš žrali... a nikde žádné pole, nebo sad, vinice... A tady je to podobně... Jakési záhony po panu Weigelovi, okrasné stromy a trávníky na ulicích a za domy, kolem města louka, nebo asi pastvina, opravdu hodně nanicovaté políčko, keříky a hlavně les a les... Takhle krajiny obyčejně nevypadají... »Ludvíku, tohle není jen tak. Tohle město jen tak neprokoukneš... a to sis myslel, že za dva dny... aby ti ty dva měsíce stačily...«

 


Zpět Obsah Dále

26.11.2016 11:09

Komentáře: