Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Slavnost a tušení

Ludvík byl pozván na Slavnost. Možná to pozvání nepatřilo ani tak Ludvíkovi, jako panu Učiteli a panu Kustodovi... Nedostal jsem sice pozvánku se zlatou ořízkou a doručenou poslem na bílém koni, ale přišla mne pozvat jedna z těch, kterou jsem poprvé viděl, a byl jí představen, když jsem korzoval s paní tajemnicí Vaňkovou. Musím zcela upřímně přiznat, že mne pozvání na slavnost doslova nadchlo. Kruci písek, ještě chvilku a budu patřit mezi místní honoraci! Jo, v té chvíli jsem povyrostl, jak jsem se ze samé skromnosti nafoukl... Milá osůbka, tahle paní Schubertová. Asi bych měl podle místního zvyku říkat »paní doktorová«. Pan doktor Schubert je totiž místní lékař. A paní Schubertová pracuje jako jeho sestra. Tedy je zároveň manželkou i sestrou, což ovšem zní poněkud krvesmilně, že ano. Tedy oslovována je »paní doktorová«. Pana doktora jsem ovšem poznal doslova na vlastní kůži, protože byv vyzván svým prázdninovým zaměstnavatelem, dostavil jsem se k němu ku zdravotní prohlídce. Svou hubenou zdravotní kartou vybaven od mé domácí doktorky, jsem přišel posílit kmen pacientů MUDr Schuberta. Normální chlápek, tenhle venkovský doktor. Na to, že jsem zdráv, bez chronických nemocí a tedy nebudu nositelem významných příjmů od mé zdravotní pojišťovny, až na příjem za mou hlavu, jsem byl přijat velmi vlídně. A v jedné chvíli i docela výrazně radostně, to když se pan doktor zeptal, zda jsem už někdy daroval krev.

„Ovšem“, sdělil jsem hrdě a pochlubil se průkazkou se dvěma odběry.

„Vy dokonce máte skupinu AB minus!“ zaradoval se očividně.

Nevím co je na téhle krvi k radování. No, prý je tahle skupina na Turínském plátnu, ale to je stejně padělek. To vím ze školy, tak to musí být pravda a basta.

Nějakou dobu jsme »setrvali v přátelském rozhovoru«, až přišla sestra-manželka, tedy »paní doktorová« upozornit, že v čekárně je pacient. Zájemců o léčbu v tomhle velkoměstě asi doktor tuze nemá, tož jsme rozloučili.

Ale řekne mi někdo, odkud doktor ví, že jsem v Mense? Jsem na to docela hrdý, jaký jsem to chytrý kluk, ale v ordinaci jsem se tím nechlubil. Nějak mne to ťuklo, když na to doktor přivedl řeč... Komu jsem to tady říkal? Asi Ludvíka z Mensy zase vyhodí. Protože blbne, nepamatuje si...

Ta slavnost byla naprosto skvělá! Samí lepší lidé. Starostovi, doktorovi, lékárníkovi, členové a členky učitelského sboru, velitel a starosta hasičského sboru, ovšem paní Vaňková, poštmistrovi, pan sládek s paní sládkovou a další důležití a významní občané. A taky školník a pan Kustod, teda Ludvík, no, já....

Slavnost se konala v místní restauraci. Opravdu restauraci, ne v hospodě. Tohle městečko má opravdovou restauraci. A hezkou. Moc hezkou. No a taky se sedělo a tančilo na zahradě, je přece léto, a pilo se, a baštilo.

Přiznávám, že mi tahle slavnost poněkud vyztužila sebevědomí. Pozornost mi věnoval kde kdo. A to nejen vážení občané a občanky, ale i místní slečny. Přitom ve skutečnosti na mě nic není. Středně vysoký, spíš hubený než tlustý či nedejbože atletický, blonďatý, obrýlený. Že bych některou zaujal svým přiklepnutým platem, či na rekreační úrovni provozovanou lukostřelbou - a tím jsem se na tomhle mejdanu radši neholedbal, bydlením na faře, tanečními schopnostmi či obratnou konverzací? Tomu nevěřím!

Ale co bylo na téhle slávě překvapivé, tedy pro mne, bylo pití. Každé místo má svoje. V Plzni, Budějovicích a v Praze se třeba hlavně pije pivo. Na Moravě slivovice a víno. U nás doma, tož Slezsko, tam se pije všecko! Ale tady, tady pijí hlavně medovinu! No, znám medovinu akorát z literatury. A z našich poutí. Tam jsem to ochutnal a oznámkoval jsem to jako nápoj »pro Ludvíka pitelný jen v případě nouze nejvyšší«... O jeden stupínek lepší než krabicové víno »Chatteneu de tetrapak«... ale jen o malý stupínek lepší.

Tohle ovšem je něco jiného! Vůbec to není to pouťové »lepidlo«, ani tuze sladké to není, řekl bych spíš inteligentně nahořklé, voní to skvěle a ještě líp to chutná. Taková lahoda! Škoda, že nejsem takový ten chlápek s koštéřem, jak básní o té třetí hlavě ve druhé řadě na vinici z jižního svahu... Ze které to víno má borůvkový nádech a cítí v tom jakoby slovenskou jiskru.... Tenhle človíček by tu chuť místní medoviny snad popsat dokázal. Snad. Já ne.

Člověk tu místní dobrotu popíjí, ale neopíjí se. Do hlavičky to stoupá jen jemňoučce, žaludkem to nehází, ale přitom to není takové to »pití pro slečny a panny«... No prostě super-huper. Ano, pije se to, aby to povznášelo, nikoliv aby piják pod stůl upadl... V medovině jsem si doslova »medil«!


Ráno jsem se necítil vůbec špatně. Žádní kovaříčci v hlavě, žádná Sahara. Naopak jsem se cítil naprosto skvěle. Uvolněně, lehce... napadlo mne, že tak nějak se cítí čerstvě podojená kráva. „Ludvíku, ty máš nápady...“ A přemýšlel jsem o včerejší slavnosti, o občanech tohohle města, o městě a tak... Myšlenky se ve mně převracely, vyskakovaly, řadily se...

No, a pak se stalo. Došlo mi to. Věci nejsou tím, čím se zdají býti! A tohle město není tím, čím se chce zdáti být. Kamufláž. Kamufláž! Toto přece nehraje, nepasuje, nesouhlasí!

V první řadě moje Museum. Museum je kamufláž... ono celá věž je kamufláž a výmysl, stejně jako řeči paní Vaňkové.

Takže zaprvé: Kejvalka nebyla postavena až mezi válkami. To by nebyla její střecha (prý provizorní - he, he!) na té staré fotce z devatenáctého století! První lež!

Zadruhé: Kdyby ta věž byla míněna jako rozhledna, tož by schodiště vedlo středem. Anebo velkolepé točité schodiště podél stěn. A pokud by chtěli jen tak dočasně zpřístupnit podkroví, udělali by tam normální žebřík nebo schody. Schody ukryté ve zdi mají úplně jiný význam. Jaký, to ovšem nevím, ale Ludvík to zjistí, to je jisté! Jako že se Ludvík jmenuju!

A pak ten kámen! Tolik krásné kamenické práce se hned tak nevidí. Ty dlažby jsou »jako z cukru« všude! Nejen ve věži, ale i na radnici, v té restauraci, na chodbách školy, kde jsem se byl ovšem taky podívat... a i na ulicích, chodnících a hřbitově... a zkrátka všude krásný, skvěle zpracovaný kámen.

A dál. Na Slavnosti byl sládek. Takže ve městě je pivovar. Ale proč se tohle pivo nikde nečepuje? Studenti pivo pijí, i když jsou už emeritní... V hospodě mají jen lahváče nějaké české břečky, která má do »Svatého Radegasta« daleko jak z Nošovic do Říma. Proč není na čepu místní pivo? Pan restauratér se k panu sládkovi choval na té oslavě kamarádsky, takže osobní problém tu nebude... Osvěžovna je tu jen jedna, tak kde je sakra místní pivo! A ani v konzumu jsem docela určitě tu úžasnou medovinu neviděl. Kde se prodává? Poslal bych pár lahviček domů.

Ne, ne...Tohle město není přerostlá vesnice, která si chce hrát na velkoměsto! Tohle je podivné město, které se z nějakého důvodu maskuje jako vesnice! Ale proč?


„Tak do práce!“ převrátil jsem se na břicho. Léta studia mne naučila přemýšlet, číst a dokonce psát vleže. Ty obrázky ze studentských kolejí, kde mládenci a panny způsobně sedí za stolem a čtou si z otevřené knihy, jsou totální nesmysl. Nejlépe se přemýšlí, čte, studuje v pohodlí! Vleže!

Takže co tu máš podivného, Ludvíku:

V první řadě ta věž, Kývalka.

Pak pivo a medovina - to se ve mně ozval bývalý student.

Nedá mi pokoj ani ta spousta nádherné kamenické práce, souvisí to nejen s věží, ale i se stavbami ve městě a s tím hřbitovem.

A co ti doktorovi Schubertovi. Ten člověk měl nějaký extra velký zájem o docela nanicovatého človíčka jakým je Ludvík. On totiž něco o mně věděl ještě před tím, než jsem přišel na tu prohlídku. A jak se zaradoval, když slyšel o mojí krevní skupině!

Kruci, nejsou to tady nakonec upíři, kterým chybí moje krev do sbírky?

Ludvíku, zklidni hormón, uvědom si, že jsi pan učitel! no, skoro... Lidová pověra nemá co dělat v myšlení pedagoga! no, jo... takže dál...

Proč se město, teda jeho občané tak zajímají o svého nového učitele? Co za tím je? Nebo spíš vězí?

No, a co ty trubičky v záhonu... jo, sakra, záhon, chtěl jsem se podívat co tu Vaňkovou tak zarazilo... musím se ještě na ten plevel mrknout, to taky není samo sebou. Takže zruším svou pracovní horizontální polohu a jde se na průzkum. První je ovšem na řadě ta zelenina, pokud ještě něco rozeznatelného na hromadě zbylo.

No, zbylo. Dokonce jsem si v lidové knihovně půjčil i »Klíč ku určování rostlin«... Byl mi ovšem platný jako slepému brejle a mrtvému zimník. Víte někdo, co si mám představit třeba pod »lichozpeřenými listy«? Ono i k návodu potřebuje člověk spoustu znalostí z oboru. Vzpomínám si, jak jsem jednou chtěl vařit podle kuchařské knihy. »Utři tři vejce«, vyzýval návod. Abych šel na vajíčka s hadrem? Tehdy jsem to vzdal a vzdávám to i teď.

Takže jsem prohlížel jen obrázkovou přílohu a doufal jsem, že někde vykoukne obrázek nahnilé rostlince podobný. Když jsem toho rostlinného umrlce prohlížel, připadal mi nějak povědomý, jako bych ho už někde viděl... hmm... asi je to nějaká cizokrajná rostlina a viděl jsem ji v botanické zahradě... anebo to bylo na té výstavě v Olomouci... tak nic. Tudy prostě cesta nevede.

„Ale víš co, Ludvíku? Uděláš si okružní výlet po okolí, třeba na něco kápneš, něco najdeš“...

Našel jsem. Našel. Ale chytrý z toho nejsem.

Našel jsem totiž kamenolom. I žula v něm byla. Jenže... Jenže dosti jiná, než ta, kterou je vyzdobeno město. Tady je kámen nudný, s malými stejnobarevnými zrnky, a ve městě mají nádhernou velkozrnnou žulu s mnoha slídovými třpytkami... Nejsem geolog, ale tohle je do očí bijící... ovšem, je třeba hledat, pro nevšímavého člověka to stačí: »aha, tady je lom«... jenže já už jsem plný podezření a nedůvěry. V tomhle lomu se tuze nepracuje. Už dlouho se tu nepracuje. Detaily: lehce orezlé kolečko, vozík, totéž lopata a zámek na dřevěné boudě, no a hlavně by v lomu mělo být spousta dalšího zařízení, nebo aspoň nějaké stopy po něm, zdvihadla a možná drtička a pily a... a plno jiných věcí a drobností, maličkostí... Závěr? Ten lom je jenom kulisa, kamufláž, imitace, maketa! Je to prostě jaksi takové naaranžované.

Tady opravdu věci nejsou tím, či se chtějí zdát!

Ještě se podívám dál, udělám si takový okruh... tohle město je čím dál tím víc tajemnější než ten slavný hrad v Karpatech. Ale ani ten vycházkově-pátračský okruh jsem nedokončil. Někoho jsem totiž potkal. Schválně říkám »někoho«, protože prostě nevím, jak se ten člověk jmenuje. Byl to někdo z těch, kterému jsem byl představen včera na té slavnosti, ale víte, jak to chodí... oni si vás zapamatují, protože jste jeden, ale ten jeden si napoprvé třicet nebo padesát lidí nezapamatuje ani náhodou.

Hlásil se ke mně ten človíček vehementně a hned: »pane Ludvíku, to a pane učiteli ono«...

Ukrutně jsem se snažil, aby nepoznal, že nevím, jak se ta osoba jmenuje a co dělá... a tak jsme vedli řeči... Když lidé mluví, vždycky něco řeknou. A tenhle člověk tím, že něco řekl, způsobil, že jsem svůj plánovaný okruh nedokončil.

Jednoduše se zeptal, jestli nejdu na štěrkovnu. Štěrkovnu?

„Ale pane učiteli, vy jste tam ještě nebyl? Nádherné koupání, to se hned tak nevidí! Takový horký den dneska, běžte, Ludvíku, jen běžte, jestli trochu můžete!“

„Trochu“ jsem mohl, vlastně jsem mohl hodně. Takže když ještě máchnul rukou směrem »kudy«, a když člověk se zapomenutým jménem mi rukou potřásl, mohl jsem jít... A Ludvík šel.

A dobře jsem udělal. Lidičkové moje, došel jsem snad do samotného Edenu. Místečko jako z pohádky. Kolem les, skalisko jak z národní hymny (Boriš co umí po skalinách chyběl)... ale tohle je přece ta krásná žula, to je ono! Jezero přenádherné, pláž z krásného štěrku... A to hlavní a nejlepší nakonec. Nějací lidi, ale díval jsem se hlavně na děvčata. Jistě: Slunce, voda... »Ludvíku, jsi v ráji!«

A co navíc, nejenom přítomní kluci, páni a dámy, ale i ta děvčata nosila jen ten původní rajský obleček... teda nic. No, u nás máme taky ty pláže pro nudisty naturisty, ale tady, v takovém městečku uprostřed ničeho, jsem to nečekal.

A hele, tamhle je ten andílek, co se mnou docela dost tancoval na té slavné Slavnosti! Myslím, že se jmenuje Ulrika ... a mává na mne!

No tak Ludvíku, hurá do Ráje! Konec konců na pátrání mám ještě času dost, a vůbec, jsou prázdniny... ta Uli je ale hezoučká... mňam... a úplně všude je hezoučká... mňam, mňam... Na starosti mám času, až budu starý. Ale teď pro všechno na světě, dej světe pokoj! Už jste někdy viděli zdravého mládence, který se bude něčemu serioznímu věnovat, když se k němu hrne nahatá, hezoučká dívenka? Jó???

„Ahoj, Ludvíku! Jdeš se taky koupat, že? Neváhej! Pojď...“

A tak jsem se koupal. Opravdu bezvadné koupání. Bezvadná Uli. Pak jsme si vylezli na břeh a Ulrika si honem přenesla svůj ručník a tašku kus dál od svých kamarádek. Hmm, asi nechce riskovat... Přiznávám, dělalo mi to moc dobře... takové něžné stvořeníčko má neskrývaný zájem o takového obyčejného kluka...

A pak sjel blesk a praskla zeměkoule: „Ludvíku, že už´s tam byl.“ „?????“, „No víš, co myslím...“ ... „????“ ... „takže nebyl, aha, tak nic...“

Ajta krajta, je to tady! Tak tudy z nudy... Ludvíku, teď z krásné malé Uli něco musíš vyrazit. Tenhle andílek blonďatý ví něco, co by ses móóc rád dozvěděl...

Nevím, jestli ta rajská Eva visela na hadovi očima, ale Ulrika visela očima na mě. Udělal jsem ze sebe hada. Slizce jsem točil rozhovor, poňoukal jsem Evu, tedy vlastně Ulriku, obratně vyzvídal. A šlo mi to bezvadně! Fakt bezvadně... Ulrika jen švitořila, smála se, Ludvík umí být schopný, Ludvík je kabrňák... No, trošku se musím sám pochválit, nikdo to za mě neudělá. A Uli povídala a povídala a když jsem se podíval jinam než na ni, tož se mne chytila za ruku, za paži, za rameno. Nechtěla, abych se díval na nějaké jiné taky docela hezké a docela nahaté dívky. Ale z toho, co mi vyprávěla, se mi ježily všechny vlasy a chlupy co takový mládenec má. Hlavičko moje promovaná! Z tohohle dostaneš psotník... ještě, že ta malá moje Uli má takový něžný hlásek...

Jenže pak, když jsem uviděl taky jednoho docela nahatého pána, vyskočil jsem jako ten slavný jelen, byvše - však víte kam - střelen.

On totiž ten strejc držel v ruce docela stejnou hliněnou věcičku, jakou jsem vyhrabal ze záhonu. Jenže nebyla polámaná, ani špinavá.

„Uli, prosím tě! Co to ten strejda má?“

Chvilka dohadování, který strejda, a že to není žádný strejda, ale pan...

Uli moje zlatá, tak co to ten pán drží“... A ta »Uli moje zlatá« zabrala.

„To je, Ludvíčku, duffa.“

Dobrá, jsem už »Ludvíček«...

„No fajn, ale řekni mi, prosím, co ta duffa je?“

„No, je to něco jako doutník, ale nezapaluje se to... pan Špaček to nosil odtamtud svým kamarádům... dneska je to už docela vzácnost, když pan Špaček už není. Lidi co duffní si to chválí, nehoří to, krásně to voní, lidi se po tom cítí bezvadně, Ludvíčku můj, že mi taky něco přineseš!“...

A co byste řekli hezoučké, docela nahaté dívence, která vám říká »Ludvíčku můj« a dokonce se něžně přitulí? No? V té chvíli bych slíbil všechno. A taky jsem to udělal, teda slíbil, protože slibem nezarmoutíš.

 


Zpět Obsah Dále

26.11.2016 11:09

Komentáře: