Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Ulrika a Markétka

Co jsem se vlastně dozvěděl od Ulriky, nemá sice hlavu ani patu, ale už si to nějak uspořádám. Až si to srovnám s tím, co už vím, zbytek si zjistím. No, co teda vím najisto, tak s tím, že budu panem učitelem a panem kustodem, město moc nepočítá. Další kamufláž. Tohle město by za maskování mělo dostat nějakou cenu.

Mám být prostě nástupcem pana Špačka. No, Špačka... ten člověk se vlastně jmenoval původně Stummel. Tady v pohraničí je spousta německých jmen... Pak se pan Stummel nechal přejmenovat českým jménem Špaček... a jak to bývá, dostalo se mu přezdívky, která se všeobecně ujala... už i jména kamuflují! »Vajgl«... a snad i proto, že nosil »z odtamtud« ty duffy... a trouba z Moravy, tedy moje maličkost, to pochopil jako německé jméno Weigel... A víte, kdo byl, podle Ulriky, svého času pro město nebezpečím? Malíř Max Švabinský!

Takže věci se podle Ulriky mají asi nějak takto:

„Docela někde blízko je »díra« do úplně jiného světa. V tom světě bydlí nějací jiní lidi, nebo tak něco... Ten svět je úplně, ale úplně jiný a ti lidi tam chodí nahatí. A mají tam tmu a rostou tam divné rostliny. Tou dírou můžou prolézt jenom chlapi, nebo kluci, holky ne. Ale když tam chlapi prolezou, tak se někteří nemohou vrátit. A někteří se vrátí, ale pak zas nemůžou zpátky. Nebo někde zůstanou trčet, prostě nejsou, jako pan Vajgl, teda pan Špaček...A pan Vajgl se vracel mockrát, on mohl... a nosil odtamtud nějaké důležité věci a pytlíky s různými věcmi, ale taky úžasné voňavky a masti a léky a všelijaké věci co se ve městě potřebují... a ti lidi tam jedí housenky, ale někdy ty housenky jedí ty lidi... A město si to všechno chrání a nikomu to neříkají, protože z toho mají užitek... a jednou tam byl i malíř, a ten malíř potom maloval, jak to tam vypadá, a ty obrázky jsou vystaveny na nějakém zámku, nebo hradě... ale naštěstí se neprozradilo odkud to je... kde to ten malíř Šváb, nebo tak nějak, viděl... To by bylo hrozné, kdyby se ta díra prozradila, protože by přišli cizí lidi, a buď mi nám tu díru nějak ucpali, nebo by tam lezli a lezli a tamtěm druhým by se to přestalo líbit a ucpali by tu díru oni... A to by bylo moc špatně, protože by město bez té díry už dál nemohlo být. Tak je to dlouho, a tak to musí i zůstat a basta! A taky odtamtud kdysi prý lezli nějací ti cizí divní lidi odtamtud, ale to je dávno... moc dávno... a nikdo z těch, co jsou dneska naživu, si to nemůže vůbec pamatovat... to se jenom říká... No a doktor Schubert prý zase říkal, že přišel na to, kdo tam může a kdo se může taky vrátit, ale ve městě takový už nebyl, poslední byl pan Špaček, co se mu říkalo Vajgl, a tak hledali a obrátili nebe i peklo, aby našli... nakonec našli tebe, Ludvíčku můj, ty se prý můžeš vracet tam i zpátky, kolikrát budeš chtít... a něco mi přineseš, že? A nikdo nesmí vědět, že je tu ta díra, ani já nevím, kde je... nene... tohle mi nikdo neřekl, na to všechno jsem přišla sama, jo, někdy jsem poslouchala docela tajně...tvoje Uli není hloupá, umí si dát dvě a dvě dohromady... tak až tam budeš, tak mi něco fajnového přineseš, viď... a Hedvice nenos nic! Ona je moje nejlepší kamarádka, a tak když bude něco chtít, tak když hezky poprosí, tak jí to třeba dám“...

No, diví se někdo tomu, že se mi stavěly chlupy do pozoru? A tahle malá Uli to ze sebe sypala »kadencí samopalu vzor dvacet čtyři: ratatata... a někdy i rychleji«, jak praví klasik... a hlava mi šla kolem. Nějak často mi ta moje hlavička promovaná chodí dokolečka, poslední dobou.

Ovšem co udělá hlava vysokoškolsky vzdělaná, má-li problém, chce-li k výšinám moudrosti proniknout? Ovšem až se ustálí a přestane se motat?? Inu, obrátí se ku zdrojům moudrosti! A tím jsou co? Knihy. A kde jsou knihy? V knihovně. A ta knihovnice taky není vůbec špatná. Rozhodně to není takové třeštidlo, jako ta malá zvědavá Uli.


Škoda, že nejsem Mistrem, nebo alespoň Faustem. Markétka by tu už byla... tak se totiž jmenuje knihovnice. Úplně jiná bytůstka, než ta tak trochu splašená Ulrika. Slečna Markéta se dívá vážnýma očima. Moc milá a něžná.

„Ludvíku, vzpamatuj se! Proč jsi přišel? No?“... Člověk si musí občas poručit. Pokud zrovna není anarchista, tak by měl sám sebe i poslechnout. Ano, občas se povzbuzuju hlasitými výkřiky.

„A, pan učitel... pomohl vám ten Klíč?“

Přiznání by mělo být polehčující okolností, že? No, přiznal jsem, že ne, že ty listy zpeřené.... Přiznal jsem se i k tomu ostatnímu, k průzkumu ve věži, k výletu k oběma lomům, i k tomu, co jsem se dozvěděl od Ulriky... Jenom to jméno děvčete, které mi prozradilo tajemství, jsem nepřiznal. Ale ani to nebylo třeba...

„Ulrika, to vám řekla Ulrika... to je jí podobné.“

Co se dá dělat... nepopřel jsem to...

„Jsem ráda, že jste přišel za mnou. Spíš se čekalo, že půjdete za Vaňkovou, nebo třeba za Schubertem, ale tohle je důvěra, kterou, pane Ludvíku, rozhodně nechci zklamat. A taky jsme si mysleli, že vám to bude trvat delší dobu, než vás ty nastražené indicie přivedou k pochopení toho o co tu jde... “

Krucipísek, tak nastražené indicie!! Co to je, tohle? Nějaká zkouška, hra? Reality show? Skrytá kamera? Hmmm...

„Teď byste se měl vidět, Ludvíčku. Škoda, že tu nemám talířek, bojím se, že vám ta vaše zelená kukadla vypadnou na zem. Chi, chi, chi...“

„Slečno Markétko! A teď s pravdou ven! Jak je to vlastně. Jaké indicie a proč jsou na mě nastražené?“

A tak jsme seděli a povídali a povídali. Teda Markétka povídala a Ludvík hlavně poslouchal. To bylo jiné vyprávění, než od té ztřeštěné Ulriky. Ta Markétka to má v hlavě uspořádané, ví co a jak. A hlavně!

Patří do »Družiny«!

Takže vezmeme to popořadě. Ve městě je díra do jiného světa. - A už tuším kde, he, he, he! Tu díru udělali »ti druzí«. Už se neví, proč ji dělali, a už se neví, jak tu díru místní lidi objevili.

„Mimochodem“, řekla Markétka, „takových děr do jiného světa je víc, to jsou takové ty pověsti, jak někdo někam vlezl třeba na Velký pátek a ven se dostal až za rok, nebo se spustil do studny a na druhé straně byl jiný, vzdálený kus světa a trvalo rok, než došel domů, a tak dále. Však některé takové pohádky znáš, že?“

No, a už kdysi lidi z tohoto města přišli na to, kde ta díra je. A velmi správně usoudili, že bude pro ně nejlepší, když si tohle tajemství nechají pro sebe. Celá staletí si to tajemství uchovali. Vytvořili si »Družinu« lidí obeznámených s tajemstvím, kteří toho otvoru využívali. Ovšem i ku prospěchu ostatních obyvatel města. Vytvořili si jakýsi vztah ke své komunitě, nadřazený ostatním vazbám. Jako byly a jsou například vazby „k národu“, „k církvi“, „k vzdálenějšímu příbuzenstvu“, „k politice.“ Dbali na to, aby na sebe neupozorňovali, nelákali nežádoucí přistěhovalce. Zkrátka „nedělali vlny“ a navzájem se kryli a chránili.

Obrazy z jiného světa Maxe Švabinského

Obrazy z jiného světa Maxe Švabinského

I vzpomenul jsem si na jeden starý film, kde jedna postava radí druhé: „Žer, ale nemlaskej“...

Nějakou shodou okolností se stalo, že zrovna není ve městě nikdo, kdo by se »tam« mohl dostat, když pan Špaček alias Vajgl uvízl na druhé straně, proto »Družina« rozhodla, že se musí najít nástupce dřív, než vypukne problém. No a tak hledali, až našli mne. A tak jsem byl najat, a prověřován, zda jsem pro daný úkol použitelný. A jaký je to úkol? Prostě jenom přetahovat přes »díru«, co tam má ten Špaček pro město dozajista nachystáno.

„Milá Markétko, tohle prostě dělat nebudu! To teda ne!“

„Pane Ludvíku, jestli si myslíte, že si tady budete jen tak učitýlkovat, tak na to zapomeňte! Navíc teď, když už něco víte... Zkrátka chceme, abyste tam chodil a nosil městu, co potřebuje. Nebudu vás strašit, ale Družina je schopná vás uklidit tak, jak to už za ta století párkrát udělala. Dobře si to rozmyslete!“

No, nějaký strašpytel nejsu, ani kominíka se nebojím. Ale že by byl Ludvík hrdina Nebojsa, tož to taky ne, na to nemám figuru. A navíc, ono mi kdovíjak o to učení pubertální mládeže ani nejde. O co mi ale jde... Prostě a jednoduše mne ukrutně zajímá ten svět za dírou. No, za dírou... Svět za Kývalkou! Jasně, ta díra je někde u té věže, nebo přímo v ní, asi za tím schodištěm. Určitě! Dozajista je tam.

„Slečno Markéto, jste členem té Družiny, předpokládám. Aha, jste, takže vám navrhuji tohle: Vy mi řeknete, co o tom světu víte. Já se tam teda vypravím, když mi vysvětlíte, jak se tam dostat. A přinesu, co je třeba a co budu moct. Ale ještě mi vysvětlíte, jaký přesně máte z toho Světa za Kejvalkou prospěch, o co máte zájem. No a taky bych chtěl vědět, co z toho budu mít já. Když nebudu učitelem, tak z čeho jako budu žít? A nemyslete si, že jste mne, Markéto, zastrašila tou výhružkou, žádné »výhrušky«, ani »výjabka« se Ludvík nepoleká!“

Ono totiž mi v té chvíli bylo naprosto jasné, že tihle lidi mě potřebují mnohem, mnohem víc, než já je. Zdá se, že kdybych prostě nebyl, bych jim život zkomplikoval daleko víc, než by byl zkomplikován život můj, kdybych do tohohle vykutáleného města nikdy nepřijel. Takže jsem si trošku na Markétku zadupal.

„Ale ne, nechtěla jsem vás Ludvíčku strašit, vůbec ne. Takže dobře, co z toho ve městě máme? Žádné zlato, stříbro, bižuterie... Z hotových věcí se odtamtud nosí jenom maličkosti, třeba duffy. Víte, co jsou to duffy? Aha, víte. Hlavně potřebujeme různé šťávy.“

„Šťávy? Proboha, jaké šťávy? Džusy? Mošty? Nebo co vlastně? A kdo to potřebuje? Nic takového jsem tady neviděl!“

„Hmm, takže asi tak. Chutnala vám medovina, na té slavnosti? Chutnala, že? A z čeho myslíte, byla udělaná?“

„No z čeho, z medu přece! Medovina se dělá z medu, to dá rozum. Mimochodem byla naprosto vynikající. Nechcete mi doufám říct, Markétko, že budu odtamtud nosit medovinu... Jenom na té slavnosti se jí vypilo dobře aspoň hekto, to bych potřeboval vozík, ten tou Kývalkou neprotáhnu...“

„Hi, hi, Ludvíčku, trefil jste to dobře, do té díry se opravdu leze Kejvalkou, ale vozík nepotřebujete, medovina se odtamtud nenosí už dávno, tu si děláme tady. Ze dřeva. A dřeva je tu až až.“

„Tož nerobte si srandu z chlopa, děvucho!“ sklouznul jsem v rozčilení do svého nářečí...

„Ale ono je to vážně tak. Vy jste, Ludvíku, vzdělanec. Jistě víte, že med je směs jednoduchých cukrů. No a jednoduché cukry vznikají ze složitých cukrů, třeba ze škrobu. A škrob má velice podobný chemický vzorec jako buničina. Jenže přeměnit buničinu na škrob jde velice těžko a draho a vůbec to není ono. V našem světě to nejlíp umí termiti. Ale oni to taky nedělají, dělají to bakterie v jejich bříšku.“

No podíval jsem se Markétce na bříško, zkrátka mi to ta poznámka nějak připomenula, nebo co... hmm, hezké bříško... A je vidět nejen to bříško, ale i to, že sedí Markétka na prameni poznání, v knihovně. Žabka na prameni... teda poznání. Hezká žabka, moc hezoučká...

„Věřím, Ludvíku, že to znáte, jste přece vzdělanec, ale ono je to složitější, a to vám všechno dozajista řekne pan Špaček. Jsem si jistá, že už ukrutně netrpělivě na někoho čeká. Pan Špaček je vystudovaný chemik. Před válkou býval i novinářem a za války se uklidil tam, na druhou stranu.“

„Počkejte, Markétko, kolik má pan Špaček teda roků? Sto? No a to mi řekněte, jak je možné, že jste takové tajemství tak dlouho udrželi pro sebe? Teda pro město? A co myslíte, jsou na světě ještě nějaká jiná místa s takovouhle dírou jinam?“

„Tak to vám říct můžu. Na té druhé straně té králičí díry se stárne mnohem pomaleji. Podle toho, co říkal starý Vajgl, teda pan Špaček, je tam jiný vzduch a vůbec všechno jinak, ale to vám dozajista řekne sám. A rád, když si tam chudák nemá už tak dlouho s kým povídat.“

„A jak jsme ten průchod udrželi. Domorodci, teda občané města, o tom průchodu věděli. Ne všichni ovšem. Jenom ti spolehliví. Utajení má starosti »Družina«... ten název nejdůležitějšího spolku ve městě je opravdu hodně starý. O věci se nemluví ani mezi občany, kteří z toho mají užitek, a před cizími už vůbec ne. Problémem jsou lidi, kteří k nám přijdou odjinud, třeba služebně. Tak ty se buď snažíme »vyštípat«, nebo je oklameme, v krajním případě jim hlavičky vyčistíme.“

„A zabili jste už někoho, Markétko?“

„Zabili... neradi, moc neradi, ale zabili. Víte, za dobu co ten průchod opatrujeme to opravdu párkrát jinak nešlo. Když je zle, obyčejně raději vyčistíme hlavu. Človíček zapomene, nebo si bude vzpomínat na něco docela jiného, a dělat něco jiného než to, co dělat chtěl, nebo na co si chtěl vzpomenout. To byl případ toho malíře. On se tam dostal a dostal se i zpátky. Ale začal malovat, co si tak nějak pamatoval. No, postarali jsme se o to, že si absolutně nemohl na svůj výlet ani trošku vzpomenout. Ty obrázky jsou moc hezké, pan Vajgl říkal, že sice tuze přesné nejsou... jsou vystaveny na zámku kdesi na Moravě. No a naše lidi chráníme, jak to jde. Když začínají války - a že jich naším krajem přešlo! - tak se chlapi vytratí. Jsme tady pohraničí, tož místní úředníci vystaví papíry, že jsou už pryč, že utekli, že se odstěhovali, nebo se verbíři důkladně opijí a pak se jim hlavinky dokonale vyčistí... Za té poslední války tady byl dosazený jakýsi Němec a nejenže posílal nahoru hlášení, které mu sestavovala »Družina«, ale když potkal nějakého muže, který měl být už dávno odvedený, tak ho prostě neviděl, kdyby do něho břichem narazil. Tomu jsme tu jeho blembeřici vyčistili opravdu obzvláště důkladně.“

No, mně se ta moje »blembeřice« točila kolem taky pěkně...

„A průchody do jiného světa? Dozajista jsou i jinde, i když možná do jiných světů, než kam vede ten náš. Slyšel jste o Sannikovově zemi? Ostrov je, a ostrov není.... Nebo admirál Byrd. V Antarktidě viděl město, viděl ho i jeho pilot i jeho fotoaparát.... A město není... a možná zase někdy bude... a co ta Alenčina Králičí díra? Neznáte Alenku a její Říši divů?“

To už se Markétka smála. Hmm, směje se hezky. Fakt je, že průchody do jiných světů jsou asi kde všade. Mizející ostrovy v Atlantiku, nebo v Americe v jakýchsi jeskyních, na středním východě, v Himálaji, prý i celá země, Agharta... nebo jak vlastně...

„No, a naše Kejvalka má proti těm ostatním velikou výhodu. Je tu pořád a stojí solidně. A prý stojí stejná i tam, na té druhé straně.“

„Tak to mi, Markétko, řekněte, kde přišla ta macatá věžička k tak nestabilnímu jménu?“

„Chi, chi, chi... Ludvíčku uvidíte!“

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 17:41