Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Králičí díra

No a tak jsem tady. Nic moc teda, opravdu nic moc. Vlastně fuj. Veliké fuj. Docela jsem se těšil na nový zážitek. A taky mi začínaly vadit pohledy místních. Jestli věděli, nebo nevěděli, proč jsem tady... no koukali tak nějak... nedočkavě, nebo co.

Tak jsem na to hupsnul. Nacpal jsem si do kapes pár věcí, které jsem považoval za důležité a užitečné. Býval jsem trampem a táborníkem, takže jsem vzal nůž a hodinky a šitíčko a ... a vůbec takové ty věci, co se na výpravu do neznáma berou. A ruksáček a deku a sirky a ... a ešus... No vlastně těch věcí nebylo pár, ale pořádná hromádka... Připadal jsem si v té chvíli někdo jako Indiana Jones, Amundsen, Lewis a Clark, Děžněv, Vasco de Ludvík... nebo tak...

No ověsil jsem se těma věcma, odšoupl almárku a lezl po úzkém schodišťátku. Čekal jsem nějaký efekt, nějaké zablesknutí, zahřmění... a ono nic. Lautr nic. Prostě jsem se protlačil až na konec chodbičky se schodištěm a nic...Tož jsem zkoušel, jestli nenajdu nějaké hejblátko, nějakou vysunovací cihlu, kolíček, dutinu s otiskem dlaně, nebo tak něco... Něco jako to bývá ve filmech a románech, něco zvláštního ...Nic! Vzpomenul jsem si na jakýsi polský film, kde se hrdinům podařilo uvést tajemný stroj do chodu vykřiknutým heslem. Hmm, stál jsem na schodišti a hulákal různá slova, která mi přišla na mysl. A přiznávám, že se mi s postupujícím časem produkce vybavovala čím dál častěji slova, která ve slovníku spisovného jazyka českého nejsou a ani hned tak nebudou. Zkrátka jsem byl nakonec sprostý jako kanálník, na své ámosovské, promocí potvrzené životní poslání jsem zapomenul. Krucipísek, to mi nemohla ta Markéta říct, jak se tam leze? Žába na prameni poznání? Bylo mi tak hanba, že nemůžu dál, bylo mi stydno si představit, co budu říkat lidem, kteří mi svěřili své největší a nejdůležitější tajemství, že jsem se rozbrečel. Normálně rozbrečel jak kluk. Ne, jako vážený pan učitel, vysokoškolsky vzdělaný člověk, ale jako usmrkaný kluk.

Ubrečený, špinavý od prachu, ověšený výstrojí a výbavou na svou hrdinskou výpravu jsem to nakonec vzdal. A když jsem chtěl ta dvířka od schodiště zase zavřít, všimnul jsem si, že na háčku na nich visí nějaké hadry. Viselo to nadělení na dvířkách zevnitř a rozum dá, že jsem si nechal otevřeno. Jednak kvůli světlu a jednak z opatrnosti... no dobře, bál jsem se trochu. No a co, prostě bál. Taky byste se báli...Takže jsem ty hadry neviděl, zatímco jsem omacával zdi a hulákal ta hesla... Co to je za textil, tady. Bylo notně zaprášené a lehce zatuchlé kompletní pánské ošacení. Včetně dlouhých podvlíkaček, slavných jägerovek, co je zná i Limonádový Joe. V mých uslzených očích jsem viděl ty věci skoro i jako oběšence.

Bezduchý obal... duše pryč. No jo, ale tady v tom obalu chybí i to tělo, čí tělo absentuje? Ludvík je tvor zvědavý. A když je zřejmé, že ta garderoba je očividně „věc opuštěná“, jak praví zákon, a to již dlouho opuštěná, podívá se Ludvíček, co má ten viselec po kapsách. Aha, tady je v pěkném pouzdérku kapesní nožík, kapesník, a tady...

A pak se to stalo.

Když jsem obracel ten oblek na dveřích visící, dveře se zabouchly. Lekl jsem se, to ano. Ale ne kvůli tomu bouchnutí. Nepolekal jsem se, protože z ničeho nic nastala tma egyptská. Poděsil jsem se, protože ta tma přestala být tmou tmoucí, ale začala se prosvětlovat. Prosvětlovalo ji zelenkavé světélkování stěn. Aha, něco jako ta chodba v jihlavském podzemí... fosforeskující rafičky budíku, nebo tak něco. Jenomže tam nahoře, na konci schodišťátka jsem uviděl kulatý otvor. Černá díra, která tam určitě nebyla, když jsem ohmatával zeď a když jsem nemravně pokřikoval.

No hurá! Mám to! Tudy na to!

Viděl jsem kdysi film, kde se nějací lidi taky dostávali do jiného světa. Vrhali se do toho po hlavě. Konec konců i ta Alice do své králičí nory spadla.

No nejsem emerický hrdina ani Alice. Takže jsem se opatrně přiblížil k otvoru. Napřed levou ruku - čistě pro jistotu, přece jenom, že... jsem pravák. Pak obezřetně pravou. Jde to. Ale s ruksakem na zádech se do toho otvoru nedostanu. Aha. Potáhnu svou výbavu za sebou. Kdybych byl v té chvíli maličký, jak malinkatá byla ve mně dušička, mohl bych tím tunelem pochodovat nejenom s batohem, ale i se suzafonem...

Takto vypadá suzafon!

Takto vypadá suzafon!

Tedy vzhůru dolů!

Vsoukal jsem se do toho otvoru, k noze popruhem uvázaný ruksak s mojí výbavou. Hlavně aby se jí nic nestalo. Po kapsách mě tlačily další nezbytnosti, ale šlo to.

Kousek to šlo. A pak to jít přestalo. Ne že by díra končila. Nekončila, ale začala mi být těsná. A začala být i jakási vlhká. A špatně se mi dýchalo. A teplo... co teplo, horko tu je... Marjápanno!... se tu udusím! Ven, musíš ven! Hned ven!

Dopředu to nejde, tož zpátky... Sakra ruksak, ruksak!! ruksakra!!! Nějak se šprajcnul, nebo co...

Panika! Panika!!! PANIKA!!!

„Pomóóc, pomoc!!“

Nikdo mi nepomůže, zahyneš tady, udusíš se, Ludvíku!

Řval jsem a brečel, škubal sebou... Litoval jsem se. Litoval jsem, že jsem do té díry lezl, litoval jsem, že jsem se nechal nachytat do toho vykutáleného města, málem jsem litoval, že jsem si nevzal slavného Pištu Hufnágla, jak říkávala za mého dětství paní Smolíková... Hlava se mi točila strachem, přidušením, úzkostí duše i úzkosti z té díry... Nemohl jsem se ani pohnout. Napadlo mne, že tak se cítí těsně před smrtí cestovatel, kterého polyká veliký had. No jo, asi jsem vlezl nějakému hadovi rovnou do tlamy. Ten chřtán mne začíná obracet podél mojí osy. „Auu! To bolí! Zlomí mi ta potvora páteř!!!“... začíná mne polykat!!... už nelezu, už mne to posunuje samo. Jo! Říká se tomu peristaltika. Stěny chřtánu jsou pružné, vlhké, horké, hnusné!

A pak to přišlo. Ozvalo se takové hluboké »PLUNG« a byl jsem venku. Tedy tady, za dírou, Na té Druhé straně Králičí díry.

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 17:41