Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Dolfi a třešně

Po bitvě jsem byl umořený jako kotě. Přesně vzato, to ani nebyla bitva, to byla poprava. Tedy poprava by to byla, kdyby ti potvorové s hmyzími kusadly byli rozumné bytosti. Pokud to byla zvířata, tož by to ovšem nebyla bitva, ani poprava, ale byla by to jateční porážka. Doufám, že jsou ta stvoření něco jako zvířata. Sednul jsem si, opřel se... ty drogy, které ze mne na tu chvíli udělaly běsnícího berserka vyprchaly.

Ludvíčku sedíš si tu jako hromádka neštěstí. Měl bys junáku vypínat svou mužnou hruď! Měl bys do svého hrudníku mocně bušit... Jako Tarzan... nebo to byl KingKong, král pralesa? Zachránils svoji milovanou jezinčí rodinku. A taky jezinky toho nového starého člověka... Tak Nového, nebo Starého... už se mi to plete...

Oči se mi zavíraly samou únavou a slabostí. Ani mne nevyburcoval pohled na jezinky, které se lačně vrhly na zbytky těch kobylek, nebo co to bylo, a vysávaly z pahýlů a mrtvol jejich krev. Nechutné... kdybych prohrál a ti potvorové hmyzí by mne takhle zmrzačili, taky by ze mne sály krev? Co jsou vlastně zač, tyhle jezinky... No, a pak jsem usnul. To nebyl spánek, to bylo bezvědomí, to byly mdloby... A zdálo se mi, že jsem Smolíček pacholíček, jezinky mne nesou do lesa, aby ze mne vychovaly za pomoci drogy svého ochránce a pak se na mne ty jezinky vrhly, že mne vykošerují jako Hilsner Aničku Hrůzovou... A jelen nikde...

Když jsem se probral, nebyl jsem sice bez krve, ale úplně bez síly. Nějaké jezinky ze mne sice olizovaly zaschlou krev, ale byla to jenom krev těch hmyzích nestvůr... i když... jaký hmyz, když má červenou krev, že... To jsem se učil ve škole, tak musí být pravda a basta!

S Vajglem a Dolfim jsme se vypravili na cestu do Hnízda. Teda, Dolfi, to je ten dědula, co i se svými jezinkami vyhledal pomoc a podporu u nás. Musel být na nás hodně divný pohled, jak jsme se vlekli jako ti ztracení Bulhaři. Skleslý Vajgl v čele, za ním totálně vyčerpaný a skoro ještě spící Ludvík, a za námi ještě pořád schvácený a dech popadající Dolfi.

Vlekli jsme se... naše zbraně jsme nechali na místě jezinkám, ty tam jaksi pořád měly cosi na práci...

Nahoře ve Hnízdě jsem se v první řadě pořádně napil a v ještě prvnější řadě zalehl. Co budou dělat ti dva dědkové, mi bylo absolutně jedno.

Když jsem se probral, bylo ráno. Tak to znamená, že jsem prospal nejen celý zbytek dne, ale taky celou noc... i když... tyhlety dny a tyhlety noci... kdoví, kolik je to dohromady hodin...V každém případě jsem se cítil docela dobře. Jistě, Ludvík je junák, Ludvík je rek a hrdina Nebojsa! Ale mám hlad jak český spisovatel... A žízeň mám taky jak český spisovatel. Třeba jako spisovatel Hašek. A koukám, na hnízdě je docela „přejezinkováno“...

Jak praví básník: „Pro samou jezinku není kam plivnout“... nebo to byla housata, co se na ně neplivá? No jo, jezinky Vajglovy, pak ta skupinka co přišla v noci a nakonec ještě i ty, co prchaly před tou místní zvířenou i s Dolfim... tři party v jednom Hnízdě, to je asi opravdu přespříliš...

Jezinky podle svého způsobu pilně brebentily, některé jedly jakési to ovoce, některé něco kutily u těch svých měchů, vaků košů a vůbec. Naše zbraně byly v pořádku na svém místě, moje bulava krásně vyčištěná... beztak ji olízaly, ty moje milé jezinky...

Krucipísek, Ludvo, tohle přece nejsou děti! Tohle nejsou žačky z páté třídy a ty nejsi jejich učitel! Ludvíku, vzpamatuj se, jaképak »moje milé jezinky«... To nejsou lidi, žádný homo sapiens, tohle jsou jezinky... tak jsem si říkal, ale nějak si nemůžu pomoci, začínám ta stvoření mít rád.

A pak přišli ti dva dědkové, že by si chtěli se mnou promluvit. Posedali jsme na kameny. Že muži mají sedět, když mluví, to věděl i Vinnetou... Jezinky si posedaly taky, jakoby se chtěly debaty účastnit. Všimnul jsem si samolibě, že do mojí blízkosti se jich nahrnulo mnohem víc, než k těm dvěma dědkům. A co navíc, nanosily před nás jídla a pití a nějaká ta duffa, a jakési listy a všelijaké jiné věci, které jsem neznal.

„Tož, Ludvo, jak bych začal“, pustil se do řečnění starý Dolfi.

A řečnil dobře, a řečnil rád. Bylo to vidět a bylo to slyšet. Jak jsem říkal, seděli jsme na kamenech, a ty dobroty před námi naservírovaly jezinky jen tak na list, na zem. No, a abychom měli pohodlí, tož nám ty věci podávaly. Stačilo na něco lehce ukázat a už se kousek nesl do lidské ruky. Jezinky podávaly a my jsme baštili, popíjeli, duffnili... Teda my dva, Špaček a Ludvík... Ludvík - hrdina, že ano... Dolfi hodovat nemohl, Dolfi přece řečnil. A to co dědula vykládal, se mi vůbec nelíbilo.

Ale poslouchal jsem pozorně, tvářil se velice důstojně, jak se na oslavovaného hrdinu patří. A tak jsem konsumoval, nemlaskal, moudře hlavičkou pokyvoval, občas řekl něco jako „hmmm“, nebo „ach ták“, nebo jsem nesouhlasně zamručel...

Nevím, čím to je, ale vždycky, naprosto vždycky se něco dokonale podělá zrovna ve chvíli, kdy jsem na špici, když jsem ten nejlepší. Proč musí Ludvíček bez výjimky v takové chvíli spadnout z oblaku úspěchu ne „tvrdě na zem“, ale měkce, úplně měkce do nějaké hnusné žumpy. Jako zrovna v této chvíli.

V té bohaté ovocné nádheře před námi jsem totiž uviděl třešně. Normální pozemské třešně. Asi jsou ty třešně tady vzácnost, protože je položily na takovou jakousi podložku. A byly ty třešně jenom asi čtyři... Krásné, červené, lesklé a i od pohledu šťavnaté třešně. Ale když jsem velkopansky na ty třešně ukázal, podaly mi nedovtipné jezinky něco jiného, ne ty třešně. O to větší jsem na ně dostal chuť.

No co, Špaček třešně očividně nechce, a to se divím, když je ten špaček, he, he, he ...a má je na očích tak jako já... a Dolfi, dědek jeden, si je nezaslouží. Už jenom za to, co mi tu vykládá.

Tak jsem se natáhl, sehnul a to ovoce si vzal. A strčil do pusy.

To, co se stalo, se nedá popsat. Představte si, že vám v puse vybuchne granát. Že vám utrhne jazyk, čelist. Najednou vám vytrhnou všechny zuby, prolomí patro. Do krku nalijí kyselinu a v nose zapálí vatru. Hrůza. Řval jsem jako... vlastně nevím jak co... z očí mi tekly proudem pálivé slzy, a z nosu šlehaly plameny. Vyskočil jsem, vlastně mne ta ukrutná bolest vymrštila a hnal jsem se bolestí slepý pryč... Určitě bych se z plošiny zřítil, neviděl jsem a neslyšel... Ludvík by doslova »spadl z hnízda«... A bylo by mu to jedno... taková bolest! Aúúú!!

Kterási jezinka se asi vrhla pod moje nohy, takže jsem narazil tou částí hlavy, kde jsem míval kdysi obličej do země. Válel jsem se bolestí po zemi a řval. Ale ono i ten řev mi přinášel další bolest, protože jsem se musel nadechnout a ten oheň, co jsem měl v puse se mi natáhnul do plic, takže jsem se rozkašlal... Jezinky se mne pokoušely udržet, ať se neskutálím dolů z hnízda, jak jsem se válel bolestí po zemi. A některé přinášely vodu, kterou mi lily do pusy, nosu a očí. Trošku se mi ulevilo.

Ulevilo se mi natolik, že jsem si i v té bolesti vzpomenul na příhodu, kterou mi kdosi kdysi vyprávěl. Taky s nějakými pekelnými třešněmi:

Turista si v Budapešti na tržišti koupil „třešně.“ No, a když je s chutí strčil do pusy a pochopil, že to je jakési zběsilé koření pro obzvláště otrlé Maďary, které je za třešně jenom kamuflované, ze samého smutku se na ulici rozplakal. Bolestí pobíhal sem a tam a brečel jak želva. Houfek Maďarů ho zvědavě okukoval a ten popálený se jim snažil vysvětlit, co že se mu to stalo, kde ho bolí... Ale domluvte se s Maďarem, když je Maďar... Nakonec z něho vypadlo, že ho „pálí ústa“...No, a kterýsi soucitný Budapešťan zavolal taxíka a požádal taxikáře, aby brečícího, nešťastného a ve velkoměstě evidentně ztraceného turistu odvezl, kam si přeje: tedy na „Páli úcta“... Pálího ulici...

Už nikdy nebudu jíst žádné třešně! Rozhodně! Nikdy!

A tak tu ležím. Bývalý oslavovaný hrdina, bývalý obdivovaný rek, zasloužilý bojovník a vítěz... a teď zase špinavý, potlučený ubrečený, uslintaný kluk. No, a aby to bylo ještě horší, tak jsem se tou bolestí ještě i po....! Však víte co... Povolily mi přede všemi těmi milými jezinkami a dvěma dědky útroby. Tak, jako se to stalo tomu dobrotivému, přiblblému, degenerovanému excísaři. Nebo ex-knížeti? A Ludvík je rázem ex-hrdina! Fuj... radši bych se neviděl. Radši bych byl, kdyby mne nikdo neviděl... Všechno mne bolí, jsem zničený. Pusa, nos, oči, hrdlo, plíce, všechno mne pálí jak čert. Ta hanba!

Už tu nechci být. Ať mne třeba ta Kejvalka tou svou smradlavou hnusnou dírou sežere. Tu ostudu bych tu asi těžko snášel. Přelezu si domů. Zkusím to. Třeba se to podaří... a když ne? Ne, nebuď ubožák Ludvíčku. Po tomhletom by ses do očí těm milým stvořením podívat nemohl. Polezu!


Ještě bych měl napsat, co vlastně Dolfi říkal, než jsem jeho přednášku ukončil tím velkolepým trapasem, tím svým definitivním znemožněním.

Takže asi tak.

„Tož, Ludvo, jak bych začal“, začal Dolfi zeširoka. „Víš, jsem už hodně starý, narodil jsem se ještě jako poddaný císaře pána. Zalezl jsem tady ještě před velkou válkou. A už jsem se nemohl dostat zpátky. Zkrátka Kejvalka mne nepustila. Než přišel tuhle Špaček, bylo tu pár jiných chlapů. Všecky jsem znal. Většinou se vrátili domů, někteří párkrát něco přenesli... Ale žádní velcí pendleři to nebyli... párkrát a dost. Chápeš, prostě byla válka a než se nechat zabít někde v Haliči, nebo Srbsku... Tady se žilo lépe, než někde na Italské frontě v Alpách a naděje dostat se domů odsud byla poměrně veliká. Tak párkrát něco přešmuglili a jak to šlo, vrátili se napořád do města. No, a já tu zůstal.“

Zase přestal, ale jen aby mohl spolknout další kus ovoce.

„Když tu chodil Špaček přes Kejvalku, tak jsem tu poblíž vlastně neměl co dělat. Tož jsem se nechal odvést do světa. Chodil jsem se svými jezinkami dál, abych tuhle Špačkovi nezavazel. Jo, Špaček, to je veliký pendler. Ten toho přešmuglil na metráky. A jak že to tady vypadá? Víš, Ludvo, tady si žijeme jako pánubohu za pecí. Je to celkem klid. He, he, he... Vlastně je to stejné, jako u nás ve městě... tiše si žít, nevystrkovat palici, nemlaskat. Připravit se na všechno, ale nedělat vlny...“ šklebil se na mě potutelně.

„Tyhlety jezinky to vědí taky, poučily se,“ pokračoval po chvilce. „Každá jejich rodina by chtěla mít některého z nás, z lidí, z chlapů... Před hoppery, teda těma „hmyzákama“ jak si tady hulákal, je dokážeme ubránit, teda já už těžko, ale třeba tys to dokázal bez tréninku a na poprvé úplně bezvadně... Jenomže lidí je tady poskrovnu...“

Ukousl si z velkého ovoce a chvíli mu trvalo, než to rozkousal.

„Ještě žes tady tak hulákal. Když jsme měli hoppery za sebou a slyšel jsem to tvoje povykování, hned jsem věděl ke komu se schovat. Silný mladý hlas, co nabízí pomoc? To musí být mladý silák, který neví, že nebude pomáhat jenom s nějakým nákladem, ale hlavně starému Dolfimu s hoppery.“

„Jó, jezinky... Potkal jsem tady pár lidí chytrých a zkušených. Vymysleli, jak to s těmi jezinkami asi bylo. Proč tak dopadly. Ony sem nalezly s úplně jiného světa, ony sem nepatří tak, jako sem nepatříme my, lidi. A prý to býval národ veliký a silný. Podle starých kostí, co se tu občas najdou, bývaly jezinky velké jako my a ti jejich chlapi, to bylo něco. Né jako ta jejich dnešní nedochůdčata... Však se na ně podívej. Vypadají jako malí zaostalí kluci. A jsou jim asi taky tak platní. Tenhleten svět býval kdysi docela děravý. K nám těch děr bylo víc, i do jiných světů. A občas prolézali různí potvorové.“

Lidožravá housenka

Lidožravá housenka

„Slyšels jistě nějaké ty povídačky... I jezinky v nich jsou... a co myslíš, kde se tam vzaly? O elfech jsi slyšel? A co myslíš, vymyslili si naši předkové ty divé lesní muže a ženy jen tak? Ze vzduchu? Nebo potkali nějakého neandrtálce, co se jim dneska říká bigfoot a yetti?“

Že by naši předkové byli tak chlupatí?

Že by naši předkové byli tak chlupatí?

Lidožravá housenka plivající kyselinu

Lidožravá housenka plivající kyselinu

„A ty jsi prý původem někde ze Slezka, od Beskyd... o hadovi Orgovášovi jsi slyšel? No, i ty zdejší housenky se do lidského světa dostanou...“

„Jenže jak u nich začala válka, všechno se jim pokazilo,“ vzdychl si. „To víš, Ludvíku, lidi to nejsou, tož i válčili jinak. Vymýšleli na sebe všelijaké jedy a pozměňující chemikálie. I u nás se říká, že když se rodí hodně chlapců, bude válka. A tady to vzali z gruntu. Pustili na své nepřátele nějakou materii jedovatou, že se jim kluci skoro přestali rodit. A ti co se narodili, se jaksi do války nehodí. Však se na ně podívej, člověk by jim dal lízátko a ne zbraň. No, a ta druhá strana udělala totéž. Žádný válečný vynález se neutají, tak to je i na Zemi. No, a další věc je ta, že tady v tomhle světě je ohromná bída o kovy. A aby bylo ještě hůř, tak jedna z válčících stran vymyslela, nějakou tou úpravou, že zdejší rostliny kdejaký kousek kovu stráví, spotřebují. Takže kus oceli se rozplyne jako nic do všelijakého tohohle býlí, do té zeleniny co je jí kolem dokola tolik... A potíž je, že zrovna železo potřebují pro svou krev nejenom jezinky, ale i původní místní žoužel, hoppeři, světlušky, housenky a vůbec. Kdoví, jestli tu válku nezačali kvůli tomu železu... železo je tu vzácnější než zlato, protože bez zlata žít můžeš, ale bez krve ne. Tam dál, tam ještě zůstalo po jejich slávě něco víc. Jsou tam cesty, a vodní kanály a tak trochu to tam ještě funguje. Mají tam něco jako školu a vůbec. My se tam ale moc ukazovat nemůžeme, protože by nás tam ty jezinky chytily, jsme pro ně velice vzácní. Kdysi tady byli ovšem kabrňáci.“

„My jim nerozumíme, ty holky nám asi taky nerozumí,“ vzdychl si. „Ale potkal jsem se s chlápkem, Vaněk se jmenoval, už je chudák dávno po smrti. Ten mi říkal, že slyšel o člověku, který se tu jezinčí řeč trošku naučil. No, mluvit po jejich nemohl, to dá rozum, máme tu pusu docela jinou, ony taky nemůžou mluvit po našem. Ale prý jim dokonce něco rozuměl. A taky se snažil tu jejich řeč zapsat. Hele, Ludvo, umíš francouzsky? Neumíš? No, ale nevadí. Určitě si viděl něco francouzsky napsaného. Oni ti Francouzové mají taková extra písmenka, třeba takové to „c“ s ocáskem. A Němci mají písmenka s dvěma tečkama, a ostré „s“, Slováci mají „o“ se stříškou a Švédové přeškrtnuté „o“„a“ s kolečkem, Poláci „e“ s ocáskem...To protože naše evropské písmo je vlastně zápisem zvuku! Zapisujeme si zvuky, které má předčítač vytvořit. Když předčítač čtený jazyk neumí, ale zná pravidla čtení, bude mu rozumět ten, kdo tu řeč ovládá... ani číst nemusí umět. No, a tenhle Vaněk říkal, že ten člověk, o kterém mluvím, vymyslel písmo, které zachycuje zvuky, které ty jezinky dělají. A protože se dostal k těm chytřejším jezinkám, tam kdesi, kde je ještě jakýsi zbytek jejich civilizace, opsal si i jejich vědecké poučky. A návody, jak se co dělá.“

Technologický postup z Woinichova rukopisu

Technologický postup z Woinichova rukopisu

„V lučbě, teda v chemii, jsou ty jezinky daleko předaleko před námi. Nějak se ty zápisy dostaly i k nám, na náš svět, ale nikdo si s tím neví rady, to dá rozum. Lidi tam ani nepoznali, o co vlastně jde a k čemu by to mohlo být dobré.“

Woinichův rukopis - návody

Woinichův rukopis - návody

Návody z Woinichova rukopisu

Návody z Woinichova rukopisu

„Ale Ludvo, teď z jiného soudku. Jsme tu tři chlapi. Jediný ty se můžeš stát pendlerem. A podle všeho moc dobrým. Ale ty nechceš. Všichni pohromadě zůstat nemůžeme, těch jezinek na jednom místě by bylo moc a tenhleten kraj by nás všechny neuživil. Jestli se rozejdeme každý jinam, tak my dva asi brzo umřeme, protože jak to vypadá, tak většina jezinek půjde s tebou. Podívej se, jak se rozsadily. My jsme staří a sami se uživíme stěží. Takže: Ludvo, běž domů! Špaček tu chystá hroznou dobu náklad. Odtahej to! Byla by škoda to tu nechat. Ve městě to potřebují. Jsou tam opravdu dobré věci. Ludvo...“

No, a to byla přesně ta chvíle, kdy jsem si strčil do pusy ty „třešně z pekla.“

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 17:41