Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zpátky a tam

Moje přípravy na ty »vykopávky« nebyly nijak zdlouhavé. Většinu příprav svižně, ale důkladně zvládla Družina. V duchu jsem si tu partičku pojmenoval »VMV«, teda »Vrchní matriarchální velitelství«. Ty dámy měly v Družině převahu a s mimořádnou vehemencí se pustily do přípravy mé cesty »na vykopávky«. Největší práci mělo »VMV« s mou maminkou. Řekl jsem dámám na rovinu, že mamince cigánit nebudu. Tož velkolepě cigánilo velitelství. Vlastně to byla ta nejdůležitější a největší práce.

Maminka si moje museum prohlédla hned po příjezdu, tak teď byla ta místnost volná pro rejdy »VMV«. Takže se ze síně musea stávalo depo železářství. V jutových pytlích byly ukryty ty poloprůhledné, jako plastikové vaky, které jsem přitáhl z »druhé strany«. Ve vacích už ovšem nebyly šťávičky, plody a semena »tam odtud«, ale jak říkám: železářství. Kovové hřebínky na česání psů. (jo, kdyby tak psů...) Kovová zrcátka, nůžky a nožíky, kotouče měděného drátu, kovové podložky, hřebíky, odstřižky zinkového a olověného plechu, celé tyčky klempířského cínu, dokonce špony a železné piliny... a bůhví co ještě. Nebyly ty vaky veliké, ale těžké ukrutně.

A Ludvík, filuta, si udělal svůj vlastní, soukromý balíček. Udělal jsem si dva malé pytlíčky. Doufám, že hermetické...Do jednoho jsem schoval obyčejný turistický kompas, do druhého svoje automatické hodinky. Mamince by bylo divné, kdybych si je nechal doma. Chuděrka neví, kde ty hodinky, ty co mi dala k mojí promoci, skončily. Ani já to nevím. Ale ty čerstvě koupené jsou stejné, tak je nemohu nechat doma, musí jít se mnou »na vykopávky«. A ten soukromý paš jsem přibalil k jinému harampádí.

A ještě pár posledních pokynů a rad, teda jen těch, co smí slyšet i maminka, doprovázení na večerní autobus, pusinka od maminky, třesení rukou od členky »VMV« a odjezd »na vykopávky«. Tedy jakože na vlak do Polska, tam má být napřed seminář a teoretická příprava a vůbec...

Na první zastávce za městem z autobusu ven a do přistaveného auta doktora Schuberta. A šup zpátky do města a do Kejvalky. Organizace taková, že kdyby byla Hitlerovi k disposici u Stalingradu, mohla válka dopadnout docela jinak. Maminku cestou od zastávky „úplnou náhodou“ potkala Ulrika a plakala jí na rameni, kdeže je její Ludvíček, maminka plakala taky, a společně plakaly zrovna u cukrárny, kde taky „úplnou náhodou“ narazily na majitelku, která jim pro ten pláč i večer otevřela a kafíčko obětavě uvařila. Tohle všechno jen proto, aby maminka svého Ludvíčka, co směřuje někam do tramtárie, nezahlédla oknem doma na farním dvorku.

Tak. Vaky jsou svlečeny z jutových povlaků, narovnány na schodech v chodbičce a svázány buřtoidním způsobem do dlouhého ocasu. Moje šaty visí na osvědčeném háčku a doktor Schubert připraven k posunování a postrkování těch těžkých pytlíků k díře, ve které za chvilku zmizím z tohoto světa.

A tak jak říkáme my ateisti: „S pomocí boží! Banzai! Vpřed! Vperjód!“

Plung! ... a jsem tady. Totiž tam. Nebo jak to mám říct? Šlo to samo. Jak po másle. Zbytečné obavy jsem měl... Jde to bezvadně... vždyť je to zábava takhle skákat ze světa do světa, to už je těžší skočit na koupališti z věže... A už se za mnou tlačí náklad. Jeden vak, druhý, třetí... Sakra, nějak málo. Ono se to přetrhlo... Tož zpátky! Třeba ten zbytek dotáhnu. Takže šup zpátky... A jsem zpátky, Schubert už je pryč, tady jsou ty vaky... a hup! No vida! Paráda! Všechno jsem přetáhnul. Hurá! Jsem nejlepší! Jsem veliký pendler!

„Dobrý den, pane Špačku“... už zase duním basem!

„Výborně Ludvíku! Vidíš, že to jde. Ani jsem tě tak brzo nečekal... Hmm, máš toho dost, to je dobré... a víš co? Od posledka jsem zase něco nasyslil. Jestli to půjde, tak to hned zítra šoupneš k nám domů a máš fajront. Mám to nachystané, tak to můžeš přetáhnout a zůstat doma. Co? Dobrý nápad, ne? Zkusíš to?“

Po pobytu na zemi jsem si už zase odvykl tomu těžkému a vlhkému vzduchu. Tomu tlaku, modravému šeru a ukrutné vlhkosti. Mamince ten brzký návrat nějak vysvětlím, nějak se vymluvím, a i to slavné »VMV« může být spokojeno s bleskovou dodávkou...

„To není dobrý nápad, pane Špačku. To je prostě nápad přímo výborný!“

„Fajn. Ale nebuď zklamaný, když tě Kejvalka hned nepustí. Málokterý pendler dokáže prolézt na druhou stranu dvakrát po sobě ve dvou dnech. Ale zkusit se to může.“

A viděl jsem, že Špaček mne na téhle straně až tak moc nechce.

„Pane Špačku, ale já jsem se před malou chvilkou protáhl dírou třikrát! Sem, zpátky a pak zase sem.“

Špaček kecnul docela zdrceně na jeden z vaků.

„Cože? Třikrát?“

A tak jsem řekl, jak to bylo, jak se ten vláček pytlů přetrhnul a jak jsem se pro ten utržený ocas vracel.

„Ten Schubert je splašenec zprčený! To je jasné, když si otevřel dvířka, aby odešel, tak se průchod samo sebou zavřel. No a náklad se ti přetrhl. To nemohl počkat? Ale to ti řeknu, Ludvo, ty jsi fakt fenomén. Tak poprvé lezeš průchodem oblečený, a podruhé to mírnyx-dýrnyx střihneš třikrát po sobě. To tu ještě nebylo. Kejvalka tě má zřejmě obzvlášť ráda, ale - budeš tu muset nějakou dobu zůstat, dneska už to určitě nepůjde.“

A tak jsem zase tady.


„Pane Špačku, člověk by řekl, že byste měl být rád, že jsem tady, že nejste sám. A zdá se mi, že byste mne nejradši neviděl. Copak se vám nestýská? Nechcete si s někým promluvit? V nejhorším případě teda aspoň se mnou?“

„Ale ne Ludvo, tak to není. To víš, že se mi stýská. Už z toho, jak se říká, blbnu. Jenže rozhodně chci zůstat tady, u Kejvalky. Nechci dopadnout, jako dopadla už pěkná řádka dobrejch chlapů, pendlerů, co se tady ztratili. Prostě je jezinky odvedly a bylo.“

„Moment, jak »odvedly«... jak můžou tady ta stvoření co váží stěží pár kilo - a to myslím i s botama, kdyby nějaké měla - odvést chlapa jako jste vy, nebo třeba já? Jsme schopni je srovnat do latě, než bychom řekli »švec«! Taková tintítka, takové chuděrky...“

„Jó? Ludvo, zamysli se. Copak jsi tady jedl?“

„No, co by. Nějaké ty šťávičky, nějaké ovoce, jakési ty místní zeliny, oříšky, či co to vlastně je. Je toho tady až až...“

„Hmm, tak jo. A kolikpak sis toho nasbíral Ludvíčku sám, vlastníma pětiprstýma rukama? Já ti řeknu kolik. Nic! Nebo skoro nic. A vzpomínáš si, jak jsi tady, ty bohatýre Čurilo Plenkoviči, likvidoval hoppery? To si opravdu myslíš, že bez podpory těch šťáviček, masáží, vybraného krmení a psychoaktivních agens bys proti těm potvorám obstál? Cítil by ses bez nich jako berserk, nebo jako žužla vzadu? A kdepak se vzaly zbraně, ty palice, sám sis to udělal, ty Tomáši Alvo Ludvíku? A ty svaly co teď máš, ten »pekáč buchet na břiše«, ten sis vysportoval sám, za těch pár dní cos tu byl, ty Frištenský? Bez jezinek bychom tu chodili »jak bosí po strništi«, dusili bychom se tady, potili jak dveře od chlíva na vánoce! A ovšem hladověli! Bez jezinek, milý Ludvíčku, bychom byli dávno na onom světě. Otázka jenom je, jestli by to byl ten náš onen svět, nebo ten onen jezinčí. Takže chtě nechtě, musíme jít těm potvůrkám malým na ruku. A za druhé, Ludvíku, ty by ses s nimi pral? Ty bys je stavěl do latě? Vážně?“

Hmm, musím uznat, že má Špaček pravdu... Bez jezinek by to tady, za králičí dírou, nešlo. Teda pro nás, pro lidi.

„No, máte pravdu. Jasně. Ale proč si mám pomáhat pryč od téhle Kejvalky a co teda ty jezinky mají z nás? Proč se teda o nás starají, proč nás živí?“

„Ludvo, už jsem ti to říkal. My jsme pro ně něco jako růžový slon. Strašně vzácný a navíc můžeme být ještě i ukrutně užiteční, třeba v obraně proti těm hopperům, nebo kdyby se objevily housenky.“

„To jo, to si pamatuju, že jste to říkal. Ale co to má společného s tím, že mne tu nechcete? A neříkejte, že je to jinak. Vidím a cítím to.“

„Máš pravdu, nechci. Říkám to nerad, ale tak to je. Nechci. To máš tak, ty holky mají třeskutou nouzi o chlapy. Ti klučíci, co je s sebou vodí, žádní obzvláštní chlapáci nejsou. Však jsi je sám viděl. A je jasné, že když nejsou tatíci, nejsou ani jezinčata. Ovšem někdy, občas, se jim samozřejmě zadaří a sem-tam se nějaká ta jezinka přece jenom narodí. No, a aby se šance na jezinčata trošku zvětšila, tak ony ty jejich tlupy si své ubohé chlapce vyměňují. Vždycky když na ně přijde období říje, svolávají se, scházejí se a ty své samečky nešťastné si mezi sebou ty jejich tlupy vyměňují. No, vyměňují... vypadá to spíš, jako kdyby i s nimi obchodovaly. Naše parta si vezme tohohle, dáme vám tamtoho, nechcete? Tož přidáme ještě sadu košíků, tašky, barvu na vlásky... mastičku...sudličku... nebo tak něco. Teda samozřejmě nemůžu vědět, že si zrovna takhle o ty své kluky licitují, že, jasně, nerozumím, ale opravdu to tak vypadá. Díval jsem se. Bylo tady nahoře na Hnízdě. Ony ovšem dobře vědí, že je dobré, aby u téhle zdejší Kejvalky byl někdo z lidí. Mají z obchodu s naším světem větší prospěch, než je z obchodu mezi světy prospěch našeho města. Ale kdybychom tu byli dva, když to na ně přijde, tak se může stát, že jednoho »zobchodují«. No, a protože tu u Kejvalky chci zůstat, tak nechci, abychom tu byli dva.“

„Aha, ale proč tu chcete za každou cenu zůstat? Neláká vás podívat se dál? Co je za kopcem? Nikdy vás to nelákalo?“

„Ludvíku, neláká mne to. Chtěl bych se prostě jen vrátit domů. To, jak a komu Kejvalka otevírá průchod, to je prostě mysterium. Občas zkouším, jestli se průchod třeba zase neotevře i pro mne... Tak se nechci odsud, od Kejvalky, tuze vzdalovat. Prostě to sem tam zkouším. Teď je ale zaručeně na delší dobu s průchody šmytec, když ses coural sem a tam... A navíc, díky spojení s naším světem je tohle místo obzvláště od místního pánbíčka požehnané. Říkal Dolfi, že podle toho co viděl a co mu řekli chlapi, co je kdysi potkal, není v tomhle světě lepšího místa, než právě tady. A Dolfimu věřím. Sedíme si pánubohu za pecí...Takže já se odsud nehnu. A bylo by hezké, kdybys aspoň načas zmizel ty. Podívej se třeba, co je za tím kopcem, co je dál. Jezinek je tu teď až-až, nějaké s tebou určitě půjdou.“

„Aha“... řekl jsem asi docela zdrceně. Takhle jsem si ty „vykopávky“ nepředstavoval. Špaček, ten Vajgl jeden, mne opravdu vykopnul! To je teda vykopávka. Aspoň, že je upřímný.

Asi mu to taky bylo proti mysli, takhle Ludvíka drtit, protože na posilující »wellcome drink«, na toho »vitoka« jak říkáme tam u nás, nezapomenul. No, díky tomu se mi aspoň trochu ulevilo...

Chci se ještě zeptat na tu říji, ale jsem už tak zklamaný, že jsem to spolknul.

A tak jsme vytahali pár z těch žoků, co jsem přetáhnul.

Jéé to táády! zaburácel Špaček.

Jezinky mu jistě nerozumí, ale přilákal jich tím dunivým řevem dost. Ani jedna z těch, kterou jsem znal. Ani jedna. Holky si pytle naložily na jakási nosítka, na jakési tyče a my dva jsme mohli jít a pak lézt nahoru do Hnízda jako páni. Stejně je zvláštní, jak si tak malí tvorečkové jako jezinky dokážou poradit s nákladem, který bych nesl jen s velkou námahou. Někde jsem četl, že koně ve váze slona mají větší sílu než ten chobotnatec. A psi v takovém počtu, aby vážili jako kůň, utáhnout taky daleko víc. Co by asi utáhli mravenci ve váze koně? Čtyři jezinky neváží dohromady tolik jako Ludvík, ale pytel nesou bez zjevné námahy, bez funění a hekání. Hekal a funěl jsem cestou za ně. Ulevilo se mi až nahoře ve Hnízdě. A pak jsme vaky rozbalili.

To se ví, nevysypali jsme to na jednu hromadu. Pěkně jeden po druhém. Usypali jsme pár železných podložek, trochu zinkových a olověných odstřižků. A nastalo mezi jezinkami veliké brebentění, ručky se jenom míhaly. Tohle zboží zmizelo jak zázrakem.

„Kde máš nějakou galanterii?“

„Tady v tomhle vaku, v tom co byl druhý v tom vláčku.“

„No dobře, když vláčku, tak vláčku. My sice říkáme »sestava«, ale »vláčku« taky rozumím. Tak ten necháme, Ludvo, na konec.“

To mě teda docela mrzí, protože zrovna tam jsem schoval tajně svoje hodinky a kompas. Kompasu se nestane nic, ale s těma hodinkami by bylo třeba párkrát pohnout, aby se nezastavily. Říkal jsem, že jsou automatické! Nemusí se natahovat, stačí je nosit a jenom ten pohyb ruky je sám od sebe natahuje! Jsem na ty hodinky hrozně hrdý.

A tak jsme otevřeli další vak a taky usypali trochu železářství. A zase veliké vzrušení a veliké pobíhání, vrtění, ručičkama mávání a věcí rozebírání.

„Pane Špačku, ty holky si to zboží rozebírají a nijak nám neplatí! Nic nám nedávají!“

„A co bys, Ludvo, chtěl? Bankovky? Korále? Mušle? Nebo třeba nuggety? He, he, he! Ludvo, jen počkej, tohleto je jenom začátek, počinek!“

A měl pravdu. Byl to jenom začátek. Nastával totiž přímo soudný den. Blázinec. Cirkus jak v židovské škole. Jak na perském trhu. A když se zdálo, že vzrušení opadá, tož Špaček zase nějakého vaku usypal. A začalo to znova. Dokonce se ty jezinky mezi sebou i popraly. Za vlasy se krákaly, lomcovaly sebou, pohlavkovaly se... No, divadlo. Pravda ale je, že se ani jednou nepokusily na vaky sahat, nebo samy z nich něco vytahovat. A taky jsem si všiml, že jezinky, které si své košíky a tašky naplnily, zmizely, aby se objevily další zájemkyně.

Ke konci dne byla pryč asi tak čtvrtina obsahu všech pytlů. Ovšem mimo toho jednoho, o který jsem měl největší zájem.

Noc proběhla docela klidně, zase pod listem, zase pod dozorem těch světélkujících létajících koťat, ale ráno nastalo pravé boží dopuštění. Jezinek jak much na chcíplé kobyle. To jste neviděli!

„Co se divíš, Ludvo. Dlouho žádná dodávka z naší strany nebyla, co měly, došlo jim už dávno,“ zaduněl klidně Špaček při naší snídani.

Kolem postával dav jezinek a čekal na předvedení zboží. Nemůžu si nevšimnout, jak se od sebe jezinky liší. Rozhodně nejsou jedna jako druhá. Nejenom, že některá je větší a některá menší. Rozdíl není jenom ve tvářičkách, ale hlavně v účesech, v různých barvách vlásků. Nejkrásnější jsou vlasy tam té vpředu, té co má vlasy v modrém. Prameny vlasů v různých odstínech modré. A navíc s něčím, co bych nazval „metalíza“, prostě ohromné! Jedinečné! A některé zase mají svá tělíčka lehce ozdobená malůvkami. No, opravdu nevypadají naše zákaznice špatně.

„Tak s pomocí boží, jdeme na to!“

Vysypávám to železářství, a ovšem pořád jedním okem sleduju jezinky okolo. Zdá se, že právě ta modrovlasá má nějakou šarži, nějakou autoritu, nebo co. Zaprvé si zboží prohlíží jako první, zadruhé jsem viděl, jak jedné z jezinek jakýsi železářský kus vzala přímo z ruky a dala ten krám jiné. A asi je pořádně mazaná, protože se první postavila k vaku číslo dvě, kde je ta „bižutérie.“ A ovšem taky moje hodinky a kompas. A ta „bižu“ je venku. Hrábnul jsem rychle po váčku s hodinkami a i po tom druhém s kompasem. Ovšem když se objevilo to lesklé zboží, ty nůžky, nerezová zrcátka, kovové knoflíky, nožíky... no, ozvalo se takové to hlasité ticho... - a pak hromadné jezinčí vydechnutí a pískot jak od Slavíka - loupežníka.

Modrovláska si prohlíží zboží a prohlíží si i sebe. Sebe v zrcátku. No, je to nějaká šéfová, o tom není pochyb. Ukazuje na tovar a jiné jezinky to vybrané ukládají do košíků. Teď jsem si všiml, že vlastně ty poslušné holky mají taky nějaké modré prameny vlásků... Ono to je nějaká skupina a s vlasy nejmodřejšími je jasně šéfová. Nebo velitelka. A je zvyklá, že ji ostatní poslouchají. Přišla si ke mně a už natahuje ruku po těch mých soukromých balíčcích.

„No, tak na to radši rychle zapomeň, krásko! Tohleto je moje a jenom moje, stejně bys nevěděla k čemu to je. Nesahej na to! A když se nepřestaneš natahovat a sápat po mých přístrojích tož uvidíš tóčo... UÁÁÁÁ JUPÍÍÍJÓÓÓ!!...

Řvu na tu křehotinku jako Tarzan a pro jistotu ještě zabuším tarzanovsky pěstmi do hrudníku. A hele, jak hezky umí ta modrovláska ukazovat, že se má „tak-tak-všelijak.“ No tak jsem taky na ni rukama zavrtěl. Chci být s místní honorací zadobře.

„Poslyšte, pane Špačku, nezdají se vám tyhle jezinky jaksi jinačí? Tohle je docela jiná parta. Ty původní byly milejší, tak nějak vlídnější... Tohle mi připadá jako parta urputných, cílevědomých holek. Vypadají, jakoby měly poslání, nebo jak se říká teď, módním jazykem, jsou na misi! “

„Víš synku, řekl bych, že tyhle tu ještě nikdy nebyly. Tohleto je výprava z velké dálky, určitě až z těch ještě trochu civilizovaných částí jejich světa. Neznám je, vyprávěl o tom kdysi Dolfi, ale ten to měl taky z druhé ruky, taky od jiných pendlerů... Nic proti tobě Ludvo, ale dělal jsi vlny, a tohleto je výsledek.“

Tak se asi chovali členové výpravy Dr.Emila Holuba, když dorazili k Mašukulumbům... Ovšem ti divoši asi máme být my, a ta modrovláska je doktor Emil Holub.

Moje skvělé hodinky, můj fyzikální přístroj, funguje bezvadně! Jsou právě tři hodiny, neděle... akorát nevím, jestli v našem světě jsou tři hodiny ráno, nebo odpoledne... uvidím. Hodinkami kroutím usilovně, pověsil jsem si je nakonec na šňůrku, na krk.

Zato kompas mne zklamal úplně. Neukazuje nic. Asi se místní magnetické siločáry kroutí podivně, nebo svět magnetismus vůbec nemá - třeba jako náš Měsíc... No co už, využiju ho jinak.

„Vážená Modrovlásko, dovolte, abych vám daroval tenhle přístroj,“ pukrle a úklona, za kterou by se ani mušketýr nemusel stydět. Honorace je evidentně potěšena... něco brebentí, nějak gestikuluje, ale stejně jako intuitivní empatik vím, že její ego je právě teď mnou dost efektivně leštěno... Jak říkám, s místní honorací je třeba být zadobře.

Ta modrovlasá teď courá s kompasem v ruce po hnízdě. Nějaké ponětí o funkci přístroje asi mít musí, když se chová celkem rozumně... tělo aparátu drží, zdá se, vodorovně, hledí na střelku, občas korpusem otáčí... ale, teď se zdá, že si povšimnula reakce střelky na blízkost hromádek železa. Nejsi hloupá Modrovlásko!

A ještě jedna věc mne zaujala. Bleskurychlá koroze všeho kovového. Teda všeho, co jsem přetáhl, přešmuglil. Rezaví to všechno přímo před očima. Vím, je tu horko a je tu ohromné vlhko. Ale ta koroze všeho kovového je naprosto třeskutá! Nepřirozeně třeskutá. Za pár hodin jsou dokonce i ta nerezová zrcátka zakalená. Podložky, hřebíky, plechové odstřižky, dráty, všechno se děsivě rychle přímo před očima, jako ve zrychleném filmu, rozpadá. To nemůže být jenom tím klimatem... Ovšem jezinky si i ty rezaté kousky s radostí odnášejí. Jistě, dokud byly třeba nůžky ještě kovovým výrobkem, střihaly se, šlechtily se, hřebínky česaly. Ale mají nemenší zájem i o rozpadající se kusy, o rezavějící hroudy, které byly před pár hodinami kovovou věcí... Jak říkám, jezinky si věci rozebírají, odnášejí, občas se, jak se zdá, i nějak dohadují. Jestli to je nějaký druh obchodování? Nevím. Určitě mi to zůstává utajeno. A Špačkovi taky, i když si něco vymýšlí o pravděpodobné bezhotovostní platbě vzájemnými jezinčími službami, nebo jakým že to nesmyslem...

V každém případě pro nás, a vlastně pro všechny, uspořádaly ty modrovlasé na závěr velkolepou hostinu.

Bohužel.


Hostině ovšem předcházely veliké a všeobecné přípravy. Když říkám veliké, tak myslím opravdu veliké. To dá rozum, že jsme se o té slavné hostině, nebo hostinné slavnosti nedozvěděli ani od nějakého „jezi-posla“, ani jsme nedostali pozvánku. Ale dovtípili jsme se.

Kromě příprav plochy hnízda a přípravy všelijakých dekorací, snášení různých listů, lusků, oříšků, ořechů a ovoce, kromě té jejich výroby jakýchsi lektvarů, pro nás zcela nepochopitelným způsobem: matlála-patlála-žbluch, totiž začali jezinky nacvičovat něco, co bych nazval „kulturní vložkou“, nebo třeba „besídkou.“ Dokonce se bude hrát na nějaké instrumenty. Vyrobily si to přímo před námi, takže klidně můžu popsat, kdybyste si to chtěli vyzkoušet taky. „Pch, pchh, pchch...“

Ten první je obdoba asi našeho xylofonu. Do slupky velikého podlouhlého ořechu navrtejte dírky, to těch narazte takové velice pružné, různě dlouhé a různě silné tyčinky. A hraje se to prsty, akorát by bylo dobré mít jich na každé ruce po šesti.

Ten druhý nástroj pro změnu nevyžaduje prsty vůbec žádné. Jsou to dvě různě silné a různě dlouhé trubice z místního druhu trávy, něco jako bambus. Ty dvě roury se spojí vedle sebe, horní konce se opatří takovou tou štěrbinkou, aby to pískalo. A spodní díry obou trubic uzavřete pohyblivou tyčkou, něco jako píst. A hraje se na to tak, že se fouká do jedné, do druhé, nebo do obou píšťalek najednou a každou rukou posunujete jeden ten píst. Zní to trochu, ale hodně trochu, jako hra na malinký pozounek. Žádný problém, zkuste si to udělat. Nesmíte zapomenout, že jezinky mají daleko menší plíčka a ten jejich „fuk“ za mnoho nestojí a taky mají kratší ručky, takže nemůžete dělat trubice tuze dlouhé.

Ovšem třetí instrument, to je něco skutečně jako z jiného světa. Představte si něco jako školní globus, udělaný z velikého ořechu. Zůstane jenom skořápka s otvorem na jedné straně. Prostě odstraňte kulový vrchlík. Teď vezměte škrabku, a skrze tu díru ve skořápce vnitřek vydlabejte. Nu a pak vnitřní stranu té skořápky na těch správných místech zeslabte. Namordujete se až až, zvláště proto, že svou tlapu k tomu výkonu - skoro gynekologickému - nepřinutíte, a i kdybyste si půjčili tu jezinčí ručičku, tak zase nevíte kde a kolik škrabat. Zvenku na tom globusu vyleštěte na správných místech plošky a zespodu, kolem toho otvoru, přidělejte tři nožky, aby hotový celek vypadal trochu jako malý zahradní gril ve tvaru oválu. Teda správněji rotačního elipsoidu, jak říkáme my, vzdělanci. Hraje se na to tak, že do každé ruky vezmete dvě paličky, celkem teda čtyři, a klepete to těch plošek. Nejlepší jsou - zdá se - paličky z ulámaných hopperských hnátů. Hra na ten nástroj zní hodně zvláštně a nedovedu to k ničemu přirovnat. Bubínek to rozhodně připomíná jenom vzdáleně, protože každá ta ploška vydává jiný tón. „Štíhlý tón, tón, který se chvěje, chvíli plný naděje a pak se ztrácí...“ tak nějak, jak je to v té písničce...

Zkoušely holky na instrumenty hrát, zvlášť, sólově a taky společně... No nevím... hudební sluch mám tak akorát. Tak akorát, abych pedagogickou fakultou prošel. Trochu mi v hudebce na škole nadržovali, aby mi nezkazili známky a stipendium. Ta jezinčí muzika je zvláštní. Ony asi nemají ani ty stupnice stejné jako my lidi. I když... kteří lidi? V Číně mají stupnice o pěti tónech, existuje stupnice chromatická, muzika čtvrť tónová, desetistupňové stupnice... učili jsme se to na vysoké škole, tak to musí být pravda. Takže jednoduše: Nepoznávám, jakou stupnici používají, jestli je to moll, či dur, nepoznám to ani doma, natož tady. Určitě je to něco úplně, ale úplně jiného. Zní to zvláštně, tak nějak smutně, žalostně, vtíravě, teskně... nebo jak vlastně.

A tak si Ludvík řekl, že k programu taky přispěje. Hrát na místní nástroje neumím, housle, které mi dala maminka, tady nemám. A jak jsem ty housle neměl rád! Takže hrát nebudu. Se zpěvem bych asi taky nepochodil, zpívám sice rád, hodně rád, ale o to hůř, co si budu namlouvat, že. Takže co? No přece - lukostřelba! Myslím, že z místních materiálů by šlo udělat luk jedna báseň. Zvláště, když se mi podařilo vysvětlit jedné jezince, co potřebuju. Za to vysvětlování bych dostal na pedagogické fakultě jedničku! Pedagog má umět vysvětlovat! A utrpěl jsem úspěch. Ty místní rostliny poskytují materiály na luk prvotřídní kvality. Navíc, když domorodka pochopí a pomáhá. Tětiva taky narostla, i šípy se daly vyrobit. A hroty, hroty přece už mám! Když už začalo být jezinkám jasné, jak bude Ludvíkův nástroj vypadat, pomáhalo mi jich víc. No tak dobře. Pod mým vedením mi to sportovní nářadí vyrobily! Přiznávám, vyrobily mi ho vlastně ony. Ať jsem za moulu! Pravdomluvného moulu.

Ale pomáhal jsem!

Pozdvižení jsem vyvolal hned při prvním otestování. Už jsem říkal, že na mě narostla spousta masa, které jsem dříve neměl. Je to z té výkrmné diety, a taky z těch masáží a „mazáží“... No zkrátka jsem o dost silnější, než jsem si myslel. No a tak jak jsem si taky ten luk při výrobě průběžně zkoušel, pořád se mi zdál slabý a tak mi vyšel nakonec tak trochu... jak to říct jemně: »trochu homérský«... Zkrátka tvrdý až bůh brání... Ukrutně a mimořádně výkonný luk mívá sílu nanejvýš okolo 50 liber. Tahleta obluda má možná sílu 50 kilopondů. No, natáhnout se dá, ale vystřelený šíp už nikdy nikdo nenajde. Hleděly na tu střelu jezinky jako u vytržení. Tak s tímhle tu „kulturní vložku“ určitě obohatím.

Samozřejmě i jako výrobce té dalekonosné a pancéře probíjející zbraně jsem sledoval okolí. Zajímavá věc: ta modrovlasá má manýry a chová se docela jako u nás velitelé, náčelníci, vedoucí a šéfové... a ty ostatní jí to žerou a obskakují ji, obsluhují, dávají pozor, co říká a poslouchají ji.

Ale ještě jednu zvláštní věc pozoruji. Jednu jezinku z družiny modrovlasé poslaly dolů do údolí. A byla už skoro u paty toho sleziště, když na ni začala šéfová hvízdat. Ale nebylo to takové pískání jako na nádraží, tak jak pískají výhybkáři při šibování. Tohle bylo něco jiného, jako když ptáček v kleci píská „Pepíkú, pepíkú.“ Neslyšíme to slovo, ale domyslíme si ho z toho pískotu... No a ta dolejší jezinka jí taky tak odpovídá...Od koho se asi ti Guanchové z Kanárských ostrovů ten systém hvízdavé řeči naučili???

„Ludvíku, pojď mi pomoct, prosím tě!“ koukám, jak Špaček skládá do vaku pytlíčky se »šťávičkami«, jakési seschlé bobule, lusky...

„Kde se to tu vzalo?“

„No a co myslíš, chlapče. Holky to nanosily. To je přece obchod! My jim nosíme železo a ony nám ty šťávičky.“

„No, obchod, jaký obchod bez peněz, přece nám nic za železo neplatily a vy jste, pane Špačku, taky nic za tuhle úrodu nedával.“

„He, he, he, a to je právě ta místní finta. Mám to vypozorované... Ty holky podle mne žádné peníze nemají. Nevím to určitě, to dá rozum, ale mám takový pocit, že ony si prostě řeknou něco jako: »tady máš kus železa a dlužíš starýmu Vajglovi dva lusky „blrw“«. A ta druhá mi buď ty dva lusky přinese, nebo řekne třetí jezince: »Tak ty chceš tenhle košík? No dobře tady ho máš, ale dlužíš Vajglovi dva lusky.« Chápeš, nemůžu vědět, že to tak je, ale vypadá to tak. Ony ty holky necigání... No, prostě přijde nějaká jezinka a něco ti přinese. To se ví, někdy to trvá dost dlouho, než se to jejich placení výměnou - nebo jak to pojmenovat - dostane až k zpátky ke mně. Výhoda je, že ti pořád někdo něco nosí.“

Obchodníka bych tu asi dělat nechtěl. Zaprvé pamatovat si, kolik komu dlužím a kdo mi co má přinést? To musí být šílené. A taky ta doprava. Všechno se nosí jen tak, v koši, v nůši, vaku... hrůza. A vůbec: »obchodník«... to slovo tu sedí bezvadně, to tu práci vystihuje dokonale! Tady ten obchodník ustavičně něco obchází. Průchody, které obchází věžovité skály, i obchodník obchází. A taky musí obcházet ta jezírka, anebo obchází prohlubně zaplněné argonem... Pro samé obcházení něčeho si jméno »obchodník« určitě zaslouží.

„Hele, Ludvo, lapni to a jdeme!“

„Pane Špačku, a proč nenecháte jezinky, ať nám s tím pomůžou, aspoň dolů z hnízda.“

„Protože nechci, aby ta modrá věděla, co s tím dělám a tak. Vůbec se mi ta jejich šéfka nelíbí! Ani trochu! Kdo, ví jaká čertovina v tom je, zase. Kouká jí to z očí!“

„Hmm a to mě se zase ty její vlásky líbí... modrá a ta stříbrná do toho... fakt hezké.“

„Ludvo, Ludvo... ty romantiku naivní...“

Tak se bavíme a smýkáme ten pytel k té místní Kejvalce.

„Poslyšte, pane Špačku, co vlastně ty jezinky z toho železa, co tu tahám... co z toho mají? Co jsem viděl, tak ho akorát bleskově odnesly.“

„Dyť jsem ti to už říkal, železo je tady vzácné, a v krvi - i té jejich - železo musí být. Bez něho se neobejdou.“

„Ony ten šrot jedí?“

„Poslyš, Ludvíku, ty jsi vážně někdy jak děcko! Samozřejmě, že nejedí. Myslím, že tím asi hnojí některé rostliny v tomhle pralese a jedí potom plody. A určitě posílají to zboží dál, aby i ty další jezinky, ty co bydlí na druhém konci světa, z toho něco měly... no a viděl´s jak se s tou tvojí galanterií mazlily, jak si hrály, než to zabalily a poslaly dál.“

Ale najednou...

„Co to bylo?! Slyšel jste to taky, pane Špačku? Ty rány? Je to hrom?“...

Docela jsem se polekal!

„Kruci, Ludvíku, to teda nevím... slyšel jsem to, to by hluchý slyšel... co to je, sakra!“

Teď ale musím něco říct o krajině, tady za králičí dírou. Je tu pořád mlhavo, takové namodralé příšeří, viditelnost je tu mizerná. Doma, u nás nosím brýle na dálku, ale tady je nepotřebuju, protože tady žádná dálka ani vidět není. To když vylezete u nás doma na Lysou, tak vidíte na kilometry a kilometry daleko.

Na Zemi bývá z vršků rozhled do velké dálky

Na Zemi bývá z vršků rozhled do velké dálky

Tady ne, projdete kolem skaliska, obejdete druhé a jste jakoby v jiném pokoji, jakoby v divadle otočili točnou a objevily se nové kulisy, nová scéna...žádný obzor není vidět, žádné význačné body v dálce, ani podle slunce, ani podle hvězd se nemůžete orientovat... A pak, je tu celkem ticho. Vítr tu nefouká, vzduch se skoro nehne, takže žádné šumění trávy a listí. Zvířata tu taky nejsou slyšet, akorát když začnou brebentit jezinky a to se tedy zrovna do dálky nenese. Dole, mezi skalami, tam, kde je těžší vzduch, se nese do daleka akorát to naše dunivé hulákání. Nahoře ve hnízdě už nezní naše hlasy tak ukrutně „ze sudu“...

A teď ty rány. Jo, kdybych měl sebou svoji bulavu, nebo třeba ten nový luk, tož bych se cítil pevnější v kramflících. A Špaček se, tuším, polekal taky.

„Ludvo, pohneme radši do Kejvalky, ať se zbavíme toho žoku. A mám tam schovanou pěknou těžkou hůl, čistě jen pro jistotu, mohla by se hodit.“

Hmm, tak Špaček se nepolekal, Špaček se docela obyčejně bojí...

„No vážně, pane Špačku, co by to mohlo být? Ty housenky?“

„Sám jsi housenka! A dělej! Pohni!“

Přes bohatýrský zvuk, zní Špačkův hlas úzkostně... Tak společně, ovšem i s tím žokem funíme a směšně poskakujeme po cestičkách směrem ke Kejvalce. U toho hlubokého zvuku je těžké odhadnout, odkud se to nese. Tak jako podle hromu těžko určíte, odkud bouřka přichází. Kolik toho hluku zachytí členitý a zeleninou porostlý povrch skalních věží? Je původce těch ran daleko, nebo jen za touhle zákrutou cestičky? Co to je potvoru, že dělá takový kravál? Nebo je to nějaká střelba? Výbuchy? Ale z čeho se střílí, proč se střílí a hlavně kdo střílí?

V Kejvalce jsme se konečně zbavili toho žoku. A hele! Tak tady si Špaček schovává ten »vítací nápoj«. Ten jeho »wellcome drink«, toho »vitoka«! A ten kyj je tady taky. Že on sem chodí se strachem! Potajmu...Čeho se bojí? A aby si dodal odvahy, tož si hltne té dobroty...

„Ludvíku, na, cvakni si taky.“

„No, když mi tam něco necháte...“

V Kejvalce se zdržovat nechci. Stojí v hlubokém údolí, ještě i v jakémsi dolíku a dýchá se tu fakt mizerně.

„Dáme si ještě hlt a mizíme, co říkáte?“

„Ludvo, jasně dej si, a duffneme si trošku. Než teda půjdeme.“

Hmm, Špaček na ten mizerný vzduch přivykl, netrápí se jako já... Radši bych si odsud pomáhal. Ale co, tož mu od té dobroty napřed pomůžu! A jak si udělám v krku ten »studentský splávek«, tož to tam teče samo. Kudy teče, tudy léčí. Tak praví přísloví. A teklo! A léčilo! Až moc!

„Pintu ginu, lumpové prokletí...“ láteří v písničce babička Mary. A pak do ní vjela ta síla... »Dopije - a aby se neřeklo, putykáře změní v mrtvolu...«

No, a po tomhle životabudiči vjela ta síla a odvaha i do geroje Ludvíka.

„A víte co? Jdu se na toho bouchala podívat. Prostě průzkum. Zkoumám, tedy jsem! Examinare ergo sum!“

„Ludvíčku nechoď! Kdo ví co to tam je, jsem tu už roky a nikdy jsem nic takového neslyšel. Prostě tu počkejme, až to přejde a pak se vytratíme zpátky do hnízda.“

Je to docela legrační pohled: veliké chlupaté, nahaté chlapisko mohutným bohatýrským basem škemrá jak děcko. A dokonce jsem »Ludvíček«... he, he, he... Ten musí mít naděláno v kalhotách!

He, he, he, jakých kalhotách vlastně? He, he, he...

No jasně, Ludva se přiopil - »su jakysi přikuřeny« by se řeklo tam u nás. A do toho ještě to duffo... Tož jsem lapnul tu palici a jdu. Špaček zůstal v Kejvalce a ještě za mnou důkladně a hlasitě »zarýgloval«...

Po pár krocích, když jsem vylezl z dolíku (to je nápad, stavět věžičku do dolíku, že?) a mohl jsem se trochu líp nadechnout, se mi ulevilo. Tak odkud to může jít, ta střelba. Ty rány nejsou pravidelné... že by to byla nějaká signalizace? Něco jako »indiánský tam-tam«, co »duní nad krajem, v oblacích prachu mizí Siouxů vítězný kmen?« Krucifix, Ludvo, pořád vzpomínáš nějaké písničky. Vzpamatuj se! Mysli na něco pořádného!

No a tak myslím na to, jak se něco hledá. Třeba v lese. Tyhle skalní věže jsou přece něco jako ohromné stromy. A Ludvík je jako Jeníček a Mařenka. Aha! Musím si dát pozor, abych našel cestu zpátky z toho bludiště. Budu si dělat značky, jako si dělal třeba Tom Sawyer, když bloudili s Becky tou jeskyní. A pak jim drobečky sezobali holubi... né, to byla jiná pohádka...Tak vidíš, Ludvíčku, úplně ses opil a teď se ti to motá všecko do kupy... Jó, takhle kdyby bylo někde světýlko, jako v té pohádce... No ano, co udělal Jeníček? Vylezl na strom, přece! No a co udělám já? Vylezu na tuhle skálu, tady tudy to půjde... Ano, ano, měla Mařenka dobrý nápad poslat Jeníčka někam nahoru. Nad tím bludištěm se zvuk nese jaksi rozumněji, dá se odhadnout odkud. Takže odtamtud. Škoda, že je tu tak mizerná viditelnost...

Takže jsem se tím směrem vypravil a po pár zatáčkách jsem uviděl, co ty výbuchy dělá. No, výbuchy...

Rány jsou to děsné, ale výbuchy to nejsou docela určitě. A jak jsem tak trochu přiopilý, a jak jsem byl taky i vystrašený (ale Špačkovi neříkejte, že se Ludva bál!) a uviděl jsem původ toho kraválu, přišlo mi to tak legrační, že jsem se rozchechtal, až se mi břicho třáslo!

Představte si:

Ten »tam-tam« dělaly tři modrovlasé jezinky. Jestli jste byli někdy na fotbale, tak víte, jak krásně zaduní míč, když ho hráč mocně nakopne. Nebo když se klepe koberec na klepači! To jsou taky rány! Teda když to někdo umí... A teď ty tři chudinky: pomocí jakéhosi lana, stonku liány, nebo čeho vlastně ohýbají kmínek jakési extra pružné byliny. A pak to pustí. Ten stvol se prudce napřímí a bácbumtřesk! do... no jo... do čeho vlastně?? Co to je tohleto tady? Vypadá to jako kus cirkusového stanu. Teda pořádně velký kus, pořádně velikého stanu. Něco jako vzdutá plachta. Kde se tu vzal cirkusový stan, kde se tu vzala plachta a proč do toho ty tři očividně vysílené chuděrky tak buší? Zaprášené to není, kde taky, rozbít to, zdá se, nechtějí... co to dělají, vlastně... A vypadají legračně. Modré vlásky »rozvrkočené« na vše strany, už se u toho lana skoro motají, nožky se podlamují, ani tuze nebrebentí, vypadají, jakoby se už jenom navzájem povzbuzovaly hlasitými výkřiky... Ničemu se tak člověk nezasměje, jako cizímu neštěstí. Mimochodem, znáte nějaký náš lidský vtip, nějakou anekdotu, která by nebyla založena na cizím neštěstí, nešikovnosti, smůle, nedovtipnosti?

No, asi bych se tak chechtat neměl, že. Ale vypadají tak zoufale u toho beznadějného bušení... No a Ludvíček je pořád tak trochu „pod vlivem“... Ovšem mne zaznamenaly. Ten můj řehot se přeslechnout ovšem nedá. Vyklepání Humberta přestalo a pak klasika, to znáte: „tak-tak-všelijak“ a já taky „tak-tak-všelijak.“ A nějak mi je těch jezinek líto. Netuším, co chtěly z té plachty vymlátit, ale je jasné, že se jim nedaří. Říkám si, že by bylo asi nejlepší přivést je k těm ostatním, do Hnízda. Tak jim ukazuju, že by teda měly jít se mnou. A ovšem, taky jim to hezky česky říkám. Ale kdepak, nerozumí, nejdou. Tahám je za ruce: »pojďte!« Nic. Nechápou, nerozumí, bojí se. A pak jsem dostal nápad! Jistě, to je ono!

Na obyčejný utržený lístek jsem udělal nehtem křížek. Dal jsem ho jezince, a na tělo jsem jí jen tak špinavým prstem udělal taky křížek. Druhá dostala totéž, ale s kolečkem a na tu třetí vyšlo to zamřížované okénko. A pak jeden veliký list s hvězdičkou a hvězdičku jsem si na břicho namaloval taky. No, a pak jsem všechny lístky položil na cestu, dopředu ten můj, ten veliký. A pak jsem kousek dál nasypal na cestu hrst těch malých - jezinčích - lístků. Koukaly na to holky soustředěně a bylo jasné, že přemýšlí, co ten veliký tvor znázorňuje. No a ten veliký tvor začal tu lístečkovou karavanu po cestičce posunovat až došel k té hromádce.

A vidím, že jsem to udělal dobře. Názorně! Ukazujte to názorně! To jsme se učili ve škole, tak je to pravda! A funguje to! Škola hrou! Jezinky se uklidnily, a nechaly se vést. Na rozcestí stál Špaček a přidal se k nám.

Co z toho plyne za poučení? Není špatné se občas trochu přiopít! Nejlepší je: Medovina z města mého působiště, Špačkův »vitok« a ovšem - v neposlední řadě - nošovický Radegast.

Na hnízdě nastalo ohromné vítání. Ty modrovlasé se znaly, to bylo vidět. Povšiml jsem si, že si před tou šéfovou přidřepávají. Hmm logiku to má, i mezi lidmi asi platí „udělat se menší“ před nějakým králem. Sklonit se, nebo dokonce kleknout. A Ludvík je zase za borce. Vidím to na nich jasně. Rozhodně jsem zase stoupl v ceně. Hmm, ale Špačka trochu opomíjejí. Dobrůtek nám nosí až-až, ale mě nabízejí prvnímu a řekl bych to lepší. Snažím se svého spolučlověka povzbuzovat, ovšem ho soustavně zvu a nabízím z toho, co mi přinesly. Ale vidím sám, že mu to není milé, být na druhé koleji.

A přípravy na slavnost pokračují. Co se vlastně děje, nebo jaký to má smysl, to je těžko říct. No schválně. Co může znamenat, když jezinky hrají tu hru s dvoubarevnými semínky, ty »drápky«. Přitom jim vznikají nějaké sestavy, a holky kolem toho chodí a brebentí a brebentí. Diskutují nad vzory, které hrou vznikly? Nebo se - nedej bože - modlí? Velitelka zase něco usilovně kutí s kamínky, některé tahají dolů pod hnízdo celé otepi prutů a snopy vláken a hromady lusků, jiné zase nosí ovoce. I ty »třešně z pekla« jsou tady! Těch světlušek je tu už asi pět, nebo kolik...

A Ludvík se má »jak bravek na krmníku«... žiju si jak lord. No a taky vymýšlím. Tak třeba jsem zkoušel hrát na ty jejich instrumenty. Výsledek ovšem žalostný, jaký měly názor jezinky nevím, ale Špaček mne prosil, ať toho nechám, že mu jde hlava kolem už i z toho brebentění a ta moje »turecká muzika« do toho... Moje produkce se nelíbila ani mě, tož jsem toho nechal docela z chutí. Ono i přehrávání houslových etud Otakara Ševčíka v dětství mne mocně otravovalo... Ale! Dostal jsem nápad. Z toho dvojitého pozounku jsem si vzal právě ta pískátka. A přidělal jsem je k šípu. Výsledek? Jedinečný. „Huíííí!!!!“

Velkolepý hvizd. Opravdu velkolepý. No, a když už tu byly ty pekelné třešně, tak jsem si taky udělal pár vylepšených šípů. Prostě do toho otvoru v hrotu, jsem tu bobuli satanovu přilepil. Ohromné pozdvižení jsem způsobil, už když jsem si to ovoce bral. Jezinky si podle všeho myslely, že asi páchám sebevraždu pozřením. Nebo že jsem zapomenul... No, a přišla se na příčinu tartasu okolo Ludvíka podívat i sama vůdkyně, ta s těmi vlásky jak z modrého staniolu... Příprava na chemicko-chuťovou válku a i samotné „šípy mocného úderu“ jí zaujaly. Co mám říct, bavím se výborně. Škoda, že zmizel ten hvízdavý šíp. No a co. Zkusím hvízdáka najít. Beztak mne tu nahoře nic nedrží a po pravdě, už mám toho brebentění a hemžení taky dost. Užiju si ticha. Na chvilku. Na den. A ztracený šíp je dobrá záminka.

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 17:41