Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

3. část - Záchranná výprava

 

Špačkova vzpoura

Ačkoliv jsem se domníval, že se teď pěkně v tichosti vrátím do školy poklidně vyučovat dějepis, zeměpis a možná i tu fyziku, jak o tom ve městě nikoho nenapadlo ani pochybovat, ba ani pomyslet na něco jiného, následující události všechno postavily na hlavu.

A může za to pan Špaček! Ani se ve městě kale neohřál, už požádal Družinu svolat městskou Radu, vyžádal si na ní i mou přítomnost a pustil se do »Vrchního matriarchálního velitelství« s razancí, jakou jsem od něho nečekal. Po pravdě řečeno, nečekal ji nikdo. »Vrchní matriarchální velitelství« třeštilo oči nejvíc. Schůzka je na faře, aspoň nemusíme chodit daleko, v bývalé jídelně. Nikde tu nevidím Ulriku, je tu podle všeho jen užší Družina, aspoň se vejdeme k bytelnému dubovému jídelnímu stolu. A pan Špaček si hned bere slovo.

„Myslím, že mi celé tohle město strašně dluží!“ začal nečekaně. „Věnoval jsem vám nejlepší léta mého života - a vy byste mě šoupli zpátky do cely na faře, abych zase učil za pár šupů? Tak si to vážně představujete?“

Pan Špaček, ten obětavý pan Špaček - a tohle? Kde se to v něm vzalo?

„Upřímně řečeno, nic jiného nás ani nenapadá,“ odvětila mu klidně paní tajemnice Vaňková.

„Neumíte si nic jiného ani představit, což?“ přikývl pan Špaček sarkasticky. „Přitom je představivost důležitější než vědomosti, jak pravil jistý Einstein!“

„Zřejmě máte představy jiné,“ řekla Vaňková. „Tak sem s nimi, ať víme, na čem jsme!“

„Tak za prvé!“ začal pan Špaček vypočítávat. „Tři poslední vaky jsou moje! Ty jsem si tam uchystal pro sebe a nikomu jinému - snad až tady na učitelskýho Ludvíčka - by beztak k ničemu nebyly. Ale to není všechno!“

Nebylo mi jasné, k čemu by mi to bylo, když neumím šťávičky zpracovávat, ale už pohled na Špačka stál za to. To nebyl obětavý, zakřiknutý učitel, ale hlasatel nové víry, plamenný vizionář!

„Město i tak nebude škodné,“ pokračoval. „A proto si myslím, že by se teď mělo o své dobrodince zpoza Kejvalky pěkně postarat. Trochu pohnout kostrou a pustit pár zlaťáků z městské pokladnice. Věnujete nám - pro začátek myslím mě a pana Ludvíčka - pozemky od rybníka Pilíku až po lesík Ryšku. A na kraji, na břehu Pilíku, nám postavíte vilu.“

„Nejste zrovna skromný, pane Špačku!“ upozornila ho jemně paní doktorová Schubertová.

„Vilu s laboratořemi!“ pokračoval Špaček, ani si nevšiml odporu, který se proti němu začínal v městské Radě zdvihat. „Za tou vilou bude stát parou vytápěný skleník, naplněný vzduchem se složením co nejpodobnějším tomu »za Kejvalkou«. Přitáhl jsem v jednom měchu vzorek atmosféry a pan inženýr Hanzl už zkoumá složení. Naštěstí tvrdil, že má spektrometr, ty za mých studentských let nebyly, snad to zvládne. Budeme tedy potřebovat ocelové tlakové láhve s plyny, důležité je, že ve světě existují - a budeme jich potřebovat slušnou zásobu. Skleník bude náš - tedy můj, pana Ludvíka a pak se ještě uvidí, koho mezi nás přibereme.“

„Chcete pěstovat rostlinky dovezené Kejvalkou?“ došlo jako první paní Markétce. Očividně byla z celé Družiny nejdůvtipnější. „A koho chcete do toho vašeho spolku přibírat?“

„Ano, chci pěstovat rostliny provezené Kejvalkou,“ souhlasil pan Špaček. „Přibírám ale jen odborníky. Skleník nemůže být obyčejný, to by nic nevydržel. Musí totiž vydržet všechno - vnitřní přetlak, horko, silnou vlhkost, korozivní prostředí, musí ochránit vnitřek i před přímým slunečním světlem... Nechat rostlinky jen tak na záhonu znamená nechat je spálit, »za Kejvalkou« je sluneční světlo tlumené, tady Ludva to potvrdí! Dnes se dělají takové velké nafukovací haly, takže jednu - z poloprůhledného materiálu, aby propouštěla ze slunečního světla jen část - seženete, ušijete nebo třeba slepíte, ale bude tam stát, jasné?“

„I když váš první pokus...“ připomněla mu paní doktorová Schubertová, ale víc nedořekla.

„Můj první pokus byl jako pokus jakéhosi Mičurína, který bájil, jak bude za polárním kruhem pěstovat pomeranče!“ přerušil ji a zvýšil hlas. „Ano, byl to nesmysl a spálil mu je první mráz. V prostředí na Zemi zakejvalkové rostliny nevydrží, budou jen živořit a uhynou! Teprve když jim připravíme podmínky, na jaké byly zvyklé tam, až pak můžeme očekávat úspěch! A co se města týče, užitek z toho bude mít větší, než z občasných nebezpečných výprav. Jestli se to povede, získá město plynulý přísun potřebných materiálů, ne jednou za čas. Ale hlavně - nikomu tam nepůjde o krk. Máte vůbec přehled, kolik dobrejch chlapů tam zůstalo? Ještě vám to není jasné?“

„Bylo by to - snad - zajímavé,“ uznala opatrně paní doktorová Schubertová. „Ještě tak mít aspoň náznak jistoty, že se to zadaří!“

„Jistotou je jedině smrt!“ opáčil pan Špaček. „Něco vám povím. Ludva by to mohl potvrdit, ale byl tam jen dvakrát a nemá dost dlouhou dobu ke srovnávání. Svět za Kejvalkou se v posledních letech zhoršuje. Už dnes není bezpečný a bude to horší a horší. Výpravy tam budou nebezpečnější a výsledek nebude stát za námahu ani za riziko. Pokus se skleníkem je přinejmenším pokusem s nadějí. Ne s jistotou, ale s nadějí na nezávislost města na světě »za Kejvalkou« se vším tamním nebezpečím. Uznejte aspoň, že to stojí za trochu námahy!“

„Nějak z těch plánů ale vynecháváte Družinu!“ namítla paní doktorová Schubertová.

„Družina se bude starat, aby se okolní svět za žádných okolností nedozvěděl, k čemu je nám vlastně ta hala-skleník,“ opáčil pan Špaček. „Troufám si tvrdit, že to bude stejně odpovědný úkol, jako utajení smyslu Kejvalky. Asi by bylo dobré postavit ty haly rovnou dvě. Druhá, blíž k centru, může sloužit jako užitečná kamufláž - k vodění návštěv za nos, k pěstování okurek, salátu a rajčat, ale tuhle starost už na svou hlavu neberu, o to se musí postarat jiní. Nechám to s radostí na vás.“

„Má to jednu vadu,“ podotkla paní tajemnice Vaňková. „Musíte přece uznat, pane Špačku, že by takový projekt těžce závisel na vaší osobě. Nic ve zlém, ale kolik vám je let? Obdivuju vás, že se ve vašem požehnaném věku ještě chystáte na něco takového...“

„Chápu!“ přerušil ji pan Špaček. „Považujete mě za bezpečnostní riziko toho podniku. Jistě, bude mi brzy stovka, už jsem šedivý jako vlk. Nezapírám to. Ale podívejte se na mě! Považujete mě za třesoucího se stařečka, kterému musí někdo denně vyměňovat plíny? Sledujte!“

Sáhl do igelitové tašky u svých nohou, vytáhl klasickou koňskou podkovu a pomalým tahem ji jen tak rukama zkroutil do vrtule. Nikdo ani nepípl. Pravda, tohle se jen tak nevidí.

„A aby to nebylo až tak velké bezpečnostní riziko, hlásím jako prvního společníka tady učitelskýho Ludvíka,“ dodal a obrátil se ke mně. „To je přece mladík v rozpuku, na počátku života a přitom - Ludvo, narovnej to!“

Podal mi zkroucenou podkovu. Chtěl jsem v první chvíli protestovat, že to nedokážu, ale pak jsem si vzpomněl na svaly, co mi díky jezinkám narostly... Převzal jsem podkovu ještě s respektem, je to přece jen houževnaté kované železo... ale pak jsem ji vzal silou a také tak pomalu, jako pan Špaček, jsem ji srovnal do původního tvaru. Zůstala sice trochu zvlněná, kov těžko narovnáte přesně tak, jak byl, ale byla to zase podkova a ne vrtule. Družina i s městskou Radou zašuměla a to mi načechralo Ego víc než cokoliv jiného. Proto mě sem pan Špaček potřeboval! Mám být jeho společníkem? Jenže - což o to, podkovu narovnám, ale abych ho zastoupil i v zahradnických pokusech? Když sotva rozeznám tu-lipán od lípy?

Raději jsem mlčel, bylo to tak lepší. Fantazie všech mezitím pracovala na plné obrátky. Jenže všechno hovořilo pro Špačka. Byl tu v současné chvíli jediný, kdo se mohl považovat za odborníka. Kdoví, co všechno dělal »za Kejvalkou« i v době, kdy jsem tam nebyl? Já bych si na nic takového netroufl, ale on může... a co když mu to vyjde? To by byl konec výprav za jezinčími poklady! A konec napětí, jestli si to Kejvalka znenadání nerozmyslí a nenechá si nás tam jako trosečníky, Robinsony na pustém ostrově... Špačkův plán přece vypadá reálně! Místo dobrodružných výprav skleníková hala, místo nejisté existence pirátů usedlý život zahradníků...

Raději jsem mlčel, bylo to tak lepší. Ale bylo znát, že stojím plně za Špačkem. Podal jsem srovnanou podkovu beze slova paní doktorové Schubertové, ať si ji prohlédne. Natáhla pro ni ruku, ale podcenila její váhu a když ji uchopila a já jsem podkovu pustil, v natažené ruce ji neunesla. Jen to řachlo o stůl! No co co co... je to přece poctivé železo, žádná načančaná rekvizita! Naštěstí i ten stůl něco pamatuje, na faře nehledejte moderní stolečky z papundeklu, ale poctivou dubovou práci.

Podkova zvolna kolovala kolem obrovského stolu. Každý si ji potěžkal, někteří chlapi zkusili svaly, ale nikomu se nepodařil ani náznak toho, co mně a panu Špačkovi. Dámy to pro jistotu ani nezkoušely, nechtěly se jistě ztrapňovat. Moje Ego zatím pěkně košatělo.

„Když je to tak, za pokus by to snad stálo!“ navrhla po dlouhém mlčení Markétka.

„Ale co když to zase nevyjde?“ vyjela si na ni paní doktorová Schubertová.

„Tak na tom budeme jako teď,“ pokrčila rameny Markétka. „Neříkejte, že město nechá obě haly potupně zbourat! V nejhorším budou sloužit k pěstování rajčat, salátu a okurek, jak tady pan Špaček navrhuje. To se přece neztratí! Vydělávat se dá slušně i na úplně obyčejné zelenině! Shodli jsme se ignorovat rajčata ze Španělska, proč nemít vlastní?“

Byla to asi ta kapka, kterou to převážilo. Najednou Družina neprotestovala a Městská Rada byla taky pro, zkrátka nejbližší investiční akcí města budou dvě haly a vila - laboratoř pro pana Špačka a jeho společníky... zatím jen pro mě... Panečku, to to ale nabírá azimut!

„Ale trvalo vám to!“ neodpustil si pan Špaček. „Tak vážená Družino, musím ještě dodat, že nestačí souhlasně pokývat hlavami a poplácat nás uznale po zádech, teď bude nutné pořádně hnout kostrou! V posledních třech vacích mám, jak už vám jistě došlo, rostlinky. Znamená to, že hala musí stát dřív než sazeničky uhynou. Někoho okamžitě pošlete do světa pro plyny v tlakových flaškách a dáte mu na to peníze, zadarmo jistě nebudou. Další parta dostane veškerou podporu, aby sehnala, postavila a nafoukla tu halu, vem kde vem. Třetí partou budou topenáři, kteří tam zavedou parní topení, je to stejné jako kdyby dělali ústřední topení v domku, jen kotel musí být silnější, jinak to nemá cenu. Jasné? A dozvěděl jsem se, že tu máte firmu, která staví repliky starých roubenek. Jednu tedy postavíte vedle vily, protože i Ludva musí bydlet na dosah. Teprve tomu říkám »pohnout kostrou«, vážení! Takže Družino - vyskočte jako jezeleni z Alenčiny říše divů a začněte konat!“

A nabralo to nejen azimut, ale i patřičný fofr. Mezitím se na faru dostavil místní chemik pan inženýr Hanzl, v ruce papír se složením vzduchu a do dvaceti minut odjela paní tajemnice Vaňková s manželem autem podle jakési internetové adresy pro tlakové láhve s potřebnými plyny. Markéta mezitím přivlekla pana architekta Neuwirtha, který nevypadal příliš překvapeně, jako jistý Ludvík, když se dozvěděl o existenci Družiny, ale bleskurychle pochopil, že musí na požadavek Družiny - »pohnout kostrou« a vyprojektovat vilu s laboratořemi, o čemž se začal pilně dohadovat s panem Špačkem... Parta u počítačů mezitím na internetu zjistila, která firma je schopná postavit nafukovací haly podle Špačkových požadavků a hlavně tak rychle. Požadavky jsou přitom speciální - uvnitř budou pekelné podmínky, žádný kov tam nevydrží, všechno musí být tedy venku.

Ale co já? Moc jsem si nevěřil, ale na druhé straně... Špaček neplácá nesmysly bez ladu a skladu, má to úžasně dobře sesumírované, vždyť tam »Za Kejvalkou« prožil na rozdíl ode mě celý život a zřejmě tam jen nehodoval a neduffnil, jako jistý Ludvík. Vlastně jsem ho tam nikdy neviděl sťatého... Mě by jezinky očarovaly a unesly jako Smolíčka pacholíčka, jeho ne...

Ludvíčku, drž se pana Špačka, ten ví, co chce... opakoval jsem si pro sebe. Chce, abych bydlel v úplně nové roubence poblíž, zřejmě mě chce opravdu zaměstnat na rostlinkách, jinak bych mohl bydlet na faře jako dosud.

Družina mě kupodivu nechala úplně mimo hru, ale tady bylo třeba jednat a já jsem byl ve městě pořád cizincem, který se tu nevyzná a nemá potřebné kontakty... a na vysvětlování a nějaké zasvěcování opravdu nebyl čas! Ale co, pan Ludvíček už má zásluh dost, Ludvíček sem protáhl pana Špačka, i jeho rostlinky, konečně mě tu někdo začal trochu uznávat!

A s tou podkovou, to by měla vidět Ulrika! A moje maminka! Ty svaly nejsou pouhá paráda! Musím si tu podkovu vypůjčit, aby to obě taky viděly. I když si myslím, že si ji nechal pan Špaček udělat u kovářů z měkčího železa, než je u podkov obvyklé. Jistě - a nebyla zakalená, kalená ocel by také tak snadno nepovolovala.

Jenže pánové z Družiny si to zkusili všichni - a ani si neškrtli! Před výpravami za Kejvalku bych ji ohnul jen kdyby byla z pravého Pardubického perníku. Jestli mě pan Špaček přibere k sobě, budu se muset naučit přírodopis »zakejvalkových« rostlin, ale zvládl jsem pajďák, zvládnu i tohle.

Navenek jsem mlčel, ale ani jsem neprotestoval.

A mlčení je souhlas!

 


Zpět Obsah Dále

07.09.2017 09:36