Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zahradnictví

Mít takovou organizaci naše vláda, jezdili by se k nám učit i Japonci!

Fara bzučí jako úl plný včel, Markéta s mobilem u ucha obtelefonovává topenářskou firmu, paní doktorová Schubertová diriguje stavební firmu, která má stavět vilu. Pan architekt Neuwirth dostal zakázku, kterou musí splnit během dneška, ručně by to nebyl schopný narýsovat, naštěstí má počítač. Dnešní architekti a konstruktéři nepotřebují doma obrovský stojan s rýsovacím prknem, ale pořádný procesor a velkou tiskárnu, pan Neuwirth je má, jinak by tu zakázku nedostal. Přivezl si je autem na faru, aby nezdržoval, obsadil jednu celu a jede jako fretka. Prý využije nějaký svůj starší projekt, jen ho trochu opráší a adaptuje, stavební firma už netrpělivě čeká na výkresy. Za chvíli odjíždí parta vyjednávat nafukovací halu, pan doktor Schubert s kýmsi telefonuje dodávku nějakých manometrů, snímačů tlaku, tenzometrů a dalších fujtajblmetrů, ještě nějaké náhradní kompresory... cákryš, vždyť ta hala nebude lítat kolem zeměkoule, bude stát pevně na zemi, ale důkladná bude jako spojení kosmických stanic ISS a MIR dohromady...

Nechci vidět ten poprask a zklamání, až to nevyjde!

A přitom všechno jede jen podle jakési Špačkovy vize! Špaček je vystudovaný chemik, jenže vystudoval kdysi dávno, za první republiky, mezitím se chemie - jako ostatně všechny vědy - hnula mílovými kroky vpřed, dnes by mohl v chemičce nanejvýš čistit kalolis, což je prý práce špinavější než kominická... Ale on to ví, proto si tu sehnal kolegu s novějšími znalostmi - a taky s přístrojem, který za dob Špačkových studií nebyl běžně k dispozici. Špaček ví, co chce!

„Ludvo, dobře, že jsi tu!“ volá na mě. „Tady máš plánek roubenky, už ji začali stavět, měli ji pro někoho jiného, ale my máme přednost. Takže vezmi Ulriku a zajděte si k Ptáčkům, Uli jistě ví, kde to je, vyberte si tam nábytek, abyste neměli holé stěny, nevejrej tak na mě, na Ulriku jsem si nemyslel já, ale ty, koukejte to vybrat spolu, ať se pak nehádáte, že je to špatně... Jo, platí to město... máti tam ani neber, ta bude bydlet na faře, znáš to, obliba tchyně narůstá se čtvercem vzdálenosti, maminka je to pro tebe, pro Uli je to tchyně... že ještě ne? Kdo to za Kejvalkou vzdychal po Ulrice? Co není, brzy bude, nebo sis nedejbóže našel jinou holku? Ne? Takže popadni Uli pod pazuchu a sypat k Ptáčkům, už vás tam čekají!“

Takže Ludvíček půjde s Uli shánět nábyteček, to vypadá jako zařizování hnízdečka, někdo tady zase za mě řeší můj život! Jenže šprajcnout se, to by byla naprosto zbytečná frajeřinka libová, tohle je zkrátka příležitost! Špaček nám hodil udičku i s podběrákem, zlobit se na něho nesmím, vlastní baráček mi jako učiteli nikdo nenabídne. Špaček mě chce jako společníka a nenabízí to kdekomu... Teď jde o to, aby chtěla i Ulrika, jenže té jistě stačí podat prst... jak mi to kdysi říkal táta? Popadni první holku, kterou si umíš bez problémů představit jako matku svých dětí, ale pak už se po ostatních nerozhlížej! Když si jí budeš hledět, ta jediná bude ta pravá a lepší už nenajdeš!

Půjdu tedy pro Uli, lepší holku beztak nenajdu. Starší a rozumnější jsou zadané a Uli nebude věčně takové třeštidlo. Ale nejprve se stavím za maminkou. Maminka bydlí tady na faře, stačí vyběhnout schody do patra a jemně zaťukat na dveře...

A hleďme, jsou tu obě, jako kdyby čekaly jenom na mě, nemusím aspoň chodit daleko.

„Jé, Uli, to je dobře, že jsi tady!“ jásám a dávám jen tak na zem taštičku s podkovou. Chtěl jsem jim oběma něco předvést, ale to je teď vedlejší, hlavní je papír s plánkem úplně nové roubenky stavěné jako replika starodávných, je to se všemi kótami, podle toho si máme jít vybrat nábytek, kuchyňská linka už tam bude, tak ještě zařídit pokoje...

„Nevím, nakolik vás už kdo informoval, ale budu se stěhovat,“ začínám bez dlouhého úvodu. „Do roubenky vedle vily, co teď začnou stavět pro pana Špačka a spol. Pan Špaček chce pěstovat rostlinky ze »zakejvalky« a chce mě za společníka, takže budu to »a spol«. Vypadá to zajímavě, takže to beru. Tobě, mami, nezbývá než souhlasit, ale tebe, Uli, se musím nejprve zeptat - chceš mě? Jestli ano, budeme tam bydlet spolu.“

Uli vyskočila jako srnka a mám ji kolem krku, „To se rozumí, že chci!“

Maminka na to jen kouká, ale nic neříká, jen si utírá oči kapesníčkem, takže poslední nejistý bod mizí a půjdeme spolu s Uli k těm Ptáčkům.

„Neměl bys jít nejprve požádat rodiče o její ruku?“ namítá trochu nejistě maminka.

„Tam půjdeme potom,“ uklidňuju ji. „Teď jdeme objednávat nábytek, to spěchá víc!“

„A máš na to peníze?“ strachuje se maminka.

„Jistě!“ ujišťuji ji. „Ty »vykopávky« byly přece dobře placené, neříkali ti to?“

„Vždyť jsi nebyl na žádných vykopávkách, ale...“

„Pšššt!“ ukážu mamince prst na puse. „Kejvalka je pořád tajemství!“

Což je argument jako hrom, »Vrchní matriarchální velitelství« sice maminku i Ulriku přijalo mezi sebe do Družiny, ale jen jako »řadové členky«, ne do »užšího výboru«. Proto nebyly u toho hlavního jednání, ale tajemství Kejvalky už pro ně není tajemství, které by nesměly znát, teď je to tajemství, které znají, ale nesmí je nikde naplno rozkecat. A to je ještě tisíckrát horší! Tady ve městě kdekdo tuší všechno, dokonce i děcka ve škole, ale jen Družina zná detaily. Ulrika vlastně získala postavení, jaké jí budou kamarádky závidět, ale ona má teď oči jen pro Ludvíčka, teď už dokonce »pro svého Ludvíčka«, když už se konečně naplno vyjádřil... a jde se k Ptáčkům!

»U Ptáčků« je obchodní dům v centru, není to takový klasický supermarket, ale spíš jako byly svého času Kotva nebo Bílá Labuť v Praze, než to dnešní nenažranci nechali zpustnout. Přiměřeně menší, samozřejmě. Tady to zůstalo v prvorepublikovém stavu, podle letopočtu »založeno 1789« možná ještě starším, patrová budova ani moc nevyčnívá, ale mají tam od železářství přes elektro po drogerii všechno. Pamatujete se v Praze na známé železářství »U Rotta«? Tak to už také rozkradli... Zato firma »U Ptáčků« je pořád solidní. Drogerie nenabízí nesmysly, jako jinde v Čechách, ale jen prvotřídní zboží. »Jezinčí kosmetice« říkají »elixírky«, na malé městečko je tu dost plno, ovšem Uli mě táhne nahoru po schodech do oddělení nábytku, tady tolik zákazníků není a opravdu nás tu čekají. A jestli si necháme poradit, návrh je v ceně, platí Družina.

Ale žádné faktury, žádné peníze, skoro jako u jezinek, vybereme si, udělají nám počítačový 3D-pohled do bytu, pak předvedou dva jiné návrhy, co myslíš, Uli, nebylo by lepší tohle, tak jo, dáme si poradit, do roubenky se nejvíc hodí pokoj ve stylu »selská jizba«, žádná laciná dřevotříska potažená tenkou dýhou »ála mahagon«, ale pravé dubové fošny, něco podobného i do ložnice, sedací souprava musí být především pohodlná... poslední, menší komoru chce Uli v dětském stylu, neplánuješ to moc dopředu? Ale proč ne, co není, může být... A zase, žádné podpisy, žádné faktury, Družina jedná bez papírové dokumentace. Nic neobjevili Němci, nic neobjevili soudruzi, a kdyby přišla kontrola třeba z horoucí brusele, taky nic nenajde. Družina je nad systémem!

„A vrátíme se na faru, ne?“ snažím se Uli odtrhnout od barevného katalogu zboží. „Tady už přece máme vybráno!“

„Proč pěšky?“ ptá se mě Ulrika. „Počkáme tady na naše, už sem jistě jedou...“

Usměje se a přitom se jí dělají na tvářích takové hezké dolíčky... no jo, doteď jsem se na ni díval většinou jinam, zejména když měla na sobě Evino roucho, ale ona je hezká i ve tvářičce, taky to má cosi do sebe...

A v malinké kabelce jí začne kokrhat mobil, Uli ho vytáhne a chvilku se s někým dohaduje.

„Jo, čekáme před Ptáčkovejma!“ ukončí hovor a spustí mobil zpátky do kabelčičky.

„Jdeme!“ vyzve mě. „Tady jsme to zvládli, teď pro nás přijedou autem naši. A jedeme na faru za matinkou.“

Takže moje maminka je teď »matinka«, no rozhodně je to lepší než »tchyně«. A protože pro nás přijedou Ulričini rodiče, budu mít příležitost požádat je o ruku dcery. Jenže bych si měl někde sehnat nějaký pugét, jak se to přece sluší!

Parkovišťátko před Ptáčkovými, neboli »obchodním domem P. J. Ptáček a synové«, založeno 1789, je poměrně malé, ale pár aut se sem ještě vejde. Nývltovi mají blankytně modrou škodovku, učiněnou vykopávku, embéčka se už jinde v Čechách skoro nevidí, ale načančanou, leskne se jako nová. Když se rozhlédnu kolem, starých vozů tady jezdí víc než nových, jak se zdá, nejnovější škodovka je tu favorit, tady vidím hned dvě staré volhy, načančané jsou ale všechny. Nezbývá mi než pochválit majitele, že se o své auto tak pečlivě stará.

„To je přece normální, tady jiná než repasovaná auta nejezdí,“ odmítá díky pan Rudolf Nývlt, můj budoucí tchán.

A honem ještě poklonu paní tchyni! Paní Vilma Nývltová je mladistvě vyhlížející dáma, jenže já vím své, mladistvý vzhled je tu normální, »elixírky« se činí a člověk chápe, proč je po nich hlad.

A jedeme - jenže tohle kňourání přece není zvuk motoru, to přece ne!

„Vy to máte předělané na elektřinu?“ podivím se.

„To je přece taky normální,“ odvětí pan Rudolf, „vy jste vlastně naplavenina, že? A většinu času jste byl za Kejvalkou, Uli už nám to říkala. Tož asi pořád žijete v zajetí starých představ. Tady totiž jezdí na elektřinu všechna auta, jiný pohon nepřipadá v úvahu. Když si někdy vyjedu do světa, u každé pumpy se otřesu nad cenami!“

„Jak daleko to dojede na jedno nabití?“ probudí se ve mně zvědavost.

„A víte, že nevím?“ zarazí se pan Rudolf. „Ještě se mi nestalo, abych mladoňky vybil. Myslím tím Mladoňovy akumulátory, senzační věc, však jste pro ně jistě dovezl další várku elektrolytu, bez toho se nedají dělat, ale tady neuděláte krok, abyste na ně nenarazil. Jsou v každém autě, v každém domě. Nedaleko od města teče v kopcích bystřina. Už za první republiky na ní město nechalo postavit malou elektrárničku, stavěl ji ještě starej Mladoň. Část vody svedl do potrubí, obešel tím vodopády, získal spád a dole postavil turbínu. U elektrárny pak postavil baterii mladoněk. Bystřinou teď teče jen to, co elektrárna nespotřebuje, v době sucha v tomto úseku vysychá úplně. Turbína by ve dne městu nestačila, ale v noci, když není odběr, nabíjí mladoňky a ty jí pak ve dne vypomohou. Dnes už nepoužíváme motorgenerátory, moderní střídače jsou lepší, k výrobě elektřiny jsme zapojili i fotovoltaiku na střechách, ale mladej Mladoň nestačí vyrábět »mladoňky« dál, zejména když se výroba zastaví na nedostatku elektrolytu. Odebíráme i Čezáckou elektřinu, ale to je jen kamufláž, aby se neřeklo. A čím víc zdražují, tím méně od nich odebereme a zaplatíme. Většinu elektřiny dnes máme z mladoněk. S Mladoněm se jistě brzy seznámíš, už kvůli tomu elektrolytu. Jeho předkové se honosili jménem »Jungmann« a byli prý příbuzní slavného obrozence v Praze, ale v obrozenecké době se dal jeho praděd přejmenovat na »Mladoň« - znáte ty obrozence a brusiče jazyka českého... Za Protektorátu se musela celá rodina skrývat... vlastenectví se dnes už necení, ale věrnost městu ano, tuhle ctnost bereme vážně pořád...“

„To auto dojede dál než sto kilometrů?“ přeruším ho otázkou. Sto kilometrů je obvyklý dojezd elektromobilů ve světě, že by zdejší byly lepší? Mladoňovy akumulátory, »senzační věc«, potřebují ovšem elektrolyt zpoza Kejvalky... takže další zdejší bonus, mimo město nedostupný...

„S tímhle jsem byl nejdál na Jadranu,“ poplácá pan Rudolf volant embéčka. „Tam a zpátky non stop, bez benzínu a ani při návratu motory nezpomalovaly, že by neměly šťávu. Pak jsem to dal nabít - a tím pádem zase nevím, kolik se do mladoněk vejde. Musel bych se někoho zeptat.“

Mezitím jsme dojeli k faře, myslel jsem, že půjdeme nahoru, ale maminka je dole ve velké jídelně, tam co se konala poslední konference Družiny, z »Vrchního matriarchálního velitelství« je tu Markéta, paní tajemnice Vaňková, ředitelka školy i doktor Schubert s chotí. Copak se to děje?

„Tak vás tady máme!“ vítá nás tajemnice Vaňková. Následuje vítání a potřásání rukou, přitom mi pan doktor Schubert po straně vrazí nenápadně do ruky pugét.

„Jdete přece žádat rodiče Uli o její ruku!“ šeptne mi potichu. „Sluší se přijít s kytkou, ne?“

„Ale proč zrovna vy...“ trochu se upejpám, „tu kytku bych měl přece shánět já...“

„To si povíme potom, teď na to není čas,“ odbude mě doktor. „Berte, dokud je ruka Páně otevřená!“

Jdu tedy, skoro jako kdyby to nebylo nahrané, k Nývltům. Takže dojde konečně i na tu kytici, odevzdanou paní Nývltové, a ona klasická formulka »žádám vás o ruku vaší dcery Ulriky«, po níž následuje ze všech stran bouře gratulací. Maminka si štěstím utírá oči, v tom si může podat ruce s paní Nývltovou, Ulrika září, teď už to má stvrzené i před městskou honorací, to už je skoro jako v kostele, i když už se domlouvá i to oficiální...

„No a jménem Městské Rady vám předávám mobil od Družiny, kartičku od Ludvíkova konta a klíče od vašeho nového bytu,“ korunuje gratulace paní tajemnice Vaňková.

Mobil Samsung koupila Družina, abych byl kdykoliv dostupný, ale i mně se jistě bude hodit. Kartička od konta vypadá skoro jako klasická Master Card, až na to, že má logo Kampelička, je to ovšem úplně jiná Kampelička než ty nedávno zkrachovalé tunelářské. Tahle je zdejší, nezávislá na ostatních a nepřetržitě fungující »od roku 1864«, necelých šest let po první družstevní záložně Františka Cyrila Kampelíka. Na rozdíl od ostatních poboček tahle vydržela nepřetržitě i přes válku, kdy peníze znehodnotili Němci, za komunistů, kteří je znárodnili, i dnes. Město ji utajilo i před Českou národní bankou a její platební kartu uznávají ve všech zdejších obchodech. O výši konta nepadne ani slovo, ale něco tam jistě bude, časem se podívám. A klíče od bytu? To je práce pana Špačka. Roubenka prý už stojí hned vedle »Špačkárny«, což je neoficiální název Špačkovy vily i s halou, který se určitě ujme. Budeme bydlet dál od rušného centra, ale je tam klid, rybníček má písčitou pláž ke koupání, nedaleko je i známá Štěrkovna s nudapláží, kde jsem Ulriku viděl poprvé, jen do školy to budu mít dál. Klíčová otázka ovšem je, kde budu trávit více času. Zda ve škole jako učitel, v muzeu v přízemí Kejvalky jako kustod, nebo ve »Špačkárně«?

Uvidíme!


Na nové působiště jedeme opět embéčkem pana Nývlta. Maminku usadili vedle řidiče, vzadu se musíme trochu směstnat, Uli jako nejštíhlejší sedí uprostřed a mačká se na mě. Ovšemže ráda!

„Poslyš, Ludvo - nechceš tohle auto?“ utrousí ke mně dozadu pan Nývlt.

Tykáme si od slavnosti, proč ne, já bych se jim to navrhnout neodvážil, ale pan Nývlt i jeho paní Vilma jsou z tykání očividně potěšení, proč jim kazit radost?

„Myslel jsem, že jste s ním velice spokojení,“ namítám trochu.

„Jsme,“ přikývne pan Nývlt, neboli Rudi. „Ale vy dva přece nebudete bez auťáku. A já si už dlouho brousím zuby na sporťák. Jestli si myslíš, že tohle auto je stařešina, můžeme se projet mimo město, tohle fáro sviští i dvě stě padesát kilometrů v hodině...“

„Nemám řidičák,“ namítnu.

„To není problém,“ tvrdí Rudi. „V nejhorším může řídit Uli, ale ty si jistě papíry uděláš taky, pro tebe to nebude problém.“

„Co si vlastně chcete pořídit?“ zajímám se.

„Jsem v pořadníku na škodovku 110R,“ pochlubí se Rudi. „A už brzy budu na řadě.“

„To je snad taky děsná vykopávka!“ divím se.

„Ale je to jedno z nejhezčích českých autíček,“ ujišťuje mě Rudi. „Běžné škodovky seženeš kdykoliv, ale tyhle žádané jsou na pořadník. Takový repas chvíli trvá.“

„Tady někdo repasuje stará auta?“ zeptám se, abych nebyl mimo obraz.

„Jiná tady nejezdí,“ ujišťuje mě Rudi. „Nová auta nic nevydrží, jsou drahá a nehospodárná, kdo by si je kupoval? Navíc jezdí na benzín - ve městě není jediná pumpa, nejbližší je skoro třicet kilometrů odsud, to víš, když nikdo benzín nekupuje, pumpař se tu neuživí.“

„Repasování znamená výměnu benzínového motoru za elektrický pohon?“ zjišťuji opatrně.

„Repasování znamená úplnou rekonstrukci,“ ujišťuje mě Rudi. „Dělá to firma Waltr. Koupí v bazaru nebo na inzerát staré auto, rozebere ho a pak začne. Opálit barvu, opískovat, tvrdochrom na všechny plechové díly - auto pak nerezaví. Nátěr elixírovou barvou, ta je pořád pevná a lesklá a špína po ní sama klouže. Místo motoru placaté mladoňky, auto pak má kufr vpředu i vzadu, nové nápravy s elektromotory v kolech a novější je jedině procesorové řízení motorů a brzd. Výsledkem je vlastně úplně nové auto, jen se zvenčí podobá starému. Jezdí tu ještě jako velká vzácnost i dvě staré Laurin-and-Klementky!“

„S novými auty se to nedělá?“

„A proč?“ opáčil Rudi. „Nač kupovat nové auto za milion, když se dá starší auto sehnat za pár šupů? Repas přijde na dvacet tisíc, jenže výsledkem je žihadlo, kterému se žádný nový vůz nemůže rovnat. Občas touhle škodovkou na dálnici předjíždím mercedesy a máš vidět, jak se tváří jejich majitelé, když zastavím v některém motorestu! A to nemluvím o nákladech na provoz, které jsou u repasů skoro nulové. Občas doplnit olejové náplně a přes noc dobíjet. Ta sto desítka erko bude mít maximální rychlost tři sta jako formule, už se na ni těším. Škoda, že se s tím nesmí jezdit rallye, to by byla psina, až by naše »vykopávky« nechaly za sebou i nejnovější porsche!“

„To by stálo za to, ne?“ podívá se na mě Uli. „Naši už rodinné auto nepotřebují, sporťák pro dva bude pro ně lepší, zato nám by se to hodilo, ne?“

„Za kolik?“ zeptám se stručně.

„Pětadvacet tisíc,“ řekl pan Rudi. „Kampelíků, to je tři sta tisíc českých. Cena repasovaných aut časem neklesá. Každých deset let to chce revizi u Waltra, poslední byla předloni, přijde na pět tisíc, ale auto dostane nové papíry a záruku na dalších deset let. Ještě chceš obdivovat mercedesy?“

„Mercedesy se nerepasují?“ zeptal jsem se.

„Repasují se jen škodovky,“ říká Rudi. „Mercedesy byly příliš dlouho nesmyslně drahé a dnes o ně není zájem. Jezdí tu sice i pár aut jiných značek, ale s těmi jsou problémy ohledně technických průkazů a tak... Volhy a trabanty smějí jezdit jen v obvodu okresu, mimo okres jejich papíry neplatí. Škodovky mají jako jediné repas i změnu pohonu legálně pro celé Čechy i pro zahraničí. Stanice technické kontroly ovšem také podléhá Družině...“

To už jsme objížděli rybníček, měl by to být Pilík, za ním se už tyčila rozestavěná budova vily a za ní - oči mě neklamou - se vzdouvala obrovská nafukovací hala ze dvou druhů materiálu. Dole šedá neprůhledná plachta, nahoře průsvitnější. A vedle, mezi několika smrky, které tu nechali pěkně stát, jako kdyby tu stála odjakživa, kouzelná perníková chaloupka!

Naše roubenka!


Další překvápko nás čekalo uvnitř.

Nábytek už tu byl, rozmístěný podle 3D-návrhu. I když k roubence nevedlo žádné elektrické vedení, uvnitř svítilo světlo a lednička byla plná dobrot. Kdo to zařizoval? Uli v ledničce objevila dokonce dort s iniciálami U + L = VL, no jo, tohle jsem viděl naposledy na gymplu, na pajďáku už se to nepěstovalo. Takže jsme si dali pokračování oslavy z fary, teď už jen v rodinném kruhu. Dort byl vynikající, ovocný s krémem a s čokoládou, to já rád, Uli také a vlastně nikdo nevypadal, že by mu nechutnalo. A navrch pověstná medovina, tři láhve v ledničce, hned jsme jedné utrhli drápky!

Pak jsem se na chvíli omluvil, že půjdu za panem Špačkem, jistě bude v hale. Nikdo proti tomu nic neměl, jen Uli mi připomněla, abych se tam nezapomněl moc dlouho.

Od zadního vchodu byl k hale položený kamenný chodníček. Až mi zatrnulo! Přesně takový vedl přece za Kejvalkou nahoru ke Hnízdu! No jo, Špaček! Zrychlil jsem krok a za chvíli už jsem se pokoušel otevřít dveře do haly. Neměly kliku, až teď jsem si všiml tlačítka zvonku a zazvonil jsem.

„Ludvík, že?“ ozvalo se z malého mluvítka. Basem. Znamená to, že v hale je směs plynů jako podle vzorku a Špaček už začal pracovat.

„Jak se otevírají dveře?“ zeptal jsem se.

„Teď je neotevřeš, jsou otevřené ty vnitřní,“ ujistil mě Špaček. „Moment, zavřu je...“

Po chvilce se ozvalo zasyčení a dveře se otevřely. Za nimi Špaček ve stejném úboru jako za Kejvalkou - na Adama.

„Pojď dál a odlož si!“ pobídl mě a otevřel přede mnou malou skříňku, kam si mám dát věci.

„Dovnitř se chodí bez šatů,“ připomněl mi celkem zbytečně. „Můžeš tam nouzově i v šatech, ale ty pak vyhodíš, strašně rychle tam začnou plesnivět, dokonce i na těle.“

„Jako tam, že?“ přikyvuji a rychle cpu oděvní součástky do skříňky.

„Jo, přesně tak,“ souhlasil. „Což je naopak velice dobré znamení. A taky tu všechno rychleji rezaví, to taky není chyba. Už mám zasázeno několik záhonů. Ale ty snad máš být s Ulrikou, ne?“

„Jen jsem se na okamžik uvolnil,“ ujistil jsem ho.

„Nedalo ti, co?“ usměje se Špaček hrdě a zavede mě dovnitř haly. Je tu horko, dusno, blbě se tu dýchá, chybí nám správné »jezinčí mazáže«, ale ta chvilka se dá vydržet i pod vodou, jak říkal můj táta, ostatně to už není takový šok, jako poprvé.

„Prohlídni si to, ale pak mazej za Ulrikou!“ pobízí mě. „Užijeme si toho oba až až, ale dnešní den věnuj Uli a rodičům, nenech je čekat.“

Špaček je na mě hodný, aby ne, tady nikdo neviděl, jak jsem se tam ztrapňoval, tady jsem pro všechny king, co ohýbá rukama podkovy, pro všechny - kromě pana Špačka, který ví své. Ale i já si pamatuji na okamžiky, kdy se bál naopak on, my dva máme pro sebe pochopení ve všech směrech, to by mohlo klapat nejlépe. Budeme jistě dobří parťáci.

Obhlídka těch pár záhonů netrvá dlouho, Špaček mi hrdě ukazuje, co kde zasadil, ale pak mě popohání za Uli a tentokrát cítím, že to myslí upřímně. Takže se seberu a jde se ven přes trojité dveře a dvojitou přechodovou komoru. Nejprve první oddíl, ozve se čerpadlo, odsává vzácnou směs a pomalu ji nahrazuje chladnějším vzduchem. Pak projdu do šatny, kde se musím obléci. Špaček dál nejde, vrací se do haly sázet sazeničky, má jich tři měchy, takže má co dělat. Sem do šatny už by se plyny z haly dostat neměly, ale ještě je tu trochu cizí vůně. Teprve pak, už oblečený, mohu ven.

Myslel jsem, že jsem tam byl na skok, ale byla to skoro hodina. Teď spěchám do roubenky. Rodiče tu ještě jsou, ale už se chtějí loučit. Odvezou i maminku do fary, zůstaneme tu sami s Uli.

Konečně sami!

 


Zpět Obsah Dále

07.09.2017 09:36