Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Plíseň

Ráno jsme se chystali »do města«, tak se tady říká cestě do centra. Jenže hned po ránu přijela dvě auta. Blankytně modré embéčko řídila paní Vilma Nývltová, ohnivě červený sporťák pan Nývlt. Takže už si koupili tu vysněnou stodesítku erko!

Tím pádem pojedeme nejprve do Kampeličky a pak na Dopravní policii přepsat embéčko na nové majitele. V Kampeličce mě čeká menší formalita, formálně musím být členem družstva, vklad činí jeden »kampelík« neboli dvanáct korun, ale pořádek musí být, stanovy se dodržují už déle než sto let, nebudu výjimkou. Zejména když se ukazuje, kolik mám na kontě. Družina se zřejmě plácla přes kapsu, protože dvě stě tisíc »kampelíků« je přes dva miliony korun českých. Milion za každou cestu, to není špatné! Teď ovšem přepíši pětadvacet tisíc »kampelíků« na tchána a blankytně modré embéčko, co nerezaví a přitom sviští dvě stě padesát v hodině, bude naše. Přepis u Dopravní policie je už jen formalita. Řídit bude Uli, dokud si neudělám řidičák. Měl bych začít co nejdřív.

Zdejší kampelička má dokonce vlastní měnu, »kampelíky«. Mince mají hodnoty jedna, pět, deset, padesát a sto »kampelíků«, bankovky ani mince vyšších hodnot nejsou, jsou jen drobnější »čtvrťáky«»osminky« zhruba v ceně tří korun a koruny padesáti. Stovce říkají postaru »zlaťák« a i když je jen pozlacená, opravdu má zlatý lesk. A je to vlastně tisíc dvě stě Káčé, neboli »kačen«. Kampelíky ovšem, stejně jako ostatní utajované věci, nesmí opustit město. A kdyby se tak přece jen stalo, mají všechny mince dírky, aby se daly použít i jako knoflíky. Ovšem jen mimo město.

Takto by se daly zhodnocovat i české koruny. Když do koruny vyvrtáte čtyři dírky, můžete ji prodat za tři Káčé jako knoflík. Pro »kampelíky« by to byla těžká devalvace, jeden kampelík má momentálně hodnotu dvanácti korun a vzhledem ke koruně pozvolna stoupá, podle toho, jak korunu ničí zloději v České národní bance svou zlodějskou »řízenou inflací«. Kdo chce ale vycestovat do Čech, musí si »kampelíky« vyměnit za všude jinde uznávané české koruny. Ale opatrně s tím, zbylé koruny se zpátky vyměnit nedají. To by se našlo chytráků, kteří by sem vozili bezcenné kačeny! Anebo jinou papundeklovou měnu, od Eura přes »žabí kůže« až po ruble!

Ve městě tak platí dvě měny - hodnotově stálé »kampelíky« a inflací stále znehodnocované kačeny, kterých se každý zbavuje seč může. Jenže jsme v Čechách, »kačeny« platit musí a kdyby je obchodníci odmítali, byl by z toho hned pochodující problém. Kampelička proto určité množství kačen od obchodníků přece jen odebírá.

»Kampelíky« nemají bankovky, nejvyšší mincí je »zlaťák«, neboli stovka, vyšší sumy se platí zásadně přes finanční systém »Kampelík«, čili přes Kampeličku. Dřív to dělali ručně, připisovali a odepisovali na knížky, jenže když do Čech dorazily platební karty a počítače, rozhodlo »Vrchní matriarchální velitelství« přejít na elektroniku.

O počítače se ve městě stará firma s děsným názvem »Ajtý s.r.o«, základní systém je povinně místní úprava linuxu. Družina včas pochopila nebezpečí Windowsů pro utajované skutečnosti, proto tento systém nesmí překročit hranice města. Hoši z »Ajtý s.r.o« patří do Družiny a jsou na to hrdí, i když se neúčastní jiného rozhodování než okolo počítačů. Jejich upravený linux umožňuje spojení po internetu, ale na hranici města mají firewall, který všechen provoz směrem ven pečlivě filtruje.

Což neznamená, že hoši z »Ajtý s.r.o« jsou konzervativní, naopak. Užitečné novinky mají pod palcem a berou to jako svoji přednost. Kdo si zvenčí přiveze počítač, musí ho dát převést na místní linux, jinak ho nesmí připojit do městské sítě. Některé notebooky se k sítím připojují automaticky, jenže když mají Windowsy, způsobí poplach a přepadovka z Družiny majitele rychle zpacifikuje.

Výhodou linuxu je, že počítače ve městě nedělají problémy, finanční systém »Kampelík« běží bez reklamací a na Kampeličku je spolehnutí. Je to nutné, protože ve městě jiný finanční dům není. Ani Česká spořitelna se tu neuchytila, natož cizí banky. Sice tu jednu dobu měla krátce pobočku, jenže přes veškerou zoufalou reklamu se nenašel ani jeden zákazník, takže to brzy vzdala. Družina řekla »NE!« a nikdo se neopovážil dělat stávkokaze. A to je dobře. Lidem se daří lépe než jinde nejen díky Kejvalce, ale i protože tu nejsou banky, které by »odčerpávaly« (lidově »pumply«) lidi o poslední peníze.

Odlišný názor na to mít můžete, ale pouze ve zbytku světa. Ve městě platí pravidla, určovaná Družinou. Žádná demokracie, velení jako na vojně! A v armádě platí rozkazy a o nich se nehlasuje ani nediskutuje. Jenže lidem to přináší takové výhody, že nikdo nereptá. Město má formálně běžné zastupitelské orgány, dokonce volené, ale faktickou moc má jedině Družina, ačkoliv ji nikdo nikdy nevolil. Osvícená diktatura může být lepší než zpackaná demokracie.

Jen jednou tady prý viděli exekutora a i ten sem zabloudil omylem, neboť zaměnil dvě osoby stejného jména. Odtáhl prý s dluhem v místním hotelu a protože na všechno, co se ve městě stalo, zapomněl, skončil až před soudem. Bylo opravdu pikantní, když na exekutora přišel jeho kolega. Vrána vráně ale oči nevyklove a exekutoři se rychle dohodli, že si nebudou škodit.

Také na Dopravní policii vládne neuvěřitelný pořádek. O autech mají přehled, jaký by jim jinde jen tiše záviděli. Za deset minut jsme venku a blankytně modré embéčko je podle papírů moje. Řídí Ulrika, má totiž řidičák. Což mi vůbec nevadí, naopak, Uli řídí zřejmě ráda.

Jenže mi cestou zadrnčí v kapse nový mobil, kdo to může být, když o něm ví jenom Družina?

Je to ale Špaček, jistě, tomu to řekli.

„Ludvo, nech všeho a přijeď do haly!“ volá - a zavěsí.


Embéčko zabrzdí před naší roubenkou, vyskakuji a jen letmo prohodím k Ulrice:

„Počkej na mě doma, přijdu hned!“

Načež spěchám kolem roubenky kratším chodníčkem do haly.

Průchod přechodovými komorami je rychlý, nejvíc času ztrácím svlékáním. Konečně vběhnu do haly. Špaček stojí asi dvacet metrů od komor a sehnutý až k rostlinkám, cosi si prohlíží.

„Pojď sem!“ volá na mě svým známým basem a ukazuje mi to.

Rostlinky na polovině krajního záhonu pokrývá šedozelená plíseň...

„Co to je?“ ptám se ho zbytečně.

„Nevidíš?“ zlobí se. „Přece plíseň! Úplně zadusila půlku záhonu!“

„To vidím,“ říkám. „Ale proč jen tady a ne jinde?“

„To nevím a dal bych nevímco za to, kdybych to věděl!“ řekne nešťastně. „Nejhorší na tom je, že to nezůstává jen tady, ale rozlézá se to. Před čtvrthodinou to bylo sotva poloviční.“

„A nechtělo by to napadené rostliny i s tou plísní zlikvidovat, než se to rozleze ještě dál?“

„Jo, to je tady ten druhý záhon,“ ukazuje mi prázdný záhon, kde plíseň pokrývá jen hlínu, ale úplně se ji Špačkovi odstranit nepodařilo.

„A co třeba opalovací lampu a vypálit to?“ napadá mě.

„Zkusit to můžeme,“ chopí se toho Špaček.

Jdeme spolu do přechodové komory, kde má ve své skříňce šaty i mobil. Pak kamsi volá a než mobil zaklapne, obrátí se opět ke mně.

„Za chvíli se sem přižene pan Vaněk s opalovací lampou,“ řekne mi. „Převezmi ji od něho a přines ji k záhonu. Já to zatím zkusím zlikvidovat chemicky.“

Čekám a v přechodové komoře se šatnou je mi zima. Obléknout se nesmím, zdržoval bych. Ještě že Špačka napadlo svěřit dovoz panu Vaňkovi a ne jeho paní!

Jenže když se ozve zazvonění a já otevřu venkovní dveře, je tam nejen pan Vaněk, ale i jeho paní a oba se hrnou dovnitř. Zase stojím nahatý proti oblečeným, zase nevím, co dělat, takže stojím jako vyřezávaný svatý, jen mechanicky obsluhuji přechodovou komoru, jenže když za nimi zasyčí zavírané vchodové dveře, oba se začnou v nevelké šatně hbitě svlékat.

„Chcete se tam jít podívat?“ ptám se celkem zbytečně.

„Musíme to přece vidět!“ ujišťuje mě paní Vaňková. Už je v negližé, ale odkládá poslední zbytky textilu, jako kdybych tu nebyl. Puritáni rozhodně nejsou a mně nezbývá než taky nebýt. Paní Vaňková je už trochu starší, nejen proti Ulrice, ale i proti Markétě, ale postavu má pořád takovou, že se za ni stydět nemusí. Ach jo!

„My už přece víme, že se dovnitř v šatech nesmí!“ omlouvá pan Vaněk sebe i svou paní. „Ve Štěrkovně také oblečeného neuvidíte!“

Má sice pravdu, ale ve Štěrkovně jsme se ještě neviděli, tak se přece trochu ostýchám. Jenže ohledy jdou stranou, teď je nejdůležitější plíseň, která hrozí zničit vzácnou úrodu.

Konečně zasyčí další dveře, ještě závan horkého vlhkého vzduchu jako v sauně, ba co hůř, tady je směs vzácných plynů, takže všichni, i paní Vaňková, začínáme mluvit hlubokým basem, oba návštěvníci zoufale lapají po dechu, jen já dělám jako nic - už jsem si zvykl. Okamžik a vstupujeme do haly, kde nás Špaček vítá a přebírá benzinovou lampu, aby plíseň jejím plamenem zlikvidoval.

Vaňkovi si zatím navzdory úpornému kašli zvědavě prohlížejí zplesnivělé rostlinky, vyhozené do klasického umělohmotného koše, pan Špaček seřizuje plamen lampy a já sleduji, jak plamen olizuje hlínu. Do neutrálních vůní se přidává neuvěřitelný smrad, ale plocha pokrytá plísní se rychle zmenšuje. Pak Špaček přejde stranou, vysype na kamennou desku koš a začne zpopelňovat i plesnivé rostlinky.

„Co to bylo?“ zeptá se paní Vaňková a ukazuje na plesnivé listy.

„Elixírky proti vráskám,“ řekne na půl úst Špaček. „Semena od nich nemám, jsou definitivně v čudu. Doufám, že to aspoň ostatní sazeničky přežijí.“

„To je všechno?“ rozhlédne se paní Vaňková po hale. Záhony pokrývají sotva desetinu plochy, překryté halou.

„Není,“ odvětí pan Špaček. „Semena tolik nespěchají. Ale od některých rostlin žádná semena nemám, jen sazeničky. Ty by mě opravdu mrzely.“

„Co s tím hodláte dělat?“ zeptala se paní Vaňková.

„To si povíme až po první úrodě,“ odvětí zamračeně pan Špaček. „Když zajde něco, bez čeho se obejdeme, máme prostě smůlu. Kdyby ale uhynuly důležité druhy, museli bychom pro ně poslat Ludvu za Kejvalku.“

„To myslíte vážně, pane Špačku?“ zamračím se.

„Vážně, Ludvo,“ podívá se na mě Špaček úplně otcovským pohledem. „Budeš se tam muset podívat tak jako tak. Zůstala tam spousta dobrých chlapů a nikdo jiný než ty je odtud nedostane. Jsi jejich jediná naděje. Rostlinky jsou méně důležité, i když ani ty nemůžeme opominout. Zvládneš to, neměj obavy, Kejvalka tě má ráda.“

Já to tušil, že být společníkem v zahradnictví pana Špačka nebude jen tak! Jakýpak společník, když sotva rozeznám tulipán od lípy! Jenže jsem pořád ve městě jediný, koho Kejvalka pustí na druhou stranu a jak pevně doufám, i zpátky. Málo platný, když je člověk jediný, nemá koho by tam za sebe poslal. Poslední cesta byla snadnější, budiž. Ale pan Špaček přece tvrdil, že se situace za Kejvalkou zhoršuje. Pan Špaček ví co mluví a mně nezbývá než to vzít v úvahu.

Neignoruj varování od přítele!

I když to vypadá na další cestu...


Opustili jsme halu v neveselé náladě.

Manželé Vaňkovi uvažovali především po ekonomické stránce. Paní Vaňková viděla blížící se krach Špačkova podniku a nepokrytě o tom hovořila i před námi. Špaček ji trpělivě upozorňoval, že se nějaké ztráty daly očekávat a ukazoval jí záhony rostlin, které se ve vlhkém prostředí haly ze své zavadlosti vzpamatovaly a utěšeně rostly. Ale současně musel přiznat, že zrovna tyhle ztráty nejsou nahraditelné. Elixírky proti vráskám! Mě by to příliš nevzrušovalo, pana Vaňka jistě také ne, ale chápal jsem obavy paní Vaňkové. Jak velké zásoby mají »U Ptáčků«?

Pozval jsem aspoň všechny k nám do roubenky, ale Vaňkovi se omluvili, že musí přednést situaci Družině. To by mohli i telefonem, ale chtějí být u jednání osobně. Takže jsem svým mobilem zavolal Uli, že přivedu jen jednoho hosta - pana Špačka.

„Mám udělat oběd pro tři?“ ptá se mě Uli.

„Máš-li z čeho, udělej!“ souhlasím.

„Máme plnou ledničku,“ ujistí mě.

Vaňkovi odjeli a Špačka vítám u nás doma spolu s Ulrikou. Ulrika vypadá báječně i v zástěře, otáčí se hbitě kolem sporáku a odmítá nabízenou pomoc s vařením.

„Sedněte si ke stolu a hlavně - povídejte!“ vybídne nás. „Co se děje?“

Seznamuji ji tedy v kostce s problémem. Největším neštěstím je, že uhynulé rostlinky nejsou zajištěné semeny, takže ztráta je tak říkajíc definitivní. Jedinou možností nápravy je další výprava Kejvalkou, ke které stejně dojde, neboť je třeba pomoci chlapům, co tam uvízli. Viděl jsem sice jen jednoho, Dolfiho, ale ten nám tenkrát vykládal, že ví o několika dalších.

„Já vím - Kejvalka pustí jen tebe,“ řekne Ulrika s obavami. „Ale jak je tam chceš hledat?“

„Předpokládám, že Dolfi zaujme moje strážní místo u Kejvalky,“ odpovídá jí za mě Špaček. „Dva se tam neuživí, ale bez hlídače to zůstat nesmí. Jakmile Dolfi zjistí, že tam nejsem, to místo obsadí. Předpokládám, že se také pustí do shromažďování zboží a až tam Ludva dorazí, bude ho muset požádat o opatření chybějících semen a sazeniček. O některých dalších ztroskotancích jistě ví a pomůže nám je najít.“

„Vám?“ obrátí se na něho Ulrika udiveně. „Vy se tam chystáte také?“

„Kejvalka už mě nechce,“ vzdychl si Špaček. „Ale kdyby to šlo, šel bych tam. Nebylo by ale dobré, aby mě Ludva tam i zpátky tahal jako kočka koťata. Bude mít dost co dělat s ostatními.“

„Já už se té Ludvovy cesty trochu bojím,“ přiznala Ulrika. „A co kdyby si ho tam Kejvalka nechala a nepustila ho zpátky?“

„Pak by musel doktor Schubert urychleně najít jiného mládence, schopného projít Kejvalkou a protáhnout skrz ni i ostatní - i s Ludvou.“

„A nemůže je tam mezitím něco sežrat?“ starala se Uli.

„Může,“ přikývl pan Špaček bezelstně. „Ale poslední setkání s místními nebezpečnými tvory dopadlo dobře pro nás a špatně pro ně. S hoppery by si Ludva poradil jako předtím. Ale s tím si zatím nedělej starosti, rozhodně to nebude hned. Do té doby si ho užiješ až až!“

„My se chceme brát!“ vyhrkla.

„Všechno stihnete,“ uklidňoval ji.

Oběd byl vynikající, Uli se předvedla jako vynikající kuchařka. Už včera večer jsem její kuchařské umění obdivoval, a to kuchtila ve spěchu, hlavním bodem včerejšího večera rozhodně nebyla večeře - ačkoliv i ta byla mňam. Ale ještě víc byla mňam Uli.

Po obědě se Špaček rozloučil, že musí zpátky do haly.

„Ostatně soudím, že bych vám tu jenom překážel,“ řekl s úsměvem. „Mě teď nejvíc potřebují sazeničky. A musím je zvládnout sám, takže ti Ludvu neodvedu.“

„Ale co kdybys mě tam přece jen potřeboval?“ zeptám se ho.

„Tak vběhnu do šatny a zavolám ti mobilem,“ ujistil mě. „Anebo, kdyby to nebylo naléhavé, pošlu ti jen krátkou zprávu. To mě přece nezdrží.“

Špaček odkvačil a my dva máme tedy celé odpoledne jen pro sebe.

Však my už toho využijeme!

 


Zpět Obsah Dále

07.09.2017 09:36