Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zděšení

„Tož já ti nevím... Hlavně, abychom tam, na tu druhou stranu to svinstvo nezatáhli. Tohleto je normální, naše pozemská plíseň, žádné zakejvalkové ďábelstvo... Co kdybychom ty vaky třeba vyvařili... nerozglajdne se to?“

„Ludvo, klidně to můžeme zkusit. Obalů máme dost. Zkusíme a uvidíme.“

No, a tak je vidět, že mne VMV, teda to ženské šéfstvo, zase přemluvilo, ale tentokrát měl nejtěžší argumenty pan Špaček. Ludvíček půjde zase „tam“...

A tak se vyvařovalo, chlorovalo, horským sluncem ozařovalo...

Nakonec, ale naštěstí až na konec, došla řada i na mne. Naštěstí mne ty čistotné ženy nechtěly vyvařit, ale jinak jsem byl odrbán, omyt mýdlem dosti smrdutým (prý nějaká desinfekce), horským sluncem ozařován... prý jen abych ani na svém mužném těle spóry plísně nepřenesl... Tož nevím... napoprvé jsem tam lezl s celou výbavou, hygienickým opatřením bylo jen, že jsem se před cestou učesal... Kejvalka sežrala všechno... myslím, že by i zárodek nějaké plísně na vaku sežrala... za ta staletí už nějaké špíny musela spolknout... pochybuju, že ve středověku s čistotou pendlera dělali takové štráchy. No co už. Stejně mne celého čistila Ulrika, tak se to dalo vydržet. I když bedlivý dohled nad mou hygienou držený paní doktorovou nebyl kdovíjak příjemný. Ale co už. Než se hádat a dělat před cestou zlou krev... Ludvík je dobrák, na Ludvíkovi můžete i drva štípat!

A jde se na to. Celé Velitelství se přišlo podívat a doprovodit hrdinu! Teda mne. Ludvíka. Tak nějak asi se loučil Roald Amundsen, když letěl zachránit generála Nobileho...Tak nějak se loučil princ, když odcházel ukrást ptáka Ohníváka...

Úkol je jasný: najít Dolfiho a přemluvit ho. Přemluvit ho, aby se stal za Kejvalku vysunutým obchodním agentem města. Získat ho jako spolupracovníka pro akci „Repatriace trosečníků“!

„Ulriko, nebreč a Ludvíčka už nechej. On se ti vrátí. Tak jsi do poslední chvíle čistila a teď se na něho lepíš. Vždyť ho zase umatláš. No, nebreč...Tak jo, my už jdeme, počkáme tě, Uli, venku. A ty, Ludvíčku, už běž“... tak to byla paní Vaňková.

Všechno je připraveno, vláček pytlů, teda „sestava“, je na schodišťátku v chodbičce svázaná osvědčeným buřtoidním způsobem, mé šaty visí na známém háčku. Vaků je tentokrát méně, jen osm. Vrchní Matriarchát je venku, ani Špaček se nechystá pomáhat, usměrňovat to nebude nutné, to Kejvalka za mnou vcucne jako malinu.

„Ludvíčku můj, půjdu tě doprovodit až tam, za ta vrátka.“

A pusinka a ještě jedna... Vy byste odolali? Já teda ne.

„Tak jo. Ale Uli, jak se ty pytle, ty žoky pohrnou za mnou, dej pozor, ať tě nějak nezraní...“

A tak - jak říkáme my ateisti: „S pomocí boží! Banzai!“

A je to! Známé „PLUNG!!!“ a jsem na druhé straně! A už se ty vaky valí za mnou. Dva, čtyři, osm... jsou všechny? Ne, nejsou! Je jich devět! Jak to?

V době, kdy už se vaky tahaly do té králičí díry, stačila Ulrika připojit na konec ještě jeden a vlézt si do něho. Prostě zopakovala trik pana Špačka! Musela to mít předem připravené!

A mám to! Mám Ulriku na své straně!... Mám Ulriku na té straně Kejvalky, kde ještě žádná holka nikdy nebyla. To se mám... Mám se? Ježkovy zraky, co to Špaček říkal, že by ji to mohlo taky zabít?

Musel jsem chuděrku z těch blan vymotat. Špaček vyskočil sám, jeho kokon se rozdílem tlaku na té zemské straně nafoukl, Ulričin se naopak k ní silně přitisknul, obepnul ji a stáhnul, jako děsně těsné emerické gatě... ty originál rifle.

Urika sotva dech popadá. Sice už tu atmosféru prve ochutnala ve »Špačkárně«, ale tady je to něco jiného... Ani ten povzbuzující štamprlík, ten welcome drink, toho „vitoka“ ji nedám. Nic tu není... Samolibý sobecký Ludvík minule všechno vychlastal! Hned bych šel za roh a tam si na čuňu nalískal! Kdyby to pomohlo...

Tož kristova noho, svatá krávo, co včil? Děvucho, cos to zrobila?

Na rozdíl ode mne je Ulrika oblečená... tedy, byla... barvy halenky i džín rychle šednou a trhá se to na ní, jako kdyby to bylo nějaké chmýří, nebo snad pavučiny... Kejvalku měchem ještě oblafla, ale zdejší prostředí ne, to ji nejspíš svlékne jako nic...

Ludvo, ty troubo, nač čekáš? Hlavně pryč z tej ďury, z toho dolíku! Kajsi navrch! Ulrika leží jak Lazar, sotva dýchá... No, tož to né, dýchá naopak fest, ale těžko, je vidět, že je jí vážně zle!

Otevřu dveře, za nimi je prázdná místnost. Žádné zavěšené vaky, nic. Vymeteno. Špaček přece tvrdil, že hlídku u Kejvalky po něm někdo převezme, buď Dolfi, nebo někdo jiný! Obchod přece musí kvést, obchod přináší prospěch oběma stranám, a to i tady, jezinky dají za kov zboží, ale také nakrmí hlídače - strážce... jak to, že tu nikdo není? Vždyť jsme se Špačkem zrovna včera mávali dveřmi, aby to tu klinkalo...

„Je tu někdo?“... duním basem! Po každodenním tréninku ve »Špačkárně« mi to povětří tady ani nepřijde tak nepříjemné. Člověk si zvykne na všechno, i na šibenici... ačkoliv tohle tvrdí jen ti, kdo na šibenici sami nikdy neviseli...

Nechávám vaky v chodbě a opatrně prohlížím přízemní místnost zdejší Kejvalky. Je úplně prázdná, nic tu nevykoumám. Budu muset vylézt ven...

Tak nic. Ludvo, lapni Ulriku a nahoru! Měchy tu nechej! Uli, zlatečko moje, vzpamatuj se!

Jestli si myslíte, že jsem ji nesl v náručí, tož to jste vedle. Naložil jsem si ji na ramena a sypal pryč, jak to jenom šlo. S Ulrikou v náručí bych nemohl šplhat, na zádech ji stačí jednou rukou držet, druhou potřebuji ke šplhu...

Mám hulákat, nebo nemám? Kdyby tu někde byl Dolfi, asi by mi s tím nákladem pomohl... ale jezinky by byly lepší... mám hulákat?

Jak tak hledím, zdá se, že se tu něco změnilo... Ale co? Klušu s Ulrikou na rameni do svahu, funím jako čtyři, moc se teda nerozhlížím...hlavně pryč z toho ďolíku, z té zgarby... ale že je něco jinak, to vidím... ale co to je? Co se změnilo?

Uff, tady už ta psí jeskyně snad není.

„Uli, zlatečko moje, pusenko, jak se cítíš? Už je to lepší?“

Fakticky, Kejvalka má pravdu, když holky nepouští, nesvědčí jim to tady. Anebo Uli doplatila na ten pres v tom hnusném kanále. Dusil ji kanál, ten teda - zdá se - trochu oblafnula tím kokonem, ale pak ji navíc podrtil sám ten kokon...Co ji to děvuchu nešťastnou napadlo...

Aha, už vím co je tady jinak! Týýý brďo! Změnil se porost. Když jsem tu byl prve, tak tu bylo druhů rostlin moc a většinou každá jiná. Vysoké a nízké byliny. Široké a úzké... a té místní trávy, toho jejich bambusu co tu bylo! Teď to vypadá, že tu je těch druhů mnohem méně... Skoro bych řekl monokultura. Jo, to jsme se učili ve škole... plantáže a tak...no jistě! Zem je tady železem extra nasycená, to se jim to pěstuje!

No nic, teď hlavně do toho Špaččího hnízda, tam je ještě lepší vzduch, tam se Ulrice uleví, možná tam bude i nějaká známá jezinka. To Uli pomůže, uleví se jí.

Hurá! Už je při sobě...!

„Tak jak, už je to lepší? Dokážeš lézt tamhle nahoru? Pomůžu ti.“

Hlavičkou kývá, že jo, že poleze. Ani se nestihla podivit, že je oblečená jako Eva v ráji. Co se nerozpadlo ještě v Kejvalce, spadlo z ní cestou. No, vylezli jsme, i když kašlala celou cestu až do Hnízda. Ovšem pak...

Ta totemová lebka tu je. Obarvená částečně na modro. I jezinky tu jsou. S modrými prameny vlasů. To se mi moc nelíbí, nemám právě s těmi namodřenými zrovna nejlepší zkušenost. Ale vítají nás docela hezky tím jejich „tak-tak-všelijak“... některé dokonce lehce přidřepávají... Ulrika oči kulí, že jí div nevypadnou. Hmm a zdá se, že mají o Ulriku větší zájem než o mne. Dokonce si na ni sahají. Sahají, sprosťule jedny, hlavně na ta místečka, kterými se liší ode mne, na ta místečka, která mám na Ulrice tak rád... No jo, nemůžou asi uvěřit, že i holka může být „ta jinačí“... chlapy z našeho světa už viděly, nebo o nich aspoň slyšely, ale holka? Ta je tu podle všeho poprvé. Jezinky brebentí o dušu, zato Ulrika neví, jestli se má bránit, nebo se má nechat osahávat... zřejmě spoléhá na mě, kdyby to bylo něco nebezpečného, tož bych jistojistě zasáhl... raději tu stojí jak svatý za dědinou... Pořád trochu kašle, ale už míň. Ve »Špačkárně« se její kašel pořád zhoršoval, až ji pan Špaček vyhodil... nebo prostě doporučil vyjít ven na vzduch. Tady se zklidňuje sama, to už vypadá lépe. Tak dlouho jsem Ulriku slyšel mlčet, jenom když spala. Vypadá moc hezky, mezi všemi těmi jezinkami, jak se otáčí... hmm, když se tak dívám, tak vlastně je senzační, když se Uli rozhlíží. Hýbe očima. No jo, tohle jezinky se svýma celočernýma očima nedělají.

Ale už nám něco nesou. Jo, napijeme se... ééé, tož tohle moc dobré není. Když jsem tu byl poprvé, tak jsme si - tenkrát ještě se Špačkem - jinak lebedili... Časy se mění, ne vždy k lepšímu. Co je tu ještě jinak? Změnila se vegetace, vyměnily se jezinky... Jo, ten velelist, ten tu zůstal. I ta podestýlka...A hele! Nechaly tu i moji bulavu. Luk je pryč... aspoň že ta bulava.

No dobře, ale co dál? Měl bych najít Dolfiho. Možná bych měl sehnat pár těch jezinek ze staré party. Některé tenkrát odnesly na té vzducholodi, ale některé tu přece někde musí být. Kdyby tu tak byla ta, co ví, že jí říkám »Mrkt«, to bych se radoval, to by bylo „pchchch, pchchc“... No jo, a navíc mám na starosti Uli...

„Himlhergotdonervetrkrucajselement!!!“ Taková jakási zlost do mne vjela...

„Ludvíčku, nehněvej se!“ prosí mě mezi kašlem. „Víš, byla jsem tak ráda, že jsem si tě našla a už jsem nechtěla zůstat sama. Vidím, že tě to mrzí, ale co jsem měla dělat? Mě se začalo po tobě stýskat, už když jsi tady byl poprvé. A teď se mi začalo po tobě stýskat, ještě než jsi odešel. Tak jsem přece musela jít s tebou...!“

„To víš, že se na tebe, Uli, nehněvám, ale teď, jak tak koukám, máme starostí nad hlavu.“

„Ale jsme na to dva, Ludvíčku, dva. A dva je víc než jeden!“

No, máš sice pravdu, ale řekl bych, že největší mojí starostí jsi ty. To jsem ale nahlas neřekl.


Modrovlásky jezinčí někam piskají tou svou dvojtónovou morseovkou. Nejspíš rozhlašují, že tu jsme. Ale teď - nevím proč - už se mi to vůbec nelíbí. Sedíme mezi nimi, už sice přestaly Ulriku osahávat, ale příliš vstřícně se k nám nechovají. Některé jedí, vytahují ovoce z malých košíčků, ale ani je nenapadne nabídnout nám. Tak se ty předchozí nechovaly!

„Holárióóó!“ ozývá se z velké dálky, sotva to slyšíme. Ale už podle těch krásných vokálů je to lidský hlas. Dolfi, nebo někdo jiný?

„Všichni sé-em!“ volá ten hlas. „Všichni sé-em!“

„Slyšíš to taky, Uli?“

„Slyším!“ rozzáří se. A dokonce přestala na chvilku kašlat, aby to slyšela. „Kdo to je? A proč nás vlastně volá?“

„Proč? To nevím, ale chce po nás, abychom šli za ním,“ odpovídám. „Poslyš, Uli, jak se cítíš? Zdejší zkušenost říká, že se nevyplácí takové volání neposlechnout. Vyrazíme za ním?“

„Proč nepřijde on za námi?“ namítá Uli. „Ludvíčku můj, ať přijde on k nám!“

Zřejmě se ještě necítí na další putování, ale ten hlas z dálky nepřestává.

„Pryč od modrých! Pryč od modrých!“ nabádá nás.

Od modrých? Nemyslí tím jezinčí modrovlásky? Ty se kolem nás jen hemží, to je pravda! Proč pryč od nich? Ale mně samotnému se také nezdají. Vstal jsem, v jedné ruce bulavu, druhou podávám Uli, abych jí pomohl vstát.

„Jdeme tam!“ rozhodnu rázně.

„Ale proč? Ludvíčku, proč nemůže tamten přijít k nám?“ remcá Ulrika. „Já nikam nechci!“

„Dobře, zůstaň tady, ale já se tam musím podívat!“ řeknu nekompromisně. „Něco se tu děje, něco nedobrého.“

„Sama tady nezůstanu!“ vyskočí Uli jako když ji píchne, když jí došlo, že by zůstala s těmi modrovláskami sama. A navíc hned vedle lebky.

Obrátíme se ke schodišti - nebo spíš ke »slezišti«, jenže na kraji Hnízda se nám postavila do cesty dvojice modrovlasých se sudličkami. Zkřížily je před námi na znamení, že nás odsud nepustí. Tím ovšem míra mé trpělivosti přetekla. Nadskočil jsem, zatočil bulavou nad hlavou a zahulákal na ně: „Jajajíí! Jupííí!!“

Obě odlétly, každá na jinou stranu. Přece jen mám u nich ještě respekt. Popadnu Ulriku za ruku a začneme rychle slézat. Uli chvilku fňuká, že jsme tam měli zůstat, ale když vidí, že na to ani trochu nedbám, přestane. Výhodou je, že tím přestala i kašlat. Špaček se v tomto bodě zaplaťpámbu zmýlil, zdejší ovzduší ženy nezabíjí. Jakže se tomu křápnutí říká? Aha - kámen spadlý ze srdce...

Slézáme dolů rychle, až dosáhneme dolní úvrati. Tady cesta pokračuje ke Kývalce, ale já jsem si pamatoval, že ten hlas přicházel více zprava. A cesta se tu skutečně rozděluje, i když ta druhá, která vede kamsi do houštin, nevypadá tak prochozená.

„Uždemééé!“ zahulákám, abych toho druhého vyprovokoval k halekání, jinak můžeme jít kamsi do bažin a ne k němu.

„Padám, padám, padám!“ ozve se odpověď.

Ujišťuji se, že směr máme dobrý, takže vyrazím a táhnu jednou rukou Uli za sebou. Naštěstí už pochopila, že to nebude pouhý žert - ten bych si ani nedovolil - ale že to je opravdu vážné, kluše za mnou bez připomínek. Najednou tak sto metrů před námi spatřím postavu, do této chvíle se nám skrývala v hustém porostu, ale teď se konečně objevila za poslední zatáčkou. Je to šedovlasý chlap s dlouhými vlasy i vousy - sudličkou ani sekerou se neoholíte, tím se dají vlasy i vousy jen trochu zkracovat, aby člověk přes ně nezakopával a nepadal.

„Jsi to ty, Dolfi?“ hulákám jako na lesy.

„Hele, Ludva!“ poznává mě i on. „Poběž, neztrácej čas! Za chvíli tu budou!“

„Kdo?“ ptám se ho. „Hoppeři nebo snad housenky?“

„Modrovlasé!“ upřesňuje to Dolfi. „Ježiši Kriste - mám snad vlčí mhu! Ženská! Tady?“

Až teď si všiml Ulriky, běžící za mnou. Najednou - chlap stará, neví co s rukama, jestli se má před Ulrikou nějak zakrývat, ono to stejně nemá smysl...

„Hned vás seznámím!“ slíbil jsem mu.

„Na to kašli, oba padejte za mnou, ať jsme v suchu!“ vzpamatuje se konečně.

Otočí se a rozbíhá se po cestě směrem od nás v dobré víře, že ho následujeme. Jenže za první zatáčkou nám zmizí s očí a když na to místo uříceně doběhneme, už ho nevidíme.

„Nežeň tak, Dolfi, Uli nám nestačí!“ žadoním.

„Šmarjá, ty fakt nemáš rozum!“ sprdne mě na dvě doby Dolfi. „Tahat sem ženskou! Co tě to napadlo? Taková pitomost! To si říkáš »ynteligent«? Tady zařvali silní chlapi, co si tu počneš se ženskou? A ke všemu s takovým tintítkem!“

Tím mě trochu urazí. Pitomce i ynteligenta bych unesl, ale Uli přece není žádné tintítko, má všechno, co má správná ženská mít, ani do hrsti to nepoberu, anorektičky vypadají jinak, jenže... když ji srovnám se sebou nebo s Dolfim, přece jen je Uli křehčí, útlejší... ale žádné tintítko, je to holka jako lusk!

Dolfi se trochu vrátí, a co víc, podá Ulrice ruku. Ovšem ne aby mu ji přátelsky stiskla, prostě ji popadne a táhne za sebou, až za ním Uli skoro vlaje.

Alfrédova jeskynní osada

Alfrédova jeskynní osada

Dobíháme klikatící se pěšinou k vysoké skále, je to jeden ze zdejších skalních sloupů, ale dole je skála obnažená a skoro kolmá a před ní je kamenná plošinka. Ve skále jsou otvory - nu ovšem, jeskyně. Dolfi zde zřejmě žije. Před otvory padá shora voda, asi jí bude tam nahoře přebytek, jsou to jen slabé čůrky, ale je to první zdejší voda, kterou vidím v pohybu.

A z jeskyní se vyhrne pět - ne, šest jezinek. Žádné modrovlásky, ale ty původní, každá vlasy jiné barvy. V rukou mají sudličky, ale Dolfiho zřejmě znají, takže je skloní a rukama dělají známé přátelské gesto »tak-tak-všelijak«. Zdá se, že jsme tentokrát u svých.

Do užaslého brebentění - i zdejší jezinky si rychle všimly, že Uli není chlap, i když přišla ve společnosti dvou chlapů ze Země - vyjde z jeskyně - další chlap. Jsme tu tedy tři, s Ulrikou čtyři. Chlapi se zřejmě znají a nikdo nevypadá překvapeně.

„Tak ti je vedu, Alfréde!“ říká spokojeně Dolfi.

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 17:41