Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zprávy špatné a ještě horší

Sedíme u stolu na pohodlných židlích a ládujeme se ovocem.

Zatím jsme toho moc nenamluvili, až na srdečné přivítání a vzájemné představování. Chlapi byli zpočátku z Ulričiny přítomnosti nesví, ale pak to hodili za hlavy. Tady za Kejvalkou se prostě chodí »na Adama«, takže i »na Evu«. A jde to i bez tréninku ze Štěrkovny. Nuda-pláže se v našem světě objevily až v poslední době, zdejší chlapi je neznají. Ale tady to jinak nejde a basta!

Stůl i židle jsou Alfrédova zdejší specialitka. V podstatě to jsou velké pneumatiky, vyrobené ze stejného materiálu jako vaky, tedy z takového tlustého igelitu. Na pneumatikách, nahuštěných až to při poklepu dlaní zvoní, je napnutá další měchuřina jako kůže na bubnu. Sedí se na tom velice pohodlně a stůl taky ledacos vydrží. A dá se na tom i bubnovat.

Na stole jsou mísy a misky. Vyrobené podobně, vnitřek je z měchuřiny, kolem je pneumatika, která dává míse tvar, aby se nezplacatěla.

Kolem sedí porůznu zdejší jezinky. Asi se jim nezdá sedět u stolu a na židlích, drží se tradice. Jeskyně je poměrně velká, místa je tu dost, jezinky nás bedlivě pozorují, ale kupodivu mlčí. Vlastně to není přírodní jeskyně, byla do skály vydlabaná. Se změkčovačem kamení můžete skálu dlabat i holýma rukama...

„Tož, nejprve máme zprávy pro vás a pak - snad taky - povíte něco vy nám,“ začne Dolfi a dá nám vybrat: „Které zprávy chcete slyšet první? Ty špatné, nebo ty ještě horší?“

„Vezmi to rovnou od těch nejhorších!“ navrhnu mu. „Ať se to jenom zmírňuje!“

„Dobrý přístup máš!“ ocení to Dolfi. „Takže od té nejhorší. Špaček je zřejmě po smrti. Já vím, že se tě to dotkne, ale... prostě zmizel, hned jak ses vrátil na Zem. Nějakou dobu jsme mysleli, že ho unesly modrovlasé, to jsou totiž bestie, že jim rovno není, ale hlídky tvrdily, že na palubě jejich vzducholodi nebyl. Nezbylo po něm vůbec nic, asi ho hodily do bažin, jinak se to nedá vysvětlit...“

„Moment!“ přeruším ho. „To není nejhorší zpráva, to není ani špatná zpráva. Bude lépe, když necháte mluvit mě. Takže naše první zpráva je dobrá - Špaček není po smrti, je na Zemi a snaží se pěstovat rostlinky přivezené odsud. Druhá dobrá zpráva je, že má úspěchy.“

„Cože?“ nadskočí Dolfi. „Kejvalka ho přece jen propustila?“

„Kejvalka ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Trošku jsme ji převezli. Kejvalka pouští jenom mě, ale když se někdo uzavře ve vaku místo zboží, protáhnu ho na druhou stranu. Nejprve jsem protáhl na Zem Špačka a před chvílí naopak ze Země sem Ulriku.“

„Tak tomu prvnímu bych řekl geniální tah, ale tomu druhému nezodpovědnost,“ řekl Dolfi.

„A teď toho chceme využít,“ nenechal jsem se přerušit. „Chceme nabídnout návrat na Zem každému, kdo o to bude stát. Tedy i vám.“

„Ajta krajta!“ nadskočí i Alfréd. „Tomu říkám vtipná kaše! Čoveče, Ludvíku, esli nekecáš, budeme ti na Zemi líbat ruce kudy budeš chodit!“

„Mám lepší nápad,“ opáčil jsem. „Až se vrátíte na Zem, dáte se zaměstnat od Špačka. Abyste věděli víc, Špaček si pořídil ve městě velkou nafukovací halu jako skleník, napustil si ji stejnými plyny, jako jsou tady, rostlinkám tam topí a udržuje jim vlhkost, takže mu rostou jako z vody. Město už nebude potřebovat tolik zboží a výpravy sem za Kejvalku omezí. A protože jsme přišli na fígl, jak protáhnout Kejvalkou i ty, které sama nechce pustit, použijeme to ve prospěch trosečníků.“

„Tomu se dá říkat opravdu dobrá zpráva!“ přidá se k Alfrédovi i Dolfi.

„Má to jednu nevýhodu,“ pokračoval jsem už trochu omluvněji. „V té Špačkově hale - říká se jí ve městě »Špačkárna« - vydrží jen Špaček a já. A podle všeho i vy, jste zvyklí na zdejší složení vzduchu. Až se vrátíte, přijmeme vás za společníky. Bude nás víc a nebudeme se bát vlka nic.“

„Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil!“ zkusil mě zarazit Dolfi.

„To znám,“ řekl jsem s úsměvem. „A když už jsi přeskočil, nejprve se podívej, do čeho jsi dopadl, třeba ani jásat nebudeš, tak se to dneska říká.“

„Dobrý!“ pochválí ten vtip Dolfi. „Takže jste sem přišli už jen abyste svezli všechny sirotky zpátky pod křídla města?“

„To taky,“ přikývl jsem. „Ale taky nás Špaček poslal pro pár drobností. Víte, snadno se to vypráví, jak se Špačkovi podařilo, jenže nešlo všechno tak hladce. Během Špačkových pokusů mu dost rostlin uhynulo a my máme za ně dovézt jiné. A taky mě poslal pro zdejší bahno. V pozemské půdě se zdejším rostlinkám daří o poznání hůř a bahna má Špaček málo. No a kromě toho...“

Nevím proč, ale začala se mi znenadání hrozně točit hlava.

Podíval jsem se rychle na Ulriku, ale ta se motala ještě víc.

„Je nám nějak blbě...“ řekl jsem ještě.

„Nepili jste něco u těch modrovlasých?“ vyskočil Dolfi. „Něco... hodně eklhaft?“

„Jo, daly nám napít něčeho hnusného,“ přiznám.

Alfréd vyskočil a rozběhl se do další jeskyně, ale obratem se vrátil s modrou flaštičkou, zřejmě také ze zdejší měchuřiny.

„Napijte se toho oba, rychle!“ podává mi ji.

„Co je to?“ ptám se ho, ale už se mi k tomu plete i jazyk.

„Protijed!“ uzemní mě Alfréd. „Nemluv a spolkni to, ksakru!“

„Dejte nejdřív Ulrice!“ odmítám to.

„Ta dostane taky!“ ujišťuje mě Alfréd.

Mrknutím oka vidím, jak Dolfi objímá Ulriku a snaží se nacpat jí do pusy podobnou flaštičku, přestanu se tedy šprajcovat a napiju se. Tahle tekutina je neutrální, anebo už její chuť nevnímám, ale motání hlavy nějak neustupuje. Jezinky - anebo snad jeskyňky, když bydlí v jeskyních - rychle přinášejí kupu ovoce a nějaké balónky se šťávičkami, Alfréd mi je cpe jednu po druhé, Dolfi totéž s Ulrikou, proboha, co to vlastně bylo?

„Ty modré nás chtěly otrávit?“ ptám se mezi dvěma doušky sladké šťávy.

„No - otrávit úplně snad ne,“ zmírňuje to Alfréd. „Ale po tom jejich nápoji byste upadli do dlouhotrvající strnulosti a mohly by si s vámi dělat, co by je napadlo. Nejspíš by vás chtěly někam odvézt, už přece signalizovaly, ať přiletí jejich vzducholoď.“

„Vy těm jejich signálům rozumíte?“ vykulím na něho oči.

„Tož to je trochu složitější,“ povídá Alfréd. „My nerozumíme ani jejich řeči, ani signálům. Ale máme tu »naše« jezinky, které rozumí všemu. A ty nám to přeloží.“

„Přeloží? Ony umí mluvit?“ divím se.

„Kdo říká, že jde o řeč?“ usměje se Alfréd. „Jsou to spíš takové hieroglyfy, ani písmo to není, prostě si vzájemně malujeme obrázky, něco jako komiks beze slov. Když chceš, porozumíš tomu.“

„Ale to je přece báječné!“ říkám.

Hlava se mi přestává motat. Protijed tedy začal účinkovat, asi chvilku trvá, než se dostane ze žaludku do krve a s ní do hlavy... a také Ulrika už sedí pevněji, Dolfi ji přestal objímat, nebylo to tedy objímání z vilnosti, ale zajištění, aby nepadla na zem, mají tu velice hezké dlaždičky, ale jistě tvrdé jako křemen...

To jsme zase něčemu utekli!


Když Ulrika pochopí, že jsme se málem stali obětí modrovlásek, začne lamentovat. Co je to za potvory, že nás chtěly otrávit? A proč jsem ji mezi ně zavedl...

„Vlezla jsi sem sama, děvucho!“ vyčte jí tvrdě Dolfi. „Tobě nedošlo, že tady jde občas o krk? Máš jen co jsi chtěla!“

„Nehubuj ji, Dolfi!“ zastane se Ulriky Alfréd. „Taky jsi nevěděl, co jsou zač, ani já a Špaček, dokud se neprojevily! Tady Ludva je jistě považoval za přátelské tvory, jako jsou ty naše.“

„No - mě málem ještě na konci minulého pobytu odvezly,“ přiznal jsem. „To mě zachránil Špaček, na toho to tak nepůsobilo.“

„Špaček zřejmě neochutnal jejich drogy,“ upřesnil mi to Alfréd. „Máš kliku, chalane, mohlo to dopadnout hůř. K vašemu štěstí dnes modrovlasé signalizovaly, aby sem přiletěla vzducholoď pro dva cizince - no a když nám to ty naše namalovaly, Dolfi pro vás hned běžel. Kdyby v tom nebyla zmínka o cizincích, nevím, nevím, jak byste dopadli...!“

„Vy už jste se s nimi taky nepohodli?“ ptám se ho.

„Taky, chlapče, taky,“ vzdychne si Alfréd. „Zpočátku se tvářily přátelsky, až postupně jsme je prokoukli. Jenže to už z nás vytáhly všechno co potřebovaly. A pak už to nešlo vzít zpátky.“

„Něco jste jim dali?“ zajímal jsem se.

„Spíš jsme je něco naučili,“ upřesňuje to Alfréd. „Naučili jsme je stavět vzducholodi. Vědět, k čemu to povede, radši bych si hubu zašil!“

Květy helioslunečnice nepotřebují stonek - vznášejí se.

Květy helioslunečnice nepotřebují stonek - vznášejí se.

„Počkat!“ zarazil jsem se. „Vzducholodě nejsou jejich vynález?“

„A kde by byly?“ ušklíbne se trochu smutně Alfréd. „Cožpak tady může někdo vzducholodě vynalézt? Civilizace jezinek na to prostě nemá. Je sice pravda, že vzducholodě jsou tady ideální dopravní prostředek, ale chybí jim spousta znalostí než aby je to napadlo. Vezmi si helioslunečnice! Pro jezinky květiny bez užitku - jíst se nedají, chutnají odporně jak pro nás, tak i pro ně, a že každý květ pluje vzduchem a s kořeny ho spojuje jen takový nanicovatý provázek, to jim nic neřekne. Když za ten provázek zatáhneš, květ si můžeš přitáhnout až dolů, ale když ho pustíš, zase se vznese a provázek napne... až když v něm uzrají semínka, květ se utrhne, vznese se nad mraky. I ve zdejším slabém vzdušném proudění odletí dost daleko, než pukne a semínka rozsype po kraji. Je to takový letecký způsob roznášení semínek, na Zemi to znáš u pampelišek, létají i vrtulky javorů... jenže tady není přízemní vítr, ani pampeliškám by to nestačilo. Tenhle způsob vzduchoplavby to parádně obchází, ale jezinky to nikdy nezajímalo.“

„To je ani netrkne, když se ty květy vznáší nahoru?“

„Co by je mělo trknout?“ opáčí Alfréd. „Vznesou se nahoru a zmizí v oblacích. A někde jinde pak začne z nebe pršet roj vrtulek. Kdo by si to spojoval dohromady? Tož my máme jisté povědomí o balonech, na Zemi se vzduchoplavba vyvíjela desítky let, ale i ten obyčejný neřiditelný balon se u nás nevznáší jen nahoru a dolů, ale - a to především - do stran, jinak by to nemělo smysl. U nás je vítr silnější a projevuje se až dolů, ne jako tady, kde je trocha proudění až nad mraky. A teprve vzducholoď s vesly má tady smysl, jenže to chce použít příliš mnoho vynálezů najednou. Jezinky na to prostě nikdy neměly.“

„Takže - vzducholodi jste tady začal stavět vy?“ dožaduji se potvrzení.

„Začal,“ přizná Alfréd. „A pořád jsem trochu napřed, proto se sem už ty modrovlasé neodváží a drží se v uctivé vzdálenosti, až poslední dobou jejich drzost vzrostla. Ale málo platné, když už se to naučily, nedá se to vzít zpátky. Teď jim to pomáhá i proti naší vůli. A to se ví, mezi sebou si to předávají i bez nás. Tomu nezabráníš.“

„My jsme jim taky pomáhali, když u nás havarovaly!“ došlo mi. „Vědět to co teď...“

„Z toho si nic nerob, chalane, já jim taky naletěl,“ utěšuje mě Alfréd. „Máš zřejmě pořádnou kliku. Neodvlekly tě, naopak dostal ses až k nám. A navíc s úkolem vyhledat ztroskotance jako jsme my a nabídnout jim repatriaci do vlasti. Já už jsem s návratem ani nepočítal, proto jsem se tu začal zařizovat natrvalo, ale když mi nabídneš návrat, beru všema deseti. A naopak ti tady mohu pomoci. Vyhledávat ztroskotance ve zdejších džunglích by byla příšerná fuška. Vzducholodí to bude jistě snadnější. Nabízím ti tedy svůj poslední model vzducholodě i s posádkou. Bereš?“


Alfrédův poslední model vzducholodě ležel ve složeném stavu v boční jeskyni. Vynosit ven všechny díly byl úkol pro jezinky, sestavení jsme se chopili my. Alfréd vše dirigoval, ale sám také přiložil ruku k dílu. Nejprve jsme složili palubu, upletenou skoro stejně jako měly ty modrovlasé, jen naše sedačky byly větší. Veslovat měli vždy dva a měli jsme se při tom střídat. Jen konstrukce na zádi mi nic neříkala. Připomínala vícehlasou píšťalku, několik píšťal tu leželo vedle sebe, jenže u píšťaly je pro každý tón jiná délka, tyhle byly stejně velké a nebyly to píšťaly, prostě jen na obou koncích uzavřené kusy zdejšího bambusu.

Obal vzducholodi se, stejně jako u té, co měly modrovlásky, napínal na pružnou konstrukci, ale pak nastoupil rozdíl největší. Alfréd měl pár balonetů s bahenním plynem jen uprostřed, kdežto dopředu i dozadu začaly jezinky přinášet květy.

Tohle že je slunečnice nebo nedejbože kopretina? Botanici, vraťte diplomy!

Tohle že je slunečnice nebo nedejbože kopretina?
Botanici, vraťte diplomy!

Ano, přesně ty květy z Woinichova rukopisu, které pozemští odborníci považovali buď za slunečnice, nebo spíš za obyčejné kopretiny, protože slunečnice pocházejí z Ameriky a v době psaní rukopisu neměl nikdo v Evropě o Americe ani tušení. Ovšem páni botanici, to jste si tedy uřízli ostudu! Splést si helioslunečnici s kopretinou, to může jen korunovaný vy-víte-co. Mají snad slunečnice nebo kopretiny tak podivný tvar listů? V zájmu vědy jste měli čestně přiznat, že je neznáte! Nákres ve Woinichově rukopisu ukazoval mladou helioslunečnici, ještě rostoucí na stonku dole u listů. Čím je ale starší, tím víc se stonek protahuje a ztenčuje, až se změní v dlouhý šlahoun, spojující květ s rostlinou i na dva metry. Pak uschne, odlomí se a květ se vznese...

Jezinky podle Alfrédových pokynů skládaly vznášivé květy do konstrukce a přivazovaly je.

„To ale můžeš létat jen v době květů!“ obrátil jsem se na Alfréda s malou poznámkou.

„V pořádku,“ odvětil. „Jen v době květů - tož po celý rok. Zapomínáš, že tady nejsou roční období a tyhle květy kvetou pořád!“

No jo, měl pravdu. Napadlo mě, že to Špačkovi přidělá nejednu vrásku, až na Zemi nastane zima a všechny »zakejvalkové« rostliny budou vyžadovat stálé léto. Nejde jen o teplotu, ale také o sluneční svit. Až se vrátíme, musím mu to připomenout.

„Helioslunečnice mají nižší vztlak než odpovídající objem balonetů s bahenním plynem,“ poučoval Alfréd nás nováčky. „Takže jich musí být víc a protože nemají takový rozsah vztlaku, je vzducholoď při stejné nosnosti asi o deset procent objemnější. Naštěstí neslouží k přepravě železa, tak nám to stačí. Zato mají velkou výhodu, nejsou hořlavé a vzducholodi nehrozí požár. Ten by byl u mé původní konstrukce opravdu nebezpečný.“

„Požár?“ nedokázal jsem potlačit údiv. „Copak tady něco hoří?“

„Jistě - a jak!“ odvětil Alfréd. „Samozřejmě nehoří rostliny nasáklé vodou, a je jich většina. Nicméně jsou tu i hořlavé rostliny. Neslyšel jsi ještě na Zemi pojem »plavuňový květ«?“

Přiznal jsem, že mi to nic neříká.

„Taky se mu říkalo »bengálský oheň« neboli »bengál«,“ pokračoval Alfréd. „I když to není přesné, protože pravý »bengálský oheň« je chemický. Podobně hořlavé jsou zdejší květy vodního leknínu, přesněji jen jejich tyčinky. Jsou přímo pokryté skoro čistým bílým fosforem. Pod vodou to nevadí, ale když se ocitnou na suchu a voda se odpaří, fosfor se stykem se vzduchem zažehne a »fosforka« vzplane.“

„Ale pod vodou to snad vzducholodi vadit nemůže,“ namítl jsem.

„Vidíš ty válce na konci paluby?“ ukázal Alfréd na kusy bambusu, co mi prve vrtaly hlavou.

„Co je to?“ zeptal jsem se dychtivě.

„Pohonné rakety,“ řekl Alfréd. „Každá nás přenese o dva až čtyři kilometry. Když odstraním poměrně tenké víko vzadu, voda vyteče, do válce vnikne vzduch, »fosforky« vzplanou a raketový plamen žene vzducholoď i bez veslování. Vydrží to jen ty dva až čtyři kilometry, ale je to rychlejší než vesla. Dozadu se jich vejde jen šest, ale výměna není složitá a další si povezeme ve vaku na palubě. To je, panečku, jinší fofr! A tohle už jsem potvorám modrovlasým nedal a nedám.“

To ovšem vypadalo nadějně. Konečně řiditelná vzducholoď! A s motory! I když to jsou rakety na krátkodobé použití, tak trochu podobné startovacím raketám moderních letadel.

„A co ty vaky uprostřed?“ šťourám až do detailů.

„Sešněrováním balonetů se řídí vztlak,“ vysvětluje mi trpělivě Alfréd. „Starší modely mých vzducholodí, se kterými ses nejspíš setkal i u modrovlásek, mají šněrovací všechny balonety. Jenže se ukázalo, že stačí šněrovat jich jen pár a rovnováhu to zajistí. To mi umožnilo nahradit většinu plynových balonetů nehořlavými, ale neřiditelnými helioslunečnicemi. Nějaká řiditelnost je ovšem nutná, proto jsou balonety na plyn aspoň uprostřed.“

„A co když budeme muset vzít někoho na palubu?“ starám se. „Stačí na to těch pár?“

„Proto tu máme i pár balvanů,“ ukazuje mi je Alfréd. „Když naložíme větší váhu, odhodíme nějaký balvan a zbytek dorovnáme šněrováním.“

Má to zkrátka vymakané. Posádku vzducholodi tvoří kromě nás čtyř lidí ještě šest jezinek z Alfrédovy osady. Jsou vycvičené na jeho signály a ve vzducholodi se vyznají. Umí za letu šplhat po obalu, opraví i drobné závady, například zašmodrchané řídící provázky. Alfréda si váží, není to pro ně neobvyklý domácí mazlíček, ale šéf. A jeho slovo - i signály - proto platí.

Zatímco pokračuje zaplňování obalu vzducholodě helioslunečnicemi, souběžně se na palubu nakládá materiál. Většinou jde o potraviny a nápoje, nejen pro lidi, ale i pro jezinky. Pár vaků ale obsahuje i jiné potřeby. Jsou zde náhradní rakety a zbraně. Základní zbraní vzducholodi jsou - světe zboř se - moje homérské luky! Pravděpodobně mezi nimi nebude ten můj původní, kdoví kde je mu konec, jenže jezinky, které mi s ním tenkrát pomáhaly, si technologii výroby nenechaly pro sebe. Alfréd při spatření nákresů zavětřil - a nechal si vyrobit nejen několik luků, ale i hromadu svazků šípů. I ty se podobají těm mým, ale ve »zbrojním vaku« jsem objevil i hroty, jaké jsem nenavrhoval. Například »kladivový«, kterým by se daly na dálku zatloukat hřebíky. Nebo píšťalkový, který letí a hvízdá. Alfréd a Dolfi měli zkrátka spoustu času i náladu na experimenty.

„Cestou se zastavíme u Wolfiho,“ říká Alfréd. „Stráží přístup k naší jeskyni, ale budeme ho potřebovat při hledání dalších lidí. Je to náš klíčový hráč.“

Jezinky nám uspořádaly velkolepou hostinu na rozloučenou. Je večer, brzy ráno vyrazíme, den je tu krátký.

Mně a Ulrice Alfréd přidělí separátní jeskyni, ale nejsou tu dveře, jen jakési závěsy, kromě toho je Ulrika zničená a bude lépe, když si pořádně odpočine. Máme tu nafukovací lůžka, leží se na nich měkce a pohodlně, zkrátka oba rychle usínáme, jen jsem stihl před ulehnutím Ulriku měkce pohladit a zašeptat jí pár povzbuzujících slovíček.

„To nejhorší máš za sebou, Uli, zlatečko moje!“

„Kéž by!“ zívne Uli. Takže jdeme spát.


Ráno nás Dolfi budí ještě za tmy. Jezinky se s námi loučí. Většina jich zůstane v jeskyních. Modrovlasé se tomuto kraji vyhýbají, ale pro všechny případy Alfréd své jezinky učil střílet z luků - pochopitelně menších než naše. Luky jsou ve zdejší džungli velice účinné zbraně a modrovlásky to vědí. Přišly tu prý i o jednu vzducholoď.

„Prostříleli jsme jim balonety a vzducholoď šla k zemi,“ popisoval mi to Dolfi. „Nebyl to tak prudký pád, posádka po dopadu vyskákala a rozprchla se, ale pochopily, že je ani vzducholoď před námi neochrání.“

„Má to jednu nevýhodu,“ řekl jsem. „Ze vzducholodi není vidět, co se děje dole. Džungle většinu přikrývá. Jak tam chcete najít lidi?“

„Nepotřebujeme vidět, ale slyšet,“ řekl Alfréd. „A totéž platí pro lidi dole. Lidé dole nás pod hustým porostem neuvidí a třeba by je ani nenapadlo dívat se nahoru. My musíme být především slyšeni a to na dálku.“

A nemyslel tím jen obrovské hlásné trouby, zavěšené na dosah od každé sedačky. Brzy jsem se měl přesvědčit i o užitečnosti pana Wolfiho, strážce jedné pozemní přístupové cesty k jeskyním.

Kterého vezmeme na palubu jako prvního. Je to náš klíčový hráč, i když to zatím nechápu.

Pochopím to ale rychle.

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 17:41