Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vzducholodí vpřed!

Příprava k odletu připomínala hemžení mravenců, ale na konci tohoto snažení vzducholoď napínala kotevní lana, připravená vyrazit.

„Tak jedém!“ zavelel Alfréd. „Pusťte všechno!“

Legendární povel vzduchoplavců. Poslední lana odvazovaly jezinky, které zůstanou v jeskyni. Kupodivu jsme vůbec neřešili vaky zboží, uskladněné v Kejvalce, ale nepovažovali jsme je za příliš důležité. Napřed povinnost, potom zábava. Napřed záchrana lidí, potom kšefty.

Pokud bude ještě s čím kšeftovat a modrovlásky si zboží nerozeberou, stejně jako si rozebraly obsah vaků, připravovaných Dolfim přímo v Kejvalce.

Potvory zlodějské! Ale to nic, nějaké zboží je připravené i v jeskyních, Dolfi s Alfrédem se rozhodli dopravit je ke Kejvalce vzducholodí až to bude potřeba. Pak už to nikdo nerozkrade.

První úsek cesty letíme nízko, pod vrcholky skal. Není to daleko, nemá cenu stoupat vysoko nad skály a pak hned zase klesat. Alfréd vyslal za Wolfim posla a jezinka mu už přinesla odpověď. Wolfi je připravený, těší se na výpravu.

Skály a mlha...

Skály a mlha...

Vesluji já a Dolfi, Alfréd zatím ukazuje Ulrice různé orientační body dole, i když Uli očividně nic nechápe, ale aspoň se na Alfréda mile usmívá. Kapitán Alfréd ji pověřil funkcí pozorovatelky, když už ji vynecháme z galejí. Žena veslovat nebude, je nás na to dost - čtyři chlapi! U kormidla sedí jezinka, kapitán Alfréd bude střídat veslaře. Jezinku u kormidla jsem v první chvíli považoval za zbytečnou, zatáčet se dá přece i jednostranným veslováním, ale brzy pochopím, že je to omyl.

Proplouváme kolem vysokých skalních sloupů, pak zastavujeme. Uletěli jsme sotva čtyři kilometry a ke všemu klikatě, to opravdu není na raketový pohon. Odhadl bych, že dole po zemi by to byl pro nás celodenní výlet, jezinka to však uběhla za tři hodiny. Jezinky jsou ovšem rychlejší a obratnější. A to se podle Alfréda cestou stihla naobědvat, připomenu, že jezinky jedí jen jednou denně a to od rána do večera.

Přistát se tu nikde nedá, vegetace pod námi je jako jednolitý koberec, ale Alfréd spouští na laně z výšky kotvu, na ní stojí jezinka dirigovaná Alfrédovou kapitánskou píšťalkou a zachytí ji dole o nějaké pevnější stonky. Dalšími dvěma rumpály spouštíme dolů na jedné straně paluby hák a na druhé sedačku pro Wolfiho. Alfrédova píšťalka mezitím signalizuje jezinkám, aby odkulily jeden zátěžový balvan na zadní stranu a shodily ho přes palubu. Kotevní provaz se napne.

Sedačku chápu hned a hák vzápětí.

Na mé straně je dole hák a když provazem někdo zdola trhne, začnu rumpálem usilovně točit a zvedat náklad nahoru. Jde to lehce a brzy se nad listy rostlin zvedá něco, co připomíná starodávný gramofon s velkou troubou, až na to, že těch trub je tam šest, uspořádaných do vějíře. Je to lehké, točím o sto šest a zakrátko je ten předmět na dosah. Alfréd se nákladu chopí a vyzvedne ten divný stroj na palubu. Provaz s hákem je omotaný kolem a hák je zaklesnutý o provaz, rozmotat to není problém a Alfréd přístroj umisťuje před jednu velkou prázdnou sedačku - zřejmě s Wolfim předem počítal, i s jeho přístrojem, který tu má připravené místečko, kam ho Alfréd přivazuje provazem.

Mezitím se ale kotevní provaz uvolní úplně a Dolfi si žádá mou pomoc ke druhému rumpálu. Tady je náklad těžší. Na sedačce sedí další úplně šedivý chlap, to bude jistě Wolfgang, neboli Wolfi. Alfréd mezitím šněrováním vzducholoď vyvážil, pak zapíská jakýsi signál a vytahuje nahoru kotvu i s jezinkou, která ji dole připevňovala. Wolfi je těžší, ale za chvilku je nahoře i on a můžeme letět.

Nejprve se ale musíme představit a i Wolfiho zaskočí přítomnost Ulriky. Málo platné, je první ženou na téhle straně Kejvalky a starší chlapi nezískali patřičný model chování na nudistické pláži Štěrkovny. Za jejich časů nebylo myslitelné vidět na veřejnosti nahatou ženskou, tenkrát měly ženy i koupací úbory cudné až běda a teď najednou mladá, krásná nahá dívka uprostřed drsných lodníků, vlastně vzducho-lodníků, to tenhle svět ještě neviděl!

Ale co, zvykli si Alfréd i Dolfi, zvykne si i Wolfi.

Teprve v pěti jsme plná posádka. Dva a dva budou veslovat, Ulriku z galejničiny vynecháme, zato bude pozorovat a hlavně - poslouchat. Alfréd nechá vzducholoď vystoupat výš, až nad vrcholy nižších skal, pak ji nasměruje a všechny varuje:

„Připoutejte se a nekuřte!“

Kouřit sice není co, snad leda duffo, ale těch máme málo, takže si je schováváme na pozdější časy. Ale s připoutáním to Alfréd míní vážně. Mimo nás varuje i jezinky, jeho píšťalka vydá sérii krátkých tónů a jezinky se rychle usazují každá do své sedačky a opravdu se připoutávají. Nezbývá nám než je napodobit, sem by se hodily skvělé zacvakávací automobilové pásy, ale buďme rádi, že tu jsou aspoň provazy. Alfréd naposledy zkontroluje, zda jsme dobře připoutaní, u Ulriky je to pro něho obzvláštní příležitost, ale pak přejde na zadní stranu paluby - a odvíčkuje raketu.

Pak se sám vrhne na palubu a připoutá se i on.

Ze své veslařské sedačky vidím dozadu skvěle, veslaři na rozdíl od pozorovatelky Ulriky sedí ke směru letu zády, ale pár vteřin se nic neděje. Pak to ale začne! Z rakety vyšlehne dlouhý plamen a vzducholodí to smýkne vpřed. Maně jsem si vzpomněl na piloty letadel na palubách letadlových lodí, jak si těsně před startem opřou hlavy do opěrek, než je katapult vymrští nad moře. Tohle není tak horké, nicméně není to ani velká pohoda. Paluba vzducholodi se nejprve zhoupne vpřed, jak těleso s balonety a helioslunečnicemi nedokáže hned nabrat rychlost, ale tím to nekončí. Raketa nehoří klidným tahem, ale kašláním, dlouhý plamen uhasíná, paluba se zhoupne dozadu, pak raketa vyplivne další jazyk ohně a vzducholoď se houpe jako za vichřice. Proč to tak hoří? Asi to bude vodou. Raketová směs je plná vody, když vzplane, voda se mění v páru jen v místě, kde to hoří. Dál v trubce je fosfor pořád ve vodě, takže plamen uhasne, pak to asi nějak zabublá, chytí další porce hořlavin, následuje další dlouhý plamen a tak to cyklicky pokračuje. Klidný plamen by vzducholoď tlačil klidně, tohle ji rozhoupává čím dál víc. Nejhorší je, když se cykličnost strefí do rezonance kymácení vzducholodě. Slabá síla v rezonanci rozhoupá houpačku nejvíc a tohle je přece také jakási houpačka! Mohlo by nás to rozhoupat, až bychom se smíchy neudrželi.

Pochopil jsem, proč je na palubě všechno pevně přivázané. A taky proč vzducholoď potřebuje jezinku u kormidla. Během tahu rakety nejsou vesla vůbec nic platná a jedině kormidlo zaručuje, že se v plné rychlosti nenapasujeme do skal. Už protože je skoro vyloučeno, aby všechny rakety táhly přesně do těžiště, takže vzducholoď má skoro vždy sklon zatáčet. Udržovat zadaný kurs je naštěstí pro jezinku úloha snadná a navíc zodpovědná, přímo cítím, jak se jezinka nadýmá důležitostí.

Konečně raketa dohoří. Vzducholoď ještě setrvačností pluje vpřed, teď už ale klidně, jak se na vzduchoplavbu sluší a patří. Pozvolna zpomaluje. Bambusové těleso vyhořelé rakety je na několika místech zčernalé, ale vydrželo, plamen neprorazil jinam než dozadu. Alfréd je odváže od »raketové plošinky«, prázdnou raketu shodí přes palubu a připevňuje na její místo náhradní raketu vytaženou z velkého vaku.

Máme opět šest raket a jestli nás ta jedna popohnala tak čtyři kilometry, dělá to čtyřiadvacet kilometrů. To bychom opravdu veslovali dlouho a nechci vědět, kolik dní by nám to trvalo pěšky.

Wolfi teď něco kutí se svým strojem. Nejprve pohybuje menším měchem a čerpá vzduch do velkého zásobního měchu. Když je měch jako kulička, přestane čerpat další vzduch a začne mačkat nějaké klávesy. A z trumpet se ozývá břeskná melodie. Varhany! Zdejší varhany!

Po několika tónech zpozorním. Co je to? Tuhle melodii přece znám!

»Co ten ptáček jarabáček nad námi lítá?« nese se nad džunglemi »zakejvalkového« světa. »Co to nese za novinku, že nic neříká?«

Varhany hřmí jako celá dechová kapela, chybí jim jen buben. Měli jsme vzít na palubu nějaké židle z jeskyně, na ně by se dalo bubnovat! Ale v této chvíli je to jedno. Česká melodie musí chytit za srdce každého Čecha. Jenže jednou písničkou splaskne měch varhan skoro na polovinu, Wolfi musí přestat hrát a opět se chopit nafukovacího měchu.

My mezitím posloucháme, jestli se zdola neozve odpověď. Každého chlapa přece napadne, že je třeba odpovědět! Nepotřebuje ani varhany, stačí pořádně zahulákat, všichni tu mluvíme basem a nízké tóny se nesou daleko. Varhany nikdo nečeká, zato jsou silnější než lidský hlas. Odpověď může být proto slabší, neboť ji dychtivě očekáváme a všimneme si jí.

Džungle pod vzducholodí je ale tichá. Nic se v ní nepohne, nic nepípne. Takže tu nikdo není. Co se dá dělat, poletíme dál. Ale před dalším raketovým skokem dá Alfréd otevřít velký měch plný ovoce, jezinky se musí najíst a napít - a my se pochopitelně svezeme s nimi.

Bylo by asi příliš velké štěstí najít nějakého ztroskotance hned na první zastávce. Na palubě proto nevládne zklamání, ale spokojenost. Vzducholoď ukázala své kvality, varhany zvyšují šanci, že nás dole nikdo nepropásne, teď jen mít trochu štěstíčka při hledání.

„Kolik chlapů může v tomhle světě pobíhat?“ ptám se během ovocné hostiny místních.

Alfréd, Dolfi i Wolfi začnou vzpomínat, kolik krajanů sami viděli a o kolika jen slyšeli. Musí vyloučit ty, které si pamatují oba nebo dokonce všichni tři. Ale zdá se, že jich sami viděli kolem dvaceti a slyšeli o takových padesáti, to však už mohou být jen »Staré pověsti jezinčí«. Je jasné, že všechny na vzducholoď nepobereme, ani se nevejdou do měchů »vláčku«. Bude nutné vypravit se sem ještě několikrát, ale v dobrém rozmaru, jak to jde, mi to ani nepřipadá tak obtížné, jak jsem si to maloval ještě ve městě. Dáme si ještě na závěr duffo, Ulrika také, tohle přece není tabák a ve městě duffní ženské i chlapi, jen je to tam vzácnější než tady.

A konec hostiny, letíme dál...


Druhá raketa kašle jako první, ale v jiném rytmu. Často přijde šťouchanec v protifázi, takže nás nerozhoupává, ale naopak uklidňuje. Přerušovaný režim hoření zřejmě zapříčiňuje konstrukce rakety, ale každá se přitom chová jinak. Je to jasné, ty rachejtle jsou co kus to originál, i kdyby je chtěli vyrábět stejné, určitě stejné nebudou.

Rachejtle dohoří, Alfréd ji kopnutím shazuje dolů. Dál budeme veslovat. K veslům sedá Dolfi s Alfrédem, proplétáme se nějakými členitými horami, na rakety to není. Zatím se snažím vydolovat nějaké informace z Wolfiho. A už si všichni tykáme.

„Hlídal jsi přístup k jeskyním?“ ptám se ho. „Proti komu?“

„Proti modrovlasým jezinkám,“ odvětí. „Víš, naše jezinky jsou v podstatě hravá, bezelstná a upřímná stvoření. Ani v obchodě neznají faleš. Možná mají jiné hodnotové stupnice než my, ale je na ně spolehnutí. Ne tak ty modrooké. Ty lžou, podvádí a kradou. Když získaly vzducholodi, není s nimi už vůbec k vydržení. Moje stráž byla na nejvíce ohrožené cestě k Alfrédově jeskyním. Tudy začaly v posledních letech podnikat své loupežné nájezdy. A tak tu cestu před nimi hlídám.“

„A co bys dělal, kdyby se tam objevily?“ vyzvídám dál. „Zburcoval bys asi Alfréda a jeho obyvatele a ukryl se před modrovláskami, ne?“

„Ne, já bych se jim postavil,“ odpovídá vážně Wolfi. „Už se to párkrát stalo. Proto se poslední dobou touto cestou neodvažují. Ale slyšel jsem, že se vyrojily u Kejvalky!“

„Ano, zabraly pro sebe Špačkovo Hnízdo,“ sdělil jsem mu. „Ale jak by ses jim postavil? Lukem a šípy?“

„Ne, varhanami,“ odvětí Wolfi.

„Jako - že bys je omámil tou hrou jako Sirény Odyssea zpěvem?“

„Podívej se!“ ukazuje mi na varhanech. „Tady ta klávesa je podepřená kostkou, aby se nedala nechtěně stisknout. Když ale kostku odstraním a klávesu stisknu, ozve se hodně vysoký, skřípavý tón. I pro nás je v téhle síle nepříjemný. Jezinky to ale vyloženě udeří. Rychle padají do bezvědomí a kdybych ten tón hrál dost dlouho, nejspíš by je to i zabíjelo. To nedělám, ale dokud jsou bez sebe, odeberu jim všechny bodné, řezné a sečné zbraně a když se proberou a zjistí, že jsem je odzbrojil, obvykle je to obrátí na panický útěk. Tady na Alfrédově vzducholodi ale musím mít tuto zbraň nějak zajištěnou, proto ta kostka pod klávesou.“

„Bojíš se, že by to zasáhlo i ty naše?“

„Asi tak,“ přikývl a zase začal malým měchem pumpovat vzduch do velkého. „Mám tu sice pár chráničů uší, které bych těm našim mohl dát, aby je před zvukem chránily, ale to by nemohly poslouchat Alfrédovy signály, takže je lépe mít to jen v šuplíku. Znáš to - kdyby bylo nejhůř...“

„V tom případě jsem pro, aby tam ta kostka zůstala,“ řekl jsem. „Že tě to vůbec napadlo, dělat takovou psychozbraň?“

„Protože... tu píšťalu jsem nedělal já,“ odvětil Wolfi. „To je moje válečná kořist, stejně jako ty chrániče sluchu pro jezinky. Původně jsem hlídkoval se čtyřmi našimi jezinkami. Pak nás přepadlo takové menší komando. Mimochodem, tenkrát to nebyly modrovlasé, ale zelenovlasé, zřejmě patří nějakému jinému klanu. Naše jezinky to rázem vyřídilo, jenže na člověka ten tón nemá tak zničující účinky, takže jsem se jim postavil s ozubenou palicí - naštěstí včas pochopily, že poměr sil není pro ně příznivý a daly se na útěk. Zůstala mi po nich jen píšťala a chrániče. Od té doby strážím sám, tu píšťalu mám vmontovanou do varhan, které mají větší plíce než já. Tím se z ní stala nebezpečná zbraň - alespoň proti jezinkám. Zelené jsem tu už neviděl a modré spolehlivě zaháním.“

„Pro nás je užitečnější ten »ptáček jarabáček«,“ přiznal jsem.

„Jistě,“ souhlasil Wolfi. „Teď se to zrovna krutě hodí. Předtím jsem si na ty varhany hrával jen tak pro sebe, párkrát jsem jimi zahnal vetřelce, ale tohle využití se mi líbí nejvíc.“

Dopumpoval, sáhl do kláves a vzduchem mezi skalami se s ozvěnami opět rozezněla jásavá melodie »jarabáčka«.

Vzduch ovšem brzy došel a Wolfi začal opět pumpovat. Jenže v té chvíli jsem uslyšel z velké dálky jakési halekání.

„Ludvo, Alfréde!“ vykřikla v té chvíli - byť strašlivě hlubokým kontraaltem - Ulrika. „Ticho, někdo nám zdola odpovídá!“

Wolfi přestal pumpovat, Dolfi s Alfrédem přestali veslovat. Vzducholoď se zahalila do ticha, že by byl slyšet pád špendlíku.

„Hahou! Hahou! Hahou!“ ozvalo se z dálky.

Alfréd okamžitě zapískal a jezinka stočila kormidlo, až vzducholoď ostře zahnula vpravo mezi dva vysoké skalní sloupy.

„Je to ještě nejmíň sto metrů!“ řekl Alfréd. „Dolfi, zabereme!“

Vzducholoď opět vyrazila za tím zvukem. Nebylo pochyb. Už podle vokálů, které jezinky nejsou schopné vydávat.

Je tam člověk!

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 17:41