Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Svědek zkázy

Alfréd šněruje balonety s metanem a vzducholoď klesá dolů. Nacházíme se mezi vysokými skalami, ale dole je džungle hustá jako koberec. Najednou si Ulrika všimne, že z jednoho místa se jeden po druhém vznášejí k mrakům květy helioslunečnic.

„Tam je!“ ukazuje Alfrédovi.

Je to vlastně logické. Čím má dát člověk dole znamení těm nahoře? Oheň po ruce nemá, křik se mezi skalami všelijak odráží, takže není znát, odkud se nese, zbývá mu třást vegetací... anebo ho napadne trhat a vypouštět helioslunečnice. Prima nápad! Řetízek vznášejících se květů na něho už z dálky ukazuje jako ukazovátkem.

Alfréd zapíská, jezinka stáčí kormidlo, veslaři zaberou trochu nesymetricky a vzducholoď se nemotorně otáčí. Pak už zbývá jen několik rázů vesly a jsme nad tím místem, odkud helioslunečnice vyletovaly. Alfréd navrhne střídání veslařů, já s Wolfim vklouzneme k veslům, aby Alfréd mohl vstát a chopit se velké hlásné trouby.

„Je tam dole někdo?“ zahřmí hromovým basem.

„Tuná! Tuná!“ někdo dole lomcuje velkými listy. Přistát se tady nedá a Alfréd se nehodlá zdržovat ani s kotvou.

„Zveme vás k nám na palubu! Pojďte si popovídat!“ navrhuje tomu dole. „Spustíme vám na laně sedačku, nasedněte a držte se!“

A to už Dolfi hbitě roztočí rumpál, prázdná sedačka rychle klesá, až se ponoří mezi listy. Dole ji něco zatěžká. Alfréd píšťalkou zatrylkuje a jeho jezinky uvolňují šněrování balonetů, aby zvýšily vztlak. Na laně je další váha a Alfréd i Dolfi točí rumpálem, nečekají ani na vyvážení vzducholodě, která pod další vahou pomalu klesá dolů. Konečně se jezinkám podaří vyvážit vztlak, vzducholoď přestane klesat a nad širokými listy se objeví hnědá čupřina zarostlého chlapa, očividně mladšího než dosavadní ztroskotanci. Sedí na prkénku a drží se křečovitě provazu, kdoví jestli nelituje, že se svěřil tak nejistému výtahu.

Postupně se ale uklidňuje. Vzducholoď působí majestátně, dodává klid a jistotu. Sedačka unese i tlustší muže, například Wolfi je vyloženě pyknické postavy, tenhle je proti němu střízlík. Teď mi ho zakrývá paluba, ale za chvíli se hnědá čupřina vynoří nad okrajem paluby a Alfréd tomu chlapovi pomáhá vystoupit mezi nás.

„Co jste zač?“ zeptá se Alfréd zachráněného.

„Ja som Jožin Šarkézy!“ hlásí chlap. To ani nevypadá na Čecha, spíš na Slováka, což nám sice nevadí, ale signalizuje to, že se sem za Kejvalku dostal jinou cestou než naší. Vrchní matriarchální velitelství vybírá své odvážlivce nejen podle schopnosti projít »Kanálem«, ale i podle spolehlivosti udržet tajemství. Slováka by tou choulostivou misí těžko pověřilo. Znamená to, že někde na Slovači mají další Kejvalku. Ale to se přece tak nějak předpokládalo. Důležité je, že i bratia Slováci udržují tunel do tohoto světa před naším světem v tajnosti. Jestli jim to přináší také takové výhody, není se čemu divit.

Slušnost velí také se mu představit, postupně si s ním podáváme ruce. Ulrika ho ale, jak jinak, vyvede dost z míry, ale snaží se nedávat to na sobě znát. Přesto je jisté, že tady vidí ženskou poprvé. Samozřejmě když nepočítáme jezinky, to ale nejsou lidi.

„Kde máte Kanál?“ ptá se ho Alfréd.

Jenže Jožin očividně nechápe, co je to kanál.

„Myslím tunel, bránu do tohoto světa...“ upřesňuje Alfréd.

„Jo vy myslítě hojdačku!“ rozsvítí se mu konečně. „Pánia, něhněvajtě sa, ale to tajomstvo ani vlastnej mamě něsmiem vytárať!“

„Dobře, nechte si své tajemství,“ spokojí se tím Alfréd. „Nám stačí vědět, že je další brána až někde na Slovensku.“

„V Uhrách,“ opraví ho Jožin. „V našej osadě sme len my Slováci. Dúfam, že aj vy so zdejšími bosorkami obchodujete, hej? Nětreba o tom tárať!“

„Ale co že jste až tady?“ ptá se ho Alfréd. „Tady už jsou na Zemi Čechy, to jste prošel celou Moravou. Cože tak daleko od vaší... hojdačky?“

„Ja som vyděděnec,“ praví Jožin smutně. „Hojdačka ma něpustila domov. Naši za mňa poslali iného a ja som pre nich zbytočný. Něostalo mi nič iného než sa túlať. Mám svou družinu tunajších bosoriek, dá sa to prežiť.“

„Vy zdejší tvory nazýváte bosorky... my jezinky...“ upřesňuje pojmy Alfréd. „Nechcete se už vrátit na Zem?“

„Chcel bysom, ale hojdačka ma něpustí!“ odpoví mu Jožin. Snaží se nedávat najevo city, ale hlas ho zradí, zní to příliš smutně.

„My jsme přišli na to, jak hojdačku prekabátit!“ sklouzne Alfréd dvěma slovy do slovenčiny, aby mu náš návštěvník lépe rozuměl.

„Ako - prekabátit?“ vykulí na nás Jožin oči.

„Když vás nechce hojdačka pustit zpátky, vlezte si do vaku namísto zboží a nechte se někým přetáhnout,“ prozradí mu Alfréd náš fígl. „Nepokoušejte to zbytečně sem tam, ale budete doma.“

„To idě?“ nedůvěřuje mu Jožin.

„Hojdačka nedovoluje cestu ženským,“ naznačuje mu Alfréd. „Jak myslíte, že se sem dostala tady Ulrika? Nechala se sem přetáhnout ve vaku.“

„To je pravda...“ zamyslí se Jožin. „Baby to tuná něpustí. Pánbožko, ja som němal ženskú už kolik let! Bez ženských je aj raj peklo! A vystačí vám jedna na štyri chlapy?“

To mě zaskočilo. Snad si nemyslí, že Ulrika tady se všemi...

„Ulrika je moje!“ přihlásím se hned. Ještě by ho napadlo, že by Uli mohla vystačit i na pět chlapů, nemrava jeden!

„Vy stě zosobášený?“ ptá se mě Jožin.

„Ještě ne, ale Ulrika je moje!“ ujišťuji ho rezolutně, abych mu vyhnal z hlavy myšlenku, že by si snad s ní mohl užívat.

„Potom je predsa slobodná! Sama si može vybierať!“ nedá se zastavit. A vypne hruď, je od jezinek pochopitelně už dávno patřičně namazaný, kulturista jeden nemravný!

„Zatím je ještě svobodná, ale má mě!“ zdůrazňuji a dávám najevo, že tady legrace končí.

Jenže Jožin pořád mlsně pokukuje po nahaté Ulrice. Snad si nemyslí, že ji okouzlí? Neměl ženskou už kolik let, to bych chápal, ale to ostatní chlapi také ne a přece se neodváží na Ulriku vilně podívat. Na kamarádovo děvče se zkrátka nesahá!

„Co s ním?“ obracím se raději na kapitána vzducholodi Alfréda. „Nemůžeme ho protáhnout Kejvalkou k nám, rozkecal by to. Svoji »hojdačku« neprozradí, ale naši? Já myslím, že mu postačí, co jsme mu prozradili. Může se teď nechat zachránit u nich, ne?“

Jožin ale viditelně zbledne.

„Ja sa němožem vrátit!“ ujišťuje nás. „Medzi nama a našou hojdačkou idě vojna, nědá sa tuná preísť! Vemte ma radšej k vašej hojdačke!“

„Jaká vojna?“ zeptá se ho věcně Alfréd.

„Tam idě vojna!“ opakuje Jožin. „Bombardujú tam, je to o kožu! Preto som predsa utěkal až sem, len abysom bol od toho čo najdalej!“

„Kdo tam bombarduje a koho?“ ptá se ho důrazně Alfréd.

„Zelenovlasaté sa perú s modrovlasatými!“ ujišťuje ho Jožin. „Ale je to masaker. Na obou stranách lietajú tieto vzducholodě a hádzajú na seba horiace fakule. Vozmitě ma k vašej hojdačke, ja naozaj nikomu nič něprezradím, prisahám!“

Podíváme se všichni jeden na druhého.

„Vyhnat krajana, i když Slováka, do války, to by nebylo fér,“ řekne to nakonec za nás všechny Alfréd. „Kdyby opravdu přísahal, že nic nerozkecá... jenže když ho nevrátíme skrz jejich bránu, nikdo se tam nic nedozví. Řekl bych, že by to mělo být důvěra za důvěru. Když nám prozradí, ve které dědině mají jejich hojdačku, vypravíme tam z našeho města posla, aby jim prozradil, jak se dají přetáhnout zpátky jejich trosečníci.“

Vypadá to rozumně, jenže Jožin na nás vychrlí nějaké příšerné maďarské jméno. Tak se prý jmenuje jejich vesnice, či spíš malé městečko, ačkoliv tam podle něho žijí samí Slováci. Podle něho je i to jméno součástí kamufláží. Dá se mu to i věřit.

„Chceš se tedy vrátit zpátky na svět s námi?“ ptá se to Alfréd.

Jožin by snad slíbil i modré z nebe.

„Dobrá, poletíš s námi,“ rozhodne Alfréd.

„A nemohli byste...“ pokračuje ještě Jožin, „nemohli bystě vziať aj moju družinu bosoriek? Predsa ju tu teraz zbabelo nenechám!“

Má to logiku. Když ho doprovázely až sem a staraly se o něho, neměl by je nechat ve štychu. Po krátké poradě vytáhne Alfréd z jednoho vaku černou hladkou kamennou tabulku a začne na ní jedné jezince kreslit obrázkový komiks, aby šla dolů přemluvit Jožinovy jezinky přidat se k nám.

Dřív, někdy za Marie Terezie se přece i v českých školách psalo na břidlicové tabulky, vím to z dějepisu, proč by to nešlo i tady, když tady úplně chybí papír?

Jezinka to zřejmě pochopí a Dolfi s Alfrédem ji spouštějí na sedačce dolů do džungle. Odtud se po chvilce ozve vášnivé jezinčí štěbetání, ale nakonec jezinka pískne na píšťalku a chlapi začnou opět točit rumpálem. Vzducholoď opět klesá, ale tentokrát zapíská i Alfréd a dvě jeho jezinky na konci paluby odhodí dolů další kámen zátěže. A hned poté musí přišněrovat balonety, kámen je těžší než jezinky. Nad džungli se vyhoupne sedačka, na níž se tísní šest jezinek. Ta naše se tváří jakoby o nic nešlo, ale s ní je pět nových, patřičně vyplašených.

A můžeme letět dál, Jožin je tu i se svou družinou.


Jezinky si mezi sebou sdělují novinky rychle.

Ty Alfrédovy brzy vysvětlily novým, proč je třeba usednout do sedaček a připoutat se, když kapitán Alfréd chce použít další rakety. Nepotřebovaly na to kreslit, takže jim to šlo rychle. Nové si bez odporu nechaly ukázat, jak se to dělá, zejména když viděly, jak to jejich člověk dělá také. Pro nové už nebyly sedačky, ale Alfrédovy se dokázaly připoutat i jen tak na palubu, jako to dělal sám Alfréd po otevření rakety, kdy by mu asi nezbyl čas dosáhnout nejbližší sedačky.

A Alfréd nařídil jezinčí kormidelnici držet směr a povolil šněrování, aby vzducholoď stoupala nad vrcholky skal.

Skalní věže všude kolem...

Skalní věže všude kolem...

Tady už byla mlha - vlastně mraky. Na úrovni nejvyššího skalního sloupu, kde jsme si mohli pěkně zblízka prohlédnout rostoucí stromy, otevřel další raketu.

A opět se vzducholoď zmítá pod kopanci přerušovaného ohně, ale letí jako vlaštovka. Proti letadlům je to pomalé, proti veslování úžasné. Protože sedím u vesel zády proti směru letu, ohlížím se, abych viděl, kam se ženeme. Jezinčí kormidelnice se zručně vyhne skalní věži a pak udržuje směr, určený kapitánem. Nese nás to do kotle ověnčeného vysokými skalními stěnami a sloupy.

Ale pozor, tohle nevypadá dobře!

Popel a prach - obraz zkázy

Popel a prach - obraz zkázy

Vnitřek kotle nezaplňuje bujná vegetace jako všude jinde. Dole pod námi je černá dolina, plná úplně černé vegetace, která se nevypíná vzhůru, ale polehává až dole.

Popel - a prach.

Spálená země.


Vznášíme se nad spálenou zemí, ze které se nekouří, spáleniště už je vychladlé. Mohlo by to být dílo nějaké sopky? Nebo jiné přírodní katastrofy?

Jožin nepochybuje o tom, že pod námi vidíme výsledek bombardování. Jedny jezinky svrhly oheň na druhé jezinky. Za Kejvalkou se zkrátka vede válka. Nikdo neví proč, neví se ani kdo bojuje, ani proti komu, ale co je dole jasně vidět, je spálená země a zčernalá vegetace.

„No nazdar!“ opakuje Alfréd aspoň po šesté jako flašinet. Není div, co dole vidíme, je trochu drsnější. Mlčíme, není nám do řeči, natož do jásání. Nejsou tam vidět žádné oběti toho podivného ohně. Co tam mohlo hořet, když veškerá zdejší vegetace je přímo nasáklá vodou? Alfréd se po nás podívá a navrhne spustit tam dolů pár jeho jezinek, aby se podívaly, jestli tam dole nenajdou nějaké svědky, v horším případě oběti.

Jezinky chvíli studují Alfrédův komiks, pak asi pochopily, co po nich chce, ale dolů se jim nechce. Nejvíc gestikulují jezinky Jožinova doprovodu. Nejčastěji od nich slyším slovo - nebo spíš skupinu hlásek - »ksr«. Říkají to v každé větě, až je to nápadné i nám. Ale co by to mělo být?

Moje zkušenosti s jezinkami říkají, že jezinky naše slova nedokáží vyslovit tak jak jsou, ale spolknou a nevysloví vokály. Jezinka, kterou jsem nazval »Markéta« si říkala »mrkt« a moje jméno vyslovovala jako »ldf«. Ale co může být »ksr«? Ať to doplňuji samohláskami jak chci, takové slovo snad ani neexistuje! Takže to bude něco v jejich řeči, ale to by asi chtělo rozklíčovat.

„Alfréde, zkus je přimět, aby nakreslily, co si máme představit pod pojmem »ksr«!“ navrhuji kapitánovi. Nejsem si sice jistý, jestli se mi nevysměje, ale nic lepšího mě nenapadá.

Jenže Alfrédovi se to nezdá být úplná pitomost a začne kreslit. Jezinky se shluknou kolem, malování je zřejmě zajímá. Chvíli se radí, pak převezmou tabulku, smažou Alfrédovy malůvky a začnou škrábat vlastní obrázky. Netrvá dlouho a podají tabulku Alfrédovi.

„Tak - a jsem z toho jelen!“ komentuje to Alfréd. „Připomíná vám to něco?“

Obchází nás a strká nám jezinčí malůvku před oči. Malůvka znázorňuje značně schematicky člověka. Ne jezinku, ale typického chlapa ze Země. Ačkoliv by mohl být i z jiného světa, pokud tam žijí tvorové více podobné lidem než jezinky. Je to chlap - jezinky to pochopitelně trochu zvýraznily, aby vyloučily podobnost s jejich jeziňáky. Na hlavě má ale něco, co připomíná kosmonautickou přilbu. Být to na Zemi, prohlásil by to Däniken za důkaz návštěvy prehistorických kosmonautů.

„Dänikena,“ vyhrknu po dvou vteřinách prohlížení.

Jenže to nic neříká pánům, takže jim musím vysvětlovat, kdo je Däniken a co všechno se s ním v našem světě spojuje. Alfréd ale nakonec zavrtí hlavou.

„Tohle není přilba,“ tvrdí. „Nemá to ten tvar.“

Namítl bych mu, že přilby mohou mít tvar všelijaký, jinak vypadá přilba hokejistů a jinak cyklistická, i každá armáda má vlastní typické tvary... ale nač se hádat, stejně to nic nevyřeší. Ať má ten zdejší »ksr« na hlavě co chce, příliš se podobá lidem našeho typu.

Nakonec spouštíme jednu jezinku na sedačce s tím, že ji okamžitě vytáhneme, kdyby na nás zapískala. Vzducholoď se snese tak nízko, jak to jen jde a spustí sedačku na pokraji spálené plochy, aby se jezinka porozhlédla i do přilehlého, již nedotčeného porostu. A všichni klečíme na okraji paluby a civíme na ni, jak seskakuje.

Jenže sotva jezinka rozhrne neúplně ohořelé listy na kraji, spatříme pod nimi dvě jezinčí tělíčka, spálená do černa. Zřejmě se z ohně dovlekly až sem, ale i tady je smrt dostihla.

Jezinka se hned hrne k visící sedačce a píská na poplach, abychom ji vytáhli. Nic jiného se nedá dělat, naše průzkumnice je zjevně vyplašená, není ale divu, setkání tváří v tvář se smrtí vezme odvahu každému. Jinou jezinku už na průzkum nepřemluvíme. Jezinky svou průzkumnici nahoře hned zbaví černého popela na nohou a natírají ji mastičkami, snad ji to uklidní.

„Co se dá dělat!“ vzdychne si Alfréd. „Poletíme dál, ale opatrněji. Musíme sledovat i oblohu nad námi a kdyby něco - rakety a pryč!“

Vzducholoď stoupá, ale na palubě je nálada přímo hrobová.

Nad těmi hroby dole je to příznačné.

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 17:41