Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Bitva ve vzduchu

Vzneseme se do střední výšky. Většina skal končí nad námi a několik obzvlášť vysokých skalních věží sahá až do oblak. Výš bychom byli bezpečnější, ale neviděli bychom pořádně dolů.

Slovo dostane opět Wolfi a jeho varhany. Tentokrát ale nehraje veselého »jarabáčka«, ale jen jakési pohřební trauermarše. Jdou mu z duše a nikdo neprotestuje. Jenže tím se pohřební nálada jen utužuje a takhle snad nikdy nezmizí.

V přestávce, nutné k pumpování hlavního měchu, posloucháme, jestli se zdola někdo neozve, ale tady je ticho - jako na hřbitově. Vzducholoď pomalu pluje nad okrajem spálené země. Je to skoro celé údolíčko a jeden jazyk spálené země vede i mezi dva skalní sloupy. Veslujeme pomalu, víc sledujeme oblohu než džungli dole.

Navíc se blíží večer. Alfréd rozhodne vzletět co nejvýš, těsně pod mraky. Jednak je tam pro nás příjemnější vzduch, ne tak těžký jako dole, výš v mracích je příliš vlhko. Jezinkám to je jedno, ale každá si pro jistotu přiváže očko z provázku či liány k pletené rohoži paluby a to si zaklesne kolem ruky. My lidé to řešíme podobně, jen popruh máme kolem těla a já s Ulrikou si vystačíme s jedním společným.

Noc proběhne v klidu a ráno opět popojedem. Alfréd obětuje další raketu, ale už jich asi moc nemá, vak s náhradními raketami citelně splaskl. Klesneme níž a Wolfi začne trylkovat. Moc vesele to nezní, ale už to nejsou ty pohřební melodie.

»U panského dvora náš Vitoušek orá...« to není zrovna veselá písnička, ale je hezky česky, to by mělo nejen připoutat pozornost těch dole, ale i určit jim, kdo jsme. I když zrovna tahle písnička nekončí moc vesele. »Víc na mě nevolej, hluboko zaorej na věky lásku naši...«

Jo, když si holka řekne »já už mám jiného chlapce upřímného«, tak je konec a nepomůže nic.

Naštěstí Ulrika sedí až vpředu na vysunuté pozorovací sedačce a nemůže se ohlížet na chlapy za sebou. Ti staří šediváci o ni očividně nestojí, ačkoliv - stáli by, ale »na kamarádovu holku se nesahá« a tohle jsou chlapi jak se patří, u nich kamarádství ještě něco znamená! To nejsou »kámoši« jen dokud je to pro ně výhodné!

Zato Jožin se mi moc nelíbí. Mlsně pokukuje po Ulrice, jako kdyby tím, že zrovna on neměl ženskou kolik let, měl teď nárok na každou, na kterou se podívá! Ještě že aspoň uznává, že Ulrika je »slobodná a sama si može vybierať«. A Uli se po něm ani neohlédne. Co by získala, kdyby si dnes vybrala jeho? Je to sice kulturista, ale to jsem teď i já, vždyť se musím krotit, aspoň podle toho, co sama říká, abych ji nerozmačkal. A přece jen se holka má jinak ke klukovi, který ji měl jako první, což je moje další výhoda. A já, tak jak mi říkal táta, už se nerozhlížím a nezklamu ji. Až se vrátíme, budu ve městě »veliký pendler« a společník firmy »Špaček a spol.«, co proti tomu může postavit utečenec Jožin? Bude rád, když mu město zaplatí jízdenku do domovské obce. A teprve tam z něho může být »king«, zejména když si pořádně prohlédne Špačkárnu a dojde mu, co by to mohlo být za zlatý důl i u nich. Tam si potom může vybírat mezi »slobodnými« podle chuti.

Ale kolem Ulriky ať se mi nemotá! Nebo se neznám!


Propleteme se mezi dalšími skalami a vplujeme do dalšího »kotle«. Při jednom dalším jídle se zeptám Alfréda, jestli si je pořád jistý navigací. To jest, jestli se dokážeme vrátit zpátky k jeho jeskyním a potažmo ke Kejvalce.

„Maluji si mapu,“ ukáže mi ji břidlicovou tabulku, kterou schovává v jednom vaku. No jo, té jsem si nevšiml. Buď koukám dolů, nebo po Ulrice, ale abych sledoval kapitána, to ne. A měl bych!

Na mapě je dosavadní trasa vzducholodi a zhruba zachycené okolní skály. Můžeme se vrátit, pokud se budeme držet vlastní trasy. Alfréd nemá pořádné navigační pomůcky, tady se nemůžeme orientovat podle slunce, které se dá jen matně tušit nad mraky, ostatně by na to potřeboval alespoň sextant, kompas mu tady taky není nic platný, tady to bude s navigací vachrlatý. Ale zatím jsme se od jeskyní vzdálili jen o pár kilometrů, to by se dalo snést.

Jídlo přeruší poplach. Při jídle jsme pozapomněli na opatrnost, ale naše jezinky se opuštěné pozorovatelny ujaly a dokonce si samy zavedly kruhové pozorování. Na to stačilo, aby si každá nabrala košíček ovoce a obsadila na palubě místečko s výhledem.

A najednou štěbetají a ukazují nám šikmo nahoru.

Asi tři kilometry od nás a o dvě stě metrů výš pluje vzducholoď. A míří přímo k nám.

Alfréd okamžitě nařídí povolit šněrování, abychom vzlétli výš. Ideální by bylo srovnat naši výšku s výškou přilétající vzducholodě, abychom se dívali »tváří v tvář«. Jenže zatímco my pomalu stoupáme, přilétající vzducholoď rychle zkracuje vzdálenost mezi námi. Už jasně vidíme řadu vesel, jak zabírají pěkně do rytmu, udávaného píšťalkou. Není pochyb, ta vzducholoď míří rovnou na nás. Všichni jsme pochopili, že si ji nesmíme pustit nad sebe, tady se hází ohnivé bomby, nesmíme jim dát příležitost. Naštěstí naše vzducholoď stoupá rychle a než se k nám ta druhá dovesluje, budeme na její výšce.

Teď hodně záleží na tom, jestli ta druhá posádka používá stejné píšťalkové signály jako my. Původně je vymyslel Alfréd pro svou posádku, jinak by si nerozuměli. Domlouvání pomocí obrázků je mnohem pružnější, ale příliš zdlouhavé. Píšťalkové signály jsou rychlejší, přenášejí se i na dálku, ale mají omezenější možnosti. Alfréd věnoval vzducholodi jezinkám, aby podpořil jejich obchody. Přece jen je doprava vzducholoděmi v tomto světě nejvýhodnější. Jezinky si to pak už mezi sebou předávaly dál, což by bylo v pořádku, kdyby - kdyby nějaká banda nezačala využívat vzducholodě k bombardování svých sousedů. A to už rozhodně v pořádku není.

Blížící se vzducholoď je staršího klasického typu. Pod hlavní plachtou má plynové šněrovací balonety, také vesla jsou Alfrédovy konstrukce. Zdá se, že jezinky přispěly ke vzduchoplavbě pouze bombami. Jako na Zemi - jak se objeví něco úžasného, hned to nějaký magor zneužije k válečným účelům. Alfréda to mrzí nejvíc. Kdyby to věděl, určitě by jezinkám vzduchoplavbu nedal.

Jsme už skoro stejně vysoko, vidíme přilétající vzducholodi na palubu. Posádku tvoří jezinky, ale nejsou to modrovlásky. Tyhle mají vlasy do zelena. Je to rozlišovací znak, jako u pozemských armád vlajky nebo uniformy. Takže máme čest s další leteckou velmocí tohoto světa.

Alfréd zapíská »Stop«. Vesla druhé vzducholodi se okamžitě zastaví - pořád ještě používají Alfrédův systém signálů. Jenže pak se na druhé vzducholodi ozve zapískání - »Vpřed« - a veslaři opět zaberou.

Přijde řada na jiné metody. Alfréd to má se svými jezinkami nacvičené. Podá jedné hlásnou troubu, aby přemluvila kapitánku druhé vzducholodi k zastavení. A to už není jednoduchý signál. Jezinka štěbetá o sto šest a hlásná trouba to zesiluje.

„To už je výhrůžka!“ oznamuje Alfréd nám lidem. „Poslední varování. Tutéž dostaly nedávno ty modré těsně před sestřelem. Je jen škoda, že tyhle jsou zelené a nejspíš o tom nevědí.“

Odpověď žádná, zelenovlasé jezinky usilovně veslují dál. Už k nám mají sotva padesát metrů, ony se snad chtějí srazit!

„Držte se!“ vykřikne Alfréd a otevře další raketu.


Tahle poslední rachejtle byla nějaký zmetek. Zpočátku se chovala správně, rozjela nás, že jsme vzducholoď zelenovlásek nechali daleko za sebou, jenže pak bambus pukl a plameny začaly šlehat nejen dozadu, ale i trhlinou šikmo vzhůru. Plamen velice rychle přepálil nějaká lana, plachta držící helioslunečnice se uvolnila a několik utržených květů vylétlo ven a rychle stoupalo vzhůru.

Alfréd se k rachejtli riskantně přiblížil a když zakašlala a dala si krátkou pauzu, odepnul ji a rychle do ní kopl. Poodlétla dozadu, jenže v té chvíli vyšlehl z trysky i z trhliny plamen, rachejtle se roztočila a plamen najednou šlehal skoro do všech stran. Jeden ohnivý jazyk olízl hlavní plachtu helioslunečnic, až na ní horkem naskákaly puchýře. Rachejtle však už bezmocně padala dolů a i když z ní ještě jednou vylétly plameny, roztočené těleso se nedokázalo pohnout jedním směrem.

„Potvora potvorná!“ ulevil si Alfréd.

Před vzducholodí jezinek jsme získali náskok skoro půl kilometru, jenže zelenovlásky otočily vzducholoď za námi a usilovně veslovaly.

„Chlapi, teď zaberte!“ pobídne Alfréd veslaře. „A ty, Ludvo, sleduj pronásledovatele!“

Veslují Jožin a Dolfi, jen se jim vesla prohýbají. Vzducholoď se rozjede, ale zelenovlásky sice veslují menší silou, jenže veslařek mají víc.

„Řekl bych, že se zvolna přibližují!“ hlásím kapitánovi Alfrédovi.

„Mají víc vesel,“ přikývne.

„Měli jsme být otočení jako teď, kdyby šel ten plamen proti nim, zastrašil by je,“ napadlo mě. Jako obvykle, po bitvě každý frajtr generálem.

„Mohli bychom je ale zapálit!“ namítá Alfréd.

„Třeba by si to zasloužily,“ pokrčím rameny. „Kdo jiný způsobil to ohnivé peklo předtím?“

„To mohly být i ty modrovlasé,“ podotkne Alfréd. „Já ale jezinky nezabíjím.“

Vytáhl mezitím z vaku několik balíčků šípů a urychleně vyměňuje hroty. Místo jednoduchých jehlovitých tam montuje hroty nebezpečně se podobající kotvám. Kamenné hroty mají špicu ostrou a čtyři ramena s čelní hranou nabroušenou jako nože. Tohle bych tedy nechtěl schytat do břicha!

„Tohle by zabilo i slona!“ namítnu.

„Není to proti jezinkám,“ ujistí mě Alfréd. „Jestli to proletí vzducholodí odpředu až dozadu, roztrhá jí to balonety. Jestli se k nám opět přiblíží, sundáme je.“

„Z téhle výšky je to totéž jako kdybys je všechny postřílel,“ namítnu.

„Z téhle výšky se bude jejich hlavní plachta chovat jako padák, pád přibrzdí na snesitelnou míru a zbytek zachytí vegetace dole. Jen je tak nelituj! Mimochodem, všiml sis, co mají vepředu?“

Obrátím oči k pronásledovatelům. Vpředu nad sedadlem pozorovatelky je upevněný nějaký podivný předmět. Napínám zrak, ale nemohu to rozpoznat.

„Nic mi to neříká!“ obracím se na Alfréda.

„Podívej se pořádně!“ vyzve mě. „Ačkoliv - já jsem to viděl i trochu ze strany. Je to velká kuše a na konci šípu má velkou kouli. Kdyby to byl šrapnel a dopadl by nám na palubu, zametl by ji jako koštětem a kdyby nás to nakrásně neroztrhalo, jen si představ pád z této výšky!“

„No nazdar!“ To je ale jiné kafe.

Rázem začnu sledovat pronásledovatele pozorněji. Ale málo platné, mají vesel víc a pomalu se k nám blíží. Z půlkilometrové vzdálenosti je sotva čtvrt kilometru. Takhle nás brzy dohoní.

„Stop, hoši!“ zvolá Alfréd. „Dolfi, Ludva a já jsme už z luku stříleli. Přivítáme je!“

Máme jen tři luky, ale jsou opravdu tuhé, dají fušku napnout. Je to ale nutné, musí doletět dál než dostřelí kuše. A ta může mít také pěknou sílu! Můžeme to ale srovnávat - předtím jsme byli jen padesát metrů a ještě se neodvážily střílet, aby neminuly. S našimi luky dostřelíme dál.

Na palubě pronásledovatelek je najednou živo. Ozývá se trylkování jezinčích duopozounků, zřejmě signalizují něco jiného než klasické řídící signály. A nejspíš i jinam.

„Vzducholoď na levoboku!“ ozve se najednou Jožin.

A opravdu! Na levoboku vyplouvá zpoza skalního sloupu další vzducholoď zelenovlásek. Je sice dál, ale míří také na nás. Naše vzducholoď mezitím zastavila.

„Tož chlapi, HRRR na ně!“ zavelí Alfréd a ukazuje na první, pořád bližší a bližší vzducholoď.

První tři šípy letí skoro naslepo a všechny také proletí hluboko pod palubou vzducholodě zelenovlásek. Dá nám to ale měřítko, o kolik musíme zvednout náměr. Já navíc zkusím ještě víc napnout luk.

„A do nich!“ vykřiknu a šíp s kamennou kotvičkou se čtyřmi břity letí krásným obloukem přímo na těleso vzducholodi.

Naneštěstí proletí jen vrchní plachtou a nejspíš i jedním balonetem, jenže pak se zabodne do pevnějšího materiálu, nejspíš do ohebné konstrukce plachty. Ocasní pera zůstanou trčet z plachty. Šípy Alfréda i Dolfiho palubu vzducholodi opět podletí. A zelenovlasé jezinky se začnou hemžit kolem své obří kuše, zřejmě chtějí naši střelbu opětovat.

Zvednu náměr ještě o trochu výš. Šíp tentokrát proletí plachtou a zřejmě i několika balonety, protože vzducholoď zelenovlásek začne prudce klesat.

„Jupííí!“ křičím na ně.

Další dva šípy, Dolfiho a Alfrédův, prolétnou tělesem vzducholodě zelenovlásek. Proletí už hodně shora, ale oba jistě nadělají menší paseku v dalších balonetech. Vzducholoď zelenovlásek už klesá dost rychle. Není to ještě pád, ale už se nahoru za námi nevyškrábe.

Otočíme se k další vzducholodi připlouvající z levoboku. Jenže ta zatím vystoupala o dobrých sto metrů výš a jde na nás s převahou výšky.

Podcenili jsme je.


Alfréd volí už obvyklou taktiku, jak se dostat z dosahu. Varuje nás a odjistí další raketu. Nebudou snad všechny vadné! Ale ještě než vyšlehne dlouhý plamen, objeví se nad námi vějířek ohnivých a kouřových čar. Padá to na nás a Alfréd jen bezmocně zasakruje.

Konečně šlehne raketový plamen, naše vzducholoď se začne rozjíždět. Ale je to příliš pomalé než abychom úplně unikli z toho deště ohně a kouře. Většina toho nadělení sice proletí neškodně za námi a padá dolů, ale pár jiskřiček dopadne na hlavní plachtu. Plachta okamžitě začne škvířit, tvoří se na ní puchýře a praskají. Jiskřičky propadávají vytvořenými otvory mezi helioslunečnice, některé až na palubu. Vyskakujeme a rychle je smetáme do hlubiny pod námi, dříve než zapálí rohože. A to vše mezi kašláním rachejtle, která naštěstí mezi nás a útočící vzducholoď hodí kilometr náskoku.

Ty bestie nás chtěly zapálit!

Alfréd je nechtěl ani nechtěně zapálit raketovým plamenem, ale ony na nás bezostyšně hodily pořádnou hrst »fosforek«. Vypadalo to aspoň tak. Naštěstí nemáme pod hlavní plachtou balonety plné hořlavého bahenního plynu, ale helioslunečnice, které nejenže nehoří, ale na nichž »fosforky« dohoří bez velkých škod. Jenže málo platné, tohle byl cílený útok na naše životy a kdybychom měli klasické balonety místo helioslunečnic, anebo kdybychom hlavnímu vějíři neuhnuli a »fosforky« by dopadly mezi řídící balonety uprostřed, skončili bychom v plamenech jako kdysi Hindenburg na letišti Lakehurst.

„Potvory potvorné!“ uleví si Alfréd a zahrozí jim pěstí.

Jenže není všemu konec, ty bestie teď usilovně veslují za námi a náskok nás nezachrání. Mají opět více vesel i převahu výšky. Tu jim ale Alfréd znehodnotí. Shodíme zátěž dvou balvanů a naše vzducholoď jede vzhůru jako vynořující se vorvaň. Škoda zátěže, měli jsme ji připravenou za váhu trosečníků, vyzdvihovaných z džungle, ale přišli jsme i o pár helioslunečnic, však ono se to srovná.

Teď ale máme převahu výšky my. A blížíme se ke spodní hranici mraků, dostat se do nich, zmizeli bychom svým pronásledovatelům, ale ztratili bychom orientaci. Alfréd nejprve přiškrcuje šněrování balonetů, ale to nestačí, proto píská na své jezinky, ty hbitě šplhají nahoru a vyhazují z plachty ještě několik helioslunečnic. I na Zemi se balony řídily zbavováním zátěže nebo naopak upouštěním plynu. Šněrování není tak ztrátové, ale v nouzové situaci se dá použít cokoliv.

Také druhá vzducholoď stoupá, jenže my jsme až těsně pod mraky. Kdyby nás chtěly nadletět, ztratí orientaci i ony. Máme sice ještě pár raket, ale Alfréd se rozhoduje nepoužít je. Nebudeme jen utíkat, abychom je za sebou přitáhli až k jeskyním. Přijmeme boj. Naše homérské luky proti jejich vějířům ohně. To bude rovnocennější. Alfréd vytahuje ještě jeden luk a vtiskne ho do ruky Jožinovi, ačkoliv Jožin tvrdí, že »tohle nikdy v ruce nedržel«.

„Aspoň si to zkusíš!“ řekne Alfréd a je to kapitán, tomu se neodporuje.

Druhá vzducholoď se blíží, i když je ještě mimo dostřel.

„Třetí vzducholoď na pravoboku!“ hlásí ale Jožin, který nezapomněl na ostražitost a sledoval nejen blížící se vzducholoď našich nepřátel, ale i okolí.

Cákryš, tohle už je vážné, uvědomím si. Třetí vzducholoď je větší než předešlé, i když je zatím příliš daleko než aby zasáhla do střetnutí mezi námi a druhou vzducholodí. Zdržovací taktika teď není na místě, musíme jednat rázně.

Přestáváme veslovat a otáčíme vzducholoď bokem k nepříteli. To nám umožňuje střílet po celé délce paluby, i když na druhé straně nechráníme řídící balonety uprostřed. Hlavní plachta je naštěstí zakrývá a z boku není vidět, kde jsou pod ní helioslunečnice a kde hořlavý plyn. Může to být pro nás výhoda? Snad! Ovšem výhoda »boční salvy« přetrvává od starých pirátských plachetnic až po nejnovější bitevní kolosy, jejichž salva pošle do stratosféry několik tun ocele a výbušnin.

Vzducholoď zelenovlásek se dostala na dostřel luků a my zahajujeme střelbu.

Naštěstí mám lepší odhad z minulého střetnutí a hned první můj šíp prostřelí zelenovláskám hlavní plachtu a zejména balonety pod ní.

Nepřátelská vzducholoď poklesne a já volám své vítězné »Jupííí!!« Ale ne nadarmo se říká »Neříkej hop...« všechny naše další šípy jdou mimo, zelenovlásky odhazují přítěž, zastaví pokles a veslují k nám, jako by se nic nestalo. Přece jen je znát, že jsem kdysi ještě na Zemi lukostřelbu trochu pěstoval, všichni ostatní jsou proti mně amatéři, i když se snaží seč to jde a dokáží napnout i »homérsky« tvrdý luk. Sám to ale nezachráním, leda by se mi podařilo něco jako Hoodův výstřel, nebo něco z umění velikého Larse Andersena! Na toho nemám, ale náhoda je blbec! Nechystám se přece sestřelit šíp v letu, ani šíp již zabodnutý v terči, terčem je vzducholoď o rozměrech stodoly!

A jak to řekl jeden generál, když ho varovali, aby se kryl?

„Ti žabaři by netrefili ani stodolu!“ řekl o nepřátelských střelcích pohrdlivě - načež padl naznak s dírou přesně uprostřed čela. Jo, náhoda je někdy velký blbec!

Druhý šíp - druhý zásah a druhý pokles!

Jenže to už vidím, jak několik zelenovlásek šplhá nahoru mezi balonety. Nejspíš se je snaží zalepit, i na tu dálku vidím v jejich ručkách listy s lepící vrstvou. Máme jich tu také pár a i naše jezinky dokáží zalepit trhlinku v balonetu, není-li příliš rozsáhlá. Pro nás to ovšem znamená, že při prostřelení hlavního tělesa můžeme nechtěně zranit i jezinky uvnitř.

Ale co, chtěly nás zabít a tím si samy škrtají naše ohledy. Teď je to kdo s koho. My nebo ony! My přece neútočíme, do střetnutí se hrnou ony. Dobrá, budou mít, co si přejí!

Napínám luk co nejvíc. Nepřátelská vzducholoď je příliš blízko, nestřílím horní balistickou křivkou, ale přímo. Mezitím zasahují i Alfréd a Dolfi, na tuhle vzdálenost se strefuje i Jožin.

Prásk! A křááách!

Vystřelil jsem příliš vysoko a v první chvíli to vypadalo jako střela mimo, ostré nože mého šípu jen lízly hlavní plachtu. Deset centimetrů výš a proletěly by nad ní neškodně, jenže štěstěna má někdy zajímavé vrtochy a jak říkám, náhoda je blbec!

Střela s ostřím z lesklého kamene rozpárala hlavní plachtu nepřátelské vzducholodi po celé délce. Balonety vyhřezly ven, většina jich sice visela na řídících šňůrách, ale dva - tři se odtrhly a odlétly vzhůru, ty nahoře to nejspíš roztrhlo a vzducholoď se prudce propadla. Jezinky odhazují zátěž, jenže to tentokrát nestačí, ztráta vztlaku je příliš velká. Není to pád, jen hodně prudké klesání a jestli budou mít štěstí, dole se ještě přibrzdí o vrstvu těžkého vzduchu. Přesto jezinky odhazují v panice vše co může sloužit jako zátěž, dokonce i vesla.

„Pá pá!“ volám za nimi. „Přejeme hladké přistání!“

 


Zpět Obsah Dále

07.09.2017 09:36