Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

K-s-r

Třetí vzducholoď je z nich největší. Přece jen je i u jezinek vidět jakýsi vývoj, i když jen směrem ke zvyšování rozměru. Jenže dvojnásobek rozměru znamená osminásobek nosnosti a tohle monstrum už jistě unese pořádnou zátěž! A co horšího, při pohledu na veslaře už na dálku vidím, že to nejsou jezinky. Mají sice vlasy nabarvené na zeleno, ale i dlouhé vousy. Takže to jsou chlapi ze Země. Cákryš, není jich tam nějak příliš? Naše vzducholoď by podle Alfréda unesla nanejvýš osm mužů a šest jezinek. Je nás tu šest, ale máme tu pět Jožinových jezinek navíc, to je jako jeden celý chlap, už by se nám sem vešel jen jeden chlap, ale už bez jezinek, a i to kdoví jestli, už nemáme ani plnou nosnost, přišli jsme o pár desítek helioslunečnic.

Vzducholoď, co se k nám blíží, je nejen větší, ale když počítám vesla, má jich na jedné straně dvanáct. Dvanáct chlapů ani do jednoho vláčku nepoberu, říkám si.

Hloupé úvahy! Ti chlapi k nám veslují ne aby přišli na přátelskou návštěvu! Náš první boj asi neviděli, ale sestřelení druhé vzducholodě ano a protože mají stejné vlasy - neboli uniformy - patří zcela jistě ke stejné zdejší mocnosti. A ženou se nám oplatit předchozí porážku!

„Wolfi, pozdrav je!“ zavelí Alfréd.

Wolfi vklouzne za své varhany a usilovně pumpuje hlavní měch. Konečně může začít, hrábne do kláves a hraje. Tentokrát si ale vybral z jiného soudku. Kde domov můj je česká hymna, ta by měla každého Čecha postavit do pozoru!

Nemá to ale účinky. Galejníci naproti nám veslují jako o život. A vpředu na palubě připravují nějaký velký stroj, sice to ještě nedokáži určit, ale bude to přinejmenším kuše. Musíme se připravit na něco nepříjemného a Alfréd mezi nás roznáší svazečky šípů. Budeme se bránit, útěk nic neřeší. Naše vzducholoď je v ideální pozici pro »plnou boční salvu«, visíme nehybně, nikdo nevesluje, očekáváme přílet nepřátelské bitevní vzducholodi. Mají převahu v rychlosti, ale naše dalekonosné luky mají také své výhody.

Jsme už podle mě na dostřel. Napínám luk, mrknutím oka zjišťuji, že budu střílet sám, protože ostatním se to zdá příliš daleko. Neměl bych raději počkat? Jeden šíp nikoho nezastraší! Ale když vystřelím dva šípy, mám větší možnost trefy.

„Vezmi si tenhle!“ zarazí mě na poslední chvíli Alfréd a podává mi jiný šíp. Nemá na hrotu tak ostré nože, ale k šípu je připevněná píšťalka. Německé střemhlavé bombardéry štuky měly na sobě sirény, kterými zastrašovaly obsluhu protiletadlových flaků. A u Poláků jim to vycházelo.

Vyměním šíp a střílím. Fiúúúú!!!

Je to pořád daleko a šíp netrefí ani vzducholoď, otočenou k nám profilem. Dopadne neškodně až na její palubu, hned budou vědět, co na ně máme. Píšťalka je ale nepostraší, měl jsem raději střílet kotvičkou s nabroušenými noži.

Ze vzducholodi proti nám něco vyletí. Kuše na přední palubě! Ale není to šíp, je to celé hejno různých předmětů. A jsou mezi tím určitě i fosforky, protože se za letu zažehují.

Alfréd duchapřítomně skopne přes palubu další kámen a naše vzducholoď poskočí vzhůru. Je to jen o pár metrů, ale ty nejspíš rozhodují. Většina fosforek nás mine pod palubou, pár jich však dopadne na její lehké rohože. Jenže současně s nimi k nám doletí hrst poměrně krátkých šípů. Dolfi padne na palubu, šíp mu trčí šikmo vpředu ze stehna. A zepředu se ozve bolestivý výkřik. Ulrika!

„Zlatečko moje, vydrž!“ zavolám na ni a odhodil bych luk na palubu, kdyby mě nezarazil velitelský hlas Alfréda.

„Ludvo, sakra, střílej! Ulriku nech Dolfimu, ošetří ji i sebe! Chlopi, střílejte!“

Sám skopává bosou nohou z rohoží prskající fosforky. Ani to není bez nebezpečí, Alfréd syká bolestí, fosforové rány bývají těžké, hluboké a špatně se hojí.

„Ksr! Ksr!“ štěbetají v hrůze Jožinovy jezinky.

Napínám luk a posílám na nepřátelskou vzducholoď ostrý kamenný pozdrav. Šíp proletí skrz celé těleso vzducholodě a ta klesne o dobré dva metry, jenže i protivník to umí vyvážit odhozením zátěže. Dolů padají jakési měchy a vzducholoď se začne otáčet. Nejspíš se také chystá využít »plné boční salvy«, tuhle taktiku znali námořníci už na plachetnicích.

Na palubě protivníkovy vzducholodi mezitím na nás někdo něco křičí, ale nerozumím tomu.

Alfréd popadne hlásnou troubu a zařve do ní z plných plic: „Nýmals!“

Pak se obrátí na nás.

„Střílejte, synci, ksakru!“

A sám také napíná luk. Jenže teď už vidíme, jak na palubě proti nám stojícího kolosu chystají vousatí chlapi pět katapultů. No jestli v nich mají totéž nadělení jako předtím, bude to zlé. Musíme ale střílet, i když z našich čtyř šípů tři dopadnou na palubu a jen můj prostřelí naskrz hlavní plachtu i s několika balonety pod ní. Ale cizí vzducholodí to ani příliš nehne.

Alfréd naštěstí skáče dozadu, otevírá raketu a píská povel na naši kormidelnici.

Ostrý plamen popožene naši vzducholoď stranou. Kormidlo ji trochu stočí, aby druhý dlouhý plamen šlehl proti nepřátelům. Mělo by je to zastrašit, kromě toho nás raketa zanese mimo dostřel.

„Tam! Tam! Dole!“ volá Jožin.

Jsme rádi, že se držíme, raketa námi houpe jako na houpačce, je to div, že Jožin stihl sledovat nejen nepřátelskou vzducholoď, ale i hlubinu pod námi. To ale stojí za pohled!

Pod námi plane ohnivé jezero. To, co před chvílí odhazovala nepřátelská vzducholoď, nebyly tedy balvany jako u nás, ale zápalné pumy. Nebylo jich moc, snad čtyři nebo pět, ale paseku dole udělaly pořádnou. Zdá se, že dopadly na nízkou skálu, o kterou se rozbily a rozstříkly kolem, načež všechno vzplálo. Vypadá to jako bombardování napalmem, nechtěl bych být tam dole!

Jenže nás nesmí zajímat to ohnivé jezero, nás musí zajímat nepřátelská vzducholoď, která sice zůstala vzadu, ale už je opět otočená přídí k nám a na boku usilovně pracují vesla. Pronásledují nás. Viděli, že jim kdykoliv utečeme pomocí raket, ale nejspíš pochopili, že těch raket máme omezenou zásobu a že by mohli vytrvalostí dosáhnout svého.

„Ludvo, pojď sem!“ přikazuje mi Alfréd a já se neodvážím neposlechnout, i když bych raději běžel na příď, kde Dolfi obvazuje Ulriku. No - obvazuje, tak se to nedá popsat. Sám si vytrhl z rány na stehně krátkou šipku a ránu si přelepil listem s lepivou vrstvou, určeným původně k zalepování poškozených balonetů. Totéž zřejmě dělá s Ulrikou, jenže Alfréd mě tam nepustí.

„Nedá se dělat nic jiného!“ říká omluvně.

Další šípy upravuje tak, že je omotává lepivým listem a ukazuje mi, abych ho napodobil.

„K čemu to bude?“ ptám se ho.

„Nalepíme na to fosforky,“ říká Alfréd. „Neberou na nás ohledy, nebudeme je mít ani my!“

„Kde seženeš fosforky?“ ptám se ho.

„Z rakety!“ odvětí lakonicky.

Dělám tedy to co on. Fosforky se nedají lepit hned, jen pro ně připravujeme lepicí vrstvu. Jakmile se ocitnou na vzduchu, samy se zažehnou, takže je musíme přilepit až těsně před výstřelem. Nepřítel má proti nám výhodu, že měl munici předem připravenou, my máme výhodu raket, která nám dává potřebný časový odstup na přípravu.

Alfréd postaví na palubu kamennou mísu, vytaženou z vaku. Nalije do ní z měchu vodu, pak vezme do obou rukou záložní raketu, drží ji tryskou vzhůru a požádá mě, abych ji opatrně otevřel. Když odklopím víčko, vychrstne z ní trochu obsahu do kamenné mísy a nařídí mi doplnit raketu vodou a uzavřít ji. Bude v ní slabší náplň, ale vzal to čert! Stejně jsou co kus to originál!

V kamenné míse leží na dně ve vodě několik desítek bílých tyčinek. Fosforky!

„Střílet budeš ty, máš z nás nejlepší voko!“ rozhoduje Alfréd. „Ostatní mohou střílet podle svého vlastního uvážení, i když tím jejich čarostřelce jen trochu postraší.“

Je to vskutku přesný odhad. Největší naději na úspěch mám já. Nestačí síla, ale u mě se přece jen projevil dávný trénink i teoretické znalosti o lukostřelbě. I na 3-D terče už jsem na Zemi střílel, umím nejlépe odhadnout, jak opravit náměr podle výsledku předchozí střelby.

Vesluje teď jen Jožin. Dolfi ošetřuje Ulriku, ta ani nesténá bolestí, zlatečko moje, přece jen je to statečná holka! Wolfi stojí za námi, luk v ruce, ale ani si nedělá iluze, že by proti té obludě něco svedl, zbývám já a Alfréd. A taky kamenná mísa vedle Alfréda.

„Ja tym chacharam zasmolenym hnatiska zpřeražam!“ vyhrožuji bezmocně nepřátelům.

„Tak synci, hin se hukáže, hdo z nás!“ parafrázuje Alfréd poslední větu Jana Sladkého, tak zvaného Koziny, před oběšením. Jo, jenže Kozinu oběsili a Lomikar žil klidně dál. Nemám zájem čekat rok v záhrobí na výsledek Božího soudu.

Pronásledovatelé se opět blíží a pokřikují na nás hlásnou troubou. Nerozumím jim ani slovo, ale Alfréd ano a odpovídá jim stejným stylem. Vypadá to na němčinu. Z té umím jen pár slov, ale ta co znám, se tady vůbec neobjevila.

Pro mě je teď směrodatný Alfréd. Bere do ruky šíp s lepidlem, sáhne do kamenné mísy, vyloví dvě fosforky a přilepí je na šíp naproti sobě, aby neporušily vyvážení. A rychle mi to podá.

„Dělej, než to chytne!“ pobídne mě.

Vzducholoď nepřátel je ještě daleko, musím se pokusit o horní balistickou křivku, ta má sice největší dostřel, ale je nejméně přesná. Napnu luk co to jde - a fiúúú!

„Další!“ podává mi Alfréd další šíp s nalepenými fosforkami.

Raději bych se podíval, kam ten první letí, mohl bych si podle toho opravit náměr, ale to ještě uvidím, teď musím dostat do vzduchu další ohnivý šíp. A Alfréd už lepí další fosforky.

Náhle nás ožehne a oslepí oheň.

Není to ale ohnivý pozdrav z nepřátelské vzducholodi. Vzplanula celá vzducholoď. Oheň se rychle šíří od prostředka ke krajům, žár je nesnesitelný. Alfréd odvíčkoval další raketu, plamen z ní je jako plamen sirky proti autogenu, nicméně nás odežene dál od toho ohnivého pekla za námi. Dívám se fascinovaně, jak přes palubu nepřátelské vzducholodě skáčí vzduchoplavci, jezinky i chlopi, snad aby se zachránili před ohněm, jenže je to jako u Homéra, uhýbáš-li Scylle, spolkne tě Charybda, tak je psáno v báji o Odysseovi a tak se to učí i ve škole. Pád bez padáku z výšky tří kilometrů je stejně jistá smrt, jako uhořet na palubě hořící vzducholodi. Nehledě na to, že padají do ohnivého pekla, které dole sami zažehli svými zápalnými bombami. A nejspíš na ně spadne i další napalm, na jejich vzducholodi přehořely provazy nesoucí palubu, paluba se otáčí a veškerý náklad na ní padá dolů - včetně katapultů i několika dalších zápalných měchů.

Vzducholoď hoří a padá do hlubiny, je to dost děsivé. Katastrofa Hindenburgu byla proti tomu selanka. Tenkrát se ještě zachránily dvě třetiny cestujících i členů posádky, tady je na straně nepřátel úmrtnost stoprocentní. Ale pohled na ten oheň musel být i tenkrát stejně majestátní jako dnes.

Hindenburg hadr!

Na naší palubě tančí Jožinovy jezinky. Už se nemusí bát toho »ksr«! Čím kdo zachází, tím také schází a my jsme si nezačali!

Teď ale pryč odtud! Dál od toho pekla!

Raketa dohořívá, ale Jožin a Wolfi veslují a Alfréd píská povely jezinčí kormidelnici.

Vzducholoď míří zpátky.


Od obzoru k obzoru - což tady není tak daleko - žádný nepřítel a my usilovně veslujeme domů. Přesněji - u vesel se střídáme po dvojicích Alfréd, Wolfi, Jožin a já.

Dolfi je raněný, takže ho vynecháme a Ulrika...

Ulrika ztratila hodně krve. Šipka ji zasáhla do ramene, ale trefila při tom asi tepnu. Než jí to Dolfi přelepil, upadla do bezvědomí a od té doby se ještě neprobrala. Proto nesténala, ne že by byla tak statečná! Ulriko, blázínku, pro tohle ses propašovala do zdejšího světa?

Dolfi mi obě šipky ukazuje. Nejsou dlouhé, tak třetina našeho šípu, na zadní straně mají místo opeření rostlinné vějířky, i hrot je jiný než náš. Ostrá špička a dva háčky, kdyby se to nezarazilo o kost, zaháklo by se to do masa a ani vytrhnout by to nešlo. Oba měli kapku štěstí v neštěstí. Vletět tohle mezi žebra, bylo by to nad naše možnosti.

Když nevesluji, starám se o ni, ale je to marné, nevnímá mě. Jezinky olízaly každou kapičku její krve, pro ně je to pochoutka, zdroj krevního železa, ale nepomohly nám. Dolfi je nechal, vyteklá krev je zkrátka jejich, i sám se od nich nechal olízat a dal jim »na umytí« obě šipky, ale s Ulrikou si neví rady. Až ji dovezeme do jeskynní základny, snad jezinky na její zranění něco najdou.

„Popojedem!“ varuje nás Alfréd, než zapálí další raketu. Můžeme je klidně použít všechny, už je nepotřebujeme k odpoutání od nepřítele a pomohou nám zkrátit návrat.

Hází to s námi parádně. Držím se, ale přitom starostlivě pozoruji Ulriku, připoutanou k rohoži paluby. Sama by se neudržela, skutálela by se. A paluba nemá ani zábradlí, shazovat zátěž je velice snadné, stačí příslušný balvan uvolnit a odvalit přes okraj rohože.

A to ještě není všem trápením konec.

Údolí pod vzducholodí nikdo z nás nepoznáváme. A nepoznává je ani Alfréd, ačkoliv brejlí do své mapy jak chce. Znamená to, že jsme zabloudili. Ztratit se ve zdejším světě, co ještě horšího se nám může stát, zejména když spěcháme?

„Wolfi, zatrub dolů!“ vyzve Alfréd našeho varhaníka.

„Nechci rušit,“ vymlouvá se Wolfi a ukazuje na Ulriku.

„Když někoho najdeme, bude to výhra,“ tvrdí Alfréd. „Musíme dolů. Vyšleme naše jezinky do džungle pro léčivé rostliny. Jezinky je znají.“

Wolfi tedy zahraje bez výsledku »jarabáčka«. Dole pod námi nejsou lidé. Anebo jsou, ale bojí se nás. Není divu po tom, co tu dělaly zelenovlásky s těmi chachary!

A vzducholoď rychle klesá. Zastavíme se až těsně nad džunglí a Alfréd spouští na sedačce tři ze svých šesti jezinek. Snad se mu podařilo vysvětlit jim, co by měly hledat. Další čtyři jezinky, pro změnu Jožinovy, spustí dolů, aby opatřily něco k snědku. To bylo jednodušší, protože opatřit něco k snědku dovede každá jezinka i bez dlouhého vysvětlování. A všechny, Alfrédovy i Jožinovy, už také vědí, co my lidé nesnášíme. Nebudou nám nabízet ty známé »třešně z pekla«.

My teď musíme čekat.


„Poslyš, Alfréde, co na nás křičeli z té vzducholodi?“ ptám se kapitána.

„Ty nedoslýcháš?“ podívá se na mě udiveně.

„To ne, ale nerozuměl jsem jim ani slovo,“ vrtím hlavou. „Nebylo to náhodou německy? Já totiž německy neumím! Možná pár slov, »der die das, psí ocas!«.“

„Jo, pak jsi jim ovšem nerozuměl,“ souhlasí Alfréd. „Ano, volali to německy. Vy jste se ale ve škole německy neučili?“

„Ne, dneska se ve školách učí především angličtina,“ říkám.

„To je hloupost,“ míní Alfréd. „Potřebujeme se přeci nejčastěji dorozumět s našimi sousedy, ne? Za našich školních let neexistovalo neumět německy!“

„Angličtina je světovější,“ ujišťuji ho. „Dnes se i s Němci domluvíme anglicky a nepočítám zbytek světa. Anglicky umí i Číňané!“

„Měl jsi to tedy zkusit anglicky!“ pokrčí rameny. „Obávám se, že bys neuspěl.“

„To bude asi tím, že vy starší anglicky neumíte,“ míním.

„Možná,“ připustí Alfréd. „Ale především, tihle by se s tebou anglicky nebavili ani kdyby uměli angličtinu jako profesoři v Oxfordu.“

„Proč?“ nechápu.

„Protože tohle byli »Velkoněmci«,“ říká Alfréd. „A to záhadné »ksr« je jejich vůdce, říkal si »Kaiser Friedrich«, zkráceně »Kaiser«. A ta kosmonautická přilba byla jeho císařská koruna.“

„Proto mi na ty hlásky nepasovalo žádné české slovo, které by dávalo smysl!“

„Kaiser znamená císař,“ pokračuje Alfréd. „Zřejmě se tady za Kejvalkou vyskytovalo pár Němců, možná ztroskotanců jako my, kteří se ale rozhodli, že tu budou vládnout. Proto měla jejich vzducholoď různé katapulty, proto svrhovala zápalné bomby. Zbraně sem přinesli tihle Germáni. Možná byla jejich zdejší říše daleko, takže jsme se o ní nedozvěděli, ale mohlo to být i jinak, oni si mohli svou říši chránit i tím, že by zabili každého, kdo k nim nepatřil. Vzducholoď jim dala strašný prostředek zkázy. Do té doby mohli tyranizovat jen své nejbližší okolí, ze vzducholodi to bylo ještě snadnější. Proto jsme na ně narazili až v poslední době. No, buďme rádi, že jsme »Kaisera« poslali do jejich Walhally, určitě tady napáchal i tak dost zla a bylo správné mu to zatrhnout.“

„Co vlastně po nás chtěli?“ zajímal jsem se.

„Chtěli vydat vzducholoď a podřídit se jim jako jejich otroci,“ řekl Alfréd. „Navíc si všimli, že tady máme Ulriku a tu »Kaiser« požadoval pro sebe jako svou kuběnu. Na to jsem mu odpověděl »niemals«, česky »nikdy«, a dál už to nebylo nutné překládat. Nabízel jsem jim, že je protáhneš na Zem, ale o to jim vůbec nešlo. Oni tady nejspíš byli z vlastní vůle. Na Zemi by je kdekdo odkázal do patřičných mezí, takže chtěli vládnout aspoň tady. Já je vůbec nelituji.“

„Já taky ne!“ řekl jsem procítěně.

Takže Kaiser Friedrich! Světovládce, který se dostal do tohoto světa! A chtěl by Ulriku, ne za ženu, ale za sexuální otrokyni, prasák jeden!

„Poslyš, Alfréde,“ napadlo mě. „To znamená, že tu je někde - a možná poblíž - další vstup do tohoto světa. Východ bude v Německu, takže sem proudí i Němci. Chápu, že i oni to drží jako své největší tajemství, to bych ještě bral, ale nelíbí se mi, že tady chtějí tak krutě vládnout. Co zlého jim udělaly ty spálené jezinky?“

„To nejsi sám,“ přikývl Alfréd. „To se určitě nelíbí nám všem.“

„Napadlo mě, že by bylo správné jim jejich Kejvalku z téhle strany zabetonovat,“ řekl jsem. „Rozumíš? Vysledovat, odkud sem přicházejí, a zavalit jim přístup tvrzeným kamením. Podle mě už dostatečně prokázali, že si nezaslouží vstupovat do tohoto světa a terorizovat zdejší obyvatele.“

„A sakra, ty bys to bral ale rázně!“ zarazil se Alfréd.

„Jenže - i když by mě to samotného ani ve snu nenapadlo, máš možná pravdu,“ dodal po chvilce uvažování. „Přesně toho se totiž bál starej Špaček, že sem vtrhne banda nějakých zlatokopů. Zlato tu není, ale conquistadoři nemusí jít vždycky jen po zlatě. Touha Němců po vládě je stejně stará, jako nebezpečná. A jestli chtějí dosáhnout vlády zápalnými bombami, shazovanými na hlavy jezinek, pak si přístup sem nezasluhují. Poslyš, připadá mi to jako tak správná věc, že by mohla ospravedlnit i to, že se s tebou do našeho světa nevrátím.“

„Anebo ne hned,“ doplníl jsem ho. „Beztak si myslím, že by tu měl někdo zůstat, aby hledal další ztracence a přivedl je ke Kejvalce. Já sem klidně přijdu ještě víckrát.“

„Nech mi tedy čas na rozmyšlenou,“ řekl. „Třeba než se vrátíme do jeskyní.“

„Přemýšlej o tom,“ souhlasím.

 


Zpět Obsah Dále

07.09.2017 09:36