Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpět Obsah Dále

Slavobrána?

„Tak dobrý večer. Sakra, máme smůlu, zrovna je tu noc. No doufám, že to nebude dlouho trvat, doufám, že už je nad ránem. Ludvo, nejlepší bude, když zůstaneme tady, než se rozední....“ Kupodivu Špaček je docela veselý, o smůle mluví, ale podle všeho nějakou depresi neprožívá. Zato pro mne, ve chvíli kdy jsem se zase nadechl vzduchu tady, se obnovily zapomenuté pocity z cizího světa. Cítím se jaksi stísněně, nesvůj, do půl těla zaražený... „Jo, je to tady! Tady jsi měchýřku můj.“ Špaček šátrá po známých místech...

A už si srká toho vitoka, ten svůj vyprošťovák, očividně si užívá, už i mě podává...

„Krucipísek, co to je? Tady je ještě jeden! Kde se tu vzal? Pamatuju, že jsem si jen ten jeden tady nechal...“ Aha, tak ten Vajgl od samého počátku počítal s tím, že se za Kejvalku vrátí! Ajta krajta! Nechával si tu pro ten případ i ten měchýřek i s brčkem... Ale teď je jakýsi nesvůj. On v té tmě egyptské našmátral nejen ten svůj pytlíček, ale hned dva další. „Co to je?? Ludvo, někdo nám tu lezl!“ „No a kdo někdo asi tak, co myslíte, čert z pekla? Hádejte, můžete třikrát, pane Špačku, já říkám bez hádání, že to byly jezinky.“ „Ludvo, jezinky sem do sálu nechodí, toho místa se bojí!“ „Aleale, a co ta jezinka co si říkala Mrkt, nebo jak, ta co mě tahala za nohu ze samého průlezu, na to jste zapomenul?“

„Ludvo, člověče, no jo, ...a víš jaký je to malér? Sakra to mi nedošlo...Fakt tě tahala za nohu až z průlezu? Nebo mě teď za nohu taháš ty? Ludvo, víš, co to znamená? Že totiž musela dole pod schodišťátkem otevřít dvířka! A tobě se průchod nezavřel! Byls vlastně už půlkou těla vevnitř! Kristova noho, Svatá krávo, já se propíchnu rohlíkem a zastřelím lavórem. Tak jezinky se nám promenádují po zdejší Kejvalce jako nic! A otevírají si nejen ty venkovní dveře do sálu, ale i dvířka k průchodu! Potěš koště...“

Špaček hořekuje a venku se už fofrem rozednívá. No, znáte to, jde to šupem, teď tma jak v tunelu a rázem světlo, jako když otočíš vypínačem. Světlo by se mělo rozžínat „zapínačem“ a ne vypínačem. No, světlo, to zakejvalčí modré přítmí. Na to stačí i vypínač...

A jde se ven, jde se na Špačkárnu, he, he, he... prostě lezeme na Hnízdo. „Pane Špačku, vážně nebude zle, že toho neseme tak málo?“

„Ludvo, už jsem ti to říkal. Nesmíme je rozmazlit, nesmíme dělat vlny. Posledně toho bylo až-až, tak teď musíme trochu ubrat, abychom nezkazili ceny. A viděl jsi, kolik toho tam dole v sále téhle Kejvalky ještě visí...“ „No, neviděl, byla tma přece ...“ „Kruci, vlastně jsem taky neviděl, ale nahmatal jsem tam těch viselců ještě moc... jaksi moc... vlastně jich tam určitě visí víc, než jsme tam nechali! I do pr... teda do brusele chci říct. Panenko Marie guadeloupská, lurdská i skákavá co to znamená? Ony se nám montujou do kšeftu!“ Hmm, Vajgl neměl být chemikem, novinářem a učitelem. On se narodil jako obchodník, kramář, businessman, nebo tak něco. Talent od přirození, jak se říká... A máme tady i uvítaní. Jezinky jsou tady. Jsou jen dvě a navíc jakési umolousané, jakési ušlé, řekl bych docela ojeté, no nevím jak to popsat... Taky docela překvapené, vyděšené či co. A to jsme zvesela dělali oba „tak-tak-všelijak“. Ale z jejich strany žádné „pchepch“ Vypadají ty holky i jakési menší, hubenější, starší či co... A utekly! Utíkají ke slezišti a až za zatáčkou začínají tu svou dvojtónovou signalisaci.


„Co to bylo?? Tohle jsem tu, Ludvo, ještě neviděl. Ony nás přece znají, vědí, co jsme zač, obyčejně se sbíhají a né, že prchají...Tohle to není jen tak!“

„A viděl jste, měly vlásky trošku nabarvené na modro. Ale jenom trošku, jenom pár pramenů. No, vlastně i těch vlasů měly nějak málo, tohle to jsou jezinky docela cizí, ty naše, co tu byly prve, ty měly kštice! A ty barvy...“

Vojenské hodnosti mužstva a poddostojníkov ČSA 1951-58

Vojenské hodnosti mužstva a poddostojníkov ČSA 1951-58

„Víš ty co? Kdysi nosili vojáci hodnosti v takových proužcích. To nemůžeš pamatovat... Jedna nudle-frajtr, dvě nudle-kaprál, tři nudle-četař. A ty jezinky možná mají taky tak něco. Zkrátka trochu modré frajtr...víc modré...“

„A pane Špačku, kolik nudlí nosil generál, ten musel mít nudlí plný kastról...“

„Nech těch srandiček, mladej, a koukej se před sebe... někdo tu na tebe čeká.“

Ano, je tady ta moje, Mrkt... ale smutno se podívat. Jakási sešlá, zešedlá, ztrápená, zesmutnělá... Či to ten Vajgl nevidí? To není ta děvčica jezinčí, co synkům, teda mně, pod nohy skáče, aby se skaliska dolů nepadl! To není ta, co Ludvíka za nohu tahá a kvůlivá tomu do nebezpečí v Kejvalce leze...Vidím utrápené děcko, jak tam stojí, cosi chce říct, naznačit, ukázat... a nemože... neumí? Anebo nesmí?

Skoro jako lidé... jenže to nejsou lidé...<br>...ale tyhle byly jiné...

Skoro jako lidé... jenže to nejsou lidé...
...ale tyhle byly jiné...

A už tu jsou další jezinky. Cizí. Ano, prameny vlásků namodro, ale vidím, že jim není do smíchu. Rozdíl mezi těmihle a těmi, které jsem potkal prve, je jako rozdíl mezi malířem a malířem pokojů. Tyhlety vypadají tak nějak zatrpkle, unuděně, naštvaně... už i ten Vajgl si toho všimnul. A Ludvík to vidí jasně a zřetelně. Jsem přeci ten intuitivní empatik, že jo... A taky napřahují ty legrační dětské sudličky... Nelíbí se mi to. Vůbec se mi to nelíbí. A tak si ulevím, po trautenbersku a ludvíkovsku si osvědčeně, úlevně a ovšem hodně hlasitě zahulákám:

„HIMLHERGOTDONERWETERKRUCAJSELEMENT!!! WAS IST DAS??“ Zní to ohromně! Jako Titanik! Na řvaní je němčina nejlepší. A v Zakejvalčí v tom hustém vzduchu teprve! Zní to senzačně! Dokonce i ten Vajgl vycítil atmosféru a přidal se: „jajají“... nic moc, že, ale aspoň něco...

Drobečkové či drobenky se sudličkami se chtěly asi vytratit jako pára nad hrncem. Tratila se ta jeziděvčátka jako brambory vysypávané z koše... i ty dřevce sudliček jim při útěku horem pádem překážely. Mizela ta děvčátka spíše pádem, než horem... Tedy dřevce vlastně ty pády způsobovaly... Mrkt se ale zatvářila vesele a řekla: „Pch, pche, pch“ a párkrát zatočila ručkama „tak-tak-všelijak“...

Nehrajte s námi lidmi betla, jezinky! Jó, my lidi, my jsme jiná kategorie, my jsme jiný level!!

Z toho vidíte, že Špačkova medicína ještě na mě zabírá a funguje. Ale když jsme vylezli nahoru, na Hnízdo, uviděli jsme vzducholoď. Ne ten zepelín, co tady byl prve, ale opravdovou velikou vzducholoď velikou skoro jako Hindenburg. No, pravda je, že opravdový Hindenburg jsem nikdy neviděl a pravda je, že tahleta věc vypadá hodně jinak, než naše pozemská nejlepší vzducholoď na obrázcích... Ale vzducholoď to je. Pořádná.

A když si tak to letadlo prohlížím a přiznávám, že opravdu nadšeně, nemůžu si nevšimnout modrých pruhů na plášti co shora a z boku překrývá balonety. Pod balonety zase to lešení, vlastně paluba, ta mříž. A mezi tou palubou a balonety hotová pavučina šňůr, lanek, či čeho. Aby se v té motanici jezinka vyznala! Jo, to je ono! „Pane Špačku, vidíte to co já? Já vidím vládní vozidlo! Vlastně letadlo. Vládní letadlo. Jezinčí letecké síly, nebo tak něco. Jezi érfors...Ony jsou tu kvůli nám! Jsme slavní!“

„Jo, Ludvo, bohužel... jenže uvidíš, že z toho nic dobrého nepovstane, řeknu ti rovnou, tohle je přímo průser!“

„Ale no tak, proč tak škaredě, berte to z té lepší stránky, toto je pro nás slavobrána!“

No, není. Nahoře na hnízdě je docela dost plno. Většinou teda ty s namodřenými vlásky. A mezi nimi, světe div se, i dva hoppeři. Proboha, co to má znamenat? Bude boj? Kde mám svoji bulavu? Nebo můj luk? Kde jsou mé šípy s hroty okořeněnými těmi pekelnými třešněmi? S hroty zaručené zkázy? Že bych se s hoppery bil nějakou tou sudličkou z hračkářství? Něco do ruky a na ně!

„Ludvíku! Ježišikriste, jezinky mají ty obludy pekelné snad ochočené, nebo co.!!! Dívej se na to!! To není možné! Mám vlčí mlhu... To mi nikdo neuvěří...jezinky chodí kolem těch zubatců jakoby nic, a ti hoppeři si jich nevšímají... to není možné! To je asi zázrak, nebo co...“ „Pane Špačku, ale zázrak kvůli nám! Zázrak extra pro nás! Zázrak do té slavobrány.“


Takže si shrnuji, jen tak pro sebe. To naše místečko za Kejvalkou se změnilo. Hodně změnilo! Celou dobu se pozemské město snažilo, aby svou stranu průchodu udrželo v utajení... a vycházelo nám to na sto procent a po stovky let! Nikdo se nic nedozvěděl, ten zdroj, ta zlatá žíla, to houbařovo místečko, našinci v městečku udrželi pro sebe a žili si jako halušky v másle. A tu máte! Proflákly to, tam u nich, jezinky.

Koukám, že Špaček je celý bez sebe. Kdyby se prve řádně neosvěžil tím svým „vitokem“, tím „welcome drinkem“ dole, tam v té zdejší Kejvalce, kdoví, jak jestli by neskončil třeba s pepkou, nebo s infarktem. Mlčí, vzdychá, oči dokořán, rozhlíží se. A že je na co hledět a co poslouchat! Jezinek jak much na chcíplé kobyle, pobíhají sem a tam, drnčí to tím brebentěním kolem dokola. To by se jeden zvencnul. Motáme se po Hnízdě jak bludné duše. Teda Špaček, Ludvík a Mrkt. Ta se u nás drží. Ostatní cizí jezinky nám z cesty uhýbají. Ono taky je třeba dávat pozor! Oči nám utíkají na tu ohromnou vzducholoď, sem tam i o cosi zakopneme. Tož si ty holky jezinčí dávají samy pozor, abychom nezapackli o ně. Bylo by to škoda ty krasavice uválet. No, krasavice... Ty jezinky, které jsem potkal prve, ty byly podle mě hezčí. Vlásky měly barevné ve všech odstínech všech barev. Ale hlavně! Bylo tak nějak cítit, že jsou veselé, bezstarostné. Tyhlety jezinky jsou jakési více strohé, jsou hubenější a pohybují se nějak »hranatěji«. Ovšem vlásky v plné parádě. Modro-modrá-modř. A s třpytícími se nitkami. U nás se říká děvuše takhle vyzdobené, že si dala »blyšček na pyšček«. Tyhle zase mají metalizované vlásky. I když opravdový kov, ta metalíza, to určitě nebude. A taky u některých vidím, že si do účesů vložily jakési spony. A Špaček toho všeho má dost. Vidím to na něm. Tož ty naše měchy na zem a sednout si rovnou na ně. Špaček to udělal, ale mě se nechce sedat na můj vak. Ne a ne. Radši si sednu na zem.

„Tak co na to říkáte, pane Špačku? Boží dopuštění co?“ „Ludvo, ani nemluv! To je prostě katastrofa. Tady jsme se proflákli, jezinky chtějí ten obchod vést samy a my bychom měli být jenom kuliové, kteří budou šíbovat tovar sem a tam. Jenomže si uvědom, co mi dalo námahy se s nima nějak dohodnout, nějak náznaky vysvětlit, aby nám dávaly materiálek, jaký potřebujeme? A tyhlety nové jezinky natahaly do té zdejší Kejvalky hromady kdovíčeho a teď sichrovně čekají záplavu kovu! Ne a ne. Tohleto nemůžeme dopustit, to by byl konec. My budeme vybírat, co chceme, my určujeme ceny. Víš, co to byl za oříšek dát jim najevo, co potřebujeme a co si můžou nechat?“ „No jo, vy vlastně musíte poznat i co je co, k čemu se která šťávička hodí...“

„Jo, cos myslel. Roky jsem se to učil! Někteří chlapi co tu kdysi byli, taky ledacos věděli a poznali co je co. I kvalitu dokázali určit. Ale kde jsou? Kde jsou všichni??!! To už Špaček, celý nešťastný, beztak slzy na krajíčku, vykřikl tak silně, že jeho houkání vyplašilo jezinky kolem dokola včetně Mrkt. Hmm, zdá se, že tenhle člověk našel své životní poslání. Chce být skladníkem, kontraktorem, faktorem, či třeba prostě šéfem téhle obchodní stanice. A chce zůstávat tady. Tady ho podle všeho čeká ještě dlouhý život, dělá to, co bezvadně umí, za co ho obyvatelé města velice obdivují a uznávají. A Ludvík bude dělat toho kuliho. Dobře to má vymyšleno, dobře... akorát jezinky mají asi jiný plán.

„A co teď, pane Špačku? Co teď? Zdrháme?“ Jasně, že můžeme ty naše pytle prostě tady jen tak nechat, jasně, že můžeme jezinky odstrčit a prostě jít po svých. Do Kejvalky a domů. Ale ten starý pán překvapil!

„Toho bohdá nebude, abych před jezinkami na staré roky utíkal!“ Burácí to po hnízdě tak silně, že je mi jasné, že ten vítací nápoj ještě trochu na dědulu působí. Anebo se nechce vzdát svého snu: žít si jak paša na svém špaččím hnízdě, nechat se jezinkami obsluhovat, masírovat, natírat, mlsat si a občas se dát Ludvíkem dopravit na návštěvu do města, aby si užil i obdivu a chvály občanů. Do dědy vjela nová síla.

„Víš co? Zůstaň tady, hlídej ten náš náklad a počkej na mě. Něco mě napadlo.“

No, Špaček! Pána něco napadlo, pán se vytratí a chudáček Ludvíček tu zůstává sám. A aby bylo veseleji, i ta Mrkt jaksi sublimovala. A já tu zůstávám sám sameček Ludvíček mezi krdélem jezinek. Co krdélem, to je včelí roj, to jejich brebentění zní jako bzukot. Oj, oj... zle je nedobře... měls synku zdrhnout, kdo uteče - vyhraje. A to máš ještě ty dva vaky pohlídat. Na ten svůj si sednout nechceš, tož sedíš na tom Vajglově a na ten svůj jen hledíš. Bylo mi toho zapotřebí? Jak praví klasik: „Kdybysem to byl bejval věděl, tak bysem sem bejval nechodil!“ No jo, ale když už jsem tady... Tak si přemítám a koukám, abych vypadal co nejnebezpečněji, co nejvztekleji, no prostě jako urputný, zlý a hodně naštvaný kakabus. No, nevím, jestli to na jezinky působí, jestli je dost odstrašuju... Postávají okolo mě v kruhu, ručičkama mávají, brebentí... Ale zatím žádné „pch, pche“, žádné „tak, tak, všelijak“. Nevím, co mě to napadlo, ale v jedné chvíli jsem se naráz postavil. Samozřejmě, že vidím přes jezinčí hlavy. Přes ten shluk, který mne a žoky obklopuje...A vidím, že tam ty modrovlásky lomcují s jakousi pestrovlasou jezinkou... Jakou pestrovlasou, to je přece Mrkt!

NECHÁTE JI! Jo, když Ludvík chce, tak to opravdu hřmí. A Ludvík chce! A už se hrnu k tomu místu, kde si dovolují bít moji oblíbenkyni.

„Co vám udělala? Nechte ji být, nebo uvidíte!“

Rukou máchnu a hned stranou tři, nebo čtyři odletí. Auvajs! Tahle po mě sekla sudličkou! „No počkej!“ A už ji mám! Teda né jezinku, jen tu sudličku. A křáp! Břinknu čepelí o kámen, až se rozletí na všechny strany. A teď tou násadou, tím dřevcem nad hlavou bohatýrsky zatočím.

Helájajají!... No rozprskly se modrovlasé bojovnice dosti nestatečně, nehrdinsky. A už vidím, co že jim na Mrkt tak vadilo. Ona totiž táhne za sebou moji zlatou kamennou bulavu. Sakra, myslel jsem si, že ji prve ukradly na té první vzducholodi, že ji odvezly někam do jezimusea... hmm, asi byla těžká... No, víte, lidičkové moji, ono to není jen tak. Stát celý nahatý proti houfu rozdrážděných jezinek. I když jsou malé a hubené. Ale je jich fakt moc. No, s bulavou v ruce už si tak moc nahatý nepřipadám. A tož bulavu do jedné ruky, na druhou ruku Mrkt a zpátky k našemu nákladu. Ten houf jezinek nás obklopuje dost těsně, tak na dvě délky mojí bulavy. „Kde je prokristapána, kam šel ten zatracený Vajgl?“ Tak sedat si na měch už nebudu. Postojím, o bulavu se hezky opřu, budu vypadat nebezpečně... než se Vajgl vrátí. Vrátit se musí, sám přes Kejvalku nepřeleze, že... Teď ty holky kolem nás změnily tón. Už to není takové to obvyklé jezinčí brebentění, ale jakoby začalo převládat syčení... co to je? Co po nás chtějí? Je to jejich „ssss“ něco jako naše „Hurááá!“? Snad ne... Ale ne, přichází někdo důležitý. Na čele to napsané nemají, ale honorace, to se pozná. Jak se nesou. Jako by nesly pětikačku do záložny. Ostatní modrovlásky se rozestupují, přidřepávají. Vypadá to moc hezky. Ovšem nehezky vypadají ti dva hoppeři, kteří ty důležité doprovázejí. Hmm... Co teď?? Je to jasné, tohleto jsou cvičení a ochočení hoppeři. No, ochočit hmyzouny, tož to je něco... I když prý i u nás byly kdysi bleší cirkusy... No, ale zrovna tyhle potvory si k tělu nepustím! Tak to zkusím tahle:

Vvvruuum... to dělám já, aby bylo jasno. Bulavu proti hopperovi napřáhnu. Pak bulavu spustím, abych ji nenapřahoval proti panstvu a zase Vvvruuum a napřáhnu proti druhému. Nastalo třeskuté ticho. Co si to ten člověk dovoluje? Tak tomu tichu rozumím... A do toho spustila hlasitým brebentěním Mrkt. Poslouchají všechny. A Mrkt nepřestává, ručičkama rozhazuje, přidupává. A panstvo stojí a poslouchá. Dokonce i ti hoppeři stojí klidně, ale to u hmyzu nic neznamená, že... i když hmyz... hmyz to asi nebude. A do té napjaté chvíle se ozve děsné funění, hekání a dunivé sakrování. Špaček se vrací. Špačíček můj milý! Ufff, to jsem si oddechnul. Chvála pánubohu na výsostech, jak říkáme my, ateisti...Je nás víc, jezinek se nebojíme nic... Ale Špaček zrovna teď se necítí být nějakým špačkem! Žádným malým vyplašeným ptáčkem, i když je celý uřícený. Špaček se zrovna cítí být asi tak orlosupem, nebo ptákem Nohem, co Brunclíka po světě nosil. Tenhle kondor je sice uřícený, ale taky pěkně rozlícený:

„Ludvo, koukni, co nám chtěly ty podvodnice podstrčit!“ He, he, he... tahle... Špaček si svůj sen o veliteli Obchodní stanice Špaččí Hnízdo jen tak vzít nenechá. To by tak hrálo! On totiž přitáhl nahoru na hnízdo jeden ten vak z Kejvalky. Jeden z těch, které tam on nepověsil. A otevřel ho a vysypal. A všechny ty jezinky, hoppeři, i my dva jsme hleděli na obsah. Žádné bobule, žádné lusky, žádné pytlíčky s pylem a s prášky různých barev, žádné pekelné třešně, měchuřiny se šťávičkami, nebo dokonce nějaké to duffo...Obsahem je jakési husté bláto.


Už jsem říkal, že s pořádným hulákáním se tady prosadíte. Z nějakého důvodu to na jezinky účinkuje naprosto třeskutě. A tak jsem se nadechnul k mocnému rozhořčenému zařvání... a zase vydechnul. Ono totiž ty holky sice zůstaly stát chvilku s otevřenými pusami... ale pak si do těch svých pusinek začaly to „bláto“ cpát. Koukali jsme na to oba jako tele na nová vrata... Ony jedí bláto? „Pane Špačku, vidíte to co já?“

„Jo, Ludvo, vidím. A vidím taky, že jsem starý trouba. Nejradši bych se ale neviděl. Dole v Kejvalce jsem to otevřel, byl jsem zvědavý, co mi to tam zavěsily, strčil jsem do toho ruku, vytáhnul a očichal. Víš, co jsem si myslel, že to je???“

„No, asi vím, nevoní to hezky. A co, ochutnáme to? Jezinky se tím nadělením doslova cpou, tož to asi kdovíjak zlé nebude...“ „Víš co, Ludvo, já to radši koštovat nebudu. Ale jestli chceš, tož ochutnej. Ale rychle, dokud tam ještě něco je.“

Už jsem říkal, že jsem ukrutně až nezdravě zvědavý člověk. Takže jsem se skrz houf mlsajících jezinek protlačil a líznul si taky. No, jíst se to dá, ale že by to byla kdovíjaká dobrota, to tedy rozhodně ne. Zajímavá věc. Podle toho co jsem už tady ochutnal, máme s jezinkami chutě podobné. Ale tahle hustá kaše... no, nevím, že je to tak nadchnulo? Řekl bych: něco jako krupicová kaše se špenátem, nemastná, neslaná, dohusta zavařená. Že mi to nechutná, neznamená, že to nechutná jezinkám. Ale teď jde o jinou věc. Jak vysypání té darované jezinčí dobroty ohodnotí jejich leskle blýskavě modrovlasé panstvo?

Teda vlastně „damstvo“, že...

Hledí na to nadělení ta místní šlechta dosti překvapeně. Řekl bych perplex. Dokonce se zdá, že by se rády ke konzumaci připojily, ale nějak jim to nedá, stydí se, nebo co... Ale chuť mají, to je hodně vidět. „Co myslíte, nemají nám za zlé, že jsme jejich dárek takhle zkrmili? Že jsme ho s náležitou úctou neodnesli domů?“

„Ech, myslím, že je to v pořádku, Ludvo, třeba si myslí, že jsme štědří, že jim přejeme... a že to jedly ze země? ...Žádný problém s tím neměly, tak co...“

Trošku je mi líto jejich velitelek, že z té špenátokrupicové hostiny nic neměly. Ale Ludvík, Ludvík to napraví! A už vytahuju z toho svého vaku papírovou krabičku. Obsah se sice teplem jaksi poslepoval, ale protože jsem na svém vaku neseděl, pořád je použitelný. A už to nesu ke skupince, té jezi-honorace. Ruka je sice neslušně napřažená vpřed, ale podávám to zdálky, uctivě přidřepnu a nabízím tomu místnímu vysokoprevazchadítělstvu. Holky si berou, ochutnávají a jsou chutí očividně nadšené! Čím vlastně? Kočičími jazýčky!


Jo, kočičí jazýčky to zachránily. Už to sice dávno není ta dobrota, jako bývala, když jsem byl malým klukem. Tehdy byly jakési tmavší a taky lepší. A pralinky! To bývala dobrota... Nebo třeba marokánky, takové ty vlnkované destičky polepené zespodu tou dobrotou... No, páni výrobcové to z gruntu ošidili, dneska se tomu říká »změnili recepturu«, nebo se mi úplně změnila chuť. Jezinky ale tu původní neskutečně mňamózní chuť neznají, tak si určitě myslí, že je to chuť ze samotného nebe... No, ale jsem rád, že to tak dopadlo, ony ty holky nás nechtěly podvést, chtěly nám dát jídlo. Jídlo, které jim chutná.

„Poslyšte, pane Špačku, co si myslíte, co bude dál?“

„No, Ludvo, jak nad tím tak uvažuju, ten blivajz přinesly ty modrovlasé. Prostě proto, že ony nevědí, co potřebujeme, nebo to jednoduše nemají. A protože posledně posbíraly, co jsme dotáhli, tak teď chtěly zaplatit. Zaplatit tím co mají a co považují samy za hodnotu. Žrádlo.“

Vidím, že můj společník se s jezinčí protihodnotou nesmířil. No, já vlastně taky ne. Tohle do města přinést nemůžeme, to nám není k ničemu. Zlatá moje maminka! Že mě na Vánoce obdarovala! Bylo těch čokoládových dobrot tolik, že jsem si jich trochu vzal na cestu. Abych si na nich smslnul, až mi bude těžko, no a abych si svou maminku připomenul... Vlastně jsem ty jazýčky použil, abych si jezipanstvo udobřil, když jsme jejich zboží vysypali na zem. Ale možná má Špaček pravdu, třeba si to vyložily takhle:

My lidi jsme ohromní dobráci. My se odměny za naše kovy zříkáme, dejte si do nosu tou vaší dobrůtkou, milé jezinky, pohostíme vás... a pro vás, madam důstojnice, máme extra speciální pochutnáníčko, které pro „jeziženstvo“ není.

Doufejme, že to vzaly takhle... Ovšem taky mohly celý incident pochopit takhle:

Strčte si ten váš blivajz, vy blbé jezinky, víte kam. Na zem ten váš humus vykydáme. Pro jezinky dobrý až až. Sfutrujte si to samy! Ale my, lidi, to žrát nebudeme! A abyste věděly, madam důstojnice, my lidi jíme třeba tohle...

To by bylo horší. Je jich tu jak much, těch jezinek, a ještě ti dva hoppeři... měli bychom vycházet po dobrém... Stojíme my tři před všemi těmi modrovlasými jezinkami jako ti tři před Sněmem kostnickým.

Kteří tři tam tehdy stáli, před tím sněmem? No přece Hus, Mistr a Jan. A my jsme taky tři. Špaček, Ludvík a Mrkt. Vlastně měla být Mrkt jako dáma jmenována první, ale když ona mi ještě pořád sedí na ruce a drží se mne kolem krku docela nedámsky. Hmmm... očividně se bojí. Ani se jí nedivím. Bojím se taky. Chtělo by to pár hltů něčeho dobrého...

 


Zpět Obsah Dále

24.03.2019 20:09