Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpět Obsah Dále

Ludvíčka pacholíčka jezinky pryč nesou

Docela trapná situace. Ale zdá se, že Mrkt podceňujeme. Pustila se zase do hlasitého brebentění, ručkou se rozmachuje. Hmm, zajímavá věc, ony ty jezinky, když gestikulují, tak používají k tomu i celou svou velkolepou prstovou výbavu. Zdá se, že stejný pohyb rukou podporuje příslušný význam také tím, jak se do pohybu zapojují jejich sady prstů... Aspoň tak se mi to jeví. Jak s těmi prstečky Mrkt při svém projevu k modrovlasému náčelnictvu kmitá. A totéž dělá při své odpovědi i ta modrovlasá mluvčí náčelnictva... hmm, a »mluvčí«... když nemluví, jen tak brebentí? Nemělo by se jí říkat »brebentilka«? Nebo »brebta«? »Breberka«? Nebo dokonce »blábolka«?

Je jasné, že tu stojím jak dřevěný svatý za dědinou. Nejsem subjektem toho jednání, ale pouhým objektem. Zkrátka Mnichov: O nás, bez nás... A helemese! Vajgl, co se tak rozkřikoval, se docela nenápadně stáhnul. Vlezl k těm našim vakům, do hejna jezinek zalezl, sedl si, ani vidět ho není. Nechal nás tu před tím náčelnictvem samotné. Nechal mě na holičkách... opravdu se cítím jak nahý v trní... No jo, nahý jsem, ale mezi jezinkami, ne v trní... Co mi zbývá. Čekám, jak to dopadne. Že bych zkusil situaci podpořit nějakým dalším dárkem pro velitelky? Ještě je tam v tom vaku těch dobrůtek čokoládových dost! Pralinky, i ty jazýčky tam jsou, i marokánky...Fakt, není to dobrý pocit být tak předmětem jednání a nevědět o co jde. Řekl bych, že Mtrkt má vyjednávací posici dobrou, když mi sedí na ruce. Dívá se na ty modrovlásky pěkně svrchu, a sedí. „Muži mají sedět, když spolu mluví“! To řekl Vinnetou, tak to musí být pravda. A jo! Jezinky by taky měly sedět, když spolu brebentí... No, Mrkt si sedí, a ostatní ať se starají...

A konečně se zdá, že došly k jakési dohodě. Modrovlasý štáb začal popiskovat svou „dvoutónseovkou“, z houfu jezinek se ozývá to to brebentěné SSS, támhle ty modrovojandy táhnou můj vak a Mrkt se mě chytla za ucho.

„Nech toho! To se nedělá, není to slušné!“ Chci ji postavit na zem, ale nechce. Drží se jednou rukou kolem krku a v druhé svírá moje ucho. „Co chceš? Co mám dělat?“ Aha, už to vidím, už to cítím, už to vím. Mám jít k té vzducholodi. A stejným směrem odnášejí i můj vak a i moji bulavu. Jo, nechal jsem ji těm jezinkám, co ji chtěly nést. Co už...

No, musím to říct: Bulava by byla dobrá, možná bych i ty jejich dva hoppery vyřídil i bez podpory zázračného dopingu... ty chuděrky jezinky by mi tuze se svými sudličkami odporovat nemohly... ale!

Můj nákres jezi-pušky

Můj nákres jezi-pušky

Ale vidím partu modrovlasých jezivojand, vyzbrojených něčím, co nepříjemně připomíná pušky. Tedy, abych pravdu řekl, „jezipušky“, ovšem. Míří na mne hlaveň, jakýsi dutý stvol. (jen tak mezi řečí, jak se řekne rusky hlaveň?) a za tou hlavní další, širší válec a na něm, ze dvou stran, něco co připomíná nějaké organické pružiny, nebo točené a natažené gumy. Prostě vypadá to úplně jako nějaký potvorský kříženec mezi gumipuškou a vzduchovkou-měchovkou, nebo čím vlastně. Jako vzdělanec si dovedu dost dobře představit, jak ta věc může fungovat. Taková vzduchovka, když se vydaří, dokáže složit i bizona. No, a je těch ozbrojenkyň celá parta.

Když se vzduchovka vydaří,<br>složí i obrovského bizona...

Když se vzduchovka vydaří,
složí i obrovského bizona...

Můj nákres jezi-samopalnice

Můj nákres jezi-samopalnice

Bizonem nejsem, bizonem nebudu! No, podle toho, jak to holky drží, je jasné, že to nemají v ručičkách poprvé, rozhodně s tím nezacházejí jako Žižka s telefonem. Je ta zbraň dost veliká, teda na jezinky, nesou ji na ramínkách, jako bazuku. Jednou tu jezipušku načrtnu, abyste sami viděli, že Ludvíček je spíš opatrný, než zbabělý. Vypadá fakt nebezpečně, uvidíte. A kdyby měly nabito něčím takovým, jako jsem si přichystal na své „šípy mocného úderu“... tož potěš koště... ačkoliv, kdo ví, tam ta puška vypadá, že se z ní střílelo... jakýsi šmoudík z ní jde... Dobře zvládnutá bulava je delší než všechny jezinčí sudličky z hračkárny... ale ty jejich pušky jsou určitě ještě delší, než kterákoliv bulava. No a hlavně, přiznávám se, nedovedl bych do těch jezinek bušit ani pěstmi, natož bulavou! Když už si mám připadat jako nějaké zvíře, tak rozhodně ne zastřelený bizon. Raději se budu chvíli cítit slonem, kterého jeho mahaut - tedy Mrkt - vede k vzducholodi. Třeba to dopadne dobře. A zatím to špatně nevypadá. Asi naše dvojice má nějaký respekt, protože některé modrovlasé dokonce před námi přidřepávají, když kolem nich skrze jejich houfek procházíme. Mrkt na ně dělá to tak-tak-všelijak, ale jaksi velkopansky, jenom jednou ručkou, tak nějak pomalu a milostivě... Kdybych tak rozuměl, co prve dojednali! Ta Mrkt se asi necítí být mahautem-slonovodičem, ona se cítí být mahárání, co se davem projíždí ke svému paláci. Docela mi to přišlo k smíchu, tož co kdybych hlasem velikým zvolal: Místo pro sultánovy slony!... neudělal jsem to. Dobře vím, že na jezinky hluk silně působí. Zvuk je asi hlavní prostředek dálkového dorozumění, tady za Kejvalkou, a tak mají svá ouška seřízená „najemno“... nebudu je podarebně trápit. Jezipanstvo nás následuje. Krucipísek! „Kde je sakra ten Vajgl! Točím se jak holub na báni... Jo! Tamhle je. Jezinky ho celého schlíplého vedou někam pryč. Ale ten jeho vak, ten táhnou za ním. Jezinky nekradou. Ony vlastně, když nepřišly vůbec na koncept peněz, ani krást nemůžou, to by se jim celé hospodářství zhroutilo... Něco jsme se o „směně“ učili ve škole... Jak to sakra bylo? No jo, ale co ten Špaček... Jsem z toho všeho jelen. No jo! Jelen! To je ono. Na jezinky platí jelen. Jelena potřebujeme! Situaci by vyřešil jelen se zlatými parohy... jejda Ludvíčku, co to pleteš! Ty jsi zase zhulený! Ale čím? Žádné jídlo ani pití jsi neměl. O duffo se ti může jenom zdát. Co to je zase...Nejraději bych se povzbuzoval hlasitými výkřiky. Něco jako: Go, Ludvíčku, Go!!“ No jo, ale kam mám jít? Mrkt už nenesu, seskočila na zem a vede mne... Kam jdeme, Mrkt? Kam mě vedeš? Tady si mám sednout? Jo, tak jo, už jsem opravdu celý jak měchem praštěný... tak se to říká... měchem praštěný... jo.


„Nech toho, ještě bych spal...Tak přestaň! Co tě to napadlo, lomcovat mi nosem! Auvajs! To bolí!“ Mrkt se směje jezinčím způsobem a pouští můj nos. Zdá se spokojená, buditelka jedna. No, Ludvíčku, včera jsi to zase přehnal. Kolik těch kousků bylo? Ani s Radegastem se to nemá přehánět... Kdyby tě tak viděla maminka... A ta sahara, ta ukrutná žízeň, hlavička se tak nějak podivně pohupuje... Neveselá, truchlivá jsou rána opilcova... Himlhergotmarjápannoguadelupská! Trošku mi očičko bokem ujelo. Letím! A sakra. Takže žádný studentský večírek to včera nebyl, žádné radegastí závody. A hlavička se nepohupuje z kocoviny, ale z opravdového plnotučného poletování. Krucifix! Zatrápené jezinky! Co pořád s těmi únosy mají? Začalo to Smolíčkem a teď to provádějí s Ludvíčkem. Takže sedím zase na vzducholodním roštu, koukám dolů a vidím, že nic moc nevidím, Vzduch je kalný, to jsem už říkal, světla je málo a ještě je jakési namodralé. I když! Namodralé se zdá, když sem přijdete, ale oko si na barvu zvykne a už ji nevidí. Možná marťani taky nevidí svůj domov červený... Kdybych se aspoň mohl napít. Tak jsem sehrál pro Mrkt mimickou scénku: Ludvík pije. No, ano, Mrkt chápe, Mrkt pomůže. Přinesla pytlík s pitím. Jenom to ve mně zasyčelo. Ještěže jsem to vyžahnul na jeden hlt, protože to dobré nebylo. Nahořklé, trochu jakoby slané a ještě s takovou divnou příchutí... Fuj! No lepší něco, než nic... Ještě že jsme zase v tom lepším vzduchu, a protože docela svižně letíme, je tu i příjemný vánek. No, jo... ale kde jsou veslařky? Na roštu je Mrkt, Ludvík, potom pár jezinek, které stojí u navijáků na šněrovačky balonetů a na mě dělají ten jejich pozdrav tak-tak-všelijak, nad námi jsou ty balonety. No a na obou stranách se docela rychle míhají veliké ploutve, prostě ta vesla. A veslařky? Veslařky jsou až docela dole. Tahleta vzducholoď, tenhle zepelín, to je jinačí kafe, než ten první. Na veslařky je trochu vidět, přestože jejich etáž je středem překrytá plachtou. Opravdu jsou až ve spodní etáži. Veslové tyče jsou nad nimi. Místo havlinek jsou nějaké čepy skoro v podélné ose letadla. Takže jejich veslo není páka dvojzvratná, ale jednozvratná! Učivo páté třídy. Jde o to, aby veslová páka byla co nejdelší. Tím se veslový list pohybuje na velkém poloměru. A jeho pohyb je, v části své dráhy, skoro rovnoběžný s osou letadla. Veslové páky jsou spolu na pravé i levé straně spřaženy, takže se pohybují zaručeně jednotně a nemohou se srazit. A holky netahají za veslové páky, ale za jakési mechanické převody. No je mi to jasné, fysiku bych mohl vyučovat, že. Jednoduché stroje. Ale docela složité jsou ty ploutve na koncích veslových tyčí. Tu už nejsou primitivní „složené a rozevřené knihy“, jako jsem viděl na tom předchozím zepelinu, tohle je opravdová „ploutev“, která se při pohybu vpřed elegantně složí, aby se na konci své dráhy rozvinula jako ploutev rybí, nebo křídlo netopýra. A ke všemu mají ty veslové tyče zavěšené ještě před ploutví na šňůrách. Je to vymyšlené naprosto bezvadně! Místní bambus je prvotřídní, šňůry a lanka jakbysmet.

Trochu mi vyhládlo, ale hlavně bych se napil. Zase mimická etuda, a zase pytlík s tím tekutým hnusem. No jo, hlavně že to teče... ach jo.

O nic lepší to není ani s jídlem. Jezinky - a ovšem i Ludvík - se živíme tím hnědofujtajblovým kytem. Kde jsou dobrůtky z předchozích výprav? Kde jsou šťávičky, džusíky? Kde jste moji oblíbení ovocní salámkové? Kde je čerstvá rosa stečená s listů a velelistů? No, mám ve svém vaku ještě i čokoládové dobrůtky od maminky, ale na tom nevydržím. Cítím nějak v kostech, že cesta bude dloouuháá. Zvlášť při tomhle tempu. Už při předchozí výpravě jsem si všimnul, že jezinky věnují spousty času jídlu. Tohle jejich „krmné bláto“ je tolik nezdržuje, ale stejně musí každou chvilku přestat veslovat, odpočívat a baštit. Samozřejmě se vzducholoď zastaví. A aby měly dvě směny veslařek? Na to je jich málo. Ono je to tak, vzducholoď se nese vzduchem docela rychle, určitě rychleji než ta předchozí. Ale ty přestávky! Ty to zdržují! Průměrná cestovní rychlost je v háji.

To jsme počítali ještě na základní škole, takový příklad. Jaká je průměrná rychlost automobilu, který jede do Prahy bez přestávek, a jaká je průměrná rychlost automobilu, který veze dvě děti, které chodí každou chvíli čůrat...

Ludvíku, teď se zrovna nevesluje, co kdyby ses šel podívat dolů, do té veslařské etáže. Mrkt leze samo sebou se mnou. A vezmu si nějakou mlsku, protože tady nahoře to jezidamstvo není, tož musí být dole. Že by taky veslovaly? Uvidíme. Takže, jak říkám: Vzhůru, dolů k veslařkám!

No, kolem těch veslových pák se protáhnu a hupsnu na ten spodní rošt. Krabičku pralinek v zubech. Jezinky sedí u svých pák a krmí se. A jak se dalo čekat, jezištáb v přídi brebentí. Shrbený se k nim hrabu kolem veslařek, ukazuju Tak-tak-všelijak.

Velitelstvo sice kouká překvapeně, ale nedurdí se. Dneska na ně zkusím něco jiného.

Hladkým a co nejmilejším, tichounkým hlasem, ba co hlasem, hláskem sametovým a hedvábným na ně promlouvám:

„Milé jezinky, to vaše krmné bahno, to žrádlo, ten humus smradlavý jíst nebudu. Buď mi dáte něco lepšího, nebo se na vás milé náčelnictvo jezinčí vy..ru!“ To poslední slůvko jsem jak sýkorka jen tak zlehka zacvrlikal. A otevírám pralinky od maminky, vytahuju jeden bonbónek a strkám ho Mrkt do pusinky. Jó pralinky jsou pralinky. No Mrkt se tváří hodně spokojeně, pusinka na pralinkový klíček zamknutá. A jestli si ta jezinčí věrchuška nechá strčit pralinku do pusinek? A to se ví, že nechá! Koukají na mne hodně překvapeně, ale mlsají ostošest. Taková pralinka je na malou jezinčí pusu až-až. A Ludvík si ovšem taky vezme. Aby viděly jezinky, co má rád. No, je mi ovšem jasné, že mi prve nerozuměly. To dá rozum. Naštěstí, sprostý by pan učitel být neměl. Ale pochopily, že se to týká jídla, to zase jo. No, pochopily určitě, protože mi podaly jakousi skořápku plnou... té hnusné šlichty. No dobře. Zahraju další scénku pro němý film. Toho bohdá nebude, aby učitel český se cpal hnusným mlátem, tím mazlavajzem, tím fujtajblem! Takže předvádím odpor, nos znechuceně krčím, tu skořápkovou misku odstrkuju a naznačuju dávení. A očividně to zabralo. Jezinky se zarazily a začaly mezi sebou výrazně brebentit. I Mrkt se zapojila. Doufám, že jim brebentila něco jako: „Tenhle veliký tvor, tady ten Ldf, ten to jíst nebude. Víte moje cizokrajné a civilizované soukmenovkyně, já ho znám dobře. On se živí ovocem, šťávičkama, dření z ořechů, a jestli ho chcete udělat opravdu šťastným, jestli mu chcete udělat pomyšlení, tož mu dejte nějaké duffo. Jestli ho chcete krmit tím vaším hnusem, tak vám buď uteče, nebo vám pojde. Tak je to.“

To se ví, že nevím, jestli řekla zrovinka takhle. Ale asi něco takového řekla, protože jsem dostal dost dobré ovoce, jakési kousky něčeho co připomínalo dokonce pečivo. No, a abych dal najevo svou spokojenost, tak jsem zatleskal. A jak jsem byl v dobrém rozmaru, rozdal jsem pár zbylých pralinek veslařkám, co byly po ruce. A světe div se. Pochopily, že radost ten veliký tvor projevuje tleskáním. A tak zatleskaly taky. Taky měly z pralinek radost. Pralinka - prostředek dorozumění mezi světy.

Zlaté pralinky!


Tak to se na to podívejme. Zase stojíme. I když se nebaští, zase stojíme. Na přídi brebentí jezištáb a nemusím být intuitivní empatik, abych poznal, že se třeskutě hádají. Vlastně už od rána poletujeme „krátkými přískoky vpřed“. No, vpřed... řekl bych cik-cak. Prostě řeknu to narovinu: Je jisté, že holky zabloudily. A co je horší, zablouděný je i Ludvíček. Fakticky ovšem musím přiznat, že zabloudit tady není nic těžkého. Zaprvé vlastně není pořádně vidět do daleka. Zadruhé ani kompas tady nefunguje. Zatřetí naši námořníci a letci navigují podle hvězd, že. A kde hvězdy tady. Ani to jejich slunko není pořádně vidět, jen taková jakási neostrá placka, světlejší skvrna na šedomodré obloze. A co hlavně, teda začtvrté, krajina pod námi je pořád stejná. Nebo řekněme podobná. Kamenné věže, sem tam nějaké velestromisko jaké bývají na obrázku z Kalifornie, občas nějaká vodní plocha ve tvaru klikaté nudle a to je tak všechno. Krajina je to pěkná, copak o to. Ale všeho moc škodí, a když to vidíte každý den, pořád, tak to přestane bavit. Jsme už na cestě pár zdejších dní, podle mých automatických hodinek osm dní našich. I když kdo ví, jak funguje hodinkový nepokoj v podmínkách zdejší gravitace... Měl by se vrtět stejně, ale... měl by... znáte to! Docela se nudím. Ovšem co bych měl jiného dělat, než se nudit, když jsem vlastně nudista mezi samými nudistkami, he, he, he... A tak jsem začal z nudy pomáhat jezinkám s veslováním. Když zaberu, může šest jezinek u dvou vesel odpočívat. No, odpočívat, buď se dají do jídla, toho jejich zdlouhavého způsobu jídla, nebo prostě jdou vystřídat jiné veslařky, které zrovna mají hlad. Určitě bych vydržel veslovat celý den, teda zdejší den, těch šest hodin, nebo kolik to přesně je, ale jak říkám, jsme pořád samá přestávka. Buď stojíme, protože se jde pro dolů pro nějaké to jídlo, nebo se velitelstvo dohaduje, kudy dál.

Mě ovšem dolů pouštět nechtějí, no prát se s nimi nebudu. Chápu teď to jejich hnusné jedlé bláto. Je to docela jistě nějaký koncentrát. Prostě jídlo, které nemusí jezinky přežvykovat, ukousávat, loupat, vymačkávat a tak. Ony ty holky mají síly dost, kdyby nebylo těch přestávek na jídlo, tak by určitě vydržely veslovat o hodně déle. A je docela možné, že ten jedlý mazlavajz by mohly polykat i během veslování. Jako bych to viděl. Mezi veslařkami by pobíhala nějaká krmička, plácne každé jezince do pusy hrst toho krmného hnusu a veslujte a veslujte... letí se ostošest. Bez přestávky. Vlastně nám chtěly dát do Kejvalky něco dobrého, z jejich hlediska cenného. Hmm, těžko měřit jejich svět naším. Takže co. Když mám tolik času, pustím se do nějakých výzkumů. Jsem přece vzdělanec, inteligent, skoro vědec! A taky jsem ze všech kolem dokola největší. Mez námi, není to zrovna kdovíjaké terno být na veslařské galerii vzducholodě, veliký. Nahoře, pod balonety, se můžu i postavit, akorát je třeba dávat pozor, abych jim nepomotal šňůry, co stahují a uvolňují balonety, nebo řídí kormidla. Protože jezinky při veslování ve vzducholodi stojí, můžu při své velikosti pomáhat jen vsedě. Udělaly mi tam takovou zavěšenou sedačku, jako dětskou houpačku, nebo tak něco. Vesluje se mi dobře, vesluju rád. Když se zrovna letí. Mrkt, to se ví, pořád se mnou. Buď to má nařízeno, nebo mě nesmírně miluje, anebo, a to je nejpravděpodobnější, se ostatních jezinek dost bojí. Zkouším se nějak s Mrkt domluvit, dohodnout nějaká hesla-gesta, nějaké pohyby vyjádřené pojmy... Úspěchy? Skoro žádné. Jak se může domluvit na gestech a znacích promovaný vysokoškolák, vzdělanec Ludvík, se zanedbanou, nevzdělanou jezinkou odněkud z pustiny, z hor, z pralesa...

Ale aspoň přece něco málo, jen tak pro příklad:

Smějeme se = pch, pche, pche.

Moc, hodně, příliš = na obou rukách roztáhnout všechny prsty, paže pokrčit a mávat dopředu a dozadu. Čím víc mávání, tím víc je toho až-až.

Pojď se mnou = ruku za sebe a vykročit požadovaným směrem. Docela pozemské gesto, že?

Na téhle úrovni jsme si dohodli s Mrkt pár dalších znaků, signálů, gest či jak to nazvat. Ostatní jezinky nás pozorují, to dá rozum. Třeba zrovna gesto »spím«, chce se mi spát, spi, nebo tak, = spojit dlaně a hřbetem ruky přiložit na tvář. To se tak zalíbilo, že ho začaly dělat před spaním i ostatní jezinky.

Stůj! na téhle vzducholodi se teď všeobecně říká „Prrr!“

Taky se to veslařkám i dokonce i velitelstvu zalíbilo. Třeba se porozumění ještě rozvine, třeba pokročíme od jednoduchého ke složitějšímu. Jak to říkal náš učitelský patron, guru, Učitel národů, Veliký Amos? Přece: „Brána jazyků otevřená“! „Škola hrou“! A taky „Jezi-Svět v obrazech“?

A Ludvík to zvládne. Nebo to aspoň zkusí. Uvidíte.


Tak jsem to zkusil. Domluvit se aspoň trochu. Zkouším to s velitelstvem. Přece jen náčelnice budou vzdělanější, než nějaká divoška z jezi-džungle. To myslím Mrkt, samozřejmě. Není s ní rozumná řeč. Ono učit a učit se, to se musí umět. Třeba Ludvíček to umí. Mám na to diplom, dokonce červený a i moje maminka říká, že budu výborný učitel. A maminka má pravdu vždycky. Aspoň ta moje... No, a zase se mi začínají „potit oči“... Ta Mrkt mi připomíná jednoho indického asistenta, lektora, kterého jsme měli na škole. On tam byl jako „rodilý mluvčí“, vedl hodiny anglické konverzace. Tož nevím, proč vybrali zrovna Inda, byl pravda, narozen v Británii, ale není jisté, jestli angličtina byla jeho skutečným mateřským jazykem. Jakože s ním od mala jeho maminka mluvila anglicky. Možná se jeho angličtina vyvinula z nějaké „hindo-streetenglish“... těžko říct. To si ovšem jenom myslím. Ale co vím, vyučovat jazyk neuměl. On vlastně neuměl vyučovat nic. Samozřejmě jsme často jeho řeči nerozuměli. Pak jsme žádali: „Pardon, i didn´t understand, tell it another way, please“. A ten čmoudil to řekl ještě jednou, stejně, akorát hlasitěji. A potřetí to samé už naprosto neartikulovaně a ovšem opět naprosto nesrozumitelně zařval. Jo, a jak nám opravoval výslovnost! Všechny nás naučil svou vadu řeči... No, a přesně taková je řeč s Mrkt.

Jenže s náčelnictvem na přídi to lepší není. Jen tak pro příklad. Chci se dohodnout na číslovkách. Jedna, dva, tři... a tak. Ukazuju jeden prst, dva prsty, tři prsty. Ta jedna jezinka z náčelnictva, co se asi mi chvilku věnovala, pokaždé zabrblala stejné nevyslovitelné slovo. Jeden prst, dva i tři, všecko jedním slovem. Má to jezinčí zabublané kvíknutí znamenat třeba „prst?“ Nebo to má znamenat: „dej pokoj“, „neotravuj“, „co chceš“, „ten je taky špinavý“? Nebo: dělám velkolepé gesto jako sám náčelník Vinnetou a pravím hlasem velebným: „Země“. A jezinka taky tak máchne ručkou a zabrebentí něco jako: „trrnd“. No jo, ale co je trnd? Je to „země“? Nebo je to „krajinka“, „výhled“, „džungle“, „výška“, „hloubka“, „světlo dne“, „dobré povětří“? Nebo: „tudy bych chtěla letět zítra“ či snad „Nespadni, bambulo“?

Amos se spletl. Brána jazyků otevřená není. Aspoň ne pro mě. Ale pozor! Ludvíček není zase až takové ťululum. Ludvíček něco objevil! Jezinky nezabloudily, kdepak. Jezinky jsou na výzkumné výpravě. Jezinky si kreslí mapu. Určitě! Dozajista je tohle nějaká důležitá vládní průzkumná a mapovací výprava! No to bude ono. Něco, jako když Darwin plul kolem světa. Proto poletujeme sem a tam... jezinky hledají zdroje, možná taky jiné jezinky, ale hlavně dělají tu mapu. A dokonce jsem tu mapu viděl a dokonce jsem přišel na to, jak je nakreslená. Ony kreslí mapu v jednom pásu. V jednom pruhu. Prostě tak, jak letí, jak to vidí ze svého zepelínu. Vlastně to jsou takové nějaké listy, za sebou poskládané obrázky. My lidé jsme se dohodli, že mapy se kreslí na listech, které jsou pravoúhlé. Ten okraj mapy, který je dál od čtenáře mapy, se považuje za horní, i kdyby čtenář ležel na břiše, na svahu, hlavou dolů. No, a tahle strana podle naší lidské konvence směřuje k severu. Kdysi se mapy orientovaly jinak, kdysi i k východu, tedy orientu. Tady se ovšem všechno dělá jinak. Je to jiný svět, tak proč ne. Když někam jezinky přiletí, nakreslí terén, jak ho vidí. Ve směru pohybu. A vyznačí orientaci své mapy. Podle čeho, když nemají kompas? Přece podle směru vycházející a zapadající nebeské svítící placky, toho jeho rozmazaného a kalného modrého slunka. Vždycky na tom obrázku vyznačí, kde slunko vyšlo a zašlo. A mapu mají ty velitelské jezinky na vzducholodi vepředu, tam kde mají ten svůj velín, namotanou na válcových koších. Něco jako filmový pás...Vždycky zakreslí, co viděly... No jiný kraj jiný mrav... jiná konvence, jak říkáme my, vzdělanci. Je to teď pro mne docela nudné, nemám co dělat, ani veslovat mne tuze nenechají, ani se se mnou nebaví. Krajina je nádherná, ale pořád stejná, měl pravdu i Dolfi. Prolézám vzducholoď, prohlížím si, jak je udělaná, co si všechno vezeme. Není toho málo! Na horní palubě, tam jsou jezinky, co mají na starosti ovládání stahování a povolování balonetů, podle potřeby natáčejí výšková kormidla. Kromě toho tam jsou ustájení oba hoppeři, jsou tam různé vaky, pytle, zásoby, koše a košíky, nějaké nářadí a vůbec. A taky tam byl původně Ludvík a Mrkt. Pod tím vším jsou páky vesel a úplně dole pod nimi je paluba veslařek. Veslařky veslují vestoje, dívají se dopředu, vždycky krok a půl dozadu a pak zase páku potlačí zpátky dopředu. V přídi téhle nejnižší galerie je velín. A úplně vzadu mám svou houpačku na veslování. Jezinky mají kolem sebe dost místa, uprostřed paluby mají své věci, kromě svých zbraní (tedy těch legračních sudliček mojí bulavy a několika vzduchovek) dokonce i hudební nástroje, ty které znám z minulé cesty... A taky tam žijí ty jejich světlušky. Mají jich tady půl tuctu. Těžko říct, co je to zač, tohle svíticí stvoření. A je to vůbec zvíře? Co baští? Každé zvíře přece musí něco žrát... nebo ne? Mám teď ale jiná trápení, než světlušky...

 


Zpět Obsah Dále

24.03.2019 20:09