Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Tenisáky a návštěva

Netroufám si odhadnout co tohle kdysi dávno a dávno bylo. Odhaduju, asi nějaká fabrika. Nebo to nebyla fabrika, kterou něco dokonale zničilo, ale prostě to bylo rovnou založeno jako šrotiště. Kusy kovu trčí tady a tady a tu a zde taky. Nemají to sběračky jednoduché. Veliké kusy neodtáhnou, malé díly od těch velkých neoddělí. Jednak nemají dost síly na takové demontáže, jednak nemají ani nářadí. Vidíte, a to je docela zajímavé, že i tady, na Rrssff, používají taky šrouby a matice. Jasně, ze závitů moc nezbylo, takže nepoznám, jestli byl závit doprava, nebo doleva. Ale! Žádná sedmihranná matice! Strugačtí by byli zklamáni. Taky nevidím nikde nějaké nýty. Buď už je sežral rez, nebo to dělaly ty starojezinky jinak.

Hmmm...Ovšem otázka je, zda to byly vůbec jezinky, co to dělaly, že... Třeba to je z doby, kdy byli tu, na jejich světě, ještě i ti jejich kluci, teda jezi-chlapi...Jak by se vlastně jmenoval? „Jezichlap“? Nebo třeba jezinek? Jezín? ... he, he, he... to už rovnou třeba Jožín!

„Jožín z bážín, močálem se plíží...“ ... no z toho je vidět, že mám dobrou náladu. Trochu pohybu, písnička, radost, že se můžu mrknout na opravdu zajímavé věci. No dobře, přiznávám se... i to duffo, mi dělá velice dobře...

Připadám si trochu jako divadle. Všade dokola tmavé šero, v dálce buď tma, nebo ta světlá šmouha. Akorát kolem naší skupinky kruh světla z mého lampiónu, ve kterém se objevují ty trosky a kusy kovu. Vlastně je to podobné, jako ve zdejší krajině: Průchod mezi nějakými kusy, příchod na volné prostranství, rozhled dokola silně omezený.. Jako bychom chodili mezi nahodile a velice hustě rozmístěnými chalupami ze dvorku na dvorek. Nebo, a to lepší přirovnání, jakobychom cik-cak chodili mezi temnými světnicemi bez stropů a střechy.

Když říkám skupinka, tak je jasné, že se ke mně a k Mrkt připojilo ještě pár dalších jezinek. Jistě, náš doprovod je ozbrojen, nesou si své sudličky a dokonce i tu nepohodlnou vzduchovku...Dokonce i dvě naondulované se přidaly. Ty ovšem nenesou nic, ty se ale tváří, jakoby nesly to nejtěžší-odpovědnost.... A jedna z velitelek vzducholodi chodí s námi a kreslí i mapu! No jasně, budeme se muset umět vrátit. Ovšemže na ni nespoléhám. Je to tady mezi ssutinami sice opravdové bludiště, ale dělám si na výraznějších místech značky, a když budeme navíc podle toho světla držet azimut, tož se neztratíme. Jsem přece zeměpisec a geograf. Pod mým vedením průzkumný oddíl nemůže zabloudit!

A je na co koukat! Když prolezeme na další dvoreček, a světlo lampiónu ozáří okolí, snažím se odhadnout, co kde bylo, k čemu to mohlo sloužit. Vlastně tu nic, než trosky mašin asi není. Haly a budovy vůbec se asi vůbec nestavěly. Proč taky, že. Neprší tu, tuze nefouká, nač stavět zdi? Nebo možná měly nějaké stany? Hmm a tady typická jezinčí technologie... do hlaďounka opracované kameny... k čemu tohle mohlo sloužit? A toto?... Jasně, tohle je nádrž. Tohle je zbytek potrubí... ale co asi může být toto? Nebo teda MOHLO být...

He, he, he... a tahle koulička! Vypadá úplně jako tenisák. K čemu může být ve fabrice tenisák? Je to nějaké kolečko na ventilu? Nebo něco jako páčka vypínače? A jaké je to chlupaté! Rez? Nebo ta věc něčím za staletí obrostla? Vypadá ta součástka skoro jako nějaký kaktus.

„Aúúú! To bolí!, pálí! To je jak sahat na hodně pálivé kopřivy! Bacha holky, nesahejte na to! Stačí, že jsem se popálil o tu žahavku sám!“

No jasně, je to rostlina, vážně, takový místní kaktus, řekl bych. „Chlupatý kaktus, mám tak rááád, toje nejlepší kamarááád“... znáte tu písničku? Tož na ni jsem si vzpomenul,

Z toho zpěvu je, doufám, jasné, že ta bolest, to pálení docela rychle přešlo.

Ale tohle jsem nečekal. Opravdu. Jezinky jsou podle všeho i kaktusářky! Znají to! Šikovně chlupatý tenisák přidržují násadami sudliček a třetí sudličkou, tím ostřím, chudáka tenisáka z jedné strany dohladka oholily. A teď na té holé straně udělaly řez a dva malé otvory. Vypadá ten zmrzačený kaktus jako hlavička s pusou a očima.

„Ldff“ říká Mrkt a ukazuje na mne a na tu kaktuso-tenisákovou hlavičku.

„Cože? To má být moje podoba? Tos teda netrefila, Mrkt!“ No, ale vše marno. Jezinky se už pochechtávají, už dělají „pche, pch, pch“ a nejenom Mrkt, ale i ty obyčejné jezinky, ty se sudličkami, košem a lampionem, ale velitelka s mapou a dokonce i jedna s těch naondulovaných... Překvapením ale není konec. Ta vážná naondulovaná si tenisák opatrně bere a dává mu vášnivý polibek! Cože?? Tak ony si z nějakého kaktusenisáku udělají mojí podobu a pak ji líbají? Co to je za nesmysl? A přitom se zrovna tahle nafintěná jezule chovala ke mně až dosud docela nadutě? Koukám na to jak péro z divanu, jak bagr na tvrdou hlínu... Co to má znamenat?

Znamená to, že jsem zůstal ve tmě. Tma jak tunelu o půlnoci. Mezi ty trosky, mezi to harampádí to ubohé světlo od obzoru neproniká, jezinka světlonoška se protáhla jakousi mezírkou na další dvoreček a chudáček Ludvíček tu zůstal. No a ovšem, zůstala i Mrkt. Ještěže je tu Mrkt. Asi bych se i bál. Nikam jít nemůžu, protože těch krámů a překážek je tady kolem habakuk, nechci se na něco nabodnout. Jestli mě tu ty holky nechají, tož je se mnou ámen, odsuď se potmě jen tak nevymotám!

„Íííí, to studí! Mrkt, ty jsi jak kus ledu! No jasně, svoji šestiprsté ručky mi strčíš do podpaží, máš je studené jak mrtvý bubeník! Hmmm, asi ti už bylo zima co? No, pod tou pelerínou se trochu zahřej.“

Aha, tak to je vlastně dobře. Jestli prochladla Mrkt, tak ty druhé už mrznou taky, ony mi neutečou, ony se přijdou taky ohřát! No, a zase budu dělat Thermofóra...

He, he, he... mohl bych to těm naoundulovaným, při ohřívání dát sežrat... tu jejich důležitost. Aha! Tady jsou! Už jsou zpátky i se světlem, s lampiónkem.

„Jó? To je pro mne? Oholený tenisák s pusinkou? A ukazuješ, že bych tu věc měl líbat? Takhle?“ Co bych neudělal, že. Viděl jsem kdysi hráče, jak olizovali šipky a vrhací nože, jiné hráče jak líbali trávník, sám Ámos prý líbal českou zem... tož proč by Ludvík nemohl políbit tenisák? Navíc oholený, že...

Takže pusu Ludvíka na pusu kaktusenisáku!

„Ty brďóó! To je dobrota!! Mňňňamm!!“

Ono jak dostal tenisák pusinku, vytlačila se z něho dobroučká šťávička, něco jako olejíček, nebo velice řídký krém, šlehačka, nebo tak něco... Ale úúúžasně DOBRÝ!! To jste nezkusili, taková lahoda!!! Asi je to trošku alkoholizované? Nebo čím to sakra voní? Taková exotická, kořeněná vůně...To se ví, ten tenisák dostal pusanec, francouzáka, vytlačuju ho jako citrón a už vylizuju vnitřek. Senzace!

„A jak, holky, máte toho víc?“

Mají, mají jich docela dost, každá nese, kolik pobere, a do toho koše jich taky pár vzaly... Bude hostina.

Nebyla hostina, nebyla. Jezinky vycucly asi tak po dvou kouscích a začaly se motat. Ludvíček vycucnul kousků asi tak pět a začal toho mít taky dost. Namazal jsem se! Měl bych být opatrnější. Jsem přece na docela jiném světě, mohl bych se otrávit. Že to jedí jezinky, ještě neznamená, že to neublíží lidem. Teda mě.

„Tak vy se chcete taky ohřát pod mojí pelerínou? Ále jó, pojďte... No takhle ne, tak ne! Po jedné! Postupně! Napřed jedna a pak druhá! Ne všechny najednou! Himlhergot, nechte toho! Ty sprosťulo, kam mi to saháš? To se nedělá! Necháš toho! Přece nechcete, abych se s váma pral! A už toho mám dost! Že dostaneš na zadek!“

No a jak se rozjařené jezinky strkají, spadl jim lampion na zem. Blána shořela.

Copak o to, čert vzal blánu, hlavně, že nezhasnul oheň.

Tak, a to bylo! Kdepak zhasnul! Naopak! Vyšlehl ohromný, jasný plamen. Lampion totiž z přiopilých jezinčích rukou spadl právě na zbytky Kaktusenisáků. Zručné jezinky! Lampion jim z ruk padá! To náhlé světlo, ta záře, ten jas mne na chvíli docela oslepil. Znáte to, oko si zvykne na šero -a tady si zvykalo hezky dlouho- a najednou je oslněno prudkým světlem. Asi v těch slupkách zůstal nějaký olej, hořlavá silice, nebo alkohol?

Copak o to, už se zase trochu rozkoukávám, oko se přizpůsobí. Ale co jezinky? Jejich oči jsou stavěné na málo světla, na šero a taková záře jim dělá zle. No, je to na nich nejen vidět, drží se za oči, ale i slyšet! Naříkají. No, určitě naříkají, tím svým drmolivo-brebtavým brebentěním! Tak a mám na starosti krdél osleplých jezinek! No, už začínám vidět jako předtím, ale s jezinkami je zle. Co teď? Povedu je domů jako ty Bulhary? Teda domů - k vzducholodi?

„Ludvíku, ty jouzo, ty se tu s celou partou jezinek opíjíš... co kdyby to nebyl obyčejný alkohol, ale co kdyby to byl ten metyl! Pamatuješ? Do Slezska přišel Metyl a Etyl a přinesli nám Brailovo písmo. To si říkáš vzdělanec? I když... jezinky ty kaktusenisáky očividně znaly, věděly, že jim to neublíží. Ta jejich slepota je dozajista dočasná, to přejde, je to tím ostrým světlem, uvidíš...“

Takhle se utěšuju... No nic, jdeme pryč. Aha, tamhle ta už asi začíná zase trochu vidět... a co Mrkt? Kde je Mrkt? No, teda, tys dopadla. Mrkt nevidí. Tápe ručkou kolem sebe, divně smutně píská. Bolí? To se ví, že bolí...

„Pojď sem, Mrkt. Tu si sedni, neboj, neuteču...když jsme ti pokrevenci... trochu zjistím co a jak. Hlavně teda, kudy domů - teda k vzducholodi z tohohle bludiště... No na všem zlém je něco dobrého. Podívej, ta hromádka slupek ještě hoří a jak hřeje! Holky vidíte, aspoň se ohřejete...“

No jo, prý „vidíte“ ... Ony totiž moc nevidí, jak jsou oslepeny... No, už se všechny od toho ohně odvrátily, snad to bude lepší... Ale že to byla liša! Že to byla žaža! Když jsem byl klukem, tož jsme neříkali „velký oheň“, ale když byl jasný a vysoký plamen, tož to byla „liša“ a když byl hodně horký, tož to byla „žaža“... Žhavé věci byly tehdy „žižlavé“... když jsem byl kluk...

„A sakra, tak to je v...té... no, v bruseli...“

Zapomenul jsem na to, že ten pásek, co si hraje na místní slunéčko, běhá po obzoru jako šílený. Kde je můj azimut? Plánek trasy, co ho kreslila ta jediná rozumná jezinka, které jsem se škaredě posmíval, Ten jsem sice našel, neshořel. Akorát, že ty pečlivě nakreslené značky jsou pro mě „španělskou vesnicí“, jak se říká v Čechách, nebo „filmem czeskim“, jak říkají v Polsku...

Netrefím ke vzducholodi a to tam mám dovést ještě přisleplé jezinky...

A aby bylo veseleji, tož slyším jakýsi zvuk, jako by se tím bludištěm trosek, tím šrotištěm něco k nám blížilo. No a tak to ještě chybělo.

Hopper? To by ještě šlo, s tím bych si i poradil, moje bulava mne ještě nezradila... Ale co když je to ta hrozná housenka? Kdybych ji máznul tou bulavou, tak by sned pomohlo, ale ne hned, ono to pekelné stvoření, ta obluda záhrobní hned nechcípne, to jsem vidět tam u toho místního Balatonu! A zpoza kterého kusu se ta zubatá tlama, ten otvor hrůzy vynoří?

I když, kde by se tu vzala housenka? Co by tu žrala? Staré železo, jako ti králíci Lukáškova dědečka? Nebo by se živila těmi ožralými tenisáky? To asi ne, jednak mi připadá, že jsou ty kaktusenisáky docela vzácné, nedají se sbírat, ale musejí se hledat. No a jednak taková housenka nacpaná tím etylovým (doufejme) rostlinstvem by byla hodně rychle opilá jak mužik. Nebo by byla jako Dán.

Tak. A je to tady!

To místo tady, mezi kusy šrotu osvětlené mi připomíná palouček. Kolem dokola odpadem, šrotem a troskami ohraničený palouček, osvětlený jasným ohněm z tenisákových šlupek.

„Proboha svatého co to je!“ Ten hluk způsobili tvorové, kteří se hrnou k nám. Rychle bulavu! No, větší než jezinky nejsou, a když tak jenom o trošku. Ale postavy mají mohutné, jak se jejich houf hrne ke světlu... Co to je? Nějaká zvířata? Nebo nějací jiní tvorové? Ne, zvířata to nejsou, protože něco nesou... koše? Jo a tamto je obligátní sudlička. Takže jezinky? Ale proč jsou tak mohutné? Ta ramena!

Ony jsou oblečené! První oblečené jezinky! No, oblečené... koukám, že mají na sobě něco volné pláště, peleríny, nebo ponča, řekl bych. A ta látka je nesena na nějaké kostře, na něčem co připomíná výztuhu těch velikánských sukní, co kdysi nosily velkomožné zámecké paní. A jsou v tom otvory, kterými mají vystrčené ruce. Teda ruce mají vystrčené jen ty jezinky, které něco nesou.

Prohlížím si tu oblečenou společnost... proč to dělají, jak to, že jim není zima? Tyhlety jezinky nemají ta tělíska Corpora Birteci? Ta co pumpují teplo z venku dovnitř? Jezinky to určitě jsou, to poznám bezpečně. Že mají vlásky na žluto? To nevadí, nevypadá to špatně. Tedy až na postavy... Jezinky, které jsem viděl až doposud, byly vždycky štíhlé až hubené. A tyhle jsou, jakoby byly oblečené soudkem. Mám sto chutí některé říct: „Fakt ti to tvoje oblečení sluší, jezule... na to jak jsi tlustá.“...

Ne a ne, tohleto mi nedá. Jdu se mrknout zblízka.

Přece musí ty blondýny vidět, že nejsem jezinka, přece musí pochopit, že nemusím znát jejich jezinčí etiketu... Navíc s tím mým pončem by mě mohly považovat za spřízněnou duši... něco jako... „my oblečenci“...

Nevím, mám si brát svou bulavu na těch pár kroků ke skupince těch oblečených, nebo nemám?

Ne, bulavu brát nebudu, udělám dojem neohroženého junáka! Takže pár kroků k houfu těch oblečených zlatovlásek... a hele! Ony přidřepávají! Ony vzdávají Ludvíkovi čest! Dobře, jezi-etiketu asi zvládneme... škoda, že už nemám žádné pralinky... nevadí, půjde to i bez nich... musí. Takže lehce, lehoulince přidřepnout, sklonit hlavu, ruce moc nenapřahovat...

A je to! Oběma rukama jsem chytil tu celotělovou krinolínu a zvedl nad jezinku.

He, he... a stojí tu docela obyčejná, hubená, nahatá jezinka. Udiveně kouká, co se to stalo. A Ludvík kouká taky. Ona totiž má na bříšku zavěšenou lampičku. Malá hliněná lampička jí visí krku, z lampičky proniká trošku světla, prostě v ní něco hoří takovým červenavým plamínkem, nebo jakýmsi žhavým oharkem... žižlavým.

A pak že jsou blondýnky hloupé! Ony si vlastně nesou kolem sebe něco jako maličký stan, vigvámek a topí si v něm. Hmm, prý to dělají někdy i obyvatelé Tibetu, učili jsme se to škole, tak to musí být pravda... Kdo se ale po kom opičí? Tibeťané jsou lidi, těm by mohlo stačit se pořádně obléct. Pro jezinky je ten ohříváček pod kabátek ve studených končinách nutnost... chytré jezinky, chytré blondýnky...

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 17:41