Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Veliký Vynálezce a Stratég

Jak se říká, všeho do času. I lenošení do času, i Frankrajchu do času, pohodlí a tak. Do času. Všeho do času!

Vidím, že ta kupice kovošrotu a jiných krámů (i ty zubaté pilo-meče sebraly) leží na něčem co nepříjemně připomíná nosítka. No, je mi jasné. Vpředu silák Ludvík uchopí tady ty dvě tyče a vzadu se o levé i pravé madlo podělí aspoň po třech jezinkách. A budou se střídat, že.

Co vám mám povídat. Šlo se, šlo, ale nést ten poklad bylo po docela krátkém čase nejen nad síly Ludvíka, ale dokonce i nad síly šesti jezinek. Takže to dopadlo tak, že jezinky oba své konce položily na zem a Ludvíček má tahat tenhle smyk, tyhle saně pozemní sám. No, nejsem žádné ořezávátko, ale po pár hodinách jsem toho měl i já plné kecky. Prostě dost. Co všechno už jsem nedělal tady v tomhle světě! Sirénu z Titaniku, mocného berserka, veslaře, vědce a výzkumníka, vynálezce a ohnětvůrce, termofóra, velikého lovce a masadárce, objekt zkoumání těch všech Beronů, a teď? Teď jsem lidským potahem, jsem nosičem, jsem kuli... Učitel a smýká temnou stepí kovové harampání a jiné krámy, které jakási strašidla nahromadila. Jo, nahromadila, na hromadu. Takhle to ovšem dál jít nemůže. Zkusím prohlídnout co za šrot a nesmysly vlastně tahám. Hmm pěkné. Tak tady třeba ty dva pilomeče... Na co to těm chuderkám bude? Těžké to je tak, že s tím jednou rukou ani sám silák ukrutný, sokol jasný, bohatýr místní a jedinečný, vládnout nemůže. Kovu na tom podle všeho není ani deko, co s tím chtějí dělat, proboha... A tohle třeba, to taky není kov. Snad to byly kdysi dávno nějaké superhrubé filtry? Nebo síta? Vypadá to jako docela velké kotle s provrtanými děrami ve svých dnech... no tak to je jakési kolečko, aspoň že kovové, tady kovové tyče a tady trubky, pěkně rezaté... tohle železo není, ale kov je to určitě... Prohlížím přebírám... No a jezinek kolem mě moc, no moc, řekněme rovnou a po pravdě, že všechny. A jak ty krámy beru do ruky, ony zase berou všechno z mých rukou a zase to pěkně na svou hromadu hromadí. Tož takhle se k ničemu nedostaneme, takhle nic nevyhodíme. Ne, že se nedostaneme k ničemu, my se sami taky nikam nedostaneme, jestli tohle všechno budeme smýkat! Ano, doslova smýkat, když teď mám tahat ten váš smyk. A mám toho už dost! Podle mých hodinek jsme na cestě už pár dní. A usmýkaný jsem až až... Už teď jsem usmýkaný.

Smyk, to je takové hezké slovo z našeho kraje. Kdo se smýká? No přece ten, kdo je pořád někde jinde, než tam, kde má nějakou práci. A maminka na něho volá: „Kaj se zas smykaš, ty smyku jeden! Či neviš, že robota čeka?“ A kdo je „usmykany“? Tož třeba havíř, co se na šichtě fest urobil a pak ještě doma se stará o hospodarku a roba jeho na něho ještě s pyskem vyjede... Ale teď je usmýkaný Ludvík. Už mám toho dost! „Jsem jak Švéd, mám všeho dost!“ Takhle to vážně dál nejde. „Pozor, Ludvíčku, pozor! Takhle to tak nejde? A proč by to vlastně mělo jít? Teda chodit? Proč by to nemohlo jet!??“ Terén je tady jakž-takž, štěrk, hrubý písek, křoví jenom sem-tam, velké balvany taky jen občas, veliká stoupání ani prudká klesání tu nejsou... co nám chybí? Vůz! A co je hlavní na voze? Kola! Ovšem kde nějaká kola vzít a nekrást? Udělat! Z čeho? Nebudu vás napínat. Neudělal jsem nic, žádná kola. Na takovou práci my vzdělanci nejsme, to by nemuselo dopadnout podle našich krásných, dokonalých představ. Udělaly to - hádejte - správně, jezinky. Sám jsem ovšem kolo vymyslel, do písku nakreslil. A navrhl jsem i materiál! Takový jsem inteligent! No prostě jsme ty dva děravé kotle svázali dohromady, Takže to nebylo tak úplně kolo, je to takové široké kolo, něco mezi kolem a válcem. Jako byste dva kastroly na sebe překlopili a ucha pryč, aby se to kutálelo. No a takové kolo jsme vyrobili, jezinky těch děr použily ke svázání kotlů a do otvorů co jsou uprostřed se nasadila osa. Vůz s jedním kolem se jmenuje v Čechách trakař, a u nás trakač. Ten náš, myslím zdejší, tady v Zakejvalčí, v Rrssff, má své jediné kolo hodně pod nákladem, ne vepředu jako obdobné pozemské stroje. A jede můj vynález senzačně! Jezinky brebentí, samé to jejich pche, pche... Ludvík vynalezl trakač. Ony jezinky kolo znají a používají. Všelijaké kladky třeba. Ale pro pozemní dopravu kolo neznají. Prý podobně v jižní Americe, taky kolo znali, ale vozíky nedělali. No taky, takový terén, jaký je třeba okolo těch jejich měst v Zakejvalčí, nebo vlastně krajina, jaká je na většině povrchu, který jsem viděl, příkladně kolem zdejší Kejvalky, tam byste s trakačem neuspěli. Ovšem tady, tady na subpolární stepi je můj vynález a stroj naprosto jedinečný.


Že jsem zde avatarem Promethea je snad jasné. To je ten, co přinesl lidem oheň. A Ludvík přinesl oheň jezinkám. Ovšem jak se jmenoval ten, co vynalezl pro lidi kolo? Pro jezinky to byl zcela nenahraditelný a neopakovatelný Ludvík. Ale pro lidi? Jak se jmenoval vynálezce kola v našem lidském světě? Akorát vím, že se o něm zpívá v jedné písničce: ...vypsali soutěž na vynález kola, netušíce co to kolo vyvolá, každý kolo chtěl, dal za ně co měl, ten co kolo vymyslel čím dále více chtěl... No, ale jak se jmenoval, ten co kolo vymyslel, to se v písničce neříká, teda nezpívá. Prý chtěl zlato... Takhle si v duchu mudruju už hezkých pár dnů, co mašírujeme i s tím mým vozíkem. A musím se pochválit, jde nám to náramně. Když kolo tam dole pod vozíkem začne vrzat, tož ten krám vepředu pozvednu, nějaká jezinka vleze pod vůz a kolo namaže.

...jede Kudrnáá okolo Brnáá, veze kolomáz do Kojetínáá...

Kolomaz nemáme, tož ani nevím, čím to holky mažou. Ale mažou. A kdo maže, ten jede! Jedeme docela zvesela. Občas si nějaké jezinky vylezou na fůru a vezou se jako ten Kanimůra. „Z Port Artůra jede fůra, na ní sedí Kanimůra, za ním sedí Kuroki a kadí mu do ruky.“

Opravdu jedeme zvesela! A jedeme už pěkných pár dní. Pěkných pár nejen podle mých automatických hodinek, ale ještě víc podle toho místního ubohého slunce. Prostě občas zapadne rozmáznutá placka za obzor, občas se vyškrabe kousek výš. Ano, míříme docela určitě pryč od toho místního pólu. Dokonce se dá pozorovat nejen jakési oteplení, ale i změna krajiny. Že tu rostou ty kaktustenisáky jste jistě poznali podle mého zpěvu... Jezinkám můj zpěv nevadí... hodné holky. Hned zkraje jsem přišel na to, že je mnohem pohodlnější můj ludvamobil táhnout, než tlačit. Za prvé, když používám zadní náhon, tož přes tu fůru nevidím na cestu. A s předním náhonem jede „ludvamobil“ rovněji. A taky jsem si pověsil přes madla takový pruh, a opřu se do toho prsama a ramenem. Vlastně pak rukama stačí ta madla a tím celé vozidlo vyvažovat. Jo, my vynálezci, my si umíme život usnadnit. Jezinky mašírují většinou přede mnou. Vedou výpravu, hledají cestu. Teda pokud se zrovna nevezou nahoře na voze jako ten Kanimůra. Kromě těch chlupatých dobrůtek se začínají objevovat i jiné rostliny, jiné ovoce... no a kromě celkem příjemného oteplení se bohužel zhoršuje i vzduch. No, ale na konec se jsme došli až na kraj světa.

Modrý okraj světa...

Modrý okraj světa...

Jasně, že tady není opravdový okraj světa. Tady je hluboká strž. Hrana, kde docela zhurta končí ta polární náhorní planina a začíná tam dole zase obvyklý místní prales i s těmi věžemi a všelijak kroucenými a zatočenými jezírky, beztak plnými bahna, tak jak jsem to už zkusil. A začíná tam i ten hustý, těžký a mokrý vzduch. Teď už toho vím od Beronů, teda hlavně od Oberona o hodně víc o tomto světě, mohl bych napsat i učebnici, nebo nějaké jednoduché a základní Vademecum o Světě za Kejvalkou, teda vlastně o Rrssff. Jo. Jsou to znalosti náramné. Dneska vím o Rrssff skoro všechno. No, všechno ne, ale hodně. Když si na to školení, na ty debaty tam dole uvnitř, vzpomenu, tak ten puch znova cítím, tak znova vidím nechutnosti, co prováděli Beroni a lokální jezule...no, nechejme připomínání, nebo se zase začneme smrdět. Fuj! Dost!

Takže vím, že tady a právě tady končí jeden typ krajiny a začíná druhý. No, ať už chceme nebo ne, musíme se nějak dostat dolů. Ptáte se proč? No přece kvůli vodě. Recyklovat vodu pořád dokola, až do nesnesitelného puchu, tak jak to dělají v té bublinové hoře, to nechceme a ani nemůžeme, protože nemáme jak. A bez vody to nejde. A taky kvůli jídlu. Tady na planině se občas k jídlu něco najde, ale zásoby jsou skoro fuč. Kde je bývalý blahobyt? Kde je potravinový luxus toho ležení, kde jsem si žil jak Pánbůh ve Frankrajchu? Nebo, když si vzpomenu na ten nepořádek, jako Pánbůh v Chánově?

Bordel jako v Chánově..?

Bordel jako v Chánově..?

Jak jsem se dozvěděl a jak jsem pochopil z obrázků Mrkt, tož tehdy, když jsme byli v té smradlavé bublinové hoře, zastavila u ležení mých pokrevnic cizí vzducholoď. A holky vyměnily pár hezkých kousků kovu za hezkou hromadu potravin a čerstvé vody a vůbec. Zkrátka měly štěstí. No a Ludva taky. Taky měl štěstí. Ale všeho do času. Trpělivost šťastné náhody se nesmí přepínat. Teď se hlavně musíme postarat, abychom se dostali všichni v pořádku a vcelku dolů.

Takový sestup z okraje dolů se nejlépe hledá tak, že se postupuje podél okraje a čeká se, jestli někde není rozumný průchod dolů. Dole je mlha a občas cítíme nahoře u nás závan zdola. Dýchnou na mě staré časy. Jdeme podle hrany propasti, nebo strže chcete-li, jako podél vysokého plotu.

Vzpomínám si, jak jsme se spolužákem, kdysi na výletě, taky takhle šli podél plotu. Krásný vysoký drátěný plot a za plotem krásný veliký pes. Kamarád se psů ohromně, až panicky bál, ale když to zvíře bylo za plotem... no, dráždil ho. Psisko běsnilo a postupovalo s námi. A plot z ničeho nic skončil. Zvíře bylo u nás a zvíře se probudilo i v mém kamarádovi. Přestože postavy řekněme více než baculaté, pádil, prchal, uháněl tak střelhbitě, že za ním málem zůstávala žižlavá čára jak za meteorem. Hnal se chudák vyděšeně přes pole k jakémusi osamělému sloupu - asi poslední mohykán ze zrušené telegrafní aleje. Tam se z tryskového hrocha bleskurychle proměnil na medvěda míšu a právě tím medvědím stylem vylezl na sloup. Takovou atletiku od tohoto studenta nemohl náš učitel tělocviku v žádném případě očekávat! On to neočekával ani ten pes. Drápal se sice za zuřivého štěkotu za ním, na ten dřevěný sloup, ale kamarád vylezl vysoko, až nahoru. Nevím ovšem, zda osamělý sloup v poli sloužil psovi za pisoir, ale dá se to předpokládat. Nu a když v patě sloupu zpráchnivělé dřevo pod vahou hrochovitého medvěda zapraskalo a psisko vidělo, jak se jeho nepochybně stabilně trčící hodnoty hroutí, když zvíře vidělo, co ten podivný tvor s psími životními jistotami dělá, vyděsila se šelma ukrutně. Ocas mezi nohy, zakňučení a davaj zpátky domů. Sloup se snesl kupodivu docela pomalu, nekřupnul najednou...My jsme taky šli domů. Kamarád byl z celé příhody perplex, na břiše, rukách i na stehnech děsně špinavý od dehtu nebo čím to dřevo napatlali, dlaně a dokonce krk plný třísek. No a já? Kamaráda jsem litoval.

Ale dovedete si představit, jak šíleně jsem se chechtal?

A hele! Skupina cizích jezinek! Kde jste se tu holky vzaly? Kam jdete? Co to nesete? Je vidět, že se docela bojí: přidřepávají, tak-tak-všelijak, ruce u těla, hlavičky dolů, koše a ranečky k noze... žádné sudličky, ani tyče... hmm, co to znamená, co chtějí, kam jdou?

Tuším, tuším. Byl jsem přece na tom přesmrdutém školení u Berounů... No jestli jsem jim ovšem dobře rozuměl... řeč to byla jako rozprávka. Podle mě znají základy pozemských jazyků. Hodně jazyků. A mají hlasivky. Ale: jsou to základy. Jenom základy. A jazyků ze starých a prastarých časů. A aby bylo veseleji, tož ty jazyky střídají a míchají dohromady. Vznikla u nich taková makarónština, mantáčtina jakási. Významy slov jsou u nich dost posunuty... domluvit se - hrůza! Na druhé straně ovšem: moje zvědavost i ten jejich puch zahání. No dobře, nezahání, ale zmírňuje. Popletené jazyky, popletené významy... jak říkám, řeč jak rozprávka. No učili jsme se o tom i ve škole: Jak se komolí jazyk. Tak třeba kdysi vedli faráři matriky a vůbec záznamy. No, chtěli to psát latinsky, ale když oni latinsky uměli jen tak-tak. Tak do toho míchali i češtinu a hlavně němčinu. Dneska je to kumšt, přesně to rozluštit, co vlastně chtěli zapsat. Nebo evropské jazyky na kterémsi tichomořském ostrově. Domorodci se jazyk naučili od člověka, který byl žákem učitele, jehož učitel nikdy žádného rodilého mluvčího a vůbec Evropana neviděl, protože se to naučil od dědy, který kdysi chodil do misijní školy. Nebo třeba jak se pozmění třeba zrovna čeština v cizím prostředí. Už děti přistěhovalců do Ameriky řeknou: „Lenti mi nějaký tůly, jdu fixovat svýho bajka“ nebo „Mami, ten berdík má šůr fajn pinkový pírka!“ a myslí si, že mluví česky... A Beroni přece navíc nejsou ani lidi. A kdovíjak dlouho se s lidmi nepotkali. Je vlastně obdivuhodné, že mají zájem si aspoň jakousi znalost uchovat. I když: co by jiného dělali, když nic nedělají... ech, zamotal jsem se do toho.

Takže ty pocestné jezinky.

No, ono je to prostě tak, že svět Rrssff je o hodně složitější, než jsem si myslel, ale složitější než si myslí pan Špaček, nebo i Herbi. Ta místní Kejvalka, Špačkovo hnízdo a vůbec, stojí v takovém extra požehnaném místě, řeklo by se „pánubohu za pecí“. Je to prostě tím, že tam je pramen kovů, právě zásluhou toho tajného průchodu. Kovu, který odtamtud proudí, sem do Rrssff, sice maličko, ale za prvé je prvotřídní kvality, a za druhé a to hlavně, se místním jezinkám to místečko podařilo utajit. Špačkárna vlastně stojí v místních „tropech“, díky železu a ostatním prošmlugleným kovům tam v okolí roste všechno jak divé, lokální jezinky navíc mají kovu na výměnu habakuk a prostě si tedy tam žijí jak v sedmém nebi... Ve městech už je to horší, musí se tam o hodně víc pracovat. To jsem viděl, že. Na druhé straně tam zůstala jakás-takás civilizace. Stavějí a řídí třeba vzducholodě. Tím se dostanou i ke zdrojům dosti vzdáleným. Tím, že mají dost všelijakých zdrojů, mohou produkovat různé tovary, které mají na výměnu s ostatními. V okolí té smradlavé „Hory hore kopcem“ je pro obecné jezinky zima. Jenže místní obyvatelky zvládly ten trik s vyhřívaným obalem. Ale tu fintu si samozřejmě chrání jak to jde, právě proto, aby si zachovaly exkluzivní přístup ke kovu, kterého je tam přímo skládka-šrotiště. Potravy tam moc není a o vodu je bída, ale jezinky mnoho vody nepotřebují a to, co najdou, jim stačí. A tak dokonce i když se občas najde nějaká vzducholodní výprava, která by měla zálusk na rezavé železo, tož tam nahoře, na polární polaně, nevydrží, nebo stejně budou nakonec nakvap obchodovat s těmi místními, oblečenými jezinkami, aby byly co nejdřív pryč. No, a navíc mají ty polárnice přístup k Beronům. Je to sice fuj, fuj hnus, ale asi to blaho, ta rozkoš co jim smraďoši odporní působí stojí zato. Brr.

No a úplně nejhůř jsou na tom jezinky, které nemají přístup k něčemu extra, nebo si svůj zdroj nemůžou uhájit, nebo aspoň utajit. Ještěže vlastně potřebují hlavně jen to živobytí, jen nějaký ten žvanec! A ta tlupa, co jsme je našli, to jsou takové ty odvážné jezinky, které na vzducholoď nemají, které nemají ani vyhřívané oblečky, které ale mají dost odvahy vypravit se pro kovy pěšky. Takoví místní zlatokopové. Teda zlatokopky. Rozumu, znalostí a síly podle všeho moc nemají, ani ty sudličky ne, zato mají odvahu. No, odvahu. Jak se to vezme. Podle toho jak pokorně přidřepávají, podle toho jak se tváří, vůbec jak se chovají, tož kdoví, jak to s tou odvahou vlastně je. No, ale kdo z lidí by se dokázal vypravit docela nahatý, neozbrojený, jen tak s ranečkem do cizích krajů, o kterých toho ví jen něco málo asi jen z vyprávění... Jsou odvážné, nebo hloupé? Nebo zoufalé?

Podle toho jejich docela nezvykle tichého brebentění to nepoznám.

„Jo! Holky moje! Dobrá zpráva! Je to jasné! Někde tady musí být cesta dolů! Tyhle chuděrky sem nahoru ani nevyletěly, ani nevyskočily! Hurá! Tak se jich zeptejte, kudy se jde dolů...“ A už se sháním po tom svém vynálezu. Jsem tady velikým vynálezcem, to jste už pochopili, doufám. A tak jsem vynalezl, ani jsem se ze skromnosti ještě nijak zvlášť nechlubil, kreslicí blánu. Když se potřebuji se svými jezinkami domluvit, tož si pomáhám kresbičkami na blánu. A když už obrázek nepotřebuju, tož blánu setřu. A je to. No tak dobře, není to až tak velký vynález... je to taková malá, blanitá školní tabule. No a co, jsem přece učitel, tak můžu používat školní pomůcku... A tady to neměli, tak jsem to zavedl a basta. Vynález.

Mrkt dělá na ty nové veliký dojem, s tou svou velikou hlavou. A hned kreslí na tabulku. Nové jezinky jsou z toho celé bez sebe. Před Mrkt se pohybují málem v dřepu, obhlížejí náš velikolepý trakač, vyděšeně hledí na mě. Ale podle všeho rozumí, co chceme. Ukazují a brebentí o dušu. A když je Mrkt důrazně pobídne, tož i na blánu cosi čmárají, kreslí. Taková školní tabule je ohromná věc na vysvětlovaní. Pochopili jsme všichni, že celkem nedaleko je hrana náhorní plošiny hluboko prolomena jakýmsi úvozem. A vede tudy docela slušná cesta dolů. Ale! V hlubokém úvoze je jakési nebezpečí, jakási překážka. Jezinky? Ne, zdá se, že ne... tož nevím. Ale jestli tu překážku překonaly tyhle chuděrky, tož pro nás to bude brnkačka. Cha. Myslím, že z toho mého prozpěvování o Kanimůrovi, Kurokim a o Kudrnovi a vůbec dobré náladě, jakož i z právě projevené odvahy a čilého zájmu jste poznali, že jsem zase »pod vlivem«... No jistě, pár kaktustenisáků a nějaké duffo... Někdy se pochlubím, že už asi vím, jak to s těmi duffo je. Ale teď vzhůru dolů do úvozu! Jenom ho musíme ještě najít.


Úvoz nebyl daleko, a odvedly nás tam docela ochotně ty chudobné zlatokopky. V ústí vypadá jako úzké písmeno U. Strmé stěny a dole cestička. No a co je zajímavé, nalezené zlatokopky nechtějí dolů. Hmm, přece tudy přišly, jiná cesta dolů tady není...

„Aha, co ta překážka? Mrkt, pojď sem, prosím tě, zkus něco vyzvědět o té překážce. Když prošly ony, projdeme taky, ale ony ty holky vypadají stejně nějak otřeseně, nebo co... podívej, tady jsem nakreslil úvoz, tady jsme my... a co ta překážka? Co to je, jak to vypadá? Vyptej se jich! Kterýsi vojevůdce přece řekl: »Kdo je připraven, není překvapen!« Tož do toho Mrkt, stejně vím, že mi rozumíš!“

Jasně, že to nevím. Ale někdy to tak vypadá, že mi přece jen aspoň něco jezinky rozumí. Hlavně teda Mrkt. No jasně, nejvíc jsme spolu a už dost dlouho, a řeč těla, a ty obrázky na bláně... no a hlavně jsem přece vystudovaný učitel a intuitivní empatik! To jsem už říkal, že. No a fakt. Mrkt se snaží, brebentí, na blánu ukazuje, potom kreslí dokonce postavičky... No, jenže výsledek žádný, nic jsem se nedozvěděl. Mrkt mi předvádí mimicky, že se bojí, že tam je něco hrozného. Kreslí nějaké zmatené čáry... nevyznám se, nerozumím, nechápu. No, pozitivní je, že očividně aspoň Mrkt pochopila, že nechápu... Co teď? Nepovedu své jezinky někam do nebezpečí, k něčemu strašnému. To nejde. Jsem přece něco jako vůdce tohoto houfečku. Co udělám? Strategický plán je jasný: dostat se dolů a překonat to nebezpečí.

Taktika překonání nebezpečí se zvolí podle druhu ohrožení.

Abychom zjistili druh ohrožení, je třeba udělat průzkum. Vidíte tady, že jsem své vzdělání neflákal a dával jsem v dějepise pozor? Ta výborná byla zasloužená, že? A kdo musí být tady průzkumníkem? Přece sám velký stratég, taktik a vojevůdce, tedy Ludvík! Mrkt půjde se mnou, ať vidí, jak se takový průzkum dělá. No vidí... ona, jako jezinka, totiž vidí svýma černočernýma velikýma očima v šeru o hodně víc než člověk... a že v tom úvoze, v hlubokém úzkém údolí bude šero a tma, to je mi jasné. No dobře, může mi to to být ale jasné, když uvažuju o tmě? Světlušku si s sebou vzít nemůžeme, ta by nás prozradila, vlastně musím říct „demaskovala“, když jsem tím vojevůdcem. Špatné je, že musíme do toho úzkého údolí, protože shora, na dno klesajícího úvozu, už po pár desítkách kroků po té horní hraně, není vidět. Je tam temno a začíná tam už i ta obvyklá mlha... Ach jo. Tak jo, jdeme na to! Sudlici držím až u té sekery a dřevec trčí dopředu. Jednak se mi to líp nese, jednak by mi ta tyč mohla v šeru sloužit jako slepecká hůl. Lepší když do toho neznámého nebezpečí narazím tyčí, než čelem, že.

Nebudu to zdržovat. Skoro bez potíží jdeme dolů. Dřevcem ani moc šmátrat nemusím, protože světla ubývá s klesáním docela pomalu a oči se postupně přizpůsobují. Učili jsme se, že se tomu říká „pupilární reflex“, asi se mi oči tomu temnému světu docela přizpůsobily... úzké údolí se začíná náhle rozšiřovat, trošku se tím rozjasnilo, nebo aspoň už se dál neztemnělo... Potichu, hlavně potichu... a kruci! Už to vidím. Soutěska je přehrazená plotem. Řekl bych plaňkový plot. No, tak nějak jako plaňkový, trochu přerostlý, snad tři, nebo čtyři metry vysoký. Nemyslete zrovna na nějakou palisádu, ta se dělá z tlustých kmenů, nahoře špičatých, jeden vedle druhého. Tohle je plaňkový plot jako u nás, tyčky z pláňat, proto plaňkový... no a tady taky tak. Dokonce je tenhle jezinčí plot samá mezera, prostrčil bych třeba ruku, kdybych se odvážil.

„Panenkomarioguadelupská, tohle možná není ani tak plaňkový plot, jako klec!“

Ještě že jsem se neodvážil ruce tam prostrkovat! Za tou dřevěnou mříží hledí na mne celý hoppeří houf!

„Ježišikriste, ty potvory jsou po hmyzím způsobu docela nehybné, tož zpozorovaly nás nebo ne? Mrkt, hlavně potichu!“

No jasně, Mrkt rozumí. Svými prsty si sevře rtíky, možná, aby se sama upamatovala, že se musí mlčet, možná aby naznačila, že rozumí. My rozvědčíci a průzkumníci musíme ovšem zjistit o protivníkovi co nejvíc. Že je v plotě díl, který se očividně dá odstranit, to mě nepřekvapí. Houf hopperů je ovšem fakt děsivý. Rozestavili se přes celou soutěsku, někteří dokonce stojí i na docela strmých svazích. A jak jsou velicí! Ti dole, na cestičce, jsou, zdá se, takové běžné hoppeří velikosti, ale ti na svazích jsou asi jiný druh, o pořádný kus větší... no, stojí, pravda, na svahu výš, ale stejně. V tom šeru není pořádně vidět, ve tmě je všechno větší... a strach má velké oči, že... Teď zrovna nejsem obzvlášť velký hrdina. Hmmm... Radši zpátky, opatrně a potichu. Snad by šlo místo k sestupu vynechat, možná by bylo rozumnější, hledat jinou cestu... ale je tu ještě jedna věc, kterou musí vzít Stratég v úvahu. Za tou mříží, totiž určitě teče voda! Nu, vodu jsem neviděl, to je pravda, ale slyšel jsem ji! Zvuk tekoucí vody! Na plošině, tady nahoře, je voda vzácností, ale přece jen se vyskytuje. No a, to dá rozum, voda ráda teče dolů. A kde je jinde dole, než právě v té soutěsce. A kdo ví, možná ta soutěska vznikla kdysi pradávno zrovna jako řečiště... Jak vznikají koryta potoků a kaňony řek jsme se učili ve škole, tož to musí být pravda! I tady to musí být pravda - a basta. Moc rád bych se umyl... Co takový generál Nobile... celou posádku ztroskotané vzducholodi nechal napospas, dal se zachránit jako první, i když měl být poslední... a proč? Prý aby se mohl konečně vykoupat. Teda, oni ho z té kry ledové vzali prvního kvůli přelámané noze, aby mu nezčernala, ale zásadní - nebo zásaditý? - kapitán počkat mohl. Voda je ale argument jak hrom. A tekoucí vodu jsem tady na Rrssff vlastně ještě neviděl. Ludvíčku, to bude žůžo!

„Mrkt, viděla jsi někdy někde tekoucí vodu? Opravdovou, opravdu tekoucí vodu? Třeba něco jako vodopád? Neviděla, co... Tak uvidíš. Jenom co se tam dostaneme!“

Lehko se to řekne, ale jak se tam dostaneme? No, jezinky bych tam dostal lehce. Zvednu je nahoru na plot a dolů seskočí. Jo, a skočí rovnou před kusadla hopperů. Tož to ne... to určitě ne. Tu ohradu si hoppeři sami neudělali, to je dílo jezinek. A hoppeři jim slouží jako strážcové. No jasně. Tam dole, to jsou loupežnice, zbojničky...postavily zátaras, přepadávají poutnice a zlatokopky a obírají je. Proto byly ty jezinky, co jsme posledně potkali, tak ubohé. Protože jsou okradené! Proto dohromady nic nemají, bojí se jít dolů...

A tak to zas né! Tak to nebude! Spravedlivost musí být, Ludvík to tak nenechá! To by hrálo, aby nějaká strašidla obírala i tak dost chudobné pocestné! Tak to prostě nebude a basta!

„Mrkt, uděláme si bojový plán, dej sem blánu, nakreslíme si to. Aha. Tak tady jsme my. A tady je ten klesající kaňon, ta soutěska. A tady je hoppeří klec. Ty loupeživé jezinky mají to své stádo hopperů asi vycvičené, co asi... určitě! Pocestné jezinky přijdou, loupežnice jim otevřou bránu, postraší je hopperama, oberou o všechno a druhou bránou propustí... tady někde na druhém konci musí být taky brána... to je jasné. Rozumíš, Mrkt? A někde tam musí být taky ta voda, vodička...slyšel jsem ji...“

Ono se řekne plán. Třeba bojový... Ale jaký... Učili jsme se to ve škole. Klamný útok. Nebo třeba klamný ústup. Obchvat a částečný obchvat. Obléhání. Opotřebovávací boj... no, jo. Ale co s tím, když žádný obchvat není v úzké dolině se strmými břehy možný? Jaké obléhaní, když my se potřebujeme dostat skrz. A navíc bych se chtěl vykoupat... moc bych chtěl. Ještě pořád dost smrdím, z té hrozné beronské žumpy... Jakým trikem se dostat přes tu mřížovou hradbu, jakým trikem přemoci tlupu loupežnic a stádo hopperů? Ludvíčku, vzdělanče, historiku... Kde vezmeš inspiraci k sestavení plánu bitvy, Stratégu a Taktiku? Vzpomeneš si na nějaký historický případ, který by ti a tvému jezinčímu vojšti vyhovoval? Co by se hodilo?

„Co to máš, Lízalko? Jasně, to už znám, to je ta vaše místní vuvuzela. Ty bys chtěla, abych troubil? Ne, to nemá smysl. Jo... a tohle? To je co? Jo tak, to patří k té trubce, tady se to nadstaví, tu patří ještě ta dutá bambule...“

Keltská válečná trouba Carnyx

Keltská válečná trouba Carnyx

„Tý brďo! Tohleto vypadá jako starý keltský carnyx! Učili jsme se tom... Válečná trumpeta nějakého galského Obelixe, kterou rozháněl římské legie... Vyzkoušíme? Jasně! Vyzkoušíme! Tak chvěním rtů... a nátisk... a mocný dech... Dobrý!!... To je dost dobrý!! To teda zní! K čemu to jezinky mají? Žádná nemá takový fuk a takové pysky, aby to rozezvučela... Ludvík jo. Obelix Ludvík Armstrong na tu troubu zahraje.“

No, a teď jsem zrovna vymyslel, jak na ty loupežnice! Ano, že jim Stratég Ludvík zahraje je jisté, ale vzpomněl jsem si na bitvu, která nám bude předlohou a inspirací! Já vám dám, strašidla jedna loupeživá! Hin se hukáže!


Kníže Alexander Vasilijevič Suvorov hlásal, že: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. To jsme se učili ve škole, tož to musí být pravda. To ale ten ruský feudál cvičil poslušné mužiky. Nemyslím, že by byli mužikové až tak moc slušní, že byli až po-slušní, teda „meta-slušní“... možná, že i vyhověli přání jejich knížecího komandýra, anebo se naučili dělat, to co po nich chtěl. Ale zkusil někdy Alexander Vasilijevič cvičit jezinky? Aby vyhověly jeho přání a dělaly to, co si knížepán přeje? Co je třeba? Když jezinky neposlechnou? Protože veliteli nerozumí? Takové ty pořadové piškuntálie, dril z „buzerplacu“ po jezinkách nechci, to je v bitvě k ničemu. Abychom prošli, musíme postupovat rozumně, i když si nerozumíme... Hmm... Takže? Blanitá tabule, mimika, obrázky, divadelní scénky co kdo, jak a kdy... Největší potíž je vysvětlit, že teď je to jenom „jako“, ale pak, pak to bude doopravdy. Myslím, že Mrkt mi rozumí, snad, když ty ostatní rozumí Mrkt, chápou taky, co mají dělat. Snad. Odhaduju, že ty jezinky v soutěsce nás chtějí co nejvíc zastrašit. Proto jsou ty mezery v plotě. Aby bylo na to jejich hoppeří bojové družstvo vidět. Proto mají vystavené lebky jezinek. Jasně, na Špačkárně trčí taky jedna. Ale tady je jich nastrkáno na celou alej. Nemá to jiný účel, než vyděsit procházející. Ty, Ludvíčku, ovšem strašení nějakých strašidel nepodlehneš!

Technické přípravy jsme udělali už před večerem. V noci nastala chvíle pro psychopřípravu. No jistě, psychopříprava spočívala - v podání armádního psychologa Ludvíka - v podání několika kaktustenisáků pro jezinstvo (když mužstvo říct nemůžu) a čerstvého duffo navíc pro vojevůdce. Takže nad ránem jsme už na cestě a za chvíli už i před loupežnickou uzávěrou. Až sem jsme šli co nejvíc potichu.

No, a jdeme na to! Z kola bojového vozidla, tedy válečného vozu, no dobře, trakače, sundaly jezinky obal. Takovou tlumicí obruč, vyrobenou ještě nahoře na planině ze šňůr a blány. A taky vyndaly vycpávky mezi vezeným harampádím. No a sám vojevůdce otočil trakač. Teď ho budu tlačit. Ale napřed...

Carnyx vzhůru! „A duj, Ludvo duj!“

Trouba se rozeřvala naprosto neskutečně. „Řvi, ty troubo, řvi víc!!!“ Víc už to nejde! Víc to jít nemůže!! Moje vycvičené vojsko ví, že když trubač Ludvík vezme carnyx do ruky a nátrubek na pusu, je třeba sednou na bobek, dlaněmi si zakrýt uši a na hřbet rukou ještě i kolénka přitlačit. Moje „task force“ to ví. Ale neví to ty loupežnice a nevědí to ani jejich hoppeři. Tady v úzkém a hlubokém kaňonu se zvuk ještě násobí ozvěnami, odrazy... Hromy, co „divo bijú“ ve slovenské hymně jsou ševelením ranního vánku, oproti té hrůze co jsem vypustil z ozvučníku carnyxu. Řev!! A alikvotní „šlajer“... zní to opravdu děsivě!

A to není ovšem konec! Teď nastává chvíle Stratégova! Bitva u Malešova! Pod velením a samozřejmě i tlačením Ludvíka z Trocnova se těžký válečný trakač rozjíždí z kopce! Kolo poskakuje po kamení, harampání na fůře rachotí. Škoda, že u toho randálu nemůžu ještě troubit... to by teprve bylo! Jezinky běží za trakačem a už se připravují... Těžký válečný vůz, rozjetý a mocně roztlačený z kopce si jednoduše poradil s plaňkovým plotem. A harampádí se s rachotem kutálí a sype do hoppeří klece, do peleše loupežnické... Chááá! A teď velké finále frontálního útoku! Moje chrabré jezinky vrhají hořící slupky kaktustenisáků! Jasné světlo! Jasné světlo v temném a úzkém údolí! Moje bojovnice vědí co je třeba dělat. Oči zavřené, rukou překryté a hlavičky otočené. Tak jak jsme to cvičili. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, jak řekl ten carský feudál. Chviličku je ticho. Jen loupežnice se bolestí válí po zemi, kvílivě pískají. Ale pak zařvu: Huráá!!! a moje jezinky zapískají bojově... to je zajímavé, že i pískáním se dá všelicos vyjádřit, že? Jdeme na to! Sudlici do ruky... a prásk! Prásk! Fysikální útok ohlušujícím řevem trouby a překvapivě jasným světlem nejenom že jezinky paralysoval, on docela ochromil i hoppery. To do nich sudlicí biju. No, v jejich případě to nebyla ani tak bitva, jako jateční porážka. Stáli ti hmyzouni jak zařezaní, jak ten „svatý, ze dřeva vyřezaný, za dědinou“. No, tihleti ze dřeva nebyli, krev z nich crčí. Mrkt velí a moje holky svazují poražené loupežnice. „Co to je?! Nechejte toho, včil toho necháte, bo se neznám! rozervu vás jak žabu chrastavů“... ty jezule, co byly loupežnicemi okradeny, ty co jsme potkali tam nahoře, místo svazování začaly poražené jezinky prostě podřezávat...

„Fuj! To se nedělá!“... pak jsem si vzpomenul, jak jsem chuderku oštěpářku, svoji pokrevnici, košeroval... Hmmm. Boj ještě neskončil! Ze svahů začali slézat ti velicí hoppeři.

„Panenkomarioquadelupská, stůj při nás!“, jak říkáme my ateisti... Jezinky utíkají zpátky, nahoru k průlomu v plotě, zakopávají o své vlastní harampádí... Ještě jsem pod vlivem, ještě se držím hesla, že svou hrdou páteř obratlovce před členovcem neohnu... Sudlici napřáhnu... a nic. Potvora sice ze svahu slezla, ale zastavila se. A druhá taky. A třetí totéž.... Všechny!

„Když nepůjde hopper na Ludvíka, musí Ludvík na hoppera! Banzaiii!“

Jejda, už ležím! Tož hopper to nebyl. Jak jsem tou sudlicí mávnul, do hnáty hoppera třísknul, tož ta jenom tak nasucho křápla. Sudlice proletěla jak kdybych jsem jenom klacek jakýsi přerazil. To jsem nečekal. Sudlice se mnou smýknula, spadla a protože jsem se jí nepustil, tož ležím taky... A zespodu na to teprve jaksepatří vidím. To není opravdický hopper. To je jenom pohyblivá loutka. V břiše má buben a na něm byla namotaná šňůra. A šňůra je uvázaná nahoře na skále. Stačí loutku uvolnit, ta začne klesat, buben se otáčí jak se lano odvíjí a tím otáčením pohybuje končetinami té velikánské loutky. Umělý hopper kráčí, mává předníma nohama, hýbe kusadly a vůbec pouští hrůzu... No jasně. Čím by tady loupežnice tolik hopperů živily, že...

Zpoza probouraného plotu veliké brebentění a jezinky se vracejí... No, jsou to sice strašidla, ale dokáží se stydět docela jako lidi. Vidím to na nich.

 


Zpět Obsah Dále

18.10.2018 09:15