Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Jeskyně Alibabova

Loupežnice jsou sice svázané, ale stejně by nebyly vůbec k ničemu. Ohlušené, oslepené, docela desorientované. No a nejméně dvě bohužel mrtvé. Loutky hopperů znehybněné, z hoppeřích živáčků jsem udělal dva mrtváčky.

„Takže teď, Ludvíčku, ty kluku jeden špinavá, kde je ta voda?“ To mne zajímá nejvíc. Moje jezinky dělají takový virvál, takový hluk, že hledat vodu po jejím hlase prostě nejde. Všude se brebentí, píská a popiskuje, mlátí a různě „hrncují“ s rozsypaným harampádím.

Ááá, tady to bude. V jeskyni. No, jeskyni, takové menší jeskyni. Spíše teda v jeskyňce. No jistě! Odtuď pramínek vody vytéká a uvnitř šplouchá! První tekoucí voda za Kejvalkou. Zatleskat, a přivolat světlušku! Aha! Tak to není jen tak jeskyňka, to je tunýlek, něco jako přírodní chodba. Jo, ano, to znám ze školy. Voda vyplavila zeminu, narušila kámen a vytvořila chodbu. V jeskyni jezírko, takového něco jako máme v Punkevních jeskyních. Ovšem tady v provedení MINI. V jezírku je vodička čistá, průhledná určitě pitná. No, co budu vyprávět, napil jsem se.

„Napij se synečku nápij, napij se z hlubokáá“... 

Dobrá voda, jenom není studená, to by teprve bylo... A Ludvíček se i vykoupe, ten puch Beroního hnízda ze sebe důkladně umyje...to je bašta...

„Fixalelujá! Tam vzadu se něco hnulo! Tam v té tmě! Aby to tak byla nějaká jeskynní potvora! V jeskyních přece vždycky žijí ti nejhorší a největší potvorové! Jeskynní medvěd! Nebo lev... I draci žijí ve slujích!“

„Vzpamatuj se, jsi přece učitel, vzdělanec-draci nejsou!... No, třeba né drak, ale nějaký ten Hromsaurus jeskynní?...“

To bych asi nabyl ani já, kdybych se nešel mrknout. Na tu zvědavost jednou docela zajdu, to je jisté.

Takže světluška, sudlice a jdeme se podívat. Ta voda, to napití a hlavně ta koupel mne zase postavila na nohy.

Překvapení! Podél stěny se krčí půl tuctu těch jezinčích kluků... Tolik „jezinků“ na jednom místě jsem ještě neviděl. Co tu propanajána dělají? Proč tu jsou?

No a za nimi pořádná kupa toho jezinčího harampádí, něco kovu, něco už docela zrezivělého, něco v těch železného šrotu v těch blanitých vacích, nějaké pytlíky, koše, nůše... A krásný veliký balík úplně novoučkých duffo! Ááá to si Ludvíček dá! No a pak mi oko padlo na jeden skromný sáček a v něm jsem uviděl naše pozemské věci. Šroubky a matičky, podložky... ještě i značky, že se jedná o vysokopevnostní materiál... Oči se mi zapotily...Vzpomenul jsem si na domov, a na maminku moji... no a když jsem tady sám a nikdo známý mne nevidí, tož jsem se normálně rozbrečel...


Opravdu nevím, co si mám o jezinkách myslet. Opravdu nevím, co si myslet třeba o Mrkt. No, našla mne ubrečeného, s pytlíkem pozemského spojovacího materiálu v ruce. Sedím na zemi a brečím. Kousky kovu, které dozajista pocházejí z našeho města. Z mého města. Z mého světa...

Tu malou jeskyňku světluška prosvětlila důkladně. Asi to bylo tak, že do temné soutěsky světélkoval otvor do té díry. Mrkt překvapeně zahvízdala. No, nejspíš kvůli té hromadě harampádí, nebo protože tolik kluků jezinčích v jedné řadě ještě neviděla. Sedí si tu jak na bidýlku, jak děti před školou, co se tak rády usazují na zábradlí.

„Mrkt, co to děláš, jejda... Ty Ludvíka lituješ?, tys poznala, že je Ludvíkovi smutno?“

Jezinky nepláčou, když je něco bolí, jen tak divně pískají, oči se jim nepotí... Určitě je jim někdy smutno, jsou to boží tvorové jako my, lidi... Ale Mrkt poznala, že smutním. Mrkt se dokonce postavila vedle mne a chytila mne kolem krku. Jednou svou šestiprstou rukou mi utírá slzy. Dozajista mne lituje...

Opravdu nevím, co si mám o jezinkách myslet, nevím co si mám myslet o Mrkt... jsou vůbec to strašidla? Něžná strašidla? Mohou být strašidla něžná?

Do té díry, do jeskyňky se hrnou další jezinky. Napřed se zarazí u vchodu, pak udělají takové to překvapené a obdivné „chááá“ a chtějí dovnitř.

Tak to né, Ludvík chce jít ven, tady se všichni nevejdeme, tolik místa tu není.

Řekl bych, že už tuším, jak to tady v soutěsce chodí. Teda jak to chodilo, než jsme se do toho vložili my, moje parta.

Tyhle loupežnice obsadily výhodné místo. Místo, které se nedá obejít, místo které se dá zablokovat a teda místo, kde se putující skupinky snadno olupují. K tomu jim sloužili nejenom ploty s vrátky, dřevěné strašidelné veleloutky hopperů, ale taky hoppeři, opravdoví, živí! No prostě místečko pro loupežníky i s nějakým tím Alibabou jak stvořené. Bohaté jezinky, ty si letí vzducholodí, mohou se zastavit snad jen pro tu krásnou, čistou a tady velevzácnou vodu, ale ty chudobné, ty co jdou po svých... No, ty byly okradeny, sebraly jim loupežnice nejenom jejich cennosti, ale zadržely i ty ubožáky, ty kluky, „jezínky“, jestli je poutnice měly s sebou... Co s nimi chtěly loupežnice dělat? Měl to být harém? Nebo trh?

No, a ty vzduchoplavkyně se zastavovaly pro vodu...Ale kdepak! Tady byl taky, kromě vody, i velkoobchod s naloupeným zbožím! No jistě! Určitě!

„Proboha, Ludvo, a co ta alej s lebkami? Kde k tomu lebkořadí přišly? Panenkomarioquadelupská, a čím propánaboha živily ty dva hoppery? Nechci to vědět! Ne a ne!“

To, že to nechci vědět, neznamená že jsem se to obratem nedozvěděl.

Fuj, fuj, fuj... veliké a největší FUJ!... Jezinky nejsou něžná strašidla, jezinky jsou FUJTAJBLOVÁ strašidla.

„NÉ, tohle NÉ!..“ Blinkám.

Nejenom, že se cpou bílým, překvapivě jemným masem hopperů. Ony se pustily i do obou podřezaných jezinek.

Jsou to sprosté jezižroutky! Kdyby mne hoppeři, nebo něco jiného ubezdušilo, tož by mne moje jezinky sežraly! Fuj! Fuj!

„Blééé!!“


„No dobře, ale co teď, kam se, Ludvíčku, kam se vrtneš? Chtěl bych zpátky ke Kejvalce, nejlépe ovšem skrz kanál až domů, copak o to, plán by byl...No, a teď mi řekni, chytráku, jak se tam dostaneš? Kde ta tvoje Kejvalka asi tak je?“...

„Mariápannoquadelupská, Ludvo, ty už normálně blbneš, ty mluvíš sám se sebou! Ty jsi jak ten Glum z Pána prstenů... Vzpamatuj se!“

Copak o to, na jezinky normálně mluvím... a ony mi odpovídají tím jejich brebentěním... ale normální lidskou řeč slyším, jenom když na sebe mluvím sám... už mi to všechno leze z krku...

No ne, kde je ta věž, kde je to Špačkovo hnízdo? Kde je třeba to město, co v něm bydlí Herbert... Jak najít cestu domů? Ano vím, že jsem byl někde blízko pólu, ale jak najít cestu zpět? Drobečky ani kamínky jsem netrousil... mapu jsem nekreslil, kompas nemám a ani tu nefunguje, hodinky jsou mi taky k ničemu... Místní Slunce vlastně nevidíme, navigovat se podle něho ani podle hvězd naprosto nedá... To místečko, odkud vede pěšinka do mého světa, jen tak nenajdu. Není jak.

No co se dá dělat. Zůstanu tady. Nic jiného mi ani nezbývá. Navíc, tady je velice výhodné místo. Je tu voda, není tu tak hrozné horko ani veliká zima, pro člověka akorát.

A vůbec! Přece tady ten magazín, ten jezinčí hypermarket můžu provozovat sám. Zůstanu prozatím tady a basta. A pak se uvidí...

Tak vidíte, žijeme tady už spoustu dnů a můžu říct docela pohodlně. Místním pánbíčkem požehnané místečko. Čím se živíme? No přece obchodem!... Funguje to nějak takhle: přichází výprava prospektorek z pralesa. Nesou něco hodnotného pro nás? Ano? No tak to je pustíme po zaplacení „mýtného“ nahoru. Nenesou? Nesou málo? Nic nebude! Marš zpátky do pralesa! Nechcete? Tož hoppery na vás, neposluchy! Že tu žádní hoppeři nejsou? Že jsme je snědli? Opravdoví nejsou, ale ti hrozní velicí loutkoví tu jsou pořád! A pořád umí spouštět hrůzu! Efektivně! Kdyby to pro efekt nestačilo, prostě zatroubím. No a kdyby ani ten kravál syrinxu nezabral, tož ještě máme v záloze záblesky. Ale můžu se pochlubit, ani ty loutkové hoppery jsme ještě spouštět nemuseli... Ony ty jezinky se vždycky zalekly už toho lebkořadí... od našeho příchodu je o dvě hlavičky delší...

A co děláme, když jdou jezinky dolů? No, když nic nemají, tož je nakrmíme a pošleme beze všeho dál. Jíst je nikdo nebude. Dřevění hoppeři jíst nepotřebují, živí tu už nejsou, Ludvík jezinky nejí a jezinkám jejich jezižroutsví nedovolím! Žádná konzumace jezinek! A když něco nesou? A co myslíte? Vybereme si mýtné. Když toho mají málo, tož pár hezkých kousků. Když víc, tož polovinu. A když mají zboží hodně, tak je mýtné taky hodně vysoké...

Možná je divné, že jednoduše nepouštím chudobné výpravy nahoru na plošinu jen tak, na dluh... jezinky nešidí, ani tady na druhém konci Rrssff, daleko od Špačkárny nešidí. Z obchodního hlediska bychom mohli klidně pouštět nahoru všechno. Ale to právě vůbec, ale vůbec nechci.

Sice to vypadá, že jsem se stal Alibabou, náčelníkem 40-ti loupežníků. Ale to nejsem, tuhle živnost si po všech ostatních, které jsem si tu vyzkoušel, nechci. Aspoň ne napořád.

Musím říct, že těch výprav nahoru, na planinu, moc není. A vzducholoď, tak ta tu byla jen jedna. Ryze za obchodem. Pozor, za obchodem s námi! Tedy s námi... očividně přiletěly obchodovat s původní posádkou. Evidentně byly vzduchoplavkyně převelice udiveny při setkání se zlatovlasou Mrkt. Dokonce bych řekl, že přítomnost nové náčelnice zdejšího hokynářství, neboli Smíšeného zboží, jak ho znám ještě z domova, příchozí jezinky překvapila víc, než přítomnost moje. A je mi to trošku líto...

Směna proběhla v naturáliích, jistě, naturální směna, to jsme se učili ve škole. Ale pak přišlo překvapení!

Naše jezinky, ta moje parta, tedy pokrevnice a původní „celnice“, nabízely za jakési zboží duffo. Koukám na to jako vyoraný myšák, jako Mickey Mouse z hrnce kysaného zelí... Jezinky přece neduffní?... Ale pak jsem si vzpomenul na Oberona, na jeho poučky a vysvětlení... a bohužel i na ten jeho děsný puch.

No ano, duffo se stává jakousi měnou, prostředníkem universální směny. Taky jsme to měli ve škole. Proč mají v Chorvatsku měnu nazývanou Kuna? No protože obchodovali staří Chorvati s kuními kožkami. Oni Chorvati ty kožky třeba ani nepoužili, oni je prostě považovali za platidlo. A jméno zůstalo. A tady obchodují skrzevá duffo... Jezinky původně asi věděly, jak exotičtí, velevzácní, kryptotvorové, bytosti tajemného původu, teda lidi, baží po duffo. A protože vyrobit duffo není jen tak, začali ten trvanlivý, nevelký a vzácný výrobek používat jako platidlo... I když zase třeba už ani nevědí, k čemu původně duffo bylo, k čemu komu může být.

To jsme se učili ve škole, že se na archeologických nalezištích vyskytují ve velkém množství železné předměty, které svým tvarem nejvíce ze všeho připomínají zákolníky.

Nástroj nebo platidlo?

Nástroj nebo platidlo?

K čemu ale mohli asi tak mít naši předkové tolika zákolníků? Možná, že to bylo podobné.

No a ovšem obchod běžel i podle jezinčího způsobu, tedy obchod s placením „na důvěru“. No, aspoň si to myslím, podle toho co jsem vypozoroval. Pozorovat chování jezinek, když nevíte co a jak je dosti ošemetné.

Jako malý chlapec jsem byl na nějaké bohoslužbě v katolickém kostele. Asi to byl pohřeb vzdáleného příbuzného, nebo už nevím co, nepamatuju se. Kněz chodil tam a zpátky, chvíli svou zvláštní čepičku měl, chvíli ne. Připadalo mi jako by ji hledal. A ti kluci převlečení za holky mu podávali knihu a on jim něco říkal... no nepochopil jsem to vůbec. V hlavě mi zůstala jen ta čtyřhraná čepička. Kněz měl vyholené kolečko na hlavě a ta hezká čepička mu tu plešku zakrývala. Určitě ta krásná pohlavní pokrývka nebyla v kostele to nejdůležitější. Ale co chcete po chlapci, který o věci nic neví, řečem nerozumí, účel nechápe... jenom ta čepička...

A tady je to totéž, podstatu nechápu, okolnosti, které pozoruji nemusí být vlastně to důležité. Ach jo...

Pokud mohu soudit, největší zájem měly vzduchoplavkyně o těch šest jezínků. Zdálo se, že kdyby je chtěly místní prodat, mohly za ně žádat asi celou vzducholoď. No, nechtěly, nechtěly prodat ani jednoho.

Nevím, jak bych se měl k takovému obchodu postavit. Je to něco jako prodej otroků? S lidmi se obchodovat nesmí! No, ale není to spíše jako obchod se sportovci? S těmi se obchoduje docela běžně. FC Baník prodal přece do pražské Sparty své hráče za veliké peníze... Aspoň tak jsem to slyšel. Kopaná mě nebere... Ale prodej to je. A jezínci? Jsem si skoro jist, že jim samotným je to asi jedno. Jsou to dozajista stvořeníčka celkem netečná, zdá se i smutná a asi i dosti duševně omezená. Aspoň tak vypadají. Nemyslím, že by je ty cestovatelky chtěly časem zkonzumovat. Vlastně kdo ví, třeba to, co jsem viděl nebyl v pravém slova smyslu kanibalismus... třeba to byl druh pohřbu.

Fuj! Veliké FUJ!

Ale dostal Ludvíček nápad! Takové vzduchoplavkyně by mohly vědět něco o místním světě, třeba znají místní Kejvalku!

„Tak se podívejte milé obchodnice. Tady mám takový hezounký vysokopevnostní spojovací materiálek. Tady v tom plastikovém pytlíku! Vidíte? Jestlipak víte, odkud pochází?“

A na tom jsem ztroskotal. Nastalo brebentění, nabízení kde čeho, o šroubky byl zájem, to ano, ale na tom jsem skončil... tak nevím. Šroubky jsem neprodal, vyměnil jsem nějaká duffo za krásné ovoce, některé jsem znal, některé mi postrčila pod ruku Oštěpářka... Vlastně jsem duffo NEVYMĚNIL za ovoce. Ovoce jsem si KOUPIL a zaplatil jsem v místní měně.

Fakt je ten, že ten drobek železářství může být spojnicí k mému domovu, k mamince a třeba i té Ulrice, co jsem se tak škaredě pohádal...

Je to tady dost nuda. Nežiju si špatně, to teda ne, to bych lhal jak Česká telževize. Ale na živobytíčko u Špačkárny to rozhodně nemá. Člověk nemůže mít všechno, že.

„A to mi řekněte co je tohle?“

Z nudy prohrabávám to jezinčí haraburdí, harampádí prostě ty jejich poklady. No, přiznávám se, že opravdu většinou netuším co by tohle a támhleto, to a to mohlo být za bazmek. Zdá se, že většinou jde o kusy z té zaniklé polární továrny, z toho skladu kovu...

„Hmm, vlastně to jezinky mají dobře vymyšlené, kovové stroje jen v oblastech, kde kovy nestráví vegetace... i když, kdo ví, jak to tady měly kdysi... hmm... vlastně je jedno, co jsou to za díly, stejně to nakonec prodají dolů, do džungle, jako hnojivo pro kovožravé rostliny... tady v tom úvoze, tady to ještě tak šíleně nerezne, navíc mají kovové střepy balené v té jejich bláně... a sakra, zase to krmné bláto, toho tu mají teda forotu... a co je toto? To není kov... jé, to je ten ozvučný bubínek... no ano.... »Tón který se chvěje, chvíli plný naděje a pak se ztrácí...« ...a tady ten jezinčí fylofon... a i dvou-pozounek... tohle neznám... to taky ne... ty místní původní zbojnice dozajista oloupily nějakou potulnou jezikapelu, jinak to není možné!“...

Hra na hudební nástroj rozhodně NENÍ MOJE HOBBY. I když troubení na syrinx mi šlo, to nemůžete popřít!

Ale! Na druhé straně, co bych tady asi tak mohl dělat? Budu kapelníkem! Kapelníkem jsem na Rrssff ještě nebyl. A vůbec, mají tady kapelníky? Nebo jsem to řemeslo právě vynaleznul? A co víc! Dostal jsem nápad, jak by možná šlo se odsud dostat zase ke Špačkárně... Jestli pánbu dá... trocha štěstí... znáte to: chodí štěstí dokola, občas sedne na... Ludvíka přece! A navíc! Lidové pohádky odrážejí lidovou moudrost a zrovna jsem si vzpomenul na jednu, která by mi mohla pomoci!

Nejdřív ale potřebuju kapelu. Bude v ní tolik jezinek, kolik máme instrumentů. Tak. Rozhodně budeme zřejmě docela originální, protože spojíme všechny nástroje do jednoho hudebního tělesa. Jasně, vím, že se to nedělá, myslím doma, na Zemi... Prostě foukací harmonika se nespřahuje s varhanami a tahací se smyčcovým orchestrem. A suzafón nedoprovází třeba čembalo. Ale kdyby to někdo na Zemi dělal, tož to by byl rozruch, to by bylo haló!... Velcí hudebníci občas dělají neobvyklé experimenty s instrumentací svých skladeb, tak proč by to nemohl zkusit třeba Amadeus Ludvík. A ten rozruch je přesně to, co publicista Ludvík teď pro svůj plán potřebuje.

Úplně se zase život rozjasňuje. Ještě jsem tady, ale už se vidím někde jinde, už se vidím na Špačkárně, už se vidím skoro doma.

Ještě musím říct, proč jsem se dal na celničení, nebo ba silniční loupení. Nu, protože chci v zájmu zachování stavu omezit cestování nahoru do subpolárních krajů. Proč? No protože je mi líto zničit živobytí těm jezinkám nahoře, těm co bydlí ve smrduté beroní jámě, v té hoře hore kopcem. Protože by bylo škoda, aby ti smradlaví Beroni vymřeli. Smrdí sice nejvíc ze všech obyvatel Zakejvalčí, ale taky jsou nejvíc chytří, mají prastaré znalosti a hlasivky a tedy mohou mluvit... Když necítím ten jejich dalekonosný velkorážný mrtvolný puch, tož mám pro ně víc pochopení. Kdyby začaly tam do toho skladiště kovu chodit celé výpravy sběraček kovů, tož by naleziště dost rychle vybraly. Takhle tam sice občas nějaká vzducholoď pro kovy zaletí, ale protože tam těžko vydrží, tož si asi vymění svůj náklad s těmi oblečenými zlatovláskami... A ty mohou žít a krmit Berony... No a tahle naše »Celnice v úvoze« jednak pracuje jako obchodní stanice, jednak chrání naleziště před rychlým vypleněním a odrazuje svou pověstí od zbytečného courání. A vůbec, jsme tady něco jako pohraničníci a hranice není korzo! Takže i když už tu nebude ani Ludvík, ani jeho pokrevnice, »Stráž v úvoze« by měla zůstat.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2018 07:07