Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah

Domů?

„Holky, pojďte sem. Vytvoříme orchestr, no, teda aspoň kapelu. Ludvík bude kapelníkem, Mrkt bude dělat koncertního mistra, nebo něco jako náš děda Poles, co hrál první hlas na křídlovku.“

To se ví, nejde to samo. Vidím, že některé jezinky, teda vlastně ty původní loupežnice, co ještě nemají vlásky obarveny „na zlato“, jsou proti. Vytahuje z úkrytu ten velikánský vetřelec jejich naloupený majetek a chová se k němu jako k vlastnímu! Nu, ale co můžou dělat? A když ty zlatovlasé jsou navíc samé „pche, pche, pche“... Kvůli inštrumentům beznadějná vzpoura nevypukne, to vidím.

Ono se vůbec snažím - co to jde - nějak ty jezinky propojit. Ať se na to dívám jak chci, pořád tu jsou aspoň tři party. V první řadě moje pokrevnice, v čele s Mrkt. Pak ty chuderky, co jsme je našli ucmrndané, ušlé a hladové nahoře na planině, a nakonec ty místní, ty původní loupežnice. Učili jsme se o tom ve škole, v sociologii, dělali jsme sociogramy, kdo má koho rád, a kdo je komu šuma-fuk, kdo koho nenávidí a kdo se koho obává...

Je to tady celkem jasné: Ty „poutnice z planiny“ nenávidí partu původních „loupežnic“. Jsem si skoro jistý, že cestou vzhůru na planinu byly „loupežnicemi“ okradeny a je možné, že některou jejich kamarádku nakonec „loupežnice“ nechaly sežrat těm hlídacím hopperům. No, a zdá se, že by se „poutnice“ docela rády připojily k mojí partě „pokrevnic“, které obdivují a kterým závidí. „Pokrevnice“ -zdá se mi- lehce pohrdají oběma skupinami, ale s tím, že tu partu „poutnic“ trošku litují. No a „loupežnice“ se zlobí na „poutnice“, protože z pomsty podřízly a snědly jejich dvě kamarádky a zlatovlasých „pokrevnic“ a samotného Ludvíka se bojí...

To koukáte, co jsem vypozoroval z jejich chování, co? Tomu jejich brebentění opravdu nejde rozumět, ale když jsem tím intuitivním empatikem? ...

To skupinkaření mi pod fousy nejde, to by se nemělo trpět, učili jsme se to ve škole. Ale jak to mám zvládnout, když doopravdy DOMLUVIT jim nemůžu, protože „domluvit se“ jaksi pořád nedokážu...

Ještěže mi může pomoci moje nakadeřená Mrkt! Jednou jsi velitelka, holky tě načesaly, holky tě uznávají, smíš mi ležet hlavou na břichu, když se spí, tož se snaž! Možná, že i ta společná orchestrální hra společnost jezinek poslepuje dohromady...

Nemusíte mi věřit, to se ví, ale jde to. Jde to čím dál tím líp! Nástroje jsem vytahal z jeskyňky, hezky rozestavil, přivedl Mrkt za ruku: „Tož co, Mrkt, na co budeš hrát?“ No a pak jsem vodil k nástrojům po jedné další jezinky, aby si vybraly... To se ví, že jsem na „loupežnice“ nezapomenul, chci aby se cítily vítány... Asi se zeptáte, který instrument si vybral Ludvík... Správně: Syrinx! Jezinky by na něho hrát nemohly... vlastně hrát... dovedete si představit aspoň nějakou hru na syrinx? To není nástroj hudby, v mém podání je to nástroj zkázy, zhouby, trouba jerišská je proti syrinxu v Ludvičích rukách nedomrlým chcípáčkem! Trouba jerišská je jen něžnou tichoučkou okarinou proti mému syrinxu! A zvláště tady, v hlubokém úvoze, který sám působí jako přírodní ozvučník. A s ohledem na to, že už zde začíná být znát hustý a těžký vzduch z dolejšího pralesa... no efekt syrinxu je neopakovatelný, jedinečný...

Jestli jsem opravdu tím intuitivním empatikem, pak Mrkt, je buď empatičkou fenomenální, nebo mi čte myšlenky, nebo mi prostě rozumí... nevím a nepoznám, co a jak to je. Ale fakticky to očividně a evidentně funguje.

Prostě a jasně a zkrátka! Máme kapelu! Řekl bych bez vychloubání, že každá jedna jezinka má asi desetkrát víc hudebního nadání, než má jedna desítka Ludvíků. Jde jim to senzačně. Jistě je to muzika jezinčí, taková se doma neslyší. Táhlé tóny s nepravděpodobnou intonací, rytmus jako... no docela jiný než pozemský...Harmonie zvláštní... tedy znám ta slova víceméně jenom teoreticky, ze školy, nerozumím tomu vůbec, neslyším to ...

Ale! Jezinky se od Mrkt naučily onen pracovní nápěv: „ééj úúchněm, ééj úúchněm, ííšťo ráázy, ííšťo rááz...“ Prostě Rěpin by měl radost... No a pan učitel se snažil jezinky naučit melodii: „kočka leze dírou, pes oknem...“ Ovšem s ohledem na moje pěvecké kvality a s ohledem na jezinčí interpretaci podle jejich, pro nás cizího světa, není tak úplně jasné, zda hrají tu „kočku přes díru“ , nebo prvních pár taktů Smetanovy Vltavy, nebo dokonce pár taktů Ha-tikvy, teda židovské hymny. Nikdy jsem ty melodie od sebe nedokázal rozlišit. Tož nevím co to vlastně můj jezinčí orchestr vyhrává. Jako kapelník bych ale asi to měl poznat, že?

„No, Tak jak bych vám to holky moje vysvětlil , objasnil, nebo aspoň nastínil? Pohádku o Budulínkovi asi neznáte, že.. Jde o to, že hudba má velikou sílu. Nejenom, že rozehnala křižáky u Domažlic, ale dokonce vylákala liščata z nory a... no prostě teď budeme muzicírovat! A hlavně kdybychom viděli na nebi nějakou vzducholoď. Je vám to jasné? “

No věřit mi nemusíte, ale za pár dní - teda těch zdejších - se moje kapela za převelikého brebentění sama od sebe sbíhá, jezinky samy berou instrumenty a už to jede! Něco jako moje „Ééj úchněm“, chvílemi jako „kočka co leze dírou“, ale většinou typicky jezinčí kvílivá a táhlá muzika s podivnou harmonií a tím jejich rytmem-nerytmem. Ovšem, hodně hlasitá muzika, ale opravdu hodně, hodně hlasitá!

„Jo! A tamhle je vzducholoď! Jo! A otáčí se k nám! Výborně! Hurá! To je to, co jsem vymyslel. Prostě: nemáme sice housličky a bubínek, ale přesto leťte k nám, milé jezinky cestovatelky a obchodnice! Tady, tady jsme.“

Takže napřed, hned po přistání, obvyklé brebentění, obvyklé hemžení, potom ukázka zboží a zlatý hřeb nakonec. Šest jezínků! Holky na ně hledí docela vytřeštěně, jak hladový na řeznický krám, jak žíznivý cestovatel na Sahaře na metr vychlazených orosených radegastů...

Napřed ticho...pak takové to užaslé „ch-ch-ch-ch“... a pak výbuch brebentění, výbuch nabídek...

No a v té chvíli, v tom okamžiku, vstupuje do té mely sám Ludvík. Vytasím se s překvapením:

„Milé jezinky, všichni tito jezinkové mohou být vaši. Vyřešte jenom tenhleten problémeček, tuhle hádanku...“

Jasně, že jsme si už prve tuhle situaci s Mtkt přehrávali, zkoušeli, tohle je ovšem premiéra... jasně, že na Mrkt spoléhám. Snad to vyjde...

Zatím to začíná dobře: Mrkt přináší diorámu. Vlastně ani nevím jestli je to opravdová „dioráma“, ale myslím, že se tomu tak říká... Zkrátka je to model, plastická mapa, nebo jak to nazvat. Dalo mi velikou práci. A k tomu ještě nějaké figurky model vzducholodi... Vlastně celá výprava pro loutkoherecký divadelní kus.

Jsem si docela jistý, že Mrkt mi rozumí, to není možné, aby v této chvíli, rozhodující chvíli zklamala... předváděl jsem jí to mockrát, ten její part...Ona ta jezinka mi dozajista rozumí už drahnou dobu...jo, věřím tomu... no, řekl bych, že to dělá moc dobře...

A začíná představení.

Dioráma představuje kus krajiny Rrssff. Dílko ukázáno a odloženo bokem. Pak následuje model vzducholodi, loutky představující zlatovlasou velkohlavou Mrkt, zlatovlasého Ludvíka a figurky všech šesti našich jezínků. Pak na diorámu položí Mrkt sadu barevných kousků té místní modelíny. A pak ji odstraní. A položí znova... No a nakonec naloží na vzducholoď figurku Mrkt a Ludvíka a šesti jezínků a přenese je tou vzducholodí na diorámu. Maličká Mrkt a Ludvíček vysedají, kdežto model vzducholodě odlétá se všemi panáčky jezínků. Ovšem celé představení je doprovázeno usilovným brebentěním Mrkt.

Obchodnice ze vzducholodi evidentně přemýšlejí, modelínu mačkají, ale očividně nevědí jak dál. Rozuměly co mají udělat? Vědí na co se ptáme? Vysvětlila to Mrkt dobře? Pochopily otázku? Nalákala je nabídka? Co když třeba ty vzduchoplavkyně brebentí jiným jezinčím jazykem? Na modelu jsem si dal tak záležet!

„No, když teda nevite, tak nic!“ To teda říkám a odnáším plató s krajinkou pryč. A Mrkt zase bere loutky a model vzducholodi a taky ho odnáší. Zklamání těch cestovatelek je naprosto viditelné. Jakoby říkaly: „My to nevíme, my to neznáme!“ Kéž by to tak bylo, kéž by to jejich zklamání neříkalo: „My tomu nerozumíme, co vlastně po nás chcete?“ To by bylo po všech mých nadějích...

Ale co, tentokrát to bylo poprvé, určitě ne naposled. Třeba se to mezi jezinkami rozlehne, třeba tyhle jezinky řeknou těm ostatním, které někde potkají něco jako: „Jeden nesmírně bohatý Člověk nabízí ŠEST, představte si ŠEST! krásných mladých jezínků za hádanku: co chybí na této mapě ?“

Je to jako v té pohádce, co mi moje maminka kdysi čítala. „A ten král nechal rozhlásit, že kdo správně odpoví na otázku, dostane království a půl princezny k tomu.“ No, ale Ludvík nabízí daleko víc. Nabízí šest celých jezínků.

A to v době, kdy se podle všeho blíží jezinčí říje.

Asi bych měl říct, jak jsem došel k tomu, že se říje blíží.

No jak, pozorováním. Teď vlastně nemáme co dělat. Žijeme si jako pánbu ve Frankrajchu, náš všeobecný universální jezi-orchestr vyhrává tak často, že už mne to ani nijak nebere. Jasně, jezinky to očividně či vlastně „uchoslyšně“ baví. Kdyby naši domáci muzikanti byli do zkoušek tak žhaví, to by se děda Poles radoval...

Vlastně ty zkoušky kapely přeruší jenom sem-tam nějaká ta naše „celnická činnost“, častěji ovšem nějaký ten obchod se vzduchoplavkyněmi. A samozřejmě, u té příležitosti vždycky, přehráváme obchodnicím tu scénku s plató, s tou diorámou, s plastickou mapou a ovšem se super lákavou nabídkou jezínků.

Doufám, že jsem pochopil jezinčí mapování: obrázek toho, co vidí pod nízko letící vzducholodí a označení toho, kde při pozorování krajinky viděly přibližně východ a západ. Ze všeho nejvíc ten jejich jezinčí způsob připomíná itinerář, co ho u nás čtou spolujezdci v automobilových závodech, v těch rally. Zatím se zdá, že všechny jezinky, které nás navštívily pochopily co se po nich žádá, na co se ptáme.

Ale zpátky k té říji. Jak jsem řekl, dohromady nemám teď co dělat, tož jednak pozoruju okolí, teda jezinky, jednak se SNAŽÍM porozumět tomu jejich brebentění. No a jak jinak, pozoruju taky jezinky.

No, samozřejmě nevím jestli ty změny jsou doopravdy příznaky blížící se říje, nebo si to jenom namlouvám. Pravda, ten smraďoch Beron, mi něco vysvětloval, ale dorozumění s ním... kapitola sama pro sebe.

Zkrátka nejenom chování, ale i vzhled jezinek se malinko pozměňuje. Třeba že se jim mění vlasy. Barva ne, ty vlasy si barví nějak jinak než u nás v kadeřnictví co má paní Fijáková. Kdepak. Jak je jednou zbarví, tak v té samé barvě vlasy i rostou. A třeba každý pramen v jiné barvě. To by tady každé kadeřnictví zkrachovalo. No a teď mají ty jezinky vlasy o hodně delší. Nějak víc jim rostou. A taky mi připadají pevnější, hustější, nebo jich mají víc, nevím.

A taky se zajímají víc o  jezínky. Co chvilka některého zapojují do svých zábaviček, lechtají je, přenášejí je, hladí... Ale nevypadá to, že by jezínci byli nějak nadšení ze zájmu a projevované náklonnosti...

„Pche, pch, pch!“

Rozjívené holky.


Tak, konec kočkování! Lízalka je dneska nahoře, na naší pozorovatelně. A zrovna teď píská „Poplach“. To musím říct, tady dole, v té klesajíci průrvě ještě není ten hustý a mokrý a těžký vzduch jako dole v džungli. Není tu ani tak chladno, jako nahoře na planině. Je tu vlastně tak akorát. Jenže tu z toho úvozu nemáme pořádný rozhled. No rozhled. Na Rrssff není rozhled nikde, že. Snad trochu nahoře, na té polární planině. Trochu. Ale tady, v zanořeni v té trhlině? Tu není vidět lautr, ale lautr nic. A při našem celnicko-loupežnicko-strážném řemesle, při našem hraničářském povolání, rozhled potřebujeme. To je jasné. No a tak některá z jezinek drží hlídku a když přichází narušitel, nebo přilétá obchodní vzducholoď, tož zapíská.

Ale dneska ten signál zní jinak. To není obyčejné varování. Lízalka píská a píská. Toto je něco jiného, tohle není obchodní výprava, nebo pár zdrchaných chudobných zlatokopek, které chtějí nahoru po svých... Takže:

„Aláárm!“

„Ty brďo, co to zase je? Viděli jste někdy něco takového? Ludvíček teda ne... co to je? Je to antigravitační letadlo? Nebo je to nějaké kouzlo? Magie? Jak ta věc může letět? Křídla to nemá, vztlakové těleso taky ne... Ne to není možné... Co to má znamenat? Ludvíčku, chlapečku, to se ti jen zdá...“

Docela se bojím... bohužel to vypadá, jako hodně, ale HODNĚ zlý sen.

„Do zbraněěěě!“

Už se ženu pro svůj styrinx, už se jezinky chápou svých sudliček.

„Nééé, holky neutíkejte, nééé!“

Tak zrovna moje pokrevnice se zdají být nejvyplašenější, zrovna ty, na které nejvíc spoléhám. Ty které mají vrhat ty světelné granáty... ty prchají.

No, ono vlastně bych nejradši zdrhnul taky. Ovšem kam? Do svahů naší soutěsky se sice vyškrabat můžu, ale až na planinu nahoře ani náhodou. Zespoda, nad stezkou do té místní džungle, letí na nás... Aha, ještě jsem neřekl co, nebo kdo. Nu, samozřejmě to nevím přesně, ale vypadá to jako nějaký létající vor, nebo prostě plošinka. Ovšem je vybavená děsivým klounem. Takovým něčím, jako bývaly na přídích korábů sochy mořských panen. Nebo jako měli staří Vikingové ty dračí hlavy, na svých lodích. Ale tady zastupují dřevěné vikinské dračí hlavy hlavy pravé, živé! Hlavy hopperů. Dvě hlavy, jako v té pohádce o drakovi Melichárkovi. Ale zubaté, nebo kusadlové, jak už tady hoppeři bývají... Celá ta věc se pohybuje vzduchem bez vesel, jen tak...

Naši dva dřevění hoppeři proti dvěma živým hopperům nepomohou.

„Panenkomarioquadelupská, to bude masakr, to bude Világoš, to budou zas Lipany...“

Některé jezinky utíkají k horní brance. Kdybych se pokusil zastavit, tož bych je musel předběhnout a postavit se mezi a branku... kdybych to udělal, tož bych určitě strhl k útěku i ty ostatní, ty které mají zatím trochu odvahy. Musím přiznat s hanbou, že vlastně statečnější jsou ty původní loupežnice a zlatokopky... Srdce mám až v kalhotách, kdybych teda aspoň nějaké gatě měl... fuj! Fuj, fuj, fuj... Co dělat?

No, co. Zatroubím. Třeba je to zastaví. Třeba ten neférový nálet očarovaným letadlem zarazím....

„HÚÚÚÚÚ, BŘŘŘÁÁÁ, TrrrÚÚÚÚÚ....“ Dávám do toho všechno. Očiska mám určitě vyvalené, a sám jsem z toho řevu styrinxu dočista hluchý.

Ale nic! Docela nic. Ta věc letí beze změny dál...

„Néé... Oni nás chtějí bombardovat!... už ty bomby svrhli! Bachááá“...

Bum! Bum! Na zem spadly dvě- věřte nebo nevěřte- dvě jezinky. Načerněné vlásky se rozložily kolem dvou krvavých docela puklých hlaviček.

To nás chtěly bombardovat jezinkami? No těm dvěma není pomoci, to je jasné, ty chuderky už jsou na cestě do jejich „nebeskýho báru“...

Jakýsi efekt to bombardování má. Pokrevnice se vrací! A už se starají, kde jsou ty světelné bomby...

„Holky, hlavně ty kaktusenisáky nevycucávejte!... Nebo se tu budete jenom motat a bude s náma všema ámen!“

Pozor! Plošina s hopper-klouny přistává. Pochopitelně až za spodní brankou, nedaleko vstupu do jeskyňky Alibabovy.

„Hrrr na ně!“ Tož ovšem na mě jsou ti hoppeři. Sice slézají z toho jejich vzdušného voru, ale tak nějak nešikovně, hrabou se dolů jakoby byli měchem praštění... a nějaké černovlasé jezule taky slézají ale nějaké zůstávají docela otřeseně sedět na plošině, která se celkem nečekaně zvedá do vzduchu!

A helemese! Tudy na to! Žádná magie, žádné kouzlo a čárymáry! Celá ta plošina je prostě zavěšená! Zavěšená na vzducholodi, která se vznáší dost vysoko nahoře! No jo! To znáš Ludvíčku, To jste se učili ve škole, profesor Durus, milovník vzducholodí, vám to říkal. Spustili ze Zeppelinu dlouhatánské lano, na kterém byla malá gondolka. V ní seděl, nebo vlastně na břiše ležel pozorovatel, který hlásil, co vidí, telefonem na vzducholoď. A zeppelin se schovával nad mraky, té malé tiché věcičky na nebi si nikdo nevšimnul. A tady to pirátky použily taky. Vzduch je tu kalný, viditelnost do dálky tím pádem taky ne, tož co. Akorát že k navigaci vzducholodi z výsadkové plošiny nemají telefon, ale nějaký jiný systém. Sakra jsou ty jezule ale hlavičky, co?

Jasně, že si mohutně ulevilo! Na ty čáry moc nejsem. A Teď, když už vidím, že moje válečná styrinxová píseň má spolehlivý devastující účinek... cha chááá!

„Holky! Zacpat ouška a znova“: HÚÚÚÚÚ, BŘŘŘÁÁÁ, TrrrÚÚÚÚÚ...

To je efekt! To jsou teprve Lipany! Jak sedláci u Chlumce jste dopadly pirátky jedny!

Ty které z neuvěřitelného kraválu přímo neomdlely, jako ty dvě z nebe spadlé nešťastnice, tak jen tak ochromeně sedí, nebo se beze smyslu motají jak studenti po oslavě složených státnic. S hoppery mám lehkou práci. Taky oni sedí jak svatí za dědinou z lipového dřeva vyřezaní. Tohle byla prostě porážka dvou kusů dobytka, velehmyzounů.

Tak, ale co dál? Pirátský zeppelin je pořád nad námi, nálet zdá se ještě neskončil. Prostě jsme první úder odrazili, nebo vlastně ho svým hudebním výkonem a několika ráznými ranami odrazil Cassius Ludvík Clay. Jak jinak, že.

Vlastně ty hudební výkony byly dva, nenechám se ošidit o trochu té slávy.

Tam u nás doma, když jsem ještě studoval, jsem chodil ke kapelníkovi, dědovi Polesovi, na hodiny hudby, abych měl aspoň cosi, co bych mohl ukázat ve škole. Děda Poles měl se mnou opravdu svatou trpělivost. Abych se mu odvděčil, tož jsem párkrát šel s naší obecní kapelou na hřbitov. Pozor! Jako muzikant! S velkým bubnem. Ona ta hra na velký buben není obzvláště těžká. Těžký je ten buben. A když je hřbitov na kopci... S mým hudebním sluchem je to poslabší, to už jsem říkal, ale oči mám naprosto v pořádku. Tož jsem bedlivě sledoval dědu Polesa a jak kývnul, tož jsem do toho bubnu bouchnul. Ono těch bouchnutí do velkého bubnu není ve funusmarši moc. A protože jsem dostal za hraní na pohřbu zaplaceno, připadlo mi za jedno bouchnutí 7 korun. Nošení hudebního nástroje je ovšem podle kapelníka zdarma. Ale i za krátký hudební výkon, jako je třeba bouchnutí do bubnu, náleží odměna. A tak i za krátké hudební vystoupení tady, v Zakejvalčí, náleží Amádeu Ludvíkovi díl slávy.

Co se děje tam nahoře, co kutí ty nájezdnice (nebo bych měl říci „náletnice“?) netuším. Ale tady dole propukly zjevně bojové přípravy. Vidím, že původní obyvatelky téhleté „Stanice v půli cesty“ si prostě vědí rady. Je jisté, že se něčím takovým, co mne a moje holky tak překvapilo, už dozajista potkaly. No neměly asi zrovna ve stavu Amádea a Cassia, ale nějak si musely poradit, protože by tu jinak už nebyly. Nebo by tu byly ty vzdušné pirátky... I když... kdo ví, možná zrovna ty dnešní obránkyně Stanice v půli cesty, naše spojenkyně, se sem dostaly jako vítězné pirátky. A ty předešlé obyvatelky teď jsou součástí našeho „lebkořadí“... kdo ví. V téhle chvíli je pro mne důležité, aby moje veliká hlava a lebky mých pokrevnic nezrozšířily tu hnusnou ozdobu Stanice.

To si buďte jistí, že jezínkové ze své díry ani nos nevystrčili, no naši lidští kluci to prostě nejsou. Ti by nevydrželi, ty by zvědavost vyhnala ven.

Ale jezinky, které jsou tady jaksi déle doma, vytahují z jeskyňky jakési krámy. A roztahují je po dvorku. Všude plno brebentění, drmolení, toho jezinčího popískávání a pomlaskávání... A sestavování jakéhosi aparátu, rozmísťování takových tlustých tyček vsazených do křížů, nebo podstavců či co, vypadá to trochu jako by rozsazovaly hubeňoučké vánoční stromky , nebo tlusté násady, nebo co. A taky pečlivě ukládají pyramidku kamenných válečků. Zacházejí s tím opravdu dosti opatrně... je to tak těžké? A ten aparát? Ten stroj co sestavují?

„Jo ták! Už vím co to asi je! No určitě! To přece znám...!“

Učili jsme se to ve škole: Ten stroj se jmenuje tam u nás na Zemi přece Ballista! Taková přerostlá kuše to je. Tahleta jezinčí se liší jn docela maličko.

Římská ballista

Římská ballista

Ovšem v „zenitním“ provedení, v provedení protivzdušné obrany. A válečky jsou munice, to je jasné.

„Co bys ráda? Kam mne táhneš? Ahá, budu dělat nabíječe, no jasně, chápu, ještě mi ukaž jak se to dělá... no, né, tí kolečkem točit nebudu, tady se zapřu... a koukej, už to mám. Nabito! Aha, vlastně ne, ještě střelu... tak tady položím... no dobře... ale je těžká, to se musí nechat... nějaká specialita? No nediv se, jsem člověk z docela jiného světa, a tady jsem žil jenom v divočině. Ve vašem městě jsem byl jenom chvilku, tady jsem venkovanem...Takže teď hlásím: Nabito!“

Jestli mi jezinka rozumí nevím, asi ne, Mrkt to není a vlastně ji zrovna teď nevidím. Ale co vidím, je vzducholoď. Už ne jenom ta pozorovací gondola, ale celá ohromná vzducholoď. Ohromná! No není se co divit, dolů hledí spousta a spousta černých jezinčích hlaviček. Proti takovému komandu nemáme šanci. Co mám dělat? Mám zase troubit? Mávat bulavou? Nebo tou zubaticí, sudlicí?

„Panenkomarioguadelupská! Co teď?“ Už-už jsem se chtěl rozběhnout pro syrinx, ale ta jezinka co mne školila na nabíječe vystřelila. To víte, žádná velká rána, tahle mechanická artilerie střílí bez světelných a velkých zvukových efektů. A navíc se střelkyně ani netrefila. Střela zafičela, hvízdla a byla ta tam. Nezapomínejte na to prostředí, na okolnosti. Vzducholoď klesá pomaličku, ta nemůže jen tak doskočit na zem, nebe je kalné, zamlžené... zkrátka střela zmizela.

„Nabito!“

Zrovna to jsem chtěl říct. Ale nedořekl. Ten váleček, ta střela, kterou jsem už-už kladl do ballisty mi nějak z rukou vyklouzla a spadla na zem. To si ještě pamatuju. A pak jenom jasné světlo před očima, záblesk a podlomené nohy...

„Aúúúúú. To je bolest!! Křeč v celém těle, vyražený dech... to bolí!! Moc to bolí...maminko!“

Chválapánubohu na výsostech, jak říkáme my atheisti, přešlo to. Asi jsem by zrovna nějakou chvíli bez sebe. Co to bylo? Co se mi to stalo? To byla HRŮZA! Ještě se třesu, rozhlížím se kolem sebe jako zrovna vykulené štěně. Co se to stalo? Výbuch to nebyl, není nic rozházeného... jen ten nabíječ Ludvík se válí po zemi... no a navíc se jaksi počural bolestí. A nohy, ty šlapky mám popálené. Střelkyně je rozhodně ve větším pořádku než kanonýr co má ládo, ládo ládovat, Jabůrek Ludvík...

Dobrá, když ládo, tož ládo! A hlásím: „Nabito!“ Možná měla moje střelkyně víc štěstí, možná byla vzducholoď už blíž, těžko říct. No prostě: trefila se! Střela hvízdla vzduchem a zasáhla ten rošt, tu plošinu, nebo jak to nazvat. A celá ta věc se jakoby rozsvítila! Modravé plamínky oběhly konstrukci a z nebe začaly pršet drobné kousky konstrukce: kousky toho místního bambusu, kousky šňůr, kousky kdoví čeho a taky pár jezinek.

„No jo, to by dávalo smysl, dělají se přece takové zapalovače, „piezo“, se tomu říká. Maminka takovým zapaluje plynové hořáky na sporáku. Kamínek v zapalovači se prudce stlačí a uvolní se elektrický náboj. Jiskra. No, doma jiskra zapálí plyn. A tady to není kamínek, ale pořádný kámen a potom taky pořádná elektrická rána. Sákryš, to je Fysika! To by měl Durus radost. Hmmm:... jak to asi jezinky vyrábějí, to by mne zajímalo... nebo mají munici zdejší holky ze starých zásob, odněkud z vykopávek? Z jezinčího musea? A že to mou střelkyni neskolilo, jak mi, zručnému chlapci, z rukou střela spadla na zem? Asi stála holka dál, anebo je to tím, že jezinky mají suchou kůži, když se nepotí... a taky ta rána nebyla až moc velká, když mi ta střela jen tak vyklouzla... nespadla naštěstí tuze z vysoka, moc sebou netřískla... Kdo ví.

„Nabito!“

Ale zase překvapení. Střelkyně zmizela.

„Holka, kdy jsi? Mám střílet sám? Na to nemám kvalifikaci, aprobaci, atest! Zkrátka to neumím! Jak se míří?“ Aspoň, že ta vzducholoď už neklesá, výsadek se odkládá, to je jasné. Takže co bude?

Zatímco hledím k pirátskému zeppelinu jezinky se rozprchly. A co to zase je? Připadám si jako čerstvě vyoraný myšák. A žádný světem protřelý myšák Mickey. Ale hloupý, venkovský myšák polní. Ony jezinky mají takové veliké oči, že, to jsem říkal. No a mají je proto, ale tady v tom modravém šeru lépe viděly. A vidí lépe než Ludvík. Mnohem lépe. A ty zdejší původní jezinky, ta původní posádka „Stanice na půlce cesty“ zná i místní triky a nebezpečenství lépe než Ludvík. Mnohem lépe. A tak zatímco Ludvík a jeho zpokrevené jezinky stojí jak tvrdé „Y“, tak místní si udělaly ze dvorku Stanice pláž. No prostě ty konstrukce, co si rozestavily, to nebyly ani nějaké zátarasy proti vylodění, ani vánoční stromky, tohle je něco docela jiného. Jsou to vlastně deštníky, nebo slunečníky. Ale proč proboha živého?

 

 

(pokračování příště...)

 

 

Pro online-čtenáře: nehlašte překlepy v poslední kapitole!

Obvykle na ně přijdu sám, poslední kapitolu si čtu víckrát.

Opravy překlepů v minulých kapitolách naopak vítám.

Konec

Zpět Obsah

© 2016-2018 Vlastimil Čech, ves u Frýdku-Místku

09.07.2018 08:12


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Jindra: 15/7 v 23:33 na téma: §Beri : 2 SW: mám pocit, že se ta kniha jmenovala Piknik u cesty. Stalker je až počítačová hra )

Domů
Statistiky

"Kejvalka (svět za Kejvalkou)" (komentáře)

Téma=§Kejv Hlasovalo 9, celkem 45 hvězd, průměr=5.00.

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

   

Jméno(nick):  

 

Emailová adresa:

 

Další informace:

  Vetřelec

 
 

Text příspěvku:

(   povinná pole  )     Napiš číslicemi: stopjetatřicet = (nejsi robot?)    (118 příspěvků).  

! Včera 1 !příspěvky s přílepky  (barva pozadí)  Smazat za dní(1-9,0=nemaž,-1=dnes) Výběr textu: Jména:

Přílepky včera: §Karty

Komentář 1294145 neexistuje.

2. Jméno: Robo-mailek

 

Info: hláška sama zmizí

Téma: Admin

 Přidat přílepek!?

16.07.2018  id: 1294373

Robotek Emailek hlásí: rozeslal jsem za Autobus 313 e-mailu 16.07.2018 00:01 :

Vtip dodán 15.07.2018 0908

Změna v "Beridaz" 15.07.2018 2227   (Příspěvek dnes v poledne zmizí!)


3. Jméno: VlastimilČech

 

Info: veterán

 Přidat přílepek!?

04.04.2018 v 18:06 id: 1293975

Napsal jsem své čtenářce Věrce a moje odpověď se ztratila... kde může být?...


SW: Otázkou je, zda jste ji skutečně odeslal. Možná to bude výzva pro mě, abych prohodil tlačítka "Ukázka" (které příspěvek neodešle) a "Připoj k příspěvku". (04.04.2018 18:53)


SW: Prohodil jsem tlačítka (snad to někomu pomůže) a přidal jsem protokolování každého odeslání (případně aby se z toho dal rekonstruovat text). Předtím tam žádný protokol nebyl, takže - nevím. (04.04.2018 20:11)


4. Jméno: Věrka

 

Info: zklamaná čtenářka

 Přidat přílepek!?

02.04.2018 v 00:40 id: 1293961

Jak měl učitýlek Ludvík mé sympatie, tak o ně pozvolna přichází. Nechal klidně v našem světě maminku i Ulriku, ani po nich nevzdechne a stává se z něho cynický, hrabivý loupežník, který okrádá nevinné jezinky. Ludvíčku, Ludvíčku, ty ses nám ale vybarvil!


VlastimilČech: Milá moje Čtenářko Věrko.

Ludvík je všechno, jenom ne cynický. Vždyť brečí po mamince až ho jezinka utěšuje. Zkuste si to přečíst ještě jednou, velmi prosím. Jak má chudák najít kdesi v tom cizím světě jednu malou věžičku? Představte si, kdybyste se ocitla sama (ROZHODNĚ VÁM TO NEPŘEJU) tady na Zemi v krajině někde blízko polárního kruhu. A měla najít v celem širém světě jedno nenápadné údolíčko. Navíc, když nevíte, kde to vlastně to údolí s věžičkou je. Je někde v severní Africe? Nebo v jižní? Někde na americkém kontinentu? V té ohromné Asii? A na kterém místě se vlastně nalézáte Vy?Jak byste to místečko hledala? A to věřím, že alespoň zhruba zeměpis našeho světa znáte... A Ludvík nezná vůbec zeměpis Zakejvalčí... "Ludvíčka pacholíčka jezinky pryč nesou" ...Ale kam ho odnesly?

A je Ludvík hrabivý? Co si nahrabal, padouch jeden? Co má z jezinčího harampádí? Jaký prospěch mu přinášejí jezinčí kluci? Vždyť je chudák! Nahatý a bosý dočista ztracený v tmavém cizím světě, ohrožovaný tamějšími tvory a potvory. Už mu i začíná harašit v hlavě, mluví sám se sebou...nechal se zmást a teď na to doplácí. Nebuďte na mého Ludvíka tak přísná, moje milá Čtenářko Věrko... Ten chudák mládenec nedomrlý zkouší, podle mého skromného mínění, víc než co se do něj vejde... a jeho smrduté zážitky s O-beronem a ostatními Vám asi nepoví... Ten človíček Ludvík není hrdina... někdy se po klučičím způsobu vytahuje, ale víte sama, že občas se mu "potí oči"-pláče. (03.04.2018 07:51)


Věrka: Milý pane spisovateli, to všechno možná platí, ALE! Že nic z toho nemá? Je tam přece jasně napsáno, že si docela dobře žije z OBCHODU. Cynik! Lupičské živnosti říká obchod? To jen tak obelhává své vlastní svědomí! Možná i nějakou tou charitou... z naloupeného krmí hladové... Jistěže platí, že toho bylo na něho moc, ale loupežnictví poctivé zaměstnání není a výběr mýta je takové "státem provozované lupičství", viz Karel Čapek, pohádka loupežnická! Měl by si sám říct DOST! (03.04.2018 22:15)


5. Jméno: VlastimilČech

 

Info: veterán

 Přidat přílepek!?

21.03.2018 v 19:14 id: 1292715

Vlastík je Vám vděčný, že to může udělat... prostě dvě verse...

 

Konec konců, i životní příběh často závisí na jedné události: Když se podaří, tak jde život jedním směrem, když ne, tak druhým. A na té jedné události záleží i životní příběhy jiných lidí... Prostě : "kdybych si vzala Pištu Hufnágla..." tak by Smolíkovic rodina žila jinak, stejně tak by žil jiný životní příběh i ten slavný Pišta.

Je to jakoby byly na naší životní trati občas výhybky.... přehození jedné nás může zavést na krásné rovné lesklé kojele, nebo se náš vláček bude kodrcet po kolejích křivých, rezatých a na kdekteré stanici nebo rozjezdu bude jen stát a čekat Nebo ho některá kolej zavede "do brambor"... Nikdo nemá plán všech tratí, nikdo neví, jak je která výhybka nastavena... A tak nevíme kde je zborcený most, ani kolik vlastně ještě máme páry....

 

Proč bychom si nemohli zahrát na to, že některé výhybka příběhu byla postavena jinak?



Komentáře

Začátek


Přílepky včera: §Karty