Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Opravdu domů? Domů!

„Škubando, Škubando... kdybys věděla! Pomohla jsi mi! Děti kapitána Granta jsi nečetla, ale přesto jsi mi pomohla.“

Škubanda na mě hledí ze zájmem, když kývám metrovou tyčkou, nahlas počítám kmity a namáhám oči, abych přes už dost odřenou blánu sledoval hodinky. Dokonce mám pocit, že aspoň tuší o co jde, protože drmo-mlaská v rytmu kyvů... no ano! Asi počítá se mnou.

„Ech...škoda, že nezvládáš vokály a stokrát větší škoda, že nezvládám vaše mlasky. Asi bychom se i na něčem domluvili...

Ani s našimi, pozemskými tvory, kteří nepochybně mluví, tedy s delfíny, se naši vědcové neumí domluvit a se strašidlem s úplně cizího světa by ses, zrovna ty, Ludvíčku, domluvit chtěl? Nefandíš si tak trochu? Na »mlasky« se nevymlouvej!... Tak co, chtěla bys vypočíst místní gravitační zrychlení, Škubando? Uměla bys to? A víš na co mi ten údaj bude?“

Jasně, že výpočet dělám písemně, na bláně a jezinky hledí vyjeveně, co to tam ten Ldff vyvádí. Krucipísek, je to dost pracné počítání, bez kalkulačky, bez tabulek. Navíc je nejisté, zda ta tyčka je tak dlouhá, jako ta, co jsem s ní kdysi, při své druhé cestě, kýval někde u té lokální »Zakejvalky.« Kolegové ze Země mi tvrdili, že je to k ničemu! A ono to k něčemu bude!

„Takže je ti to jasné, ty vědátorko. Tady ještě se to moje kyvadélko mrská jako živé. Proč? Protože jsme ještě blízko pólu! Tahle planeta se točí jako čamrda, takže rozdíl mezi gravitačním zrychlením polárním a rovníkovým je dost veliký, že.“

To by měl ze mne profesor Durus radost! Jak jeho student přednáší, i když jen strašidlu. I když strašidlu vzdělanému.

„My se musíme dostat do míst, kde se tohle kyvadlo bude kývat nějak takhle!“

A když jsem začal kývání zpomalovat, když jsem kyvadlo přidržoval a hlasitě počítal pomaleji, tak ta jezikopie Paganelova po malé chvilce váhání mávla ručkou, druhou napřáhla za sebe a dala tak najevo, že ví, kterým směrem jít za menším „gé“...

„Jo, ale to nevíš, jezinko vzdělaná, že to hlavní, co Vernův profesor Paganel vymyslel, je držet se rovnoběžky. Ono nejsou jen předměty Zeměpis a Fysika, ale i Literatura. A Verne Jules je klasika, abys věděla. A zrovna ty jsi mě svým „paganelováním“, tam v pralese, na tu myšlenku přivedla. Prostě se musím nějak dostat na rovnoběžku, kde je za minutu stejný počet kyvů jako u té Kejvalky. A pak se držet rovnoběžky! Když budu mít štěstí, nebudeme vzduchem veslovat kolem dokola celého Rrssff.“


Na cestě jsme už pěkně dlouho. Pořád neveslujeme, to by jezinky omrzelo. Děláme i hodně zábavy, hlavně hudbu, občas střelbu z mého protipancéřového dalekonosného luku šípem hvízdákem. Každou chvíli zastavujeme a oškubaná Škubanda prolézá prales a „paganelisuje“. A krmíme se a jsme samé „pch, pchchh, pche, pche...“. Při těch zábavičkách jsem si nemohl nevšimnout, že oškubané chuděrky nemají zájem o jezínky. „Aha, tak ono to ožižlání vlásků jezinek má vliv i na jejich říji...“

A Ludvík na každé zastávce kyvadlem kývá, aby se právě tím kejváním ujistil, že se ke Kejvalce přibližuje. Dá rozum, že všechna ta paráda, muzika, hvízdání šípem do daleka, a noční osvětlení není jen tak, proniczanic. Noční osvětlení jsem zavedl, protože mi jednak bylo líto těch vojenských světlušek pořád v klecích zavřených, jednak jsem prosadil i noční hostiny - tedy vlastně krmení, ale hlavně mi jde o to, aby nás bylo vidět i v noci. Jasně! Jasně, že nás kdovíjak jasně vidět nebude. Ale i v té stálé, i noční zdejší mlze a oparu, je osvětlené těleso patrnější než tmavé. Právě proto jsou na tělesu namalovány zlatou barvou veliké hvězdice. Těžko říct, co si jezinky o pomalované vzducholodi myslí, ale snažil jsem se naznačit, že to chci proto, že moje a Mrkt vlasy jsou zlaté... něco jako kmenová barva, nebo tak něco. Sežraly mi to, uznaly a nabarvily. Zajímavé. Temný až tmavomodrý svět je to Rrssff, ale o jasná barviva tady nouze opravdu není.


No a pak to přišlo. Konečně, konečně! Námaha marná nebyla! Hvizd a hvizd! No jo, ty vojandy se svých reflexů ještě nezbavily, ještě se pořád cítí vzduchoplavkyněmi a hlásí cizí těleso! Bát se nemusíme ničeho. Jen si to vezměte: náš zeppelin je dokonalejší konstrukce a výbavy, než všecko co jsem tu viděl. Posádkou jsou vycvičené jezinky. Na přídi je instalována ballista s piezoelektrickou municí a hlavně: na palubě je přítomen bohatýr neohrožený, lukostřelec přímo fenomenální, syrinxem a bulavou ozbrojený, sám veliký Ludvík Frištenský-Kocourek! No a kromě toho všeho si Ludvík loknul takové té šťávičky a do pusy strčil novoučké duffo. To uznávám, a říkám taky proto, aby bylo jasné, kde se to nadšení ve mně bere...

Tož co! Nebojíme se ani kominíka, ani čerta, a už vůbec ne nějakých jezinek! „Hrrr na ně!“

„Nééé! Nééé! Žádné hrr, žádné »na ně«! Poslouchejte holky! To je přece muzika, tam ty vzduchoplavkyně nám hrají! Ludvíku, tuhle muziku znáš! Ano! To je ta teskná, kvílivá muzika, tón, který se ztrácí, chvíli plný naděje... ano! Je to ono! Ludvo, ty kluku ušatá, to přece znáš! A ten zepelin je už tady.“

„Tak holky, žádná válka nebude! Podívejte, ta vzducholoď má na sobě to znamení, ty modré pruhy! To je ona! To není ona jen ta vzducholoď. To je ona i ta jezinka s vlásky jako z modrého staniolu! Jo! Ludvíku, máš štěstí! Veliké veliké štěstí...“

A už jsem na té druhé vzducholodi, už objímám trochu vystrašenou velitelku, ano tu, co jsem jí daroval kompas. No dobře, jen tak pro pořádek přináší Mrkt moji diorámu. Ale napřed samá »tak-tak-všelijak«, přidřepávání a vůbec. A nakonec dárek největší: poslední, ale úplně poslední pralinka. Už je chuděrka pralinka celá olezlá, hezká není vůbec, ale modrovlasé velitelce udělala radost náramnou. Oči rozkoší chuťovou přivírá...

No, ale úplnou bombu a výbuch nadšení vyvolalo půl tuctu jezínků. To je pískání a brebentění... A holky jsou mi schopny jezínky docela rychle sebrat. To vidím.

„A tak to né! Tak to nebude! Mrkt, podej, prosím, diorámu, ten model, ten kousek plastické mapy.“

„ANO! ANO! Modrovlásko, to je ono! Šikovná holka! Už posledně jsi ukázala, jak ti to modelování a loutkaření jde! Správně! Tak to patří!“

Co mám povídat. Jezinka bez velkého vysvětlování a bez pantomimy pochopila co se žádá. Hádanku vyluštila ajnc-cvaj! Prostě tu malou tlustou věžičku, po které Ludvík tak baží vymodelovala a na správné místo naší diorámy postavila. A Ludvík vzal maketku vzducholodi a postavit ji na tu malinkou Špačkárničku! Jo, jo, to je ono!

Tak tomu se říká Happy end.

 


Zpět Obsah Dále

18.10.2018 09:15