Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Obsah Dále

Léčitelka

Léčitelka

 

Science fiction

© 2016 Václav Semerád, Nová Ves


Půjčka

Od samého začátku to byla ztracená věc, jenže pořád mi něco říkalo, ať to nevzdávám...

Byla jako obrázek, jenže vyválený v blátě. Nedá se tvrdit, že mě lákala výzva vytáhnout ji a očistit, bylo mi jí prostě líto. Vypadala nešťastně a jistě nešťastná byla, ale mohl jsem si na prstech spočítat, že to nemá smysl. Zkuste ale kázat mladému klukovi, co má smysl a co ne! Jistě bych kazatele vyslechl, tak jako jsem vyslechl naléhavé protesty šedé kůry mozkové, která tvrdila totéž, jenže ani to mě nezastavilo a šel jsem se do té žumpy s úsměvem idiota vykoupat.

Některým dětem stačí říci »Pozor, pálí!«, aby ucukly od horkých kamen. Jiné si prostě musí sáhnout, aby se na vlastní kůži přesvědčily. Já jsem byl v rodině proslulý jako dítě, které po bolestném pláči, ošetření mastičkou, ovázání spálené ručky a dlouhém foukání a utěšování zamířilo vzdorovitě ke kamnům a sáhlo si na ně ještě druhou rukou z druhé strany. Od těch dob nemám cit v dlaních a jsem známý jako nešika nemotorná.

Požádala mě na ulici před hospodou o půjčku a skoro jsem litoval, že u sebe mám jen tisícovku. Naštěstí jí to stačilo, vzala by cokoliv, neboli, jak se v Čechách traduje, »každá koruna dobrá«. Jenže tím její zájem o mě skončil a pak už jen koukala, jak se mě zbavit. Pro mě jako začínajícího absolventa byla tisícovka velký peníz, ale mít v peněžence dvě, asi bych jí je nabídl. Možnost, že peníze už nikdy neuvidím, nehrála roli. Jak se říká, komu není rady, tomu není pomoci...

Utěšoval jsem se, že si mě aspoň všimla. Jak málo stačí naivkům ke štěstí! I když je otázka, kolik takových naivků chodí po světě a jestli jsem z nich absolutně největší... lidé nám občas říkají i »korunovaný«. Jistě víte co...

Když jsem konečně pochopil, že o mě vážně nestojí, otočil jsem se domů. Mým domovem byl podnájem o jediné sklepní místnosti, spodní okraj okna právě na úrovni chodníku, takže jsem si musel pořídit žaluzie, aby mi chodci nečuměli do bytu. Ve dne by to šlo, když bylo venku světlo a pokojík byl tmavý, dovnitř vidět nebylo, ale večer se situace obrátila. Když byla venku tma a uvnitř světlo, byl bych bez žaluzií jako na jevišti. A to se rozumí, byl bych lidem za klauna v kabaretu.

Žaluzie brzy pokryl prach, protože jsem je neroztahoval ani ve dne. Vlastně jsem tu ve dne vegetoval málokdy. Možná, být nemocný... naštěstí se mi nemoci vyhýbaly, poslední dětská nemoc, kterou si pamatuji, byly spalničky, nebo co to bylo, ale to už je dávno. To se o mě ještě starala maminka. Teď jsem byl samostatný a mé místo v rodném domě zaujal brácha, neboť ještě studoval.

Ale vážně jsem si říkal, že mám obrovskou kliku, že se mi nemoci vyhýbají, protože netuším, co bych dělal, kdyby mě nějaká zákeřná nemoc skosila. Mohl bych nanejvýš zavolat do práce a omluvit se, ale co dál, to mi nebylo jasné. Asi bych měl jít k doktorovi. Ale co když ta nemoc bude těžší a k doktorovi se nedovleču? Pak už mě napadala jedině záchranná služba, jenže bych hodně váhal, než ji zavolám, záchranka se smí volat jen v ohrožení života, takže ji vlastně smějí volat jen náhodní svědci kolapsu na ulici a tak nějak. Když mě to složí ve sklepní místnosti, žádní svědci tu nebudou a objeví mě pan domácí, až půjde vybírat činži. Ten by mi záchranku zavolal, pokud přijde včas. Jenže kdyby mě tu našel, jak se píše v detektivkách, až »v pokročilém stadiu rozkladu«, zmohl by se jen na láteření, že jsem mu přidělal práci.

Naštěstí mu tuhle schválnost neudělám, mám se totiž rád a umírat bez pomoci v cizím sklepě se mi nechce.

Dorazil jsem dnes později. V pokoji byla tma jako ve sklepě, ale když jsem rozsvítil, zdál se mi docela útulný. Přímo pod oknem stál masivní psací stůl, nezištný dar od jednoho spolupracovníka - chtěl ho už vyhodit a protože nevěděl, kam s ním, nabídl mi ho ze žertu - a já po tom daru chňapl jako po záchraně. Vypůjčil jsem si kárku a psací stůl jsem dopravil na místo. Pak se to v práci rozkřiklo a já dostal ještě pár nabídek. Spolupracovníci se ochotně zbavili starého harampádí a já jsem ještě ochotněji získal levné vybavení bytu.

Lidi si mají pomáhat!

Všechen darovaný nábytek jsem pod dohledem domácího musel napustit roztokem proti červotočům, než mi dovolil to harampádí vtáhnout do domu. Naštěstí bylo léto a toho dne ani nepršelo, takže mi nic nezmoklo, než jsem se přiřítil z drogerie s velkou plechovkou roztoku a s úplně novým tlustým štětcem. Teprve po ošetření dřeva proti škůdcům jsem si směl nábyteček natahat do bytu. Domácí neláteřil, jen jsem musel první týden intenzivně větrat, abych v tom chemickém smradu vydržel.

Naštěstí člověk vydrží hodně...


Když na to přijde, stačí mi málo. Mým majetkem byl kromě zmíněného psacího stolu starý gauč, abych nemusel ležet na molitanové matraci na zemi, jako zpočátku, dále dvě stejně staré skříně, jedna na šaty, druhá s poličkami, obě skoro prázdné, pak jedno těžké čalouněné křeslo a dvě židličky z ohýbaného dřeva. Potřebovaly jen zpevnit nově zakoupenými šrouby, aby lépe držely tvar - bez nich měly tendenci rozložit se na prvočinitele. Naštěstí jsem vystihl, kam šrouby dát, aby se na těch židlích dalo i houpat.

Časem se jistě zmůžu na něco lepšího, ale v té chvíli mi to stačilo. Táta rád používal úsloví z vojny, neboť ještě sloužil naší - tehdy ještě socialistické - vlasti.

»Tohle už klidně vydržím i pod vodou!« říkal.

Naši vojclové jistě vydrželi hodně, já jsem měl radši pohodlí a komfort. V pohodlném křesle u psacího stolu, na kterém trůnila obrazovka bazarového počítače, jsem byl úplně v pohodě. Co mi chybělo ke štěstí?

Jenže tentokrát mě ani internet nelákal - a to je co říct! Počítač jsem sice zapnul, ale nesledoval. V myšlenkách jsem se pořád vracel k té holce. Moc jsem toho o ní ani nevěděl, jen že se jmenuje Věrka Bělíková, ale neměl jsem potuchy ani kde bydlí. Trochu málo na to, že jsem jí půjčil peníze. Ale tak nějak jsem si uvědomoval, že tentokrát bude pro mě ztráta peněz zanedbatelná. Opravdu jsem jí chtěl pomoci.

Nakonec jsem nevydržel, sebral se a vyrazil navečer ven. Neměl jsem ve zvyku chodit do hospody, ale netáhlo mě tam nic menšího než vidina, že bych ji mohl dneska ještě jednou vidět. Dala mi sice najevo, ať odejdu, že už se mnou dneska mluvit nechce a nebude, ale kdož ví...

K hospodě to nebylo daleko, ale i když jsem vyrazil ostrou chůzí, pomalu jsem zvolňoval. Bylo to varování, co mě uvnitř zpomalovalo? Nechtěl jsem to vzdát, na druhou stranu - podvědomě jsem se bál zklamání. Když se to tak vezme, vůbec nebylo vyloučené. Věrka nebyla dívka jako ze škatulky, naopak. Nedbala o sebe, byla rozcuchaná jako koště, blond vlasy celé ulepené, ani její hadry nevypadaly nóbl, jenže dneska člověk neví, co je moderní a některé dnešní módní směry vyznávají nepořádek a zanedbanost jako příznak modernosti.

Nevím, ale mě supermódní styly netáhnou. Vlastně ani nevím, jak se všechny jmenují, z dřívějška si pamatuji styly »gothic«, »deathrock«»vampire«, ale Věrka k nim nepatřila, vypadala spíš jako »emo«. Kdo je má rozeznat? Všechny tyto módní proudy používají make-up černé barvy, případně až do fialova. Člověk se nesmí koukat na vnější vzhled. Módní styly se mění, zajímavější je, jaký člověk se pod maskou svého stylu skrývá. Ano, podle mě je styl pouhá maska.

Kdyby Věrka hodila styl »emo« za hlavu, oblékla se normálně, smyla si z tváří černou šminku a dala se do gala, byla by podle mého mínění krásnější. Jestli doufá, že najde cit a pochopení výhradně jen mezi »emo-kluky«, je podle mě vedle jak ta jedle.

Ještě na studiích jsem potkal jednu anorektičku. Byla to chodící smrtka, sama to považovala za přednost. Nechce přece vypadat jako tlustá kráva!

Dal jsem jí hádanku, jestli ví, co je stokrát ošklivější než tlustá kráva? Neuhodla a když jsem jí prozradil, že podle mě je odpudivější už jen vychrtlá kráva, prala by se. Jenže fyzickou kondici měla tak ubohou, že kdyby mi dala svou kostnatou pěstičkou ránu, jak naznačovala, svalila by se vyčerpáním na zem, což nakonec správně vyhodnotila a snažila se být vysoko nad věcí - neshodli jsme se. Podle mě jsou vyznavačky »ano« odepsané. I kdyby se vzdaly své fixní ideje, že »člověka určuje kostra a vše navíc je hnusná tloušťka«, návrat mezi normální holky je pro ně nemožný. Diskutoval jsem kdysi o tom tehdy se studentem medicíny Ivanem Černým. Tvrdil, že i kdyby se chtěly ty chodící kostry obrátit, mají už nenávratně poškozené vnitřní orgány, zejména játra a ledviny, takže se při pokusu o návrat mezi lidi sesypou. Sesypou se ovšem tak jako tak příliš brzy. Tyhle holky prostě umírají mladé. »Ano-styl« je pro ty, kdo chtějí být mladí až do smrti. Ta ovšem přijde dřív, než ji čekají.

Věrka naštěstí nebyla anorektička, »emo« jsou na tom podle mého mínění líp, mohli by se bez problémů vrátit mezi normální lidi. Největší překážkou je jejich fanatismus, ale toho se člověk může zbavit. Doufal jsem, že Věrka stojí za námahu.

Přicházel jsem k hospodě, před kterou jsem jí před chvílí půjčoval peníze. Něco se tam ale dělo. Od hospody se odlepil žlutý vůz záchranky a za houkání a s modrými majáčky se rozjel. Někdo se tam zřejmě složil, to se stává. Přidal jsem do kroku a chtěl vstoupit do hospody, ale u vchodu mi zastoupil cestu uniformovaný policista.

„Tam se vyšetřuje!“ řekl mi. „Raději tam ani nechoďte!“

„Je to zakázané?“ zeptal jsem se ho provokačně.

„Ne, ale když tam vejdete, počítejte s větším zdržením,“ varoval mě. Dobrosrdečně, ale nesmlouvavě.

„Každého smím pustit dovnitř, ale ne ven,“ dodal.

„Zdržení mi nevadí,“ odvětil jsem. „Kdyby něco, sám mi dosvědčíte, že jsem přišel až teď.“

„Jak chcete,“ ustoupil a nechal mě projít.

Vstoupil jsem do sálu s výčepem. Sedělo jen pár lidí, sál byl plný stojících a živě diskutujících štamgastů.

„Co se tady vlastně stalo?“ oslovil jsem nejbližší diskusní kroužek hned u dveří.

„Tos přišel v pravou chvíli!“ přijali mě, neboť jsem vypadal jako jediný, kdo tu neví oč kráčí.

„Jedna z těch mladých štětek to přepískla,“ sdělil mi druhý, který se nepozastavil nad mým nevhod příchodem.

„Co přepískla?“ chtěl jsem po něm upřesnění.

„Předávkovala se nějakým svinstvem,“ vyhověl mi dost ochotně. „Našli ji na dámském záchodě s buchnou v ruce, nejspíš si šlehla trochu víc a zkolabovala. Policajti tu byli dřív než záchranka, takže to tu uzavřeli. Nikdo nesmí ven a čekáme na policejního psa.“

„Mě policajt dovnitř pustil,“ přiznal jsem.

„Jo, dovnitř může každý, ven ne,“ souhlasil chlap. „Taky si tu počkáš.“

„Nebude mi to vadit, když dostanu pivo,“ řekl jsem.

„Pivo dostaneš, když zaplatíš,“ uchechtl se chlap. „Bez peněz do hospody nelez!“

„To se snad rozumí samo sebou,“ pokrčil jsem rameny.

Bavil bych se dál, ale chlapi z kroužku zřejmě usoudili, že mi řekli víc než dost a zase se začali bavit jen mezi sebou, jako bych tu nebyl. Nevadí, odpoutal jsem se od nich a zamířil přímo k výčepu.

„Dostanu pivo?“ zahlaholil jsem směrem k paní výčepní.

„Dnes se platí hotově a předem,“ upozornila mě. „Je tu jakási nejistota.“

„Jo, rozumím,“ přikývl jsem a vytáhl peněženku.

S pivem v ruce jsem zamířil k volnému místu u stolu ke dvěma štamgastům, které zmatek v sále nechal ledově klidné, jako by se nic nedělo.

„Dnes aby se jeden bál vstoupit do hospody,“ posteskl jsem si, ačkoliv jsem vstoupil přes policejní varování.

„To jste vy, mladí!“ opáčil nerudně vousatý štamgast sedící dál ode mne. „Pořád musíte mít nějaké voloviny! A už v tom jedou i holky, co by měly pěkně sedět doma! Že jim táta nezmaluje zadek!“

„To se dneska nesmí,“ odvětil jsem. „Týrání dětí je přece trestné. Plácnete caparta a sociálka vám ho odebere.“

„Modrej zadek je tisíckrát lepší než se tak zřídit!“ namítl vousáč. „Tak mladá a už fetuje! A kdyby to aspoň uměla!“

„Co se vlastně stalo?“ položil jsem jim klíčovou otázku. Zatím jsem zjistil jen útržky událostí. Holka si na záchodě šlehla nějaké svinstvo a seklo to s ní, to se dneska stává, jsou toho plné noviny.

„Nějaká Věrka Bělíková,“ začal vykládat druhý. „Když volali stodvanáctku, přihnali se policajti dřív než záchranka, byli prý blíž. Doufají, že skřípnou dealera. Nikdo totiž hospodu neopustil, není tu zadní východ a jestli se nezdejchl ještě před tím kolapsem, nemá kudy zdrhnout. Já bych tomu rošťákovi pořádný flastr od srdce přál,“ vzdychl si.

„Já taky,“ přidal se další. „Bičem na holou je málo!“

Mluvili dál, ale já už je neposlouchal. Zničeně jsem seděl a bezduše čučel do piva. Ta zkolabovaná feťačka je přece moje Věrka! Ačkoliv - jakápak moje, nemám na ni nárok, jen jsem jí chtěl pomoci! A kdoví, jestli jsem tou zapůjčenou tisícovkou nepřispěl k jejímu kolapsu! Myslel jsem, že je prostě »emo«, jenže ona je zatím... feťačka...

Mezitím dorazily policejní posily a do sálu vstoupili dva policajti se služebním psem.

„Tak panstvo, všichni zasednout ke stolům, úřadovat bude Rex!“ vyzvali všechny hned ve vchodu.

Všichni se hned hrnuli, kde kdo seděl předtím. Potíž nastala, když k našemu stolu přišlo o chlapa víc než kolik tu bylo židlí. Samozřejmě jsem jednomu zasedl místo, ale nechtěl jsem v této chvíli vyvolával spory.

„Promiňte, neměl jsem tušení, že je to vaše místo,“ řekl jsem a zvedl se i se svým pivem v ruce.

Odpovědí bylo smířlivé zavrčení. Byla to i jejich chyba, měli sedět u stolu a ne diskutovat vprostřed sálu, ale na druhé straně jsem sem nepatřil. Naštěstí jsem nebyl jediný stojící, všichni se ještě nestačili rozmístit na poctivě vyseděné židle.

Volnější stůl jsem objevil až na konci sálu a zamířil jsem tam. Ti dva, co tu seděli, mě neviděli rádi, ale mlčeli. Muselo jim být jasné, že si k nim sedám jen díky tomu, že tu měli poslední dvě volná místa.

„Jo, je tu volno,“ zavrčel na mě mladší, když jsem se zdvořile optal, zda tu nesedí někdo další od nich. Rozhlédl jsem se po sále, aby mi nic neuniklo, a posadil jsem se.

Dva policisté se psem začali obcházet sál. Vzali to po směru hodinových ručiček, takže jsem si čirou náhodou sedl k poslednímu stolu, kde asi skončí. Pochopitelně jen když překupníka drog neobjeví dřív. Sledoval jsem je jako všichni se zájmem. Pes každého sedícího poctivě očichal, ale pokaždé šel s vrtěním ohonu dál. Okruh prověřených se postupně zvětšoval a naopak se úžil okruh podezřelých. V sále se začal zdvíhat tlumený šum, jak se ti prověření začali dávat do řeči a sdělovali si své dojmy.

Když policajti s vlčákem došli jen dva stoly od nás, moji spolusedící se náhle jako na povel zvedli a vyběhli k východu.

„Stůjte!“ vyzvaly je tři výkřiky skoro současně.

Takže jsem si sedl přímo k dealerům! To ale byla blbá náhoda! Polilo mě horko, ale drama zatím pokračovalo. V ruce staršího z těch dvou se zaleskla pistole. Strašlivý skok - a do ruky s pistolí se zahryzl vlčák. Nelidský řev, pistole na zemi, dva policajti klečící na každém ze zadržených. A pak už jen narůstající uvolněný šum v sále. Game over, konec filmu.

„Ten není od nich,“ ozvalo se, když ke mně zamířili další dva s odjištěnými pistolemi v rukou. „Ten přišel až po všem!“

„Díky!“ ozval jsem se směrem k policistovi. Musel to být polda od vchodu, naštěstí mě poznal! Mohl jsem prožít hodně nepříjemné chvíle vysvětlováním, že mě k jejich stolu přivedla pouhá čirá náhoda.

„Jen ať si mě ten pejsek taky očichá!“ řekl jsem s klidem.

„Ňoumo pitomej!“ řekl mi dobrácky polda od vchodu, co mě právě zachránil. „Postav se a podívej se, na čem sedíš!“

Poslechl jsem ho trochu zaraženě, to oslovení se mi ani trochu nelíbilo. Když jsem se však postavil a otočil se, zbledl jsem jako Bílá paní. Na mé židli byl rozsypaný bílý prášek, část jsem toho měl i vzadu na kalhotách. Kdyby mě ten pes začal očichávat, lítal bych v tom jako ti dva.

„A sakra!“ zmohl jsem se jen na tiché zaklení.

„Máš kliku, mladej!“ sdělil mi policista. „Naštěstí jsem viděl ode dveří, jak ti to tam mrskli. Příště se blbě nehrň tam, kde se stal nějaký průšvih. Ale přece jen pro jistotu půjdeš s námi. My totiž nesmíme být ňoumové!“

Vědomí vlastní neviny mi mělo být povzbuzením, jenže bílý prášek na kalhotách mi našeptával, že by to pro tentokrát nemuselo stačit. Namočili by mě do toho levou zadní, kdyby - naštěstí pro mě - neztratili hlavu.

Jo, jsem ňouma!

A taky pitomec!

 


Obsah Dále

21.05.2017 23:31