Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Ortel

Na policejní stanici mě tedy odvezli, ale neviděl jsem to černě. Ovšemže jsem jim musel do protokolu zopakovat všechno co jsem v hospodě viděl i slyšel, ale k mému štěstí už jsem měl ve spise poznámku od policajta, svědčícího v můj prospěch. Jednak že jsem do hospody přišel až po událostech a za druhé viděl ode dveří, jak mi něco nasypali na židli, když jsem se díval na opačnou stranu. Na oplátku jsem se dozvěděl, že to svinstvo na mých kalhotách byl pravý heroin, ale protože to chápali jako pokus těch dvou svést je na falešnou stopu, nemusel jsem se obávat postihu. Jak říkám, naštěstí! Bez toho policajta ode dveří bych v tom lítal jako holubička doktora Strossmayera. Upřímně řečeno, kdyby hloupost nadnášela, asi bych se vznášel jako teplovzdušný balón.

Jenže to všechno se dělo jaksi mimo mě. Říkal jsem do protokolu pravdu a nic než pravdu, ani mě nenapadlo něco si přikrášlovat. Jednak byla pro mě pravda výhodnější než tvrdé zapírání, ale hlavně, myšlenky se mi honily jinde.

Věrka Bělíková je tedy feťačka! To je ovšem jiné kafe než »emo«, jak by řekl i sedlák Vávra z Maryši. Zkusil jsem se jich jen tak mezi řečí zeptat, jestli už o ní mají nějaké podrobnosti z nemocnice, ale odbyli mě, že mi po ní nic není. Příbuzný nejsem a povrchním známým se takové věci nesdělují.

Konečně se mě přestali vyptávat, pro jistotu jsem si přečetl protokol, takový ňouma přece nejsem, abych podepsal něco neznámého, ale když jsem tam nic závadného neviděl, podepsal jsem a to bylo vše. Ještě mi jako svědkovi nabídli odvoz, což jsem s díky odmítl, ten kousek nestojí za to.

Zamířil jsem domů pěšky, jenže hned za dveřmi policejní stanice jsem nažhavil mobil. Volal jsem na číslo, které jsem musel v adresáři hledat, neboť jsem je už dlouho nepoužíval. MUDr Ivan Černý, kamarád ze studií, teď už vystudovaný doktor, od doby studií párkrát změnil mobil i telefonní číslo, ale vždycky to dal přátelům a známým včas vědět, takže jsem měl číslo aktuální. Pořádek dělá přátele! Vysvětlil jsem mu situaci, Ivan dlouho mlčel, než konečně promluvil, ale jeho hlas byl nezvykle vážný.

„Poslyš, kámo, uděláš nejlíp, když na tu holku teď hned zapomeneš,“ snažil se mě přesvědčit, že to nemá smysl. „Ta holka je feťačka. Dříve nebo později ji to zničí, za to dám krk. Jestli si myslíš, že toho pro tvoje modré oči nechá, pak jsi další pitomec v řadě, co si to kdy mysleli. Odvyknout heroinu je nemožný. Za prvé by to musela sama chtít, jenže ona nechce a násilím to prostě nejde, věř mi. Když se budeš o ni starat pro pocit dobrého skutku, tak ti to raději hned znehodnotím, neboť bez kladného výsledku to dobrý skutek nebude. Bude tě jen využívat jako zdroj snadno dostupných peněz, po straně se ti bude jen posmívat a pojede pořád stejným směrem - do pekel. Heroin je vážně svinstvo a léčení je téměř nemožné.“

Mlčel jsem. Ta slova na mě působila jako tři tuny ledu, sypajícího se na mou ubohou hlavu. Jenže i v kritické chvíli jsem zůstal sebou. Dítě, které se o horká kamna spálilo dvakrát, než uvěřilo, že »kamna opravdu pálí«.

„Ty taky poslyš, kámo!“ odpověděl jsem mu po chvilce rozvažování. „Někde jsem slyšel nebo četl, to už je fuk, že lékař tohle nikdy říct nesmí, neboť nesmí ani beznadějnému pacientovi sebrat právo na zázrak.“

„Komu není rady, tomu není pomoci,“ povzdychl si Ivan, ale pokračoval ještě vážnějším tónem.

„Máš pravdu v jednom. Kdyby ta holka přestala fetovat, byl by to zázrak. Ale když mluvíš o zázracích, jeden bych pro tebe možná měl. Vím o léčitelce, říkají jí zázračná a já tomu věřím. Ověřil jsem si to už na osmi případech, ta baba uzdraví i leukémii a rakoviny v posledním stádiu před smrtí, kdy my už dáváme jen morfium. Když ti ani ta nepomůže, pak prostě nemáš na zázrak nárok a na tvém místě bych to definitivně vzdal. I když - já bych to vzdal tak jako tak.“

„Kde je ta léčitelka?“ přerušil jsem ho dychtivě.

„Dobře, zapiš si to,“ poradil mi. A když jsem po vteřině sehnal papír a tužku, nadiktoval mi jen jméno jakési vesnice.

„Číslo popisný nevím,“ přiznal. „Zeptej se místních, líná huba - holé neštěstí. Pár pacošů se od ní vrátilo s tím, jak říkáš, zázrakem. Vesměs to byly naprosto ztracený případy, jenže se vrátily zdravé.“

„Byli to i feťáci?“ zeptal jsem se pro jistotu.

„O žádném nevím,“ řekl. „Zkus to. Zázraky jsou nad naše síly, ale ta baba je jakási naděje.“

„Vřelé díky tobě!“ oddychl jsem si.

„Víš co? Neděkuj, ale řekneš mi, jak dopadneš, platí? Mě to taky zajímá!“

„Platí!“ slíbil jsem mu, neboť jak známo, slibem nikoho nezarmoutíš. Přidal jsem do kroku, abych už byl doma a mohl se podívat do počítače, co je to za vesnici. Popisné číslo mi tam snad místní řeknou.

Naděje umírá poslední!


Výlet za léčitelkou jsem zbytečně neodkládal. Když jsem si prohlédl dopravní spojení, nezbylo mi než zvolit jiný způsob dopravy. Do té vesnice jezdil jen jeden autobus a to jen ve středu ráno a odpoledne. Kdybych se tam zdržel, musel bych tam vydržet celý týden, což je blbost. Bohužel, některé obce jsou dnes nesmyslně odříznuté od světa a místním nezbývá než se spoléhat na vlastní auto, nebo na ochotné sousedy.

Já jsem auto neměl, ale řidičák jsem si na škole prozíravě udělal a najít mezi spolupracovníky někoho ochotného auto půjčit nebylo úplně zabité. Jistěže mi nikdo v pátek odpoledne nepůjčí nejnovější model drahé značky, ale nabídka na půjčení postaršího favorita mi stačila. Nechci nikoho oslňovat, jen se potřebuji dostat do vsi, kam pořádná doprava prostě nevede. Kolega se naštěstí nechystal jet někam na víkend, takže mi po vteřině kývl. Vyřešil to šalomounsky. Natankoval plnou nádrž s mým slibem, že ji naplním, než mu favorita vrátím. A ovšem platím všechny pokuty a sám dám opravit pomačkané plechy, ať je zaviním já nebo jiný řidič - to už si musím sám zařídit.

Tak férovou nabídku přece musím ocenit.

Výhodou byla i kolegova navigace, kde jsem si mohl nastavit cíl cesty, ale pro jistotu jsem si nejprve prohlédl trasu na počítači a vytiskl si mapku. Náhoda přeje připraveným.

Dojet do zmíněné vsi nebyl problém. Jen jsem musel odmítnout nabídku navigace, abych jel po polních cestách, ale držel jsem se jistější, počítačem vytištěné mapy. Až když jsem v pohodě dojel do posledního města, umoudřila se i navigace a spočítala mi zbytek cesty shodně s počítačovou mapou.

Problém nastal až ve vsi, podobné vesnici duchů. Dlouho jsem tam nenarazil na živáčka. Na počítači i na navigaci jsem si jako cíl nastavil místní hospodu, tam by mělo být podle mě živo, ale když jsem k ní dojel, zjistil jsem, že je zavřená a to už hodně dlouho. Na dveřích visel zrezivělý visací zámek beze stopy používání a cedule za oknem oznamovala, že objekt je na prodej. Lidé sedí doma u televizorů, nechodí ani do hospody a hospodská živnost se tu nevyplácí.

Naštěstí jsem si podle kouře z komína jednoho domku uvědomil, že tam musí někdo topit. Zajel jsem před ten dům, vyšel z auta a zkoušel se dovolat místních. Včas mě napadlo rozmyslet si vstoupit do dvora bez ohlášení a když na mě z druhé strany vyrazil zuřivě štěkající vlčák, byl jsem rád, že je mezi námi plot. Chlap, který vyhlédl ze dveří, se mě nejprve nerudně optal, co tady chci, ale když jsem se zeptal na místní léčitelku, očividně roztál a ochotně mi ukázal směr.

„Jo, baba Krčmářka, to musíte tudy až k lesu, minout to nemůžete. Je tam horší cesta, ale dostanete se tam!“

Poděkoval jsem mu a poslechl ho. Cesta mě vedla ze vsi, les byl až po dalším kilometru mezi poli, ale bylo znát, že je uježděná od aut a ne od traktorů, takže tudy nejedu jako první. Horší bylo, že jsem dojel k lesu a žádný dům tam nebyl. Až za první zatáčkou jsem mezi stromy narazil na starou, shrbenou roubenou chalupu, přilepenou k osamělému pískovcovému balvanu vysokému asi pětadvacet metrů. Balvan byl podobný těm v Prachovských nebo Adršpašských skalách, takový obří bochník chleba, jen nebyl tak rozsáhlý. Nahoře rostly vysoké borovice a chaloupka se k němu tulila jako kuřátko ke kvočně. Jen nebyla žlutá jako bývají čerstvě vylíhlá kuřata, ale zelená od mechu, pokrývajícího její nahrbenou, prosedlou střechu.

Důstojný příbytek čarodějnice, pomyslel jsem si.

Zaparkoval jsem na očividně často používaném plácku před ní a zamířil ke vchodu.

Pomůže baba Krčmářka?


Překvapilo mě trochu, že jsem na dveřích objevil klasické tlačítko zvonku, ačkoliv k té chalupě nevedlo elektrické vedení. Ale což, mohla mít i podzemní přívod proudu, nebo byl zvonek na baterie, co já vím...

Zazvonil jsem a čekal.
*

*

Dveře se otevřely a chvíli jsem jen zíral. Hned na první pohled bylo jasné, proč jí místní říkají »baba« Krčmářka. Ta ženská vypadala nejméně na devadesát let, suchá a s nezdravě žlutou, vrásčitou kůží. A kdybych věděl, kolik jí je doopravdy! Na druhé straně jsem okamžitě uvěřil, že má letité zkušenosti.

„Další žadatel!“ usmála se na mě a vycenila na mě při tom velké přední zuby. Skoro bych se divil, že nějaké měla, při jejím vzhledu bych čekal bezzubou bábu, ale opět - kdo ví, co je to za zuby, třeba si je dává na noc do skleničky.

„Přišel jsem...“ začal jsem, ale nenechala mě domluvit.

„Jako všichni,“ usmála se opět. „Návštěvy dělím na dvě skupiny. První jsou pacienti, které trápí nemoc a chtějí pomoci. Vy jste přišel žádat za někoho jiného, že? Však pojďte dál, ať tady nestojíme ve dveřích!“

Zavedla mě do prosté venkovské sednice. Docela útulný pokojík jako ze škatulky, všude čisto. Proti mě se podél stěny táhla dlouhá dřevěná lavice, u ní bytelný dřevěný selský stůl. Čtyři židle, dvě u kratších stran stolu a dvě na delší straně proti lavici. Stranou klasická selská postel s peřinami, u dveří almara a proti ní starodávná pec. Krčmářka asi žije v jedné místnosti, kde vaří, odpočívá i spí. Stěny prázdné, bez jediného obrázku. Ve venkovských sednicích bývá často nade dveřmi náboženský obrázek, ale tady nic. Zkrátka spartánská domácnost.

„Posaďte se!“ pobídla mě. „Pijete kafe?“

Když jsem neodmítl, postavila přede mne velký kafáč, druhý pro sebe, ze starodávné plechové piksly do obou něco odměřila, kdoví jestli to bylo kafe, mezi kafáče položila misku s kostkovým cukrem a hrnula se k plotně, kde stála konvice. Na svůj věk se otáčela hbitě jako mladice, za chvíli jsme seděli proti sobě u stolu, ochutnávali kafe - mimochodem výborné - a babka začala výslech: za koho jsem přišel orodovat?

„Jak můžete vědět, že nejdu sám za sebe?“ řekl jsem ve snaze trochu ji zmást.

„Protože jste zdravý jako ryba,“ usmála se na mě a ve svém širokém úsměvu mi opět ukázala velké jedničky nahoře a jejich typický předkus. „Ven s tím, kde je problém?“

„Poslal mě za vámi kamarád, on je totiž lékař...“ začal jsem zeširoka.

„Nezájem!“ zarazila mě. „Kdo je pacient?“

„Jedna má známá,“ řekl jsem. „Leží v nemocnici, ale to není problém, z toho ji snad dostanou. Horší je, že bere drogy, prý dokonce heroin...“

„To jste na špatné adrese, mladíče,“ ztvrdly babě rysy a vypadala přísně jako moje učitelka na základní škole, když jsem něco vyvedl. „Já léčím jen nemoci, s těmi bych si věděla rady, ale ne sebevrahy.“

„A nemáte něco, co by jí ten heroin znechutilo?“ zkusil jsem to s prosíkem.

„Jistěže mám,“ odvětila. „Ale nemá to smysl.“

„Proč ne?“ zeptal jsem se umíněně.

„Protože by to účinkovalo nanejvýš měsíc, možná i dva, ale pak se k tomu vrátí. Co je to zač? Nějaká příbuzná, nebo jen známá?“

„Známá,“ špitl jsem. „Ale je moc hezká a určitě by jí bylo škoda.“

„Mladíče, pro ni nemám nic,“ řekla baba. „Pro vás mám jen radu - koukejte se od ní trhnout, než vás ona strhne s sebou do pekla. Nechte ji být, rozumíte?“

Kdyby mi nafackovala z obou stran, bylo by mi to určitě milejší. Facky na duši jsou stokrát horší.

„Ivan mě ujišťoval, že dokážete hotové zázraky!“ řekl jsem vyčítavě.

„Léčím nemoci, ne sebevrahy,“ opakovala. „Bylo u mě i pár sebevrahů, ale ti se jen věšeli, případně si podřezávali žíly, s tím se dá něco dělat. Drogy jsou horší. Sebevrahům chutnají a nezdají se nebezpečné, jenže opak je pravdou. Co je to za holku? Kde je?“

Popsal jsem jí ve které nemocnici Věrka Bělíková je, opět v naději, že není všechno ztracené. Říká se přece, že Krčmářka dokáže zázraky!

„Podívám se po ní,“ řekla baba. „Ale nic vám neslíbím. Drogy jsou agonie. Dá se prodloužit nebo zkrátit, ale tak jako tak končí smrtí. Nejhorší je, že před smrtí těla přijde smrt duše. Ti lidé sami a dobrovolně odevzdali duše peklu.“

„Ale zkusíte to?“ chytl jsem se posledního stébla.

„Nic neslibuji. A pro jistotu se od ní trhněte, než skončíte jako ona,“ odvětila stroze. „Opravdu nemám ráda grázly, co to svinstvo prodávají. V téhle chvíli by mě zajímali víc. Sami se tomu vyhýbají, ale protože na tom vydělají, je to pro ně příliš velké lákadlo a proto je jich tolik. Teoreticky, kdyby to lidem nenabízeli, mohli by se ti sebevrazi vrátit mezi lidi.“

„Ty, co to prodávali Věrce, policajti zatkli,“ hlásil jsem to jako další významnou okolnost.

„Zatkli jednoho nebo dva, ale ti nad nimi si jistě brzy najdou jiné volavky,“ opáčila baba. „Povídám, dejte ruce pryč a koukejte se nikdy v životě s drogami nezaplést, nebo pojedete rovnou do pekla. Vím, co říkám, viděla jsem už těch lidských trosek víc než dost a bezpečně vím, že proti tomu nemám lék.“

Krčmářka zatím dopila a odnesla hrnek uložit do skříně, já jsem ze žalu kafe pomalu dopíjel. Hořklo mi v puse, ne že by chyběl cukr. Náhle jsem měl pocit, jako by na mě sáhla smrt. Otřásl jsem se a hned to zmizelo, ale pochopil jsem, že jsem jel za zázračnou léčitelkou marně.

„Zapomeňte na ni, mladíče!“ radila mi dobrácky.

„Zapomenout? To není možný!“ řekl jsem nešťastně.

„Ale je, proč by to nešlo?“ utěšovala mě. „Kdyby ji dnes přejelo auto, taky byste musel žít dál. Jak jste s ní byl daleko?“

„Nijak,“ přiznal jsem. „Jen mi jí bylo líto.“

„Takže je to povrchní zamilovanost, z toho vyrostete. Věřte mi, ta holka za to nestojí! Nejenže jí nepomůžete, ale ona může zničit i vás. Jestli si začala s drogami, pak asi neměla co dělat a toužila po změně, dobrodružství, nebo co... z toho bych soudila, že byla prázdná a pitomá i bez drog. Natož teď! Beztak byste si s ní neměl o čem povídat. Nanejvýš kdy si šlehne další dávku a kde se to svinstvo dá sehnat. Nic jiného ji už nezajímá, její obzor začíná a končí u buchny, nebo jak říkají injekcím.“

„Chtěl jsem ji z toho dostat,“ opakoval jsem nešťastně.

„Nebuďte tak umíněný!“ napomenula mě. „Jste pánbůh? Vzhledem k jeho všemohoucnosti by se mu to podařilo, ale my smrtelníci nemáme sílu napravit všechny křivdy našeho světa. Dopijte to kafe, seberte se a jeďte pomalu domů. Nejeďte jako blázen, v tom psychickém stavu se odehraje nejvíc bouraček.“

„Dám si pozor,“ slíbil jsem jí a odstrčil od sebe prázdný kafáč. „Vím, že jsem »sváteční řidič«, to auto mám jen půjčené a rozbít je nesmím.“

„Tak vidíte!“ řekla. „Snad máte dost rozumu, aby vás to nezničilo. Drogy jsou ďáblův vynález.“

„Já drogám odolávám,“ prohlásil jsem hrdě. „Do dneška jsem neměl ani jednu cigaretu, pivo si dám jen občas, takže nemusím mít ani státem povolené drogy.“

„Dobře děláte!“ chválila mi to. „Já také uznávám definici cigarety jako: »váleček tabáku v papírovém obalu, který má na jedné straně oheň a na druhé idiota«. A začněte se koukat po jiných holkách, sám jistě najdete plno lepších. Vaše zdrogovaná kráska je jen lidský odpad. Vsadím své boty, že si brzy najdete lepší děvče!“

„Uvidíme!“ řekl jsem a vstal.

 


Zpět Obsah Dále

14.05.2017 22:49