Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zmizelá

Ono se to řekne - nasednout do auta a odjet!

Horší je, když člověk pro slzy bezmocného breku nevidí pořádně na cestu. V autě mě nikdo neviděl, mohl jsem se tedy úplně nerušeně rozbrečet. Jel jsem pomalu, opatrně, ale i tak to byla jízda smrti. Naštěstí jsem si byl vědomý, že nejsem úplně fit a jel jsem pomalu. Na polní cestě od baby Jagy to nevadilo, ale když jsem se dostal na státovku, předjížděli mě všichni jako na běžícím pásu. I v nepřehledných zatáčkách, kde se snad ani předjíždět nedalo, dokonce i na železničním přejezdu. Všechny jsem zdržoval! Co ale mohli vědět o důvodu mé pomalé jízdy? Jak se to zpívá v jedné staré písni - svět se mi právě zřítil a lidé mě nemohou pochopit, neboť ten jejich svět ještě stojí!

U benzínové pumpy jsem podle slibu natankoval plnou nádrž a pak jsem nechal auto projet myčkou, aby vypadalo lépe než jsem je přebral. A také, což jsem nikomu nepřiznal, abych si mohl ještě chvíli uvnitř zabrečet.

Věčně jsem ale v půjčeném autě sedět nemohl a nezbylo mi než je vrátit. Kolegu jsem překvapil příjemně, nejenže auto nemělo navíc ani škrábanec, ale bylo i čistší. A podle dohody mělo plnou nádrž, takže neměl důvod k brblání. Nedá se nic dělat, musím být k půjčenému opatrný, jinak by mi už nikdy nikdo nic nepůjčil.

Kdoví, kdy to budu potřebovat!


Před domem na mě čekali policajti. Hrklo ve mně, přece jsem si dával pozor, jel jsem mravně podle předpisů, proč...?

Naštěstí to nebyli dopraváci a nepřišli kvůli dopravním přestupkům, byla to normální státní policie a přišla za mnou s něčím úplně jiným. Jestli bych je nemohl vzít do bytu. Příkaz k domovní prohlídce nemají, ale když jim umožním přesvědčit se, že Věru Bělíkovou neskrývám, dají mi okamžitě pokoj. Zato když je odmítnu, stanu se podezřelým a přijdou za chvíli už s příkazem k domovní prohlídce. Mohu si tedy vybrat.

„Co je s Věrkou?“ vyjel jsem na ně. „U mě není, co by u mě dělala? Jen pojďte dál, ale mohli byste mi na oplátku říct, co s ní je?“

„Utekla z nemocnice,“ odvětil suše policista. „Byla tam na předávkování heroinem, takže ji musíme vyslechnout. Čert aby tu feťačku vzal!“

Neodpověděl jsem. Takže Věruška zdrhla, pomyslel jsem si s něžností při té vzpomínce.

„Ale u mě vážně není,“ tvrdil jsem. „Pojďte se podívat!“

Zavedl jsem je do svého sklepního podnájmu. Měl jsem zvláštní vchod přímo ze zahrady, abych »při pozdních nočních příchodech« nikoho neobtěžoval, jak mi domácí zdůrazňoval, když jsme se domlouvali na podmínkách. Pozdě v noci obvykle nechodím, ale teď se mi to hodilo, aspoň mě nevedou kolem jeho bytu. Hlavně že nebudu podezřelým.

Policisté nahlédli do mého pokojíku, kde by se schovala nanejvýš myš, ale musela by včas zalézt do čalounění křesla, prohlédli si přilehlou chodbu, pro jistotu se podívali i do sklepa a do malé místnůstky s nápisem »Muži« - ten nápis se mi tam podařilo nalepit, aniž by si toho pan domácí všiml, doufal jsem, že mu to nebude vadit - čímž možnosti ukrývání hledaných osob vyčerpali. Nezbylo jim než oznámit, že jsem opět mimo veškeré podezření. Vyprovodil jsem je až k vrátkům na ulici a bylo to za mnou.

Ježkovy zraky - já jsem v pohodě, ale chuděrka Věrka někde utíká nepřátelským večerem, schovává se před Policií - a já jí nemohu pomoci! Vrátil jsem se do sklepního pokojíčku, padl jsem zničeně do křesla a když jsem byl sám, vhrkly mi do očí slzy. Věruško, blázínku můj nešťastný, rozcuchaný, proč se ke mně nepřijdeš schovat? Policajti tu byli, vzduch je čistý, u mě najdeš úkryt, pochopení i podporu!

Horší bylo, že jsem o ní opravdu nevěděl. Ať bloudí, kde bloudí, pomoci jí nemohu. I kdybych sebevíce chtěl!

A pravda, chtěl bych!


Ještě v noci jsem podle slibu volal MUDr Ivanovi Černému postěžovat si na neúspěch.

„Tak vidíš!“ triumfoval. „Když tě vyhodila i ta baba, je to jasné znamení nebes, že máš urychleně vycouvat! Hele, snad pro tu feťačku nebrečíš?“

Musel to poznat z mého hlasu, trochu se mi třásl.

„A divíš se?“ opáčil jsem.

„Divím!“ odvětil tvrdě. „Poslyš, není to v mém rajonu, ale mám v té nemocnici známého, a jak říkám, líná huba - holé neštěstí, takže jsem se na ni poptal. Vypadalo to s ní dlouho bledě. Pak jí přišla návštěva, nějaká starší teta, či co, pustili ji až k ní na pokoj, jenže holka se nečekaně vzchopila a hned po odchodu staré dámy utekla. Sháněli ji i policajti.“

„To vím, byli i za mnou, jestli ji neschovávám!“ opáčil jsem. „U mě ale nebyla.“

„Ty bys ji určitě schovávat chtěl, viď? I kdybys ji musel ve sklepě zaházet koksem, že je to tak?“

„Kéž by ji napadlo přijít!“ vzdychl jsem si.

„Máš kliku, že nepřišla!“ odmítl to tvrdě Ivan. „Dostal by ses kvůli ní do průšvihu!“

„Takhle je ale v průšvihu ona!“ namítl jsem.

„Nedělej naivku!“ okřikl mě. „Konzumace drog ji do kriminálu nedostane. I kdyby ji čapli, určitě by ji jen vyslechli a pustili. Ona je víc oběť než zločinec, ale kdyby se skrz ni dostali k dealerům, bylo by to dobře. Já ty grázly nelituji ani omylem a tobě doporučuji totéž!“

„Myslíš?“ znejistěl jsem.

„To si piš, sledoval jsem už jeden takový případ, mezi námi - taky beznadějný,“ ujistil mě.

„Jak tamten případ dopadl?“ zajímalo mě.

„Blbě, jak jinak?“ opáčil. „Byl to mladý kluk, nakonec skočil pod vlak, když se nemohl dostat k další dávce. Absťák po heroinu je zničující, věř mi!“

„A to mi říkáš jen tak?“ vybuchl jsem.

„Chci ti pomoci!“ odpálil mě. „To neznamená, že ti budu pomáhat v naprosto nesmyslným vztahu, ale že tě zbavím té dračice! Nejlíp by udělala, kdyby taky skočila pod vlak!“

„Sadisto!“ ulevil jsem si. „Ty jí to přeješ?“

„A ještě mi nadávej!“ rozčílil se. „Ale co, já to snesu. Jak ti mám ale vysvětlit, že děláš blbinu? Vždyť jsi na nejlepší cestě do pekel! Věř mi, mám na to kvalifikaci.“

Na tom jsme se opět rozešli. Uznal bych, že má pravdu, kdyby nešlo o Věrku.

Nepotěšili jsme se.


V sobotu se obvykle nic nedá dělat. Samozřejmě nemám na mysli obvyklé víkendové aktivity, dá se rovněž nakupovat v supermarketech, ale z Policie ani z lékařů člověk nevytáhne ani pozdrav. Nemocnice mají sice povolené návštěvy, ale jen pacientů, cizím informace zásadně neposkytují. Ostatně, nic by mi nesměli říci ani v jiné dny. Nejsem pacient ani rodinný příslušník a dokonce ani příbuzný.

Napadlo mě - a to svědčí o mém zoufalství, ne o velké drzosti - jít na Policii. Zkusil jsem to maskovat předstíranou ochotou vypovídat ve věci dealerů zadržených v hospodě, ale odbyli mě, že už mají všechno uzavřené, spisy předali soudu a teď už je to věcí státního zástupce, obhájců a soudců.

„Sháněli jste u mě Věru Bělíkovou!“ zkusil jsem to.

„To je uzavřené,“ mávl rukou policista. „Slečna svědkyně se dostavila na Policii, poskytla nám cennou výpověď a tím nás přestala zajímat.“

„Takže už je doma?“ zajásal jsem.

„To není naše starost,“ odbyli mě.

Vřele jsem jim poděkoval - Věrka se už nemusí skrývat a bloudit, aspoň to že se vyřešilo. Ale jestli je doma, mohl bych ji tam přece navštívit! Důvod snad najdu - mohl bych být třeba zvědavý na zadržené dealery, nebo tak... něco si vymyslím...

Nestranný pozorovatel by mě už dávno označil za cvoka. Ivan to už ostatně udělal. Ale já jsem věděl, že nebudu mít klid, dokud všechno nebude v pořádku.

Najít dům, kde Věrka bydlela, nebyl problém. Zazvonit na zvonek chtělo větší odvahu, musel jsem počítat i s vyhazovem. Ale do té doby se snad dozvím, že je to s Věrkou v pořádku.

No - měl jsem to raději nechat na pondělí. Dveře se sice otevřely, vyhlédl zamračený starší chlap, hádal jsem její otec, a nerudně se mě zeptal, co chci. Ale když jsem se ho odvážil zeptat, zda bych nemohl mluvit s Věrkou, úplně zfialověl.

„Vypadněte!“ hulákal na mě. „Ta coura se tu neukázala už půl roku, kdoví kde a s kým spí!“

„Myslel jsem, že se vrátila z nemocnice domů!“ zkusil jsem trochu zaraženě.

„Tady se neobjevila!“ odsekl chlap a přibouchl mi dveře před nosem.

A jsem tam co předtím. Věrka sice neprchá, ale doma není a rodiče - za předpokladu, že to byl její otec - o ní ani nevědí. A zřejmě o to nemají zájem, jinak by se ze mě pokusili o dceři něco vytáhnout. Nedivil bych se, že se doma neukázala už půl roku, když má s nimi konflikty.

Co teď? A v té chvíli - už zase na ulici před panelákem - mě něco napadlo. Co to bylo za starou tetu, co Věrku navštívila v nemocnici? Jakže to Ivan říkal?

»Pak jí přišla návštěva, nějaká starší teta, či co, pustili ji až k ní na pokoj, jenže holka se nečekaně vzchopila a hned po odchodu staré dámy utekla.«

A v té chvíli mě zamrazilo.

Baba Krčmářka!

»Zavolám tam, ale nic neslíbím... Drogy jsou agonie. Dá se prodloužit nebo zkrátit, ale končí smrtí. Nejhorší je, že před smrtí těla přijde smrt duše. Ti lidé sami a dobrovolně odevzdali duše peklu. Raději se od ní trhněte, než skončíte jako ona...«

Má vůbec Věrka nějakou starou tetu, odpovídající tomu nepřesnému popisu? A navíc to, jak se Věrka po jejím odchodu tak nečekaně vzchopila... z jednotky intenzivní péče se obvykle neutíká! Ale jestli ji baba Krčmářka uzdravila, to by bylo jiné!

Jedno jsem nezvládl. Mobilní číslo na Krčmářku nemám. Kdyby neměla mobil, neříkala by, že si zavolá do nemocnice. Jinak než mobilem by to přece nešlo... Takže jediná možnost - opět s prosíkem za kolegou, jestli by mi nepůjčil favorita...

Krčmářka ví jistě víc!

 


Zpět Obsah Dále

15.07.2017 22:28