Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Šílené rozhodnutí

Když už jsem to šílené rozhodnutí učinil, dohodli jsme se snadno i na některých detailech.

Předně uznala, že nemohu »nastoupit« okamžitě, ale až po rozvázání dnešního pracovního poměru. Utéci jen tak by bylo spojeno s finančními sankcemi, na které jsem neměl. Krčmářka, vlastně Věrka, měla nápad, abych se nechal vyhodit »na hodinu« za nějaký přestupek, například za hádku se šéfem. Že nedostanu ani korunu odstupného? Vzal je čert, na tom nesejde, beztak to má být konec mé kariéry!

Sama měla jiné problémy, stejně naléhavé. Když převzala Věrčino tělo, musela převzít i její jméno a pokud možno přetrhat všechny dosavadní vztahy. To měla snadné, neboť Věrka žádné neměla. S rodiči měla odedávna potíže, nevlastní otec ji kdysi vyhodil z bytu a vlastní matka se jí nezastala, spíš se k němu přidala. Nebylo co přetrhávat. Náhodní známí, většinou feťáci, ji také bez mrknutí odepíšou. Mě prý považovala za hlupáka a křena, který jí na »čestné slovo feťačky« půjčil prachy, takže si časem zaslouží ještě větší oškubání.

A zdálo se, že nelže. Ivan Černý měl pravdu, Věrka byla opravdu odpad. Až teď mi začínalo docházet, jaký moula jsem dosud byl. Teď jsem se na »chudinku nešťastnou« díval jinak. Feťačka Věrka je mrtvá a baby Krčmářové v její kůži mi není líto, neboť jsem měl oprávněný pocit, že to žádná chuděrka není, když dokázala obrátit na útěk pluk kyrgyzských atamanů, či co to bylo. Ani jako na holku jsem se na ni neodvážil myslet. Je to přece pětatřicet tisíc let stará baba, jen v mladé masce.

Problémy budou na ouřadech. Krčmářku včas napadlo stavit se u notáře a pod jeho dohledem pořídit platnou poslední vůli, ve které všechno odkázala »jediné neteři Věře Bělíkové«. Odpřisáhla před ním, že žádné přímé příbuzné nemá, notář její poslední vůli potvrdil a převzal do úschovy, netuše, že ji ještě tentýž týden přijde mladá »neteř« vyzvednout, neboť její »teta« nečekaně zemřela, byť ve vysokém věku.

Bude si muset vytrpět i dědické řízení u soudu, spojené s dalšími poplatky a dědickou daní, neboť tak praví náš soudní řád, jakož i převod na katastrálním úřadě, jak pravila již Marie Terezie, ovšem s dalšími poplatky. Pak si musela objednat dle platného ceníku i vlastní pohřeb, aby se konečně mohla ujmout toho, co jí nepřetržitě slouží již od dob císaře Rudolfa Druhého. Poplatek za poplatkem! Jen protože nebude žít pod jménem »stará Krčmářová«, ale jako mladá, bývalá feťačka a teď už napravená Věrka Bělíková.

Zeptal jsem se jí, jestli nepotřebuje na všechny ty pitomé poplatky finanční výpomoc. Milion nemám, ale úplně prázdné konto také ne. Odbyla mě, že má peněz víc než si myslím.

„Hádej, kolik si vydělává zázračná léčitelka?“

Odvětil jsem, že si to neumím představit. Řekla mi, ať si s penězi nedělám hlavu. Ani já nebudu chudý student, budu-li bydlet pod její střechou. V každém případě jsem trval na tom, že si ještě ponechám svůj počítač. Ústupek prošel snadno, jen jsem si včas neuvědomil, že do její chalupy, kam jsem se měl nastěhovat, nevede elektřina...

Jako detail vypadalo, že jsme se shodli na tykání. Beztak měnila jméno a bude přirozenější, když si budeme tykat jako dosud. Vykání by u nás působilo »jako pěst na oko«, tvrdila.

Nebylo mi to proti mysli.

Budeme si tedy tykat.


Auto jsem kolegovi vrátil s plnou nádrží, i když jsem už neočekával, že si ho ještě někdy půjčím. Na nabídku, abych si favorita od něho koupil, jsem udělal jen smutný obličej.

„Já už to auto nebudu potřebovat,“ řekl jsem.

„Copak, copak? Holka ti dala košem?“ usmál se.

„Něco horšího,“ řekl jsem. „Zemřela.“

„A sakra!“ zvážněl kolega. „Vážně?“

„Přinejmenším zemřela její duše,“ upřesnil jsem mu to trochu záhadně. „Už za ní jezdit nebudu.“

„Jo - takže zemřela jen pro tebe, co?“ pochopil to jinak, po svém. „To dá rozum, nač tam jezdit, když tě nechce. Z toho si nic nedělej, ženský jsou potvory a žádná nestojí za jedinou lentilku. Já taky bejvalce neřeknu jinak než nebožka. A kdyby to byla pravda, bylo by to nejlepší.“

Auto jsem ale opět předal v pořádku, aby neměl důvod k nespokojenosti. I když možná doufal, že mi tu starou šunku prodá a tak se jí zbaví, došlo mu, že nemám náladu kupovat auto, když už nemám důvod tím autem jezdit. Nu což, pochopil to jinak, ale vymlouvat mu to nebudu.

Uvažoval jsem, že se během víkendu rozloučím se všemi svými známými, ale rozmyslel jsem si to. Nač to rozmazávat? Nebude lepší, když se jim z jejich životů vypařím nenápadně? Někteří si toho jistě ani nevšimnou.

Rozhodl jsem se navštívit MUDr Ivana Černého. Slíbil jsem mu referovat, jak jsem dopadl, ale také se mu omluvit. Málem jsem se s ním kvůli Věrce rozešel ve zlém.

Přijal mě ve svém bytě trochu nervózně a hned na úvod se mi omlouval. Má na mě nanejvýš hodinu, neboť má potom rande a to snad pochopím...

„Neboj se, nezdržím tě,“ chlácholil jsem ho. „Chtěl jsi ale vědět, jak jsem dopadl s Věrkou, ne?“

„To jo, tak povídej!“ vybídl mě, když jsme seděli proti sobě u malého stylového stolečku - Ivan již měl vlastní byt a začal si ho zařizovat natrvalo.

„Předně se ti musím omluvit, měl jsi s Věrkou naprostou pravdu,“ začal jsem.

„A tys mi nevěřil!“ neodpustil si.

„Ty zas nebudeš věřit mně, tím se to srovná,“ řekl jsem.

„Co bych ti nevěřil?“ načuřil se. „Jak jde o tu léčitelku, věřím i na zázraky!“

„Zázraky?“ opáčil jsem. „Pokud tím míníš něco, co by se normálně stát nemohlo, ale přesto se stalo, tak se připrav na hodně drsnou story!“

„Když tě vyhodila i ta baba, je to jasné znamení, že máš vycouvat!“ zopakoval mi svá vlastní slova z nedávné doby.

„Hele... sedíš? Raději se něčeho pevně přidrž!“ radil jsem mu. „A nesmí ti vadit slovo reinkarnace.“

„Neboj, já si to už nějak přeberu,“ ujistil mě.

„Tak - čím začneme...“ nadechl jsem se. „Tvrdil jsi mi, že Věrka je lidský odpad. Stará Krčmářka mi to potvrdila, jen to nazvala jinak. Tvrdila, že drogy zabíjí duši a pak teprve tělo. Takže lidská duše Věrky je mrtvá, ale její tělo zbavila Krčmářka škod napáchaných drogami, takže je zdravé jako nikdy. Ještě to stíháš sledovat?“

„Proč ne?“ opáčil Ivan, kterého to pochopitelně zaujalo na nejvyšší míru. „Jen mám trošičku problém uznat, že někde existuje tělo, ve kterém zemřela duše, jak to říkáš. To je podle mě logická chyba.“

„Zapomínáš uvažovat ten zázrak,“ vyčetl jsem mu.

„To chceš tvrdit, že její tělo chodí dál po světě bez duše? To by bylo ještě neuvěřitelnější!“

„Říkám »zázrak«, ne nesmysl,“ zpražil jsem ho. „Tělo bez duše opravdu nedává smysl. Když tedy duše feťačky Věrky zemřela, Krčmářka vložila do jejího těla jinou duši. Svoji.“

„Ježkovy zraky, to je ještě nesmyslnější, ne?“

„Není,“ trval jsem na svém. „Kdybys chtěl tvrdit, že ti teď přebývá tělo staré Krčmářky bez duše, byl by to správný postřeh. Tělo může být bez duše v jediném možném případě. V chalupě leží mrtvola staré Krčmářky, která teď chodí v těle bývalé feťačky Věrky. Ještě to má nějakou logickou chybu?“

Po tomhle nastala dlouhá chvíle trapného ticha.

„Chybu snad ne,“ připustil, ačkoliv na mě třeštil oči, div mu nevypadly. „Akorát mám problém pochopit, že to ta baba dokázala. Čoveče, já ti to ale do posledního písmene věřím! Ta baba vážně dokáže zázraky, k té bych skoro chtěl jít do učení!“

„Tak za prvé,“ začal jsem s úsměvem. „Neříkej jí baba, je mladší než my dva. Za druhé jsem tě předběhl a místo učedníka jsem už přijal. Co mi na to řekneš?“

„Že bych ti skoro záviděl,“ vzdychl si. „Poslyš, nepřijala by těch učedníků víc?“

„Nemá to jen ty lepší stránky,“ varoval jsem ho. „Musel jsem přijmout poněkud drsné podmínky. Vzdát se zaměstnání, kariéry i rodiny. Jen si představ, že se musíš rozejít s holkou, vzdát se kariéry lékaře, zahrabat se na nějakých osmdesát let do chajdy bez elektřiny... není všechno zlato, co se třpytí!“

„Ona ti chce zakázat i rodinu?“ zamyslel se. „To je fakt drsňačka! Leda by ti ji chtěla sama nahradit! Ostatně, když má teď mladší tělo...“

„Nestojí o to, je zvyklá žít sama,“ usadil jsem ho.

„Pak ti ani nezávidím,“ vzdychl si. „A je mi jasné, že to pro mě nebude, my se teď s Jituší chceme brát.“

„Mám to asi jednodušší,“ přiznal jsem. „Uznal jsem, že Věrka zemřela a její tělo patří bývalé babě Krčmářové, která je střídá jako ponožky... rodinu nemám a teď už ani mít nebudu, zaměstnání ukončím, ačkoliv mi tam hrozila skvělá kariéra, což je také na překážku... a dobré rady neberu, protože jsem dal své slovo a za tím si musím stát, abych nemusel na sebe plivat do zrcadla... Kdybych ti neslíbil vyprávět o Věrce, zmizel bych ti z obzoru. Teď víš vše, slíbenou hodinu jsme ani nevyčerpali, já končím a odcházím.“

„Počkej ještě!“ přitiskl mě zpátky do křesílka.

„Co chceš ještě dodat?“ řekl jsem s úsměvem.

„Neměl bys to každému na potkání vykládat,“ pokáral mě. „Co kdybych si řekl, že ti začnu škodit - to sice nebudu, ale co kdyby... Vždyť jsi mi prozradil strašlivé tajemství, na kterém by se dala postavit pomsta jako od Edmonda Dantése - hraběte Monte Christa. Mohl bych ti třeba závidět. Já ti sice nezávidím, ty podmínky jsou příliš drsné, ale závistivec by se jistě našel. Nemyslíš, že by měl příležitost, jak vám to pořádně znechutit? Co kdyby třeba doktor, až bude vystavovat úmrtní list, zpozoroval něco nepatřičného? Poslal by hlášku na Policii s podezřením, že ta smrt nebyla bez cizího přispění a než se nadáš, sedíte oba dva v cele předběžného zadržení!“

„Takového doktora bych litoval,“ řekl jsem.

„Proč?“ nechápal Ivan. „On musí hlášku podat při stínu podezření, to mu zazlívat nemůžeš!“

„Tak za prvé...“ zamyslel jsem se. „Neexistuje na světě doktor, schopný odlišit černou magii od přirozených procesů. To by musel být mágem, který to sám dokáže, ale takový škodit nebude. Uvědom si, podle občanského průkazu Krčmářové - ale jo, měla ho jako všichni, proč by si ho nemohla dát vystavit - byl její věk devadesát osm let. Umřít v tom věku je normální, nemyslíš?“

„Neříkal jsi mi teď, že jí bylo hodně přes stovku? Pak to přece nemůže souhlasit se zápisem v příslušné matrice!“

„Ty myslíš, že to bude Policie srovnávat?“ usmál jsem se. „Kdepak, Policie dostane občanku a tím je to pro ni odbyté!“

„Ale při podezření z cizího zavinění by Policie asi začala porovnávat i detaily!“ řekl, i když ne moc jistě.

„Dobrá, pak se dostanou k okamžiku, kdy babě občanku vydávali,“ pokrčil jsem rameny. „Najdou »čestné prohlášení«, že originální dokumenty shořely za války při požáru matriky. Ten požár se skutečně odehrál a tím stopy končí, slepá ulička.“

„Dobře, ale co příčina smrti?“ trval na svém. „Je přece krajně podezřelé, když stará ženská odkáže svůj majetek mladé holce, se kterou navíc není příbuzná, jak by se asi také zjistilo, načež tentýž týden zemře!“

„Co je na tom divného?“ hrál jsem nechápavého. „Prostě cítila blížící se konec, to mohla už dlouho, hnul se v ní smysl pro povinnost a odkázala všechno své vzdálené neteři - i když podle věkového rozdílu spíš praprapraneteři. Nechtěla, aby její chalupa propadla státu, který by ji určitě nechal zchátrat. Tím napětí pominulo a v klidu umřela s pocitem, že nic nezkazila.“

„Je ale příčina smrti tak jasná?“ rýpal dál.

„Divil bych se, kdyby to Krčmářka nedokázala zaonačit, aby to nikdo nemohl zpochybnit.“

„A co kdyby podezření oznámil policii notář?“ napadlo Ivana. „Ten by se přece mohl divit, že mu dala stará paní do opatrování poslední vůli, načež se během týdne přihlásí mladá dědička s nárokem na dědictví, neboť stará paní nějakou divnou náhodou zemřela!“

„Notář musí potvrdit, že stará paní byla za ním sama, o své vůli a při smyslech, jinak by tu závěť ani nesměl sepsat a ověřit. To je naopak náš svědek!“

„Říkej si co chceš, je to pořád podezřelé!“ trval na svém. „Je v tom příliš mnoho »tajemných náhod«.“

„To víš ty,“ usmál jsem se. „Víš to, protože jsem ti to předložil jako na stříbrném podnose. Kdybys to ale šel hned dát na Policii, umím si představit, jak by tě přijali. Byl bys pro ně blázen. Čarodějnice, černá magie, reinkarnace... vsadím se, že by tě vyhodili a zavolali by do Bohnic. A možná ne, někam by si to důležitě zapsali, tvářili by se, že se tím budou zabývat, ale až by za tebou klaply dveře, zasmáli by se a odložili by to.“

„Já to neudělám, ale... víš přece, závistivci jsou schopní závidět sousedovi i slunečné počasí na jeho pohřbu,“ rejpal dál. „Nenašel by se šťoural, který by se snažil vám to osladit?“

„Toho bych litoval,“ vzdychl jsem si. „Na to ti odpovím slovy Krčmářky v novém těle Věrky. »Nech mě laskavě na pokoji a já nechám na pokoji tebe. Pozor, to není nabídka, ale poslední výstraha!« Udavače černé vědmy bych asi litoval!“

„To zní jako vyhrožování!“ zarazil se.

„Jako výstraha,“ přikývl jsem. „V osmašedesátém roce za sovětské »internacionální pomoci« tábořil na poli nedaleko její chalupy »spřátelený pluk« Kyrgyzů, či co to bylo... a nějací atamani ji začali obtěžovat. Krčmářka celý pluk zahnala a pak už se neodvažovali ani na kraj lesa.“

„Dobrý!“ hvízdl si. „Netušil jsem, že by léčitelka svedla i takové věci!“

„Ta léčitelka není typ »baba kořenářka«,“ ujistil jsem ho. „Krčmářka během hodiny vyléčí těžký infarkt, jenže ho dokáže naopak ve vteřině i způsobit. I mě napadlo, že je jako zázračná léčitelka vydaná na pospas lovcům senzací, jenže pak jsem si sám sebe představil jako objekt její pomsty... ujišťuji tě, je lepší vycházet s ní v dobrém!“

„Když mi to podáváš takhle...“ raději ustoupil... „Neboj se, já do toho šťourat nebudu.“

„Važ si toho, že ti to v rámci kamarádství říkám,“ navrhl jsem mu. „Nedoví se to mnoho lidí. Moji rodiče a ty. Nechci, abys sis mě pamatoval jako nevděčníka, co se s tebou zničeho nic rozešel. A věřím, že si to necháš pro sebe, už pro to, co jsem ti teď řekl.“

„Asi máš pravdu,“ vzdychl si. „Mám jiné životní plány než nechat se zavřít jako do kláštera, takže ti nezávidím ani tu, jak jí sám říkáš... reinkarnovatelnou budoucnost. Kdoví, jak je to doopravdy. Jestli se tam vážně chystáš zahrabat, ocením, že jsi mi to aspoň teď přišel říct.“

„Já ti zase mohu popřát vzkvétající rodinu,“ řekl jsem s úsměvem. „Jak se ukazuje, já ji mít nebudu. Ani v příštím životě, ačkoliv ani to není jisté.“

„Tak se měj krásně!“ popřál mi. „A kdybys měl někdy cestu poblíž, zastav se na kus řeči - budeš-li mít čas a chuť. U mě máš vždycky dveře otevřené.“

„Ty u mě taky,“ opáčil jsem. „A můžeš Věrce občas posílat těžší pacienty. Věrka je vyléčí, zdědila po Krčmářce víc než kus skal se starou shrbenou chalupou bez elektřiny.“

„To bys přece mohl změnit,“ navrhl mi. „Dnes už to není nemožné. Třeba aby ses tam necítil odstrčený.“

„Přemýšlím o tom,“ slíbil jsem.

 


 

Zpět Obsah Dále

20.11.2016 16:00

Komentáře: