Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vcítění

Ještě před vlastním učením mi Věrka sdělila, že ovládání Sofura není tak jednoduché, jak nejspíš doufám, ale že mě pro to musí upravit. Místo dalšího vyučování mi nabídla mléčný nápoj s tím, že se mi po něm bude dobře spát. A opravdu, jen jsem dopil, únavou jsem se nemohl ani pohnout a na pec bych se ani nevyhrabal. V nápoji bylo uspávadlo, ale nemohl jsem to chápat jako podraz, řekla mi to předem. Věrka mi připravila na lavici měkkou matraci, kam jsem dopadl a v tu ránu usnul.

Probudil jsem se uprostřed dne, ale byl to až den třetí, jak mi šetrně sdělila. Po probuzení mi nabídla kávu a pokračovala výčtem novinek, které se během mého spánku seběhly.

První novinkou bylo předvolání k dalšímu soudu, které dostala od pošťačky »do vlastních rukou«. Týkal se chycených dealerů drog, od kterých si ještě jako feťačka koupila heroin a tím se pak vlastní hloupostí předávkovala.

„Chceš tam jít se mnou?“ zeptala se mě.

V první chvíli jsem nevěděl, co si o tom pozvání mám myslet. Věrka věděla, že nejsem příznivec soudních šaškáren. Už minule jsem se jí sice nabízel jako doprovod, ale opravdu jen jako doprovod. Minule mi ale doporučila zůstat v chalupě. Proč mi to teď najednou sama nabízí? Tentokrát jsem z jejího hlasu vycítil jakousi naléhavost a to rozhodlo, abych přikývl.

Do města na soud nás odvezl tradičně vesnický soused Karel, pyšnící se starším, pohodlným bavorákem. Soused nás doprovodil k soudu, zajímalo ho, jakou roli v něm Věrka má. Ta však svou svědeckou výpověď poskytla již na Policii, takže ji soud nepotřeboval opakovat a mohla tedy sedět v soudní síni.

Vývoj přelíčení mě však hodně zklamal. Jako by někdo soudce podplatil, podle mě měli na případ hodně křivý pohled. Obhájce nerušeně znevažoval svědectví proti obžalovaným a soudci s pochopením kývali hlavami, jako by právě vyslechli zjevenou pravdu. Věrku nazval obhájce pochybnou a bláznivou narkomankou, která si drogy opatřovala všude jinde, aby mohla jeho klienty osočovat, policisté, kteří darebáky chytili při činu s drogami, byli podle něho zaujatí. A soudci jim to, jak se říká, zobali z ruky.

„Nějak to nedopadá podle očekávání,“ zašeptal jsem k Věrce, když se soud odebral k poradě.

„Tím hůř pro ty grázly,“ usmála se na mě Věrka, ale ten úsměv nebyl vůbec laskavý, spíš zlověstný.

Copak, copak? pomyslel jsem si. Nedivil jsem se, že se jí průběh soudního jednání nelíbí, ale že by se chystala nějak do toho zasahovat?

Vyčkali jsme příchodu soudců, kteří - nepřekvapivě - vynesli osvobozující rozsudek.

»Pro nedostatek důkazů...«

Zato jsem naprosto zřetelně zaslechl poznámku jednoho dealera, když hrdě kráčel kolem naší lavice.

„Těš se, práskačko!“ sykl směrem k Věrce.

„Těš se ty!“ odpověděla mu stejně potichu, ale tak, aby to slyšel. „Dnes tě skolí infarkt, vzpomeň si na mě!“

Vyšli jsme s posledními. Věrka se před vchodem soudní budovy ostražitě rozhlédla, ale nic neviděla, takže jsme klidně došli k zaparkovanému autu. Soused Karel se rozsudku nahlas podivoval, ani jemu se nezdál, ačkoliv neznal předchozí průběh. Ale ještě jsme ani nevyjeli z města, když se ozval jekot sirén. Byla to záchranka, projela kolem nás, jen se jí Karel na poslední chvíli vyhnul.

„To byl první,“ řekla Věrka tiše směrem ke mně.

Soused měl plné ruce volantu, aby se z krajnice vrátil na silnici, takže to neslyšel.

„Kdo?“ zeptal jsem se Věrky tiše.

„Ten, kdo mi sliboval pomstu jako práskačce,“ uspokojila moji zvědavost. „Boss.“

„A co je s ním?“ zajímalo mě, ačkoliv jsem měl tušení hodně nepříjemné situace, v níž se hlavní lotr nejspíš nachází.

„Nedošel daleko,“ řekla. „Dobrému doktorovi potrvá pár minut, než pochopí zbytečnost kříšení, nechápavému déle...“

„Proboha, co jsi mu stačila za tu chvilku provést?“

„Infarkt »ogmeldn« je nejrychlejší,“ odvětila suše. „Boss se mi chtěl pomstít, musela jsem mu to překazit ihned. Ostatní se budou trápit déle. A u rakoviny konečníku si i dost vytrpí.“

„Kdo - ostatní?“ trochu jsem zalapal po dechu.

„Ostatní členové bandy zhebnou do týdne,“ řekla beze stop lítosti. „Jejich advokát do čtvrt roku, ještě stačí uspořádat své věci, ale pak půjde také. Já neuznávám právo obhájce lhát, když hájí grázly. A všichni soudci zemřou do roka. Ten případ by u normálního soudu nesměl dopadnout tak skandálně, měli na tom lví podíl i oni. Úplatků si dlouho neužijí, snad dokáží zabezpečit rodiny, ty jsou v tom nevinně.“

„Jak víš, že mají rodiny?“ podíval jsem se na ni přece jen trochu udiveně, ačkoliv jsem neměl tušení, co mohla znát ještě jako stará Krčmářka.

„Uvidíš doma,“ odbyla mě.


„Tady vidíte, svět není spravedlivej!“ řekl soused Karel, když mu Věra platila za odvoz i za ztrátu času. Nejprve sice naznačil, že peníze nechce, ale Věrka ho odzbrojila obvyklým »Pořádek dělá přátele«. Chovala se stejně jako předtím stará Krčmářka a u ní už na to soused mohl být zvyklý.

Zapadli jsme do příjemně vyhřáté sednice, nestačila ani vychladnout. Věrka postavila vodu na obligátní kafe a já měl na jazyku plno palčivých otázek. Ani jsem si neuvědomil, že už sama příjemně vyhřátá sednice a oheň v kamnech jsou po delší nepřítomnosti dalším zajímavým jevem.

„Zajímá tě, co o těch grázlech vím?“ usmála se.

„Že váháš!“ odvětil jsem.

„Mohla bych ti odpovědět, že si je pamatuji ještě jako Věra Bělíková,“ trochu se zasmála. „Tím by se spokojil soused Karel, tobě by to nemělo stačit.“

„Jako Věra Bělíková jsi je mohla znát nanejvýš z ulice,“ nadhodil jsem. „Ale těžko z domovů. Tím je to zajímavější.“

„Začneme tedy první lekci »vciťování«,“ usmála se mile. „Úprava, kterou jsem s tvým tělem udělala nedávno, umožňuje vciťovat se a ovlivňovat živé i neživé tvory. Nejdůležitější je to pro náš vztah k Sofurovi, bez vciťování mu totiž nemůžeš dát ani jeden příkaz. Vciťování se neomezuje na Sofura. Můžeš se tím spojovat i se zvířaty a dokonce i s lidmi. Čím méně vlastní vůle mají, tím snáze jim můžeš našeptat, co potřebuješ.“

„Tohle jsi použila i na Věrku, dokud jsi byla ve staré Krčmářové?“ došlo mi.

„Drogy berou lidem vůli i duši,“ přikývla. „Není obtížné ovládat je vcítěním. Lidi pevné vůle neovládneš. Žádný herec v dnešním soudním divadle se nenechal ovládnout, na ně jsem potřebovala... drsnější metody. Ty si ale necháme na později, dnes začneme tím jemnějším.“

Vyklidila svou postel tím, že přehodila peřinu za pec, kde jsem spal v noci. Pak mi vykázala místo ve své posteli a sama si lehla vedle mě.

„Musíme se oba uvolnit,“ poučovala mě. „Chce to ležet na měkkém, nehýbat se a ležet jako kus dřeva.“

Napadlo mě, že jsem konečně s Věruškou v posteli, ale hned mě okřikla, ať se zbytečně nehýbu nebo to zkazím. Vciťování je jemná záležitost!

Měla pravdu, bylo to jemnější. Výhodou bylo, že mi mohla přímo v mé hlavě ukázat, jak se to dělá. Jen jsem se musel uvolnit a nechat ji, aby vstoupila svou myslí do mé. Napoprvé se mě to »dotklo neznámem«, takže jsem se otřásl odporem a vytřásl ji ze své mysli, ale opakovala mi, že to není nebezpečné, takže jsem to napodruhé snesl bez protestu.

Zajímavý způsob učení, tohle vcítění! Bez toho by mi trvalo podstatně déle, než bych přišel na správný fígl, jak se to dělá. S pomocí zvnějšku to bylo snadné. Najednou jsem vnímal cosi živého, nacházejícího se poblíž chalupy. Věrka mě navedla, jak do toho tvora vstoupit - a najednou jsem zjistil, že vidím cizíma očima, jako bych se nacházel na větvi vysoké borovice.

„Chytil jsi veverku,“ řekla mi Věrka opatrně. „Nehýbej se ať ji nevyplašíš, setřásla by tě. Zkus se opatrně rozhlédnout.“

Zkusil jsem otočit hlavu jinam. Veverka mě poslechla, takže jsem se podíval nejprve na její přední pacičky a pak i na bříško. Pacičky měla zrzavé, bříško bělavé. Cítil jsem, jak mi závan větru pročesává vlasy, vlastně spíš srst.

„Rozhlédni se, jestli uvidíš jiného živého tvora v okolí,“ pobízela mě Věrka.

Opatrně jsem se zkusil rozhlédnout, brzy jsem veverčíma očima spatřil jakéhosi ptáčka.

„Teď vstup do sýkorky!“ naváděla mě. „Vyskočíš sice z veverky, ale získáš nové působiště.“

Zkusil jsem to a fungovalo to.

„Tak se dostaneš kam chceš,“ vysvětlovala mi ulehčeně Věrka. „Když se začneš vciťovat naslepo, vycítíš obvykle jen živé tvory v nejbližším okolí, ale od nich se postupnými skoky dostaneš dál a dál.“

„Spíš bych očekával, že nejbližší živí tvorové budou myši tady v chalupě, ale ne veverka kdesi daleko na stromě,“ podotkl jsem.

„Nejprve bys musel vynalézt myši, které vydrží žít v mé chalupě,“ usmála se. „Všimni si, nemám ani kočku. Ačkoliv kočka to ještě snese, ale menší tvory plní »dotyk neznáma« pudovou hrůzou. Myši prchají jako o závod a jen málo tvorů se odváží až k chalupě.“

„Například ta veverka...“ připomněl jsem jí.

„Například ta veverka,“ souhlasila. „Měl by sis vciťování pár dní procvičovat, ale bylo by hloupé začínat pokaždé u té veverky, nehledě na to, že by ji to brzy omrzelo a utekla by.“

„Taky jsem si říkal, že dosah vciťování není příliš velký,“ souhlasil jsem.

„Proto tě hned naučím rezonanční vcítění,“ pokračovala. „Právě pro ten delší dosah. Říkáme mu »ztyžni« a je to velice užitečná možnost.“

Pak mi ještě přímo do hlavy nacpala jakési cvrlikání.

„To je krug, výzva pro Sofur,“ řekla mi. „Musíš ji uvést před každým příkazem, jinak je nesplní. Celý příkaz potom zní »krug ztyžni - a někdy se za to může přidat i jméno značky«.“

Bylo to vzdáleně podobné barvě hlasu, jako když člověk pozná známé po hlase. Znamenalo to přimět příslušný objekt, člověka i zvíře, reagovat na silnější impuls odrazem. Nebylo to příjemné, lidé to popisují úslovím »sáhla na mě smrt«, naštěstí stačí na každého tvora jediný impuls. Blesklo mi hlavou, jak na mě sáhla smrt při mé první návštěvě.

„Že sis mě taky tak označila, když jsem tu byl poprvé?“ řekl jsem nahlas.

„To se rozumí,“ nezapírala. „Koho máš označeného, do toho se můžeš kdykoliv vcítit, i kdyby byl na opačném konci světa. Bohužel si musíš lidi i zvířata označit sám, nedá se to předat. S jedinou výjimkou, kterou tě hned také naučím. Teď si ale sám označ sýkorku, ať se to naučíš! Někdy stačí obyčejné »ztyžni«, ale ty dej sýkorce nějaké jméno.“

Pod jejím vedením jsem si tedy označil sýkorku. Tím ale prohlásila lekci za ukončenou, vyskočila z postele a pozvala mě ke stolu.

A v rámci procvičování jsem měl Sofurovi přikázat, aby nám dodal opožděnou svačinu nebo předčasnou večeři. Musel jsem si vzpomenout na cvrlikání krug, a pak pěkně odvážně, byť v duchu, požádat o jídlo: troig hudžáhóku.“

Věrka mi navrhla požádat o »hudžáhóku«. Samotného mě zajímalo, co to bude, česky to rozhodně nebylo, ale když se na stole objevil velký dřevěný pekáč s obrovskou pečení, zřejmě kýtou nějakého zvířete, podlitou červenou omáčkou, nelitoval jsem. Usedli jsme tedy k pečeni, bylo toho dost ne pro dva, ale pro celou hladovou družinu, Věrka navíc požádala o dvojzubce a nože a mohli jsme začít hodovat.

„Z čeho to je?“ zeptal jsem se.

„To byl velký sibiřský kanec,“ uspokojila mou zvědavost. „Ulovila jsem ho před třiceti tisíci lety, pekly jsme ho tenkrát dvě a nejpovedenější kus jsem dala Sofurovi do paměti. Dávám si to jen občas, je to slavnostní, ale hodně vydatné jídlo.“

V červené omáčce, ve které kančí kýta ležela, se daly poznat brusinky. Zkrátka mňam! Věrka objednala jako přílohu pár moučných placek. Nejspíš to tenkrát bylo obvyklé, tehdejší lidé dnešní chleba ani neznali.

„Dnes už toho necháme, ale zítra se vypravíš do města,“ oznámila mi při večeři. „Samozřejmě jen vciťováním. Brzy po ránu si v lese osedláš nějakého opeřence, který tě donese do města. Tam přesedneš na místní zvíře, nejlépe kočku, a označíš ji, abys mohl příště začít rovnou od ní. Protože zvířata nejsou stoprocentně jistá, označíš si pro jistotu nejméně dvě, co kdyby kočku zakousl sousedův pes. Rozhlédneš se pak po městě, to je zábava na celý den.“

„Zítra se učit nebudeme?“ zeptal jsem se.

„Budeš se vciťovat, abys to časem dokázal samočinně, bez rozmýšlení,“ usadila mě.

Dobrá, zítra jdu do města...

 


Zpět Obsah Dále

20.11.2016 16:00

Komentáře: