Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Síť zvířat

Následující dny jsem dostal úkol vytvořit síť označených zvířat alespoň do padesáti kilometrů od chalupy. Uznal jsem úkol jako důležitý a poctivě jsem se mu věnoval, i když Věrka tvrdila, »na zvířata není stoprocentní spolehnutí«.

Povinností bylo mít v každé vesnici označená nejméně dvě zvířata s »vyšší trvanlivostí«. Trvanlivost domácích zvířat nebývá dlouhá, například prase vydrží jen do zabíjačky. Ideální jsou na vesnici kočky. Mají proti jiným zvířatům dlouhý život, říká se dokonce, že mají životů devět a nebývají zavírány do chlívků ani do bytů. Kočka se může toulat vesnicí, na rozdíl od psů ji nezadrží ani ploty. Buď je proleze, nebo přeleze. Kočky jsou často trpěné i v bytech, kam se jiná zvířata ani nedostanou. Většina lidí jim vyhoví, když se dožadují vstupu mňoukáním. Kočka je zkrátka ideální špion.

Jenže i kočky mají ve vsích přirozené nepřátele. Bývají to psi, někteří až vyhlášení kočkovrazi. A v mnoha vesnicích to jsou auta. Věrka tvrdila, že do rychlosti kolem šedesátky kočka uteče, ale nad tuto rychlost už zvířecí instinkty nestačí. Auto, řítící se stovkou, je pro kočky smrtící netvor. Člověk vcítěný v kočce má obvykle zkušeností víc a ví, že musí vyklidit před autem silnici včas, ale chudák kočka tu zkušenost ani nemůže získat. Když to zjistí, obvykle to nepřežije.

A přiznejme si, že našimi vesnicemi jezdí velké množství »kočkobijců«. Někteří nevědomky, jiní úmyslně a jsou schopní »líznout« i krajnici, jen aby kočku změnili v chlupatou krvavou placku. Na auta si ale čárky za přejeté kočky nemalují. Co je to za triumf, vítězství zabijáka obaleného plechy nad tvorečkem s jedinou schopností - včas zmizet za plotem?

Přesto jsou kočky poměrně spolehlivé a mají pro špionáž vlohy především schopností prolézt kdejakou dírou. Pověstná je i kočičí obratnost při šplhu po výškách a toulkách po půdách stodol i lidských obydlí. Lidé se na vesnicích řídí příslovím »kdo neživí kočky, živí myši«, a na vsi najdete jen málo obydlí bez kočičího osazenstva. Nejčastěji to jsou chalupy zakoupené lidmi z města, neboli „víkendovými“. Tam se ale o myši starají kočky ze sousedství. Není těžké naučit je dodržovat základní hygienu - ostatně se obvykle samy snaží zahrabávat po sobě hromádky, stačí jim dát kočičí píseček a je po problému. I když i tady existují výjimky.

Síť zvířat jsem vytvářel od vesnice k vesnici. Označoval jsem si kočky nejen ve velkých centrech střediskových obcí, ale i v menších osadách a dokonce i na samotách. K přesunům jsem využíval vrabců, těch je na vesnicích nejvíc, občas jsem vzal zavděk i většími racky nebo vlaštovkami. Odsýpalo mi to a mohl jsem brzy Věrce ohlásit splnění úkolu.

„To jsi nedělal pro mě, ale pro sebe!“ připomněla mi. „Je možné, že máme i některá zvířata společná.“

„Co máš pro mě dál?“ dychtil jsem po dalším.

„Naučíš se vařit,“ odvětila.

„Cože?“ řekl jsem zklamaně. „Vařit? Jídlo? Umím vařit jen kávu, nanejvýš čaj!“

„Vaření říkám změně příkazů,“ upozornila mě na rozdíl v chápání významu tohoto slova. „Vaření je nebezpečnější než výroba dynamitu. Začneme proto hodně opatrně.“

„Príma!“ nadskočil jsem.


Pod pojmem příkazy rozuměla Věrka příkazy pro Sofur. Jejich změna může být velice snadná, nebo naopak složitější než výroba atomové bomby. Nejsnadnějšími příkazy je analýza a následná syntéza předmětů. Tato činnost dovoluje vkládat do Sofuru nové položky a je tak propracovaná, že žádné nebezpečí nepředstavuje. Věrka tvrdila, že to Sofur uměl nejen od samého začátku, kdy se na Zemi objevil, ale už dávno předtím. Postačí vymezit oblast, ve které se zkoumaný předmět nachází, požádat o jeho analýzu a určit, pod jakým jménem a v jaké situaci se smí syntetizovat.

„Co by sis přál, aby Sofur dokázal vytvářet a co ti v jeho položkách chybí?“ zeptala se mě s úsměvem.

„Trochu mi chybí počítač,“ odvětil jsem. „Je to moderní vynález, dříve neznámý, ale ukázal se jako velice užitečný.“

„Počítač...“ zamyslela se. „Ten Sofur skutečně neumí. Problém je, že musíš mít nějaký vzorek.“

„Já jeden mám,“ pochlubil jsem se. „Leží na stole v mém podnájmu.“

„Ten podnájem bys měl zrušit,“ vzdychla si. „Na druhou stranu si jako Věrka pamatuji, že počítače mohou být užitečné. V první chvíli se tedy podíváme, jestli ho tam nevložil někdo z nás starších, ale kdyby ne, naučíš se na tom vkládat novinky.“

Chvilku se bavila se Sofurem, pak se obrátila ke mně.

Sofur nic takového nezná,“ řekla. „Zítra si zajedeš pro vzorek, ať je po tvém. Ale nebude to otlučený a poškrábaný kus z tvého podnájmu. Fackovala by mě hanba, kdykoliv bych ho pak měla před očima. Kolik stojí pořádný nový?“

„Nové jsou drahé,“ namítl jsem.

„Už jsem ti dávala hádat, kolik peněz si vydělá zázračná léčitelka?“ zeptala se mě.

„Jo - a odpověděl jsem, že si to neumím ani představit,“ přikývl jsem.

„Tak se podívej!“ řekla a vytáhla ze staré skříně u dveří zčernalou dřevěnou krabici plnou jen tak halabala naházených bankovek. Nebyly tam jen menší hodnoty, ale i větší. Hvízdl bych si, ale už jsem trochu tušil, jak se věci mají.

„Vezmi si peníze a kup něco pořádného!“ vybídla mě.

Už při prvním hrábnutí jsem si všiml, že tam má i staré, neplatné rakouské bankovky. Od prvních Rakousko-Uherských bankocetlí proběhlo v Čechách plno měnových reforem a staré peníze při nich ztratily cenu. Upozornil jsem ji na to.

„No jo, kdo to má pořád sledovat?“ zavrčela.

Pak vysypala krabici na stůl a s mou pomocí do ní vrátila jen platné peníze. Na stole zbyla hromádka neplatných, na dně krabice jich bylo! Byly tam skvosty, jako německé bilionmarky z doby hyperinflace, protektorátní peníze Böhmen und Mähren, peníze z měnové reformy padesátých let, kdy se den před ní státníci v rádiu zaklínali na čest Komunistické strany, že žádná měnová reforma nebude - a byla. Napadlo mě odnést neplatné peníze do numismatické prodejny, kde by některé z nich ocenili jako starožitnosti, ale Věrka je prostě smetla do zástěry a bez milosti naházela do kamen.

„Jsou staré, neplatné - pryč s nimi!“ prohlásila.

Z těch platných, kterých tam bylo pořád dost, jsem vybral na nový notebook i s příslušenstvím a s nabitou prkenicí jsem hned ráno vyrazil. Jeden soused mi ochotně zastavil a dovezl mě do městečka, odkud jsem pokračoval autobusem. Stejnou cestou jsem se kolem poledne vrátil, až na to, že tentokrát jsem z městečka do chalupy šlapal pěšky - čirou náhodou nikdo nejel. Naštěstí jsem měl s sebou batoh, kam se nejtěžší věci, zejména velký monitor, pohodlně vešly.

„Přivezl jsem oba,“ hlásil jsem Věrce, když jsem na stůl vybalil nový notebook i svůj starší, odřený.

„Nač oba?“ podívala se na mě tázavě.

„V tom starém mám všechna svá data,“ řekl jsem. „Když naučíme Sofura vytvářet úplně nový notebook, bude bez dat. To je dobře, nechci, aby moje soukromá data kdekdo prohlížel. Pak si je přepíšu do nového. Je to něco podobného jako když ses ty přepsala ze staré Krčmářky do nové Věrky.“

Přirovnání ji rozesmálo, ale nekomentovala je, jen mi ukazovala, jak to udělat, aby se notebook uložil do Sofurova repertoáru příkazů.

„Má to jednu nevýhodu,“ řekla pak s úsměvem. „Do mé chalupy nevede elektrická přípojka.“

Zarazilo mě to. No ovšem, už jsme si zvykli považovat elektrickou zásuvku za něco naprosto běžného, takže nás může zaskočit, když v okruhu několika kilometrů žádná není.

„Notebook s plně nabitými baterkami vydrží šest hodin a pak si klidně řeknu o jiný,“ vzpomněl jsem si.

„To bys tam musel pokaždé přehrávat svá data,“ usmála se. „Naštěstí mám něco lepšího. Už před první světovou válkou vymyslela pro nás Mary Willyová z Bostonu nezávislý zdroj elektrického proudu. Zatím jsem ho nepotřebovala, ale vím o něm. Musíš si ho ale upravit. Tak jak ho Mary vymyslela, dává sto deset voltů, jak bylo tenkrát v Americe běžné. Tady je, tuším, napětí dvojnásobné a kromě toho je tu nižší kmitočet. Takže máš druhý úkol - předělat parametry Maryina zdroje.“

„To nebude nutné,“ upozornil jsem ji.

„Pročpak ne?“ chtěla vědět.

„Protože notebook pracuje v rozsahu od sto deseti do dvě stě čtyřiceti voltů a zdroj madame Willyové bude vyhovovat.“

Věrka se na okamžik zamyslela.

„Ale čistě z cvičných důvodů tu změnu provedeš,“ řekla. „Bude se to jistě hodit pro jiné případy.“

„To snad počká, nejprve bych se věnoval notebooku,“ požádal jsem ji. „Přepíšu si svoje data.“

Nebyla proti.


Přepisování dat jsem jen spustil a dál běželo bez dohledu, takže jsem se mohl vrhnout na svěřený úkol - přenastavit zdroj paní Willyové na české a evropské parametry. Znamenalo to rozklíčovat její zadání, najít nastavení parametrů a změnit je. Musel jsem si zvyknout na způsob zápisu, který se objevoval přede mnou na stole, jednotlivé funkce tu měly vlastní značky, které mi Věrka na místě vysvětlovala, ale brzy jsem je pochopil. Nápadně se to podobalo programování. Mary Willyová si tam vkládala anglické poznámky, které to usnadňovaly. Díky jim se dalo pochopit množství použitých funkcí a podfunkcí. Nejvíce se člověk naučí, když se snaží opravit nebo pozměnit něco, co vytvořili jiní.

Výsledkem byla krabice velikosti kýblu, na níž bylo osm běžných evropských elektrických zásuvek. Každá měla vlastní omezovač proudu, ale odhadl jsem, že by všechny dohromady utáhly i tramvaj a nebyl by problém změnit pomocí olejového radiátoru vytápění chalupy na elektrické.

„Kamna mi vystačila i na Sibiři,“ podotkla Věrka.

„Ale elektrické topení je čistší,“ namítl jsem. „Nastavíš si požadovanou teplotu a termostat ji sám udržuje.“

„Viděl jsi mě někdy zatápět?“ usmála se na mě pobaveně. „Neviděl, viď? Protože kamna hoří bez přikládání od chvíle, kdy jsem chalupu postavila - a to už bude více než tisíc let!“

„Včera jsi spálila neplatné bankovky!“ připomněl jsem jí.

„Ale jistě, v kamnech shoří ledacos,“ přikývla. „Ale vyjdi se před chalupu podívat na komín. Žádný nemám a i kdyby, ani v zimě by nekouřil. V těch kamnech nehoří obyčejný oheň.“

Neměl bych se tolik divit.

To není obyčejná chalupa.


Musel jsem se Věrce v duchu omluvit, když jsem přišel na další pozoruhodnost zdejší chalupy.

Věrka po každém jídle sklidila nádobí a špinavé, tak jak bylo, šoupla do almary. Myslel jsem si, potěš koště, hygienu má ještě po babě Krčmářce, jenže to bylo jinak. Spodní šuplík almary pojal mnohem větší předměty než se daly nastrkat do kamen, ovšem s velice podobným výsledkem. Když se šuplík otevřel, byl vždy prázdný. Co tam Věrka vložila, zmizelo beze stop. Zkrátka anihilátor. Proto Věrka nemyla nádobí! Kdykoliv žádala Sofur o jídlo, dostala je jak bylo vložené, tedy rovnou na talířích. Jen příbory musela pokaždé objednat zvlášť, ale to mi snadno vysvětlila.

„Objednáš-li si čínské jídlo, dostal bys je asi s jídelními hůlkami. Jenže tady v Evropě jsme zvyklí jíst příborem. Proto si příbor poručíme zvlášť. Když si dá něco zdejšího Číňan, pak se to buď dá jíst hůlkami, nebo lžicí, nebo - třeba na kančí kýtu hudžáhóku nebo mamutí chobot bubgev - musí objednat stejný příbor jako my - dvojzubec a velký nůž. Jinak se nenají.“

Ani příbory nemyla, uklízela je stejně jako prázdné talíře se zbytky jídel - do almary. Ostatně i koupelna a toalety měly odpad řešený na velice podobném základě. Nebyly s tím žádné starosti a Věrka pochopitelně neplatila ani za vodu.

„Tak soběstačný dům není na celém světě,“ komentoval jsem to uznale.

„To se šeredně pleteš,“ připomněla mi kolegy, učedníky a učednice. „Ale v jednom máš pravdu. Soběstačný není žádný moderní dům. Jen pár desítek starých barabizen.“

„Ale s tvými možnostmi by sis mohla postavit i cokoliv moderního,“ uvažoval jsem nahlas.

„Nikdy nestavíme honosné domy,“ řekla. „Vždy jen staré chajdy. A nejlepší je, když už se musíme stěhovat, najít nějakou starou chalupu a tu si upravit podle svého. Nový dům vyvolává zbytečnou závist.“

Uznal jsem to... Starou chalupu nikdo nezávidí, zejména když vypadá na nutnost rekonstrukce za několik milionů podle dnešních cen. A zvlášť když tam bydlí stará babka.

A vlastně i mladá...


Vciťování bylo zajímavější než jsem si zpočátku myslel. I pouhé létání s ptáky stálo za to. Věrka mě nechala, abych si to užil, ale po necelém týdnu mě jednoho rána u snídaně zadržela.

„Poslyš, tobě není nic nápadné?“ zeptala se mě.

„Co by mi mělo být nápadného?“ nechápal jsem.

„Že tu máme nezvyklý klid,“ řekla. „To není normální! Dřív mi sem přicházelo denně až pět pacientů. Ani v nejhorších dobách za Třicetileté války tu nebylo tak prázdno. Máme klid, ale proč za mnou nechodí lidé se svými nemocemi?“

„Mně se to zdá normální,“ pokrčil jsem rameny. „Jsme na samotě u lesa, daleko od lidí... Proč by ne? Možná lidi nejsou nemocní, nebo se dozvěděli, že jsi zemřela.“

„Vždyť i potom sem přišlo pár pacientů. Určitě ode mne odešli spokojení, proč nepřicházejí další?“

„Nejspíš si všimli, že místo staré, zkušené léčitelky je tu mladá a nejspíš docela nezkušená holka,“ pokrčil jsem rameny. „Na první pohled by to tak vypadalo. Kdo kromě nás dvou ví, že ses změnila zvenčí, ale ne uvnitř? Budou potřebovat nějaký čas, aby si na tebe zvykli. Výsledky budou mluvit za tebe!“

„Nevím,“ vzdychla si. „Je to možné. Uvidíme!“

Mělo by to výhodu, že na mě měla víc času. Věrka mi ale dopřávala samostatnost. Někdy se jako já vciťovala do zvířat, pak ležela nehnutě ve své posteli, ke které jsem se nesměl ani přiblížit. Varovalo mě jemné brnění těla, které jsem pociťoval, když jsem kolem ní jen procházel na pec, kde jsem se vciťoval já. Pak jsme oba leželi jako dva nemocní, uprostřed dne to tak působilo. Pochopil jsem pohádku o Sedmispáčích, pověstných lenoších, kteří nevstali z postele ani když jim nad hlavou hořela střecha, až z lenosti uhořeli.

Párkrát jsem si řekl, co si o nás může pomyslet náhodný návštěvník, až vstoupí nečekaně do sednice a najde nás ležet. Jenže Věrka se při vciťování netoulala daleko a probudila se, kdykoliv se někdo přiblížil k chalupě blíž než na kilometr.

Často také odcházela kamsi do lesa, takže jsem zůstával v chalupě sám. Ale mohl jsem se spolehnout, že ke mně nikdo nevstoupí, aby mě zastihl ležet za pecí jako Hloupého Honzu.

Rozhodl jsem se ale podívat se po lidech, proč nechodí za svou léčitelkou? Vzpomněl jsem si na kamaráda Ivana Černého, ten přece dřív posílal beznadějné pacienty za Krčmářkou a jako jediný věděl o reinkarnaci Krčmářky do Věrky Bělíkové. Toho bych se snad mohl i přímo zeptat, byl jsem přece k němu ze všech nejupřímnější. Jenže i on za ní přestal posílat pacienty a tím si to u mě trochu polepil. Ledaže by je posílal, ale oni by nešli. Musím si to ověřit. Přímo se ho zeptat mohu, ale nejprve to obhlédnu pomocí zvířat. Sichr je sichr.

Poblíž jsem měl zvířat několik, ale žádné nemohlo projít až k němu. Ivan byl totiž alergický na kočičí a psí srst, dostával záchvaty rýmy, věděl to a zvířatům se proto vyhýbal. Nebyla to ale nepřekonatelná překážka. Nemohl pořád sedět doma a ve chvíli, kdy se chystal odjet do práce a vyšel na ulici ke svému autu, jsem ho očima vrány kontaktoval a označil si ho. Otřásl se jako každý. Všichni to popisovali slovy »sáhla na mě smrt«, znal jsem to také a příjemné to nebylo, ale utěšoval jsem se, že to bylo poprvé a naposledy, teď už jeho značku mám.

Vrána mi pochopitelně uletěla a já jsem si dal pauzu. Za jízdy autem bych se stejně nic nedozvěděl. Počkám, až přijede do nemocnice do práce. Mezitím jsem slezl s pece, abych se trochu protáhl. Vciťování mělo jednu nevýhodu, člověk se po něm cítil jako zdřevěnělý.

Vrátil jsem se k Ivanovi až když jsem odhadl, že by již mohl dorazit do práce, ale ještě tam nebyl. Jeho očima jsem spatřil nejprve policisty a pak pomačkanou zadní část jeho auta. Bylo to jasné, někdo do něho zezadu drcl. Druhé auto patřilo nějaké blondýnce. Nemám nic proti blondýnkám, ostatně Věrka je teď také blond a neodvažoval bych si zpochybňovat její inteligenci, ale tahle to asi nedobrzdila. A co neubrzdíš, neukecáš. I když se zřejmě snažila přemlouvat policistu, jenže bez úspěchu. Ivan zabrzdil na červenou, ona ne a neměla to čím omluvit. Policista jí nekompromisně vyměřil pokutu a právě vypisoval složenku. Jenže Ivana tahle patálie zdržela. Co se dá dělat, počkám si ještě čtvrt hodiny.

„Copak?“ usmála se na mě Věrka. „Nějaké potíže?“

„Proč potíže?“ nechápal jsem.

„Nějak často to přerušuješ,“ všimla si toho, ačkoliv se mi zdálo, že je zabraná do svého vciťování. Vysvětlil jsem jí tedy, že pátrám, proč sem nikdo nechodí a začal jsem od kamaráda, který jí sem posílal nejhorší případy.

„Taky jsem se po tom rozhlížela,“ přikývla. „Večer si to spolu probereme a dáme to dohromady. Já něco, ty něco.“

Aha, pomyslel jsem si, měl bych něco zjistit, abych se necítil zahanbený. Nepochyboval jsem, že Věrka něco objeví.

Ivan jel ale nejprve do servisu a do nemocnice dorazil pozdě. Potvrzení od Policie mu jeho šéf uznal, nicméně k práci se dostal až k poledni. To toho moc nezjistím! Začal kontrolou pacientů, což mě zajímalo. Že by mezi nimi byly samé lehké případy? Ale ne, nejméně dva pacienti na tom byli zle a zdálo se, že klasická léčba na ně nezabírá. Měl by je poslat za Věrkou, ta si s nimi poradí!

Ivan se však k tomu neměl. Prohlédl je, starostlivě nad nimi pokýval hlavou, ale nic víc. Pak odešel na oběd a já jsem se od něho odtrhl. Sednicí voněla houbová polévka a škubánky, nádherně jsme si na nich oba pochutnali.

„Máš něco?“ zeptala se mě Věrka, když opět »uklízela« špinavé nádobí do almary.

„Ještě ne,“ odvětil jsem rozmrzele.

„Z toho si nic nedělej, já taky ne,“ usmála se.

A oba jsme se natáhli a uvolnili, abychom pokračovali...

Každý na svém...


Obával jsem se, že už se nic nedozvím, ale na odpolední poradě jsem narazil na něco nečekaného. Ivan sdělovat primáři stav pacientů a u dvou navrhl poslat je za léčitelkou, neboť to pro ně může být poslední záchrana.

„Opovažte se jim o ní jen zmínit!“ zarazil ho primář.

„Ale...“ pokusil se Ivan něco nesměle namítnout, ale dál se nedostal.

„Taky je mi jasné, že brzy exnou,“ řekl primář. „Ale jestli budeme posílat pacienty té šarlatánce, přijdeme o práci!“

„Ti dva dopadnou hůř,“ připomněl mu jemně Ivan.

„Nemůžeme riskovat,“ opáčil primář. „Jsme v hledáčku neziskovky, která sleduje používání moderních léků. Kdyby na nás praskly techtle mechtle s léčitelkou, rozjedou proti nám tak tvrdou mediální kampaň, jakou si nemůžeme dovolit.“

„Co je té neziskovce do našich pacošů?“

„Je ti jasné, kdo ji platí?“ vybuchl primář. „Výrobci léků, aby si pojistili, že je budeme hojně využívat.“

„Vždyť je využíváme!“ opáčil Ivan. „Výsledky nic moc. Pár pacientů na ně zabralo, dvě třetiny ne a u třetiny budeme mít navíc trable s vedlejšími účinky.“

„Kdyby se profláklo, že pacienty léčí šarlatánka, máme na krku několik soudních žalob, mediálně to rozmáznou a soud pošle někoho z nás natvrdo sedět. A to se mi nechce.“

„Jaképak žaloby, když je šarlatánka vyléčí?“ namítl Ivan. „Žaloby bych čekal, až nám pár případů exne.“

„V takovém případě můžeme naopak počítat s mediální podporou,“ řekl primář. „Toho bych se rozhodně tolik nebál.“

„Ale Hippokratova přísaha...“

„Hippokratova přísaha je pověra a nic neříká o fakturaci výkonů a už vůbec nic o mediálním lynči!“ uťal ho primář.

Ivan pokrčil rameny a už byl zticha. Porada skončila, ale pacientům nic dobrého nevěstila. Ale bylo mi jasné, že se Ivana přímo nezeptám.

Anebo ano?


Večer jsme si uspořádali poradu my dva. Bylo nás méně, ale mluvili jsme otevřeněji. Já jsem měl referát o kamarádovi, který musel ustoupit šéfovi a hodit přes palubu pacienty, aby se nemocnice nedostala do konfliktu s neziskovkou, osobující si právo rozhodovat o způsobu léčení pacientů.

„Na tu neziskovku se zítra podívám,“ vymínila si ji. „Zdá se mi nebezpečnější. Já jsem zase objevila, že skoro totéž dělají »Zelení«. Jejich akce má nepochybně za cíl přesvědčit lidi, aby lehkomyslně nedávali »pochybným šamanům« důvěru a peníze za léčení. Mají jeden nový a jeden staronový argument. Starý říká, že nezpochybnitelné výsledky má v léčení jedině moderní medicina, kdežto šarlatáni nemocné zbytečně zdržují a často se jim podaří propást vhodnou dobu zahájení účinné léčby. Takoví pacienti si pak mohou za neúspěch sami. U některých amatérů to může být i pravda. Novější argument je ještě křivější. Tvrdí lidem, že připravují zákon, podle kterého se každý, kdo se dá léčit neautorizovaným lékařem, sám připraví o všechny výhody zdravotního pojištění. A to může být důvod, proč se lidi zalekli chodit za mnou.“

„To je přece naprostý nesmysl,“ rozčílilo mě to. „Podle čeho by to rozpoznávali?“

„Taky nevím,“ odvětila. „Poznám, že se někdo pokoušel o léčení pomocí chemie. Většinou to nedopadne dobře, některé preparáty nadělají víc škody než užitku. Ale zajímalo by mě, podle čeho chce někdo poznat moje léčení? Vynecháme-li, že léčím dokonale. Ovšem, jak se zdá, lidé se toho opravdu zalekli a přestali ke mně chodit.“

„Ani ty nevyléčíš všechno,“ připomněl jsem jí. „Odmítáš léčit narkomany. Třeba zrovna Věrku.“

„Pořád tě to mrzí?“ zeptala se. „Tak abys věděl, drogová závislost není nemoc, proto se nedá léčit. A nemoci duše se léčí úplně jinak, jenže u drog je to většinou marná práce. Kdo začne s drogami, bývá už v té chvíli obvykle prázdný. Bláhově doufá, že mu drogy poskytnou nějaké nové zážitky a většinou je tomu tak, drogová blaženost je něco, co předtím neznal, jenže drogy ničí duše ještě rychleji než těla. Abstinenční příznaky jsou už jen pojistka, kterou si droga podrobí poslední zbytky vůle.“

„Ale když se ten absťák potlačí...?“

„Dá se potlačit i překonat, jenže - absťák-neabsťák, když už to vypadá nadějně, feťák do toho obvykle zase spadne. Platí to prakticky o všech drogách, i s alkoholem a tabákem. Tabák se tváří nevinněji a zdánlivě není tak nebezpečný, tabákem se nikdo nezkouluje pod obraz, ale čím déle působí, tím víc ničí.“

„Občas jsem si dal pivo,“ podotkl jsem. „Nevadilo ti to?“

„A byl jsi často zkoulovaný pod stolem?“ zeptala se mě.

„Pod stolem ne, ale po státnici jsme byli nametení skoro všichni,“ vzdychl jsem si. „Jen Abdul ne, ale to je muslim, ti se alkoholu nedotknou z přesvědčení.“

„Muslimové mají jiné, mnohem horší nectnosti,“ neměla pro něho pochopení. „Jedno zkoulování za život promíjím. Víš, co říkají Němci? Einmal ist keinmal, aber zweimal ist zu viel! Jednou jako by se nestalo, ale dvakrát už je příliš.“

„Těch piv jsem ale vypil víc než jedno,“ rejpal jsem dál.

„Jedno nebo dvě piva ještě nezpůsobí závislost,“ řekla. „Když to vezmeš nestranně, ve světě je málo nápojů úplně bez alkoholu. Kvašení je přírodní proces, nezávislý na člověku. Jsou známé případy opilosti u zvířat, kdy se i zvířata důkladně opijí pojídáním nakvašených plodů. Takže i někteří muslimové, pokud jedí trochu nakvašené plody, přijímají alkohol, aniž by to tušili. V malých dávkách je to přijatelné. Ale dnešní umělé drogy, to je zabiják duší.“

„Když to bereš takhle...“ ustoupil jsem. „Dobrá, posvítíš si na tu neziskovku... já bych se zase pokusil vyzkoumat, jak to »Zelení« myslí vážně s tím zákonem. Považuji to za neomalené strašení bez nejmenšího podkladu.“

„Zkus to,“ pobídla mě.

 


 

Zpět Obsah Dále

20.11.2016 16:00

Komentáře: