Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Ve stínu léčitelky

MUDr Ivan Černý byl vlastně jediný člověk, který mimo nás dvou věděl, jak se věci mají. Jediný věděl, co je Věrka zač, takže se nedivil, že je v chalupě hlavní osobou ona, ačkoliv má vzhled mnohem mladší dívenky. Jediný kromě nás věděl, že tu mám jen roli učedníka, ačkoliv jsem vypadal starší.

Většina příchozích se tomu ale - a víceméně právem - podivovala. Bylo ještě pochopitelné, že jsem odcházel, když to vadilo pacientkám. Ale bylo nezvyklé, když mě před pacienty po odborné medicínské stránce nezakrytě poučovala mladičká dívenka, která už podle věku nemohla mít za sebou odbornou lékařskou fakultu.

Naštěstí to lidem nevadilo. Nepřicházeli sem pro klasické lékařské ošetření, to by přece dostali v nemocnici. Přicházeli za léčitelkou a jejím zázračným čajem, který vrací lidem zdraví. A jak se ukazovalo, nepřicházeli zbytečně.

Začal jsem dostávat zajímavé úkoly. Věrka mě nechávala promluvit si s pacienty, čekajícími v předsíni na odbavení těch, kdo přišli před nimi. A nebylo to jen nezávazné povídání. Uměl jsem už vyzvat Sofur, aby začal s obvyklými odběry, aby měla Věrka předběžné výsledky k dispozici ještě dřív než pacienta.

Často jsem se s nimi dával do řeči. Někteří se podivovali, proč Věrce dělám asistenta, ale spokojili se s mým vysvětlením, že léčitelský dar má přece ona a ne já. Tento argument zabíral s jistotou, uznal ho každý. Starší chlapi na mě zase spiklenecky pomrkávali a někteří se lišácky ptali, jak se mi Věrka líbí a kdy bude svatba. Pochopitelně předpokládali, že moje úloha jejího asistenta je jen krycí a ve skutečnosti jsem její amant.

Nikomu jsem to nerozmlouval. Stejně by mi nevěřili, že noc co noc spíme v jedné sednici, ale každý zvlášť.

Nedalo mi to ale a zmínil jsem se o těchto řečech Věrce.

„Říkáš, že se tě pacienti často ptají na svatbu?“ usmála se shovívavě. „Dřív by to asi bylo bez svatby trapné, za Rakouska by ji úřady vyžadovaly, ale dnes už přece není nutná a já po ní netoužím, leda by ses bez ní cítil nesvůj. Jekatěrina v Rusku se ve svatbách jinak vyžívala! Ani nepočítám, kolikrát mě na ně zvala. Když si představím, že se vdávala i desetkrát za sto let, stihla se za tisíc let vdát i stokrát. A ovšem také častěji měnila těla. Párkrát jsem ji dokonce navštívila, zejména když si brala ruského cara, to byla opravdu sláva na vyšší úrovni a užila si ji, tuším, třikrát, jenže já nejsem Jekatěrina a nemám chuť měnit těla ani jméno víckrát než je nutné.“

„Dnes je přece možné, abych si vzal naopak tvé jméno,“ připomněl jsem jí. „Pak by ti jméno zůstalo!“

„Kdybys po tom opravdu toužil...“ ustoupila by, ale hned mi připomněla horší stránku věci: „Uvědom si, jakou bys asi se mnou získal tchýni a tchána!“

Což byl argument jako hrom! S Věrčinými rodiči, zejména s jejím povedeným otčímem jsem se viděl jen jednou a netoužil jsem po opakování. To raději zůstanu v roli amanta!

Rodinou beztak nebudeme.


Než jsem se nastěhoval do chalupy k Věrce, zanechal jsem po sobě jen málo stop, některé jsem však zanechat musel. Novou adresu jsem dal rodičům a znal ji i Ivan Černý, neboť na tutéž adresu už dříve posílal beznadějné pacienty, jen si v ní místo jména »Krčmářka« zapsal jména moje a Věrčino.

Zajímavé bylo, že jsem nikde nenarazil na křestní jméno Krčmářky a nakonec jsem se ze zvědavosti zeptal Věrky, jak se vlastně jmenovala předtím.

„Jó, moje jméno od Krčmářky?“ zaškaredila se. „Nač to chceš vědět?“

„Jen mě to zajímá,“ odvětil jsem. „Divné je, že jsem na to ještě nenarazil. Tvrdila jsi, že máš její občanský průkaz, ale neviděl jsem ho.“

„Poslyš, když to jó nutně chceš vědět, řeknu ti to, ale slib mi, že to nikam šířit nebudeš!“ vyzvala mě.

„To je ti tak... nepříjemné?“

„Měla jsem německé jméno,“ přikývla. „V Čechách žiji dlouho a německá jména mi vadí. Věra je první Češka, kterou jsem použila k převtělení. Před ní jsem byla Němka a ještě před ní Švédka. Přišla do Čech za Třicetileté války jako markytánka švédského vojska, neboli krčmářka... Od té doby si tedy říkám Krčmářka. Jenže i ta Němka je už mrtvá a její křestní jméno nechci ani slyšet. Slibuješ, že si je necháš pro sebe?“

„Jistě, nikomu to neřeknu.“

„Jmenovala jsem se Mechthilda,“ řekla. „Česky by se to řeklo Matylda, jenže jsem ji převzala jako Mechthildu a tenkrát se to nedalo změnit ani když jsem ji adoptovala. Aspoň jsem mohla žít dát jako Krčmářka. Mechthildu do Čech přivezli její rodiče z Bavor, jenže se jim nevyvedla. Krasavice nebyla ani za mlada, natož později. Jistě se mnou souhlasíš, však jsi mě viděl zaživa i po smrti. A navíc pila, no spíš chlastala, hlavně absint. Naučil ji to prý jakýsi Francouz Pierre, jenže tomu šlo spíš o to, aby překonal její sexuální zábrany - musím uznat, že úspěšně. Nejenže z ní ve velice krátké době udělal notoričku, ale jejich sex nezůstal bez následků a milý Pierre si ji brát nechtěl, raději jí dohodil andělíčkářku. Mechthilda nebyla inteligentní, snadno se nechala přesvědčit, že to je jediná možnost. Ta andělíčkářka nebyla zdatná, podařilo se jí způsobit Mechthildě těžkou otravu krve a tak mi ji přinesli v bezvědomí až do této chalupy.“

„A proto jsi ji považovala za odpad?“ ušklíbl jsem se.

„Vždyť to byl odpad!“ tvrdila Věrka. „Mentálně zaostalá, alkoholička, analfabetka bez nejmenších dovedností, visela by svým rodičům do smrti na krku jako balvan. Pierre měl zájem jen o sex, ale aby si ji vzal, do toho se mu nechtělo. Ani jsem ho pak už neviděla, ztratil se jako pára nad hrncem.“

„Takže ti ji přinesli, abys ji vyléčila a zatím...“

„Tenkrát jsem si říkala Sonja Krčmářka, Švédka. Taky to byla původně příšerná mrcha, ale tu sem plést nechci... prostě mi přinesli Mechthildu do chalupy v posledním tažení. Zvládla jsem těžkou otravu krve i vnitřní zranění od andělíčkářky, jenže se ukázalo, že to neutáhla její psychika. Pierre jí zkrátka zabil duši absintem, ale nejspíš scházela poslední kapka. Když přišla k sobě, bylo mi jasné, že až do smrti zůstane těžkou idiotkou... Navrhla jsem jejím rodičům, že ji vezmu do učení. Zajásali, že jim nezůstane na krku a rychle se odstěhovali, nadšení, že bude o jejich kriplíčka postaráno... Ouředně jsem ji tedy adoptovala, odkázala jsem jí chalupu a udělala »lionkelneji« - převtělila se do ní, jako nedávno do Věry. Prošlo to v klidu a pokoji. Dnes leží Švédka Sonja na hřbitově, tenkrát se pohřbívalo v rakvích, kdybys chtěl můj hrob vidět, klidně tě k němu zavedu. Je bez náhrobku a strašně zašlý, to víš, dvě stě let neupravovaný... O své mrtvoly se zásadně nestarám, nemá to smysl...“

„Ale pak ti »kriplíček« Mechthilda vydržela bezmála dvě stě let!“ namítl jsem.

„Tělo spravit umím,“ řekla stroze. „Když je mrtvá duše, klidně si tělo vezmu, spravím je a dám mu svoji duši. Pak může vydržet dlouho. Švédku Sonju jsem získala za Třicetileté války, taky byla z chlastu úplně na dně.“

„Ale co by se stalo, kdyby ti docházela životnost těla, ale nikde bys nesehnala žádný »odpad«?“ napadlo mě.

„Odpad je v každé společnosti,“ zavrtěla hlavou. „Všude se najdou jedinci, kteří splňují podmínky pro označení odpad.“

„Možná,“ připustil jsem. „Ale představ si situaci, kdybys takového jedince opravdu neměla po ruce. Co bys dělala?“

„Asi bych vzala co by bylo,“ řekla suše. „Jsou jedinci pro společnost nepostradatelní, kteří ji vedou k lepšímu, ale i ti, kdo se jen vezou. Vzala bych si a použila nejméně užitečného, i kdyby nebyl čistým odpadem...“

„To ale neodpovídá tvé zásadě, ne?“ popichoval jsem dál.

„Odpovídá,“ nedala se. „Uvažuj, že moje duše užitečnost každého jedině silně zvýší. Se mnou bude každý užitečnější.“

„Ty aspoň lidi léčíš, ale co taková Jekatěrina v Rusku?“

„Jekatěrina je má bývalá kolegyně mimozemšťanka, jen má jiné názory. Kdysi jsme se dohodli využívat pouze lidský odpad, jenže Jekatěrina trvá na tom, že lidský odpad využívá, takže je pořád pro lidstvo přínosem. Jednou se mi zmínila, že je raději mladá než stará. Nemám nad ní pravomoc a nemohu ji kárat, že mění těla příliš často. I Jekatěrina je lidstvu užitečná. Několikrát už v historii Ruska vyřídila místní válečné jestřáby a zabránila tak válce. A málokdy to byli praví Rusové, většina potentátů v Rusku měla a má cizí původ. Zachránila tak nejspíš více lidských životů než já léčením. Jen má větší spotřebu těl.“

„To je v Rusku tolik feťáků a feťaček?“ nezdálo se mi.

„Zdálky se zdá, že jsou Rusové pověstní ochmelkové, ale zblízka zjistíš, že je to jinak. Ruští carové si zpočátku brali za ženy ruská děvčata. Car uspořádal přehlídku místních krasavic a z nich si vybíral carevnu. Geneticky to bylo v pořádku. Jenže z mocenské stránky bylo výhodnější brát si německé princezny, šlechtičny a kněžny a přes sňatkovou politiku navazovat vztahy se šlechtickými rody Evropy. Evropská šlechta však zásadně dávala přednost sňatkům mezi sebou, Jekatěrina tedy využívala hlavně cizinky. V Evropě je zvykem považovat šlechtu za elitu, ale vzhledem k její degeneraci ji Jekatěrina považuje za odpad. To by ale bylo na dlouhou diskusi!“

„Taky se mi víc líbí léčit lidi,“ řekl jsem. „Ale záslužné je i trestání darebáků, když se tím zabrání nějakému zlu.“

„K tomu se jistě také dostaneš,“ ujistila mě. „Nejprve ale musíš zvládnout léčení a optimalizaci organizmů. Budeš to jistě potřebovat i pro sebe, pokud nechceš odhazovat opotřebovaná těla tak často jako Jekatěrina.“

„Když se jí líbí být mladá...“ zkoušel jsem ji omlouvat.

„Zato musí každému manželovi porodit kupu dětí,“ řekla. „O které se pak nestará, nechává je růst jako dříví v lese. Jako Jekatěrina První, původně Polka z Litvy Marta Skavronska, si vzala cara Petra Prvního Velikého a porodila mu jedenáct dětí, ale nestarala se o ně, takže se dospělosti dožily jen dvě. Tehdy v Rusku léčitelé citelně chyběli a lékaři? Hanba povídat! Jenže to nevysvětluje všechno. Šlechtě děti neumíraly hlady, péči i tu hygienu měly lepší než prostí lidé. Jekatěrina ovšem považuje šlechtu Evropy za zdegenerovaný lidský odpad, neboť se jejich rody po generace žení a vdávají pouze mezi sebou. Bratranci si berou sestřenice, strýcové neteře - jednou by se to snad sneslo, jenže to dělají soustavně. Občas mezi sebe vezmou čerstvější krev, ale to pomáhá jen na jednu - dvě generace. Najdi dnes v Evropě nezdegenerovaného šlechtice - neuspěješ. Prohlédni si rodokmen Habsburků a budeš se divit, že Rudolf Druhý jakž takž mluvil, místo aby jen blekotal. Anglická královna zamořila panovnické rody Evropy hemofilií, vzpomeň si, jak Rasputin ošetřoval ruské princátko - hemofilika!“

„Jo, o tom jsem četl,“ připustil jsem.

„Jekatěrina vždycky jakž takž spravila jen své tělo, ale do genetiky se nehrnula - podle dohod ani nesměla. Jejich dcera Alžběta První si vzala Němce Karla Friedricha a měla s ním budoucího cara Petra Třetího, také nakousnutého degenerací. Jekatěrina zatím opustila obnošené tělo Jekatěriny První, třicet let byla jakousi zhýralou ruskou kněžnou, pak se opět objevila v těle Němky Sofie Frederiky, přestoupila s ní na pravoslavnou víru a vzala si cara Petra Třetího - vlastně svého vnuka z doby, kdy byla Jekatěrinou První. Později ho sesadila z trůnu, neboť Petr Třetí byl degenerovaný slaboch, na carský trůn se mezitím drali Dolgorukové, Orlovové, Zubovové, Jekatěrina Druhá to raději vzala do rukou sama a vládla jako Jekatěrina Druhá - Veliká. Petra Prvního ovšem uznávala, dokonce mu dala stavět honosný pomník s latinským nápisem »Petru Primu Catarina Seconda«. Zabránila vzniku samostatného Polska, což bylo jen dobře, Poláci příliš často a rádi válčili. Dobyla Krym, zastavila tam rozpínání Tureckých muslimů do Ruska, potlačila povstání Pugačeva a celkově si vedla úspěšně. Připisují jí i smrt dvou ruských carů - mimo manžela Petra Třetího se zbavila i cara Ivana Šestého řečeného Šílený, který trpěl záchvaty zuřivosti, depresemi a halucinacemi, ten by jako car způsobil Rusku víc škod než užitku. Proslula i sexuální nevázaností a množstvím milenců - střídala je jako ponožky. Poniatowski, Orlov, Zubov, Saltykov, Potěmkin a jiní. Carský dvůr byl tím tenkrát přímo pověstný.“

„A ty jsi měla od Třicetileté války jen dvě těla?“

„Švédku Sonju a Němku Mechthildu,“ kývla. „Vystačily mi. Ale necítila jsem se ani Švédkou, ani Němkou. Považuji se od doby českého krále Václava Třetího za Češku. Tenkrát jsem musela utéci z Polska před honem na čarodějnice a Češi mě přijali lépe než jsem čekala. Nejspíš bych se Polákům ubránila, jenže triky jako slýcip tenkrát na rozvášněný dav neplatily, jen je povzbuzovaly. Musela bych použít smrtící prostředky a to už hrozilo velkým masakrem. Útěk byl jednodušší.“

„V Čechách tenkrát hony na čarodějnice nebyly?“

„Byly, ale v Čechách je vedla církev a tu zajímal zejména majetek, proto se soustředila převážně na bohaté ženy. Chudé žebračky by si žádný inkvizitor nevšiml, i kdyby přímo před jeho očima čarovala, zato majetek vedl velice často k obvinění. Mamonem je církev pověstná - a nejen v Čechách.“

„Takže sis v Čechách žila ve své chalupě pěkně stranou od velkého ruchu, léčila lidi... proč ses vlastně nevměšovala do politiky jako Jekatěrina?“

„Občas jsem zasáhla,“ řekla neurčitě. „Jen to nebylo tak vidět a nikdy jsem netoužila vládnout.“

„Ale Jekatěrina zasahovala častěji, ne?“

„A čeho tím dosáhla?“ pokrčila Věrka rameny. „Rusko zůstalo zaostalé, když chtěla dobýt na Turcích Bospor, spojily se proti ní mocnosti Evropy, severní hranice Ruska jí napadali Švédové, ani Němci nebyli dobrými spojenci...“

„Měla se více než na dobývání zaměřit na rozvíjení vědy a techniky,“ mínil jsem.

„To chtěla, ale nikde na světě nebyla věda na tak vysoké úrovni, aby to pomohlo.“

„Tak mohla ona sama,“ napadlo mě. „Když byla původně mimozemšťankou, měla jistě znalosti o vědě mimozemšťanů. Proč něco z toho nerealizovala s lidmi? Mohla povznést Rusko ze zaostalosti.“

„Chammi, jeden z nás původních mimozemšťanů, předal lidem v Atlantidě velkou část naší vědy. Taky je chtěl povznést ze zaostalosti. A co se stalo? Atlanťané ho zavraždili a začali si podmaňovat okolní svět. A to tak krutě, že nás pět zbývajících původních muselo spojit všechny své síly a Atlanťany zdeptat. Při přetlačování silových polí »frége« došlo k výbuchu, který ostrov Atlantis vymazal ze světových map. Po této katastrofě jsme se dohodli, že už nikdy neposkytneme naši vědu lidem, dokud k ní nebudou dostatečně zralí.“

„A dodržujete to?“ položil jsem jí nepříjemnou otázku. „Skoro to vypadá, že jste to nedodrželi. Podívej se na poslední dobu, válka střídá válku! A ve světě je tolik atomových hlavic, že by to stačilo celý svět zničit aspoň desetkrát!“

„Thomas tvrdí, že nikomu nic nedal,“ řekla zamračeně. „Prý je pokrok techniky v poslední době jen lidskou záležitostí. Taky se mi nelíbí, že lidé v Thomasově okolí ovládli atomové jádro a nerozpakují se zneužít je proti lidem. Já jsem darebáka, co si říkal Magistr Bogdan Rázus, neváhala vyřídit už za císaře Rudolfa Druhého a v Evropě jádro na dlouhou dobu skončilo. Podle mě měl Thomas zlikvidovat Oppenheimerovu bandu dřív než sestavila atomové bomby. Thomas si hraje s chovem koní, ale zasahovat proti lidem nechce. A měl by, už přetéká míra.“

„Thomas bydlí v Americe?“ zajímalo mě.

„Ano, někde na západě,“ vzdychla si. „Má tam ranč nebo jak se to nazývá... mám ale dojem, že se kolem něho děje něco nezdravého. Kdo vlastně poslední dobou nejvíc válčí?“

„Nejvíc válčí všude na světě Američané,“ odvětil jsem. „Ale Rusové jsou jim v patách. I když - většinu toho tak nebo onak vyprovokovali Američané, Rusové spíš už jen hasí.“

„Jekatěrina to také tak říká,“ souhlasila Věrka. „Možná bychom se měli spojit a Thomasovi vynadat.“

„Uspořádáte nějaký sraz?“

„Ne, to není nutné,“ opáčila. „My si všechno vyřizujeme telepaticky. Nepotřebujeme se při tom vidět.“

„Možná byste měli začít,“ popíchl jsem ji.

„Do toho nemluv!“ setřela mě. „Vejce by chtělo poučovat slepici? Nech to na nás.“

„Nechám,“ přikývl jsem. „Ale rozhoupejte se dřív, než se Země změní v ohořelý škvarek! To by už bylo pozdě!“

„Beru na vědomí,“ kývla.

 


 

Zpět Obsah Dále

21.05.2017 23:31