Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Nepříjemnosti

Jedna návštěva však Věrce vyrazila dech.

Nešlo o pacienta, ale o tříčlennou komisi, která jí údajně přišla zkontrolovat studnu a odpady.

S něčím takovým se Věrka setkala poprvé za těch pět set let co v chalupě bydlela a není div, že na to nebyla připravená. Komise navíc přišla s podezřením, že odpady znečišťují široko daleko podzemní vody a když se jich zeptala, odkud berou tu jistotu - ani neřekla drzost - dozvěděla se, že jde o udání.

„Někdo vás tady nemá rád,“ chlácholil jí bodrým hlasem zavalitý předseda komise. „Jenže my to musíme vyšetřit, je to naše povinnost.“

Hovořil omluvným tónem, ale když šlo o věc, začal být až nepříjemně komisní. Na úvod ji požádal o přístup ke studni, kde chtěl odebrat vzorek vody pro laboratoř k chemickému a mikrobiologickému rozboru.

„Já ale nemám žádnou studnu!“ pokrčila rameny Věrka.

„To byste musela být napojená na vodovod, ale přípojka od obecního vodovodu v plánech není, ostatně by bylo hodně drahé vést sem vodu z té dálky,“ tvrdil kontrolor. „Takže je tu nutně studna jako jediná možnost zdroje vody. Studna musí být občas čištěná, takže musí být přístupná. Kde ji máte?“

„Nemám žádnou studnu!“ opakovala Věrka.

„Ale nevykládejte mi nesmysly!“ zamračil se kontrolor. „Když nebudete spolupracovat, pozveme si sem Policii a ta už vás spolupráci naučí! Nedělejte nám to zbytečně těžší než to je. Už to, že jsme se sem museli trmácet!“

„Nikdo vás sem nezval,“ řekla Věrka klidně. „Nestojím o vaše rozbory a opakuji to už po třetí, nemám žádnou studnu! Chcete-li vzorek vody, vezměte si jej tady z toho džbánu.“

Všichni kontroloři projevili kromobyčejnou nevšímavost, neboť nepostřehli, že před vteřinou žádný džbán na stole nebyl, takže se tu objevil značně záhadně. Ale Věrčina vstřícná nabídka se u předsedy komise nesetkala s pochopením.

„Vzorek musím odebrat osobně,“ odmítl odebrat vodu ze džbánu. „Tahle voda může pocházet odkudkoli, pod tu bych se nemohl podepsat. Kdoví, jak dlouho ve džbánu ležela! Mám tu nářadíčko na odběr vody přímo ze studní, tak mi ukažte studnu, ať to nezdržujeme!“

„Nemám žádnou studnu!“ opakovala Věrka a zjevně ji to přestávalo bavit. „Jediné místo, kde můžete odebrat zcela bez pochyb čerstvou a tekoucí vodu, je koupelna a záchod. Klidně vás tam zavedu, ale studnu nemám a z prstu si ji nevycucám!“

„Jenže to je maření úředního výkonu!“ zaútočil předseda komise, rozzuřený jejím odporem.

„To není maření úředního výkonu!“ odsekla Věrka. „To je poučení o skutečnosti, že se v okruhu míle kolem této chalupy nenachází jediná studna, voda v mé chalupě nemá žádný vnější zdroj, který byste mohl zkoumat.“

„Odkud potom tu vodu berete?“ namítal předseda.

„Používáme »gydivagníbe«, ale to vám nic neřekne. Víte snad, co to je?“ vybafla na něho slovo v jazyce »Elhun«.

„Jak bych to nevěděl?“ naježil se předseda komise, čímž nám dal jasně najevo, že nejenže nic nechápe, ale neumí to ani chlapsky přiznat. Tohle bývá časté u lidí, kteří spolkli veškerou moudrost světa, všude byli, všemu rozumí a pochyby o svých znalostech berou jako smrtelnou urážku.

„Když to víte, tak musíte chápat, proč žádnou studnu ani jiný zdroj vody nepotřebuji,“ utřela ho jako mastnou skvrnu. „Vezměte si ty vzorky vody ze sprchy, ať mi nemusíte rozebírat nádržku na záchodě. Je přece šuma-fuk, jestli tu vodu berete přímo ze studny, nebo až tady, ne?“

„Liší se to tím, že sem voda přiteče špinavými trubkami,“ zavrčel nesouhlasně, ale vytáhl nádobíčko na odběr vzorků a začal plnit lahvičky. Mohli jsme si oddychnout.

Ovšemže předčasně.


Vodu by ještě spolkli, odpady ne. U vody bylo jasné, že teče. Mohli si myslet cokoli o jejím původu, mohli si odebrat vzorky k laboratornímu zkoumání, jenže u odpadů byla otázka jasnější: Kam to vlastně odtéká?

Věrka je opět zkusila znejistět slovem v jazyce »Elhun«, ale tentokrát na ně termín »gydigochor«, který zaručeně slyšeli poprvé a kdoví jestli ne naposledy v životě, neudělal patřičný dojem. Zejména nedokázal utnout další otázky.

„Kam to odtéká?“ byla otázka, na kterou mohla padnout buď jednoduchá odpověď, anebo vysvětlení, přesahující nejen chápání hygieniků, chemiků či mikrobiologů, ale i atomových fyziků. Anihilace má sice v pozemských jazycích jméno, jenže v praktické stránce je to horší. Jak tomu ouřadovi vysvětlit, že má pod podlahou anihilátor, schopný měnit v energii kilogramy hmoty a energii neškodně odvést, aniž by jediný gram energie unikl kam nemá a nadělal z chalupy, nejbližší vsi a podle všeho i z nedalekého města obrovský kouřící kráter?

Jednoduchou odpověď by však bylo nutné podpořit také prakticky a ukázat ouřadovi žumpu. Stačilo by to? Těžko, jistě má na ni haldu paragrafovaných předpisů, kterým by žumpa z doby Rudolfa II těžko vyhověla.

Rozčilování členů komise v čele s jejím předsedou se mě však příliš nedotýkalo, ačkoliv předseda jako polního strašáka opět vytáhl »nespolupráci« s ouředním orgánem. Mnohem víc jsem teď sledoval Věrku, která se pozvolna dostávala do varu. Členové komise si toho při své nevšímavosti a ke své škodě nevšimli, ale já jsem každou chvilku očekával ničivý výbuch.

Vrcholem bylo, když předseda komise naštvaně prohlásil, že si tu Policii tedy zavolá - a vytáhl mobil. Myslel jsem si, že po něm Věrka skočí, ale uklidnila se. Předseda zatím s údivem zjistil, že mobil nemá spojení, protože síla pole neukazuje ani jednu čárku. Pokrytí jeho operátora zřejmě nestačilo na Věrčinu chajdu, ale když vyzval ostatní členy komise, aby se podívali, jak jsou na tom s telefony, dočkal se překvapení ještě většího.

Druhý člen komise měl telefon směrovaný na stejného operátora, takže podle očekávání ukazoval nulovou sílu pole, ale členka komise měla mobil se dvěma SIM-kartami, každou pro jiného operátora, jenže ani ona spojení nedosáhla. Chalupa zřejmě ležela v radiokomunikačním stínu. Komisi to trochu vyvedlo z míry, jakkoliv to nebylo úplně vyloučené, byli přece v odlehlém koutu, kam signály opravdu nemusely dosahovat.

Předseda komise tedy přestal vyhrožovat Policií, zato se vrátil ke svému kolovrátku se žádostí o ukázání žumpy.

Království za žumpu!

Věrka ovšem v chalupě žádnou neměla, ukázat ji nemohla ani kdyby chtěla, jenže teď už ani nechtěla. Přestala si komise všímat a obrátila se ke mně.

„Pomůžeš mi, že?“ ptala se aniž by očekávala odmítnutí. Ode mne se ho dočkat nemohla, já byl ochota sama.

„Převezmeš si je postupně ode mne,“ vysvětlovala mi moji úlohu, aniž by si všímala údivu všech členů komise, kteří jí podle očekávání nerozuměli.

Vysvětlila mi další funkce, které může používat uživatel Sofura, i když tyhle byly trochu drsnější. Nevadilo jí ani, že na ni všichni členové komise třeští oči, zejména když pochopili, že se bude jednat především o nich a že by nejspíš měli vzít do zaječích - ačkoliv jsem tušil, že jim to v této chvíli nepomůže.

„První funkcí je »skinda«, neboli přimrazení. Zasažený tvor - nebo tvorové, pokud jich je v okruhu působení víc - se zastaví a nejsou schopní pohybu. Na jedince s telepatií to nemá vliv, takže - »krug durip sto nuxusva skinda!«.“

Účinek byl okamžitý, jenže po předchozím vysvětlení mě ani příliš nepřekvapil. Oba pánové i paní členka ztuhli jako by se před nimi objevila jedovatá kobra a svýma hadíma očima je ráz naráz zhypnotizovala.

„Přimrazení se ovšem vylučuje s dalšími funkcemi, což jsou »alisy« neboli vnucení vlastních představ ovlivňovanému tvorovi, případně »evlapaed«, smazání krátkodobé paměti, což způsobí, že ovlivňovaný tvor zapomene na určený časový úsek před tímto příkazem. Myslím, že nebude chyba, když jim všem třem smažeme poslední půlhodinu té neplodné diskuse, já jim postupně vnutím, že tu zatracenou žumpu všichni viděli a byli s ní navýsost spokojeni, pak je odmrazíme a oni odejdou.“

Nebyl jsem proti, jak také jinak, když to Věrka už začala s veškerou razancí provádět? Můj úkol byl jednoduchost sama. Měl jsem pouze dohlížet na »odstavené« členy komise, aby se nevymkli z přimrazení, když před nimi jiné členy odmrazila a odváděla je na zadní dvorek, kde měli »zkontrolovat« naši neexistující žumpu.

Věrka však svou část úkolu plnila bravurně a dokázala by to nejspíš i sama, beze mě. Byl jsem zřejmě jen »pojistka« pro případ nenadálého selhání. Když pak na závěr Věrka všem třem smazala posledních pět minut paměti, aby zapomněli, jak jsme je stavěli jak byli původně, a pak opatrně vydala příkaz »krug durip sto nuxusva hyskinda!«, všichni si jako na povel začali mnout oči, ale ani si to sami neuvědomovali.

„Tak tedy - všechno je v pořádku, to udání bylo naprosto nepodložené, můžete si oddychnout,“ rozpohyboval se konečně předseda komise. „A my jdeme!“ obrátil se na své podřízené, kteří souhlasně zamručeli a zamířili ke dveřím.

Vyprovodili jsme je až k jejich autu.


„Když máš tak silné prostředky k ovlivňování lidí, proč jsi je nepoužila hned když přišli?“ zeptal jsem se jí, když jsme se vrátili do sednice.

„Protože to jsou opravdu silné prostředky,“ vzdychla si. „Těm třem vypadla z paměti více než hodina, mají rozházený denní rytmus a budou se cítit nesví jako při změně z letního času na zimní a naopak. Jenže změna letního času je jen úřední, kdežto tady se jim rozchází biologický čas se slunečním a to je podstatně závažnější. Jako kdyby odcestovali do vzdálenějšího časového pásma. Potrvá jim nejméně týden než se srovnají se sluncem a celou tu dobu budou nervově labilní.“

„Ty je lituješ?“ vrtěl jsem nechápavě hlavou. „Podle mě si to za své velkopanské chování zasloužili!“

„Nepochybuji, že si to zasloužili,“ vzdychla si Věrka. „Ale je mi líto ostatních lidí, kteří jejich náladovost odnesou.“

„Máš obavu, že si svou špatnou náladu zchladí na jiných lidech?“ dohadoval jsem se.

„Přesně tak,“ přikývla. „Nám už teď škodit nebudou, ale běda nevinným, na které se vrhnou tento a příští týden!“

„V tomhle světle souhlasím, že to nebylo úplně správné,“ připustil jsem. „Ale trvám na tom, že si to zasloužili. Nedivil bych se, kdybys na ně prostě použila příkaz »slýcip« a nabídla jim jen své dva záchody - na jednoho by se určitě nedostalo.“

„To znám,“ vzdychla si. „Naposled mi zaneřádili chalupu Kyrgyzové, to taky stálo za to. Až na to, že jsem jim nenabídla ani jeden záchod a musela jsem to po nich uklidit. Ačkoliv - byl na ně pohled pro bohy, vynahradilo mi to práci navíc. To se taky nezapomíná!“

„Dobře, ale co dál?“ zajímal jsem se. „Dejme tomu, ti tři nám dají pokoj. Jenže sami říkali, že sem přišli na udání a ten udavač nás nejspíš na pokoji nenechá.“

„Taky mě to napadlo,“ přikývla. „Nu což, odložíme to. Když nás nenechá na pokoji, dřív nebo později se prozradí. Pak mu to rozmluvíme a bude klid.“

„Nebral bych to na lehkou váhu,“ varoval jsem ji. „Mohl by příště udeřit vážněji.“

„To vím,“ souhlasila. „Dnes mají takoví lidé mnohem víc příležitostí, než před sto lety. Mohou na nás poštvat exekutory aniž bychom někomu dlužili, nabonzovat se dá spousta nových přestupků, které by dřív žádného ouřadu ani nenapadly. Už dřív jsem se tím zabývala, sledovala jsem občas řeči v městských hospodách, zaujalo mě tam dost příkladů. To se na nás ještě nevypravili kominíci - to bude pěkná legrace, až zjistí, že sice mám kamna i pec, ale nemám komín, který by se měl v dnešní době pod hrozbou likvidačních sankcí kontrolovat...“

„Pokud kominíka nepřesvědčíš stejným stylem, jako jsi před chvílí »přesvědčila« hygieniky...“ usmál jsem se. „Pokud jde o mě, přimlouval bych se začít s tím dřív, než se patřičně rozhlédnou a rozpovídají. Přišli by o méně času a nemuseli by přenášet problém na další nevinné.“

„Možná to tak uděláme,“ připustila. „Ale teď tě požádám o něco, v čem se vyznáš lépe ty. Můžeš se tím svým počítačem připojit na internet?“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Co tě tam zajímá?“

K chalupě nevedl přívod elektřiny, ale nezávislý zdroj elektrického proudu madame Willyové z Bostonu bohatě stačil napájet všechno, co jsme měli společného s elektřinou - i když to byl vlastně jen ten notebook. Připojení na internet jsem měl pomocí mobilního telefonu a teď jsem byl rád, že jsem dosud nezrušil smlouvu. Naštěstí výdaj za poměrně pomalé připojení nebyl nijak závratný.

„Podívej se mi, prosím tě, na katastrální mapy, jak je na tom pozemek s mou chalupou,“ požádala mě. „Zaslechla jsem, že se našim poslancům podařilo připravit další zlodějnu století. Když si kdokoliv nechá na sebe převést náš pozemek a včas to nezjistíme, má to právní platnost. To je jako když zloděj tvrdí, že je ukradená věc jeho, protože ji má přece v kapse on.“

„O tom jsem nikdy neslyšel,“ namítal jsem. „Naopak se dlouho omílalo, jak musí být všechno ukradené vrácené.“

„Jo, ale to se týká jen někoho,“ opáčila Věrka. „Vrací se jen velké majetky, ale lidu obecného se nikdo nezastane. Tak to bylo od začátku lidské společnosti a dnes, kdy zákony schvalují sami zloději a úplatkáři, tuplem.“

„No, všichni poslanci snad nejsou zloději,“ namítl jsem.

„Ale když se to vládnoucí partaji hodilo, přitáhla si na důležité hlasování z vězení poslance odsouzeného za úplatek,“ připomněla mi největší ostudu našeho Parlamentu. „Tenkrát jsem opravdu uvažovala, že se za nimi vypravím, jenže jsem si to nakonec rozmyslela. Byla by to příliš velká bouře.“

„No dobře, podívám se,“ slíbil jsem jí raději. Sestavit na stole notebook, navázat spojení a zapnout prohlížeč mi netrvalo dlouho a zakrátko jsem se probojoval až do katastrálních map.

Až mě ale zamrazilo, když jsem spatřil, kdo je uvedený jako vlastník Věrčina pozemku i chalupy.

Realitní kancelář Florax.


Samozřejmě jsme hned oba naklusali na katastrální úřad uvést to na pravou míru. Jenže úřednice tvrdila, že na nás vrátit vlastnictví nemůže. Realitní kancelář Florax přinesla platnou smlouvu o prodeji nemovitosti s úředně ověřenými podpisy, na jejímž základě úřednice změnu v katastru provedla. Argument o falešné smlouvě je pouhé tvrzení, to by musel právoplatně rozhodnout soud. Máme podle ní podat žalobu a jestli jsme si jistí, že jde o podvodné jednání, můžeme na tuto firmu podat i trestní oznámení na Policii.

Začali jsme tedy trestním oznámením na realitní kancelář Florax z padělání veřejné listiny a podvodu. Věrka to podala na nejbližší služebně Policie, kde s námi nepříliš přívětivě sepsali krátký protokol. Bylo na nich znát, že je otravujeme.

Pak jsme šli k soudu. K podání žaloby ovšem potřebujete peníze na soudní poplatky a ty jsme s sebou neměli.

„Podíváme se zatím po té povedené realitní kanceláři,“ rozhodla Věrka.

Vrátit se do chalupy nám trvalo pouhý okamžik. Věrka se objevila na značce »Krčma«, já na značce »Krčmář« a na místě jsme si rozdělili úlohy. Já jsem přijal úkol vytáhnout z internetu o této kanceláři podvodníků co nejvíc informací a Věrka se na ně chtěla podívat pomocí nějakého vcítěného zvířete. Měla jich totiž víc než já, takže se mohla všude dostat snáze.

Realitní kancelář Florax byla těžší oříšek, než jsem čekal. Zjistit její adresu nebyl problém. Problém nastal, když na místo poslala Věrka kočku a našla jen ruinu, která před lety vyhořela a od té doby chátrala, takže je to jen hromada sutin, prorostlých houštinami kopřiv.

Realitní kancelář Florax byla zkrátka podvodná. Vyjádřil jsem Věrce obavu, že Policie, až se také propracuje ke zmíněné ruině, se už dál nedostane a případ prostě odloží.

„Tím lépe!“ řekla Věrka. „Bude to u soudu jednodušší, ta podvodná kancelář přece nemohla žádnou smlouvu právoplatně uzavřít a soud musí rozhodnout v náš prospěch.“

„Nebyl bych si tím tak jistý,“ sýčkoval jsem.

Ukázalo se, že jsem měl pravdu.


Přišli jsme v úředních hodinách na podatelnu okresního soudu podat žalobu proti podvodnému zápisu na katastrálním úřadu, jenže tam nás čekalo další překvapení - a nedá se tvrdit, že milé. Když úřednice přebírala žalobu a porovnala občanský průkaz Věrky s podáním, upozornila nás, ať se stavíme v patře v jedné očíslované kanceláři, že tam je něco pro nás. Neřekla oč jde, ale vzbudila naši zvědavost, až jsme se tam vypravili.

Uvítala nás zamračená sekretářka. Když jsme jí sdělili, že nás sem poslala paní z podatelny, vzpomněla si, sáhla do skříně za sebe, vytáhla jakýsi šanon a předala Věrce soudní příkaz k okamžitému vyklizení chalupy.

Realitní kancelář Florax stačila podat žalobu o uvolnění jejího neoprávněně zadržovaného majetku, což byla Věrčina chalupa, a soud o něm »ve zrychleném řízení« kladně rozhodl.

„Vždyť žádný soud nebyl!“ hájila se šokovaná Věrka.

„Byli jste o něm řádně vyrozuměni!“ odvětila úřednice. „Zřejmě jste si soudní obsílku osobně nepřebrali, ale to je čistě vaše chyba! Obsílka se po úřední lhůtě považuje za doručenou, takže soud proběhl ve vaší nepřítomnosti. Netvařte se teď jako pitomečci, měli jste se starat včas!“

„Vždyť jsme nedostali ani obsílku, ani oznámení!“ čertila se Věrka. „Tohle přece nebyl spravedlivý proces! Přitom realitní kancelář Florax vůbec neexistuje!“

„Zástupce realitní kanceláře Florax ale na soudu byl!“

„Kdo je to?“ vybuchla Věrka.

„Lituji, ale tohle vám sdělit nemohu!“ odsekla úřednice.

Kdyby jednala jakž takž lidsky, dohadovali bychom se ve vší slušnosti dál, ale jakmile proti nám nasadila »zdeúřední« masku a tón řeči, Věrčina trpělivost přetekla.

»krug nuxusva skinda!« - a úřednice ztuhla ve svém polstrovaném křesle jako špalek.

Věrka se rozhodla jednat po svém.

Příští půlhodinku jsem její počínání opět jen sledoval, ale nestačil jsem se divit. Sekretářka Zdena vypovídala naprosto bez zábran o všem, na co se jí Věrka zeptala.

Realitní kancelář Florax byla skutečně fiktivní, ale místo aby sídlila na adrese uvedené v rejstříku firem, patřila se vším všudy - soudci Hadrabovi, který o všech sporech rozhodoval, často i jako samosoudce. Podával tak vlastně žaloby sám sobě a hned je také vyřizoval je jistě jasné, jak. Věrka nebyla zdaleka jeho první obětí, takových kauz měl JUDr Hadraba rozjetých několik desítek. Soudní obsílky ovšem pro jistotu žalovaným neposílal, aby je mohl odsoudit bez velkých protestů.

„Vy jste o těch praktikách věděla?“ zeptala se pro jistotu Věrka ztuhlé úřednice.

„Věděla,“ přiznala Zdena s námahou, ale bez nejmenšího hnutí brvou, což by ostatně při její ztuhlosti byl výkon hodný světového šampiona.

„A nenapadlo vás odejít, případně podat na pana Hadrabu trestní oznámení?“ pokračovala Věrka.

„On by mě zničil...“ špitla namáhavě.

„To vás zachránilo,“ zabručela si Věrka.

„Pokud nelže,“ podotkl jsem.

„Není ve stavu, aby to dokázala,“ obrátila se Věrka hbitě ke mně. „Příkaz »sriztajog« jí nedovolí vědomě lhát.“

„Aha - další příkaz!“ usmál jsem se.

„Zapamatuj si ho, taky se ti bude hodit!“ pobídla mě.

Dalšími příkazy vymazala sekretářce Zdence krátkodobou paměť až k tomu okamžiku, kdy nám předávala soudní příkaz k okamžitému vyklizení chalupy. To si ještě bude pamatovat.

Pak jsme se s ní formálně zdvořile rozloučili a vyšli jsme na chodbu. Tam si mě Věrka přitáhla k sobě a stáli jsme chvíli u okna jako dva zamilovaní.

„Necháš ji být?“ zeptal jsem se jí.

„Nechám,“ přikývla. „Je to spíš oběť než organizátorka, i když je podle všeho také dost iniciativní. Ale bez šéfa by ji nic takového ani nenapadlo.“

„Možná nenapadlo, ale pomáhá mu s gustem!“

„Bez ponoukání svého šéfa se stáhne jako šnek do ulity,“ ujistila mě. „A zavíčkuje se, aby se úplně oddělila od světa.“

„Nebo v tom bude pokračovat i sama,“ nesouhlasil jsem. „Jakmile přičichla k moci...“

„To si rozmyslí,“ ujišťovala mě Věrka.

„Dejme tomu,“ neprotestoval jsem. „Co uděláme teď?“

„Teď tu čekáme na pana doktora práv Hadrabu,“ sdělila mi ochotně. „Má přijít za půl hodiny, jen nevím, jestli sis toho všiml, když to říkala.“

„Nemohla by ho varovat?“ staral jsem se.

„Proč?“ usmála se Věrka. „Před námi? My jsme jen přišli převzít soudní příkaz a pak jsme odešli. Ona vůbec netuší, co se dělo v časovém úseku, který jí chybí. Asi bude překvapená, až se poprvé podívá na hodinky a možná si řekne, že ten den zase rychle utekl...“

„Dobře, počkáme,“ souhlasil jsem.

Dlouho jsme naštěstí nečekali, pan Hadraba se přibatolil za necelou čtvrthodinku. Byl to příjemný, kulaťoučný postarší pán s milým úsměvem. Když nás spatřil čekat před kanceláří, jen se usmál.

„Kdybyste šli dál, Zdenička by vám nabídla kafe,“ ujišťoval nás, ačkoliv naše zkušenosti tomu vůbec neodpovídaly. Zřejmě si myslel, že jsme jeho dobří klienti. Netušil, že je to jinak, ale nevymlouvali jsme mu to.

Vedl nás přes předpokoj sekretářky, která ho mohla ještě varovat - ačkoliv by to podle mého mínění nehrálo roli. Jenže sotva stihla pozdravit, zarazil ji.

„Vím, vím,“ mávl rukou a vedl si nás do své pracovny.

Sekretářka Zdena tedy neměla důvod nás bonzovat, když ji její šéf ujistil, že »o všem ví«. Z naší návštěvy si pamatovala jen zlomeček času, takže ji nic nenutilo říci ještě něco. Klidně si sedla a nechala nás jít. Všechno bylo zřejmě v pořádku.

Rovnocenné jednání trvalo u pana Hadraby kratší čas než u jeho sekretářky. Věrka počkala, až se posadí do šéfovského křesla, pak ho nemilosrdně přimrazila a začal výslech. Hned na začátku jsem si všiml příkazu sriztajog, který mu bránil zapírat a vytáčet se. A pak to šlo ráz na ráz. Věrka zkoušela vydolovat z něho, co se dalo - a dařilo se jí, až jsem zíral.

Dozvěděli jsme se, že prodejem uloupených nemovitostí získala realitní kancelář Florax už několik milionů. Byl to pro pana doktora práv opravdu výhodný byznys. Procházelo mu to mimo jiného i díky známému soudci na odvolacím soudu, který smetal pod stůl odvolání podvedených obětí. Pánové se o zisk bratrsky dělili - soudce Hadraba dvě třetiny, soudce Zavrtal jen třetinu, neboť jeho úloha byla jednodušší a také bezpečnější.

V současné době měla realitní kancelář Florax pětadvacet rozjetých případů. U některých neměli podvedení ani tušení, co se to na ně valí, jiní se ještě snažili podnikat zoufalé kroky k záchraně, ovšemže marně. I naše trestní oznámení bylo již v zárodku odložené. O to se postaral šéf policistů, který trestní oznámení nechával vyhnít v zásuvce svého služebního stolu, ačkoliv z bohaté kořisti dostával opravdu jen drobečky.

Jedna informace ale byla pro nás obzvlášť zajímavá. Tip na Věrčinu chalupu dostal pan doktor Hadraba od své sestřenice, úřednice na finančním úřadě. Věděla o bratránkových kšeftech a měla na Věrku pifku, neboť jí odmítla zaplatit požadované doplatky. Bratránkovi řekla, že Věrka má starodávnou chalupu vhodnou jako rekreační objekt. Nic moc, ale má v nepořádku daně, takže se nemůže účinně bránit. Takových tipů bratránkovi předala víc, neboť měla přehled o majetkové situaci obětí.

Celé to před námi náhle vyvstalo jako rozvinutá pavoučí síť. Tohle Bratrstvo kočičí pracky bylo ale důkladně vybavené! Dva vážení soudci, několik menších šedých myší - například ti, co realitní kancelář Florax zastupovali před soudem, neboť osobně si to pan Hadraba nemohl dovolit. Do Bratrstva patřili i dva exekutoři a majitel soukromé bezpečnostní agentury, jejíž členové se s gustem vyžívali v zastrašování těch, kdo své snahy nevzdali hned v začátku. Těch sice nebylo mnoho, většina obětí se bezohlednosti exekutorů zalekla, ale v případě odporu umělo Bratrstvo ještě přitvrdit.

I navzdory použití příkazu pravdy sriztajog trval výslech několik hodin. Během té doby musela Věrka dvakrát doktoru Hadrabovi příkaz pravdy vypnout a poručit mu, aby sekretářku Zdeničku telefonem ujistil, že se nic neděje. Pak mu však pokaždé příkaz pravdy obnovila. Potřetí ale už jen souhlasil, když mu Zdenička oznamovala, že jí padla a přeje mu příjemný večer.

To byla ale nechtěná ironie!


Konečně Věrka usoudila, že už víme dost a nic dalšího už nás nemůže překvapit. V poslední fázi přinutila pana Hadrabu stornovat zbylé rozjeté případy, pokud to ještě šlo.

Některé případy už se, bohužel, napravit nedaly a náš byl jedním z nich. K naší nelibosti se ukázalo, že Věrčinu chalupu si koupil jakýsi zbohatlík z Prahy, aby si z ní udělal venkovské sídlo. To už se promítlo i do katastrálních map, kde úřednice, která naše námitky odmítala jako neoprávněné, na něho Věrčinu chalupu z realitní kanceláře Florax bez váhání přepsala. Jen pár hodin po našem odchodu, ačkoliv nám sama navrhovala podat žalobu, která by další machinace zablokovala!

Tak se dneska zametají stopy!

Ke všemu mi Věrka připomněla další Jobovu zvěst.

Udání k inspekci životního prostředí na nás nepodal ani pan doktor Hadraba, ani jeho povedená sestřenice z finančního úřadu, ale její bratr. Jenže bydlel přímo v naší vesnici a kromě udání Věrčinu chalupu ochotně ze všech stran vyfotografoval, aby měl pan Hadraba podklady k jejímu prodeji dál.

Jenže to představovalo další problém. Teď nám ani pan Hadraba nemohl přepsat naši chalupu zpátky. Koupě byla řádně uzavřena a ten Pražák chajdu kupoval »v dobré víře«, takže by nás nezachránil ani opravdu nestranný soud, i kdyby se takové čirou náhodou v Čechách vyskytovaly.

„Potíž je, že je ten chlap nevinný jako lilium!“ zavrčela Věrka nesouhlasně, když mi to připomínala.

„Když je nevinný, vynecháme ho, ne?“ souhlasil jsem.

„Jenže budeme muset chalupu vyklidit a najít si jinou!“ dodala důsledek, který mě dosud nenapadl.

„Ty ji chceš tomu Pražákovi nechat?“ nechápal jsem. „Se všemi vymoženostmi - nezávislými zdroji vody, pecí bez ohně, a snad i s anihilátory?“

„To se rozumí, že ne!“ řekla. „Jakmile by to ten chlápek zjistil, povolal by na to odborníky a než bychom se nadáli, měli by anihilátory v prackách prodejní vědci z armádních laboratoří a to bych nechtěla zažít ani v nejhorším snu! Jenže zůstat tam, koledovali bychom si o stupňující se tlak. Věřím si, že bych i to nějak zvládla, ale proč se prát se státní mocí, Policií a armádou, když je jednodušší zmizet?“

„Zmizet - ale co anihilátory?“ pochyboval jsem. „A jak k tomu přijdou tvoji pacienti?“

„Zmizet,“ opakovala umíněně. „Pacienty si najdeme jiné a ti zdejší si časem najdou nás. Pojď, naučíš se zametat stopy po našem!“

Tušil jsem, že to bude stát za to...

 


 

Zpět Obsah Dále

20.11.2016 16:00

Komentáře: