Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Migranti

Prchnout z místa činu nebylo pro nikoho tak snadné jako pro nás. Stačilo krátké mrknutí, Věrka v té chvíli udělala krok ze značky »Krčma«, já ze značky »Krčmář« a byli jsme doma, ve Věrčině chalupě.

„Sbal si počítač!“ pobídla mě. „Kvůli uloženým datům.“

Mohl bych ho klidně oželet, ale měl jsem v něm opravdu soukromá i společná data, proto jsem uložil notebook do tašky, přidal externí záložní disky v »tabatěrkách« a měl jsem hotovo. Věrka byla ještě rychlejší - jen pečlivě zrušila značky »durum«, Krčmu i Krčmáře. Pak mě vytáhla z chalupy.

„Teď se dívej!“ upozornila mě.

Příkaz »krug nuxusva gydigochor« jsem očekával, ale neuvědomil jsem si, co to provede. Ona taková chalupa může mít pěkných pár desítek a možná stovek tun, i když je dřevěná a tím poměrně lehká. Anihilace takového množství hmoty snad kolem zakřivuje prostor, svět kolem se nám kroutil jako klubko zmijí, nádavkem na místě vzniklo menší tornádo, poryvy větru námi cloumaly, sotva jsme se drželi na nohou. Přidřepli jsme až k zemi, drželi jsme se navzájem a měli jsme co dělat, aby nás to nevcuclo do sloupu vířícího prachu, zrzavého starého jehličí i čerstvě ulomených větví.

Pak to stejně náhle, jak to začalo, také skončilo.

Místo chalupy před námi ležela hladká vodorovná plocha čerstvě obnaženého pískovce, z jakého byly i okolní skály, jen zbarveného jasně žlutě místo obvyklé šedi.

„Tohle by ale vojenské experty navnadilo ještě víc, že?“ usmála se Věrka na mě. „Bez obav, my zmizíme nenápadněji! »Krug troig pedine kerysa!«

Tvoření hmoty nebylo provázené takovými efekty, jako anihilace, přesto se tu strhla vichřice, i když ne tak prudká jako předtím. Ale vzhledem k tomu, že oba efekty přišly z naprosto čisté oblohy, vzbudily jistě ve vesnici pozornost. Až se sem ale přijdou zvědaví vesničané podívat, najdou tu chalupu, zvenčí k nerozeznání od Věrčiné. Jen uvnitř je jiná.

„To je vzor mé chalupy,“ vysvětlovala mi Věrka. „Tady je všechno původní. Místo koupelny a dvou záchodů je tu prasečí chlívek. Na zadním dvorku přibyla stará dřevěná kadibudka, na střeše starodávný zděný komín. V peci je tma a v celé chalupě není jediný kus nábytku. Zmizela i moje skříň s anihilátorem. Elektřina tu nikdy nebyla, voda tu také není, zato je tu klasická žumpa. Nedávno jsme ji nechali prověřit, ať si ji Pražák užije!“

Nenechala mě ale, abych se o tom přesvědčil.

„Tak - a mizíme!“ řekla. „Bydlelo se mi tu dobře, ale jak se říká, všeho do času! Měnit bydlo po osmi stoletích už není žádná tragédie. Pojď za mnou - »krug durumald Zlatý Kůň!«

Poslední větu vykřikla - a zmizela.

Bylo to jasné - »Zlatý Kůň« je jméno značky. Víc jsem ale o ní nevěděl, ani kde je, ani jak to tam vypadá. Bude to tedy skok do neznáma! Nadechl jsem se a zopakoval její příkaz.

Rázem jsem se ocitl v černé tmě...


Pak se rozsvítil strop a podzemní sál se ocitl ve světle, po dosavadní tmě oslňujícím. Mohl jsem si konečně prohlédnout své okolí. Nacházeli jsme se ve velkém kamenném sálu, třemi masívními skalními sloupy rozděleném na dvě lodě, osvětlené zářícím stropem. Na všech stěnách, kam až jsem dohlédl, byly nástěnné malby, ale měl jsem z nich ještě větší zmatek.

Jeden výjev očividně zobrazoval lov pravěké tlupy, která se pokoušela umlátit velkými kameny mamuta, chyceného do hluboké vyhrabané pasti. Jenže obraz vůbec neodpovídal době, kterou popisoval. I malby španělské jeskyně Altamira zobrazují pravěkou zvířenu, jenže jejich malířská úroveň odpovídá jen malbám současných Křováků. Zdejší malby měly mnohem blíž k mistrovským plátnům starých malířských mistrů. Obsahovaly pozoruhodné detaily ve správně zobrazené perspektivě a když jsem se pohnul, všiml jsem si, jak malovaný mamut za mnou otáčí hlavu. Takhle přece pravěcí lovci nemalovali! Obraz jako kdyby vyšel z palety novodobého malíře Buriana!

„Dara měla sklon k umění už ve hvězdném letadle,“ řekla Věrka s nádechem hrdosti. „Zlatý Kůň byl po několik tisíciletí naším kulturním centrem. Sem jsme si chodili odpočívat, když v našem okolí panoval nějaký chaos, války a drancování. Pak si nás ale všimli lidé v okolí a začali nahoře nad námi pořádat svá náboženská shromáždění. Dokonce tu obětovali pár lidských obětí na usmíření svých bohů, než jsme jim to rozmluvili.“

„Jakže jsou staré ty malby?“ požadoval jsem upřesnění.

„Tak pětadvacet tisíc let,“ odhadla to Věrka. „Tou dobou jsem ještě žila na Sibiři, do Čech jsem se přestěhovala mnohem později, abych měla ke Zlatému Koni blíž.“

„Kde vlastně jsme?“ zeptal jsem se jí. „Ještě v Čechách?“

„Jistě,“ usmála se. „Nedaleko jsou přírodní jeskyně, kde se schovávali pravěcí lidé. Tahle past na mamuty se nacházela nedaleko na cestě k potoku u napajedla divokých zvířat. Dara sem tenkrát přišla značně vyčerpaná cestou a jeskyně jí nabídla odpočinek. Jenže v té době ji už sledovala jedna tehdejší šelma a napadla ji ve spánku. Dara ji zabila, ogmeldn účinkuje rychle, ale ještě předtím utrpěla vážná zranění a musela se tu zdržet. Než se uzdravila, zdejší kraj se jí zalíbil. Vybudovala si tu proto podzemní sídlo a bydlela v něm asi tři tisíce let. Postavila je velice solidně, lidé je dodnes neobjevili.“

„A ozdobila si stěny malbami tehdejších výjevů,“ dodal jsem s pochopením. „Říkáš, že je lidé ani za pětadvacet tisíc let neobjevili? Lidé přece vlezou všude, proč ne sem?“

„Po přepadení šavlozubým tygrem Dara zazdila všechny přístupy jednolitým kamenem,“ řekla Věrka. „Jediná možnost, jak vstoupit do jejího sídla, byla od začátku pomocí durumaldu. Zdejší značky mají výjimečnou životnost, Dara ji nastavila na milion let, takže se sem můžeme vstoupit třeba po tisíci letech bez nutnosti stálého osvěžování. Sem by se mohli lidé dostat za pomoci dynamitu, jenže ten se na průzkum jeskyní nepoužívá. Větším nebezpečím byl nedávno poblíž založený kamenolom, jehož čelo pozvolna postupovalo k našemu úkrytu, ale ukončili těžbu ještě daleko odtud, takže jsme nemuseli naše útočiště likvidovat. Naštěstí vyhlásili okolní krajinu jako chráněnou a to už jsme si oddychli úplně, i když průzkumy okolních jeskyní pokračují, naštěstí jen občas a ojediněle.“

„Takže i my dva jsme tady jako v útočišti před chaosem, válkou a drancováním?“

„Vlastně máš pravdu,“ připustila po krátkém zamyšlení. „Ale nemíním tady zůstávat ani o minutu déle než je nezbytné. Přišli jsme o chalupu, vzal ji čert, nebo spíš hamižný soudce, nevadí, budeme mít jinou. Krabici s penězi mám schovanou u Sofura, koupíme nový pozemek a chalupu obnovíme.“

„Nějak snadno ustupuješ,“ vytkl jsem jí. „Ten hamižný soudce by potřeboval výprask, aby si to pamatoval. Řekl bych, že si takový had zaslouží i »ogmeldn«.“

„Nemysli si, že jsem od něho odešla se sklopenou hlavou a nechala ho užívat si podvodně získaných peněz,“ řekla Věrka vážně. „Ale musela jsem to zaonačit, aby na nás nepadl ani stín podezření. V jeho kanceláři jsem ho donutila zastavit všechny kauzy s realitní kanceláří Florax a dát příkazy, aby se uloupené nemovitosti vrátily původním majitelům, kde to ještě jde. To by si ale mohl hned zítra rozmyslet. Zapomněl sice, co dnes dělal, ale jistě by si toho brzy všiml a změnil to. Došel tedy domů, povečeřel s manželkou - mezi námi, strašně štěkavou fúrií - večer v pohodě ulehne do postele, jenže ráno v ní bude ležet na jeho místě jen troska bez duše. Nebude už pokračovat ve svých zločinech, ale bude do smrti jen živořit v nějakém ústavu, kde se o jeho živou mrtvolu budou starat. Rozpad duše je horší než smrt. Bude tím potrestaná také jeho manželka. Tak dlouho ho hubovala, že málo vydělává, až začal s podvody. Soudcovský plat jí nestačil, teď se o něho bude muset starat.“

„Jestli je štěkavou fúrií, dá se s ním rozvést!“ řekl jsem.

„To si nemyslím,“ usmála se trochu trpce. „Pan soudce jistě dostane invalidní důchod vyšší než plný plat jeho sousedů. Kdyby se s ním dala rozvést, připadl by důchod ústavu. A jestli je opravdu chtivá peněz, nerozvede se s ním až do jeho smrti.“

„Jestli je na peníze, nechá si ho doma,“ zavrčel jsem.

„To těžko, to by asi nezvládla,“ zavrtěla hlavou. „Nebyla nikdy zvyklá se o někoho starat. Proto přece ani děti neměli! Ale pojď, půjdeme se ubytovat. Kromě velkého sálu tu jsou i menší bytečky pro případy chaosu, válek a drancování. Byl tady původně jen jeden, ale Dara i ti po ní postupně přidělávali podle okamžité potřeby další, dnes jich tu je osmnáct.“

Až teď jsem si všiml, že je v sálu docela teplo. Odhadem tu bylo dvaadvacet až pětadvacet Celsia, jeskyně by byla zcela jistě studenější. Na konci sálu byl otevřený vchod do chodby. Odhadem měla dvacet metrů a každé dva metry byly po obou stranách dveře. Trochu mi to připomnělo studentské koleje, kde jsem strávil pár let studií.

„Momentálně tu nikdo jiný nežije,“ řekla Věrka. „Bytečky jsou prázdné, zabírám si první vpravo a ty budeš ve druhém. Zařídíme si je a budeme tu, než si postavíme novou chalupu.“

„Mohly by být už zařízené,“ rýpnul jsem si.

„Promiň, ale to by byla pitomost,“ zpražila mě. „To by tu bylo všechno strašně zatuchlé. Proto se počítá s tím, že si to každý zařídí podle svého.“

Raději jsem zmlkl, nemělo smysl dál se ztrapňovat. Věrka mě zavedla do prvního »bytečku«. Byla to jen prázdná místnost s oknem přes celou stěnu, za nímž byl hustý les. Už se trochu smrákalo, ale venku ještě bylo zřetelně vidět. Nezvyklé bylo, že světlo, vydávané celým stropem místnosti, mělo padat na nejbližší okolí, ale venkovní šero nebylo ničím rušené.

Došlo mi to. Světlo zřejmě vůbec ven nevycházelo. Okno propouštělo světlo jen dovnitř.

„To okno je samozřejmě falešné, ukazuje pohled, jaký by byl o nějakých osmdesát metrů výš,“ vysvětlovala mi, dřív než bych se stačil ztrapnit dotazem. „Zajišťuje to Sofur. Vlastně je to něco jako obraz televize. Kdyby se ti výhled nelíbil, můžeš ho požádat, aby ukazovalo jinam, ale to si povíme později, teď se dívej, budeš to potřebovat.“

Pomocí příkazů »troig« umístila ke stěně bytelnou postel a pod okno stolek a židle. Vypadalo to ještě víc jako studentský pokoj, až na to, že jsme na kolejích bydleli po dvou. I tady by se vešly postele i stolky dvojmo, místa tu bylo dost. Vedle dveří stálo cosi jako skříň, ale ukázalo se, že je to miniaturní záchod, přepínatelný na sprchový kout. Sprcha i záchod zřejmě užívaly společný zdroj vody i anihilátor pod podlahou. Tomu se říká účelné využití prostoru!

„Teď si jdi zařídit vedlejší pokojíček!“ pobídla mě. „Ať máme každý své soukromí!“

Nezbylo mi než otevřít si sousední byteček a napodobit ji v pořizování nejnutnějšího nábytku. Zase měla pravdu! Čerstvě pořízená přikrývka voněla novotou, kdyby tu ležela několik let, »voněla« by zcela jistě zatuchlinou. Pak jsem se opět vrátil na společnou chodbu a nesměle zaťukal na její dveře. Pozvala mě dál a nabídla mi židli, že si ujasníme situaci.

„Neznáš nějaké vhodné odlehlé místo?“ zeptala se mě na úvod. „Nejlépe aby tam stála osamělá barabizna. Nevadilo by mi, kdyby to byla ruina.“

Bohužel jsem o žádném takovém místě nevěděl a má síť vnímatelných zvířat se rozprostírala jen v blízkém okolí bývalé chalupy, takže nebyla pro daný úkol použitelná. Ale ani její síť nepokrývala nic víc, síť zvířat vyžaduje neustálou obnovu a na tu jsme neměli čas. Zvířata si budeme muset »osedlat« znovu.

„Počkej tedy vedle!“ rozhodla Věrka. „Optám se nejbližší kolegyně, jestli neví o něčem vhodném.“

„Vždyť už je večer!“ připomněl jsem jí houstnoucí tmu za oknem.

„Aha!“ vzdychla si. „Pravda, venku je večer. Takže si dáme dobrou večeři a pusinku na dobrou noc?“

»Dobrá večeře« znamenala, že nevečeříme »zdravě«, ale každý si dáme, co nám nejvíc chutná. Posunuli jsme stoleček, abychom seděli naproti sobě a objednali si večeři. Věrka si dala »bubgev« neboli pečený mamutí chobot, já jsem dal přednost vynikající svíčkové s knedlíky a brusinkami.

Jedli jsme mlčky, jen jsme se vzájemně pozorovali. Bylo tu skvělé osvětlení, na rozdíl od naší chalupy, takže jsme se viděli opět trochu jinak než obvykle.

Dojedl jsem jako první. Věrka měla jednak mnohem větší porci, navíc měla místo klasických příborů pořádný nůž a velký dvojzubec, ale také bylo vidět, že si večeři vychutnává. Musel jsem na ni počkat, ale víc mi vadilo, že tu nebylo kam uklidit prázdný talíř s příborem.

„Chybí ti moje skříň, co?“ vystihla mě.

„Tak nějak,“ přikývl jsem.

„Počkej na mě, uklízím já,“ požádala mě.

Ještě párkrát ďobla do mamutí pečeně, zajedla chlebovou plackou, ale pak se narovnala a odstrčila obrovský dřevěný talíř - měl ovšem rozměr lavóru a porce na něm by stačila i pro tři.

„Nemáš-li po ruce anihilátor, stačí určit hranice,“ naučila mě další funkci. „Přirozenou hranicí gydigochoru je vzduch a úroveň, kterou určíš.“

Položila ruku na desku stolu a zadala příkaz: Krug kirté rasar gydigochor!

Nad stolem zavířilo hejno černých vloček ve vzdušném víru. Můj talíř s příbory i Věrkou nedojedený mamutí chobot se změnily v barevný písek, rozvátý a odnesený vzdušným vírem.

„Takhle se uklízí bez skříně!“ usmála se.

Po skvělé večeři jsme si dali »dobrou noc« a pak jsem odešel do svého »bungalovu«.

Jak se říká, konec dobrý, všechno dobré!

To byl ale den!


Ráno jsem se probudil hodně pozdě, ale nebylo divu. Pod zemí byla tma, okno jsem večer podle Věrčina návodu vypnul, aby mě ráno světlo nebudilo, takže když jsem se vzbudil, bylo už venku málem poledne. Ani Věrka mě nebudila, nejspíš také odpočívala. Anebo mě taky nechtěla rušit...

V klidu jsem použil kombinovanou hygienickou buňku. Chyběl v ní ručník, ale poručil jsem si nový, vonící čistotou. Pak teprve jsem vyšel na chodbu, tiše zaťukal na Věrčiny dveře a když neodpovídala, nahlédl jsem dovnitř.

Ležela v posteli ztuhlá a se zavřenýma očima - zřejmě právě řídila nějaké výzvědné zvíře. Nechtěl jsem ji rušit, ale ani odejít, abych nepropásl, až se probere a bude opět vnímat. Sedl jsem si k zapnutému oknu, podíval se krátce ven, pak jsem usedl ke stolu, vytáhl notebook a začal kontrolovat, co všechno jsem v chalupě nestihl. Bohužel jsem tady nezachytil žádné spojení. Mobil byl mrtvý, bez jediné čárky síly signálu. Jestli Věrka říkala, že jsme osmdesát metrů pod zemí a vchody jsou neprodyšně zazděné kompaktním vápencem, neměl jsem šanci. Mohl jsem si jen uspořádat data, i to by stačilo. Zabral jsem se do toho, až jsem prošvihl, když Věrka procitla. Naštěstí jsem si jí všiml, když vstávala.

„Tady se nepřipojíš k internetu,“ řekla mi ještě vleže.

„Ahoj, Věruško!“ otočil jsem se k ní. „Nechtěl jsem tě rušit, byla jsi duchem mimo. A o tom internetu je mi to jasné, takže jsem si jen uspořádal data, na která jsem doteď neměl čas.“

„Mám chalupu,“ sdělovala mi hned. „Je sice trochu dál, ale je také na kraji lesa a bude jistě útulná.“

„Kde je?“ zajímal jsem se. „A jak jsi na ni přišla, když je »trochu dál«?“

„Dohodila mi ji Růža,“ řekla. „Pozvala mě k sobě, našla mi poblíž vhodného racka a ukázala mi, kde ta chajda leží.“

„Vidíš - a říkala jsi mi, že se zvířata nedají sdílet!“

„Růža mě pozvala na značku na břehu Máchova jezera, tam se dá snadno osedlat nějaký vodní pták. Sama si také vzala racka a dovedla mě až na místo. Před chvílí jsem se vrátila, ale racka mám označeného, takže jsem pokračovala v průzkumu ze své postele, je to tak pohodlnější.“

„To abys mě teď seznámila s Růžou?“ navrhl jsem. „Taky bych se tam rád podíval.“

„To můžeš i bez Růži,“ ujistila mě. „Chceš? Značka na břeh Máchova jezera se jmenuje »Mácháč-jih« a jestli chceš, zavedu tě až k chajdě, dva racky tam jistě najdeme.“

To se ví, že jsem byl pro.


Když jsem tu ruinu spatřil očima racka, nevěděl jsem, zda se mám jako racek rozchechtat, nebo jako želva rozbrečet. Byla to hromada dávno shnilých trámů, prorostlých ostružiním.

„Toho rumiště si nevšímej!“ nabádala mě Věrka. „Přece víš, jak snadno Sofur staví! Koupíme to?“

„Co chceš tady kupovat?“ divil jsem se.

„Pozemek a zápis v katastru, že je tu dům,“ řekla Věrka. „Dům si žádá rekonstrukci, to je všechno. Musíme jen zjistit, komu patří, což nebude složité. Zeptáme se na katastrálním úřadě, zjistíme majitele a za chvilku tam bude stát naše úplně nová chalupa.“

„Kdyby to bylo tak jednoduché!“ povzdychl jsem si.

„Já vím,“ souhlasila Věrka. „Dřív to bylo jednodušší. Za Třicetileté války nebyly katastrální úřady, stačilo najít vhodné místo a ukázat se sousedům, aby se nedivili. Ale jde to i dnes.“

„Zkusit to můžeme,“ ustoupil jsem.

Naneštěstí jsme neměli na ovládání racků klid. Sedli jsme si na jakousi lavičku, ale byla příliš dřevěná, za chvíli jsme byli dřevění i my. A ke všemu venku nebylo zrovna horko, takže jsme za tu chvilku leteckého průzkumu oba ztuhli zimou.

Propustili jsme racky a přeskočili do příjemně zahřátého bytečku pod skalami Zlatý Kůň.

Věrku napadlo vytvořit elektromagnetickým vlnám kanál mezi podzemním sídlem a povrchem, podobně jako nám už teď přenášel z povrchu dolů obrazy do oken. Namítl jsem, že to asi bude technicky obtížné, ale usadila mě, že si to jen myslím. A jako obvykle měla pravdu. Za půl hodiny jsem se ve svém pokojíčku připojil k internetu a díval jsem se do internetových katastrálních map. Zjistil jsem, že pozemek i s ruinou patří jako »odúmrť« obci, neboť majitelka, jakási bezdětná starší paní, před lety zemřela bez dědiců.

Věrka mě nechala zjišťovat pomocí notebooku další fakta a sama si udělala výlet do obce. Zjistila samé potěšující zprávy - tedy spíš pro nás než pro jiné. Pro obec se zděděná chalupa stala spíš zátěží. Nabídla ji už zájemcům o rekreační objekt, ale objevili se jen dva mladí manželé, jenže chlapa při prohlídce napadlo klackem šťouchat do stropních trámů a když zpuchřelý trám propíchl, bylo jim okamžitě jasné, že celá chalupa drží pohromadě už jen silou vůle. Koupit takovou zříceninu si proto rychle rozmysleli a za další rok se chalupa skutečně zřítila. Pak už o ni teprve nebyl zájem.

„Myslím, že nám tu chalupu i s pozemkem prodají velice levně,“ libovala si.

Na nákup jsme se vypravili oba. První značku měla Věrka před ruinami chalupy, kde jsme se objevili nejprve. Měl jsem na ni názor už od prohlídky očima racků. Podle mého mínění to chtělo buldozer, rumiště seškrábnout stranou a začít na zelené louce, ale ani jsem to nezkoušel navrhnout, bylo mi jasné, že to tak beztak dopadne. Jen místo buldozeru seškrábne ruiny Sofur po příkazu »gydigochor«.

Druhá značka ležela na návsi před starou košatou lípou. Od ní bylo na obecní úřad co by kamenem dohodil a zakrátko už jsme klepali na dveře.

Pan starosta vyslechl naši nabídku udiveně. Jestli od naší návštěvy něco neočekával, pak to byla nabídka na odkoupení té barabizny u lesa. Civěl na nás značně nevěřícně a zmohl se jen na návrh, abychom s nabídkou tolik nespěchali a barabiznu si nejprve prohlédli. Nejspíš sám nevěděl, že se už dávno zřítila.

„Už jsme se tam podívali,“ ujistil jsem ho. „Potřebujeme levnou stavební parcelu a doufáme, že ta ruina nebude drahá.“

„Kdyby to bylo jen na mně, dostali byste ji i zadarmo,“ řekl pan starosta. „Ale jsem tady jako zástupce obce, musím se ohlížet na platné předpisy o hospodaření s obecním majetkem. Prodám vám to za cenu v místě obvyklou.“

„To by platilo, kdybyste nám prodával stavební parcelu přímo v obci,“ namítl jsem. „Tady by to obvyklé bylo. Jenže se jedná o pozemek mimo obec, daleko od veškeré infrastruktury, bez přístupu k elektřině a k vodě...“

„Nedaleko je lesní rybníček,“ připomněl nám starosta.

„A navíc je tam bažinatý terén, bažiny a skály cenu vždy snižují,“ připomněl jsem naopak já jemu.

„To je pravda,“ připustil starosta. „Jenže v tom případě o tom musíme rozhodnout v obecní radě. Bude koncem měsíce, můžete do té doby počkat?“

„Klidně,“ usmál jsem se na něho. „Nespěcháme. Postačí, když se tam nastěhujeme do Vánoc.“

„Do Vánoc?“ podíval se na nás divně.

„Neříkám, do kterých Vánoc,“ pokusil jsem se uvést to na pravou míru. Včas jsem si uvědomil, že stavba domu trvá lidem zpravidla podstatně déle než když staví Sofur.

„Aha - další veselá kopa!“ pochopil to starosta. Musel však trvat na rozhodnutí obecní rady, takže jsme se rozloučili, naštěstí v pohodě.

Zamířili jsme rovnou do zdejší hospody. Ne že bychom tak nutně potřebovali občerstvení, ale doufali jsme, že si tam trochu popovídáme s budoucími sousedy. Seznámit se se svými sousedy bylo v Čechách obvyklé už za Třicetileté války.

Takhle dopoledne tu ale moc plno nebylo. U podlouhlého stolu sedělo jen šest starších pánů. Jistě, ostatní byli v práci, na hospodu měli čas jen důchodci. Požádali jsme je zdvořile, zda si k nim smíme přisednout a když souhlasně kývli, přidali jsme se k nim. Stolů bylo v šenku víc, ale ostatní byly prázdné.

„Vy nechodíte do práce?“ oslovil nás jeden z důchodců, zatímco ostatní nás jen obhlíželi.

„Nikdy jste neměl dovolenou?“ usmála se na něho Věrka.

„My tady na vsi dovolené moc nepěstujeme,“ řekl stařík. „Pořád je nějaká práce.“

„Tak co děláte v hospodě?“ namítl jsem.

„My už máme odpracováno!“ poučil mě spatra další. „Co byste ještě chtěli od důchodců?“

Hospodský se zase podivil, když jsme si místo piva dali »nějaké nealko« a shodli se na klasické kofole.

„Vy mladí už ani nevíte, co je dobré!“ setřel nás stařík.

Dali jsme řeč o tom, že se do vsi chystáme přistěhovat. Tomu se ale všichni upřímně podivili.

„K nám do vsi?“ lapal po dechu stařík. „Vždyť tu chcípl pes! Co tu chcete dělat?“

Snažil jsem se mu vysvětlit, že existuje možnost »práce z domova«, u níž na bydlišti nezáleží, potřebný je jen přístup k internetu a ten už je v Čechách skoro všude.

„Ale kde tady chcete bydlet?“ staral se dál.

Když jsme jeho zvědavost uspokojili, všech šest chlapů jako na povel zvážnělo.

„Na Straškově?“ nechtěl tomu stařík uvěřit. „Vždyť tam odnepaměti straší!“

„My na strašidla nevěříme!“ usmála se na něho Věrka.

Od ní to působilo pikantně - ještě měla dodat, že za těch pětatřicet tisíc let, co chodí po světě, žádné strašidlo neviděla... Ještě že o tom tihle bodří strejci neměli ani tušení!

Dozvěděli jsme se ale místní legendu, tradovanou o této části obce. Podle ní tam měla kdysi stát panská šibenice, na níž viseli loupežníci, skrývající se v místních lesích, v minulosti hustších než dnes. Měli to být vesničané, kteří vrchnostenský útlak neunesli, opustili své usedlosti a začali na kupecké stezce přepadávat vozy. Údajně k tomu mělo docházet za Třicetileté války, kdy bylo v Čechách lidem opravdu hodně zle.

„No a ti pověšení loupežníci tam dodnes obcházejí a moří lidi otázkami, na které nejsou odpovědi,“ končil stařík.

„Príma,“ řekl jsem. „Mám rád šarády.“

„Jenže oni lidi za nesplnění hádanky zavedou do bažin!“ vytáhl stařík trumf.

„Ty nejsou tak nebezpečné, jak vypadají,“ zasmál jsem se. „A mohly by nám dokonce pomoci.“

„Proboha, jak?“ zarazil se nejen stařík, ale i ostatní.

„Jednoduše,“ řekla to za mě Věrka. „Blízkost bažin sníží cenu pozemků a koupíme je tak levněji.“

„Vážně chcete tu boudu staré baby Zikmundové koupit?“

„Proč ne?“ pokrčil jsem rameny. „Při práci z domova je úplně jedno, kde se ten domov nachází, hlavně aby tam bylo připojení na internet a to jsme si odzkoušeli. Levnější nabídku těžko někde dostaneme.“

„Vždyť je ta barabizna na spadnutí! Už tam nikdo ze vsi nepouští ani své děti, aby tam nepřišly k ouhoně!“

„Všechno na světě se dá spravit!“ řekla Věrka s klidem.

„Ale - víte, jak se na vás budou lidi ve vsi dívat?“ začal opět stařík. „Babu Zikmundovou tady nenazvali jinak než stará čarodějnice, děti se jí bály a každý se jí vyhýbal!“

„Ale když tam bude místo staré báby bydlet mladá holka, bude to určitě vypadat jinak,“ věštil jsem.

„Jen aby!“ sýčkoval stařík. „Na vašem místě bych se dal na útěk už teď. A vůbec, proč nám sem vlastně lezete?“

„Protože utíkáme před zlými lidmi,“ řekla Věrka. „Vyhnal nás jeden hamoun, co si usmyslel sebrat nám naši chalupu, což se mu nakonec podařilo.“

„Vy jste se nechali vyhnat nějakým grázlem?“

„Víte, když se proti vám sčuchne soudce s exekutorem, je to stokrát horší než tlupa mrtvých oběšenců,“ povzdychla si Věrka. „Skoro bych řekla, že bychom se i s těmi oběšenci lépe domluvili než s exekutorem. Vy jste se ještě s něčím takovým nesetkali, že vás může vystrašit jen pár viselců?“

Chvíli na nás všech šest koukalo dost divně. Nechtěli by nás tady, ale když utíkáme před zlými lidmi, to je něco jiného! I když nás včas a důkladně varovali, že ta chalupa není zrovna podle všech pravidel... Mají pravdu, není a teprve nebude!

„No, dělejte jak chcete,“ vzdal to stařík. „Ale jednou si na má slova vzpomenete! A byli jste se tam opravdu podívat?“

„A už jsme to mohli koupit,“ řekl jsem. „Jenže starosta to musí nejprve přednést na obecní radě a pak se teprve dozvíme, jestli nám to prodá nebo ne.“

„Cože?“ vyskočil stařík. „Proč vám to neprodal rovnou?“

„Protože to musí nejprve přednést na obecní radě, tam se to teprve rozhodne,“ zopakoval jsem mu.

„Chce vás odstrašit?“ zavrtěl hlavou nevěřícně. „To je ale idiot! Vážně chce, aby obci zůstala ta stará kůča na krku?“

„Nevadí, počkáme si,“ mávla rukou Věrka. „Naštěstí teď zrovna máme kde bydlet, tolik to zase nespěchá.“

„Já si ho vážně podám!“ řekl děda. „Místo aby byl rád, že ho chce někdo zbavit starostí, co s tím... nejspíš si myslí, že na tom ještě vytříská prachy... no já si ho podám!“

„A bude si z vás něco dělat?“ usmála se trpce Věrka.

„To se ví!“ kasal se stařík za souhlasného přikyvování všech ostatních. „Můžeme od hodiny mimořádně svolat obecní radu - a jsme tam hned dva, to si rozmyslí nás dráždit!“

„To chce klid,“ tlumila ho hned Věrka. „Klidně počkáme. Není třeba dělat kvůli nám hned dusno! Vždyť o nic nejde!“

„Ale už mohlo být podepsáno, ne?“ namítal děda.

„No tak to podepíšeme koncem měsíce,“ pokrčil jsem rameny. „Mezitím si to ještě pořádně prohlédneme...“

„No právě!“ rozčiloval se děda. „Prohlédnete a utečete! A už to ten trouba mohl mít s krku!“

„My neutečeme!“ ujistila ho s úsměvem Věrka. „Hodláme se k vám přistěhovat a už jsme si to rozmysleli. A myslím, že i ves z nás bude mít užitek.“

„Jak to myslíte?“ zarazil se děda.

„Uvidíte!“ řekla Věrka.

 


 

Zpět Obsah Dále

15.07.2017 22:28