Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Dražba

Ačkoliv se v hospodě stařík holedbal, jak starostu donutí, aby nám zřícenou chalupu levně prodal, jeho možnosti zjevně nebyly tak velké. Věrka mě pověřila sledováním této záležitosti a já jsem se proto občas osobně vypravil do hospody, abych se na naši záležitost přeptal. Šlo by to jistě i pomocí vciťovaných zvířat, ale musel bych mít štěstí účastnit se jako kočka zasedání obecní rady, kdežto v hospodě jsem se to mohl dozvědět až po zasedání, ať už proběhlo kdykoliv před tím.

Dozvěděl jsem se, že starosta podá nový inzerát a mezi zájemci chce uspořádat dražbu. Podle mého mínění to zbytečně zdržoval, bylo přece jasné, že zůstaneme jako jediní zájemci, tak jakápak dražba? Starosta ale tvrdil, že prodej musí být zcela transparentní, tak to zkrátka musí být a nikdo s ním nehnul.

„Nedám se zavřít pro korupci!“ řekl na zasedání.

Museli jsme tedy počkat, až vyjde inzerát, odpovědět na něj a počkat na vyhlášení dražby. Čas zatím ubíhal - no, aspoň jsem se během pobytu ve Zlatém Koni něčemu naučil.

„Možná by bylo dobré podívat se i po jiné chalupě,“ řekl jsem jednoho večera. „Starostovy obstrukce se mi nelíbí.“

„Můžeme to vzít jako praktické cvičení ve vciťování,“ souhlasila Věrka. „Na pacientech prakticky cvičit nemůžeme, takže se tomu můžeš věnovat. Od oběda do večeře, souhlasíš?“

„A mohl bych vůbec nesouhlasit?“ usmál jsem se.

„Teoreticky mohl,“ přikývla vážně. „Teoreticky by ses také mohl sebrat, nechat všeho a odejít.“

„Leda bych byl pitomec!“ komentoval jsem to. „Ostatně, těžko bych se už od tebe odtrhával!“

„Dobře, takže každé odpoledne, dokud něco neobjevíš,“ rozhodla to.

A měl jsem zase samostatný úkol...


Nezdá se to, ale skutečně starobylých chaloupek je pořád v Čechách dost. Jenže všechny někomu patří a málokdo se jich chce vzdát. Čím blíž Prahy a obecně větších měst, tím je jich méně. Lidé v bohatších krajích si místo nich houfně pořizovali klasické zděné rodinné domky, takže nejvíc originálních chalup zůstalo v chudých podhorských vískách. Dnes už se starodávné domky díky chalupářské módě nebourají, ale na druhé straně, často mají nové majitele. Za volnými chalupami aby se racek vypravil až do hor, pokud možno ne tam, kde se dá lyžovat. Zbývá podhůří co nejdál od měst, ale takových míst opravdu nezbývá mnoho...

Naštěstí jsem měl pořádné hejno racků. Nejprve v okolí Máchova jezera, ale kdekoliv jinde jsem narazil na racky, vzal jsem si jich pár jako náhradních. Časem jich byla celá flotila.

Jenže objevit prázdnou chalupu byl obtížný úkol. Občas jsem se zastavil v hospodě, kde jsem sbíral informace o domku od Růži. Dražba se měla konat za týden v okresním městě, kde se měla přidat do obecnějšího dražení všeho možného.

„To se ví, že se jí zúčastníme,“ ujišťoval jsem penzisty. „Ale pro jistotu lítám po Čechách a zjišťuji, kde by byla jiná taková chalupa. Tahle mi připadá nějaká nejistá.“

„Já to starostovi říkám furt!“ řekl děda. „Nakonec nám ta chajda zůstane na krku úplně bez užitku!“

Víc se ale nedělo. Létal jsem tedy dál. Kdyby nic jiného, bylo to docela osvěžující.

A pak jsem konečně objevil tu druhou.

Nebyla tak zastrčená, chyběl u ní les, rostlo tu jen pár rozložitých a vysokých lip. Krčila se pod nimi i pod vrcholkem nevysokého kopce a byl z ní výhled přes celé údolí. A nebyla v tak dezolátním stavu. Na první pohled se zdálo, že je docela zachovalá. Zamířil jsem ihned s rackem do vesnice, kde jsem si poblíž místní hospody položil značku »durum«.

I tak se přece dá přemisťovat!

Racek pak ještě opatrně zakroužil, abych se ujistil, že je náves prázdná, pak jsem ho propustil.

Přeskočil jsem na položenou značku, ještě jsem koutkem oka zahlédl odlétajícího racka, ale to už jsem zamířil přímo do hospody. Na vesnicích je to asi nejspolehlivější místo k získání důležitých informací.

Otevřeno bylo, ale plno uvnitř nebylo. U jednoho stolu tu sedělo pět strejců - co strejců, dědulů, samý penzista! V těchto hospodách je to obvyklé. Přes den jsou tu jen penzisté, ti jediní mají dost času vysedávat v šenku. Mladší přitáhnou až večer po práci. Pro venkovskou hospodu je každá koruna dobrá, i když penzisté nejsou žádná velká záchrana. Na rozhazování nemají, sedí při jednom zteplalém pivu a musí se přihodit něco hodně významného, aby utratili víc.

Příchod mladého kluka v dopoledních hodinách je ovšem pro hospodu událost a když jsem děduly požádal o dovolení přisednout si k jejich stolu, okamžitě jsem je dostal.

„Cák, mladej, že jste k nám zabloudil?“ optal se mě jeden z dědků.

„Hledám ke koupi nějakou chalupu,“ vysypal jsem jim na rovinu své poslání.

„Ale copák, Pražák by rád chalupařil?“ usmál se děda na mě lišácky.

„No, víte, ono je to jinak,“ chtěl jsem jim vymluvit první dojem zbohatlíka, který si chce pouze o víkendech užívat klidu na vesnici. „Tlačí na nás náš domácí, abychom mu vyklidili náš současný byt. Měl by asi lepšího zájemce, i když má starý dům, žádnou modernu. Začal nám dělat schválnosti, zrovna teď nám odpojil elektriku, ale co vám budu povídat, to byste museli zažít. Takže chceme někam pryč. Jenže čím blíž k Praze, tím jsou byty dražší. Nám by přitom stačilo něco malého. Chalupa, malý domek, cokoliv. Hlavně aby to nebylo moc drahé!“

„Cák Pražáci nemají prašule?“ zasmáli se všichni.

„Jak kdo,“ pokrčil jsem rameny. „Pro tuneláře není deset melounů žádný problém. My dole obracíme každou korunu.“

„To my taky,“ přikývl s pochopením děda. „Ale co tady chcete dělat? Práci tu neseženete, do města daleko, na penzi jste moc mladej...“

Vysvětlil jsem mu, že existuje možnost práce z domova, to je dnes díky počítačům možné. Zaměstnavatel práci dostane tak jako tak a nepotřebuje pro zaměstnance udržovat kanceláře. Zaměstnanci šetří za dopravu do práce, mohou bydlet prakticky kdekoliv a počítač vyhodnotí, zdali pracovali hodně nebo málo. A protože je to náš případ, sháním nějaké levné bydlení.

„Ale už nechci žádný nájem!“ řekl jsem na závěr. „Toho mám plné zuby! Nechci se dohadovat se žádným domácím. To radši budu splácet hypotéku, ale chci být ve vlastním!“

„No jo,“ pokývali hlavou dědové. „Vlastní je vlastní. Můj dům - můj hrad!“

„Možná by to šlo,“ vzpomněl si opět ten, co se mnou od začátku diskutoval nejvíc. „Jouzovi by vám možná rádi prodali chalupu po babce. Mladí se odstěhovali do města, na ježdění do našeho zapadákova nemají čas a chalupa jim zatím chátrá.“

Dostal jsem od nich i adresu do nedalekého města, kde snad bydlí mladí Jouzovi. Poděkoval jsem jim vřele a zavolal hospodského, abych všem za tu radu zaplatil velký rum a pivo. Další rum jsem věnoval hospodskému, ale sám jsem panáka odmítl s výmluvou, že řídím.

„Mladej, tady jsme policajta neviděli aspoň padesát let!“ přemlouval mě děda.

„Věřím vám,“ přikývl jsem. „Ale ve městě by mě mohli zkásnout ajncvaj a ještě bych přišel o body!“

„Nemusíte tak spěchat, Jouzovi jistě chodí do práce, teď beztak nebudou doma,“ připomněl mi opět děda.

„To nevadí, počkám na ně tam,“ trval jsem na odchodu.

Zamával jsem jim a oni jako pozdrav pozvedali panáky na moje zdraví. Naštěstí nikoho z nich nenapadlo starat se, kde mám auto, na které jsem se vymlouval. Doufal jsem, že jim ani nepřijde divné, že neuslyší žádný motor.

Zmizel jsem totiž už z chodby skokem »durumaldem« na značku v hale u Zlatého Koně. Do města se dostanu dalším skokem, až si tam položím značku.

Nejspíš rackem.


Měl bych tedy rozjeté dvě možnosti koupi chalupy, ale Věrce se nelíbilo, že jsem v obou případech projevoval zájem, ale koupit jsem mohl jen jednu. Ruina by měla být levnější a na stavu přece nezáleželo, beztak Věrka původní chalupu nahradí upravenou. Nebo chce úpravy provádět po částech na existující stavbě? Přece jen bych preferoval tu ruinu, už pro romantičtější okolí a větší odlehlost od lidí.

Nechala mě ale, abych se z hrozícího trapasu vyhrabal sám. Co jsem si navařil, to si taky sním. Nevadí, žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. O druhé chalupě jsem ještě nezačal jednat, takže jsem nikomu nic planě nesliboval. Asi bych s tím měl počkat, jak dopadne první želízko v ohni - dražba.

Jenže Věrka si veškerá odpoledne do vyřešení chalupy vyhradila pro sebe a mně nezbylo než pokračovat v průzkumu Českých luhů, hájů a výšek, nechtěl-li jsem všechna odpoledne naprázdno promarnit čekáním u Zlatého Koně.

Naštěstí to mělo svá plus. Teď už jsem neproháněl racky v honbě za vidinou vhodné chalupy, ale užíval jsem si plachtění nad krajinou. Samozřejmě jsem musel střídat své letouny, aby měli také nějaký odpočinek a mohli se nakrmit, ale to už dělali ve vlastní režii, do toho jsem se jim nemíchal. Když jsem teď pocítil ptačí únavu, propustil jsem racka a »osedlal si« dalšího.

Jako kluk jsem planě toužil, jako snad všichni kluci, stát se pilotem, nebo aspoň automobilovým závodníkem. Později jsem pochopil, že pilot si nelétá jak sám chce a automobilový závodník může mít pěkně tvrdý chléb, až jsem z toho vyrostl.

Jenže teď se mi ten dávný klukovský sen splnil lépe, než jsem mohl očekávat v těch nejbujnějších snech. Racek je velice majestátní letec, žádný vrabec. Na začátku jsem si vyzkoušel různé opeřence, ale rackové si mě získali. Jistě jsou v Čechách majestátnější ptáci, ale jednak jich je mnohem méně a za druhé se špatně shánějí. Vzácného orla mořského jsem například ani jednou v životě nespatřil a to ani teď, kdy jsem brázdil oblohu celá dlouhá odpoledne.

Jen si představte, že ovládáte takovou krásu! Vidíte sice jen malinkýma očičkama, ale nic vám není skryté. Samozřejmě musíte dávat pozor na ty silnější, nejen na ptačí dravce, ale i na letadla a na lidi s puškou - těch naštěstí není tolik a kromě toho vím, že racek nepatří ani mezi lovnou zvěř, ani mezi škodnou, takže pro mě myslivci nepředstavovali skutečné nebezpečí.

Mohl jsem ale létat i tam, kde je to pro piloty zakázané. Mohl jsem oblétávat vysoké homole chladících věží jaderných elektráren, odkud by grippeny velice rychle vypakovaly lidské letecké vetřelce - pokud to není pouhé politické chlubení.

Navštěvoval jsem teď naprosto volně naše nejstarší české památky, nesčetné hrady a zámky. Některé jsem už takhle ze vzduchu viděl, na internetu občas kolují videa snímaná malými dálkově řízenými drony, ale pouhý obraz se nemůže vyrovnat vnímání celým opeřeným tělem svištění a poryvů větru, natož pocitu jistoty, se kterou racek dokáže proletět oknem prastaré hradní ruiny, aniž by pírkem zavadil o historický kámen. A což takový pocit přistát na vrcholku věže, kde se lidská ruka celá staletí nedostala a už ani nedostane, neboť je ruina nebezpečná i zkušeným horolezcům, pod jejich vahou by se mohla zhroutit a při pádu je zasypat uvolněnými balvany. Racek je příliš malý, než aby jeho přistání uvolnilo sebemenší kamínek.

Už pro tohle stálo za to něco oželet!


Na dražbu jsme šli oba, Věrka chtěla vidět, jak si povedu. Když jsme dali její a mé peníze dohromady, bylo by jich dost i na slušný rodinný domek a měli jsme optimistickou náladu. Do sálu jsme se dostali snadno a poznali jsme tam i pár mých známých. Na pódiu byl mezi pořadateli starosta a v sále seděli nejméně dva strejci z hospody, kteří na mě povzbudivě mávali.

Usadili jsme se a čekali. Většina dražebních položek nás vůbec nezajímala a jak se zdálo, pozemek s ruinou se řízením náhody ocitl na posledním místě. Konečně však přišel na řadu a vyvolávač se dal do obvyklého vychvalování. Mával přitom jakýmisi fotografiemi, očividně pořízenými kvůli předchozímu inzerátu, každopádně na nich chalupa ještě stála. Současné foto by zájemce příliš odrazovalo, zato ale zavánělo podvodem. Co kdyby na to naletěl někdo jiný a pak zjistil, že koupil hromadu zpuchřelého dřeva? Nám by to nevadilo, ale nepřipadalo mi to čestné. I tak jsem měl dojem, že budeme jediní zájemci.

Jenže úsměv i s optimismem nás přešel jako mávnutím kouzelného proutku, když vyvolávač ohlásil vyvolávací cenu. Proboha, tolik peněz chtějí za hromadu shnilých trámů, která se bude muset před stavbou ještě pracně odstraňovat?

Věrka se na mě tázavě podívala, ale já jsem vrtěl hlavou.

»Prosím tě, kdyby tyhle peníze chtěli za řádně udržovaný dům, bral bych to, ale tohle... tohle je přece nebetyčná drzost. Za tuhle přemrštěnou cenu ať si to nechají!« vysvětloval jsem jí rychle telepaticky, aby to nikdo kolem nás neslyšel.

»Jak myslíš!« souhlasila se mnou. »Je to drzost!«

Ruku jsme ovšem nezvedli, ačkoliv jsme cítili, jak se na nás upírají desítky očí. I vyvolávače to vyvedlo z míry. Zřejmě očekával, že jako jediní přihodíme, »rekreační objekt« nadšeně převezmeme a zlatý hřeb dražebního dne dovršíme.

Seděli jsme dál, teď už opravdu otrávení.

Vyvolávač se ještě dvakrát pokusil přemluvit účastníky dražby, aby přihodili aspoň minimální částku, pro tuto položku tisícovku, ale nikdo se nehlásil a nezbylo mu než oznámit, že dražba úspěšná nebyla a předmět dražby zůstává majetkem původního vlastníka - obce.

Ze zlatého hřebu se stalo pořádné fiasko.


Než jsme se zvedli k odchodu, sesypali se na nás známí z hospody a z pozadí jim přizvukoval starosta.

„Vždyť jste to chtěli koupit!“ vyčetli nám. „Tak co děláte najednou drahoty?“

„A vy byste to koupili?“ zeptal jsem se staříka, který se zpočátku holedbal, jak starostovi domluví.

„No - já žádnou chajdu nepotřebuju,“ namítl opatrně.

„My ano, ale ne za nekřesťanskou cenu,“ odpálil jsem ho. „Podívejte se - už vyhlašování, že jde o »rekreační objekt«, je vlastně podvod.“

„Ale na těch fotkách...“ začal stařík, ale nedořekl.

„Ty fotky jsou kdovíjak staré,“ přerušil jsem ho. „Viděli jste, jak ta chajda vypadá dnes? Od posledního pokusu o prodej tam zřejmě nikdo nebyl, takže nevíte, že se mezitím zhroutila. My jsme si to prohlédli. Je to hromada ztrouchnivělého dřeva, vhodného nanejvýš jako hranice na pálení čarodějnic. Chtít za ni milion a půl je, promiňte mi, nebetyčná drzost!“

„Tak proč jste říkali, že to chcete?“ řekl starosta uraženě.

„Čekali jsme levnější stavební parcelu,“ odpálil jsem ho. „Ne předraženou jako v Praze na Václaváku! Za tu cenu nabízí v sousední vsi udržovaný domek! Ukažte mi troubu, který jako »rekreační objekt« koupí haldu zpuchřelých trámů, když se to dá jedině seškrábnout buldozerem a stavět od základů znovu!“

„Ta chajda mezitím spadla?“ zajímal se stařík?

„Ano, a už dávno, dřevo je nacucané vodou a shnilé!“

„Hele, starosto, považoval jsem tě za hamouna,“ obrátil se stařík na obecního zastupitele. „Ale koukám, ty nejsi jen hamoun, ty jsi přímo krkoun! Nasadit půl druhého milionu za hromadu hnoje, tomu říkám krkounství šestého stupně!“

„Bylo to podle předpisů!“ bránil se starosta.

„Na příštím zasedání mi ten předpis ukážeš!“ varoval ho stařík. „Vsadím boty, že předpis, nařizující takové hamounění, vůbec neexistuje!“

„Předpisy ale vyžadují starat se o obecní majetek s péčí řádného hospodáře!“ vyjel na něho starosta s krásně naučenou frází, jako kdyby se o chalupu předtím kdovíjak staral.

„Ty ses tak staral!“ odpálil ho stařík. „Ani nevíš, že se za tvé »péče« zřítila! Ale chtěl bys za ni milion! Figu borovú!“

Nechali jsme je jejich hádce a vyšli jsme z budovy. Jen jsme se zběžně rozhlédli, aby se nikdo nedíval - a frnk! domů do Zlatého Koně!

„Doufám, že příště dopadneme lépe,“ řekla Věrka.

„Taky doufám,“ zavrčel jsem.


Problém ale nastal i při jednání s mladými Jouzovými. Ti by chalupu po zemřelé babce rádi prodali, ale nemínili ji prodat lacino. Také už měli delší dobu vystavené inzeráty, jenže když si je koupěchtivý člověk porovnal s okolními nabídkami, brzy dospěl k názoru, že tu něco nehraje. Zejména když si srovnal poměr ceny a předností, nevycházela nabídka Jouzových nijak příznivě. To byl asi důvod, proč se ani jim zájemci nehrnuli.

Jenže chalupa, kde nikdo nebydlí, zákonitě chátrá. Zatím na ní byla vidět jen vytlučená okna, která Jouzovi při jedné výjimečné návštěvě provizorně zatloukli starou dřevotřískou. Jenže neobývané dřevěné stavby ohrožuje dřevokazná houba víc než zděné. A jak jsem zjistil, houba už tam byla. Zamčené dveře mě dovnitř nepustily, ale dírou ve vratech se protáhla dovnitř »ochočená« kočka. Koček bylo naštěstí v okolí víc, dvě jsem si hned po objevu chalupy označil, abych mohl pátrat i kočičíma očima.

Zchátralost by nám nevadila, ale koupit starou chajdu za přemrštěnou cenu neodpovídalo strategii »zukíjá«. Předražená stavba by přitahovala závist a té jsme se snažili vyhnout.

Nicméně jsem se za Jouzovými vypravil osobně hned po neúspěšné dražbě, abych věděl, jak vážně to s tou předraženou chalupou myslí.

Jenže mi jen potvrdili údaje z inzerátu, zejména cenu, ze které nechtěli ustoupit. Při první návštěvě jsem navíc nesměl argumentovat dřevomorkou, která zvenčí vidět nebyla. Zkusil jsem argumenty odlehlosti od civilizace, chybějícího přívodu elektřiny a dalších vícenákladech, ale bez úspěchu. Takže jsem jim poděkoval za cenné informace a rozloučil se dřív, než je napadne předložit mi cenu těchto informací k úhradě.

Při návštěvě hospody v první vesnici jsem se dozvěděl menší pikantnost. Rozlícený starosta prohlásil, že na nás poštve psy, jestli se ve vsi opovážíme jenom ukázat. Kdyby znal mé možnosti, asi by si takové řeči rozmyslel, jenže nemohl tušit, jak rychle by o své hafany přišel. Ogmeldn složí stejně rychle jezevčíka jako dogu, nebo jako útočícího slona a nosorožce.

Stařík se kasal, že všechny podrazy starostovi připomene o nejbližších volbách do místní samosprávy, jenže ty byly kdesi ve hvězdách. Poděkoval jsem mu za snahu, ale musel jsem ho ujistit, že mi nezbývá než se poohlédnout po chalupě jinde.

„Rád bych tady zakotvil, ale vidíte sami - copak to jde?“ krčil jsem rameny. „Nejsem milionář, abych si mohl dovolit zbůhdarma vyhazovat miliony za hromadu shnilého dříví.“

„Tohle starostovi neprojde!“ ujišťoval mě stařík.

„Občas se tu ještě objevím,“ slíbil jsem jemu i celému hospodskému stolu, než jsem zaplatil a odešel.

Jako obvykle - přímo ke Zlatému Koni...


„Nic si z toho nedělej!“ utěšovala mě Věrka, když jsem se nad tím rozčiloval. „Ve Zlatém Koni máme klid, jaký asi venku mít nebudeme. Když tu budeme rok, nic se neděje, až na to, že sem za námi nemohou pacienti. Pořád máme několik možností, co s tím dělat dál. Buď se někteří z hamounů umoudří, ostatně si nemyslím, že při těch požadavcích něco prodají, nebo najdeš něco úplně jiného. Pokračuj tedy dál - občas se podíváš po těch hamounech, ale většinu času zkus věnovat hledání třetí cesty. Nezapomeň, že se marně neříká »do třetice dobrého i zlého«. Třeba bude třetí chalupa nejlepší!“

„Dobře, zůstaneme tady,“ přijal jsem to. „Nevadí ale, že se zpomalí učení na pacientech?“

„Díváš se na to pohledem mladíčka,“ zasmála se Věrka. „Nejdřív po takových třech stech letech získáš potřebný odstup a nadhled. Vidím to na všech svých učednicích.“

Podíval jsem se na ni opět s překvapujícím souhlasem. Nesouhlasit bych nemohl, ale souhlas mě samotného trochu překvapoval. Co jsem ale mohl dělat jiného?

Uvidím po třech stech letech.

 


 

Zpět Obsah Dále

20.11.2016 16:00

Komentáře: