Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Nová adresa

Ačkoliv jsem oblétal pěkný kus Čech, osamělých chalup bez obyvatel tolik nebylo. Ruiny v různém stavu sešlosti jsem sice našel, ale většinou uprostřed vesnic, obklopené staveními, kde bychom neměli klid.

Starosta v první vsi se na svém názoru »zabejčil«, jak se říká, odmítal veškerou kritiku a teď už hlásal, že je to tak lepší, neboť obci ubyla starost - jako kdyby dodneška nějakou měl.

Rozhodl jsem se navštívit Jouzovy a tentokrát jsem chtěl uplatnit největší kalibr - dřevomorku. Jenže k tomu jsem se do chalupy musel podívat a to šlo jedině tím, že si vymíním malou prohlídku s posouzením stavu.

Jouzovi na ni kupodivu přistoupili, dokonce se nabídli, že mě tam dovezou autem. Zřejmě o houbě nevěděli. Napadlo mě - bohužel pozdě - že bych si mohl auto vypůjčit, ale přišel jsem za nimi pěšky, takže jsem musel tvrdit, že jsem do města přijel autobusem a s díky přijmout jejich nabídku.

Cesta autem do chalupy mi dokreslila, proč sem Jouzovi nechtějí jezdit ani na víkendy. Racek se sem dostane snadno, nemusí šplhat po úzkých polních cestách, kde potkat autobus by byl hodně velký problém. Cesta se klikatila a kilometry na tachometru naskakovaly. Nakonec jsme ale přece jen dorazili. Pan Jouza odemkl veliký visací zámek na dveřích, stiskl velkou starodávnou kliku a otevřel, ovšem hned v předsíni musel popadnout staré koště a pročistit si cestu pavučinami, kterých tu bylo všude plno, stejně jako prachu.

Teprve teď jsem mohl porovnat kočičí pohled zdola se skutečností viděnou z lidské výšky, ale lidské oči vidí mnohem méně detailů než kočičí, už protože uvnitř byla tma.

„Podíváme se dovnitř, ne?“ navrhl jsem.

„Jenže je tam tma,“ připomněl mi zbytečně Jouza, bylo to totiž vidět. „Chcete baterku?“ napadlo ho.

Přisvědčil jsem a Jouza odešel do auta pro malou kapesní baterku. Jouzová se obezřetně držela před vchodem na dvorku, jako kdyby tušila, co uvnitř uvidíme. Příčina její zdrženlivosti byla ale jiná, štítila se totiž pavouků a neměla zájem zamotat se do nějaké pavučiny.

„Museli jsme okna zajistit proti zlodějům,“ vysvětloval mi Jouza rychle. Bylo to vidět už když jsme přijížděli, desky na oknech svítily špinavou žlutí dřevotřísky do dálky.

„To nevadí,“ mávl jsem nad tím rukou a otevřel jsem dveře do velké sednice. Kdyby pan Jouza věděl, že se v jeho chalupě vyznám snad lépe než on sám! Harampádí v sednici mě ovšem nezajímalo, tady nic podezřelého nebylo, po letmém pohledu jsem se otočil na opačnou stranu.

„Nepodíváme se nahoru?“ navrhl jsem, i když jsem to už nemyslel vážně, protože mezitím světlo baterky přejelo po prvním trámu, ze kterého se sypal žlutý prach.

„Ježkovy zraky!“ dloubl jsem znenadání prstem do trámu a k Jouzovu údivu jsem promáčkl tenkou slupku dřeva, zpod které se vysypal další žlutý prach.

„Ta chajda je sežraná houbou!“ obrátil jsem se na Jouzu.

Jouza na mě vytřeštil oči, ale když jsem opakoval pokus se stejným výsledkem i na jiném trámu, zbledl jako stěna.

„To... to jsem nevěděl...“ koktal.

„Jen se podívejte!“ posvítil jsem jeho vlastní baterkou na opačnou stranu předsíně a opět jsem zopakoval pokus s prstem.

Trámy byly zpuchřené kamkoliv jsem na ně sáhl.

„Jak dlouho tady nikdo nebydlel?“ zeptal jsem se Jouzy věcně. „Na tohle staré chalupy trpí. Jakmile se v nich nebydlí, chytnou houbu a jde to s nimi s kopce. Dokud se uvnitř topí, je tam sucho a houba nemá šanci, ale jakmile to zvlhne...“

„Je to teprve tři roky co tchýně zemřela!“ vykoktal Jouza nešťastně. „Že by za pouhé tři roky tohle..?“

„Hodně záleží na tom, jak si tady topila,“ řekl jsem.

„Ale to jistě,“ přesvědčoval mě Jouza. „Měla přece dříví hned tady u stodoly, pod střechou, aby bylo suché!“

„No jo,“ vzdychl jsem si. „Jenže viděl jste to sám. Kdyby tu houba řádila jen poslední rok, je tady a dostat ji ze dřeva je složitější než se to řekne. Nějaké trámy musí pryč, nevím, kolik jich bude, ale vidíte to sám!“

„To jsme ale nemohli vědět!“ opakoval nešťastně.

„Nastěhovat sem nábytek, pustila by se houba i do něho,“ pokračoval jsem. „Nejprve se tu bude muset povyměňovat, co je zasažené, všechno napustit roztokem, zkrátka bydlet se tu dá až po důkladné asanaci. Čím dřív s tím začnete, tím lépe!“

„Počkat!“ zarazil se Jouza. „Vy už o to zájem nemáte?“

„Jestli chcete chalupu prodat za dobrou cenu, musíte ji uvést do odpovídajícího stavu,“ napověděl jsem mu. „Chce to vyměnit zasažené trámy, všechno napustit roztokem, no - bude tu práce jako na kostele. A měl by sem někdo docházet aspoň občas vyvětrat a ještě lépe, zatopit v kamnech, jinak by to byla zbytečná práce. Staré domy jsou určené k bydlení, nesnášejí ležet jen tak bez dozoru.“

„A co kdybych slevil z ceny?“ napadlo ho.

„To je druhá cesta,“ připustil jsem. „Jestli se nemůžete starat o chalupu sám, ani si najmout někoho ve vsi, můžete ji zkusit prodat co nejdřív. Ale pak nemůžete čekat cenu jako za plnohodnotnou stavbu. Tady se bydlet nedá! Kdo to nadělení koupí, musí do toho nejprve investovat peníze a o to by měla být cena nižší. Zrovna nedávno jsem vidět podobný dům. Po pouhých pěti letech chátrání se zřítil. Majitel se přitom tvářil, kdovíjak se o chalupu nestaral, jenže ani nevěděl, že je to jen hromada shnilých trámů.“

„Koupil byste to za polovic?“ vyhrkl Jouza.

„Za polovic?“ zamyslel jsem se. „Když uvážím všechny další náklady a nevýhody, pak by ta polovina odpovídala.“

„Tak to vezmete?“ třásl se Jouza na kladnou odpověď.

„Za polovinu ceny z inzerátu,“ vymínil jsem si.

„Dobře, je vaše!“ spěchal Jouza.

„To bude až po změně v katastru a zaplacení daně,“ řekl jsem. „Ale v tom případě... odlehlost nám nevadí, elektřinu si zařídíme panelem na střeše, akorát ta houba... ale s tou se ještě dá něco dělat... dobře, můžeme to sepsat!“

Vzali mě opět do auta a jeli jsme do města.

„Kdy dostaneme peníze?“ starala se Jouzová, když jsme se opět klikatili po horské silničce.

„Fakticky kdykoliv,“ řekl jsem. „Třeba hned, jakmile to sepíšeme. Jak to chcete? Poslat na účet, nebo hotově na ruku?“

„Můžete platit hotově?“ zeptala se mě opatrně.

„Jistě!“ přikývl jsem. „Vzal jsem si peníze na zálohu, ale takhle se slevou dám dohromady celou sumu hotově. Aspoň se nemusíme zdržovat bankovními příkazy!“

Jouza mě pro jistotu dovezl rovnou k notářství nedaleko od náměstí, kde jsme za dohledu notáře řádně sepsali smlouvu. S ní jsme zamířili na katastrální úřad a po zaplacení poplatku jsem od pana Jouzy dostal klíč od visacího zámku, za což paní obdržela pěkně z ručky do ručky několik svazečků bankovek.

Spokojenost nakonec zavládla na všech stranách.

Jouza s Jouzovou radostně přepočítali stržené peníze, ani nebrečeli, že jich je méně než původně čekali. Houba ovšem udělala své nejen na trámech chalupy, ale i na očekávání Jouzů.

Já s Věrkou jsme se mohli těšit na novou adresu.


Oprava koupené chalupy byla jednodušší než jak jsem panu Jouzovi líčil. Namísto pracné výměny jednotlivých trámů použila Věrka příkaz »krug nuxusva gydigochor«, po kterém jsme se museli chvilku držet, abychom neupadli. Okolní svět se kolem nás kroutil, přečkali jsme i menší tornádo s poryvy větru na hranicích vichřice. Když to skončilo, ležela před námi místo chalupy vodorovná plocha obnažené a srovnané hnědé skály.

Následující příkaz mi Věrka musela trochu vysvětlit.

»Krug troig kerysa šestnáct!« znamenalo vytvoření chalupy číslo šestnáct, která svou dispozicí nejblíž odpovídala zmizelé chalupě. Tyhle roubenky jsou si všechny jedna druhé velice podobné, ale protože je nestavěli podle plánů, je každá ode všech druhých mírně odlišná. Bývají to často jen drobnosti, ale dvě shodné v Čechách nenajdeš. Vchod byl o půl metru víc doleva, vzor z dřevěných lišt na čelní lomenici byl odlišný, ale neočekával bych, že si nesrovnalostí někdo všimne. I kdyby na návštěvu přijeli Jouzovi, ničeho by si nevšimli. Doufal jsem, že chalupa není příliš poctivě zdokumentovaná u památkářů, ti by jako jediní mohli vnějškové odlišnosti odhalit.

Na dveřích ovšem chyběla petlice i s obrovským visacím zámkem, takže jsem mohl klíč zahodit - nebo lépe, anihilovat. Tato chalupa měla proti původní Věrčině chalupě trochu odlišný půdorys i vnitřní uspořádání. Sednice byla tady vpravo a ne vlevo, záchody byly sice dva, ale naproti sobě a ne vedle sebe, koupelna byla za jedním z nich, druhý měl vlastní umyvadlo. Na to si však jistě brzy zvykneme.

Jak jsme z původní roubenky odešli bez zavazadel, tak jsme se také nastěhovali. Jen notebook jsem si opatrně uložil do komory, ale už jsem uvažoval, že si ho nechám analyzovat a zapamatovat Sofurem i s mými daty, abych se s ním už při podobných situacích nemusel tahat.

První naší starostí po stavební úpravě - nešlo o výměnu několika trámů, ale celé chalupy za jinou - bylo dojít se do vsi seznámit s novými sousedy. Nemusíme je přece obcházet dům od domu, postačí navštívit hospodu, kde snad touto odpolední dobou bude víc lidí, seznámit se s nimi a ti už to jistě roznesou všem nepřítomným, až je uvidí.

Otevřeno ovšem bylo a tentokrát bylo uvnitř lidí víc než minule. Poznal jsem ale stůl se svými známými a spolu s Věrkou jsme k nim zamířili. Pro hospodu je událostí příchod mladého cizího kluka, natož když přijde s pohlednou holkou.

„Jak jsi dopadl u Jouzů, mladej?“ optal se mě s lišáckým úsměvem první dědek. „A ta slečna, či snad už mladá paní, ta patří k vám, nebo ne?“

„Jo, my patříme k sobě,“ souhlasil jsem. „A ode dneška bydlíme místo Jouzovy babičky.“

„Ale copák, Jouza vám tu boudu prodal?“ usmál se děda. „Cák Pražáci už mají prašule?“

„Jouza nám to prodal levně,“ ujistil jsem je. „Takže se jdeme ukázat sousedstvu!“

„Jouza a levně?“ podivil se stařík. „Ten by si pro korunu dal i koleno vrtat!“

„Původně chtěl hodně, pravda,“ připustil jsem. „Ale když jsme se tam byli podívat a ukázalo se, že je tam dřevomorka, slevil na polovinu. A to už jsme si plácli.“

„Vy jste tu boudu koupili i s houbou?“ vytřeštil na mě oči dědula. „To nevíte, že jak se do dřeva zakousne houba, můžete to rovnou spálit? Uvidíte, jak se vám to sesype na hlavy!“

„Když víte, jak na dřevomorku, nemusíte si z ní dělat těžkou hlavu,“ ujistil jsem všechny s klidem Angličana.

„Vy snad víte, jak na dřevomorku?“

„Jistě, vy ne?“ udělal jsem nechápavého, jak může někdo o něčem takovém pochybovat.

„No, jestli to víte...“ vzdychl si děda, „pak snad. Houba v baráku byla vždycky postrach.“

„Pro nás není,“ ujistil jsem ho.

„A budete pracovat na dálku?“ ujišťoval se děda.

„Mám počítač,“ odvětil jsem trochu vyhýbavě. Nebyla to lež, i když to mělo k plné pravdě daleko.

„A co mladá paní?“ obrátil se děda k Věrce. „Taky děláte na počítačích?“

„Ne, já jsem léčitelka,“ odpověděla mu Věrka. „Léčím lidi, víte? Když vám bude zle, přijďte za mnou.“

„Vy jste doktorka?“ podivil se děda se všemi okolo.

„Neříkám doktorka. Léčitelka,“ řekla s úsměvem.

„To jako - bez doktorského titulu?“ hádal děda.

„Ano, léčit se dá i bez titulu,“ přikývla.

„A nejste na to příliš mladá?“ namítal děda. „Na tohle je snad potřeba mít i nějaké zkušenosti, ne?“

Panebože! To je opravdu blažená nevědomost, říci Věrce, že je mladá! A dokonce příliš mladá! Pětatřicet tisíc let přece není žádné mládí, i když na to nevypadá! Ale mlčel jsem a bylo na Věrce, jak z toho vybruslí.

„Zkušenosti se dají získat od někoho, kdo je má,“ řekla Věrka. Také příliš obecně a také to nebyla lež.

„A kdo vám ty zkušenosti stihl dát?“ vyzvídal děda.

„Ále... znala jsem takovou babku, říkali jí Krčmářka, ta měla tyhle věci v malíčku,“ pokrčila Věrka rameny. „Víte co? Necháme to rozsoudit, až budu mít nějaké vyléčené. Pak se můžeme bavit o tom, je-li to možné nebo ne. Souhlasíte?“

Děda cosi zabručel, neznělo to tak ani tak, ale nejspíš tím uznal Věrčinu logiku.

Zaplatili jsme za celou hospodu dvě rundy, aby si nás lidé zapamatovali, a zvedli jsme se k odchodu.

„Jestli víte o někom, kdo má zdravotní problém, pošlete ho k nám,“ rozhlásila na konec Věrka. „Léčím většinu nemocí těla i některé nemoci duše - ne všechny, ale uvidíte sami!“

Rozloučili jsme se a vyšli z hospody.

„Teď budou celý večer debatovat o nás,“ usmála se Věrka. „Uvidíme, kdy přijdou první.“

Přemístili jsme se pak jako obvykle. Věrka na »Krčmu«, já na »Krčmáře«. Ty značky už byly v nové chaloupce, místo stejných, ale zrušených ve staré. Pro mě představovaly symbol.

Darebák Hadraba nás připravil o domov, ale získali jsme nový a jedeme dál. Věrka darebáky ztrestala, jak by si to žádný soud nedovolil - naše soudy nejsou zrovna vzor nestrannosti, když toto jednání nestíhají a tím je vlastně umožňují. Otázkou je, jaké jsou soudy v okolních zemích. Nezdá se, že by někde byly lepší. Všude ve světě patří soudci mezi tak zvanou elitu, takže - pochopitelně, ale nespravedlivě - straní příslušníkům téže elity. Nezávislost soudců je už jen kamuflážním prvkem, který to má zakrývat.

Takže - uvidíme!


Po prvním seznámení se sousedy jsme se s Věrkou vrátili do nového domova plní optimismu. Teď už záleží jen na tom, kdy za námi přijdou první pacienti. Po nich určitě přijdou další. Naděje patří mezi zprávy, které se šíří rychle.

Náš nový domov měl oproti staré chalupě nějaké výhody a naopak jiné nevýhody. Mezi výhody patřil zajímavější výhled do okolí. Chalupa po Jouzových byla na svahu údolí těsně pod hřebenem, takže z ní byl výhled přes celé údolí. Pod námi byla celá vesnice přehledná jako na dlani, ačkoliv při její návštěvě jste zjistili, že je roztahaná na několika kilometrech. Shora byla vidět jak silnice, tak železniční trať. Ta patřila mezi vedlejší, ale občas po ní projížděl motoráček, svážející lidi do města.

Nevýhodou nové chalupy bylo právě tak její umístění na svahu. Znamenalo to, že cesty k nám jsou úzké a klikaté, těžko průjezdné pro auto a příliš dlouhé a strmé pro pěší vycházky. Nám dvěma to sice nevadilo, ale pacienti budou odkázaní na automobily. Nemocní nemají sílu chodit pěšky, zejména když cesta k nám pěšky byla velkou zátěží i pro zdravé.

Navrhl jsem Věrce založit si »pobočku« ve městě. Stačily by dvě malé pronajaté místnůstky, z jedné udělat »ordinaci«, ze druhé čekárnu. Jenže Věrka ihned namítla, že to předpokládá platit nájem a být odkázán na vrtochy »pana domácího«. Dosud se vždycky snažila být nezávislá a nemíní to měnit.

„Upravíme raději dvorek na parkoviště,“ navrhla mi.

Nezbylo mi než souhlasit, zejména když do úprav chtěla zapojit Sofura. Šlo o srovnání dvorku a jeho vydláždění. Sofur to zmákl snadno. Během minuty pokryl parkoviště děrovanými keramickými tvárnicemi a nám zbývalo zavézt do dutin hlínu, aby tu mohla vyrůst tráva. Tuhle fázi jsme museli udělat sami. Sofur snadno zacházel s tunami skály, postavit dům pro něho nebyl problém, jenže jeho výtvory měly jedno společné.

Chyběl v nich totiž život.

Většinou to byla výhoda. Stvořené potraviny se nekazily, voda byla průzračně čistá, bez obvyklých chemikálií a přísad, dřevěná chalupa byla zaručeně prostá červotočů i houby.

Když jsme ale chtěli, aby se parkoviště zazelenalo pravou přírodní trávou, museli jsme si ji dovézt sami, bez Sofura. Ten by ji sem jistě dokázal naaranžovat také, jenže by byla mrtvá a brzy by se změnila, v závislosti na počasí, buď v uschlé seno nebo naopak v zapáchající hnůj. Hnilobné bakterie by v ní sice nebyly, ale jistě by se brzy natáhly z okolí, přeměna v hnůj by asi trvala o něco déle, ale jinak stejně jistě.

Takže jsme si protáhli kostru prací s rýčem, odvozu drnů obyčejným stavebním kolečkem a jejich usazováním do otvorů keramických dlaždic, zkopírovaných podle vzorů uložených do Sofurových pamětí kdesi v bájné Atlantidě...

Na jejich původu vlastně nezáleželo. Ani na tom, že jsem zatravňování musel dokončit sám, bez Věrky. Ta se totiž musela věnovat prvním pacientům. Zatím jim stačila zatravněná část parkoviště, ale než jich budou davy, dokončím zbytek.

Takže už to začalo.

 


 

Zpět Obsah Dále

21.05.2017 23:31