Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vedlejší oběti

Vždycky, když spadne americká bomba nebo raketa tam, kam nemá, a zabije tam ženy a děti, nazve to mluvčí americké armády »collateral damage« čili »vedlejší škody«, považuje to za něco přirozeného a omluvitelného a tváří se hluboce uražen, kdyby to chtěl někdo připomínat, natož to označit jako válečný zločin a nedejbože požadovat potrestání viníků. A to i když přesná »inteligentní bomba« srovná se zemí půlku porodnice, jako se stalo v Srbsku nebo největší dětskou nemocnici Afriky, jak »inteligentně« předvedli v Libyi.

Když se kácí les, tak prostě lítají třísky! Američtí piloti nemohou být ze zásady a z principu ničím vinni!

Když se totéž stane s ruskou bombou, spustí lidskoprávní organizace srdceryvný nářek nad »nevinnými oběťmi proradné ruské agrese« a ihned požadují zpřísnění hospodářských sankcí proti Rusku. Víckrát už se stalo, že pokrytecký nářek spustily i tam, kde bombardovaly vzdušné síly US Air Force a pokusily se to svést na Rusy. Po vyvrácení obvinění a upozornění, že je chyba na opačné straně, nářek vždy umlkl jako když utne.

Staří Římané tomu říkali: Quod licet Iovi, non licet bovi, aneb co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. Jde jen o to, kdo se v našem světě považuje za bohy a vyžaduje promíjení i nejtěžších zločinů.

Nejhorší je, když Spojené státy dostanou bohulibý nápad zbavit svět nějakého diktátora, zejména když je v jeho zemi ropa. Než dosáhnou jeho svržení, počítají se »vedlejší oběti« na miliony a celá oblast je v neuvěřitelném chaosu a násilí. Kdyby nechali diktátora na pokoji, ani jeho nejhorší »hrůzovláda« by takového počtu obětí ani za sto let nedosáhla.

Ovšem vedlejší oběti v počtu dvanácti milionů, to už je opravdu silný tabák! Vždyť jsme překonali i Ameriku, která na tomto poli dosud bezpečně vedla! Není div, že se na mě všichni dívali jako na vyvrhele! Má vina byla přitom, že jsem nestihl zastavit Věrku, když osudový příkaz vydávala.

Nechci vidět, jak by se tvářili, kdybych příkaz vydal já!

Jenže co se stalo, nedá se odestát. Faktem je, že to přece nebyla zvůle, ale odezva na profesionálně provedené napadení německých strážných skladů zbraní a munice. Útočníci předem přerušili spojovací linky a v noci nasadili proti hrstce strážných drtivou přesilu. Tekla krev a strážní se ani nedovolali pomoci. Navíc se ukázalo, že se ve skladech někteří bojovníci džihádu podezřele vyznají. Svědčilo to o jejich fatálním podcenění, tak jako zaměstnávání levné pracovní síly džihádistů na letištích.

Evropa si zkrátka o tak monumentální průšvih už dlouho koledovala. Nic na tom neměnilo, že mrtvých byly prozatím jen stovky. Němci strážení skladů trestuhodně zanedbali. Mělo to za výsledek mrtvé strážné a velké množství různých zbraní v rukou džihádistů, odhodlaných ke všemu.

Evropští »zukíjá« také reagovali opožděně. Ti, kdo žili ve Francii a v Německu, poslední dobou ostatní varovali, bohužel dosud marně. Až teď začali proti té »plíživé invazi« něco dělat. Bohužel, první akci, navazující na útoky džihádistů, se podařilo přehnat na opačnou stranu a obětí bylo více než viníků.

Jak by pravděpodobně řekl mluvčí USAF, »byly i nějaké drobné collateral damages«.

Jenže v Evropě to nebylo jen tak.


Shromáždění na »Áach« nebylo úplně odtržené od světa, jak jsem si v první chvíli bláhově myslel. Tady byl jen »štáb«, další sbírali informace po celém Německu a po části Francie. Problém byl, že jich bylo málo. V Evropě připadalo na jednoho »zukíjá« od dvou do pěti milionů lidí. V Čechách nás údajně byla nejvyšší hustota, i se mnou šest, zato v některých zemích, jako Norsko a Finsko, nežil žádný. Většina »zukíjá« z Francie a Německa teď mapovala výzvědnými zvířaty dnešní situaci a výsledky předávala svým učitelům v »Áach«. Zprávy, které tam přicházely, byly však čím dál temnější.

Vlna smrti obešla nejen džihádisty. A nešlo o několik jedinců, nevinné oběti se už počítaly na tisíce!

A pak přišla zpráva, která tomu nasadila korunu!

Před pouhou půlhodinou zaútočili v německých městech džihádisté. Za vítězného řevu »Alláh akbár!« přepadli policejní stanice, pobili policisty a na ulicích začali zběsile střílet do lidí. Nechtěli jsme tomu ani uvěřit, džihádisté přece měli být dávno mrtví! Měli být, ale nebyli. Místo nich padali jejich vinou lidé po desítkách, možná po stovkách. Ve městech se ozývaly silné výbuchy, na mnoha místech se zvedaly sloupy černého dýmu. Hořela auta i budovy, dým se valil ze vchodů podzemní dráhy.

Nebylo pochyb, nezastavili jsme to.

„To se nám tedy nepovedlo,“ shrnul to suše Ernest, aniž by na to kdokoliv něco dodal. Byla to přece pravda.

Koho vlastně postihla Věrčina kletba?


Naše shromáždění nesedělo jen v bezmocném očekávání dalších Jobových zvěstí. Pravda, většina nás seděla strnule, oči zavřené nebo upřené do prázdna, jenže to znamenalo, že právě buď s někým telepaticky hovoří, anebo řídí výzvědné zvíře. Jen občas se někteří jakoby probrali z transu a sdělili ostatním, co se důležitého dozvěděli.

Byly to však povětšinou další nepříjemné zprávy.

Londýnem svištěly za řevu houkaček záchranky. Jednak se i tam ozývaly sporadické exploze, ale další svědek oznámil, že náhlá úmrtí, zřejmě nesouvisející s terorismem, hlásí i velké anglické banky a pojišťovny. Úmrtí se podle všeho týkaly jen špičkových manažerů a majitelů, personál to příliš nepostihlo, banky pracují dál. Podle popisu bylo zřejmé, že šlo o typické příznaky ogmeldnu. Bankéři přece nejsou džihádisté! To snad ani není možné, aby došlo k tak fatální záměně!

Další zprávy, podobné jako vejce vejci těm Londýnským, přišly i z Prahy. Tam bylo muslimů zanedbatelně, ale tím víc vynikla nepřirozenost hromadného úmrtí nejen mezi manažery peněžních ústavů, ale i dalších podnikatelů a jako koruna tomu vévodila zpráva o hromadném kolapsu mezi poslanci Českého parlamentu. Jak se zdálo, nedotklo se to poslankyň, které však z toho byly v pochopitelném šoku. Když po ranním zahájení poslanecké schůze náhle zkolabovala většina kolegů, navíc ve stejný okamžik, musel to být opravdu příšerný horror.

Zaměnit vážené poslance Českého parlamentu a islámské džihádisty, to byla ale tak hrubá chyba, že se tomu těžko dalo uvěřit. Jenže fakta hovořila jasně. Někteří džihádisté zůstali nedotčeni, neboť bojovali dál, místo nich umírali zcela nevinní lidé, kteří s džihádem neměli vůbec nic společného.

Věrku napadlo vyzkoušet můj poslední výběrový příklad. Stačilo místo funkce »označ-teroristy« použít podobnou funkci »označ-teroristu«. Věrka však pro jistotu zadala jen čítač osob.

Krug nuxusva označ-teroristu spočti-označené!“

Naposledy mi Sofur ohlásil dvě stě tisíc osob. Považoval jsem je za »tvrdé jádro« bojovníků, schopné zahájit masakr, ale teď byl výsledek diametrálně odlišný.

Nula!


Kdyby ulicemi německých a francouzských měst neznělo hromové »Alláh akbár!«, bylo by to potvrzení, že »tvrdé jádro« džihádu je zničené a v Evropě bude klid. Skutečnost však byla horší. Navíc se zdálo, že se vraždění postupuje do dalších zemí. Podobné zprávy přišly z Londýna, Bruselu a ze Stockholmu.

Věrka zatím pečlivě, parametr po parametru, prověřovala výběrové kritérium. Odmrštila mě, když jsem jí nabídl pomoc, jen se na mě přísně podívala a už jsem seděl schlíple jako zmoklá slepice. Nevěřila mi - ale mohl jsem si za to sám.

Pak ale přišla od našeho pozorovatele z Londýna velice zajímavá a vysvětlující zpráva.
...divná výchova!...

...divná výchova!...

Džihádu v Londýně se účastnili jen nezletilí výrostci.

Desetiletí kluci, opásaní náložemi a s útočnými puškami v rukou vraždili jako o závod. Místy se jim postavily speciální armádní jednotky, jenže kluci stříleli i na parlamentáře a návrh na příměří nepřijali. Anglické parašutisty tím na nejvyšší míru rozzlobili, takže přestali vyjednávat a palbu opětovali. Podařilo se jim ozbrojenou muslimskou mládež zatlačit a obklíčit poblíž doků. Připustili ale, že kluci bojují jako praví fanatici. Raněné neodnášeli, ale když se k nim přiblížili zdravotníci, ranění se sami odpalovali a vzali s sebou více než desítku záchranářů. Zbývající dostali rozkaz nepřibližovat se, dokud je pyrotechnici neodminují. Pak to už ani nemělo smysl, neboť ranění mezitím umírali, nejčastěji vykrvácením.

Věrku napadlo otázat se Sofura na počet žen opásaných náložemi. Byl to nečekaně dobrý nápad. Počet těchto žen již po celé Evropě dosahoval čtyřciferného čísla, byly jich tedy tisíce. Věrka nám to překvapeně oznámila a Ernest za všechny navrhl, ať je pro jistotu zneškodní. Teď už snad nemůže dojít k omylu, nevinní lidé nechodí obložení výbušninami.

Věrka ještě chvíli váhala a pro jistotu dotaz zopakovala. Počet »černých vdov« mezitím poklesl o několik desítek.

„Zřejmě se odpálily,“ komentoval to Ernest. „Jak dlouho chceš ještě čekat a kolik nevinných to zaplatí životem?“

Byla to jasná výzva a Věrka, ač váhavě, nařídila všechny označené zchromit. Zůstanou ležet tam kde právě jsou a snad už nezpůsobí tolik škody.
...co se v mládí naučíš...

...co se v mládí naučíš...

„Poslyš, Nee, že jste vyloučili z označení děti?“ zeptal se jí náhle Ernest. „Pak bych věděl, kdo ještě provozuje džihád. Zahrň mezi označené i děti, které mají u sebe zbraně. Myslím, že to tentokrát zastavíš.“

„Děti zabíjet nechci!“ opáčila Věrka.

„Když to neuděláš, zabijí ty děti podstatně víc nevinných lidí a to včetně jiných dětí!“ připomněl jí Ernest. „Uvědom si, prosím, že je vychovali k zabíjení, takže jsou také svého druhu odpad. Nechat tento odpad řádit je potom spoluvina.“

Věrce nezbylo než Ernestovu logiku uznat, zvlášť když s ním všichni souhlasili. Sofur označil několik tisíc nezletilců a Věrka je, byť s nechutí, zabila ogmeldnem. Po delším váhání použila stejný příkaz pro jistotu i proti ženám s výbušninami. Ochromení by nemuselo stačit a džihádistky by mohly, tak jako ranění bojovníci, prolít ještě hodně krve, zejména záchranářů.

Konečně, i když s jistým zpožděním, začalo ubývat zpráv o dalších obětech džihádu. V Evropě na mnoha místech ještě hořelo, ranění v sanitkách i v nemocnicích umírali na zranění, ale jak se zdálo, největší smršť násilí už skončila.

Zbývalo nám vyřešit následky a objasnit, proč bylo tolik obětí i mezi nevinnými.

I tak to asi bude horror!


Dvanáct milionů mrtvých v Evropě!

Největší díl viny ležel bezpochyby na straně fanatických bojovníků džihádistů, ovšem i my jsme museli uznat, že jsme tomu hodně napomohli. Kritický okamžik nejspíš nastal, když islámisté s odcizenými zbraněmi vyrazili na lov lidí jiné víry do německých, francouzských i jiných měst.

Ano, Věrka jednala příliš zbrkle, jenže omyl se dal v tom spěchu vysvětlit - i když ne omluvit.

Očekával jsem, že nás dva, mě a Věrku, teď po největším frmolu ještě příkladně odsoudí, ale to se k mému překvapení nestalo. V jedné nestřežené chvíli jsem to nadhodil Věrce, ale ta to přešla velice lehkomyslně.

„Nebyl v tom úmysl, byla to chyba,“ řekla. „Odsoudit je třeba úmysl. A tahle chyba nebyla nejtěžší.“

„Dvanáct milionů obětí není chyba?“ vrtěl jsem hlavou.

„Je, ale byly i těžší,“ pokrčila rameny. „U Atlantidy bylo obětí šedesát milionů a také šlo jen o chybný odhad. Můžeme si vyčítat ledacos, ale úmysl, který by bylo záhodno odsoudit, v tom nebyl. Nech si to na doma, teď se loučíme. Kdo ví, kdy se takhle opět sejdeme!“

Když se - snad už definitivně - potvrdilo, že zabíjení je konec, rozhodli se »zukíjá« shromáždění u Ernesta Krautnera rozpustit, vrátit se domů a sledovat, jak se to projeví a kde by případně mohli lidem pomoci.

Všichni jsme tu byli »durumaldem«, takže jsme se jeden po druhém rozloučili a zmizeli. Při loučení jsme si většinou jen podávali ruce, ale oba Rusové, Jekatěrina Pavlovna Lisicová i Pjotr Iljič Krjuchov si neodpustili i pravé slovanské objetí.

„Přijeď někdy za mnou do Moskvy!“ pozvala Jekatěrina Věrku. „Moskva je dnes jiná než byla minule!“

„Ty mě nakonec ukecáš!“ usmála se Věrka.

„Jen přijeď!“ usmívala se šelmovsky Jekatěrina. „U nás v Moskvě je v tomto století krásně v létě i v zimě!“

Nebylo by marné jejího pozvání využít, pomyslel jsem si. Kdy se člověk dostane tak snadno do Moskvy?

Jako by mi četla myšlenky, prohlížela si mě Jekatěrina od hlavy po paty, než mě také objala.

„Ukecej Věrku a přijeďte za mnou oba!“ řekla mi šeptem. „Mám na Sokolnikách palác, místa tam budete mít dost! Kdyby se ti to nepodařilo, přijeď za mnou aspoň ty! Moskva je velice krásné město, stojí za tu cestu!“

Musel jsem uznat, že pověst o ní nebyla přehnaná. Byla to opravdu rázná ženská a nedivil jsem se, že jí vládcové Ruska poslouchali. A když ne, poradila si s nimi, aby jí nedělali příliš velké problémy.

Pak jsme se rozloučili i my dva a za okamžik jsme proti sobě vycházeli ze značek. Já z »Krčmáře«, Věrka z »Krčmy«.

Konečně doma!


„Já káča pitomá!“ bědovala Věrka. I doma zkoumala, kde je v parametrech zakopaný pes. „Všechny držím co nejdál od válek a sama pak tohle...!“

„Měl jsem tě včas zastavit!“ uznal jsem svůj podíl viny.

„A nejhorší je, že i kdybys to »NE!« vykřikl včas, stejně bych to provedla,“ pokračovala. „Byla jsem dlouho proti, ale když jsem se rozhoupala, jen tak bys mě nezastavil!“

Už se na mě nedívala tak zle jako zpočátku. První zlost ji zřejmě přešla a pochopila, že má vina je vlastně mizivá. Raději jsem se ale pořád držel zpátky. Necítil jsem, že by mé svědomí bylo křišťálově čisté. Použil jsem velice silný prostředek proti skupině osob, který je zcela jistě pokořil a hluboce urazil. Jenže oni plánovali válku a já jsem jim chtěl jen připomenout, že se chystají spáchat jeden z největších zločinů vůbec. Nemohou se přece odvolávat na pokyny od vyšší moci, vymyšlené těmi, kdo jimi manipulují! Měli naopak získat pocit, že se staví proti této vyšší moci. Neměl jsem vliv na jejich duchovní elity, ty naopak k válce vyzývaly, chtěl jsem tedy vzbudit dojem, že se všichni staví proti něčemu neznámému. Jenže oni to pochopili přesně naopak. Od skutků Alláhovi milých nás chce odradit sám Satan a tomu nesmíme podlehnout. Alláh akbár!

Vót dialektika!

Ovšem jakmile se »Alláhovi bojovníci« rozhodli zahájit skutečnou válku spojenou se zabíjením, nabralo to nechtěné obrátky. Když bylo přemlouvání neúspěšné, musela nastoupit síla, aby vraždění zastavila. Nejen podle mého mínění. Všichni věděli, že je v této chvíli oprávněné i zabití všech útočníků. Jenže ve chvatu došlo k drobné chybičce s velkými následky. Záměna jediného písmenka v programu způsobila nechtěné, ale podstatné rozšíření příkazu. Místo nepochybných viníků to zasáhlo i nevinné. Odsoudit by bylo nutné úmysl, ale ten tam nebyl. Poprava za úsvitu se tedy konat nebude.

Věrka si to ale brala příliš osobně. Dlouho svým »zukíjá« bránila používání síly a teď sama... a vyvracejte jí to!

Nejhorší na tom bylo, že jsme pořád nevěděli, koho ta chyba poškodila. Na veřejnost proniklo, že to postihlo bankéře v London City. Ale proč zrovna je? Co měli ctihodní občané Anglie společného s náboženskými fanatiky odněkud z Afriky? A navíc - bankéřů určitě nebyly miliony!

Věrka se do problému zakousla jako buldok. Musel jsem jí vnutit aspoň studenou večeři, ale jedla bezmyšlenkovitě, se zavřenýma očima, zaujatá porovnáváním parametrů. Když si pak pozdě v noci všimla, že na ni pořád čekám, vybuchla.

„Teď mi beztak nepomůžeš!“ osopila se na mě a zahnala mě do postele.

No dobrá, šel jsem spát.

Beztak jsem jí nemohl pomoci.

 


 

Zpět Obsah Dále

15.07.2017 22:28