Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Síla slova

Ráno jsem se vzbudil skoro jako vždycky, až na to, že mě jindy budila vůně kávy, neboť Věrka vstávala zpravidla dřív než já. Vysvětloval jsem si to tím, že jsem spíš typu »sova«, nevadí mi ponocovat, zato si ráno rád přispím, kdežto Věrka je typu »skřivánek«, chodí spát brzy, zato je ráno první na nohou.

Dnes ale Věrka spala jako andílek, ačkoliv už bylo venku světlo a sluníčko nám i těmi malými okénky ozařovalo sednici. Kdo ví, jak dlouho studovala parametry, než to vzdala a »padla za vlast«. Rozhodl jsem se nechat ji, ať si výjimečně přispí. Zatím jsem mohl pro oba připravit kafe. Kafe bylo snad jediné, co Věrka vařila z jednotlivých ingrediencí a nepoužívala hotový výtvor Sofura. Tvrdila, že tím pádem má kafe pokaždé trochu jiné a nemůže se jí zprotivit. Vlastně jsem si pamatoval i to první kafe, které mi - ještě v těle staré Krčmářky - nabídla při mé první návštěvě.

Postavil jsem na nevyhasínající plotnu plechovou konvici s vodou, na dřevěný stůl podal dva velké hrnky kafáče, odměřil do nich kafe ze starodávné plechové piksly, přidal z misky po dvou kostkách cukr a zalil nejprve horkou vodou a pak ještě studenou smetanou z malého porcelánového džbánečku, přesně tak, jak to dělala Věrka.

Jak jsem očekával, vůně kávy ji probudila, tak jako jindy budila mě. Jen se tentokrát naše úlohy prohodily.

Věrka mrkla, pak otevřela oči a podívala se na mě.

„Ty vrahu!“ uvítala mě.

Pravda, dost neočekávaně.

„To myslíš vážně?“ usmál jsem se na ni. Jenže úsměv mi z tváře rychle zmizel.

„Ty miliony nevinných jsi zabil ty!“ ukázala na mě tak přísně, až jsem se přikrčil. „Kdo tam dal rozpoznávací hledisko a spojil je místo »vušte« operátorem »bzac«?“

Ukázala mi to tak, že mi telepaticky předala pohled na text rozpoznávacích hledisek. Fialově tam označila moji chybu, kterou zřejmě v noci našla a pak teprve šla spát.

Poznal jsem ten úsek, nemělo smysl zapírat. To hledisko mělo omezit množinu označených jen na pravověrné muslimy. Jenže záměnou operátorů došlo naopak ještě k rozšíření množiny na »všechny«. A vložil jsem to na nešťastné místo, místo aby to vyloučilo všechny Evropany, zahrnulo to navzdory předchozím výběrům všechny.

Kromě muslimů jsem tedy vyvraždil i židy.

„Ty vrahu!“ opakovala Věrka, když viděla, jak jsem se sám patřičně zděsil.

„Taková pitomá chyba!“ zaúpěl jsem.

Trochu se to dalo omluvit tím, že jsem použil operátory v jazyce Elhun, které jsem neměl v krvi. Kdybych mohl použít klasické operátory »AND«»OR«, tak krutě bych se nespletl. Ačkoliv - tyhle chyby jsou časté... Zkrátka jsem to zvoral jako párem koní, i když jsem jen jeden vůl!

Vůl, ale také - vrah.


Asi jsem vypadal příliš zdrchaně, neboť Věrka se přestala mračit a přece jen změkla. Raději vstala a napila se kafe.

„Každému vykládám, jak si má dávat pozor!“ vzdychla si a rychle kafe dopila. „A sama střelím od boku takovou salvu! Vždyť je to horší než svržení atomové bomby! Až na radiaci, ale jinak...“

„Já jsem zase myslel, že když používám jen slýcip, tak vlastně o nic nejde!“ přidal jsem se.

„Jeden udělá chybu, druhý k ní připojí druhou a pak oba jen koukají!“ zhodnotila to Věrka. „Musíme se teď podívat, co to provede s Evropou.“ To určitě nebude jen pár chybějících bankéřů, to bude mnohem horší! A nemusí se to projevit jen v bankách!“

„Umím si to představit,“ vzdychl jsem si. „Nejspíš jsme Evropu připravili o elity a armády Evropy o velení. Co když toho teď využije Amerika? Byla by to přece úžasná příležitost, zmocnit se vlády nad celým světem! Taková tu dosud nebyla!“

„Amerika o tom ještě neví,“ zavrtěla hlavou. „Nejprve by to musela vyhodnotit. A nejspíš toho nebude ani schopná.“

„Nepodceňuj její špionáž!“ napomenul jsem ji. „Amerika má v Evropě spoustu velvyslanectví a vojenských základen. Špionáži a odposlechům se věnují tisíce lidí a jsou to zaručeně světově špičkoví špioni!“

„Kolik z nich je ještě naživu?“ opáčila. „Ty roztroušené světové špičky po celé Evropě už nežijí! Nezapomeň, že jsme mezi kritéria nezahrnuli státní příslušnost! Amerika bude ještě dlouho v Evropě počítat ztráty!“

„A co když zaútočí na Rusko?“ napadlo mě. „V Čechách to přece vyvraždilo vládu i s Parlamentem! Co když zůstalo bez velení i Rusko?“

„To by mohl být problém,“ připustila Věrka a zvážněla. Pak ztuhla, asi se telepaticky domlouvala s Jekatěrinou. Minuty se vlekly, aspoň mi to tak připadalo, Věrka se ne a ne odtrhnout. Konečně zamžikala očima, pak pohlédla na mne a oddychla si.

„Měl jsi pravdu,“ pokývala hlavou. „Zasáhlo to i Rusko. Naštěstí byla ruská vláda na leteckém výjezdu na Sibiři, takže nebyla v Evropě. Jsou i s prezidentem v pořádku a vracejí se do Moskvy, dostali zprávu, že se tam děje něco nepochopitelného. V jediném dni zahynuli skoro všichni oligarchové, Duma není schopná usnášení, zahynuly průmyslové špičky i celá opozice.“

„Takže i tam...“ vzdychl jsem si.

„Nejvíc to ale postihlo opozici a finanční oligarchy, kteří Rusku nejvíc škodili,“ pokračovala Věrka. „Takže prezidentovi to spíš odebere spoustu starostí.“

„Už slyším ten nářek neziskových organizací a aktivistů, jak zlý ruský prezident krutě zatočil s nepohodlnou opozicí!“

„Neřekla bych,“ ušklíbla se Věrka. „Neziskovky jsou taky mrtvé. Jekatěrina tvrdí, že většina redakcí novin, rozhlasových a televizních stanic je bez redaktorů, Rusko je skoro úplně beze zpráv. Lidé netrpělivě čekají na přílet vládního letadla, slibují si od toho stabilizaci a Jekatěrina mobilizuje všechny učednice, aby v tom trochu napomohly.“

„Jo, došlo mi už, že se ze zpráv nic nedozvíme,“ vzdychl jsem si. „Řekl bych, že v Evropě znenadání záhadně - i když my víme proč - vymřeli médiamachři. Všude zbyli jen technici a ti nebudou schopní naplnit program.“

Presstitutů není škoda,“ řekla bezstarostně. „Zprávy se beztak dělí na pravdivé, pravděpodobné a ostatní. Na pravdivé je spolehnutí - ale to je jen časový signál. Pravděpodobná bude předpověď počasí, ta aspoň občas vyjde, ale ostatní reportéři lhali a lžou jako když tiskne.“

„To vím, ale teď tam nezůstal nikdo,“ namítl jsem. „Aby některá stanice vysílala jen přesný čas, to by snad bylo málo!“

„Jedna taková v Evropě je,“ ujistila mě Věrka. „Vysílá jen časové značky, zato úplně automaticky.“

„Jo, ale kdo ji poslouchá?“ namítl jsem. „Automaty, které si podle ní dorovnávají nastavení času.“

„Uvidíme, jak se s tím reportéři popasují!“ řekla.

„Já se obávám, že jsou všichni současní reportéři mrtví!“ namítl jsem. „Předtím si to hlídali a nepustili mezi sebe nikoho, kdo nepatřil mezi »ty správné«. Takže vyhynuli všichni.“

„Snad tam zůstaly aspoň ženy, ne?“ usmála se Věrka.

„Jo,“ přikývl jsem. „Ale to jsou většinou jen... jakže jim říkali? »Cvičené opice«? Jsou schopné profesionálním tónem přednést, co jim někdo předem připraví, ale aby samy sestavily celé pořady? Silně o tom pochybuji!“

„Já bych je nepodceňovala,“ řekla Věrka. „Uvidíme, jak rychle se zpravodajské redakce vzpamatují!“

„Jestli se vzpamatují s těmi redaktorkami, které tam byly do dneška, pak to velká změna nebude,“ věštil jsem. „Udržely se tam jedině největší štěkny, nechci vidět jejich komentáře!“

„Uvidíme!“ chlácholila mě.

Podíval jsem se aspoň na internet, když už jsme televizi ani rádio neměli a noviny jsme také neodebírali. A zdálo se mi, že se potvrzují mé obavy. Většina serverů našich médií setrvala ve včerejší podobě. Žádné novinky, jen staré zprávy. Pokusil jsem se zobrazit živé vysílání, ale všude bylo jen upozornění, že živé vysílání není z technických důvodů dostupné. Nejspíš došlo na má slova, ale neměl jsem žádný nápad, co by se s tím dalo dělat. Věrka ještě několikrát ztuhla, zřejmě se telepaticky domlouvala s jinými »zukíjá«, ale náladu jí to nepřidávalo.

Konečně se její obličej trochu rozjasnil.

„Mám dobrou zprávu!“ obrátila se na mě. „Irina Žuková v Rusku se léta zabývá komunikacemi. Naučila Sofura vytvářet shodný signál jako současné tiskové agentury i televizní studia, takže se na ně může připojit. Shromáždila bandu mladých nadšenců, vytvořila náhradní televizní studio a vstoupila do vysílání jejich hlavního televizního kanálu. Je to prý zatím trochu amatérské, ale lidi jsou tak vyhladovělí po zprávách, že to přijali. Irina teď obletí Evropu, aby to zavedla všude. Máme najít pár nadšenců, Irina nám s nimi pomůže!“

„To abychom už začali!“ vyskočil jsem.

„Jo, už jsme začali,“ přikývla Věrka. „Lenka s tím v Praze vyrukovala mezi studenty. Jsou sice ještě trochu v šoku, ztráty se nevyhnuly ani jim, ale když za nimi přišla s prosbou, vrhli se na to s vervou.“

„Jen aby jim to nevadilo ve škole!“ namítl jsem.

„Nebude, škola je beztak zcela ochromená,“ krčila Věrka rameny. „To bude ještě problém, vysoké školy řídila poslední dobou »elita«, jen si vzpomeň, jak studenty využívala pro své politické cíle! Už se rozlézala i na školy nižších stupňů, takže budeme nejspíš ještě rádi, že je to od »elit« vyčistilo.“

„Bez vysokých škol půjde náš národ ke dnu!“ věštil jsem chmurně. „V poslední době to šlo beztak od desíti k pěti, teď to dostalo další těžkou ránu!“

„Takže to možná přestane jít od desíti k pěti,“ opravila mě Věrka. „Uvědom si, ta »elita« u nás nepotřebovala mít školy na špičkové světové úrovni! V Evropě měly být jen montovny bez požadavků na odbornost, měly zaměstnávat i negramotné dělníky z Afriky, už si je sem přece dováželi. Poslední školské reformy měly za cíl úplnou debilizaci škol - hřebíkem do rakve byl plán zařadit mezi žáky skutečné debily, aby strhli výuku na svoji úroveň! Zatím na tom nejsme nejhůř, ale jinde v Evropě to začalo dřív a tam je to ještě horší.“

„Poslyš, Věrko, začínám mít nepříjemný dojem, že naše společná chyba prospěje lidstvu víc než jen zastavením islámu v Evropě!“ napadlo mě.

„Pro mě ten dojem ani není nepříjemný,“ opáčila.

„Pro mě už taky ne,“ přitakal jsem.


V dobách nacistické okupace byly vysoké školy uzavřeny celých šest let. Čechám tím vznikla značná škoda, neboť naráz chybělo šest ročníků inteligence.

Další ranou krátce poté bylo komunistické tažení proti nespolehlivé inteligenci, kdy partaj poslala tisíce odborníků na nekvalifikovaná místa. Působilo to jako špatný vtip, když se při práci popeláři titulovali »pane inženýre« nebo »pane doktore«.

Nicméně z obou osudových ran se Čechy vzpamatovaly. Němci na tom byli ještě hůř, těm spousta inteligence zahynula na ruských pláních, v kotli Stalingradu i na ústupu do Berlína. Pravdou ale je, že Němci po válce neudělali stejné chyby jako komunisté v Čechách, rozvoji škol se věnovali a bylo to znát!

Dalo se očekávat, že česká inteligence zkázu elit mezi studenty i profesorským sborem opět přečká. Zajímavé bylo, že se to některých oborů téměř nedotklo, jiné byly decimované a zejména nové soukromé univerzity byly úplně na odpis. Nové ministerstvo školství čeká práce jako na kostele - ale nejprve se bude muset zbavit těch, kdo se snažili školství úplně potopit chaotickými reformami, zejména inkluzí.

Dobrá zpráva přišla navíc z nečekaného směru.

Policie v Bruselu stála zcela bezradně před neočekávanou a zdánlivě nevysvětlitelnou záhadou.

V budovách Evropské unie nezůstala naživu ani myš.

Záhadná epidemie, projevující se jako infarkt, v jediném okamžiku sklátila poslance Evropského parlamentu, poradce, komisaře, a veškerý personál. Nepřežil ani pomocný personál, uklízeči počínaje. Patřili totiž k džihádistům, výhodně najatým díky jejich nízkým platovým požadavkům. Epidemii se začalo říkat »Německá«, ačkoliv propukla skoro naráz v celé Evropě.

Ale co ženy, poslankyně, tlumočnice a poradkyně? Nikdo se nemohl divit, že z toho dostala většina žen šok a velká část se z něho vůbec nevzpamatovala. Policie obětavě odchytávala ty náhodně bloudící náměsíčnice, jenže si s nimi nevěděla rady. Bruselem bloudili i jiní duševně nemocní, uprchlí z patřičných ústavů - kde za divných okolností zemřela spousta lékařů. Také patřili k elitám...

Evropská unie tak, obrazně řečeno, přišla při »Německé epidemii« o hlavu. Vlastně v jednom kritickém okamžiku padly všechny hlavy té hydry. Jednotlivé státy, i když těžce postižené, se budou z toho muset dostat samy.

I když jsou také bez hlav.


Irina Žuková přilétla z Ruska nejprve do Prahy.

Přijala ji tam další Věrčina žačka Lenka a společně založily první televizní redakci vedenou »zukíjá«. Vzorem jim byla jiná televizní stanice Rossija, kterou Irinina parta v Rusku převzala po náhlém úmrtí osazenstva všech redakcí. Všude za to mohla »Německá epidemie«, ačkoliv například ve Francii bylo obětí mezi muslimy srovnatelně a nečekaných pohřbů nebylo o nic méně ani v Londýně. Jen my »zukíjá« jsme věděli, že příčina té hekatomby se skutečně nacházela v Německu.

V Rusku se zatím rozjela i konkurenční televizní stanice Novaja žizň, jenže i tu založili a vedli ruští »zukíjá«. Jekatěrina přemluvila svého dávného učedníka Andreje Kaščeje, zvaného »Nesmrtelný«, neboť se objevoval pod tímto jménem - a vždy jako starý kmet - na více místech Ruska. Kaščej byl pověstný i neohroženým používáním služeb Sofura před užaslými lidmi. Tvrdil, že hony na čarodějnice pořádají zásadně darebáci, kteří mají na mysli především lehce získaný majetek obětí, ale když se setkají s opravdovou silou, kterou si sami nedokáží vysvětlit, zalezou do boudy jako spráskaní psi.

Novaja žizň se sice označovala za konkurenční stanici, převážně sympatizující s opozicí, jenže to byla jen kamufláž. Velení ve vládní partaji i v opozici převzali ruští »zukíjá«, když »elity« tak náhle odešly ke svým praotcům.

Irina na to šla od podlahy. Jako první krok nás všechny sezvala do Prahy pod křídla Lenky Jedličkové. Lenka bydlela na Malé Straně, takže jako první ověřila pomocí holubů vymření Parlamentu a svěřila to své učitelce Růže. Tím se dostala do víru událostí a po krátké telepatické konzultaci s Irinou se vrhla do televizního podnikání. Najala do funkcí komentátorů partu studentů, navázala kontakty s techniky a nakonec, to už přímo na místě pod vedením Iriny, obsadila opuštěné ředitelství České televize a pustila se do toho Augiášova chléva.

Kromě Růži jsme se zapojili i my dva. Věrce předurčila Irina roli ředitelky, já jsem získal roli náměstka. Setkali jsme se s nevalným odporem dosavadních redaktorek, ale protože jsme hned na počátku obsadili ředitelství, Irina odbojné redaktorky hbitě zlomila. Dvě nejhubatější na hodinu vyhodila pro hrubé porušení pracovní kázně, zbylé zpacifikovala přeřazením do méně atraktivních funkcí. To kdyby viděla Bobošíková, závistí by zezelenala víc než Nee v pravěku!

Irina přitom ignorovala vyhrožování jak neobsazenými »vyššími místy«, tak i Policií, ze které si vůbec nic nedělala. Redaktorky se ovšem nedaly a Policii na Kavčí hory povolaly, jenže netušily, do čeho se vlastně ženou. Policisté přijeli, vtrhli do nehlídané budovy, dostali se hladce až na ředitelství, jenže odtud zakrátko vyšli se spokojeným úsměvem idiota na tvářích. Funkci »alisy«, neboli vnucení představ přimraženým lidem, používala Věrka jen zřídka a nerada, zato Irina se v tom směru neomezila a sporný příkaz používala jako na běžícím pásu.

„Poslyš, Irino, ty postupuješ jako vojenská chunta!“ řekl jsem jí, když vyprovázela zpacifikované policisty.

„Když zaváháme, nějaká pravá vojenská chunta vás tady obsadí a budeme pozdě litovat!“ odvětila.

Pravda, postupovala na můj vkus příliš revolučně, jenže výsledky měla, to se jí muselo uznat.

Přijala delegaci českých poslankyň, které se chystaly jmenovat novou Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, jenže místo toho potvrdily Věrku ve funkci ředitelky a odešly smírně jako dříve policisté, navíc s utkvělou představou prosadit zákon o zrušení »zbytečné Rady pro rozhlasové a televizní vysílání«.

Ačkoliv všechna ministerstva vypadala jako po vymření, což byla kupodivu naprostá pravda, přece jen se tam našlo pár dříve odstrkovaných úředníků, kteří pochopili nutnost udržet český stát jakž takž v chodu. První se vzchopili úředníci na Ministerstvu vnitra a rozhodli okamžitě vypsat předčasné volby do všech úrovní státní správy, včetně prezidentských.

Mysleli to sice postaru, klasicky, jenže situace byla jiná než kdykoliv v historii. Nejdůležitější bylo, že veškerá funkční média měla pod palcem Lenka. Televize vyzvala k celonárodní diskusi, vypsala soutěž »Chcete být poslancem?«, založila také hnutí »Partaje jsou mrtvé - vládněme si konečně sami!« a dala lidem uvažovat o změně celého systému. Zdálo se, že tentokrát můžeme skutečně očekávat úspěch.

Když se Irina loučila, nabídla mi krátkou stáž v Moskvě, kde bych se mohl vyučit na funkci prezidenta.

„Jekatěrina Pavlovna tě vyučí,“ lákala mě. „Češi přece potřebují pořádného prezidenta! Ne nějakého padavku! Všecko se nedá řídit ze zákulisí a vhodných chlapů máme málo!“

„To by mě v Čechách museli lidé zvolit a na to nejsem známá osobnost!“ namítl jsem. „Kromě toho jsem na funkci prezidenta příliš mladý!“

„Lenka z tebe udělá miláčka národa dříve než se naděješ!“ ujišťovala mě. „Já jí v tom na dálku pomohu! Pokud jde o tvůj věk, nebude to žádný problém. V Čechách na epidemii zemřela většina starých politických matadorů. Bude proto nutné - i pod záminkou odstraňování diskriminace - upravit ústavu a hranici věku pro prezidenta snížit. Já teď poletím do Berlína svrhnout zbytkovou německou vládu, beztak tam zbylo jen pár bab. A na jejich premiérku jsem už dávno nabroušená! Kurt mě varoval, že baba chodí ozbrojená, já zase doufám, že umí pistoli správně použít, potřebuje na to jen jeden náboj! A ty zatím přemýšlej o mém návrhu!“

Mrkl jsem na Věrku, jak se na to tváří ona. Jenže k mému překvapení se jí to, zdá se, docela zamlouvalo.

„Do Moskvy tě přece lákala už Jekatěrina, ne?“ obrátila se na mě, když Irina náhle zmizela díky skoku durumaldem.

„Jo, lákala!“ přikývl jsem. „Chtěla ale, abys do Moskvy přiletěla se mnou!“

„To teď nepůjde!“ namítla Věrka. „Tuhle pozici nesmím opustit, je to jedna z mála příležitostí, jak pohnout dějinami! To by mi nikdo neodpustil! Bude lépe, když se tam vypravíš.“

„Vždyť ani nevím, jak se tam dá cestovat!“ namítl jsem.

Durumaldem přece!“ podívala se na mě, jako kdyby mě přistihla při neznalosti něčeho důležitého. „Značka se jmenuje »Sokolniki-dva« a nejlépe, když to nebudeš odkládat a odletíš tam ihned. Takže se měj krásně a až ti stáž skončí, vrať se! Nač se dlouho rozmýšlet?“

„No nazdar!“ vzdychl jsem si. „Ty to bereš hopem!“

„Bude to tak lepší,“ snažila se mi to co nejvíc zkrátit. „Za dva měsíce se telepaticky ohlas, budu tě čekat!“

„No dobře!“ vzdychl jsem si naposledy. „Takže - krug durumald Sokolnikidva!“

Pod nohama mi chroupl písek nádvoří.

 


 

Zpět Obsah Dále

15.07.2017 22:28