Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Moskva

Bělokamenná budova za mnou byla snad kdysi nějakým carským palácem, později byla přeměněná na muzeum, galerii nebo něco podobného, jak bylo za komunismu zvykem, ale za Jelcina ji výhodně zprivatizovali neboli prodali soukromníkům. Teď tedy patřila Jekatěrině Pavlovně Lisicové. Nejspíš jí patřila už jako Jekatěrině Druhé Veliké, pokud tenkrát stála a nestavěli ji později, třeba po požáru Moskvy za Napoleona. Tak hluboce dějiny Ruska neznám - a Moskvy zvlášť.

Nacvičeně jsem poodstoupil ze značky, abych ji zbytečně neblokoval, pak teprve jsem se otočil k budově. To už ale ke mně rázoval chlap v černém obleku zdejší ochranky.

„Uchodítě skóro otsjuda!“ volal na mě už z dálky. „Zděs něvazmóžno! Privátnoje!“

Rusky neumím, ale kupodivu jsem mu rozuměl. Horší je, že mu nemohu rusky odpovědět. Jedině se opět spolehnout na telepatii a doufat, že si toho nevšimne. Telepatie má výhodu, že ji každý vnímá přímo, takže může mít dojem, že je to jeho řečí. Tak jsem se mohl bavit i s Ernestem Krautnerem a Brunhildou Maatschkowou, ačkoliv německy znám taky sotva deset slov.

„Přišel jsem na pozvání Jekatěriny Pavlovny!“ odpověděl jsem mu sebevědomě, ale telepatií. Rozumět tomu bude.

„Vót éto savsěm drugoje dělo! Pajďom za mnoj!“

Moc jsem mu nerozuměl, jen že někam půjdeme a mám jít za ním. Zřejmě to přijal, ne že bych budil tak důvěryhodný dojem svou osobou, ale jestli se už setkal s telepatií, mohl by mě považovat za »svého«.

Honosnými dveřmi jsme vstoupili do vstupní haly. Zdálo se, že je opravdu starobylá. Další stejně velké dveře byly přímo naproti. Představil jsem si, jak jedněmi dveřmi přijíždějí kočáry tažené bujnými ruskými ryzáky, dámy a pánové ve skvělých toaletách a perfektních oblecích vystupují a prázdné vozy ihned odjíždějí protějšími dveřmi, aby uvolnily místo dalším. Koně na dláždění netrpělivě hrabou kopyty, dámy s galantními pány lehce konverzují a halou vstupují do skvělé chodby... a sakra, ta chodba tu opravdu je, osvětlená skleněnými lustry, z nich už ale trčí úsporné kroucené zářivky...

Pravda, ani park Sokolniki už není co býval za cara. Park sám je tichý, plný stromů, klidných zákoutí a malých rybníčků, ale všude kolem kypí široké dopravní tepny plné aut a za nimi se vypínají moderní mnohapatrové budovy. Na směs starobylé a moderní Moskvy si zkrátka musím zvykat.

A hleďme, i tady tamtamy fungují! Carevna ve slavnostní róbě si to už cupitá po schodišti dolů, ovšem v róbě se klusat dost dobře nedá, takže i to cupitání je velice majestátní...

„Dobrý den, Jekatěrino Pavlovno!“ ohlásil jsem se nahlas a česky, dříve než se nadechla k uvítání.

„Já věděla, že tě Věrka přece jen pustí!“ vrhla se ke mně.

A hned to ruské vítání, které jsme kdysi zlehčovali slovy: »Sem políbit, tam políbit a hlavně poděkovat za internacionální pomoc!«, aneb falešné objetí typu Brežněv, ne-li Chruščov...

Ačkoliv, neměl bych jí křivdit, Jekatěrina to docela určitě falešně nemyslí. Je prostě taková. Zkrátka - Ruska.

„Poslala mě sem Věrka a Irina Žuková mi slíbila, že mě naučíte svému státnickému umění!“ zadrmolil jsem rychle.

„Naučím, ovšemže naučím!“ ujišťovala mě.

Ukončila dlouhé objímání, naznačila mi, abych jí nabídl ruku, zavěsili jsme se jako při korzování na tanečních hodinách a už mě kormidlovala ke schodišti vedoucímu vzhůru. Přízemí paláce bylo neobvykle vysoké, schodiště obtáčelo rozsáhlou schodišťovou halu s odpočívadly na každém rohu. Kráčeli jsme zvolna, majestátně, vedle Jekatěriny se spěchat prostě nedalo.

„Mohli bychom se svézt výtahem, ale to by nebylo pravé, za carů žádné výtahy nebyly, takhle je to stylovější,“ švitořila, naštěstí telepatií, rusky bych se při její vyřídilce nechytal.

„My máme značky »durum« přímo v sednici chalupy,“ řekl jsem. „Je to rozhodně pohodlnější.“

„To já taky,“ ujišťovala mě. „Ode dneška budeš skákat na značku »Sokoladin«, je to kratší a přistaneš v mém přijímacím pokoji, ale dnes musí být uvítání slavnostnější, sama si tě tam hlavním vchodem přivedu.“

Co mínila slavnostnějším uvítáním, mi došlo ve chvíli, kdy před námi dva chlapi v červených livrejích s pozlacenými šňůrami zvolna - takovým pomalým parádemaršem - otevřeli velké pozlacené dveře. To co za nimi bylo, se těžko popisuje, ta nádhera snesla srovnání snad jen s vnitřkem Kremlu. Zlato na stěnách, zlato na uniformách, uprostřed na pódiu zlatý trůn a vedle přichystaná čalouněná pozlacená židle. A aspoň padesát lidí, malá část v červených livrejích se zlatými šňůrami, zjevně sloužících, větší část ve slavnostních oblecích a přepychových toaletách, zjevně hostů.

„Teda, ty si potrpíš na pompéznost!“ řekl jsem telepatií, ale byli jsme ještě daleko od hostů, takže to vnímala jen ona. Přešel jsem na tykání, Jekatěrina s tím vlastně začala u Ernesta a tady mi také tykala, proč ne, bude to přátelštější.

„Má to cosi do sebe,“ přikývla lišácky.

Došli jsme spolu k trůnu, Jekatěrina se graciézně posadila a pokynula mi na zlatou židli vedle sebe. Chtěl jsem si ji trochu pootočit, ale opěradlo mi kladlo nečekaný odpor. V první chvíli jsem si myslel, že je židle k podlaze přišroubovaná, ale nebylo to tím, příčina byla jiná. Ta židle měla nejmíň metrák! Nebyla pozlacená, ale z masívního zlata. Tomu se dá říkat šlechtická úroveň! Ne jako naše české degenerované parodie na šlechtice!

Když nemůže hora k Mohamedovi, musím se posadit na židli jak je, uvažoval jsem. Nebudu s ní přece trapně zápasit, na to abych měl vysokozdvižný vozík. Dost na tom, že jsem mezi všemi těmi šlechtici oblečený jako chudý příbuzný! Kdybych to tušil, vzal bych si aspoň sváteční kvádro, ale teď už se s tím nedá nic dělat. Ostatně, i sváteční oblek z promoce by působil mezi zdejší nádherou chudě. Co se dá dělat... musím se tvářit, že svetr a džíny nejsou prohřeškem proti etiketě, snad mi to jako cizinci prominou a nebude to vadit!

Jekatěrina si pokynem ruky zjednala ticho a vsedě začala.

„Vítám mezi nás našeho českého přítele Vojtu. Nemusím snad zdůrazňovat, že je to jeden z nás, patří mezi »zukíjá«. Ale musím na přítele Vojtu něco prozradit. On se jistě nepochlubí chybou v příkazu pro Sofur, ale ta měla tak nedozírné následky, že se pro nás stal slavným. Dámy a pánové - přivítejme u nás autora »Německé epidemie«!“

Ozval se potlesk, ale já jsem asi hanbou zrudl. Co mi to Jekatěrina před takovým publikem dělá? Myslel jsem, že mi chce pomoci a ne mě přede všemi zostudit! Pohlédl jsem na ni přímo zoufale, ale nedala se zastavit a hlásala svou pravdu dál.

„Nejkrásnější na tom je, že jeho chybu uvedla v činnost naše známá, převelice opatrná kolegyně Nee. Nemůže nám teď vyčítat, když toho jaksepatří využijeme.“

Moment, řekl jsem si, já a Věrka jsme si už mezi sebou přiznali, že naše společná chyba nebyla úplně marná a že může lidstvu prospět víc než jen zastavením islámu v Evropě. Jenže i já jsem uznal, že to bylo nechtěnou chybou. Být v tom úmysl, trestu bych neušel.

„Takže provolejme našemu hostu, příteli Vojtovi třikrát »Hurá«, ať ví, že je mezi přáteli! Pak si dáme něco dobrého na zub a můžeme se konečně rozejít, práce máme víc než dost.“

Trojí hromové „Urááá!“, zvolané hlasy bez telepatie, mi mělo naznačit, že zde nejsem nevítaný. Podle ruského přísloví je nezvaný host horší než Tatařín - no, aspoň že tak!

Sluhové v červených livrejích pak slavnostně parádním krokem otevřeli dveře do dalšího sálu, kde už byly připravené klasické švédské stoly s obsluhou kuchařů v typických bílých čepicích - inu recepce jako v Kremlu a možná i jako za cara...

Rusové si na to zřejmě potrpí i dnes...

Jekatěrina seděla dál a čekala, až se přijímací pokoj - či spíš sál - vyprázdní. Neměla důvod ke spěchu a ani já jsem nemusel hned vstávat.

„Obdivuji, jak jsi dokázala něco takového za tak krátký okamžik zorganizovat,“ projevil jsem jí mezitím poklonu.

„Máš zkrátka kliku,“ usmála se na mě. „To shromáždění jsme měli ohledně pokynů pro zítřek a když mi Nee oznámila, že mé pozvání přijímáš a že letíš do Moskvy, přišel jsi zrovna v nejlepší okamžik. Ochranka o tobě ještě nevěděla, ale když ses prokázal telepatií, zavedla tě dovnitř, moji lidé už to znají. To už jsem o tobě věděla od Nee. Jen jsem stihla odložit o pár minut hostinu s rozchodem, nic víc jsem organizovat nemusela. Zkrátka - klaplo to naprosto perfektně, že?“

„Obdivuji tě i tak, Jekatěrino, bylo to ve velkém stylu,“ uklonil jsem se lehce v domnění, že to patří k věci. „Ještě by mě zajímalo, co všechno ti o mně Věrka stihla povědět!“

„Víc než si myslíš,“ odvětila s lišáckým úsměvem. „Ale tu Jekatěrinu si už odpusť. Pro tebe jsem ode dneška Káťa!“

„No nazdar!“ vzdychl jsem si.


Hostina skončila pozvolným vyšuměním do ztracena. Hosté se zpočátku mezi sebou normálně bavili, tvořili hloučky a zase je rozpouštěli, tento styl hostiny je k rozhovorům lepší než při pevném zasedacím pořádku u tabule. Jenže - a to se mi nezdálo - jich tu bylo pořád méně a méně. Nikdo neodcházel dveřmi, prostě tu a tam někdo zmizel, ani zachvění vzduchu se ve všeobecném mumraji příliš neprojevilo.

To už vstala i Jekatěrina, pardon, ode dneška Káťa, opět jsme se zavěsili jako o tanečních a spolu jsme došli k hostině. Káťa mě pobídla a sama se také neupejpala. Jídla tu bylo, že by se nadlábl i pluk hladových kozáků. Tušil jsem - vlastně věděl - že všechna jídla pocházejí od Sofura, nepohoršovala mě tedy ta marnotratnost a stejně jako všichni jsem si dával do lebedy.

Jenže hostů ubývalo, zpočátku se tu a tam některý vypařil aniž by si toho ostatní všimli, ale s postupujícím časem mizeli po celých skupinách a to už se vzduch citelně chvěl. Poslední skupinka na sebe znenadání pohlédla, všiml jsem si, jak všichni spiklenecky mrkli - a najednou jsme ve velké jídelně byli sami, jen se sloužícími a kuchaři.

„Dobrou chuť!“ oslovila Káťa všechny.

Na tento povel se do jídla pustili i sloužící a kuchaři, bylo toho marnotratně dost pro všechny. Všiml jsem si, jak většina sluhů i kuchařů odněkud hbitě vytáhla tašky a velké kastrůlky na závěsných nosičích a každý si spěchal nabrat co nejvíc jídla. Zřejmě to nedělali poprvé, ani se při tom nestrkali a nehádali.

„Oni si to také zaslouží,“ řekla Káťa. „I na jejich rodiny se dostane. Proto u mě všichni slouží rádi.“

To už mi ten nadbytek ani nepřipadal tak marnotratný.

„Přeskoč za mnou!“ vybídla mě Káťa. Krug durumald Sokoldrug!“

Samozřejmě se po těch slovech vypařila jako ostatní, ale tím mi řekla jméno značky a věděl jsem, že sama hned od ní odstoupí, abych mohl přeskočit za ní.

Krug durumald Sokoldrug!“ opakoval jsem po ní.

Blik - a stál jsem v menší místnosti, i když pořád ještě ne panelákové velikosti. Na první pohled jsem rozpoznal ložnici. Uprostřed stála ohromná postel s nebesy, jako bývalo obvyklé kdysi dávno, stranou bylo několik velkých skříní a toaletních stolků se zrcadly, plných - u mě zbytečné - kosmetiky. V rohu stál moderní sprchový kout a okna vedla do rozlehlého parku, jen v dáli jako nepatřičná kulisa stály vysoké moderní budovy.

Opět ta směs starobylého a moderního stylu...

„To bude tvá ložnice,“ oznámila mi Káťa. „Ve skříních máš připravené obleky, ale nebude mi vadit, když si oblékneš, v čem se cítíš nejlépe. Dej mi teď půlhodinku času a pak přijď za mnou na durum »Sokolmoj«!“

Usmála se - a zmizela.


Na značce »Sokolmoj« mě o chvíli později čekala Káťa v bleděmodré halence a těsných bílých kalhotách. Nevypadala jako carevna, ale jako poradkyně prezidenta a nedivil bych se, kdyby o všem důležitém rozhodovala ona.

Vlastně tomu tak bylo, co si budeme povídat!

„Musíme si nejprve něco vyjasnit!“ prohlásila, když jsem k ní zamířil.

„Co si chceš vyjasňovat?“ zeptal jsem se raději věcně.

„Tak za prvé - předpokládám, že jsi ten příkaz pro Sofura zvoral neúmyslně,“ začala. „Z toho si nic nedělej, i mistr tesař se utne a i Věrka, ještě jako Nee, nadělala chyb víc než dost.“

„Ale...“ začal jsem, ale nenechala mě ani začít větu.

„Tak aby bylo jasné, kdybys to udělal úmyslně, bylo by to naprosto geniální,“ nedala se zastavit. „Nejlepší na tom bylo, že to Nee, vlastně Věrka, sama spustila a neměla koho hubovat. Leda sama sebe, to ona jistě udělala, nadávala si už u Ernesta, ale na věci to nic nezměnilo.“

„Nadávala si hodně,“ potvrdil jsem jí to.

„Ale na tebe nemohla, neboť jsi mohl směle tvrdit, že jsi ji chtěl včas zarazit, jenže byla moc rychlá, že?“

„Tak nějak to ale opravdu bylo,“ ujistil jsem ji.

„Škoda, že se to omezilo jen na Evropu,“ vzdychla si. „Já jsem to nenápadně trochu rozšířila, zahrnula jsem tam i Island, asijskou část Kavkazu i s Kurdistánem, Turecko - to se přece samo snaží nacpat do Evropy, tak jsem je k Evropě přiřadila - a prodloužila jsem to daleko přes Ural, až k řece Ob. Na pozadí všeobecného chaosu si toho vůbec nikdo nevšiml. Škoda, že to nešlo rozšířit na celou Sibiř, měli bychom po starostech. Jenže tam byla ruská vláda i s prezidentem a nechtělo se mi udělat příliš důkladný převrat hned na začátku. Vláda se zachovala, ale ani ta nás v budoucnu příliš brzdit nebude.“

„Věrka už se se mnou dohodla, že to nás dva nemusí ani moc mrzet,“ sdělil jsem jí. „I když to v Evropě způsobí těžké problémy, srovnatelné s poslední válkou!“

„Však my víme, jak je Nee úzkostlivá,“ usmála se Káťa. „Přitom jí to pořád myslí perfektně. Nee je naše odbornice na biologii a Sofura. Kdybys ji zažil před třiceti tisíci lety! Ale to bys musel být jedním z nás. Nevadí, já ti to povím, ať to víš. Nee se tím před svými učedníky a učednicemi nechlubí, i když má čím. To ona vymyslela a realizovala naše reinkarnace!“

„To předtím nebylo?“ podivil jsem se.

„Nebylo,“ přitakala Káťa.

Maně jsem si připomněl, že je to vlastně Jeeg, žabolidská bytost z vesmíru, které se v našem světě dokonale adaptovaly a dnes už žijí - a nejspíš i myslí - jako lidé. Vlastně se považují za jedny z nás, až na pár výjimek souvisejících s reinkarnacemi a s rodinou. A žijí tak třicet tisíc let, na jejich rozdíly můžeme směle zapomenout. Vždyť i ta odlišná pravidla neplatí jen pro původní »zukíjá«, ale pro všechny, včetně nás zde narozených.

„Když Věrka - tehdy ještě Nee - zjistila, že nám je tento svět nepřátelský a naše životnost se rychle snižuje, rozhodla se vypůjčit si těla místních obyvatel. Zabývala se tím skoro pět set let a obětí jejich pokusů byly tisíce. Pokusy s přenášením duše z jedné bytosti na druhou nemůžeš dělat na krysách nebo na jiných zvířatech, prokazatelné to může být jen na lidech. Nee se nejprve snažila přenášet duše mezi zdejšími lidmi, i toho bychom mohli využít. Sofur to nakonec dokázal, ale víš, jaký problém je správně zadat příkaz! Zpočátku umírali oba pokusní lidé, dárce duše i obdarovaný. Časem se Nee zdařilo, že umírali jen dárci. Tak vznikli první »zukíjá«, někteří z nich žijí dodnes, například Kaščej Nesmrtelný. Další stupeň byl přenos z nás do lidí. Byl by jednorázový, ale nesměla se při něm stát chyba, nás bylo na veškeré pokusy jen šest a každá chyba znamenala smrt. Ale Nee to tenkrát zvládla perfektně.“

„Jenže sama se přenesla do lidské trosky,“ podotkl jsem. „Říkala, že její první lidské tělo bylo obzvlášť zdevastované nějakými houbami.“

„Už předtím jsme se dohodli, že budeme využívat pouze lidský odpad,“ řekla Káťa. „Nee to brala vážně a pak ty ohledy odskákala. Uzavřela před lidmi i před námi a podle mě to nebylo správné.“

„Takže - reinkarnace jsou její dílo?“ chtěl jsem ujištění.

„Její,“ potvrdila mi to Káťa. „Ale i omezující podmínka o využívání lidského odpadu. Někdy to přináší problémy.“

„Jak už jsem pochopil, Věrka to dodnes bere vážně,“ řekl jsem. „Až jsem se trochu divil, jak snadno se smířila s tím, že naše společná chyba není největší světová katastrofa, ale že by mohla mít i nějaké kladné výsledky.“

„Považuješ to pořád za chybu, co?“ usmála se. „Ale je to úplně jinak. Rozuměj, postupem času se měnil i náš pohled na lidi kolem nás. Dnešní lidský odpad by v počátcích patřil mezi elitu. Zpočátku jsme využívali výhradně mrzáčky, jak tělesné, tak duševní. Byl s tím problém i v tom, že Sofur občas odmítl zahájit reinkarnaci s odůvodněním, že mozek příjemce už není schopný tuto zátěž unést.“

„Ještě že tam ale tahle kontrola byla!“ vzdychl jsem si.

„To ano, Nee byla vždycky pečlivka, ostatně právě tenhle problém vedl předtím často ke smrti obou pokusných objektů, takže jí nezbylo než to ošetřit. Řešila to přece pět set let!“

„Dnes tedy nepoužíváte mrzáčky,“ přikývl jsem. „Lidský odpad jsou pro vás spíš uživatelé drog, že?“

„Tak nějak,“ přikývla. „A zvolna se to posouvá dál. Já už nepovažuji za nejvhodnější ani drogové trosky. Odpad jsou pro mě lidé, kteří by dřív patřili mezi fyzickou a duševní elitu, ale rozhodli se ostatním lidem škodit. Ti jsou dnes nejhorší lidský odpad, ne pár ubohých mrzáčků!“

„Poslyš,“ napadlo mě, „tvoje nynější tělo asi nemáš příliš dlouho, že ne?“

„Tak pět let,“ přikývla. „Samozřejmě mám jinou identitu, jak se dneska říká, i pár lidí o tom ví, například prezident, jinak by to asi nešlo, ale jsem takhle teprve pět let.“

„A předtím?“

„Předtím jsem byla Jekatěrina Dolgorukaja, moje vlastní matka, protože tohle tělo je oficiálně moje vlastní dcera. Testy DNA by to určitě vyvrátily, ale nikdo je dělat nebude. Matka - tedy vlastně já - zemřela v poměrně mladém věku padesáti let, já jsem si potom vzala inženýra Lisicu, jenže ten se před rokem zabil v autě - jezdil jako blázen, říkala jsem mu to mockrát.“

„Ale co tohle tělo, když nebylo tvou skutečnou dcerou?“

„To jsem byla poručice Jelena Krivorožnaja,“ vzdychla si. „Nositelka několika vyznamenání za chrabrost, šla po mně půlka Čečny, dodnes by mě rádi roztrhali na kousky. Jenže pak se provalilo, že jsem tak krutě mučila zajatce, až to hraničilo s válečnými zločiny, Čečenci mi říkali Krvavá Jelena a měli ze mě strach, ale co horšího, umučila jsem i pár vlastních vojáků, když ustoupili před přesilou. Za to se měl dokonce konat soud, jenže k němu nedošlo, když jsem oficiálně zahynula při havarii vojenského vrtulníku. Sehraná katastrofa mi umožnila, abych se ještě jako matka prohlásila za svou vlastní dceru. Poručice Jelena má prázdný vojenský hrob na svazích Kavkazu, já mám její tělo a jedeme dál, já ho ovšem využívám lépe.“

„No nazdar!“ poznamenal jsem. „Takže jsi byla poručice Krvavá Jelena, která mučila zajatce i vlastní. Teď jsi Jekatěrina Lisica, užíváš její vypracované tělo - proto jsi tak dobrá, špatně sis nevybrala - a jsi poradkyní prezidenta Ruska, kam ses sama doporučila ještě jako Jekatěrina Dolgorukaja.“

„Asi tak nějak,“ přikývla vážně. „Má to snad chybu?“

„A ta poručice... neměla vlastní rodiče?“ zeptal jsem se.

„Měla,“ přikývla Káťa vážně. „Jenže v Čečně se to mlelo všelijak a muslimové jí rodiče podřezali už v první válce.“

„To by vysvětlovalo, proč se tak chovala,“ řekl jsem.

„To by nic nevysvětlovalo, Jelena předtím utekla z domu a s rodiči se nesnesla,“ opáčila Káťa. „Když jsem se dozvěděla o jejich smrti, bylo mi to fuk.“

„Fuj, tak se o rodičích nemluví!“ otřásl jsem se. Od Věrky jsem věděl, že Káťa má všechny vzpomínky bývalé poručice, ale hodnotí je asi stejně jako já. Patřily prostě té bývalé a Káťa za ni nehodlala nést žádnou odpovědnost. Sama se s tím už asi vyrovnala, poručice byla pro ni odpad... a nejspíš právem...

„Neměla ta poručice... předtím nějakou známost?“ zkusil jsem uhodit ještě na jednu strunu.

„Žádného přítele ani známost neměla,“ řekla nevrle Káťa. „Děti nesnášela a... pár jich za války v Čečně sama sadisticky zastřelila... No, byla to bestie, kterou by slušný soud musel odsoudit...“

„Takhle to bylo asi opravdu nejlepší...“ uznal jsem.

„Zádrhel je, že ani soud by tu bestii neodsoudil,“ pokrčila rameny. „Důkazy proti ní nebyly skoro žádné a navíc, soud by si nedovolil odsoudit hrdinku. O zastřelených dětech věděla jen ona sama, na mučení vlastních byli jen dva svědci a ty by soud neuznal za důvěryhodné a mučení nepřátel se v každé armádě promíjí, dokud neprohraje. Spíš by ji dostihli mstitelé z Čečny a měla by tak jako tak vojenský pohřeb se všemi poctami.“

„Takže pojem »lidský odpad« se u vás s časem měnil?“

„Nejen dřív,“ potřásla rameny. „Jak říkám, co bývala elita národa, je dnes lidský odpad. Litovat je nemusíš, nezaslouží si to. A když se to tak vezme, i ty už máš zásluhu na likvidaci velkého množství jiného lidského odpadu.“

„Myslíš muslimské bojovníky, nebo všechny muslimy?“

„Především bojovníky,“ řekla vážně. „Chystali v Evropě masakr, Ernest to nazýval »plíživé Kartágo«. Jenže s nimi jste s Věrkou nechtěně vyhubili jiný lidský odpad, který by se na tom masakru všemožnou podporou džihádistů podílel. Samozřejmě ne oficiálně, jen zpovzdálí, ale pokryteckých organizací bylo v Evropě příliš mnoho, stejně jako u nás v Rusku.“

„Takže vy se tady v Rusku domníváte, že to bylo správné a nemáme těch obětí litovat?“

„Lituj jen nevinných, kteří se s tím svezli,“ upřesnila to.

„Ale kdo byl viník a kdo nevinný?“ chtěl jsem vědět.

„Obávám se, že to se už jen tak nedozvíme,“ povzdychla si Káťa. „Většina podporovatelů džihádu se honosila, že dělají záslužnou a prospěšnou práci. Jen málo jich vědělo, že chystají na Evropu podraz s masakrem. Spíš by tě měli mrzet ti, kdo zemřít měli, ale přežili to. Například nebyla správná podmínka zachování žen a dětí.“

„Já jsem ji za správnou považoval!“ nesouhlasil jsem.

„A ozbrojené chlapečky jste nechali vraždit,“ vmetla mi do tváře. „Však to i Nee uznala a odeslala je za jejich předky! Víš aspoň, kde se to ještě projevilo?“

Nevěděl jsem to, ale Káťa nemilosrdně pokračovala.

„U nás v Rusku to vyvraždilo vojenské kadety a jinde po Evropě to nebylo jiné. Ani opatrná Nee si neuvědomila, že při poplachu tohoto stupně mohou i kadeti vojenských škol držet zbraně. Zbyla jen třetina, co nesplňovali jiná hlediska.“

„To ale znamená, že...“

„...že jste nechtěně pročistili ruské důstojnictvo, tak jak to udělal v poslední chvíli i Stalin v předvečer útoku Němců na tehdejší Sovětský svaz.“

„Ta svévole pak stála Rusko mnohé ztráty,“ mínil jsem.

„Tenkrát to jinak nešlo,“ řekla Káťa. „Na rozdíl od tebe jsem v Moskvě byla a věděla jsem, co se děje. Naši důstojníci měli mezi německými důstojníky kamarády z doby, kdy Stalin pomáhal Hitlerovi vyzbrojit armádu a Němci si v Rusku potají testovali novinky. Shlíželi se v Německém Wehrmachtu - ani zdaleka netušili, jak budou Němci zacházet s ruskými židy! I v Čechách přece v Sudetech židé nadšeně hajlovali a potom pozdě honili bycha. Když Jozif Vissarionovič zjistil, že se jeho maršálové Tuchačevskij a Bljucher - ten si dal i jméno podle německého generála Blüchera - chtějí spojit s Hitlerem, dal je na poslední chvíli popravit. Oslabil vlastní armádu o nejvyšší důstojníky, dokonce o tři z pěti maršálů, ale zbavil se lidí, kteří by ho v kritické chvíli vydali Němcům. Když si srovnáš Stalina a Hitlera, Hitler byl přece jen horší. Na rozdíl od tehdejší doby dnes vpád Wehrmachtu nehrozí, takže je šance, že to ustojíme.“

„Tenkrát jste se do toho nemíchali, co?“ podíval jsem se jí s pochopením do očí.

„Nemíchali,“ přiznala. „Pro nás to bylo prašť jako uhoď, skrývali jsme se před bolševiky stejně jako před Němci. Nee měla v Čechách úkryt Zlatý Kůň, my Zlatého Medvěda poblíž Tuly, ostatně vytvořeného podle Zlatého Koně. Na konci války tam už bylo plno, Medvěda rozšiřovali do hloubky, vyhloubili až šest podzemních pater.“

„Taky ses tam skrývala?“ zajímal jsem se.

„Já jsem to přežila v Moskvě,“ řekla klidně. „Měla jsem spolehlivou podzemní skrýš na řece Jauze, ale hodně jsem se tenkrát pohybovala s racky a kočkami v Kremlu. Musela jsem být v obraze, vědět, co se děje.“

„Nebyla jsi tenkrát ruskou šlechtičnou?“ optal jsem se.

„Byla, skoro do války,“ přikývla. „Pak si pro mě přišly tři gorily od Berijovy NKVD, jenže našly jen moji mrtvolu. Tou dobou už jsem měla tělo udavačky, co mě udala. Udavači, to jsou dnešní odpad! Jako prověřená soudružka jsem se dostala do Kremlu mezi kuchařky - to bylo nebezpečné zaměstnání, Jozif Vissarionovič byl příšerně paranoidní, jeho jídlo pořád někdo ochutnával, aby nebylo otrávené. Vařit pomocí Sofuru bylo naštěstí hračkou, takže jsem měla čas na šmejdění po Kremlu. No - dozvěděla jsem se tenkrát děsné věci. Dnešek je proti tomu selanka.“

„Nebojíte se, co teď provedou Američané?“

„Ani moc ne,“ řekla. „Američané v Evropě naráz přišli o většinu svých agentů a bude jim nějakou dobu trvat, než se vzpamatují. S Darou a Nee jsme už domluvené, dnes dorazí do Moskvy zbývající »původní zukíjá« Rimmi a Thass a budeme jednat o dalším postupu. Můžeš být u toho, ale neměl bys do toho mluvit, to není záležitost pro učedníky. Očekávám, že se pořádně pohádáme - a nemusí to být telepatií, ale Elhunsky, naší původní řečí - doufám, že ji už trochu ovládáš, ale nesnaž se nám do toho mluvit, nebo tě všichni jednohlasně setřeme!“

„Bez obav, budu zticha jako myška!“ slíbil jsem.

„Rimmiho v Indii neustále trápí konflikty s muslimy. Nee ho do dneška od zásahů zrazovala, strašila ho, že si neumí ani představit, jaká hrůza by nastala. Jenže teď tu »hrůzu« přímo v Evropě sama odstartovala a přestane Rimmiho plísnit. Tomu se to ohromně hodilo. Připravil si stejný příkaz i výběr na Indii a je odhodlaný spustit to při nejbližším konfliktu s muslimy.“

„To by bylo ale ještě horší než v Evropě!“ uvědomil jsem si, neboť jsem měl tušení, že muslimů žijí v Indii stamiliony.

„Jak se to vezme,“ řekla Káťa. „Nebyl by to takový otřes, i kdyby bylo obětí třicetkrát víc než v Evropě. Na procenta z miliardy obyvatel by to tolik nebylo a ani by to nevzbudilo příliš velkou pozornost. V Indii bývají epidemie i tak, byla by jen trochu hromadnější.“

„Vědět, že to bude mít takový rozsah...“ drbal jsem se na hlavě, „...asi bych si raději ruce přelámal!“

„Někomu by se to nakonec povedlo,“ ujistila mě Káťa. „My teď chceme zpracovat Thasse, aby už konečně něco udělal s Amerikou. Příliš dlouho ji nechával zplanět, až mu přímo pod rukama zvlčila. Do dneška tvrdil, že tam lidé dosáhli takového vědeckého pokroku jen díky volnosti a svobodě, jenže máme podezření, že toho dosáhl spíš kradením nejlepších mozků po celém světě, o loupežích surovin nemluvě.“

„Jo, to se říká,“ přikývl jsem.

„Kdyby toho využili ke zvýšení životní úrovně vlastních obyvatel, nikdo by proti tomu nic neřekl. Jenže jim to nestačí a využívají své převahy k působení škod v jiných zemích, kde životní úroveň obyvatel zhoršují. Američané se vypracovali na největší světové škůdce, navíc všude kradou jako straky. Naftu a všechno co má nějakou cenu. A jestli s tím Thass nic neudělá, omlátíme mu to pořádně o hlavu. Já mu dám svobodu loupit a vraždit! Neuznáváme jeho pojetí svobody!“

„Myslíš, že na tebe dá?“ zapochyboval jsem.

„Na mě? Já budu mluvit za nás čtyři a sám proti všem si nedovolí na nás nedat!“

„A kdyby si přece postavil hlavu?“ nedalo mi to.

„Máme připravenou protiakci,“ řekla Káťa. „Nemluvili jsme zatím s Rimmim, ale čekáme, že se přidá. Thass se může stavět na zadní, dokud proti němu nebudou všichni »původní«. Pak mu nic jiného než ústup a pokání nezbude a Spojené státy by čekaly opravdu dalekosáhlé změny.“

„Tak na to setkání se těším!“

 


 

Zpět Obsah Dále

15.07.2017 22:28