Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Konference

Kývnout na nabídku stáže v Moskvě nebylo jako kývnout na nabídku rekreačního pobytu.

Jako Kátin učedník jsem se od ní nevzdaloval, chodil jsem za ní jako její páže.

Většinu času do mě telepatií něco hučela. Její »státnické umění« bylo vrcholem intrik. Brzy jsem pochopil, že prezident má jakousi milenku, se kterou se Káťa zná a některá rozhodnutí mu podstrčí přes ni. Sama byla také velice charismatická a co víc, její rady byly často tím nejlepším řešením. Vyplácelo se ji poslechnout a prezident si na to tak zvykl, že o nich už ani moc nepochyboval.

„Myslíš, že musím nutně taky tak intrikovat?“ optal jsem se jí s náznakem pochyb. „Prezident to snad nepotřebuje!“

„Jestli se máš stát prezidentem, nesmíš se naopak dát tak snadno ovlivnit,“ odvětila. „Musíš se správně rozhodovat, ale hlavně musíš vědět, jestli někdo nepodstrkuje rozhodnutí tobě. Teď mě sleduj, ale brzy budu po tobě vyžadovat, abys taková rozhodnutí dělal ještě dřív, než je podstrčím prezidentovi. Já ti je pokaždé zkritizuji a tím se to nejlépe naučíš. Musíš si za všech okolností vědět rady.“

„Prezident v Čechách nemá dostatečné pravomoci, aby něco důležitého ovlivnil,“ varoval jsem ji.

„Zařídíme, abys takové pravomoci měl,“ řekla s takovou jistotou, jako kdyby to už byla hotová záležitost.

Nezbylo mi než začít spolurozhodovat o věcech Ruska. Bylo strašně povznášející vědět, že mám vliv na tuhle velmoc. Ale ještě víc mě plnilo hrdostí, když prezident moje rozhodnutí uváděl v činnost. Nebylo to přímo, nepodstrkoval jsem mu je já, ale Káťa, která je navíc předem posuzovala, ale přece - kdo mohl vědět, že ovlivňuji dějiny Ruska a s tím i světa?

I když jsem si pořád moc nevěřil.


Hodně jsem se ale těšil na setkání »původních zukíjá«, ke kterému mělo dojít co nejdřív. A kde jinde, než v Kátině paláci v Sokolnikách? Káťa se s přípravami nezatěžovala, na to měla přece služebnictvo. Sloužících měla hodně a měla je vycvičené jako na vojně mazáci bažanty. Až mi to připadalo trapné, když pětadvacetiletá holka peskovala starší šedovlasé sluhy, jenže ti už věděli, že pod slupkou mladinké dívenky je pětatřicet tisíc let zkušeností, k jaké se člověk v jednom životě nedopracuje. Měli k ní opravdu respekt!

Setkání pojala Káťa ve velkém stylu. Obě delegace, jak ta z Indie, tak i ze Spojených států, měly čítat desítky učedníků a učednic. A protože se měli zdržet déle než den, musela je po tu dobu i ubytovat. Mohli by se sice každý večer vracet domů, ale v paláci bylo místa dost a je jistě pohodlnější přizpůsobit se časovému posunu jednorázově na delší dobu než skákat pořád tam a sem přes více časových pásem.

Pozvané vítala osobně. Já jsem se držel vzadu, nicméně jsem ji vytrvale doprovázel. Káťa mě představovala jako svého nového učedníka.

Nejvíc jsem byl pochopitelně zvědavý na »původní zukíjá«, Rimmiho a Thasse. Rimmi byl vousatý Ind, nosil bílý šat s bílou čepicí lodičkou na prošedivělých vlasech a na nohou prosté sandály. Ačkoliv jsem věděl, co na území Indie chystal, působil na mě příjemným dojmem. Thass, neboli »Thomas« byl proti němu typický kovboj, oblečený do strakaté flanelové košile a džín, na nohou měl vysoké jezdecké boty, na hlavě široký stetson, jakoby přiletěl rovnou z nějakého westernového ježdění. Věděl jsem, že na koni jezdí denně a rád. Bohužel, na rozdíl od Rimmiho, na mě »thymolinovým úsměvem« působil nadřazeně.

A přitom byli oba kdysi členy jedné žabolidské posádky hvězdné lodi a prvních pět tisíc let žili všichni pohromadě! Na nich bylo nejvíc vidět, jak se každý z nich přizpůsobil prostředí odlišných lidských společenství. Doprovod učedníků a učednic byl oblečený podobně jako jejich mistři. Indové byli v drtivé většině z kasty bráhmanů, ale měli mezi sebou i dva městsky oblečené obchodníky kasty vaišijů. Američané nosili klasický praktický kovbojský oděv, jen jeden byl v městském kvádru.

Káťa je vlídně přijala a předala je přizvaným místním »zukíjá«, aby hosty ubytovali. Služebnictvu to svěřit nemohla, k domlouvání byla nutná telepatie. Ačkoliv všichni jistě znali angličtinu, jen u telepatie nemůže dojít k nedorozumění.

Ubytovávání proběhlo hladce a pak jsme se dostavili do velkého sálu. Stoly tam byly uspořádány do tvaru podkovy, na jedné straně Rimmi a jeho doprovod, na druhé straně Thass se svými kovboji, mezi nimi Káťa a její družina. Dostal jsem židli hned vedle Káti a tentokrát to byla klasická pohodlná dřevěná židle s čalouněním a s bočními opěrkami.

Jednací řečí byla naštěstí telepatie, i když Thass občas v rozčilení přešel do řeči Elhun, kterou jsem neměl tak zažitou.

Úvodní slovo měla Káťa. V krátkosti návštěvě vysvětlila, co se stalo u Ernesta a jaké to mělo následky v Evropě. Naštěstí si tentokrát odpustila rozmazávat moji trapnou úlohu v tomto průšvihu, místo toho se pokusila o shrnutí.

Sofur napočítal dvanáct milionů obětí toho příkazu. Pak se ale zjistilo, že muslimské děti pokračují ve vraždění a Věrka, tedy Nee, je dalším příkazem zahubila - to se týkalo bezmála deseti tisíc mladistvých bojovníků a bohužel i šesti tisíc kadetů ve všech vojenských školách v Evropě, neboť i oni splňovali narychlo vytvářené výběrové hledisko. Nee pak k tomu přidala pět a půl tisíc »černých vdov«, neboli žen, které by ve vraždění pokračovaly i za cenu sebevražd.

„Vzhledem k tomu, že osudový příkaz vydala sama Nee, která doposud trvala na nezasahování a často odmítala uznat, že je to opravdu nutné, tímto vlastně konečně přiznala, že není jiné cesty,“ zhodnotila to Káťa. „Zabránit strašlivému masakru nevinných se dalo jen za cenu stejně strašného masakru viníků a Nee k tomu nejen svolila, ale sama příkazy vydala.“

„Takže zastavila muslimskou invazi,“ shrnul to Thass.

„Kdyby jen to!“ zasmála se trochu Káťa. „Vinou drobné chybičky, kterou sama Nee přehlédla, se příkaz smrti rozšířil na několik milionů dalších lidí, kteří víceméně náhodně splňovali výběrová kritéria. Nee v celé Evropě vyhubila mužskou část populace židů, od řadových občanů po bankovní špičky.“

„A hleďme!“ podotkl Thass. „Tak dlouho nad nimi držela ochrannou ruku a teď je sama vygumovala?“

„Neudělala to schválně,“ řekla Káťa. „Šlo o jeden špatně použitý operátor. Ale výsledek je takový, jaký je!“

„To zase Evropu zbrzdí na několik staletí!“ věštil Thass.

„Nemyslím si to,“ nesouhlasila s ním Káťa. „Mé mínění je, že naopak Evropě prospěla. Klidně přiznám, využila jsem toho a na místě jsem to rozšířila na Island, Kavkaz, Turecko a část Sibiře, kde to kromě muslimů zatočilo i s oligarchy, kteří lidi z těch oblastí dlouho vysávali jako pijavice. Donutilo nás to soustředit všechny naše síly jako náhradníky všude, kde měli předtím muslimové i židé monopol a kde by se to zhroutilo. Lidskou společností to pořádně otřáslo, ale přečkala to.“

„Tomu ovšem říkám šťastná náhoda!“ řekl Thass.

„Šťastná náhoda to byla, ale jinak než to myslíš ty,“ řekla Káťa. „Díky ní jsme zjistili, že se lidská společnost nesesype, když odstraníme největší dravce a pijavice. Takže jsme se spolu s Nee a s Darou dohodly rozšířit účinky příkazu i jinam. Daly jsme ho k dispozici Rimmimu pro použití v Indii.“

„Vy chcete úplně vyvraždit muslimy?“ zamračil se Thass. „Ale to by byl strašný zločin! Pokud vím, dohodli jsme se, že tak šílené zásahy nikdy nepodnikneme!“

„Tvé ovečky ve vlčích kůžích vraždí lidi po celém světě po milionech a ty se na to jen díváš!“ zaútočila náhle Káťa na Thasse. „Možná to víš, možná ještě ne, ale všechny americké vojenské základny v Evropě jsou v této chvíli zdecimované a bez velení. Myslím, že budeš mít problém stáhnout zbývající vojáky do Júesej!“

„Spíš si myslím, že jim generalita z Pentagonu urychleně doplní stavy,“ zavrčel Thass. „Já jim do toho mluvit nebudu, nechám to na jejich svobodném rozhodnutí!“

„Když to udělají, přijdou o další tisíce důstojníků,“ řekla s ledovým klidem Káťa. „Dohodli jsme se v případě potřeby to zopakovat, kdyby opět hrozila nějaká nestabilita.“

„Vždyť naše základny naopak přinášejí všude stabilitu!“ odvětil prudce Thass. „Díky nám žije svět už dlouho v míru!“

„To snad nemyslíš vážně!“ vybuchla Káťa. „Vždyť je to přesně naopak! Rozvrátili jste nedávno Evropu podporou toho šílence Hitlera, dnes se ji snažíte rozvrátit podporou muslimské invaze, platíte všechny špinavosti světa! Pak se snažíte vypadat jako mírotvůrci, ale nikdo v posledních stoletích nevedl tolik útočných a loupežných válek na cizím území, jako vy! Máme dojem, že to ještě podporuješ technologiemi!“

„Přestaň mě laskavě urážet!“ vybuchl Thass. „Nemáš na to nejmenší důkazy!“

„Nemám důkazy?“ zasmála se Káťa. „Taky jsem se příliš dlouho nevměšovala mezi lidi, ale teď jsem zjistila, co na Rusi dělaly pijavice, kterých jsme se víceméně náhodným příkazem zbavili, a začala jsem to sledovat. Vypůjčila jsem si deníky od všech »zukíjá« v Evropě za posledních sto let. Je to ale příšerná mozaika, jak se skládá dohromady, to ti povím! A pozor! Pět ze šesti lumpáren mají v Evropě na svědomí tvoji lidé! Poslyš, kdy jsi je naposled umravňoval?“

„Třeba ve válce Sever proti Jihu,“ odvětil Thass. „Moc se mi do toho nechtělo, ale poslechl jsem vás, »zukíjá« Evropy! Ječely jste na mě jako pominuté!“

„Však to byla ostuda, jak se u vás pořád drželo otroctví! V Evropě dávno zrušili i nevolnictví, dokonce i v Rusku, kde to trvalo nejdéle! I po zrušení otroctví jste černochy využívali k otrocké práci! To vaše formální osvobození bylo neuvěřitelně pokrytecké. Nedali jste jim prostředky k obživě a když někdo z nich z hladu kradl, vzápětí byl opět v řetězech a musel jako otrok pracovat dál, jenže jste mu říkali vězeň. A to pokračovalo dál. Vaše soukromé věznice jsou ostudou civilizace! A ještě sto let po formálním zrušení otroctví jste provozovali rasistickou segregaci!“

„Nicméně jsme se zrušením otroctví zařadili k morálně vyspělým národům světa!“ řekl Thass. „Mimochodem, v Africe kvete otroctví do dnešní doby a nikomu to nevadí!“

„Afrika je bez »zukíjá«,“ řekla Káťa. „Po zkáze Atlantidy nás bylo nejvíc zapotřebí v Asii, jsme tam dodnes tři, i když se angažuji i v Evropě. Afrika byla tenkrát vyspělejší, opominuli jsme ji a zřejmě to byla chyba. Ale že vy jste morálně vyspělý národ? Tím jste nikdy nebyli a nejste! Nechlub se morálkou, prosím tě! Bez nás byste měli otroky dodnes!“

„Hele, ty mi tady nebudeš kázat o morálce!“ zaútočil na ni Thass. „Otroctví jsme zrušili i bez vás! Posledních pět set let jsi měla ve správě Rusko, kam to ale dotáhlo? Ani ty nejsi vzor křesťanské morálky, to si snad uvědomuješ, nebo ne?“

„Nikoho jsem nikdy v otroctví nedržela!“ opáčila Káťa, jen po něm blýskla očima. „Co si dělám se svým tělem, do toho vám pokrytcům nic není! Tím nikomu neškodím. Ale mám tu řeč vašeho prezidenta Abrahama Lincolna, ještě než se jím stal. Víš, co tenkrát váš »vůdce za osvobození černochů« řekl?“

„Abraham Lincoln toho řekl hodně!“ opáčil Thass. „Jsou to zlatá slova a budou zapsaná na věky!“

„Připomenu ti jednu jeho řeč dva roky před válkou Sever proti Jihu,“ řekla Káťa jedovatě. „Řečník byl dobrý, ale aby chtěl osvobození černochů? Jak tenkrát řekl: »Rovnoprávnost pro černochy? Nesmysl. Jak dlouho pod vládou Boha, dosti silného ke stvoření vesmíru, budou darebáci šířit tyto nesmysly a tupé stádo blbců jím bude hltat tu ubohou demagogii?« - poslyš, Thassi, lži si lidem v Americe, ale nám lhát nemůžeš! Dokopali jsme tě, abys změnil původně loupežné přepadení Jihu na »osvobozovací boj za černochy«, bez nás by to byla jen další loupežná válka, jako před ní i po ní!“

„Nezasahoval jsem proti nim!“ opakoval Thass, jako by to byla nejvyšší ctnost. „Zato vy se tady chcete chlubit nejhorší genocidou v dějinách tohoto světa! Muslimů je z dostupných světových statistik něco přes půl druhé miliardy. Tak těžkou genocidu ještě nikdo nikdy nespáchal!“

„On ji totiž ještě nikdo nespáchal,“ opáčila Káťa. „Jenom v Indii je to už připravené. Ta půldruhá miliarda muslimů žije v Africe, v Asii i jinde - kromě Evropy a větší části Ruska, kde to zabilo dospělé bojovníky a z žen a chlapců jen ty ozbrojené. Ale ten příkaz se bude strašně hodit i jinde. Čína by problémy s muslimy a s džihádem také ráda oželela, Indii stále ohrožuje Pákistán. Necháme-li nedotknuté jen země s takovou převahou muslimů, že by jejich zkáza vedla i ke zkáze jejich zemí, tedy především Afriku a Střední Východ, mohl by nastat na světě mír na hodně dlouhou dobu.“

„Rimmi že by vyhubil Pákistán?“ ušklíbl se Thass.

„Pákistán je čistě muslimská země, ale od té doby, co jim Amíci dodali atomovou bombu, není s nimi vůbec k vydržení!“ posteskl si Rimmi.

„Na to nemáš důkazy!“ odpálil ho Thass.

„Chceš je vidět?“ obrátila se Káťa na Thasse. „Jestli po nich tak toužíš, půjčím si je od ruské rozvědky, má jich víc než dost a jsou tak pádné, abys je nemohl zpochybnit!“

„Lidské výmysly!“ řekl pohrdlivě Thass. „A ke všemu od Rusů! Kdo by jim věřil?“

„Část důkazů mám od zukíjá,“ řekla Káťa. „Zpochybnit je nemůžeš. Ale nebudeme vypočítávat, kdo co zvrzal a kdo víc lže. Já, Dara a Nee jsme se shodly na úkolu pro tebe, Thassi. Donutíš Američany stáhnout ze světa všechny - ale to znamená opravdu všechny vojáky, uniformované i civilní, neboť všude přinášejí válku, chaos, zmatky a zkázu. Počkáme pět až deset let a pak vyhodnotíme, jaký to mělo přínos.“

„Ten úkol odmítám!“ naježil se Thass. „Nebudu mezi lidi zasahovat, je to proti mému přesvědčení!“

„Nechceš zasahovat?“ opáčila Káťa.

„Nechci a nebudu!“ odvětil pevně Thass.

„Pro ten případ máme pro tebe alternativu,“ řekla Káťa. „Vyměníš si s Rimmim oblast působení.“

„Jak to myslíš?“ zarazil se Thass.

„Jednoduše,“ řekla Káťa. „Amerika zásah potřebuje, ty tam zasahovat nechceš. OK. Indie nebude zásahy potřebovat, dostaneš ji tedy pod patronát. Můžeš si tam vzít koně nebo se věnovat chovu slonů, hlavně když to tam nebudeš rozeštvávat. Ameriku si převezme Rimmi a udělá z ní mírumilovnou zemi, kde se bude rozhodně lépe žít. Bude to taky OK. Jste pro?“

„Rozhodně jsem proti!“ odsekl Thass.

„Ale já bych to vzal,“ řekl opatrně Rimmi. „Víš, Thassi, už jsi mi udělal hodně podrazů. Nejprve s Brity a sotva jsme se jich zbavili, tak s Američany. Když ses vzdal Británie, začalo to s ní jít s kopce. Neukecáš mě, že jsi Brity předtím až příliš nepodporoval. Indie je mírná země, až na muslimy, ti vytvářejí napětí všude ve světě a bez nich by tam byl ráj na zemi.“

„Jsem zásadně proti! Abych tam měl ještě velet těmhle primitivům?“ ukázal na družinu Rimmiho.

„Ale to se rozumí, že ne!“ opáčila Káťa. „Vezmeš si tam své »zukíjá« z Ameriky a Rimmi si svou družinu podle potřeby rozptýlí po Spojených státech a případně i po Kanadě. Jenže milý Thassi, jedna z prvních dohod, platných ještě pro posádku naší hvězdné lodi, říká: Jedinec musí ostatním ustoupit, i kdyby se cítil v pravdě. Já, Dara a Nee jsme se shodly dát ti poslední šanci umravnit Ameriku. To, co tam je dnes, není ani svoboda, ani demokracie, kterými se oháníš. Odmítl jsi tam zasahovat, dostaneš tedy oblast, kde zásahy nebudou nutné. Chyběl nám hlas Rimmiho, ale Rimmi se k nám ochotou k výměně přidal. Jsme proti tobě všichni, jedinec musí ustoupit. Jasné?“

„Nemůžeš mluvit za Nee a Daru!“ namítal Thass, ale už ne tak sebejistě. „Nemusím ti to věřit!“

„Nemusíš? Nevěř!“ přikývla Káťa a na okamžik ztuhla.

Po tomto krátkém okamžiku se zachvěl vzduch a ze dvou rohů sálu vykročily směrem do středu Věrka a jakási šedovlasá drobná stařičká Číňanka v nádherném květovaném obleku.

„Thass odmítl napravovat Ameriku,“ oslovila je Káťa. „A Rimmi je svolný k výměně.“

„Hlasuji pro výměnu území Thasse a Rimmiho!“ řekla na to Číňanka, zřejmě věděla oč jde. „A přidám podmínku: Thass do Indie nesmí brát cizince. Bude mít k dispozici miliardu lidí a nepotřebuje, aby přivandrovalci domorodce vyhubili jako se to stalo v Americe. Dvakrát snad stejnou chybu neuděláme.“

„Hlasuji pro výměnu území Thasse a Rimmiho!“ přidala se opatrně Věrka. „I pro podmínku nebrat do Indie cizince.“

„To tam ale nebude žádná svoboda!“ protestoval Thass.

„Svoboda tam bude pro domorodce, ale ne pro vetřelce,“ upřesnila mu to Káťa. „Také hlasuji pro výměnu území Thasse a Rimmiho i pro podmínku nebrat tam cizince.“

„Já se přidám,“ řekl Rimmi. „Je to všichni proti jednomu, Thassi, nezbývá ti než převzít ode mne Indii. Předávám ti i své sídlo poblíž Bombaje, je tam docela hezky. Místo chřestýšů máme jedovaté kobry a mamby, ale to je nepatrný rozdíl.“

„Hlavní město je přece Delhi!“ nesouhlasil Thass.

„Jistě, Dillí, ale to bude tvoje záležitost,“ přikývl Rimmi. „Poloha hlavního města ani výslovnost jeho jména nehraje roli. V té souvislosti mě napadlo přenést hlavní město Spojených států do Texaského Dallasu. Kdyby nic jiného, je tam tepleji a já mám teplo rád.“

„Opovaž se!“ varoval ho Thass. „Ameriku si rozvracet nenechám!“

„Amerika ti od této chvíle nepatří,“ upozornila ho Káťa. „Nenech si rozvracet Indii, ale do Ameriky se nepleť. Beztak ses tam s tím nezasahováním nechoval rozumně!“

„Vy jste se na mě domluvili!“ soptil Thass.

„Ty ses zato nedomlouval s námi,“ opáčila Věrka. „Vždy jsi měl svou hlavu. Ale pozor, Indie má víc lidí než Amerika!“

„Lidí?“ opáčil Thass. „Spíš primitivů!“

„Neurážej je,“ napomenula ho Káťa. „Budou teď tvoji.“

„Přizpůsob se jim,“ poradil mu Rimmi. „Není to těžké. Když jsi tahal indické vědce do Ameriky, to ti nepřipadali jako primitivové? Klidně ti je vrátím. A kdybys všude neposílal své agenty a provokatéry, byl by ve světě už dávno svatý klid.“

„Prosím vás všechny!“ zkusil to ještě Thass. „Děláte, jako bychom lidem na Zemi vládli! Přitom se před nimi trapně schováváme jako zvěř v doupatech a na každého z nás připadá miliarda primitivů, ochotná nás kdykoliv zabít, jako Atlantové zabili Chammiho!“

„Máš pravdu, schováváme se,“ souhlasila Věrka. „Ale jen proto, aby nás nepovažovali za nepřítele. Co se týče vlády, to už jsme si řekli tisíckrát. Vládnout nebudeme, nanejvýš lidstvo trochu popostrkovat k lepšímu. Ano, ale k lepšímu neznamená to, co jsi dělal ty. Víš co bych ti ze staré známosti poradila?“

„Chceš mi radit? Copak?“

„Při nejbližší reinkarnaci si pořiď tělo ženy,“ řekla Věrka. „Jako chlap jsi vážně nesnesitelný. Zkus žít jako žena a brzy se na svět budeš dívat jinak. Mimochodem, to bys měl udělat i ty, Rimmi. V Indii jsi to taky krutě podcenil.“

„Vždyť je to jedno!“ odvětil dobrácky Rimmi.

„Tak to zkus!“ doporučila mu Věrka. „V Americe to ještě jde, ale v Indii...?“

„Klidně si to zkusím,“ slíbil Rimmi. „Zatím se mi tohle tělo nechce opustit, bylo by to předčasně.“

„Uvidíme, jestli se toho odvážíš!“ řekla Věrka.

„Další hlasování na programu nebude?“ optala se Věrka.

„Tohle stačilo,“ usmála se na ni Káťa.

„Tak se tu mějte královsky a užijte si Moskvy, mám teď v Praze frmol!“ popřála všem Věrka, než zmizela.

„Totéž vám přeji i já,“ uklonila se všem drobná stařenka Dara a také zmizela. Ani jsem ji nestačil pochválit za nádherné obrazy na podzemních stěnách Zlatého Koně.

Tak snad někdy příště!

„A protože se některým z nás nebude výměna zamlouvat, zrušila Nee v Indii i v Americe všechny durumy až na jediný, ke všemu dočasný,“ pokračovala Káťa. „Budou aktivní jen pět dní, další značky si jistě časem položíte sami. Rimmiho družině přidělila jméno značky »Oval«, Thassovi přátelé mají značku »Mumbaí«. Všechny ostatní už jsou nefunkční.“

Panečku, to to vzalo obrat! Svět se v protiklady obrací!

A já jsem u toho! Jupí!

 


 

Zpět Obsah Dále

15.07.2017 22:28