Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Evropa

Evropská unie přišla o své hlavy - lidově spíš hlavouny? - a zmítala se v křečích. Vyrojilo se sice dostatek zastánců její obnovy, ale většina států, které se jakž takž vzpamatovávaly, už neměla sílu ani vůli v tom pokračovat. Už protože režie tohoto divadla nebyla únosná ani pro bohaté státy.

Platy, které si hlavouni z Evropského parlamentu sami sobě odhlasovali, byly výsměchem stoupajícímu procentu lidí pod hranicí chudoby. Komu by se chtělo obnovovat instituci tak drahou a přitom zbytečnou? Ani společné Euro tento otřes nepřežilo a všechny státy bývalé Evropské unie v krátké době přešly na vlastní měnu.

Nešlo to jinak, Eurozóna se rozpadla jako pískový hrad v lijáku. Státy se tedy vrátily k tradičním měnám - ve Francii obnovili franky, Němci se pokorně, ale rychle vrátili k markám, Holanďané ke guldenům. Největší měnová reforma od konce Druhé světové války finanční zmatek jen dovršila. Ve všech zemích proběhla nutná výměna eurobankovek za národní měnu, i když s jistou ztrátou a pouze těch bankovek, které se na daném území nacházely. Vlády musely všude převzít kontrolu nad bankami, neboť do nich stále přicházely ze Spojených států příkazy k převodu aktiv do Spojených států a k nákupu dolarů za poslední zbytky zlata, které v bankách ještě zbyly. Banksteři ve Spojených státech žádnou újmu neutrpěli a snažili se využít nepřehledné situace v Evropě ve svůj prospěch. Jenže banky v Evropě bez manažerů nedokázaly příkazy splnit a dříve než do nich mohly přicestovat nové manažerské špičky a ujmout se poručnické správy, vlády zemí banky převzaly a zabránily tak masovým přesunům finančních prostředků z Evropy.

V době před »Německou nemocí« prodali představitelé České národní banky do zahraničí nekontrolovatelné množství natištěných českých peněz. Ukázalo se, že jich je mnohem víc než kolik jich zůstalo v Čechách a zahraniční majitelé by měli fakticky víc než všichni občané Českomoravského království. Viníky už nebylo možné pohnat k zodpovědnosti, »Německá nemoc« je dokonale vyhubila. Naštěstí i u nás Česká národní banka s novým vedením zareagovala včas a České republikové koruny převedla na Královské koruny, jenže s omezením a jen pro vlastníky z Čech. Mezinárodní směnitelnost České koruny tím vzala za své, jenže ta už dřív byla iluzorní, neboť všichni do té doby s námi obchodovali výhradně v eurech a v dolarech. Měnová reforma znehodnotila české peníze pouze v zahraničí, kde byly beztak výhradně v držení spekulantů banksterů.

Vzhledem k tomu, že něco podobného v mnohem větším měřítku postihlo zahraniční majitele euro, protesty spekulantů zanikly ve všeobecné finanční vřavě.

Všude probíhaly nové volby a vznikaly nové vlády. Staré Parlamenty zely prázdnotou a vlády zmizely, jen ženy zůstaly ve funkcích. Neměly však sílu pokračovat, když nejdůležitější ministerstva zůstala všude bez ministrů. Po volební vlně se sice většina států vzpamatovala, ale do úřadů nastoupili noví mladí lidé bez zkušeností. Nicméně se jim rozjezd jakž takž podařil.

Vlády obnovily zemské hranice. Zpočátku kvůli pašování eurobankovek, později pro větší kontrolu pohybu lidí i zboží.

Rychlé schůzky v Bruselu jsem se účastnil jako nejvyšší představitel Českomoravského království. Přijeli tam i zástupci vlády kvůli případnému jednání v komisích, to se ale nekonalo. Ale hned na úvodním hlavním zasedání jsem navrhl rozpuštění nefunkční Evropské unie s návrhem zachovat společný prostor pro zjednodušený pohyb lidí a zboží. Každý stát bude za své lidi ručit, což mělo být vyjádřeno tím, že přeshraniční pohyb již nebude libovolný, ale s pasovou kontrolou. Vydávání pasů má být vázáno na čistý trestní rejstřík, takže potrestaní již nebudou mít volný pohyb po Evropě. Bude nutné omezit mezinárodní organizovaný zločin.

Schůzka skončila veřejným potvrzením konce Evropské unie. Zůstala zóna bezcelního obchodu a bezvízového pohybu, kterou se bývalé členské země Evropské unie dohodly prozatím udržovat. Současně všechny státy Evropy zavedly dočasnou vízovou povinnost pro všechny země mimo Evropu. Zabránily tím likvidaci velkých podniků ze strany mezinárodních bank, zejména ze Spojených států. Velké firmy s nejasnou strukturou zahraničních vlastníků, obvykle z »daňových rájů«, musely mít státní dohled, aby pokračovaly v činnosti a nebylo možné je na dálku volně rozprodávat.

Druhou organizací určenou k zániku bylo NATO. Údajně obranná aliance se po zániku konkurenční Varšavské smlouvy otevřeně změnila v útočnou. Američané své vojenské základny v Evropě v současné době opustili, čímž nám dali příležitost, jaká se příliš často nevyskytuje.

Jako vrchní velitel Českomoravské království jsem před shromážděnými oznámil, že naše země nepřebírá za Českou republiku členství v NATO, odvolává zástupce při Vrchním velitelství a především nehodlá dále pokračovat ve válečných zločinech této organizace.

Strhla se bouře protestů, jenže vzápětí se na naši stranu přidala Velká Británie a Francie a to byl důvod k lavinovitému opouštění tohoto překonaného válečného pozůstatku. Zůstaly v něm Spojené státy, Turecko, Polsko a Albánie, což bylo příliš málo na udržení toho molocha. Ale to už bude jejich problém.

Tím naše schůzka skončila a mohli jsme se vrátit.

Evropská unie skončila.


Evropa se vzpamatovávala pomalu, ale zdálo se, že se vzpamatuje.

Českomoravské království na tom bylo od počátku lépe než okolní země. Předně nemuselo opět zavádět vlastní měnu. Výměna republikových korun za královské proběhla v pohodě. Banky v Čechách zůstaly bez manažerů jako všude, ale na radu Iriny Žukové jsem hned na počátku převzal Českou národní banku, změnil ji na Českomoravskou královskou a podřídil jí všechny ostatní banky, jejichž manažeři do jednoho zahynuli na »Německou nemoc«. Jednotné řízení zabránilo krachu malých bank a nikomu se nepodařilo vytunelovat je, jak se většinou stalo v sousedních zemích. Lidé u nás o své peníze nepřišli a podniky se po krátkém výkyvu vzpamatovaly.

Vláda Českomoravského království vydala nové zákony, omezující přímý vliv zahraničních bank na podniky v Čechách. Existence úvěru u banky neznamená, že podnik bance patří. Banky v Čechách to přijaly, ale zahraniční se okamžitě začaly soudit. Problém byl, že v Českomoravském království chyběli soudci, mezinárodní soudy v Evropě úplně zanikly a soudy ve Spojených státech neměly v Evropě pravomoc.

Federální vláda Spojených států by takové případy dříve předala »vyřešit« Pentagonu, jenže tam se dnes děly podivné věci. Pentagon rozhodl stáhnout do Spojených států vojáky ze zahraničních základen, i když to vedlo k pádu loutkových vlád. Zdálo se, že éra politiky dělových člunů, časem mírně změněná v politiku letadlových lodí, snad přece jen ve světě končí.

Českomoravská královská banka vyhlásila konec volné směnitelnosti české koruny a měnovou reformu. Nové peníze vyměňovala za staré v poměru jedna ku jedné - tedy beze ztrát - jenže pouze na území království.

Přiměl jsem Věrku, aby si také směnila české bankovky za nové. Tvrdila sice, že léčitelka má vždycky z čeho žít, ale na druhou stranu peníze přece jen občas potřebovala.

Kdo měl peníze ulité v zahraničí, musel si je urychleně vyzvednout, přivézt do Čech, prokázat jejich legální původ a pokud nebyly zdaněné, dodatečně je zdanit.

Ještě víc litovali, kdo si za české peníze koupili západní měnu. Dolar klesal skoro nepřetržitě, česká koruna šla naopak nahoru. Nejhůř dopadly peníze s nelegálním původem, ulité do daňových rájů. Ty se změnily v bezcenný papír.

V Čechách se lidem začalo dařit...


Říká se, že nejlepší panovník je ten, který zdánlivě nic nedělá, ale jeho země vzkvétá. Podobně jsou nejlepší technici od údržby, kteří sedí ve svých kancelářích a věnují se všemu možnému, jen ne zařízení, které mají udržovat, ale toto zařízení šlape jako hodinky.

Horší je, když technici neustále krouží kolem zařízení a obětavě odstraňují jednu závadu po druhé, jenže těch je tolik, že zařízení pracuje jen občas, stejně jako když vláda neustále něco řeší a vylepšuje, zemí přitom zmítají korupční skandály a obyvatelům je čím dál hůř. To byl stav České republiky před »Německou epidemií«.

A úplně nejhorší je, když se technici válí v kancelářích a věnují se všemu možnému, jen ne zařízení, za jehož údržbu jsou placení, ale toto zařízení kvůli poruše nepracuje vůbec, podobně jako když vláda ve své bohorovnosti nehne prstem, ačkoliv se země řítí do zkázy, jak to předvedla Evropská unie během migrační krize.

Mohl jsem ze své pozice krále ovlivňovat mnohé. Vláda mě respektovala a Parlament, kde měla většinu strana Pravdy, mi také nedělal naschvály. Ale přece jen jsem si oddychl, když uběhl první týden, kdy jsem opravdu nic hasit nemusel.

Znamenalo to, že se situace nejen v Čechách, ale v celé Evropě stabilizovala natolik, že se dal očekávat klidný vývoj.

Už bylo na čase!


Nový velvyslanec Spojených států do Prahy dorazil až po roce, do té doby bylo velvyslanectví prázdné. Budovy chátraly, Policie nestačila z uzavřeného areálu vyhazovat bezdomovce, všudypřítomná elektronika ztrácela funkčnost. Nebyl to žádný div, Českomoravské království nebylo natolik významné, že na ně přišla řada až po obnově diplomacie ve větších zemích.

Nový velvyslanec byl velice sebevědomý mladý muž. Po předání pověřovacích listin se začal chovat na Hradě jako by mu tam všechno patřilo.

„Víte o tom, že budovy našeho velvyslanectví jsou skoro neobyvatelné?“ obrátil se na mě rozjařeně.

„Je to možné,“ přikývl jsem vážně. „Za poslední rok tam nikdo mimo Policii nevstoupil. Poslední, kdo tam měl oficiálně co dělat, byla lékařská komise, ohledávající mrtvé. Myslím, že je předali naší Pohřební službě, byla tu epidemie, nezbylo než mrtvé zpopelnit. Pohřební služba vám urny jistě ochotně vydá.“

„Právě že tam někdo vstoupil,“ opáčil velvyslanec. „Ve všech místnostech je nepořádek, zmizelo všechno, co mělo nějakou cenu. Zmizely dokonce i radiátory ústředního topení! Bude nějakou dobu trvat, než se to uvede do slušného stavu odpovídajícího významu důstojné rezidence!“

„Při epidemii zemřely v Čechách tisíce lidí a nevyhnulo se to ani tehdejšímu velvyslanci a jeho personálu.“ pokrčil jsem rameny. „Během epidemie i po ní panoval zmatek a na mnoha místech docházelo i k rabování. Zejména u opuštěných objektů se tomu nedalo zabránit. Správu budov si velvyslanectví vždy zajišťovalo samo, nikdy to nesvěřovalo našim firmám.“

„To jistě, nemůžeme dopustit, aby se tam pohybovaly neprověřené osoby,“ souhlasil. „Ale než všechno objednáme ve Státech, nedá se tam bydlet.“

„V tom případě vám mohu zatím doporučit spoustu velmi dobrých hotelů,“ přikývl jsem.

„Soukromé hotely nejsou dostatečně zabezpečené,“ řekl. „Napadlo mě, že byste mohl mě a mé lidi ubytovat přímo tady, na Hradě. Místa je tu jistě dost...“

„Místa je tu dost, ale Hrad není ubytovna,“ odvětil jsem.

Snad si ten drzoun nemyslí, že ho nechám natahat štěnice až sem? To už by chtěl nějak moc!

„No právě!“ odvětil. „Tady by bylo důstojné sídlo!“

„Pražský Hrad je odedávna dostatečně důstojné sídlo pro české krále,“ souhlasil jsem. „Ale cizinci se zde smí pohybovat jen na určených prohlídkových trasách. Všude jinde, jako třeba zde, jen s doprovodem.“

„Americký velvyslanec má vlastní doprovod,“ podotkl.

„Na půdě Amerického velvyslanectví je to jeho právo,“ přikývl jsem. „Ale na půdě sídla českých králů? Pražský Hrad opravdu není hotel. Lituji.“

„Odmítáte tedy?“ podíval se na mě trochu udiveně, jako kdyby nemohl pochopit, že mu neustupuji, jak očekával.

„Opakuji, v Praze je spousta dobrých hotelů,“ opakoval jsem. „Ale na Pražský Hrad se zastupitelství cizích zemí prostě nevejdou. Máte vlastní objekt. Můžeme vám nabídnout firmy, které případnou rekonstrukci zvládnou rychle a dobře, buď naše české, nebo i zahraniční, které tu působí.“

„Vy jste mě nepochopil!“ vrtěl hlavou. „Poradil bych vám, jak se vyhnout velkým problémům!“

„Problémům se vyhýbám pořád,“ řekl jsem s úsměvem. „Víte snad o nějakých problémech, kterých si nejsem vědom?“

„Jistě,“ odvětil sebevědomě. „Rozhněvat si mě, z toho by mohl být pro vás hodně velký problém!“

Podíval jsem se na něho pořád ještě s úsměvem.

„Myslíte?“ zeptal jsem se ho.

„Máme prostředky, kterými umíme umravnit každého, kdo nám dělá překážky,“ řekl. „Případně, kdo má příliš tvrdou hlavu, toho odstraníme jedna dvě!“

„Fidel Castro se vám směje hodně dlouho!“ opáčil jsem. „A chcete-li vyvolat hodně velký problém, pokuste se uplatnit vaše metody i v Čechách. Ručím vám za to, že se z toho budou vaši nástupci ještě dlouho vzpamatovávat!“

„Má to být výhrůžka?“ ztvrdly mu rysy obličeje.

„Tak trochu,“ odvětil jsem. „Podívejte se, Spojené státy nejsou jediná země na světě, která má vlastní farmaceutický výzkum. Při práci s živými kulturami se může ledacos přihodit a někdy dá hodně starostí, aby se následky omezily na rozumně malou oblast. U »Německé epidemie« dalo hodně práce, aby se omezila jen na Evropu.“

„Vy snad o tom víte něco bližšího?“ zarazil se.

„Něco už víme,“ přikývl jsem. „Napadala hlavně muže, obětí mezi ženami bylo minimálně. Pak také to, že se některým rasám vyhnula, zřejmě jsou proti ní přirozeně imunní. Ale také, že to byla nejničivější pandemie od známé Španělské chřipky. Počet obětí překročil v Evropě desítku milionů.“

„Komu že se to vyhýbalo?“ zeptal se pro jistotu.

„Jednodušší bude říci to obráceně,“ pokrčil jsem rameny. „Omezila se na černochy a semity, především Araby, a to jen na muže nad osm let věku. Epidemie proběhla v jediném dni, kdy prakticky všichni nakažení zemřeli. Neměla pak podmínky k dalšímu šíření a skončila.“

„My neříkáme »černoši«, ale »Afroameričané«!“ opravil mě pedantsky.

„Nemůžeme jim říkat »Afroameričané«, neboť ti mrtví v Evropě v naprosté většině nepocházeli z Ameriky - těch pár Afroamerických vojáků na vašich základnách byla jen nepatrná menšina. Afričané jim říkat nemůžeme, protože mezi Afričany patří i Arabové. Nechte raději tu hloupou politickou korektnost doma, nebo se nedomluvíme!“

Špičkování ohledně politické korektnosti raději přeslechl.

„A co ženy?“ vyhrkl.

„Oběti byly i mezi nimi, ale minimálně,“ opakoval jsem. „Proč, to je pořád předmětem spekulací. Ale dovedete si jistě představit, jak by taková epidemie proběhla jinde. Jen dodám, že neonemocněl žádný člověk žluté rasy - nenuťte mě, prosím, vyjmenovávat všechny Číňany, Vietnamce, Thajce a Japonce. Žlutá etnika zkrátka nezaznamenala žádnou oběť. Nejspíš jsou od přírody imunní.“

„To znamená, že by i v Americe zemřeli Afroameričané a Arabové?“ vyhrkl.

„Nejspíš,“ přikývl jsem. „A ovšem i Židé, jsou to přece také semité.“

Trhl sebou, ale kdybych to nečekal, nevšiml bych si toho.

„Ty to zabíjelo také?“ zeptal se přehnaně lhostejně.

„Přesně to nevíme,“ pokrčil jsem rameny. „Podle všeho je to tak, ale v Evropě žije i množství různých míšenců, tady je nesmírně těžké určit, kdo kam patří. První pohled na statistiky říká, že mezi obětmi byli i etničtí Židé, i když naštěstí zdaleka ne všichni. Bohužel v Evropě vymřela elita společnosti, většina členů Parlamentů a vlád, manažeři bank a velkých podniků... zkrátka katastrofa.“

„A vy už víte, kdo to spustil?“

„Jen se spekuluje, že někde unikla nějaká živá kultura,“ usmál jsem se. „Viníci se pochopitelně nepřihlásí, zdá se, že to začalo v Německu. Je ale možné, že se právě ti vědci stali sami prvními oběťmi a v tom případě už se to nikdo nedozví.“

„Takže nic nevíte?“ viditelně si oddychl.

„Něco přece jen,“ pokrčil jsem rameny. „Nerozhoduje, jestli to vzniklo v Německu, nebo jinde, podobné výzkumy se dějí po celém světě. Epidemii ale zachytili i vědci, kteří přežili. Mám zprávy o kultivaci nějakých biokultur, či co to je.“

„To jsou přece zbraně hromadného ničení, v celém světě zakázané!“ nadskočil velvyslanec. „Jak to, že je skrýváte?“

„Zbraně to nejsou, dokud se tak nepoužijí,“ odvětil jsem klidně. „Ani kuchyňské nože nemůžete považovat za zbraně. Teď je to čistě vědecký výzkum. Nezapomeňte, že se vyjasňuje původ nejtěžší pandemie v Evropě!“

„Ale i ten výzkum se dá použít jako zbraň hromadného ničení!“ namítal velvyslanec. „Proti takovým nebezpečím jsme už vedli několik vojenských kampaní!“

„Musím vás tedy varovat!“ zamračil jsem se. „Vedli jste falešné války proti zemím, které žádné takové zbraně neměly. U Evropy by to bylo jiné. Rozbombardujte ji, přeskočí to do Ameriky a přežijí to jen Číňané a - možná - původní Indiáni. O těch a o Eskymácích nemáme žádné údaje, protože v Evropě prostě nežijí.“

„To je ale vyhrožování válkou!“ vypěnil.

„Ano, ale vaše vyhrožování,“ řekl jsem klidně. „Chovejte se k Evropě jako ke spojenci a válka vám nehrozí. Museli byste ji zahájit vy, Evropa nic nechystá. Výzkum tohoto druhu musí být samozřejmě omezen přísnými bezpečnostními opatřeními. Zničte naše výzkumná pracoviště, zničíte právě tato opatření - a epidemii tím uvolníte. Kam se to dostane a kde se to zastaví, to vám v žádném případě nemohu zaručit. Jen opakuji, začít byste museli vy.“

„Není to nakonec nějaká ruská akce?“ zkusil to jinak.

„Pochybuji,“ zavrtěl jsem hlavou. „V Rusku ta epidemie řádila stejně jako v Německu. Zastavila se až kdesi na Sibiři, nejspíš tam neměla vhodné podmínky k šíření. To víte, Sibiř je příliš řídce osídlená...“

„Ale proč ji nepřenesli cestující letadly?“ pojal znenadání podezření, že mu neříkám všechno.

„Nastala zřejmě příznivá souhra okolností,“ odvětil jsem. „Vědci naznačují, že všechny pozdější oběti měly půl dne před smrtí nenadálý, ale velice úporný průjem. Ten většině zabránil v nástupu do letadel. Druhá příznivá okolnost je, že oběti, které přece odlétly, zemřely krátce po startu a než se letadlo dostalo přes moře, původci epidemie zahynuli. Nevím, jestli zrovna to Ameriku zachránilo, ale vypadá to pravděpodobně.“

„To by ale zachránilo Ameriku vždycky, ne?“

„Vždycky asi ne,“ zarazil jsem ho. „Při spěšném odjezdu vašich vojáků se skupinka vašich příznivců chtěla rozloučit, ale příliš se přiblížila vozům, kde vezli mrtvá těla. Všichni dostali ještě během loučení úporný průjem, naštěstí už bez smrtelných následků. Za situace, kdy nevíme, jak dlouho původci epidemie přežívají a za jakých teplot, musí každá manipulace podléhat přísným opatřením. Buďte rádi, že se to Americe vyhnulo!“

„Naštěstí i tohle potvrzuje naši výjimečnost!“ uklidňoval se a zřetelně získával zpět sebevědomí, pošramocené ve chvíli, kdy jsem mu jen naznačil, že Amerika nemusí být v bezpečí.

„Nebuďte dětina, pane velvyslanče,“ usmál jsem se na něho shovívavě. „Výjimeční by v takovém případě byli Číňané, Indové, Japonci a vlastně i Arabové a černoši v Africe. Žlutí mají nejspíš výjimečnou přírodní imunitu, ale obyvatele Afriky zachránilo jen to, že to k nim neproniklo. Nedělejte si iluze, žádná výjimečnost vás nechránila a nechrání. Na Evropu a kus Sibiře to omezily příznivé okolnosti, ale mohlo to dopadnout i hůř. Málo chybělo a mohl to být celosvětový problém!“

„Ale vy to chcete zkoumat dál?“

„V Evropě je další výzkum nejbezpečnější,“ tvrdil jsem. „Nezůstaly tu žádné ohrožené osoby, nemá se to na kom šířit.“

„Až na ty, kdo do Evropy přicestují!“ řekl vyčítavě.

„Až na ty, kdo sem přicestují,“ souhlasil jsem. „Naštěstí je jich příliš málo a nemohou vytvořit mosty, po kterých by se to opět rozšířilo.“

Chvíli jsme se ještě beze slov měřili.

„Odmítáte tedy přijmout nás tady?“ řekl po chvíli.

„Jistě,“ opáčil jsem. „Už kvůli spravedlnosti. Nemůžeme ubytovat všechny diplomaty, neubytujeme tedy nikoho. Žádná výjimečnost to nemůže ospravedlnit.“

„Ještě si na mě vzpomenete!“ odsekl ne zrovna přátelsky. „Víme, kdo rozbil organizaci NATO!“

„Českomoravské království NATO nerozbilo,“ opravil jsem ho. „Jsme nový stát na území starého, jen jsme nepřevzali všechna jeho členství. Takže už to nebyla naše záležitost.“

„Vystoupili jste ale jako první!“ připomněl mi.

„Uplatnili jsme svoji nezávislost!“ pokrčil jsem rameny.

„Na to jste ale neměli právo!“ odsekl.

„Vy nemáte právo nám cokoliv diktovat!“ ujistil jsem ho. „Nejsme vaši vazalové ani kolonie.“

Blýskl po mně očima, pak se ale diplomaticky rozloučil a odešel. Dole na nádvoří na něho čekalo hned několik limuzín s americkými vlaječkami, dovezli si je opravdu rychle. Nejspíš odjeli do nabízeného hotelu, ale to už jsem nesledoval.

Místo toho jsem požádal Sofura, aby prověřil celé sídlo krále a hlásil mi všechny změny proti předchozímu stavu. Před vnitřníma očima se mi rozvinula soupiska změn. Letmo jsem ji přelétl očima a uvažoval nad jednotlivými položkami.

Změna konstrukce plováku nádržky na záchodu... ach jo, to byla asi ta oprava protékajícího záchodu, ten byl snad ještě ze socialismu... v pořádku, to dělal přivolaný řemeslník.

Dvanáct miniaturních kamer s mikrofony a vysílačkami...

Ty tu opravdu nemají co dělat! Ten syčák to samozřejmě nedělal sám, ale nemohl o tom nevědět! Musím si pohovořit se šéfem ochranky, je s podivem, jak snadno se ti hoši pohybovali veřejnosti nepřístupnými místy! To by se stávat nemělo! Příště tu někdo nenápadně položí pět kilo semtexu...

Krug nuxusva gydigochor isdyšadá! Hoši se asi budou trochu divit, že jim štěnice nefungují, ale tohle tady nezůstane. A za tu lumpárnu by měl být i nějaký trest!

Krug gikety třicet kanyho nuxusva poslední-označený-člověk slýcip!

Pokud se cestou někde nezdrží, dojede v pohodě ještě do hotelu, ale pak...

Krátký průjem snad postačí...

 


 

Zpět Obsah Dále

21.05.2017 23:31