Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Královský učedník

Věrka si večer pochvalovala, jak rychle jsem pochopil logiku příkazů Sofurovi. Nadhodil jsem, že se to velice podobá používání klíčových slov v programech pozemských počítačů, tím jsem se přece zabýval už na vysoké škole.

„To je dobré, že se to dneska vyučuje,“ souhlasila. „Je to užitečnější než se učit jakési mrtvé jazyky, nebo bádat, kolik andělů se vejde na špičku jehly.“

S tím jsem jistě souhlasil.

„A nejhorší jsou filosofové a teologové,“ řekla na závěr. „Ti omílají pořád jen to své, nic nového nepochopí. Bylo snazší učit učednice. Teologové je mezi sebe nepustili, proto neměly v hlavách takový zmatek, který překáží poznávání skutečnosti. Jsi vlastně po dlouhé době výjimka, když ti to jde.“

„Až na tu aféru s »Německou epidemií«!“ vzdychl jsem si. „To nebyl moc velký úspěch!“

„To se ti stane ještě víckrát,“ utěšovala mě. „Žádný učený z nebe nespadl!“

„Z nebe spíš padají pitomci,“ dodal jsem skepticky. „Tak se to přece říká.“

„Takže si dáme lekci biologie, aby ses vyznal v lidských nemocech,“ rozhodla.

A začala mi vysvětlovat, jak má fungovat krevní oběh a jaké jsou jeho nejčastější poruchy...

Skončili jsme až večer.

Ráno jsem měl přijmout vládní delegaci z Polska a Věrka si měla chystat řeč na zasedání partaje Pravdy, což znamenalo, že ji musí konzultovat s několika členy partaje, aby to nebylo jen z její hlavy.

Ačkoliv by to asi stačilo...


V noci jsem nemohl pořádně usnout. Věrka už vedle mě spala klidným spánkem spravedlivých, ale já jsem se otáčel ze strany na stranu. Tohle už jsem znal. Znamenalo to, že jsem asi něco důležitého přehlédl a teď se mi to vrací jako nespavost.

Co jsem ale přehlédl?

Něco s americkým velvyslancem? Tihle žoviální pánové jsou největší podrazáci na světě. Vyvolávají chaos, nepokoje a bouře všude kde se to Spojeným státům hodí. Utěšoval jsem se tím, že v Čechách nemáme ložiska nafty ani jiných surovin, až na docházející hnědé uhlí podřadné kvality, na tom se nedá vydělat, proč by se o nás Spojené státy zajímaly?

Že tady došlo ke změně režimu? No bóže, převratů se ve světě odehraje tři sta do roka, malých si vůbec nikdo nevšímá, velké už taky nikdo nepočítá, propagandistická bouře se kolem toho zvedne jen když v tom nejsou namočeni Američané a je to nedejbože proti jejich zájmům, jenže zájem Američanů a tím i světové veřejnosti je úměrný množství vytěžené ropy v dané oblasti a v tom není Českomoravské království pro Američany vůbec zajímavé.

Proč se tedy tak silně angažoval? Musel přece vědět, že ho poslali do naprosto nezajímavé zemičky, kde se ropa netěží a většina obyvatel je chudých jako kostelní myši.

A já teď ztrácím čas s jedním darebákem, místo abych se věnoval léčení lidí...

Léčení lidí...

Už vím, co jsem přehlédl! Ale jestli se to potvrdí, mohlo by to být... něco úžasného... Budu to muset vyzkoušet...

Ale až ráno.


Polská delegace přišla s návrhem obnovit Višegrádskou čtyřku. Dobrý nápad, jenže... byl bych pro, kdyby ji nechtěli orientovat jednoznačně proti »rozpínavosti Ruska«.

„Proti rozpínavosti Ruska máte přece NATO!“ chtěl jsem je odkázat do patřičných mezí.

„NATO dnes nemá žádnou sílu!“ namítala šéfka polské delegace. „Vy jste taky vystoupili! Nebýt Američanů, bylo by NATO všem jenom pro legraci!“

„To je i tak,“ podotkl jsem. „Mimochodem jste na omylu, Českomoravské království odnikud nevystupovalo. Jsme nový státní útvar v hranicích bývalé České republiky, jen jsme nikam zbrkle nevstoupili. A Rusko dnes nikoho neohrožuje.“

„Jak to, neohrožuje?“ naježila se. „Tenhle měsíc spolklo Ukrajinu a nikdo se neodvážil protestovat!“

„Rusko Ukrajinu nespolklo!“ nesouhlasil jsem. „Pokud vím, Ukrajina během »Německé epidemie« přišla o Parlament, vládu, velení pravidelné armády a všechny soukromé pluky. Pak tam proběhla vzpoura, bylo to dlouho nejisté, ale nakonec si drtivá většina obyvatel zvolila v referendu konec občanské války a požádala o připojení k Rusku.“

„No právě!“ skočila mi do řeči. „To je přece podvratná činnost Ruska jako podle učebnice!“

„Kdyby za tím stálo Rusko, neodmítlo by Ukrajinu znovu připojit,“ nesouhlasil jsem. „Pokud vím, podepsali jen smlouvy o nějaké hospodářské spolupráci, o dodávkách plynu a tak... to přece není spolknutí!“

„Ale Ukrajina ukončila spolupráci se Západem!“ namítla šéfka Poláků.

„Jakoupak spolupráci? Vždyť na Ukrajinu ze Západu nic dobrého nepřišlo,“ řekl jsem. „Zbraně, munice, shovívavost k válečným zločinům... na Západ vyváželi jen orgány odebrané zajatcům, takže je jen dobře, že to všechno skončilo!“

„Když se ale Rusku nepostavíme, zničí nás!“ trvala na svém šéfka Poláků.

„Když se Rusku nepostavíme, bude v Evropě klid a mír,“ namítl jsem. „Rusko má svých problémů dost.“

„Jak to můžete tvrdit?“ vyjela si na mě.

„Ale to je přece zřejmé,“ odvětil jsem jí. „Za »Německé epidemie« zahynuly tisíce lidí i v Rusku a v jeho okolí. Nikdo příliš nelituje džihádisty jižních národů jako Čečna, Dagestán, Ázerbájdžán, jenže jako západní Evropa, i Rusko utrpělo ztráty elit a z toho se bude dlouho vzpamatovávat. Přišli o armádní špičky i manažery. Polsko žádné ztráty nemělo? To byste byli velkou výjimkou.“

„Máme podložené podezření, že ztráty v Polsku způsobili Rusové!“ pokusila se opět obrátit to »správným směrem«.

„To by se té epidemii neříkalo »Německá«,“ opáčil jsem. „Čím to máte podložené? Vždyť v Rusku skončila později než ve zbytku Evropy, to hodně napovídá o směru šíření. Došlo to k nim až nakonec a tam to také někde na Sibiři skončilo. Bylo tam asi málo lidí, kteří by to šířili dál.“

„Kdoví, kdo to zavinil!“ nedala se. „V každém případě se musíme Rusku bránit!“

„Nebyl bych proti hospodářské spolupráci,“ pokusil jsem se to také obrátit jiným směrem. „Jak jistě víte, Českomoravské království se odmítlo podílet na sankcích proti Rusku. Získali jsme na oplátku nezanedbatelné výhody. Kdybyste už konečně zarazili ty Eurounijní nesmysly, mohli byste je získat i vy.“

„Ustupovat Rusku? Nikdy!“ ujistila mě plamenně.

„Neustupujte!“ vybídl jsem ji klidně. „Neprodávejte jim ani metr polského území! To po vás nikdo nemůže chtít. Není dobré jim ustupovat ani v hospodářské spolupráci, ani ta nesmí být výhodná jen pro silnějšího. Ale když je výhodná pro obě strany, proč ji nevyužít?“

„Protože by byla výhodná i pro Rusy!“

„Na to kašlete!“ poradil jsem jim. „Důležité je, jestli je to výhodné pro Polsko. My to posuzujeme, zda to pomáhá našim podnikům a když ano, proč bychom neměli spolupracovat?“

„Ale vy takhle prodáváte Rusům Západ!“ vyčetla mi.

„Západ nevlastníme, takže ho nemůžeme prodávat,“ řekl jsem. „Spolupracujeme na všechny strany. S Německem, vámi, Slovenskem, Maďarskem i s Ruskem. Problém je s Ukrajinou, ta nám teď nemá co nabídnout. Ale ono už se něco najde!“

„Vynechal jste Rakousko!“ upozornila mě.

„Jistě, ale kdybych měl dnes vypočítat všechny země, se kterými máme čilé obchodní styky, byly by jich mraky.“

„My se závislosti na Rusku úspěšně zbavujeme,“ zkusila mě trumfnout. „Plyn i ropu dovážíme z Kuvajtu. Máme přístav schopný dodat ropu i plyn i pro okolní země. Třeba i pro vás, kdybyste se chtěli osamostatnit od Ruska.“

„Také jsme o tom uvažovali,“ přikývl jsem. „Jenže s toho sešlo. Kuvajtský plyn i ropa jsou dvojnásobně drahé než ruské. Vy byste si k tomu jistě přirazili i za tranzit... ruské ceny jsou u nás poloviční, nač to měnit?“

„Ale jste závislí na Rusku!“ opakovala jako kolovrátek.

„Méně než vy na Kuvajtu!“ usmál jsem se. „Máme přece záložní větev z Ingolstadtu a naše smlouvy s Ruskem nejsou nevýhodné jako vaše smlouvy s Kuvajtem. Takhle je to pro nás nejlepší a nechceme to měnit.“

Byla s ní opravdu těžká řeč. Na ostatních jsem viděl, že by rádi změnili názor, jenže ta fúrie je nepustila ke slovu, pořád do mě rejpala a mlela si svou.

„Poslyšte, paní Szternová,“ rozhodl jsem se ukončit plané řeči. „Chcete obnovit Višegrád. Výborně, ale nechápu, proč do toho pořád pletete Rusko. Před »Německou epidemií« byl snad Višegrád protiváhou Německa, ne Ruska. Proti pokračování té tradice nejsem. Ale vojenskou protiváhou Ruska je odjakživa NATO. Tam hledejte spojence, ne u nás. My jsme rádi, že jsme se do té zločinecké organizace už nezapojili a nikdo nás k tomu podruhé nedonutí.“

„Považujete snad NATO za zločineckou organizaci?“

„Jistě,“ přikývl jsem.

„To by se muselo dopustit nějakých zločinů, nemyslíte?“ řekla značně jedovatým tónem.

„A nedopustilo?“ usmál jsem se. „Mám je vypočítávat? Jugoslávie, Afghánistán, Irák, Egypt, Libye, Sýrie, Kypr...“

„Kypr snad ne!“ ohradila se rychle.

„Kypr dodnes okupuje Turecko, člen NATO,“ připomněl jsem jí. „Tam to je zvlášť pikantní, Řecko bylo členem NATO, ale nikdo se Řecka nezastal. Ve všech ostatních zločinech mají prsty Spojené státy a NATO jim jako poslušný pucflek ochotně poskytuje aspoň symbolickou pomoc. Kdo ale dělá zlodějům zeď, stává se spoluviníkem, i když sám nekrade.“

„Vy jste také posílali vojáky do Iráku!“ odsekla.

„Českomoravské království? Ani jednoho!“ ujistil jsem ji vážně. „My je nikam neposíláme. To Česká republika vstoupila do obranné organizace NATO, než se změnila na útočnou. Na takový podvod už ale nenaletíme!“

„Vaše armáda může nahnat strach možná San Marinu, ale kdybychom chtěli, smeteme vás!“ přešla do vyhrožování.

„Udělejte to, paní Szternová!“ poradil jsem jí. „A zbytky polské armády se zastaví až u Varšavy!“

„To byste museli mít víc vojáčků než vašich pět a půl!“

„Zastaví se až u spálené Varšavy!“ doplnil jsem. „Na to ani nepotřebujeme mančaft. Nač vystavovat nebezpečí vojáčky, kteří za nic nemohou, když máme jinou sílu?“

„Jakou sílu?“ vyhrkla.

„Tajnou,“ odvětil jsem vážně. „Proto vám o ní řeknu jen že ji máme. Chcete-li obnovit Višegrád, uvítám hospodářskou spolupráci, ale o vojenské stránce nebude řeč.“

„Bez armád se Rusku neubráníme!“ namítla.

„Rusko nikoho nenapadne,“ ujistil jsem ji. „Nás ani vás. Nikoho. Rozmyslí si jít proti naší tajné síle.“

„A tomu máme věřit?“ paní Szternové zřejmě otrnulo.

„Poskytnu vám malou ukázku,“ slíbil jsem jí. „Doufám, že příště přijdete s mírovějšími návrhy. Zatím - sbohem!“

Podal jsem všem členům delegace ruku - a pak jsem jim prostě zmizel. Zůstali v přijímacím salónku, aby si uvědomili, že se tu stalo něco nevysvětlitelného.

A neznámo vzbuzuje respekt.


Odpoledne jsem svěřil svůj noční nápad k posouzení Věrce. Byl by příliš závažný, než aby se dal dělat pokoutně bez asistence někoho hodně znalého. A to Věrka byla. Kdo jiný?

Vylíčil jsem jí, jak mě to potrápilo noční nespavostí, ale jen mě vybídla, abych to rovnou vyklopil.

„Co takhle udělat příkaz pro Sofur, aby probral všechny obyvatele určité oblasti - třeba Českomoravského království, nebo Evropy, každému udělal nepozorovaně diagnózu a rovnou zahájil léčení? Přišli bychom asi o léčitelský věhlas, ale lidi by byli zdravější, i kdyby už naši pomoc nevyhledávali.“

Věrka se zamyslela. Nevysypala na mě okamžitě, proč to nepůjde, ale zamýšlela se, nakolik je to reálné.

Sofur nezvládne miliardy lidí Země,“ řekla po chvilce. „To je nad jeho síly. Pár milionů snad, ale všechny ne.“

„Zvládl by - podle tebe - Českomoravské království?“

„To můžeme vyzkoušet,“ odpověděla opatrně. „Ne hned na milionech, ale na menším vzorku.“

„Nic jiného než tohle nevidíš?“ zeptal jsem se.

„Teď ne,“ odvětila. „A za zkoušku to stojí. Víš co? Bude to tvá tovaryšská práce. Nemusí to být univerzální, pro začátek postačí řešit jen jednu nemoc. Ale než to pustíš naostro, předložíš mi to ke schválení. Jedna »Německá epidemie« nám v Evropě stačila.“

„Dobře, začnu s tím!“ slíbil jsem.


Rozhodl jsem se zaměřit se na tuberkulózu.

Bývala to obávaná nemoc, na kterou dřív lidé umírali. V Čechách se ji podařilo za velkých nákladů potlačit, jenže pak se do Čech začali stěhovat cizinci a tuberkulózu opět přinesli.

Sofur ji ale léčit uměl a fakticky zbývalo zvládnout jen samočinnou diagnostiku, což nebyl problém. Sofur už teď uměl odebírat a analyzovat vzorky, aniž si toho vyšetřovaní všimli. Zbývalo svázat to s léčbou, pohlídat tak zvané kontraindikace a obalit to cyklem vyhledávání lidí v předem zadané oblasti. To nebyl obtížný úkol, jak se zpočátku zdálo. Nejraději bych tomu ani neříkal tovaryšská práce.

Věrka to po mně velice pečlivě analyzovala a když v tom nenašla závažné chyby, dovolila mi to spustit, i když zatím jen na malém vzorku. Vybral jsem si menší městečko, zadal oblast a spustil příkaz.

Téměř okamžitě mi v hlavě vyvstala Sofurova vyžádaná telepatická odpověď.

»Prověřeno šest tisíc sto osmdesát sedm lidí, tuberkulóza nebyla objevena.«

„Musíme si zvolit jinou oblast,“ obrátil jsem se na Věrku, která Sofurovu odpověď získala spolu se mnou a teď se nad ní zamýšlela.

„Mám lepší nápad,“ řekla. „V Čechách tuberkulózu jen tak nenajdeme, leda když se zaměříme na zahraniční dělníky. Například na Ukrajince, Vietnamce a Číňany, žijí jich u nás dneska tisíce.“

„Vietnamci i Číňané ve vzorku byli,“ upozornil jsem ji.

„Zřejmě neměli tuberu,“ pokrčila rameny. „Zopakuj to se zahrnutím okolních vesnic, mohli by sezónně zaměstnávat pár desítek Ukrajinců.“

Zvolil jsem tedy celý okres a spustil příkaz.

»Prověřeno patnáct tisíc osm set osmnáct lidí, objeveno dvanáct nemocných tuberkulózou, léčba zahájena.«

„Gratuluji, tovaryši!“ podala mi Věrka ruku.

„Vždyť to bylo docela prosté!“ odmítl jsem její chválu.

„Docela prosté?“ přikývla. „Tomu se už něco přes pět set let říká Kolumbovo vejce. Když znáš řešení, je tak prosté, že můžeš jen kroutit hlavou nad tím, proč na to někdo nepřišel už dřív. My jsme na tu prostou věc nepřišli za pětatřicet tisíc let.“

Nedala jinak než že jsme si potřásli rukou. Znamenalo to, že mě považuje za Sofurova tovaryše. K mistrovství to má ještě daleko, ale už bych směl jednat samostatně.

„A není to nějak brzy?“ zeptal jsem se jí. „Neříkala jsi mi na začátku, že učením strávím celý život?“

„Svět se mění nenápadně,“ připustila. „Před pouhými pěti tisíci lety bychom začínali abecedou. Naše učednice neuměly číst ani psát. Začínali jsme tedy písmem Elhun, nazývanému u Slovanů »bukvicj«. Rozšířili jsme to písmo i lidem mimo okruh »zukíjá« a vzdělanci v tomto písmu napsali mnoho knih, od náboženských po čistě světské.“

„O tom jsem se ale ve škole nikdy neučil,“ dodal jsem.

„Protože se proti tomu postavily křesťanské církve. Díky své početní převaze nahradily náboženství védj křesťanstvím a pohanské knihy systematicky pálily, kdekoliv na ně narazily. Potlačovaly i jakékoliv zmínky o jazyce Elhun a podařilo se jim uvést toto jméno u lidí do zapomnění, ačkoliv na rozdíl od starořečtiny i latiny je Elhun stále živý, neboť ho v nezměněné podobě používá už pětatřicet tisíc let Sofur a tím pádem i my.“

„Proč jste se proti tomu ničení nepostavili?“ vyhrkl jsem.

„Nechtěli jsme prozradit všechno,“ odvětila. „Spoléhali jsme se na to, že máme většinu staroslověnských knih uloženou do Sofurových lexikonů, dodnes si je můžeš všechny vyvolat. Jen jsme trochu podcenili, že se i jazyky časem mění. Dnes už lidé knihám psaným »bukvicjmi« nerozumí.“

„Zpočátku jsem myslel, že to je azbuka,“ přiznal jsem.

„Azbuka, cyrilice i latinka jsou jen příšerné zjednodušení »bukvicj« jazyka Elhun,“ trvala na svém.

„Takže je asi dobře, že neznám ruský jazyk ani azbuku,“ odvodil jsem z toho. „Proto se mi »bukvicj« učily snadněji, než kdyby mě azbuka sváděla ze správné cesty.“

„Nevím, možná by ti azbuka naopak pomáhala,“ pokrčila rameny. „Písmenka ostatně nejsou těžká. Mnohem těžší pro mé dřívější učednice byla logika Sofurových příkazů. Příjemně mě překvapilo, jak nápadně se dnešní matematická logika podobá Sofurově. To tu dříve nebylo.“

„Dřívější věda byla katastrofálně prostinká,“ řekl jsem.

„Přírodní zákony jsou všude ve vesmíru stejné, ale dají se hůř nebo lépe vyjádřit,“ souhlasila. „Newton odvodil jednoduše zákony pohybu nebeských těles, Einstein je trochu upřesnil, ale výpočty se pro běžné případy počítají pořád podle Newtona. Dnešní věda je přece jen jiná než před pouhými tisíci lety a proto jsi všechno chápal tak rychle.“

Na to jsem neměl co říci a raději jsem se vrátil do dnešní reality, která se začala pěkně rozvíjet.

„Zkusíme použít příkaz na Českomoravské království?“ navrhl jsem.

„Zkus to!“ vybídla mě.

Vydal jsem příkaz. Tentokrát se znatelně dlouho nedělo nic. Teprve po dvou mučivě dlouhých tichých minutách se nám oběma objevila v hlavách Sofurova telepatická odpověď.

»Prověřeno jedenáct milionů sto dvacet šest tisíc osm set padesát pět lidí, objeveno osm tisíc dvě stě dvacet nemocných tuberkulózou, léčba zahájena.«

„Deset milionů za dvě a půl minuty,“ stopl jsem to svými hodinkami. „Sedm miliard lidí je sedmsetkrát víc, Sofurovi by to tedy zabralo... jeden a půl dne.“

„Jenže to je všecko jen o jedné jediné nemoci,“ podotkla Věrka. „Navíc by musel Sofur k úplnému potření tuberkulózy prověřit i zvířecí přenašeče. Neumíš si zřejmě představit, kolik je jen v Čechách dobytka, koček, psů, slepic a hlavně - myší.“

„Na to jsem zapomněl,“ přiznal jsem sebekriticky. „Ani teď asi neznám zdaleka všechno.“

„To ani já,“ konejšila mě. „Utěšuji se, že znám situaci ve střední Evropě, ale jinde ve světě, v Asii a v Africe, je neznámá situace - obávám se - pro všechny. Je to příliš složitá záležitost než aby se to dalo pochopit.“

„Ale co s tím budeme dělat?“ vzdychl jsem si.

„Zatím nic,“ pokrčila rameny. „Až se podaří stabilizovat Evropu, můžeme se začít rozhlížet. Nebude to snadné.“

„Abych se věnoval postupnému rozšíření z tuberkulózy na ostatní nemoci, ne?“ nadhodil jsem.

„Nebudeš to dělat sám,“ ujistila mě. „Základ je udělaný dobře, stačí měnit analyzační a výkonné příkazy. To teď může dělat každý zukíjá a také se nás na to vrhne více. Já taky.“

„Tak to abych si už teď rezervoval některé nemoci?“ řekl jsem trochu žertem.

„Uspořádáme konferenci,“ ujistila mě. „Bude to jistě stát za trochu námahy. I když to nejspíš nepomůže.“

„Proč myslíš?“ zarazilo mě to.

„Jedna nemoc trvá Sofurovi celosvětově jen půl druhého dne,“ řekla. „Vynásob si to ale počtem nemocí a vyjde ti něco přes tisíc let. Mezitím budou na Zemi úplně jiní lidé a všechno vypukne nanovo. Není to v silách Sofura.“

„Tak proč to budeme dělat?“ zvadl jsem jako maceška po příchodu mrazů.

Věrka se opět zamyslela.

„Nemusíme to vlastně rozšiřovat na celý svět,“ řekla, co ji asi právě teď napadlo. „Postačí zaměřit se na kritická místa. V Čechách to jsou nemocnice a pak ubytovny cizinců, ledaže bychom cizince nějak dostali do nemocnic. A tím se to natolik omezí, že to Sofur zvládne. A to už je úplně jiné kafe!“

„To je!“ oddychl jsem si.

Později se ukázalo, že se Věrka v tomto směru mýlila.

Nejvíc času Sofurovi zabralo fyzické odebírání vzorků, vlastní analýza trvala jen zlomek toho času. Přidáním dalších nemocí se prodloužila analýza, ale celkový čas jen nepatrně.

To se snad již brzy dozvíme...


Kromě nového příkazu jsme museli vyřešit ještě nás dva.

„Když jsem některé učednici stvrdila tovaryšskou práci, obvykle jsem jí pomohla zařídit si vlastní chalupu, aby mohla mít i vlastní klientelu,“ řekla Věrka. „Tobě výjimečně navrhnu, abys se mnou zůstal.“

„Jsem pro,“ uznal jsem to. „Zpočátku jsem snil o tom, jak bude krásné, až budu sám uzdravovat lidi, ale teď ani po vlastní klientele netoužím. Uzdravovat lidi po jednom je také záslužné, zejména když se jich časem nastřádá pořádný houf, ale raději bych se věnoval hromadnému léčení lidí. Nebudu ti tu ale překážet?“

„To přece nemůžeš myslet vážně,“ usmála se. „Doteď jsi mi tu nepřekážel. Můžeme být ještě většími spojenci.“

Takže se mezi námi nic nemění.

 


 

Zpět Obsah Dále

15.07.2017 22:28