Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Tovaryš

Ačkoliv jsem měl k dispozici přepychový byt na Hradě, zůstal jsem dál Věrčiným podnájemníkem. Usoudili jsme spolu, že tu budeme ve větším bezpečí než kdybychom se pohybovali na stále stejných místech. Nesměli jsme zapomínat, že v Praze už je na americkém velvyslanectví velice iniciativní pitomec, který se podřekl, že si na něho ještě vzpomeneme. Američtí snajpeři jsou ve světě velice uznávaní, nesměli jsme se bláhově spoléhat na Rimmiho partu, že to za tak krátkou dobu dokázala změnit. Díky i za zrušení vojenských základen, ale rozhodně nemohli stihnout změnit myšlení lidí. Dalo se čekat, že budou Američané v Čechách myslet ještě postaru, sám jejich šéf byl toho zářným příkladem.

Také Věrka jim jistě pila krev, naštěstí neměli v partaji Pravda žádné spolupracovníky. Bylo nám ale jasné, že se o to všemožně snaží a že časem uspějí, kolaborantů bylo v Čechách za všech režimů vždycky dost. Bylo tedy lépe schovávat se na noc kdesi v podhorské chalupě, kde nás místní neznali a když, tak spíš Věrku jako léčitelku.

Konferenci »zukíjá« svolala Věrka do Zlatého Koně. Byl to správný slet čarodějnic. Věrka mě kdysi ujišťovala, že žádné slety nepořádají, ale byla to pravda jen částečně. V posledních tisíciletích se konference opravdu nekonaly, poslední dvě byly po vyvraždění Kartága a zkáze Atlantidy. Tohle setkání bylo po tak dlouhé době, že se na ty předchozí nezachovaly mezi lidmi žádné památky. Věrka ale tvrdila, že to bude stát za to.

Faktem je, že to byl skutečně slet čarodějnic jako podle Goetheho. Dalo se to ale čekat. Žen tu byla naprostá převaha a průměrný věk účastnic byl sto pět let, mladých tu bylo jen pár výjimek. Nejstarším byl tradičně Kaščej Nesmrtelný, nejen tím, že byl prvním úspěšně reinkarnovaným člověkem, ale on si - také tradičně - zásadně nebral úplně mladá těla, takže jeho současnému bylo údajně dvě stě dvacet. Přesně to nevěděl ani on sám. Převzal tělo jakéhosi negramotného ruského ožraly, který neměl ponětí o čase a nevěděl, jak je vlastně starý. Podle stavu a opotřebování těla mu mohlo být v okamžiku převzetí kolem padesátky a od té doby uplynulo dalších sto sedmdesát let, takže sám Kaščej si počítal oněch dvě stě dvacet plus minus deset let. Ale jak říkám, staře vypadajících byla většina.

Naopak skutečných »mláďat« se v tom davu stařen našlo jen jako šafránu. Nejmladší učednicí byla Ninočka, nejmladším učedníkem já. Pak dlouho nic a nejbližším dalším nováčkem byla čtyřicátnice Martha Tarakiosová z Delf. Starších zukíjá s mladšími těly tu bylo víc, podle toho, kdy se reinkarnovaly, ale když uvážíte průměr jejich věku, je jasné, že mladic mezi nimi mnoho nebylo.

V tomto davu staletých a starších však bylo elánu víc než ve skautském táboře. Věrka je uvedla do problému, kdy bude třeba pokračovat v rozvoji mého léčícího systému - jen tomu neříkala mým jménem, prostě to nazvala »hromadný léčitelský příkaz«, a vyzvala přítomné, aby se zamysleli, čím přispějí.

V jedné Sofurově knihovně založila deník, kam se mohli zájemci zapisovat. Každý měl uvést své jméno, nemoc, které se chtěl věnovat a případně datum vyzkoušení. Tím se sníží nebo úplně odstraní nebezpečí zbytečné práce, aby se jednou nemocí zbytečně nezabývali dva. Zatím tam byly tři zápisy - vyřešená tuberkulóza s mým jménem, tropická malárie, obsazená Věrkou a dětské spalničky, které jsem si zamluvil kvůli vzpomínkám na své vlastní dávné marodění.

Kromě toho hlavního problému a vlastně důvodu svolání konference se všem daly na vědomí poslední zprávy ze světa, zejména z Evropy. Věrka chtěla obnovit pradávný zpravodajský zápisník, který fungoval zhruba osm tisíc let po Atlantidě, kde si zukíjá vyměňovali nejčerstvější zprávy. Zápisník byl dosud funkční, jenže pozapomenutý. Už několik tisíc let se v něm nic nového neobjevilo, zukíjá si mezitím všechno sdělovali pomocí dvoustranné telepatie. Důležitým byl adresář. Kdo tam vložil svoji telepatickou rezonanci, dostal při každé novince krátké upozornění. Novinky by se tak šířily mnohem rychleji než jen od jednoho k druhému.

Pracovní náplň konference byla krátká, mnohem delší čas mohli účastníci věnovat vzájemným hovorům. Někteří příchozí se dosud neviděli, jiní naposledy před deseti tisíci lety. Kaščej Nesmrtelný si mě všiml a vítal mě jako starého známého.

„Slyšel jsem, že máš v »hromadném léčitelském příkazu« prsty skoro jako v »Německé epidemii«!“ oslovil mě.

„Větší,“ opravila ho Věrka. „Kostra je tentokrát celá jeho, tuberkulózu řešil taky sám. Uvidíme, co se z toho ještě vyvrbí.“

„Mohl by hodně zukíjá uvolnit ruce,“ řekl Kaščej. „Bude to potřebné, když jsme se konečně odhodlali k větším zásahům mezi lidmi. Někdy je dobře, když se do věci zamíchá někdo nezaujatý starými problémy.“

„Uvidíme!“ odvětila Věrka.

Přivítal jsem se srdečně s dalšími známými - z Německa s Ernestem Krautnerem a Brunhildou Maatschkowou, z Ruska s Irinou Žukovou. Konečně jsem využil příležitosti, abych se poklonil stařičké Číňance s původním jménem Dara.

„Vaše obrazy ve Zlatém Koni jsou dodneška neuvěřitelně svěží,“ podělil jsem se s ní o své dojmy.

„Ty jsem malovala ještě tříprstýma rukama,“ usmála se na mě. „Teď na umění nemám čas. Čína je příliš lidnatá, nedá se uhlídat. A když se do ní zamíchá někdo zvenčí, je to tak nepřehledné... Mongolové, Japonci, Rusové... a kdykoliv se mi to vymkne z rukou, plavou po řece Jang-tse tisíce mrtvol. Na světě by nemělo být tolik lidí!“

„Proč je trochu neomezíš?“ navrhl jsem jí bezelstně.

„Příčí se mi zabíjet je,“ odvětila. „Dost na tom, jak se k sobě navzájem chovají sami.“

„Nemusíš je hned vyhlazovat,“ navrhl jsem jí. „Postačilo by omezit jim porodnost.“

„Nedávno si něco takového vyzkoušeli sami,“ ujistila mě. „Politika jednoho dítěte... debakl s příšernými následky.“

„Proč to necháváš na nich?“ pokrčil jsem rameny. „Lidé to zřejmě nevyřeší. Vím o tom, každý pak chtěl mít syna, takže novorozené holčičky zabíjeli, až po letech nastal katastrofální nedostatek dívek a přebytek mladých chlapců bez partnerek. Ti pak utíkají do světa hledat si partnerky tam, čímž celý problém roznášejí dál. Měla ses do toho vložit nějakým neutrálním příkazem ty, aby to na lidské zvůli vůbec nezáleželo.“

„To jsme přece dělat nechtěli,“ podotkla.

„To předsevzetí vedlo až k současnému stavu,“ řekl jsem. „Nenastal čas kriticky to přehodnotit? Dřív lidé umírali mladší, proto měli hodně dětí, aby se to vyrovnalo. Zachraňujeme je, takže by se na druhou stranu sneslo přistřihnout jim křidýlka.“

„Jak bys to řešil ty?“ podívala se na mě pobaveně.

„Globálním příkazem,“ odvětil jsem. „Nechal bych každé ženě jeden porod, po něm by nastal fatální kolaps vaječníků. Ještě lepší by byl zásah do počínajících těhotenství, při tom by se dalo kontrolovat i pohlaví. Udělal bych to přesně obráceně - na jednoho chlapce bych ponechal tři děvčátka. Číňané kdysi měli mnohoženství, takže by jim to nevadilo tolik, jako třeba křesťanům. A počet obyvatel by šel rychle dolů.“

„Umíš si ale představit, jaký poprask by to vyvolalo mezi lékaři?“ namítla. „A jak by se usilovně snažili o nápravu, tedy o přesný opak?“

„Proti Sofurovi by neměli šanci,“ ujistil jsem ji. „Bylo by to ale milionkrát lepší než řešit přebytky populace emigrací, to problém jedné země nezmenší, ale přenáší na jejich sousedy. Nemluvě o válce, která přebytek populace zlikviduje ještě hůř.“

Dara se zamyslela.

„Možná máš pravdu,“ připustila. „Sice by to narušilo mé původní plány, ale... byly by tak jako tak méně účinné... Budu o tom uvažovat a jestli se to povede... budeš mít ve světě o pár přátel víc.“

„Byl bych jen rád,“ přikývl jsem. „Máte ve mně velkého obdivovatele. Vaše obrazy ve Zlatém Koni...“

„Přileťte někdy navštívit durum Čchian-Chouč!“ pozvala mě. „Tam je těch maleb víc a některé jsou ještě ze starší doby.“

Poděkoval jsem. Ze starší doby? To by přece muselo být odněkud ze Sibiře, nebo ještě dřív? Mohly by tam být obrazy i jiných »prvních zukíjá« - to by stálo za návštěvu.

„Přijdu!“ slíbil jsem.


Tvrdil jsem, že dobře vládne panovník, který nic nedělá, ale lidé v jeho zemi se mají dobře.

Faktem ale je, že tohle by v Českomoravském království nefungovalo. Lidem se dobře nevedlo a bez zásahů by se to ani nelepšilo. Nejprve musím odstranit skřípání ze soukolí státního stroje a pak snad...

Ohromně mi pomohlo, že partaj Pravdy prosadila mezi mé pravomoci právo nahradit libovolný zákon vlastním, i když s dodatkem, že o něm budou poslanci jednat na nejbližší schůzi a pouhou nadpoloviční většinou mohou vrátit v platnost jeho původní znění. Byla to obrana proti vladařově tyranii? Působilo to tak na veřejnost i na opozici.

Jenže už o mé první změny se strhla v Parlamentu mezi poslanci dlouhotrvající slovní přestřelka. Především opozici se zdály »příliš liberální«, ačkoliv vládní návrhy mnoha zákonů se jim naopak zdály liberální málo. Šlo totiž o to, že jsem většinu současných zákonů omezujících svobodu slova nahradil starým rakousko-uherským zákonem o pomluvě. Je to přece tak lehce srozumitelné - pomluvou je lež, která někoho poškozuje, takže je možné ji žalovat a žalovaná strana bude potrestaná. Pokud ovšem nedokáže, že je to pravda, v tom případě bude totiž pro pomluvu potrestaná strana žalující. Žalovat se proto dá jen lež. Výjimkou jsou skutečnosti, podléhající lékařskému tajemství, které se šířit nesmí a basta! Jednoduché a stručné!

Rakouský zákon měl navíc ochranu zpovědního tajemství a paragraf, že veškeré pomluvy panovníka (u Československa změněné na prezidenta), je nutno vždy posuzovat jako lži. Tyto paragrafy by dnes platit neměly, ale princip trestání za lež, ne za pravdu, je podle mě správný a když někdo zveřejní cokoliv i na panovníka, musí mít možnost u soudu dokázat, že je to čistá pravda - pak bude beztrestný.

Lež se ale trestat má, to je přece zásada.

Dalším zákonem jsem vyvlastnil všechna média, noviny, rozhlas i televizi. Možná by stačilo vyvlastnit je po první velké lži, ale usoudil jsem, že bude lépe, když si novináři - přesněji ti, kdo po »Německé epidemii« zůstali naživu - nebudou na lži vůbec zvykat. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vymřela s většinou novinářů, takže jsem ji prostě zrušil. O osudu médií nebude rozhodovat žádná privilegovaná banda, ale sám národ.

Ostatně, i referendum musím předělat. Nikdo je nebude odmítat. Hlasovat se dá na každém obecním úřadě, computery dostanou snímače občanských průkazů, ukradený občanský průkaz se dá zablokovat a kdyby někdo jeho prostřednictvím hlasoval, ten hlas prostě nebude platit. Vyhlásit referendum pak může prakticky kdokoliv, ale platí jen to, které bude mít dost hlasujících. Pak by se dala vyhlašovat i referenda o odebírání vysílacích licencí stanicím, které nebudou dodržovat kodex.

Už nikdy nesmí být média »tvůrci skutečností«!

Smějí skutečnost jen pravdivě zobrazovat!


Od »Německé epidemie« uplynula poměrně dlouhá doba, než se česká opozice pokusila založit další politickou stranu jako protiváhu partaji Pravda. Ne že by nezkoušela proniknout i mezi její členy, ale podařilo se založit jen pár místních buněk, ze kterých se nedokázali dostat výš ani pomocí úplatků.

Ve vedení partaje Pravda seděla Věrka a i když to tak ani nevypadalo, řídila ji pevnou rukou. Dvakrát odhalila spiklence, kteří chtěli proniknout do vedení partaje a převzít otěže, jenže je vždy včas odhalila. Zpravidla propukl úplatkářský skandál, po němž byli spiklenci z partaje bez milosti vyloučeni, jeden dokonce skončil před soudem a nakonec i ve vězení.

Netušili, že Věrka má k ruce české zukíjá, kteří pomáhali nepřátelské vetřelce odhalovat. Málokdo si totiž všiml téměř neviditelných účastníků tajných schůzí. Kočky se vetřou téměř všude a myši jsou ještě nenápadnější. Politickým sabotérům nepomohly ani americké detektory, jinak spolehlivě odhalující přítomnost elektronických štěnic. Na obyčejné české šedé myši byly tyto supervýtvory krátké.

Nová politická strana si dala název Vize třetího tisíciletí, zkráceně »Vize 3«. Odkud vítr fouká, bylo jasné i tím, že ji na zahajovací sjezd přispěchal navštívit i americký velvyslanec, který ostatně celý tento politický podnik financoval.

Grémium strany však udělalo stejnou chybu jako svého času šéf gangsterů AlCapone. Postačilo mi pak poslat na novou partaj finanční kontrolu - a už se vezli. Monstr-akce s použitím zásahové jednotky, domovní prohlídky se zabavením nějakých propašovaných zbraní - vytrvale prohlašovaných jako k vlastní obraně, ale nepřihlášených, což se dá klasifikovat jako trestný čin - a poměrně rychlý soud. Americké velvyslanectví poskytlo obžalovaným své právníky, jenže ti se v českém právu příliš nevyznali, ale hlavně, obžaloba byla tak průhledně jednoduchá, že se nedala patřičně zamotat - příprava ozbrojeného puče (viz zabavené zbraně) se sazbou od osmi let natvrdo výš. Finanční stránka tím pádem ustoupila do pozadí, i když si také přisadila, neměli hoši jednat tak lehkomyslně! Zřejmě očekávali, že akce pod záštitou velvyslanectví USA projde jako vždy beztrestně.

A pozor na odvolání, podle nového trestního řádu se při neúspěšném odvolání trest zdvojnásobí, odvolávat se má smysl jen když se člověk cítí naprosto nevinen! Jenže všechno je proti obžalovaným, zbraně nesou jejich otisky prstů, to se jen velice těžko zpochybňuje, nové důkazy nejsou, finanční toky jdou ze zahraničí, to není polehčující, ale přitěžující okolnost, takže odvolací soud končí během týdne rozsudkem: dvojnásobný trest - od šestnácti let natvrdo výš!

Panečku, to to vzalo obrat!

A naléhavá žádost amerického velvyslance o schůzku s hlavou státu - ale jo, klidně si popovídáme...

Bude-li o čem...


Schůzka se začala od začátku odvíjet okolo lidských práv a jejich dodržování - což v americkém pojetí obvykle znamená práva vrtat, těžit, dolovat, pumpovat a vytěžené zdarma, pokud možno bezcelně vyvážet.

O čem se budeme bavit v Čechách, kde už pomalu není co těžit, leda z hlubin, což znamená s použitím nejprasáčtějších metod, nad nimiž by měly ekologům vstávat i zbytky vlasů na hlavách, kdyby neměli oči zalepené dolary? To vážně nevím.

Jak dosvědčují zprávy z Austrálie, kde se podařilo zapálit i řeku, prosycenou frakovanými plyny, nebo z Kanady, kde hoří obrovské, neuhasitelné požáry - samozřejmě s poukazem na dnešní horka a sucho, znemožňující hašení, díky globálnímu oteplování. Ani slovo o tom, že se frakovaný metan dere na povrch všude, nejen v řece, kde je to na bublinkách lépe vidět a při škrtnutí zapalovačem voda velice efektně vzplane! A zkuste to hasit vodou, prosycenou bublinami metanu! V lese to tak vidět není, les ale vzplane stejně ochotně a hoří ještě déle a katastrofálněji. Když se připočte kanadský zákaz staveb z betonu, takže lidem nezbývá než stavět ze dřeva, je zaděláno na průšvih. Na hodně velký průšvih! Jestli to chcete zavádět i v Čechách, pochopení se nedočkáte!

„Proč pořád porušujete základní lidská práva?“ snažil se mě americký velvyslanec osočit. „Proč s tím nepřestanete?“

„Vy o nějakém případě víte?“ hrál jsem nechápavého.

„Například kriminalizování nové politické strany...!“

„Ale to máte špatné informace!“ vrtěl jsem hlavou. „Ta strana nebyla kriminalizovaná za své založení, ale za přípravu ozbrojeného převratu! Policie našla v jejím sídle i v bytech hlavních představitelů dostatečné množství zbraní, aby se daly uskutečnit tři puče!“

„Nejprve ale byla porušena domovní a osobní svoboda!“ podotkl velvyslanec upjatě. „Důkazy získané protiprávně přece nejsou přípustné!“

„To platí u vás,“ řekl jsem s úsměvem. „Ale to porušení domovních svobod bylo naprosto zákonné. Finanční kontrola zjistila u partaje zatajované a nezdaněné příjmy. Při následných domovních prohlídkách, opodstatněných tímto faktem, zjistila navíc zbraně a tím to přešlo z kompetence finanční policie do kompetence státní Policie - všechno zcela podle zákonů. U nás nemůže finanční policie přejít nález nepřihlášených zbraní jen protože to není v její kompetenci, ale zavolá státní Policii.“

„Ty finance pocházely od amerických soukromých fondů a politické straně jsme je předali na americkém velvyslanectví, kde jsou od daní osvobozené!“ namítal. „Co je vám do toho?“

„Od daní bylo osvobozené vaše velvyslanectví, ale ne ta partaj!“ kontroval jsem. „Oni měli ten dar zanést do účetnictví, vykázat jako dar. Dary nad deset milionů korun jsou zatížené darovací daní. Ve chvíli, kdy strana vydala o deset milionů více než činily její oficiálně přiznané příjmy, řekla si o kontrolu finančních úřadů sama. Dál už to šlo samospádem...“

„To je pošlapávání práva shromažďovacího!“ opakoval velvyslanec jako flašinet.

„Právo shromažďovací dotčené nebylo!“ odmítl jsem to už také nahněvaně. „Partaj »Vize 3« zakázaná nebyla, nikdo jí nebrání dál se shromažďovat. Dokonce jí byly ponechané její objekty, nemusí se scházet pod mostem. Předsednictvo má ale ve vězení za nedovolené ozbrojování, spáchané ve skupině, což se rovná přípravě ozbrojeného puče a terorismu. Je to podle pravomocného rozsudku, navíc podle zákona zdvojnásobeného po neúspěšném odvolání. Co tady ještě chcete řešit?“

„Zdvojnásobení trestu po neúspěšném odvolání! To je přece nehoráznost, jakou svět nepamatuje!“

„Je to podle zákona,“ ujistil jsem ho. „Ten zákon brání neustálému odvolávání zločinců. Kdo se odvolává, ačkoliv si je vědom své viny, jedná dnes značně masochisticky.“

„A kdyby se odvolali k mezinárodnímu soudu?“ nadhodil velvyslanec.

„Ten nemá v Čechách pravomoc,“ pokrčil jsem rameny. „Mezinárodní soudy ztratily kredit, když soudily příliš zaujatě a jednostranně. Soudci zahynuli při »Německé epidemii«, jinak by bylo spravedlivé, aby byli sami postaveni před soud za své skandální rozsudky! Zmínil jste se, že vaše velvyslanectví stranu »Vize 3« financovalo? Vám nedošlo, že je to porušení diplomatického protokolu?“

Konec obhajob, přejdu rovnou do útoku!

„Jen jsme jim předali příspěvek mezinárodních fondů!“ hájil se rychle.

„A zbraně, že?“ ušklíbl jsem se. „Máte povolené zbraně pro vlastní ochranu, to ale vůbec neznamená, že je smíte použít k podpoře terorismu.“

„Žádné zbraně z amerického velvyslanectví nedostali!“ zapřel by i nos mezi očima.

„Byly to nejnovější americké útočné a snajperské pušky,“ pokračoval jsem. „Máte opravdu štěstí, že odsouzení tvrdili, že si je přivezli z Rakouska při turistické návštěvě. Tím se jim ale zvýšily tresty - i když je to jejich problém. Můžete je ocenit za věrnost a mlčenlivost, příležitost k tomu jistě budete mít již za necelých šestnáct let. Část trestu už mají za sebou.“

„My žádáme jejich okamžité propuštění!“ řekl to naplno, ale tak sebevědomě, až mi ho bylo líto.

„Hleďme!“ opáčil jsem se. „Podejte tu žádost oficiálně, ale předem vám řeknu, že ji stejně oficiálně odmítneme. Podle rozsudku jde o terorismus a to jdou žerty stranou.“

„My to vidíme jako porušování lidských práv!“ opáčil.

„Vidíte to zkresleně,“ ujistil jsem ho.

„Můžeme proti vaší zemi vyhlásit hospodářské sankce!“ přešel k vyhrožování.

„Vyhlaste!“ povzbudil jsem ho. „Budeme jen rádi, když z našich obchodů zmizí nekvalitní americké zboží.“

„Koukám, že sem budeme muset urychleně vrátit naše posádky!“ ulevil si na konec.

„Nevšiml jste si, že smlouva o pobytu vojsk skončila se změnou republiky na království?“ rýpl jsem si.

„Budete ji muset obnovit!“ odpálil mě.

„K obnovení jakékoliv smlouvy je třeba obou stran, jenže my nemáme zájem,“ usmál jsem se.

„Však vy brzy budete mít zájem!“ začínal už také nabírat obrátky. „Ještě nás budete prosit!“

„Prosit vás o nic nebudeme,“ řekl jsem. „Nevšiml jste si, že vás tady vůbec, ale vůbec nepotřebujeme?“

„Povíme si to, až mi budete pokorně líbat boty!“ odsekl.

„Myslete si to,“ přikývl jsem. „Budete překvapený. Ale teď promiňte, ztratil jsem s vámi už víc času, než bylo nutné. Zkuste přemýšlet, proč vám tady nikdo boty líbat nebude.“

Trochu jsem mu naznačil pozdrav - a zmizel jsem.

Skok durumaldem vypadá z pohledu původního místa zajímavě. Dotyčná osoba prostě zmizí a jen se trochu zachvěje vzduch. Velvyslanec vytřeštil oči. Jestli si to vysvětlí a vysvětlí si to správně, měly by ho pyšné řeči přejít. Jestli ho pyšné řeči nepřejdou, byl by trochu retardovaný. Anebo - příliš pyšný.

Ono je to podobné...

 


Zpět Obsah Dále

21.05.2017 23:31