Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Solověcké ostrovy

V Rusku byla skutečně tma a když jsem se tam objevil na značce, popadly mě nějaké hrubé ruce a smýkly mnou stranou.

„Marš!“ zakřičel na mě kdosi ve tmě.

»Kde je Jekatěrina Pavlovna Lisická?« zeptal jsem se ho telepaticky, aby mu bylo jasné, že nepatřím mezi zachraňované. Snažil jsem se rychle rozkoukat, ale nebylo to snadné, přechod ze světla do tmy byl příliš ostrý.

„Takój zděs nět! Marš!“ ozvala se mi odpověď. Současně mě zase popadly jakési hrubé ruce. V šeru jsem spatřil, že patří chlapovi v ruské uniformě, v těžkém zeleném kabátě s ušankou a s kalašnikovem přes prsa.

Aha - Káťa tu není. Proč taky? Už to zařídila.

»Nesahej na českého krále!« okřikl jsem vojáka a vytrhl jsem se mu. »Krug durumald Sokoladin!«

Pink - ocitl jsem se v Kátině přijímacím pokoji, bohužel prázdném. Nevadí, zavolám ji telepatií pomocí její rezonance.

»Přijď za mnou na Sokoladin!« vyzval jsem ji a ustoupil ze značky, abych ji neblokoval.

Káťa se objevila skoro okamžitě, ale podívala se na mě trochu udiveně.

„Nemáš být v Salt Lake City?“ připomněla mi.

„Zadrž!“ zastavil jsem ji. „Posílání durumaldem nebyl nejchytřejší nápad. Mám lepší, ale potřebuji na to tebe.“

„Lepší nápad?“ podivila se. „Povídej!“

Vysypal jsem jí svůj nápad. Sofur dokáže určit konkrétní osobu, dokázal by ji i odeslat durumaldem, problém je, že by to dokázal příliš rychle. Lidé by nestačili opouštět značky durum, další přenosy by Sofur odmítal, opravné funkce by nestihaly navazovat přerušené přenosy.

„To přece dávno víme,“ odvětila stroze.

„Myslel jsem vylepšit to na cílové straně,“ řekl jsem.

„Na cílové straně?“ zaujalo ji to. „Jak?“

„Potřebujeme dostatečně dlouhou pláň,“ pokračoval jsem tedy. „Po každém přenosu, kdy je značka orientovaná k západu, Sofur ji odlepí a samočinně ji přemístí o metr na východ. Další člověk tedy »přistane« o metr dál, nemusí ze značky ustupovat, beztak bude zkoprnělý úžasem. Na pláni se bude tvořit dav, každý další o metr dál na východ nebo metr severněji. Asi jako při Spartakiádě v Čechách. Slyšela jsi někdy o nich?“

„Ne, nic mi to neříká,“ odbyla mě.

„Nevadí,“ mávl jsem nad tím rukou. „Důležité je, že to může probíhat maximální rychlostí, jakou Sofur vyvine. Další úkol bude na lidech - přemístit dav k ubytování do nouzových útulků. Asi by bylo dobré objednat u Sofura mobilní stavební buňky, jaké používají v Čechách. Tímto způsobem se obejdeme bez pomalého vyhledávání a zvládneme i těch tři sta milionů.“

Chvíli o tom přemýšlela.

„Najít pláň bez jediné vady je nesmysl,“ zpražila mě.

„To vím také,“ souhlasil jsem. „Ale když se tam vyskytne překážka a přenos na ní selže, Sofur v rámci opravných pokusů vadnou souřadnici zablokuje a dál počítá jen se zbývajícími. Překážka tedy daný zástup ukončí, za ní se pak vytvoří »stín« bez lidí, nic víc.“

„To by mohlo vyjít,“ řekla zamyšleně. „Zase bude kuře poučovat slepice, ale je chyba slepic, že na to nepřišly.“

„Zkusíme to?“ pobízel jsem ji.

„Můžeme,“ přikývla. „Troufneš si na to? Půjdu vyhledat vhodnou pláň!“

Přikývl jsem - a Káťa zmizela.


Sedl jsem si za Kátin pracovní stůl a začal jsem vytvářet logiku posouvání cílových značek, na ní bude záležet nejvíc. Sofur musí umět rozeznat, že cílová značka není vhodná pro přijetí člověka. Neměl by lidi naházet do vody nebo do bažin.

Moje původní myšlenka, že každá překážka ukončí daný zástup, měla ale také své mouchy. Počet zástupů by se pomalu, ale nezadržitelně snižoval. Buďto zajistím navázání zástupu za překážkou, nebo budu muset zajistit předčasné ukončení všech přenosů, když počet zástupů poklesne pod jisté minimum. Pak by bylo možné vybrat jinou pláň a spustit pokračování.

První idea nebyla špatná, ale nejprve jsem musel vyřešit druhou - ukončení akce, když to nepůjde dál. Nejprve zajistit bezpečnost akce, pak si hrát s vyšperkováním.

Jenže v té chvíli se mi ozvala v hlavě telepatická výzva, očividně všeobecná - Rimmi svolává další konferenci, opět do Zlatého Koně. A spěchá to! Přerušte všechno a nemeškejte!

A sakra, něco se děje! Takže - »Krug durumald Zlatý Kůň!« - a honem pryč ze značky!

Bude tu brzy tlačenice!


Setkání tentokrát začalo neformálně a hned k věci.

„Po změření nejvyššího dosaženého tempa nám vyšlo, že nestihneme zachránit ani desetinu Američanů,“ začal Rimmi. „Nejspíš méně. Za těchto okolností žádám všechny o svolení spustit v Americe nejprve »Německou epidemii«. Podle nás nemá smysl zachraňovat lidi, kteří budou v novém místě dělat jen potíže a kterých se prve Evropa - i když zčásti omylem - se štěstím zbavila, a nechat kvůli nim zahynout spoustu lidí, kteří by na novém místě byli podstatně užitečnější.“

Bylo to dost překvapující. Rimmi byl předtím největším kritikem »Německé epidemie« a teď ji chce použít ne omylem, ale úmyslně. A čekal jsem nesouhlasnou reakci ostatních, jenže ostatní s tím souhlasili. Když nedokážeme zachránit všechny, zbavme se těch problémových. Jen Káťa byla proti a mrkla na mě, abych uplatnil své vylepšení.

„Jsem proti!“ přihlásil jsem se. „Uznávám, že to Evropě prospělo, uznávám, že to byl vlastně můj a Věrčin omyl, ale teď to nebude nutné. Stihneme přemístit do Ruska všechny. A když odmítáte zachraňovat problémové skupiny, můžeme je zařadit jako poslední a třeba jinam - napadá mě subsaharská Afrika, kde je poměrně dost místa.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se mě Rimmi.

Nadhodil jsem mu myšlenku samočinného přemisťování značek durum na cílové straně k urychlení přesunů, a naopak cílený výběr lidí v ohrožené oblasti.

„Výběrová kritéria můžeme použít obráceně,“ řekl jsem. „Začneme zachraňovat bezproblémové lidi - a věřím, že jich je většina - a teprve až budou v bezpečí, zachraňovat zbytek.“

„S tím bychom mohli souhlasit,“ přidal se Rimmi. „Řeší to náš problém, i kdyby se nedařilo to ostatní. Ale záchrana by měla začít co nejdřív. Situace v Yellowsonu se dramatizuje.“

„Začneme co nejdřív,“ slíbil jsem mu.

„Tak pojď se mnou!“ vyzvala mě Káťa. »Krug durumald Solověcadin!«

„Jdeme na to!“ řekl jsem.


Rozhodli jsme se podniknout pokus pouze na oblast měst Ogden a Salt Lake City. Káťa mi navíc sdělila jiné »durum« na Solověcké ostrovy, tentokrát na »načalstvo«, a já jsem jí ještě vyčinil, jak se mnou její vojáci zacházeli, když jsem se objevil jako normální utečenec.

„Prošetřím to!“ blýskla po mně očima.

Na velitelství Solověckých ostrovů si nechala předvolat velitele stráží a vojáka, který zasahoval proti mně - popsala mě jako člověka, který se strážnému vytrhl a zmizel. Ale než přijdou, vypravili jsme se na pláň největšího ostrova.

Solověcké ostrovy nejsou rovná placka, i když nejvyšší vrcholky zdejších »hor« vyčnívají sotva osmdesát metrů nad mořskou hladinou. Jsou tu ale i pobřežní skály a na několika místech jsou zde i bažiny.

Aspoň vyzkoušíme ukončování zástupů o překážky.

„Druhé pole dostaneme od Darji,“ ujistila mě.

„Kdo je to Darja?“ chtěl jsem vědět.

„Moje učednice,“ řekla mi. „Poslala jsem ji do Afriky. Do Egypta doletí airbusem, dál letí malým soukromým letadlem, peněz má dost. Položí pár desítek orientovaných značek někde na pláni na kraji pouště, abys měl kam posílat »problémové« Američany.“
Sokolskými slety to začalo...

Sokolskými slety to začalo...

Rozmístím tedy dlouhou řadu značek. Musí být správně orientované a musí být mezi nimi rozestupy, aby ani padající člověk nepadl na jiného. Jako na pradávné Spartakiádě! Nebo ještě dřív na Sokolském sletu!

Pak se vrátíme na velitelství, kde už čeká velitel stráží s vojákem, který se mnou tak cloumal.

„Jak to bylo?“ zahájí výslech Káťa. Všichni tu před ní mají zdravý respekt, buď o ní vědí víc, nebo jim tu předvedla, kdo je tady pánem.

„Jsou to přece naši nepřátelé!“ hájí se voják. „Krom toho nás někteří napadali!“
...V Rusku lepší než stany

...V Rusku lepší než stany

„Já jsem tě nenapadal!“ oslovím ho.

Pozná mě a roztřese se. Ale mlčí. Taky taktika.

„Jsou to naši bývalí nepřátelé!“ opraví ho Káťa. „Budete se k nim chovat jako k hostům, rozumíte? I my se polepšíme a pokusíme se sem posílat jen ty, kteří se nebudou prát. Tady na Solověckých byste je ani nemuseli hlídat, všichni si rozmyslí utíkat, voda v moři má ideální teplotu pro tuleně, Američané nebudou otužilci, aby do ní vlezli. Musíme je tu ale rozmístit do těch malých domečků, sami si neporadí.“

„A když nás napadnou?“ mračil se soldát.

„Odskočíte a natáhnete závěr kalašnikova,“ přivolila mu Káťa i hrozbu silou. „Kdyby to nestačilo, pak ránu do vzduchu! Ale nesmíte jim ubližovat, jsou to hosté, jasné?“

Velitel stráží to uzná a Káťa jim zavelí odchod.

Jenže v té chvíli zpozorní. Já nic neslyším, ale ona ano. To může být jedině tím, že jde o telepatii, kterou nevnímám, protože je určena jen pro ni.

„Můžeme začít!“ obrátí se ke mně, když hovor skončí. „Značky v Africe čekají.“

A tak tedy - kostky jsou vrženy, začneme. Prozatím jen s lidmi ze Salt Lake City.

Pečlivě zadám výběrová kritéria a hned potom příkazy. Hin se hukáže!

Začneme!


Město Salt Lake City má i se svým širokým okolím dva miliony obyvatel. Když se začali objevovat na pláni Velkého Solověckého ostrova, byla to přímo neskutečná podívaná. Něco takového by se dalo vytvořit jako počítačová animace, jenže tady šlo o živé lidi. Většina v prvním okamžiku po přemístění ztuhla překvapením, ale pak se všichni pohnuli ze značek a začali zmateně pobíhat.

Dva miliony lidí! To je ovšem dav, jaký se dá jen stěží představit, natož někde vidět.

Ačkoliv - nejsou to dva miliony. Někteří se nepřesunuli sem, ale do Afriky.

Sofur při nejvyšším využití paralelních procesů zvládal téměř sto přenosů za vteřinu, ale celkově trvalo šest hodin, než přenesl všechny. Sem, na Solověcké ostrovy se bezproblémoví obyvatelé vešli tak-tak, počet zástupů ke konci klesal, neboť se ostrov tím směrem zužoval do špičky. Naštěstí ve chvíli, kdy jsem čekal přerušení přenosů kvůli nedostatku místa v cílovém prostoru, oznámil Sofur konec. V Africe, kde byly k dispozici rozsáhlejší pláně, proběhlo všechno bez problémů.

Dva miliony lidí - šest hodin. Tři sta padesát milionů bude tedy trvat asi čtyřicet dní - a to se nesmí přenosy zastavit! Na to už Solověcké ostrovy nestačí.

Káťa musí sehnat mnohem větší plochy!

Ale na druhé straně - teď už to možné je.

A musíme to spustit co nejdřív.

 


Zpět Obsah Dále

14.05.2017 22:49