Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Účtování

Bez nás zukíjá by lidé ze severoamerického kontinentu dopadli tak, jak dopadlo těch sto milionů, které Sofur z oblasti zkázy nestihl vytáhnout. Prakticky celý kontinent se ocitl pod vrstvou popela, na většině plochy žhavého a spalujícího všecko živé. Jak jsem předpovídal ekologistům v Čechách, kromě lidí zahynulo i neodhadnutelné množství zvířat. Od dobytka, koní, domácích i divokých zvířat až po domácí mazlíčky. Bez vrstvy popela byla jen Aljaška, jenže její území bylo poměrně řídce osídlené. Snad tam přežijí aspoň medvědi - aljašské druhy jsou obzvlášť velké a poměrně ojedinělé.

Kromě konstatování, že se v Americe ani v Africe nedá nic dělat, jsme se museli obrátit k těm, kdo přežili. Příjemným překvapením bylo, že Sofur zařadil plné dvě třetiny Američanů do první skupiny, přenesené na Sibiř. Vlastně to byla lepší část, donedávna držená ve vlastní zemi ve finančním nevolnictví.

Káťa za nimi poslala zukíjá s dalšími dobrovolníky, aby jim do začátků trochu pomohli. Pro začátek jim věnovali tisíce mobilních buněk, kam se vtěsnaly matky s dětmi. Ruská vláda jim vymezila pás země, kde by se dalo poměrně slušně žít, a do začátků jim dodala i nejnutnější prostředky k životu. Podobně jako když Rusové za doby sovětů osídlovali »celiny«.

Američané se neměli kam vracet, dobré bylo aspoň to, že za nimi na Sibiř nepřicestovaly jejich dluhy a mohli začínat od počátku. Technologie stavby mrakodrapů zůstaly pod žhavým popelem, teď měli jen sekery a pily na stavbu dřevěných domů. Ruští dobrovolníci jim do motorových pil dodali benzín a učili je porážet stromy, zukíjá jim pomocí Sofura postavili dřevařské pily, kam měli poražené stromy vozit a kde by naopak získali trámy a prkna. Dřevěné stavby jsou na Sibiři tradiční a obecně jsou ve zdejších zimách lepší teplejší dřevěné domy než domy z cihel a betonu.

Rusko se naštěstí postaralo o přívod elektřiny z elektrické soustavy, »zukíjá« poblíž postavili továrny, aby si chlapi mohli slušně vydělat.

Na veškerou kulturní nadstavbu, divadla, umění, televizi i jiné druhy zábavy nezbyl čas ani prostředky, ale především - chyběli umělci. Sofur při záchraně lidí nehleděl na výši jejich bankovních kont a většina amerických umělců zahynula ve své vlasti pod popelem. Z proslulého Hollywoodu nezůstal kámen na kameni, na Sibiř se nedostaly ani veřejné i soukromé galerie soch a obrazů.

Problémem byly i mraky sopečného popela nad Evropou, kam se dostaly se vzdušnými proudy. Ochlazení povrchu Země pod nimi naštěstí netrvalo dlouho, aby se příliš ničivě projevilo na úrodě a kromě dlouhotrvajícího úplného vyřazení leteckého provozu nemělo tak velký vliv, aby ho museli řešit i »zukíjá«.

To už si lidé vyřídí sami.


Jako král Českomoravského království jsem měl pozici v Evropě neobyčejně dobrou.

V Čechách samozřejmě při »Německé epidemii« naráz vymřely všechny politické, hospodářské i kulturní špičky, tak pronikavý vliv jako jinde to však nemělo.

Zastavila se sice většina továren, vlastněná zahraničními majiteli, ale Parlament prosadil můj návrh zákona o znárodnění podniků, kterým hrozí zavření pro nezájem majitelů. Původně měl překlenout bezvládí, kdy by jinak došlo k jejich likvidaci, důležité však bylo, že se na tomto základě podniky rozběhly.

Našli se sice remcalové, kteří tvrdili cosi o nepřijatelném zásahu do vlastnických práv majitelů, ty však umlčela doložka, že podniky s nucenou národní správou se vrátí majitelům v tom okamžiku, kdy se o ně přihlásí. Nejde tedy o krádež ani o úplné vyvlastnění. Jen zisk podniku, pokud v té době nějaký vznikne, nenáleží majitelům, ale zůstane státu jako náhrada nákladů spojených se správou podniku. Vzhledem k nezájmu majitelů by to byl zisk naprosto nezasloužený a pokud vznikne, může to naopak v jiných podnicích vyrovnat ztráta. Majitelé, kteří své podniky nechají zpustnout, mohou být nakonec rádi, že se jim o ně někdo postará.

Kupodivu se o ně ani později nikdo nehlásil. Tvrdilo se, že ti, kdo by se o majetek přihlásit mohli, zůstali jako mumie pod popelem v Americe i se svými případnými dědici, takže už prostě není komu majetek vracet.

Diskuse vznikla v Parlamentu nad otázkou, koho pověřit správou podniků, aby je správci nevytunelovali. Zde naštěstí zvítězila varianta založit v podnicích zaměstnanecké rady, které by podnik spravovaly lépe než dosazení správci a pojistit to občasnými kontrolami. Problém byl, že Nejvyšší kontrolní úřad postihla »Německá epidemie« a mimo jiné se při tom ukázalo, koho kontroloval opravdu poctivě a nad kým »přimhuřoval« obě oči a v podstatě kryl všelijaké podvody a podvůdky.

V okolních státech, kde takový zákon nezavedli, došlo po »Německé epidemii« k velkému propadu výroby, než i sousedy napadlo okopírovat »Českou cestu«.

Jak známo, chybami se člověk učí.


Americký velvyslanec tentokrát přišel na Hrad jako úplně bezradný člověk.

„Je mou morální a vlasteneckou povinností zeptat se vás, jak to vlastně bylo s našimi lidmi v Africe,“ začal nerozhodně. „Z vašich slov soudím, že o tom víte víc než jste mi byl minule ochoten povědět. Jenže se ukázalo, že v Africe došlo k hrozné katastrofě a to mi dává nejen právo, ale i povinnost zjistit, co se tam vlastně dělo a hlavně, kdo je za to odpovědný.“

„Nepatrně se mýlíte,“ začal jsem. „Ke katastrofě nedošlo v Africe, ale v Severní Americe, přesněji řečeno šlo o výbuch supervulkánu Yellowstone. Tam šlo o přírodní katastrofu. Jenže o chystajícím se výbuchu jste věděli a naprosté nicnedělání vás odsoudilo ke zkáze.“

„Ale co by se dalo proti tomu dělat?“ vyhrkl velvyslanec. „To byla přece přírodní katastrofa nevídaného rozsahu!“

„Věděli jste o ní dost dlouho,“ musel jsem ho informovat. „Ignorovali jste zprávy vědců, jak se to blíží. Varovali vás, ale nezajímali vás ani jako hokejová liga. Vaše chyba. Museli byste navíc spolknout svou nadřazenost a pokorně požádat o pomoc země, které by vám mohly včas poskytnout azyl.“

„Američané nikdy pokorně nežádají!“ vypjal se hrdě.

„Další chyba!“ opáčil jsem. „Kdybyste pokorně požádali o azyl před přírodní katastrofou, poskytlo by vám ji více zemí. Vy ale nikdy nikoho o nic nežádáte, prostě si uzmete co chcete a raději byste vyhynuli. Což se skoro stalo.“

„Kdo by nám poskytl azyl?“ naježil se. „Vždyť nás bylo přes tři sta milionů!“

„Dvě stě milionů Američanů je v Rusku,“ prozradil jsem mu. „Vyřídili jsme jim tam hromadnou žádost o azyl a když se situace v Yellowstonu vyhrotila, prostě jsme je tam přesunuli. To bylo to záhadné mizení lidí. Na území Ruska získali azyl, takže už k nim Spojené státy nemají žádnou pravomoc.“

„Prostě jste je tam přesunuli... předpokládám bez jejich souhlasu... to je přece mezinárodní pirátství!“

„Všichni poskytli svůj souhlas dodatečně, zejména když se dozvěděli, co se teď děje na území Severní Ameriky,“ ujistil jsem ho. „Kdo by požádal o návrat, vrátíme ho, odkud jsme ho odnesli. Ještě se nenašel sebevrah, který by se o to přihlásil.“

„Ale co katastrofa v Africe?“ snažil se převést to jinam.

„Rusko nemohlo spolknout všechny Američany,“ pokrčil jsem rameny. „I tak je tam dnes víc Američanů než Rusů a pro Rusko je to těžká zátěž. Nezbylo než zbytek přesunout jinam. Bylo to nouzové řešení a začali jsme s tím pozdě. Do Afriky jsme stihli přesunout osm milionů lidí, ostatní přikryl popel.“

„Jenže naši agenti našli na označeném místě v Africe jen miliony mrtvol a pár stovek těch, komu se podařilo uniknout!“

„Za to nemůžeme,“ zavrtěl jsem hlavou. „Kromě Rusů se nikdo neodvážil takovému množství lidí nabídnout azyl. Není snadné najít zemi tak vstřícnou jako Rusko! Poslali jsme tedy zbytek dočasně do pouště, kde jsme jim poskytli nejnutnější humanitární pomoc. Jednání o jejich rozmístění do třetích zemí měla teprve začít. Bohužel se o těch lidech dozvěděli Libyjští rebelové dřív, přijeli tam - a dál už to víte. Neuvěřitelná ironie osudu chtěla, aby byli postřílení zbraněmi, prodanými do Libye Spojenými státy a spojeneckou Saudskou Arábií.“

„Za jejich smrt ale nesete odpovědnost vy!“ vybuchl.

„Kdo?“ usmál jsem se trpce. „Máme nést odpovědnost za to, že jsme to nestihli? To nemůžete myslet vážně. Uznáváme, naše prostředky jsou silnější než vaše, ale i vy byste to stihli, kdybyste s evakuací začali včas - řekněme před padesáti lety, kdy to nebezpečí objevili vaši vědci. Máme silnější prostředky, ale všemocní nejsme. To je jen Bůh - a ten ve váš prospěch nezasáhl. Skoro to naopak vypadá, že se vás rozhodl vyhladit, neboť jste příliš dlouho porušovali jeho zákony. My těch dvě stě milionů zachráněných chápeme jako jednoznačný úspěch. Oceňujeme i vstřícnost Rusů. A zodpovědnost? Když uvážím, kolik jste za poslední století vedli válek, včetně vyhlazovacích, nazval bych Yellowstonský vulkán Božím trestem.“

To panu velvyslanci úplně vzalo dech. Ale pořád mu to ještě nevzalo jeho hrdost.

„Kdo jste, pane, abyste hodnotil Boží úmysly?“ zeptal se mě velice upjatě.

„Nic nehodnotím,“ ujistil jsem ho. „Ale nedivil bych se tomu. I my můžeme být jen nástrojem. Začít o pouhých čtrnáct dní dřív, vytáhli bychom ze Spojených států i Kanady všechny. Jenže i nám příprava nějakou dobu trvala. Možná jsme měli zvolit Austrálii místo Sahary. Je tam sice vražednější podnebí, ale bez Arabů. Ale na druhé straně, kdyby vás tak nenáviděli všichni lidé na světě, nepřežil by to nikdo. Spíš byste se měli zastydět, že vám pomáhají vaši nepřátelé Rusové, kterým jste nikdy nic dobrého neudělali a naopak jste jim poslední dobou všemožně škodili.“

„Pomáhali jsme jim přece proti Hitlerovi!“ vyhrkl.

„A současně jste pomáhali Hitlerovi proti Rusům a navíc jste si všechno nechali velice dobře od obou stran zaplatit! To nebyla pomoc, ale úžasně pokrytecký válečný kšeft. Už se tím přestaňte chlubit. Nemáte čím.“

„Ale byli jste našimi spojenci!“ zkusil to jinudy. „Pomoc byla přece vaší povinností!“

„V dřívějších smlouvách byla zmiňována pouze vojenská pomoc,“ připomněl jsem mu. „Napadl vás snad někdo? K nám do Českomoravského království by se vás nevešel ani zlomek. Zasahovat proti supervulkánu přesahuje i naše možnosti - ale evakuace mohla proběhnout úspěšně i bez nás, kdybyste ovšem začali včas.“

„Poslyšte - nevykládejte mi, že tu »evakuaci«, jak tomu říkáte, uskutečnili Češi! Trochu je znám, za dolary by prodali všechno. Koho tady vlastně zastupujete?“

„Správná otázka,“ přikývl jsem. „Oficiálně jsem králem Českomoravského království a zastupuji Čechy a Moravany. Neoficiálně s vámi mluvím z pozice mluvčího »zukíjá«, což je nepříliš početná skupina, disponující nesrovnatelně silnějšími prostředky než lidstvo. Ale na oplátku bych se zeptal já vás. Uvědomujete si, že tady zastupujete jen sám sebe, nanejvýš obyvatele velvyslanectví neexistujících Spojených států?“

To mu teprve vyrazilo dech.

„Neexistujících?“ vyhrkl s vytřeštěnýma očima.

„Vy pořád ještě považujete spálenou pevninu, pokrytou sopečným popelem, za světovou velmoc?“ pásl jsem se na jeho narůstajícím zděšení. „Velmoc by snad měla mít i obyvatele!“

„Je nás tři sta milionů!“ vyhrkl.

„Bylo, pane, bylo,“ pokýval jsem hlavou. „Odečtěte dvě stě milionů, kteří mají azyl v Ruské federaci, dále sto milionů mrtvých a co vám zbude? Pár tisíc agentů, roztroušených na vašich velvyslanectvích po celém světě. Řeknu vám ještě jednu zvěst, která se vám asi nebude líbit, ale je naprosto logická. Česká národní banka dostala příkaz zásadně odmítat nekryté dolary. Takže jste žebráci.“

„Dolary přijímá ve světě každý!“ nafoukl se.

„Každý?“ zasmál jsem se útrpně. „Dolary jsou dnes jen poukázky na charitu. Kdo je přijme, dobře ví, že neplatí. Nikdo mu už za ně nic neprodá, ledaže to také chápe jako charitu, ale ty papírky už samy o sobě žádnou cenu nemají.“

„Dolary jsou pořád kryté zlatem!“ zkusil to jinak.

„To už neplatí hodně dávno!“ odpálil jsem ho. „Od zlata jste se odpoutali už na konci minulého tisíciletí. Na vašem Fort Knoxu leží dva metry popela, horkého devět set stupňů Celsia. I kdybyste počkal, až to vychladne a dostal byste se do trezorů, o čemž pochybuji, najdete tam jen tuny pozlaceného olova. Pravé zlato jste už dávno rozházeli a utratili za zbraně!“

„To je lež!“ vybuchl.
Investujte do olova!

Investujte do olova!

„Mohl bych vám ukázat zlato, nakoupené od vás minulou českou vládou. Samé olovo, pokryté tenkým zlatým plíškem, vydávané za pravé zlato. Ani to zlato vám nemůže nikdo věřit! Není to ojedinělý případ. Veškeré zlato Spojených států nemá hodnotu. Není to dávno, co si Německo chtělo vyzvednout část svého zlata, uloženého ve vašich federálních trezorech. Odmítli jste jim je vydat - i to jste zpronevěřili. Skončili jste neslavně. Žebráci, podvodníci a defraudanti!“

„To je lež!“ vybuchl.

„Důkazy máme schované - to zlato nakoupené minulou vládou, které se ukázalo z větší části olovem.“

„To by mohl říci každý!“

„Bohužel je to pravda,“ souhlasil jsem. „Říká to každý, kdo si od vás to pozlacené olovo koupil. Poslyšte, co kdybyste si raději začal hledat jinou práci?“

„Vy mi nemáte co radit!“ prskal už docela vztekle.

„Podívejte se,“ pokračoval jsem mírně. „Spojené státy už neexistují, vy sám nikoho nezastupujete. Ponecháváme vás na velvyslanectví z dobročinnosti, ale živit vás nebudeme a peníze na provoz velvyslanectví nemáte. Dolary můžete použít jako tapety na zeď vaší pracovny, na nic víc se ten potištěný papír nehodí. Měl byste se i se svými lidmi poohlédnout po nějaké poctivé obživě. Vaši krajané v Rusku v současné době kácejí stromy a staví domy, aby byli do zimy pod střechou, na Sibiři bývají zimy mrazivé.“

„Snad byste mě neposlal na Sibiř?“

„To už nejde, Rusové přijali dvě stě milionů Američanů, ale další odmítají, i to je pro Rusko velká zátěž. Co s vámi? Do Afriky vás poslat nemůžeme, zastřelili by vás, nanejvýš můžete někde požádat o azyl. Poskytneme vám letenku, kamkoliv si řeknete - samozřejmě kromě Spojených států, tam už se nelétá. Můžete požádat o azyl i u nás, ale to předpokládá, že si tady najdete zdroj obživy.“

„To snad abych nakonec přišel na váš pracovní úřad?“

„Ten úřad je tu od toho, aby lidem hledal práci,“ přikývl jsem, jako kdybych nerozuměl jeho ironii. „I v Čechách řádila »Německá epidemie« a některé profese skoro vyhubila. Snad by se něco našlo i pro vás. Ovšem také se může stát, že vám nabídnou jen nekvalifikované profese ve stavebnictví.“

„Snad si nakonec nemyslíte, že budu zedničit?“ vybuchl.

„To ne,“ ujistil jsem ho. „Na zedníka nemáte kvalifikaci. Na stavbách byste mohl dělat nanejvýš pomocné práce.“

„Aby se absolvent prestižní Harvardské univerzity živil na stavbě jako poslední dělník? To se nestane!“

„Můžete požádat o azyl i v sousedním Německu,“ navrhl jsem mu. „Ale nevím, jak dopadnete. V Evropě je to stejné. Od doby, co se kancléřka zastřelila vlastní legálně drženou zbraní, vás tam nebudou zrovna vítat.“

„To je snad konec světa!“ vzdychl si. „Ale napadlo mě ještě něco. Tvrdíte, že Američanů je v Rusku více než Rusů. Že je ještě nenapadlo Rusy přehlasovat, zvolit novou vládu podle sebe a udělat z Ruska novou Ameriku?“

„Asi to nikoho nenapadlo a i kdyby, není to myslitelné,“ usmál jsem se. „Rusy totiž ta možnost napadla také a dřív. Měli proto podmínky. Američané jsou v Rusku jako azylanti. Nemají volební právo a smí se pohybovat jen na vyhrazeném území. Aby je nenapadlo zmocnit se vlády ozbrojeným pučem, nemají tam žádné zbraně. Kdo měl zbraň, do Ruska nesměl a tyto lidi jsme proto přesouvali do Afriky.“

„Tam je ale Arabové postříleli!“ namítal.

„Měli zbraně, mohli se bránit a bránili se,“ podotkl jsem.

„Jenže Arabové měli zbraně většího kalibru,“ stěžoval si.

„Pak už to šlo docela hladce, podle práva silnějšího. Ale na to jste přece odjakživa zvyklí, ne?“ pokrčil jsem rameny.

„Nikdy jsme se nesetkali s protivníky, kteří měli zbraně většího kalibru než my!“

„Ano, vždycky jste měli větší klacek vy,“ přikývl jsem. „Teď se to zkrátka otočilo, nic víc. Proto dopadli mnohem lépe ti, co skončili v Rusku, i když jsou tam beze zbraní.“

„To je ale flagrantní porušování jejich lidských práv!“

„Proč?“ pokrčil jsem rameny. „Azylanti nejsou občané. Jsou tam jen na nezbytně nutnou dobu. Až se změní podmínky na území Spojených států na méně životu nebezpečné, mohou se vrátit. Pak si jistě uspořádají život, aby jim lépe vyhovoval.“

„Takže se vrátí zpět!“ rozjasnil se. „A dojde k obnovení Spojených států!“

„K obnovení Spojených států nejspíš nedojde,“ zchladil jsem ho. „Víte, oni si v Rusku mezitím zvyknou na něco jiného a je vysoce pravděpodobné, že si po svém návratu vytvoří na území bývalých Spojených států úplně jiný stát.“

„Jak - jiný stát?“ zarazil se.

„Rozhodně jiný než dosavadní,“ ujistil jsem ho. „Ti lidé nebyli poslední dobou spokojení, co se ve Spojených státech dělo. Nepřetržitě ve válce, bez jistot, většina těžce zadlužená... V Rusku si nejspíš zvolí jiný systém a přinesou si ho s sebou.“

„A co když se budou vracet, ale tam už bude předchozí stav obnovený do poslední čárky?“

„Kdo by ho tam ale obnovoval?“ opáčil jsem s úsměvem.

„Třeba my, vyslanci Spojených států ve světě!“ řekl hrdě.

„Nejprve byste se tam museli dostat,“ upozornil jsem ho. „To nebude tak snadné. Není tam jediné letiště, přístavy jsou zničené... a kromě toho, navrátilci z Ruska přehlasují každého, kdo by jim chtěl vnutit starý systém. Odjakživa nejsou zvyklí brát ohledy na původní obyvatele.“

„To je ale v háji!“ zarazil se. „Poslyšte, sliboval jste nám letenku do kterékoliv země. Opravdu kamkoliv?“

„Musíte si předem vyjednat, aby vás přijali,“ řekl jsem opatrněji. „Aby se nestalo, že vás vrátí jako nežádoucí osoby.“

„Vyjednáme si to... nebudete-li nám blokovat telefony.“

„Nebudeme,“ ujistil jsem ho.

„Dobře, zařídíme si to,“ ustoupil.

„Hodně štěstí!“ popřál jsem mu.


Velvyslanec mi poměrně brzy přišel připomenout slib, že mu umožním cestu do kterékoliv země světa. Ve velmi krátké době vyjednal přijetí v Izraeli nejen pro sebe, ale i pro všechny zaměstnance velvyslanectví a přinesl mi dlouhý seznam dalších zájemců o letenku. Ty jsem ale odmítl.

„Pane velvyslanče, nabídka platila pro vás i pro oficiální zaměstnance velvyslanectví,“ připomněl jsem mu tento drobný detail. „Pokud jste zaměstnával jiné občany Českomoravského království, bylo to načerno a tedy protizákonné a nemohu vám to při nejlepší vůli uznat. Nestarejte se, prosím, o ně.“

„Ale i oni chtějí odletět a vyjednal jsem přijetí i pro ně!“

„Bude se jim to jistě hodit, ale pochopte, moje oficiální nabídka platí jen pro oficiální zaměstnance. Nebudeme klást překážky těm, kdo tam odcestují jako soukromé osoby, ale ať si cestu řádně zaplatí sami.“

„Ve většině případů to jsou vdovy s dětmi!“ snažil se hrát na moje city. „Nemají na cestu!“

„Můžeme uvažovat i o tom, že jim na cestu přispějeme,“ ustoupil jsem. „Nebudeme jim klást překážky. Stačí nám jejich prohlášení, že na cestu nemají prostředky - a dostanou letenky ekonomické třídy. Budeme teď prodávat majetek neziskových organizací. Nikdo se k nim nehlásí a není to nepatrný majetek, neziskovky byly štědře dotované, bude o ně zájem. Vypíšeme nabídku a uvidíme!“

„Chcete rozprodávat majetek neziskovek?“ zavětřil. „Ale ty neziskovky nejsou vaše, byly přece dotované ze zahraničí!“

„Možné to je,“ přikývl jsem. „Po »Německé epidemii« se ocitly bez oficiálních majitelů a jejich majetková struktura je natolik neprůhledná, že se nedá dohledat. Uplatnili jsme na ně tedy »zákon o znárodnění podniků, kterým hrozí zavření pro nezájem majitelů«. Jenže to nejsou podniky, aby je převzaly do správy zaměstnanecké rady. Nezbývá než je za co nejlepší cenu prodat. Výtěžek dáme na humanitární účely, třeba i k zaplacení cesty nemajetným občanům, kteří by se rozhodli emigrovat.“

„O tom se ještě rozhodne!“ zavrčel a měl se k odchodu.

„O tom nepochybuji!“ odvětil jsem.


Zaměstnancům velvyslanectví i s šéfem jsem velkoryse poskytl vládní letadlo. Odletěli v pořádku, jenže zádrhel nastal po jejich odletu. Na letišti v Tel Avivu policie mé vládní letadlo zadržela, protože mělo ještě staré označení »Česká republika«. Usoudili z toho, že Českomoravskému království nepatří a pro ten »prohřešek« je zadrželi. Nejvyšší soud v Tel Avivu vzápětí přispěchal s rozsudkem zabavit letadlo za majetek neziskových organizací, »protiprávně« prodávaných v Čechách.

Pozval jsem si tedy na kobereček - pardon, na konzultaci - izraelského velvyslance a požadoval po něm vysvětlení.

„V žádném případě nemohu ovlivňovat rozsudek našeho nezávislého soudu,“ rozhodil bezmocně rukama.

Ale ovšem, on nic, on muzikant a rozsudek »nezávislého soudu« je spravedlivý, konečný a neodvolatelný...

„Je vám ovšem jasné, že teď můžeme uplatnit reciproční opatření?“ zeptal jsem se ho.

„To by bylo proti mezinárodnímu právu,“ namítl. „Naše letadla nepatří státu, ale soukromým společnostem.“

„Aha, vy myslíte, že zabavíme nějaké letadlo!“ vrtěl jsem hlavou. „Nejsme zloději! Ale zapíšeme Izrael na mezinárodní seznam »nedůvěryhodných zemí«. Existuje už pěkných pár let a letadla těch zemí nesmí přistávat na žádném letišti Evropy.“

„To se vám nepodaří!“ usmál se velvyslanec. „V Evropě máme tolik konexí ve vládách, že to prostě neprojde!“

„Máte zastaralé informace,“ upozornil jsem ho. „Konexe jste měli do »Německé epidemie«, od té doby nemáte prakticky žádné. Parlamenty i vlády se mezitím vyměnily.“

„Vlády jsou poslední, kdo rozhoduje,“ usmíval se stále. „Naše konexe jsou mnohem rozsáhlejší.“

„Byly, pane velvyslanče, byly,“ pokýval jsem hlavou. „Asi to ještě nevíte, ale »Německá epidemie« zasáhla v Evropě většinu lidí semitského původu. Vždyť i vy jste přišel do Prahy nahradit svého předchůdce, který na ni zemřel! Sám máte velké štěstí, že v celé Evropě není nikdo, kdo by té epidemii umožnil šíření. Až na pár cizinců jako jste vy tu žádní muži semitského původu nejsou!“

„Ono to vyhubilo celé rodiny?“ zamračil se.

„Celé ne, jen dospělé nebo skoro dospělé muže,“ doplnil jsem mu informace. „Žen a malých dětí se to nedotklo. Jenže ty se teď snaží emigrovat do Izraele, kde mají nějaké příbuzné.“

„Poslyšte, to by ale vypadalo na nějakou nemoc umělého původu!“ pochopil konečně. „To by byl ale zločin srovnatelný s nacistickým holokaustem! Jestli to v celé Evropě vyhubilo všechny Židy...“

„Všechny semity,“ opravil jsem ho. „Stejným způsobem to vyhubilo i Araby. Kdoví, možná to původně bylo proti nim.“

„Ale ten, kdo něco takového vymyslel, by měl být souzen mezinárodním tribunálem!“ rozvíjel to dál.

„Jenže se zdá, že pokud to někdo vymyslel, stal se i první obětí,“ vzdychl jsem si. „Takže se to vyšetřovat nedá. Tvrdí se, že epidemie začala v Německu. Jistě víte, že tam byl dostatek farmaceutických společností, které se takovými pokusy mohly zabývat. Jenže jejich vědci zahynuli.“

„To by ale byla světová katastrofa!“ mínil.

„Světová katastrofa nastala v Americe,“ obrátil jsem jeho pozornost jinam. „Tam ale za ni nemohou lidé. Výbuchy sopek jsou nad naše omezené lidské možnosti.“

„Příšerné katastrofy!“ otřásl se.

„Za ty lidé nemohou,“ řekl jsem. „Ale za zabavené vládní letadlo ano. Vyřiďte proto tomu vašemu »nezávislému soudu«, že jeho rozsudek neuznáváme. O cizím letadle mu nepříslušelo rozhodovat. Dále oznamte ministru zahraničí, že v Čechách pro izraelská letadla, až na nouzové případy, platí zákaz přistání. Rozuměl jste tomu?“

„My ale můžeme podniknout protisankce!“ naježil se.

„Podnikněte!“ přikývl jsem. „Pořádek musí být. Budeme mít aspoň důvod ke zpřísnění našich sankcí.“

„Zničíme vás hospodářsky!“ varoval mě.

„Bez vaší páté kolony? Těžko!“ odpálil jsem ho.

„V nouzi nejvyšší máme i atomové hlavice!“ vytáhl svůj poslední a nejtěžší trumf.

„V tom případě způsobíte úplné vyhynutí semitů v celém světě,“ ujistil jsem ho. „Vás i Arabů. Vlna »Německé nemoci« se zastavila na Sibiři, ale k vašemu štěstí nepronikla do Afriky ani na Střední Východ. Druhá vlna by to ale dokončila a zbytek světa by vám jedině poděkoval.“

„Chcete vyhrožovat zakázanou biologickou válkou?“

„Nechceme,“ ujistil jsem ho. „My tu »Německou nemoc« přece nemáme. Jako vy oficiálně nemáte ty jaderné hlavice.“

Koukal se na mě krvežíznivě, jako by litoval, že nemá pistoli, aby mě mohl zastřelit. Naštěstí mi od něho nebezpečí nehrozilo, to by mě hačetá včas varovalo. Netušil ani, že by mi stačilo pár slov - a jen abych si je pomyslel! Jenže kdo má tyto možnosti, nesmí je používat, přinejmenším ne lehkomyslně.

„Vyřiďte to doma,“ požádal jsem ho ještě jednou.

„Vyřídím!“ odsekl.


Krátce po mém hovoru s velvyslancem Izraele mi z Tel Avivu rozhořčeně zavolal bývalý velvyslanec Spojených států. Že nedržím slovo, slíbil jsem mu přece, že nebudeme klást těm, kdo se rozhodnou emigrovat, žádné překážky. Tak jak je to se zákazem přistávání izraelských letadel? Navíc v celé Evropě, to je přece skandál!

„To je vaše dílo!“ osočil mě.

„Divíte se, pane velvyslanče?“ zeptal jsem se ho klidně. „Vy nevíte, jak dopadl můj vládní letoun? Před jeho zabavením jsem k vám byl velice vstřícný! Nepřátelský akt jste zahájili vy! No dobrá, Izrael získal jeden starší dopravní stroj, ať se tím třeba udáví! Zato přišel o spojení s Evropou, to je podle mého mínění v pořádku. Já jsem ale žádný slib neporušil. Emigranti dostanou letenky na jiné letadlo, nemusí být nutně izraelské! Objednáme jim klidně letenky společnosti Egypt-Air! Mohou k vám letět i s přestupováním v Káhiře!“

„A kdyby vám to letadlo vrátili?“ navrhl mi.

„Pak bude záležet i na ostatních zemích, kdy uznají Izrael za důvěryhodný,“ řekl jsem vyhýbavě. „Japonci říkají, kredit se ztratí snadno, ale zpět se získává těžko!“

„My ale na takové zacházení nejsme zvyklí!“ vrčel.

„Zvykejte si!“ doporučil jsem mu.

 


Zpět Obsah Dále

14.05.2017 22:49