Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Jedeme dál

První státní tajemství - král Českomoravského království se tajně oženil!

Při volbě krále věkový práh nerozhodoval, proto mě lidé mohli zvolit. Ale postupem času se jim začalo zdát podivné, že se neohlížím za ženami. Naštěstí mi Kátino školení dodávalo imunitu k intrikám, ke kterým patřilo podstrkování atraktivních žen a dívek. Neodmítal jsem setkání při různých příležitostech s lidmi všeho druhu, ale nevěnoval jsem významnou pozornost ženám, které nebyly osobnostmi i mimo soutěže krásy a zpěvu. K vědkyním jsem se choval zdvořile, ale nezajímaly mě křivky jejich postav, jedině jejich vědecké úspěchy. A zásadně jsem se vyhýbal situacím, abych byl s nimi o samotě. Opakovaně jsem odmítl spekulace reportérů, kteří měli občas hodně divoké nápady.

Naštěstí teď mnohem více pozornosti patřilo Americe. Erupce Yellowstonského vulkánu fakticky pohřbila celou tamní civilizaci. Když se později ukázalo, že někdo neznámý přenesl krátce před katastrofou většinu lidí na opačný konec světa do Ruska, byl to šok nejen pro vědce. Přiznání, že se podařilo zachránit sotva dvě třetiny obyvatel Spojených států a Kanady, zbavilo tuto záchranu svatozáře, neboť zázrak zjevně nebyl tak dokonalý, nicméně pořád překračoval možnosti současné vědy.

V Čechách se navíc vědělo, že tu vymoženost používám docela běžně. A nejen já, ale i jiní. Reportéři si však mohli na prstech spočítat, že nejsou tak dobří paparazzi, aby vypátrali, kam tyto přesuny vedou, i když se vytrvale pokoušeli tajemství mého soukromí odhalit.

Neusnadňoval jsem jim to. Na přímé dotazy dostávali jen vyhýbavé odpovědi - ano, přemisťuji se, ne, není to všeobecně známá technologie, ano, princip je pořád tajný. Nezbylo jim nic jiného než spekulace, naštěstí jim nikdy nevyšly, takže jim lidé nejenže neuvěřili, ale brzy je úplně přestaly zajímat.

Král občas záhadně mizí, zřejmě používá nějakou dosud neznámou technologii. Nic víc se nikomu nepodařilo zjistit, ale proč se tím rmoutit? Důležité je, že se lidem v Čechách vede lépe než za předchozích prezidentů, banky přestaly lidi vysávat jako pavouk mouchy, většinu podniků řídí zaměstnanecké rady, jejich zisky přestaly odtékat do kapes zahraničních spekulantů. Během »Německé epidemie« sice vyhynula i většina českých umělců, ale brzy se vyrojili jiní, také dobří. A že se republika změnila na konstituční monarchii? Ani to nebylo v Evropě tak ojedinělé, jen v Čechách měl král největší pravomoci.

Což bylo jedině dobře, neboť jsem jich nezneužíval.

Samozřejmě se nabízelo, že podivný způsob přesunu lidí nějak souvisí s mimozemšťany. Jenže ty dosud nikdo nespatřil a nikoho ani nenapadlo, že se mimozemšťané našemu světu tak dokonale přizpůsobili, že je od zdejších lidí nikdo nerozezná a mohou se mezi lidmi pohybovat bez nebezpečí odhalení.

Jeden reportér zašel dokonce tak daleko, že mě označil za mimozemšťana, ale to jsem mu snadno vyvrátil. Narodil jsem se přece rodičům normálně v porodnici, mohl zjistit, kde jsem chodil do školy, našel mé bývalé spolužáky a ti mu potvrdili, že jsem nikdy nebyl mimořádný. Stopy končily v mém posledním zaměstnání, které jsem ukončil po dohodě se zaměstnavatelem z důvodu jakési reorganizace... nic, co by naznačovalo nějakou výjimečnost.

A přece jsem teď používal jakousi záhadnou technologii k bleskovým přeskokům z jednoho místa na jiné, aniž by se dalo zjistit, kam to je a co tam dělám. A nikdo neobjevil ani jak to dělám. Neměl jsem přece žádný přístroj, ovladač, prostě nic. Na správné stopě byli, kdo si to spojili se záhadnou záchranou Američanů, ale i ti naráželi na bariéru mlčení. Na všetečné dotazy jsem odpovídal jen slovy »do toho nikomu nic není«.

No comment...


Mrak sopečného popílku z Yellowstonu oblétl celý svět. Nezasáhl pouze Austrálii a Nový Zéland, ale nikde nepůsobil tak ničivě jako v Severní Americe. Pár centimetrů vychladlého popílku spadlo v Evropě, zejména v Anglii a ve Španělsku, ale první silnější déšť všechno spláchl. Zajímavé bylo, že erupce měla za následek pokles sopečné činnosti v celém světě, zřejmě se tím uvolnilo napětí v hlubinách Země, ale časem se všechno pomalu vracelo do normálu. Jen budovy ve městech Spojených států dohořívaly ještě po čtrnácti dnech. Nikde nikdo nehasil. Nikde nikdo nepřežil. Pod žhavým popelem zůstaly univerzity i věznice, markety i hotely.

Po dlouhé době začalo i na některých místech bývalých Spojených států opět pršet. Déšť ale vytvořil se silnou vrstvou popela jemné klouzající bahno, které brzy vyplnilo koryta řek. Úchvatný byl pohled na majestátní tok Mississippi, kde bahno se zbytky ohořelých domů pomalu klouzalo k moři a vytvářelo v Mexickém zálivu rozlézající se skvrnu jako při ropné havárii. Pro úzkou kanalizaci však nebylo dost tekuté a rychle ji ucpalo. Bahno se pak pomalu řinulo ulicemi měst. Kde zapršelo, tam se dávalo do pohybu, jinde vysychalo a tuhlo. Mnohé oblasti pod bahnem zmizely natolik, že nevyčnívaly ani ohořelé trámy.

Jediné obrazy z těch míst dávaly snímky ruských družic, uvolněné pro veřejnost. Letadla se nad území Spojených států pořád ještě neodvažovala. Stačilo by proletět mrakem s vyšším obsahem popílku a se zadřeným motorem nouzově dosednout do mlaskavého bahna. To si každý včas rozmyslel.

Z ohromných lesů trčely z popela jen ohořelé kmeny bez větví, bez života. Některá města při erupci zasypaly kameny, pak jemnější popel a výsledkem bylo, že nikdo nepoznal, kde město původně leželo. Dálnice se daly rozeznat jen tam, kde z rovin rozsáhlých plání vystupovaly šedé hrobky kamionů a aut. Jinde ležely i dlouhé hrboly spálených vlaků. Strojvůdci se jistě snažili zkáze ujet, ale byli pomalejší než žhavý popel. Dostihl je, spálil a zasypal. Šedivá poušť zůstávala bez jediné zelené skvrny a návrat Američanů do vlasti byl v nedohlednu.

Sibiř byla vlídnější.


Věrka zahájila v Českomoravském království neobvyklou akci. Vyzvala lékaře, »kterým záleží více na pacientech než na penězích« k účasti na sympoziu o pokrokových až revolučních lékařských metodách, které nesmí uniknout jejich pozornosti.

Tak nízký zájem lékařů ale opravdu neočekávala. Byl to prostě propadák. Přihlásilo se jí sotva osmnáct zájemců.

„To je snad zlý sen!“ postěžovala si mi u naší společné večeře večer před akcí.

„Víš co?“ navrhl jsem jí. „Příště to svolej »pod záštitou krále«, snad to zabere!“

„Dobrá, ale co teď s těmi osmnácti?“

„Vezmi je do Zlatého Koně,“ napadlo mě. „Ať si nejprve prohlédnou galerii obrazů Dary. Tam snad uvěří, že symposium není pouhý kanadský žertík.“

„Nepomohl bys mi s nimi?“ požádala mě.

„To se rozumí!“ ujistil jsem ji. „Můžeš mi je házet do Zlatého Koně, odtáhnu je ze značky durum, aby ji neblokovali. Tak to proběhne nejrychleji.“

„Ale přece jen by bylo dobré uvítat je oficiálně v Praze!“ namítla. „Házet je tam proti jejich vůli z ulice... to snad ne...“

„Začneme tedy v Praze,“ přikývl jsem. „Nebude problém pronajmout si vhodný sál a požádat je, aby dobrovolně sami vstoupili třeba do kruhu nakresleného »svěcenou« křídou.“

„Sami dobrovolně vstoupí, to se mi líbí víc,“ usmála se. „Dobrý nápad!“

„Však je taky můj!“ pronesl jsem pyšně, ale koutky úst mi to cukalo. Věrce to ovšem neuniklo.

„A co ty? Žádné problémy nemáš?“ usmála se na mě.

„Ani ne!“ pokrčil jsem rameny. „Království má na krku jednu hromadnou žalobu z Izraele o vydání náhrady za zničené, zpronevěřené anebo prostě upřené dědictví.“

„Jakého dědictví?“ zbystřila pozornost.

„Vdovy po českých boháčích nás žalují,“ začal jsem od začátku. „Údajně jsme jim znárodnili majetek po manželech.“

„Co tím mají na mysli?“ chtěla vědět.

„Je toho více než tisíc stránek, teď to probírají právníci,“ přidal jsem podrobnosti. „Ale tvrdí, že to vdovy prohrají. Když žádaly o podporu na letenky do Izraele, podaly všechny čestná prohlášení o nemajetnosti, aby dostaly státní příspěvek. Jenže se to obrátilo proti nim. Nemohou se soudit o majetek, který prve samy čestně popřely. Ledaže by čestné prohlášení přiznaly jako podvod, jenže letenky jsou drahé a byl by to trestný čin.“

„A co až začnou tvrdit, že to čestné prohlášení podávaly pod nátlakem a ve stavu krajní nouze?“

„Tvrdit to mohou,“ přikývl jsem. „Dřív by jim to prošlo. Jenže staří soudci, kteří by jim to ze známosti uznali, nepřežili »Německou epidemii«, na našich soudech soudí nová generace mladých. A ti snad nebudou soudit tak křivě. Už protože každé úspěšné odvolání pocítí na citelném snížení svých platů. To byl milionový zákon o zodpovědnosti soudců, ten se nám povedl!“

„Doufejme!“ vzdychla si.


Lékařů se nakonec na symposium dostavilo čtyřicet šest. Přivítal jsem je v pronajatém kinosále a hned jsem je upozornil, že vlastní symposium bude probíhat jinde. Je to však utajované místo, takže žádám účastníky, aby se o podrobnostech našeho setkání zbytečně nešířili.

„Proč se v tom angažujete i vy, Veličenstvo?“ optal se mě šedovlasý lékař z první řady. „Má to snad nějaký význam?“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Mám na tom i odborný dohled.“

„Vy přece nejste lékař!“ namítl doktor. „Nedávno jste na pravou míru uváděl nějaké novinářské výmysly a tvrdil jste, že jste vystudoval technickou vysokou školu.“

„Studoval jsem na jiné půdě než akademické,“ řekl jsem s úsměvem. „Přesto si myslím, že mám vzdělání srovnatelné.“

„A už jste někdy něco v naší branži vykonal?“ neodpustil si lékař rýpnutí.

„Jistě,“ souhlasil jsem. „Bude to pro vás překvapení, ale vymýtil jsem v Čechách tuberkulózu a toxoplasmózu. První byla velice těžkou nemocí a druhá zase hodně rozšířenou.“

„Proboha, víte vy vůbec, co to tvrdíte?“ chytil se doktor za hlavu. „Tuberkulóza byla v Čechách vyhubená za velkých nákladů za minulého režimu a vyhubit toxoplasmózu je téměř vyloučené! To je stejný nesmysl, jako byste v technice tvrdil, že jste vynalezl perpetuum mobile!“

„Máte pravdu, tuberkulózu v Čechách lékaři zlikvidovali za minulého režimu,“ pokrčil jsem rameny. „Jenže zapomínáte na osm tisíc migrantů, kteří ji do Čech opět zavlekli.“

„Ano, tím se přece opět zabýváme!“ namítl.

„Pak brzy zjistíte, že se nevyskytuje ani mezi migranty,“ ujistil jsem ho.

„Promiňte, ale tvrdil jste něco o toxoplasmóze,“ přihlásil se další lékař. „S dovolením, to je totiž můj obor a mé statistiky tvrdí, že zamořenost toxoplasmózou dosahuje v Čechách skoro třiceti procent - a to není hodně, jinde ve světě to bývá horší.“

„Máte příliš staré statistiky,“ ujistil jsem ho. „Když se tím zabýváte, zkuste po návratu ze symposia otestovat některé lidi, u kterých jste předtím toxoplasmózu bezpečně diagnostikoval. Až zjistíte, že jsou naprosto zdraví, zamyslete se nad tím.“

„Toxoplasmóza se nedá léčit,“ namítl lékař. „Naštěstí se s ní dá jakž takž žít.“

„I tady máte zastaralé informace,“ ujistil jsem ho. „Léčit se dá, jinak by v lidech zůstávala. A to už není pravda!“

„Ale - aby si nikdo ničeho nevšiml?“ podivoval se lékař za souhlasného přikyvování ostatních. „Obě tyhle nemoci by si žádaly obrovské monstr-akce, to by se neutajilo!“

„Obrovská akce to byla,“ připustil jsem. „Ale podařilo se nám ji utajit. Kdo se těmi nemocemi zabýváte, brzy zjistíte, že už prostě nejsou. Dokonce se to již kladně projevilo. Jak jistě víte, tvor s toxoplasmózou má sklon počínat si lehkomyslně až sebevražedně. Od doby, kdy jsme v Čechách s toxoplasmózou skoncovali, se snižují počty i následky autohavárií zaviněných lehkomyslností řidičů. Statistiky se počítají od počátku roku, takže se to v nich ještě příliš neprojevilo, ale na konci roku ten pokles bude zřejmý každému.“

„To by bylo neuvěřitelné!“ trval na svém doktor. „Proč byste se ale zabývali parazitem, se kterým se dá bez velkých problémů žít, když nás tíží spousta horších nemocí!“

„Zmínil jsem tyto dvě, neboť jsem je řešil já, když už jste se ptal na moje výsledky v lékařské branži. Ostatním nemocem se věnuje několik desítek jiných vědců, ale když už jsme kostru metody vyzkoušeli, budou nemoci ubývat ještě rychleji. Čechy jsme si zvolili jako pokusné králíky jako poměrně malé území s dobrou kontrolou.“

„Utajit tak obrovské akce - to je ovšem síla!“ povzdychl si lékař. „Neuvěřitelná síla!“

„Uvěříte, až něco uvidíte!“ slíbil jsem mu.

„Pane kolego, z toho, co o Vojtěchovi vím, vám velice důrazně doporučuji - věřte mu každé slovo!“ zastal se mě další.

Podíval jsem se na něho překvapeně - ale ovšem, bývalý kamarád ze studií Ivan Černý! A mezi účastníky sympozia - to je překvapení! I když - musím to uznat - Ivan byl vždycky fér kamarád. Máme tady zřejmě i skutečné příznivce!

„Ahoj, Ivane!“ oslovil jsem ho také kamarádsky, ačkoliv to ostatní lékaře udivilo. „Neodradilo tě, že tuhle akci svolávají neznámé veličiny, aspoň pro vás lékaře?“

„Pro mě nejste neznámí!“ odvětil Ivan vážně. „Vám na tomto místě uvěřím všechno.“

„Ale pane kolego,“ ohradil se lékař pochybující o léčení toxoplasmózy. „Už jste se s nimi setkal na odborném poli?“

„I na odborném poli,“ přikývl Ivan. „Zejména za vědmou Věrou jsem posílal nevyléčitelné případy - zvládla je s lehkostí, jakou jsem jí jen záviděl. Však uvidíme!“

Pochybovač sice kroutil hlavou, nicméně Ivanův výstup jeho pochybami značně otřásl.

Pak si vzala slovo Věrka. Oznámila přítomným, že k cestě na místo konání symposia použijeme právě ten tajemný skok, kterým král - tedy já - tak snadno mizí reportérům.

„Ale protože to neumíte používat, pomůžeme vám,“ řekla s úsměvem a nakreslila na podlahu křídou kruh. Až jim málem vypadly oči, jak ji napjatě pozorovali.

„Kdo vstoupí do tohoto kruhu, ocitne se v našem tajném sídle,“ ujistila je. „Král vám to předvede a pak vám už na místě řekne, co bude dál. Vojto, můžeš...“

Vstoupil jsem do křídového kruhu a přeskočil do velkého sálu Zlatého Koně. Žádný kruh bych vlastně nepotřeboval, ale pro ostatní to byla drobná pomůcka. Mohli bychom je prohodit i bez kruhu, ten kruh však vyjadřoval jejich vůli vstoupit.

Samozřejmě jsem hned vykročil ze značky durum, abych ji neblokoval. Vzápětí se za mnou zavlnil vzduch a do velkého sálu Zlatého Koně vkročil kamarád Ivan Černý.

„Vítám tě v našem dračím doupěti!“ usmál jsem se. „Máš odvahu, to se počítá. No nic - prohlédni si nejprve obrázky na stěnách, hodně ti o nás řeknou!“

„O vás?“ zeptal se mě významně.

„Teď už o nás,“ přikývl jsem.

Zůstal jsem stát u značky durum, abych přispěl k jejímu rychlému odblokování, Ivan se zatím věnoval obrázkům. Hned ten první - se zelenou žábou Nee - ho uchvátil, nebylo divu. Jenže vteřiny ubíhaly a nikdo další nepřilétal. Lékaři zřejmě nezvyklému dopravnímu prostředku příliš nedůvěřovali.

Pak se mi v hlavě rozezněly zvony - Věrčina telepatie.

„Vojto, vrať se, oni se toho bojí!“ požádala mě.

Přeskočil jsem tedy zpátky do kinosálu.

„Snad se toho nebojíte?“ oslovil jsem zaražené přítomné. „Nečekal bych, že to vědecky založené lidi tak vyvede z míry! Nedávno jsme tak přesunuli dvě stě milionů Američanů, není to nebezpečné!“

„Kam... jste vlastně zmizel?“ zeptal se mě šedivý lékař. „A co se stalo s tím druhým?“

„Je v našem tajném sídle a prohlíží si nástěnné malby, je opravdu na co se dívat!“ ujišťoval jsem ho.

„Kde to je?“ zeptal se lékař.

„Polohu ani jméno vám dnes neřeknu,“ odmítl jsem blíže to určit. „Jen naznačím, že je to pořád ještě v Čechách.“

„A nemohl... nemohl by se ten první aspoň na okamžik vrátit?“ navrhl starý lékař. „Jen aby bylo vidět, že to není...“

„...nebezpečné?“ usmál jsem se. „Dobrá, přemluvím ho, aby se sem vrátil, i když se mu asi nebude chtít. Poví vám, jaké to je a podle toho se rozhodnete. Všechno pochopíte až podle toho, co tam spatříte.“

Přeskočil jsem do Zlatého Koně, Ivan se pořád nemohl odtrhnout od obrazu tlupy neandertálců, obklopující zelenou postavu Nee - dnes Věrky.

„To vypadá jako výjev z pravěku...“ odhadoval opatrně.

„Taky že to je z pravěku!“ potvrdil jsem mu. „Je tam ale vidět, kdo se už tenkrát pokoušel pravěké lidi vzdělávat.“

„To zelené... to snad ani není člověk!“ vyhrkl.

„To nebyla těžká hádanka,“ usmál jsem se. „Mám k tobě ale jednu malou prosbu. Nemohl by ses ještě na chvíli vrátit a přesvědčit kolegy, ať se tolik nebojí? Oni snad vážně věří, že je chceme odnést do pekla!“

„Však to působí dost divoce!“ přikývl.

„Ale ty jsi sem vstoupil - bohužel jako jediný...“

„Kdybych o vás dvou nevěděl, co vím, jistě by se mi taky klepala kolena!“ přiznal. „Nevadí, pojďme tam, ukecám je.“

Opět jsem namaloval křídový kruh a pobídl ho vstoupit. A když odhodlaně překročil křídovou čáru, odeslal jsem ho do kinosálu a vzápětí jsem tam přeskočil i já.

„Nemusíte se toho bát,“ oslovil Ivan ostatní. „Ale budete tam parádně překvapení! Jako v Jiříkově vidění! Viděl jsem to, ale stojí to za to! Mohu se tam už vrátit?“

„Překvapený budeš i ty,“ ujistil jsem ho. „Těmi obrazy to teprve začíná! Pojďte už a nezdržujte!“

Pak jsem opět vkročil do křídového kruhu namalovaného Věrkou a přenesl se do Zlatého Koně. Za mnou přistál Ivan a pak už se sem hrnuli i ostatní. Zakrátko si v sále zvědavě prohlíželi Dařiny malby.

„Je to zajímavé, ale...“ obrátil se ke mně jeden mladší lékař. „Nejsou tu nikde okna.“

„To je v pořádku,“ odvětil jsem. „Kolem nás je jednolitá vápencová skála. Nejtenčí vrstva - osmdesát metrů - je přímo nad námi. Nemusíme vás ani upozorňovat na vypínání mobilů, sem signály neprojdou a nikdo se vás nedovolá.“

„Takže jsme vlastně v nějakém - dole?“ hádal. „Opravdu to nešlo uspořádat někde jinde?“

„Důl to není, tady se nikdy nic nedolovalo,“ usmál jsem se. „Je to bezpečný úkryt, kde můžeme pořádat schůzky. Když ale budete o to stát, mohli bychom další setkání domluvit jinde - třeba v Moskvě.“

„Vy se kamarádíte s Rusy?“ zaškaredil se jiný mladší.

„Vy ne?“ usmál jsem se. „Ještě nedávno jsme se mohli scházet i v New Yorku, jenže Spojené státy teď nejsou vhodné místo k symposiím.“

„Vy víte jak to tam vypadá?“ zeptal se další zvědavec.

„Jestli jste v televizi viděl snímky z družic, pak víte totéž co my,“ ujistil jsem ho. „Je to tam pořád nebezpečné i pro nás.“

„Ale co ty výjevy na obrazech?“ zajímal se starší lékař.

„Namalovala je podle skutečnosti vesmírná návštěvnice,“ řekl jsem. „Úkryt zde stojí již od pravěku a obrazy vznikly v té době. Není to obyčejná vědecká rekonstrukce, ale autentické obrazy z dějin pravěku v Čechách.“

„Vítejte v minulosti i v budoucnosti,“ přivítala je Věrka.

„Nech je prohlédnout si trochu minulost - a pak se dáme do té budoucnosti,“ navrhl jsem.

„To přece chci,“ usmála se.

 


Zpět Obsah Dále

21.05.2017 23:31