Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Minulost i budoucnost

Minulost byla ve Zlatém Koni nádherně vymalovaná na stěnách místností a prohlídka obrazů by lidem zabrala několik hodin, zejména když Věrka ke každému něco dodávala. Naštěstí to vypadalo jako profesionální průvodcovský výklad - koho by napadlo, že Věrka popisuje v té velké zelené žábě v hlavním sále sama sebe před pětadvaceti tisíci lety?

Před přijetím návštěvy Věrka vypnula všechna okna, aby nikdo nezískal vodítko k určení polohy našeho úkrytu. Takže jsem si na své přišel i já. Místo oken se v místnostech objevily další Dařiny obrazy, dosud překryté pohledy ven. Pro mě byly zajímavější než živé obrazy kamer.

Věrka návštěvě vyhradila na prohlídku Dařiných obrazů jen hodinu. Pak ji ukončila a svolala všechny do sálu.

„Na zdejších obrazech jste viděli minulost,“ opakovala, když před ně opět předstoupila. „Malovala je před pětadvaceti tisíci lety tříprstá ruka jedné návštěvnice z vesmíru. Lidé v té době malovali primitivněji, bez znalosti perspektivy a byli rádi, když strefili aspoň obrysy malovaných zvířat.“

„Ti zelení... jsou tedy mimozemšťané?“ zeptal se kdosi.

„Ovšem,“ přikývla Věrka. „Zdejší obrazy jsou dostatečně věrné, než aby připouštěly nějaké pochyby.“

„To ale znamená, že používáte mimozemské prostředky!“ vyhrkl starší, šedovlasý lékař.

„Ano,“ přikývla Věrka. „Používáme je pětatřicet tisíc let. Dnes jsme se rozhodli lidem něco z toho nabídnout.“

„Používáte to... už pětatřicet tisíc let?“

Starý lékař rozhodně nebyl jediný, kdo na nás třeštil oči. Ale zatím byl jediný, kdo se odvážil promluvit. Ostatním jako kdyby to vzalo dech. Maně jsem si vzpomněl, jak podobně na mě ten časový údaj zapůsobil, když jsem ho slyšel poprvé.

„To jste to celou dobu usurpovali jenom pro sebe?“ ozval se další z lékařů. Všiml jsem si ho, byl to ten mladší, co se na nás škaredil, že se kamarádíme s Rusy. Jeho otázka teď vyzněla nepříjemně, skoro jako obžaloba.

„Ano, máme to celou tu dobu,“ odvětila Věrka. „Museli jsme zodpovědně rozvažovat, zda to lidem nabídneme nebo ne. Se zneužitím těchto prostředků máme i na Zemi velice špatné zkušenosti a nechceme opakovat staré chyby.“

„A kdo vám dal právo syslit tohle všechno jen pro sebe?“ ještě více přitvrdil mladý lékař.

„Jak to myslíte?“ podívala se na něho pátravě Věrka.

„Jak to říkám!“ trval na svém. „Vaše zlodějská banda zřejmě tenkrát lidstvu ty mimozemské prostředky ukradla! Kdo vám dal právo užívat je jen pro sebe? Měli jste je dát všem!“

„Všem - kromě Rusů, že?“ dodala Věrka jedovatě. Takže si ho také pamatovala.

„Rusy z toho vynechte,“ pokračoval lékař. „Primitivové si nic nezaslouží, ale kulturní národy to měly mít už dávno! Já se jen ptám, kdo vám dal právo neposkytnout lidem prostředky, zanechané na Zemi mimozemšťany?“

To jsme tedy nečekali! Místo radosti, že se budou moci podílet na výhodách Sofura, abychom čelili obvinění, že na ně »kulturní národy bez primitivů« měly nárok už dávno?

„Odpovím vám otázkou,“ zachovala Věrka klid. „Kdo dal vám právo sápat se po mimozemských prostředcích, na kterých nemají lidé Země žádnou zásluhu?“

„Tady přece nejde o zásluhy,“ namítal lékař. „Jestliže na Zemi mimozemšťané zanechali nějaké úžasné prostředky, měly by patřit všem lidem a ne nějaké bandě zlodějů!“

„Tak by to snad bylo, kdyby mimozemšťané zanechali na Zemi všechno bez dozoru a řekli lidem - vezměte si, co se vám z našich darů zlíbí!“ nadhodila Věrka.

„A nebylo to tak?“ namítl lékař.

„Nebylo,“ odvětila Věrka. „Když mimozemšťané na Zemi své prostředky zanechali, bylo lidstvo takové, jako na zdejších obrazech. Svěřil byste neandertálcům sílu atomu nebo kvarků? To by nedopadlo dobře! Naopak, mimozemšťané byli povinni zajistit, aby se do rukou tehdejších lidí nedostalo nic, co by jim mohlo škodit. Zanechali proto na Zemi Strážce, aby jejich dary spravovali než lidé vyspějí a nebudou jim nebezpečné. Ani vy přece nedáváte malým dětem do rukou zápalky!“

„Jak to ale můžete vědět?“ vyjel si na ni lékař.

„To je přece jasné,“ odvětila s úsměvem. „Patřím mezi Strážce, proto to všechno vím.“

„Určitě to bylo jinak!“ namítal tvrdohlavě lékař. „Když to mimozemšťané svěřili tehdejším neandertálcům - a jiné lidi tady těžko našli - museli si je pro obsluhu vycvičit. A když to šlo s jedněmi, proč ne se všemi? Neprohlásili se tenkrát strážci za výjimečnou kastu sami?“

„Neandertálcům jsme to nesvěřili,“ řekla Věrka. „Šest nás tu zůstalo a prvních pět tisíc let jsme to nedali nikomu.“

Každému už musel dojít její mimozemský původ! Lékaři nejsou žádní hlupáci! Pak ale její slova seděla. Neandertálcům nic nedali a i pak s tím až dosud šetřili.

„Moment - ale vy přece nejste mimozemšťanka!“

„Teď už nejsem,“ souhlasila. „Tehdy jsem byla ta zelená Nee, která se marně pokoušela neandertálce vychovávat. Ano, na tom obraze jsem já osobně. Mezitím jsem se změnila a dnes vypadám jako vy, lidé. Pořád ale mám právo rozhodovat spolu se svými mimozemskými krajany Strážci o tom, co vám lidem svěříme a na co ještě nejste dost zralí.“

„Můžete to něčím dokázat?“ mračil se pořád lékař.

„Proč bych vám měla něco dokazovat?“ odmítla to Věrka podrážděnějším hlasem. „Na vás je, abyste dokázal, že patřím k bandě zlodějů, kteří ukradli lidstvu, co jsme přivezli na Zem před pětatřiceti tisíci lety! Dokazujte, můžete-li!“

„Ale... všechny důkazy z té doby se musely dávno časem znehodnotit,“ namítal sebejistě mladý lékař. „A nezdá se mi ani ta pohádka o mimozemšťanech. Takové obrázky dnes nakreslí kdekdo, znám nejméně dva malíře, kteří by to svedli také.“

„Obrazy na stěnách našeho úkrytu jsou z pravěku, staré pětadvacet tisíc let,“ ujistila ho Věrka. „Dalo by se to dokázat.“

„Jak?“ vyhrkl.

„Například radiokarbonovou metodou,“ nadhodila Věrka. „Musela bych vám ale dovolit odrýpnout si vzorek malby, což neudělám. Nejsem tu, abych přesvědčovala toho, kdo se beztak přesvědčit nenechá.“

„Tak nač jste nás sem pozvali?“ vybuchl mladý lékař.

„To se přece dozvíme, chce to jen trpělivost,“ okřikl ho Ivan, kterému se to - stejně jako mně - zdálo trapné. Urážet na návštěvě hostitele rozhodně není ani zdvořilé, ani chytré.

„Čekala jsem spíš otázku, proč jsme k tomu experimentu vybrali lékaře a navíc Čechy,“ pokračovala Věrka. „Odpověď na ni je jednodušší. Lékařské povolání si žádá velké pochopení pacientů, jinak to nemá smysl. Mezi lékaři je ale ve světě plno těch, kdo to povolání pojali jako skvělý byznys. V Čechách se nedávno odhalili odchodem za lepšími platy do sousedního Německa. Prokázali tím mimořádné manažerské kvality, jenže sami na sebe prozradili, že jim jde o peníze, ne o pacienty.“

„Doufám, že si to o nás nemyslíte!“ nadhodil Ivan.

„Snad ne o všech,“ vzdychla si. „Myslí si tu ještě někdo, že jsme banda zlodějů, která mimozemské prostředky lidstvu sprostě ukradla?“

„Ukradla... to je snad příliš tvrdé slovo,“ řekl další starší, šedovlasý lékař. „Ale mohli jste to věnovat lidstvu dřív, ne?“

„Slyšeli jste někdy slovo Atlantida?“ zeptala se Věrka.

Podle oživení v sále byl tento pojem známý všem.

„Tam jsme naše prostředky věnovali lidstvu dřív,“ dodala Věrka. „A kde je dnes Atlantida? Lidstvo tenkrát nebylo dost zodpovědné a výsledek podle toho dopadl. Zůstalo jen jméno. Diskutovali jsme hodně i o současném stavu. Všechno vám ani dnes dát nemůžeme, jen některé biologické znalosti, použitelné k léčení. Myslíte si, že je to málo?“

„Většinu si vyhradíte pro sebe?“ rýpnul si mladý lékař.

„Atlantové nám právě tak vyčítali, že jim nechceme dát všechno,“ dodala Věrka. „Dokazovali, jak jsou morálně na výši a zaslouží si to. Dostali tedy všechno a ukázalo se, že morálně na výši nebyli. Také si myslíte, že se vám děje křivda, když nedostanete i to, co zničilo Atlantidu? Vážně jste morálně tak na výši, že se můžete zaručit za všechny lidi světa? Těžko, co? Bylo by to sporné i v tomto sále.“

„Stejně to není spravedlivý!“ zavrčel lékař.

Tím Věrčina trpělivost přetekla úplně.

„Myslí si to ještě někdo, nebo jste tady jediný rejpal?“

„Já s ním souhlasím,“ ozval se další, také mladší, zatímco starší se na ně dívali trochu pohoršeně. „Něco takového má být dostupné všem!“

„Máte právo na vlastní názor,“ ustoupila jim Věrka, jenže jen zdánlivě. „Zřejmě vás nepřesvědčím a ani se nebudu snažit. Japonské přísloví říká: »Chybovati je lidské, ale v poznaných chybách setrvati je pitomost přímo nebeská!« Vyvracet vám nic nebudu, trvejte si na svém názoru, máte na něj právo!“

Na okamžik zmizela, ale po vteřině se opět objevila. Pak nakrátko zmizela i s oběma remcaly, jenže po další vteřině se opět objevila - ale už sama. Remcalové se do sálu nevrátili.

„Mají právo na vlastní názor,“ pokračovala vysvětlujícím tónem, „ale s takovými názory nemají právo na naše dary.“

„Co se s nimi stalo?“ zeptal se ulekaně šedivý doktor.

„Vrátila jsem je do kinosálu, kde jsme začínali,“ odvětila Věrka. „Sedí v hledišti a spí. Až se probudí, nebudou si vůbec nic pamatovat. Nezlobte se, ale kdo si myslí, že je Vyvolený a dary nabízené z dobré vůle vyžaduje jako své právo, žádné si nezaslouží. Právě tihle způsobili zkázu Atlantidy a my stejnou chybu udělat nesmíme. Názor jim brát nebudeme, ale nic od nás nedostanou.“

V sále bylo ticho. Všichni mlčeli a přemýšleli.

„Dobrá, rozestupte se podél stěn!“ zavelela Věrka.

Když se uprostřed objevil veliký stůl obklopený židlemi pro všechny účastníky, všichni v sále jen vzdychli. Věděli už, že se stávají účastníky něčeho, co se ani nepodaří popsat slovy. Někteří možná politovali ty dva, kdo se o účast sami připravili, ale nikdo nic neřekl. Možná s nimi někteří ještě souhlasili, ale báli se vyřazení.

Bylo ale spravedlivé.


Jako král jsem u sebe mobilní telefon nenosil.

V Moskvě by beztak nebyl kompatibilní a nefungoval by, v podzemí Zlatého Koně by mi byl bez signálu k ničemu a ve Věrčině chaloupce by našim paparazzi jen usnadnil pátrání, kde trávíme čas, kdy nejsme »v práci«. Operátoři nesdělují polohu mobilního telefonu kdekomu, ale policejní příkaz splnit musí. Jste si za všech okolností jistí, že toho nikdo nezneužije?

Za mé nepřítomnosti zvedal telefony automat a volajícím suše oznámil, že »král není přítomen, připomínky a dotazy mu pošlete e-mailem«. Při příchodu do kanceláře jsem ale automat vypínal. Když tu sedím, telefony beru sám, to dá rozum! Přece se nebudu schovávat za mluvčího nebo sekretářku! Tohle číslo znali jen mí známí, nebylo veřejně uvedené v seznamu, i když mi sem párkrát volali až z Tel Avivu, kam to někdo vyslepičil.

Nečekaný telefon mě zde opět zastihl. Buď měli někoho, kdo je o mé přítomnosti informoval, nebo to prostě zkoušeli tak dlouho, až mě vyhmátli.

„Tady Vojtěch, co si přejete?“ ohlásil jsem se, ale odpovědi jsem nerozuměl. Byla zřejmě v nějakém cizím jazyce. Nemusel jsem ani moc hádat, odkud volají.

„Českého krále nevolejte bez tlumočníka! Nemusím znát všechny hatmatilky světa,“ řekl jsem a zavěsil.

Telefon brzy poté zazvonil znovu, tentokrát mluvil česky.

„Je na tom Českomoravské království vážně tak zle, že na Hradě nemáte člověka, schopného překládat z hebrejštiny?“ zeptal se mě jízlivě.

„Nemám,“ řekl jsem. „Při »Německé epidemii« nejspíš všichni zemřeli. A ani je nepotřebuji.“

Už minule jsem uvažoval o změně telefonního čísla, ale z klasické lenosti jsem to odložil.

„Máte špatné informace,“ rýpnul si volající. „V Čechách zůstalo dost lidí znalých hebrejštiny. Nejen ženy, ale i muži. Zdá se, že všichni semité neumřeli, jak tvrdila fáma.“

„Mohli mít nějaké protilátky,“ pokrčil jsem rameny, byť jen obrazně.

„Hodně žen odcestovalo do Izraele za svými krajany,“ dodal jsem. „Nemáme čas zjišťovat, kdo tady zůstal. Nás plně zaměstnává udržení chodu hospodářství, ostatní je podružné.“

„Jenže nám přišla zpráva, že okrádáte vdovy a sirotky!“ pokračoval hlas.

„Ale!“ pozastavil jsem se nad tím. „Jak to myslíte?“

„Upíráte vdovám a sirotkům jejich majetek, zděděný po zesnulých manželech a otcích!“

„Aha! Myslíte náš »zákon o znárodnění podniků, kterým hrozí zavření pro nezájem majitelů«. Ten má přece doložku, že se podniky s nucenou národní správou vrátí majitelům v tom okamžiku, kdy se o ně přihlásí. Promlčecí doba je deset let, to je snad víc než dost. Majitelé, kteří podniky nechají zpustnout, mohou být jen rádi, že se jim o ně někdo postaral.“

„Ale vy je právoplatným dědicům upíráte!“ vyčetl mi.

„Když je právoplatní dědicové přijdou převzít, dostanou je,“ ujistil jsem ho. „Tak praví zákon.“

„V tom je menší potíž,“ připustil hlas. „Vdovy ani sirotci se o podniky neumí starat. Pro ně by bylo jednodušší, kdybyste jim hodnotu těch podniků, vyčíslenou v žalobě, prostě zaslali na jejich účty.“

„Aha!“ zachytil jsem se. „Něco už jsem o tom slyšel. Pro ně by to bylo jednodušší... jenže v žalobě, kterou poslali, jsou dědictví neuvěřitelně nadhodnocená. Za tak přemrštěné ceny se neprodají, raději jim je vydáme. Jenže většina vdov podepsala čestná prohlášení, že v Čechách nic nevlastní, aby měla nárok na příspěvek na letenku. Ta čestná prohlášení se tedy musí odsoudit jako podvod, nejlépe před soudem o majetek. Vzniklá škoda přesahuje limit pro přestupek, takže jde o trestný čin. Až budou sedět pro podvod, mohou se v té době soudit o majetek. Bude to složitější, zato podle platných zákonů.“

„To přece nemyslíte vážně!“ rozčílil se hlas. „Přítomnost žalobkyň u soudu není vůbec nutná, na to musí postačit plná moc pro naše právníky!“

„Jakpak - není nutná?“ opáčil jsem. „Právníci za ně do vězení nepůjdou!“

„Ale Veličenstvo!“ odvětil kousavě hlas. „Do této chvíle přece vaše soudy žádný podvod neregistrovaly! Jak si můžete dovolit předem ohlásit rozsudek? Jedině hrubým ovlivňováním soudu! To bude ale zpráva pro světovou veřejnost!“

„Víte, ten rozsudek se dá předpokládat,“ odvětil jsem mu rozvážně. „Čestné prohlášení nikdo nepovažoval za podvod, dokud je samy podvodnice neodhalily požadavkem náhrady za majetek, který předtím čestně popřely. Podvody se v Čechách trestají, u vás ne? Při škodě nad jistý limit, který cena letenek hravě přesahuje, jde o trestný čin. Teoreticky jim mohu udělit milost, ale to připadá v úvahu jen z humanitárních důvodů. Všimněte si, neodhaduji výši trestu, jen tvrdím, že jde o jasný trestný čin podvodu. Co na tom chcete ovlivňovat?“

„Pošleme k vám naše nejlepší právníky!“ vyhrožoval.

„Na vašem místě bych ušetřil těžké peníze, kdybych na to právníky nenajímal,“ řekl jsem. „Věc vypadá natolik jasně, že kvalita právníků nemůže mít na rozsudek vliv. Nalistujte si paragrafy o podvodu a můžete s jistou nepřesností odhadnout nejen rozsudek, ale i výši trestu. Zákon musí platit pro všechny, tedy i pro soudce!“

„To zase předjímáte rozsudek nezávislého soudu - totiž pokud je váš soud skutečně nezávislý!“

„Naopak, pane, naopak!“ usmál jsem se. „Nezávislý soud soudí podle zákonů, ne podle kvality zúčastněných právníků.“

„Sám jste přitom našim nezávislým soudům vzkázal, že jejich rozsudek ohledně zabaveného letadla neuznáváte!“

„Nad tím letadlem neměly podle mezinárodních úmluv pravomoc,“ namítl jsem. „A příslušný zákon jste schválili až se zpětnou platností, což se také nepovažuje za košer a kvůli tomu si k vám netroufají létat i jiné letecké společnosti. Jak jistě víte, my nic nepodnikáme. Získali jste jedno zabavené letadlo a plné hangáry letadel, která nesmí přistávat v Evropě. Bravo!“

„Jestli se nám budete protivit, zničíme vás!“

„To už tady bylo,“ opáčil jsem. „Nemůžete si vymyslet něco novějšího?“

„Podceňujete nás - a neděláte dobře!“ řekl hlas.

A zavěsil.


Ruská helikoptéra startovala z Havany a zakroužila nad troskami nejbližšího města na pevnině - Miami.

Vláda Kuby vyšla Rusům vstříc, ale varovala je. Krátce po katastrofě odletěla na průzkum Miami soukromá helikoptéra izraelského podnikatele. Údajně měl ve městě pobočku svého podniku a Kuba mu v rámci humanitární pomoci povolila odlet z letiště v Havaně. Helikoptéra odletěla hned po ránu, ale když se do poledne nevrátila, vyslaly letecké síly Kubánské armády starší vrtulník sovětské výroby, aby po ní pátral. Nějakou dobu to však trvalo a vrtulník zastihlo večerní šero, takže se vrátil na základnu s nepořízenou.

Na izraelské lodi, která vrtulník přivezla, zatím vypukla panika. Nedalo se však dělat nic než počkat. Kubánci dokonce nabídli návštěvě místo pozorovatele na palubě své helikoptéry, což ti okamžitě přijali, ale nebylo to nic platné.

Ačkoliv byla izraelská helikoptéra výrazně pomalovaná, podařilo se ji objevit až večer, bohužel zapletenou v potrhaném elektrickém vedení a zčernalou ohněm, takže se barevně málo lišila od šedočerného popela. Poblíž se nedalo přistát a obavy o osud posádky dosáhly vrcholu. Nakonec se bývalý výsadkář Ramón Gonzáles nechal spustit na laně k troskám, bohužel jen potvrdil nejčernější obavy. Izraelská posádka v troskách svého stroje uhořela. Elektrické vedení bylo od katastrofy bez proudu, posádce se však stalo osudným a hořící palivo to dokončilo.

Neúspěšný byl i pokus vyprostit z trosek těla obětí. Shora vypadalo bahno pevné jako beton, jenže na povrchu byla jen tenká suchá vrstvička, pod ní bylo dosud měkké. Ani výsadkář Ramón se neodvážil opustit lano a seskočit do té lepivé břečky. Nemělo smysl riskovat životy posádky k vyproštění mrtvých těl, všude kolem byly beztak pod bahnem další desítky mrtvol. Kubánská helikoptéra se nakonec pro nedostatek paliva vrátila na základnu s nepořízenou.

Posádku ruské helikoptéry ale tvořili výhradně »zukíjá«. Těm nehrozilo v bahně nebezpečí, jako jiným. Dříve než by je bahno pohltilo, stačilo by jim pomyslet a přeskočit na značku durum v bezpečném místě. Proto si mohli dovolit více než jiní, i když - úplně bezpečné to jistě nebylo.

Ve městě Miami, jako i jinde, bylo před katastrofou více heliportů. Některé byly na střechách budov, jenže po požárech ztratily střechy pevnost a většinou se pod tíhou bahna propadly. Dosednout na takový heliport znamenalo poškodit nebo zničit helikoptéru. Ruská posádka helikoptéry však měla jiné výhody, například příkazy Sofura. Nejdůležitějším byl »označ-popel« v určitém okolí, po němž následoval příkaz »nuxusva isdyšadá gydigochor«, čili »anihilace označeného«.

Popel pak mizel rychleji než pod proudem vodního děla, objevovaly se nejen střechy domů, ale celé ulice. Pilotům se po chvíli podařilo bezpečně přistát, i když jim mumifikovaná těla překážela. Odkrytí popela ukázalo obraz zkázy. Při katastrofě lidé zmateně pobíhali, snažili se utéci, ale neměli kam, jemný a horký sopečný popel všechny přikryl. Kdo se neudusil venku na ulici, zemřel v domech, v autech i v jiných úkrytech. Úkryty proti hurikánům na tuhle pohromu prostě nestačily.

Problém měli i »zukíjá«. Anihilace takové hmoty popela se neobešla bez nežádoucích vedlejších efektů. Zvedl se při ní větrný vír a strhával s sebou vrchní vrstvy suššího popela. Brzy bylo sotva vidět a piloti měli obavy o turbíny. Nezbylo jim než se raději vrátit.

Návrat lidí nebude snadný!


Byl večer. Věrka mi telepaticky ohlásila »Končím poradu a sejdeme se v chaloupce«, když se na dveře ozvalo zaklepání.

»Počkej na mě s večeří, někdo za mnou přišel,« požádal jsem ji telepaticky.

Koho sem tak navečer čerti nesou? pomyslel jsem si pro sebe, co je to za pořádek? Tak navečer má být Hrad neprodyšně uzavřený, budu si muset podat velitele Hradní stráže...

Dveře se otevřely, dřív než bych mohl příchozího pozvat. Zdvořilý rozhodně nebyl.

Nebyla to ale žádná zdvořilostní návštěva. V okamžiku, kdy se dveře otevíraly, jsem v celém těle pocítil podivné brnění a rychle jsem vzpomínal, kde jsem se s tím už předtím setkal.

Do dveří vpadl chlap v černé masce na obličeji, v každé ruce velkou pistoli. Už vím! To brnění je »hačetá«, Sofurovo poslední varování před nebezpečím!

Práskání mě ohlušilo a oheň oslepil. Pocítil jsem šílenou bolest za hrudní kostí.

»Krug nuxusva skinda!« pomyslel jsem si, přimraz toho chlapa přede mnou! V té chvíli se mi však zatmělo před očima a cítil jsem, že omdlévám.

Ten chlap byl rychlejší!

 


Zpět Obsah Dále

21.05.2017 23:31