Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Assassin

Brněla mě hlava a oslňovalo světlo, jakmile jsem trochu pootevřel oční víčka. Cítil jsem, že ležím na měkkém, nejspíš někde v posteli.

„No - sláva!“ ozvalo se nade mnou. Věrka, kdo jiný?

„To jsi ty, Věrko?“ zašeptal jsem.

„A ty jsi kdo?“ zeptala se mě místo odpovědi.

„No přece Vojta, král Českomoravského království a tvůj nešikovný učedník!“ odpověděl jsem šeptem a snažil jsem se o úsměv. Moc mi to však nešlo, hlava mě brněla jako střep.

„Bolí mě děsně hlava!“ postěžoval jsem si.

„To přejde!“ ujistila mě klidně. Sáhla mi dlaní na čelo jako kdysi maminka, když jsem jako dítě stonal.

„Co je se mnou?“ začal jsem si vzpomínat na něco velmi nepříjemného.

„Můžeš už vstát, naležel ses až až,“ pobídla mě Věrka.

Nadzvedl jsem hlavu a konečně se mi podařilo otevřít aspoň jedno oko. Druhé mě neposlechlo, ale i tím jedním jsem mohl obhlédnout své okolí. Bylo to tak, ležel jsem ve Věrčině posteli v naší chaloupce. Ještě víc jsem se naklonil a přehodil nohy přes okraj pelesti.

Nohy? Proboha - co to je?

Místo levé nohy mám kovovou tyč protézy. To se mi snad jenom zdá!

»Věrko, co se to děje?« vyjekl jsem.

Nahlas.

A polekal jsem se.

Vlastního hlasu. Tohle přece není můj hlas!

„Tady máš zrcadlo!“ vrazila mi Věrka do ruky nevelké oválné zrcátko s rukojetí. „Můžeš se pokochat!“

Otočil jsem zrcadlo proti sobě - a v té chvíli mi vypadlo z ruky a roztříštilo se na zemi na střepy.

„Budeš mít sedm let neštěstí!“ upozornila mě Věrka.

„Proboha!“ vyjekl jsem.

„Vstaň a jdi se na sebe podívat do koupelny, tam je velké zrcadlo na stěně!“ poradila mi. „To snad nerozbiješ!“

„Co se to stalo?“ vyjekl jsem už opravdu zděšeně.

„Zastřelil ses,“ řekla Věrka, jako kdyby to myslela vážně.

„Počkej, jak to?“ zastavil jsem ji.

„Přišel jsi za sebou a bez jediného slova ses zastřelil,“ zopakovala to podrobněji. „Jenže ses současně stihl přimrazit a tak jsem vás našla. Nezbylo mi než si vás odeslat do chalupy. Nejdřív vraha, musela jsem tě odtáhnout z Krčmáře a vrátit se pro krále. No, bylo to na hraně!“

„Počkej!“ zarazil jsem ji a přejel si rukou přes obličej. „Co to říkáš? Že jsem se zastřelil?“

„Zřejmě to ještě nechápeš, ale nejsi už Vojtěch První, král Českomoravského království, ale svůj vlastní vrah,“ řekla, jako by o nic nešlo. „Zastřelil ses a ke tvé reinkarnaci jsem použila nejbližší lidský odpad, sám sis ho přimrazil. S průstřelem srdce toho člověk obvykle mnoho neudělá. Během pár vteřin ztratí vědomí a to je konec, naštěstí stačilo, že sis to v poslední chvíli pomyslel, jinak by ten vrahoun utekl. Ten chlap se mi docela hodil. Ležel kousek od tebe, aspoň jsem nemusela v tom fofru shánět jiný lidský odpad. Kdoví, jestli bych to stihla, času bylo safra málo!“

„Vlastně... něco takového si pamatuji... jenže pak se mi najednou udělalo mdlo...“

„Naštěstí jsi to přimrazení stihl,“ řekla ulehčeně. „A že ti je blbě, to je běžný syndrom strnulosti po přimrazení, to přejde. Když zapátráš ve svých vzpomínkách, dozvíš se, kdo teď jsi.“

„Takže jsem teď...“ až mě zamrazilo...

„Jo,“ přikývla. „Šimon Štern, pověřený tvou vraždou. Na to si brzy vzpomeneš. Upřímně řečeno, získal jsi horší lidský odpad, než se dalo čekat! Ten Štern byl nejen lidská zrůda, ale mrzák i na těle. Protéza místo nohy, chybějící prsty na ruce, skleněné oko, střepiny v těle, zkrátka máš památky na jednoho arabského sebevraha, který se odpálil vedle tvého auta. Budeš se s tím muset naučit žít.“

„No nazdar!“ vyjekl jsem. „Jak to vlastně víš?“

„Trochu jsem tomu darebákovi jukla do duše,“ přiznala. „Nechala jsem to Sofurem zdokumentovat, zajímalo mě, s kým to ten vrah plánoval a tak... i tobě to vyvstane v hlavě, když na to budeš chvíli myslet...“

„Ale kde je... kde je moje původní tělo?“ napadlo mě.

„Původní?“ ušklíbla se Věrka. „Musela jsem je vrátit do tvé prezidentské kanceláře dřív než tam vtrhli svědci. Přenos duše je naštěstí rychlý... neříkala jsem, že ti jednou pomohu k druhému tělu? Ale bylo to dřív než jsme oba čekali, že?“

„Ale... co teď budu dělat?“ vážně jsem si nevěděl rady.

„Skrývat se,“ ujistila mě. „Pro našince jsi sprostý vrah, dokonce královrah, zastřelil jsi našeho oblíbeného krále. Pro ty druhé, jistě si na ně vzpomeneš, jsi možná použitelný materiál, tak trochu hrdina, ale kdyby ti opravdu teklo do bot, kdyby ses vzepřel, odmítl pro ně vraždit a dělat další špinavou práci, pak nepočítej s jejich pomocí, spíš s rychlým »úklidem«.“

„Já přece pro ty lumpy dělat nebudu!“ vyhrkl jsem.

„Takže se budeš skrývat,“ přikývla spokojeně. „Vypadá to na pár let skrývání ve Zlatém Koni. Jako král jsi skončil, do toho těla se nevrátíš, nejspíš tě v této chvíli pitvají a vyndávají kulky, aby je mohli porovnat se zbraněmi... tam už to zkrátka nepůjde. Musíme najít jiného kandidáta na krále, v tomhle těle se volby nového krále účastnit nemůžeš.“

„Proč Zlatý Kůň?“ zarazil jsem se. „Nemohu být tady u tebe? Jsme snad manželé, ne?“

„Nejsme,“ řekla. „Vzpomeň si na ten obřad - dokud nás smrt nerozdělí! A tvá smrt nás právě rozdělila. Vyznala jsem ti, že miluji tvoji duši - to platí dál. Ale ne tohle tělo.“

„Kdybych tak dostal do ruky toho, kdo to spískal!“ řekl jsem pomstychtivě.

„Chceš to korunovat sebevraždou?“ vzdychla si.

„Vlastně...“ zarazilo mě to. Když se to tak vezme, vždyť jsem se tomu všivému chlapovi už pomstil! Z přimrazení by se časem vzpamatoval, ale Věrka mu sebrala tělo a dala ho mně. Není to nic moc, budu žít jako mrzák, ale žiju! Kdežto on... On zůstal ve mně! Jako můj... co vlastně? Otrok? Bude snad za mě pracovat? Jo, ale hřbet přitom ohnu i já.

A nejhorší je jeho - a teď i moje - minulost. Od tajných služeb se neodchází jinak než nohama napřed. Moji královskou mrtvolu pohřbí se státními poctami, možná mě povezou i na lafetě, ale mrtvola agenta je pořád naživu. Jde o to, jak dlouho. Pro jedny jsem vrah, pro druhé zrádce. V lumpárnách nebudu pokračovat, jenže tajné služby neodpouštějí a zradu vůbec ne. Zlatý Kůň může být jediné bezpečné místo na zeměkouli. Nebo Zlatý Medvěd? Tam by mě neznal nikdo. Změnit si identitu asi není snadné, ale »zukíjá« to dělají při každé reinkarnaci...

Ale nejhorší je, že jsem si to zavinil sám. Proč jsem hned nereagoval na tu jasnou výstrahu, na tušení hačetá od Sofura? Toho chlapa jsem měl přimrazit o půl vteřiny dřív a nic by se nestalo. Nejspíš bych trochu zbledl, až bych zjistil, že vstoupil do dveří se dvěma pistolemi v rukou, ale to by bylo všechno. Jenže zatímco jsem planě přemýšlel, co mě to brní, daroval jsem chlapovi pár vteřin náskoku. Přimrazit ho až po výstřelu mi bylo platné jako mrtvému zimník... i když jsem ho aspoň dodatečně zneškodnil. Neutekl spravedlnosti, grázl jeden!

Ačkoliv - Věrka byla docela ráda, že má ten lidský odpad pěkně po ruce, když šlo o vteřiny... Škoda, že jeho zmrzačené tělo není žádná velká výhra! Teď mě čeká dožít zbytek života jako gangster, vrah a mrzák...

A vypadalo to tak nádherně! Mladý, zdravý, na vrcholu blaha jako král Českomoravského království i manžel Věrky - ale z toho ráje to byl hodně krutý pád do současného marasmu! To jsem si nezasloužil!

Osud je osud, spravedlnosti se od něho nedočkáš!

Jak to říkal starý šumař Kalafuna od Strakonic?

»Medu jsme si lízli, teď budeme kousat puškvorec.«

Sedí to i na mě!


Přestěhoval jsem se do Zlatého Koně.

Obsadil jsem si první pokojík od hlavního sálu a vypnul okna. Ven se dívat nemusím, radši si prohlédnu pětadvacet tisíc let staré pravěké obrazy. Dara byla a nejspíš pořád je malířka, před kterou smekám.

Zkrátka si zvyknu. Nejsem teď mladíček, Šimonovi bylo nedávno osmapadesát, ani to neslavil, ale jako Vojta mohu jen jedno - nebudu se snažit, aby mi zrovna tohle tělo vydrželo co nejdéle. Není oč stát. Pravidlo »brát k reinkarnaci jen lidský odpad« se mi přestalo líbit. Stanete-li se tím odpadem, hned se na to díváte jinýma očima - u mě jen jedním, neboť druhé mám skleněné a mohl bych si jím leda cvrnkat kuličky.

Jak hodně by byla mezi kluky ceněná tahle skleněnka?

Asi moc ne, skleněné oko je šišoid, aby se v důlku pevně usadilo a neotáčelo se panenkou dozadu. Pro kuličky - odpad. Ačkoliv - hrálo se i s fazolemi, takže by to ani nemuselo vadit. Z kuliček jsem ovšem dávno vyrostl, i když studenti za mých studií pořádali z hecu i mistrovství ve hře kuličky, tak zvanou »Kuličkiádu«. Náš tým byl vyřazen už v semifinále, dokonce - ta ostuda - »na vlastním důlku«!

Jak je to ale dávno!

Co budu dělat? O nic se starat nemusím, Sofur mě pořád poslouchá, dá mi co potřebuji, stýskat si mohu leda na nudu, ve Zlatém Koni je zábava jako v márnici. Obrazy jsou skvostné, ale brzy se okoukají a mezi lidi nesmím ani páchnout... Jediná zábava, která mě může zaujmout, bude nejspíš věda. Škoda, že sem nechodí zoufalí pacienti jako k Věrce, ale to se dá obejít. Věrka přece léčí s pomocí Sofura, když se ho zeptám, předloží mi všechny vzorky, které mu Věrka přikázala odebrat, dokonce mi jako nápovědu sdělí, co s tím Věrka podnikla. Mohu si to zpracovat a když to půjde, vypracuji determinovaný algoritmus pro Sofurovo automatické léčení. Lékařům zůstane úrazovka, porodnictví a stomatologie, leda bych Sofura naučil jako další funkci spravovat i zuby...

Ačkoliv - to je nápad!

Bohužel, s pitomými zuby pacienti nechodí za zázračnou léčitelkou. Je to prkotina, život to neohrožuje, spravování zubů není sice vyhledávanou zábavou, ale dá se to vydržet...

Království za koně! Volal v bitvě jeden král v Anglii.

Království za kamaráda stomatologa! obměnil bych to.

Ačkoliv - ten král snad ještě mohl království nabídnout, ale já už tuhle možnost nemám. Ačkoliv - on po prohrané bitvě už asi také ne. Zkrátka se mi zdá, že budu muset mezi lidi...

Ale začnu pro jistotu kočkami.


Smrt mě vytrhla z kruhu mých známých. Když už i Věrka trvala na tom, že nemám bydlet u ní, protože bych nebyl zcela v bezpečí, tím hůř u ostatních. Známí mezi lidmi, třeba Ivan Černý, by mě nejenže nepoznali, ale ani by mi neuvěřili, kdo jsem. Reinkarnace nemá mezi lidmi dobrý zvuk. Tajemstvím je přitahuje, ale jinak ji považují za neškodné báje a pověsti.

Zjistil jsem, že mám i v telepatii jiný zvuk než předtím. Kdyby o mně Věrka nereferovala Kátě, v Moskvě by mě vůbec nepřijali. Takhle mi projevili soustrast - ale ani já jsem netrval na pokračování spolupráce.

Překvapila mě ale Dara.

»Dozvěděla jsem se, že máš nové tělo,« zavolala mi. »Ne jako já, mladší a hezčí, ale naopak. Prý vypadáš hůř než Kaščej Nesmrtelný. Z toho si nic nedělej, časem si je vyměníš za lepší, my staří to známe. Lidská těla dlouho nevydrží, brzy ti zchátrá a najdeš si mladší. Věrka říkala, že je už teď dost staré...«

»Poslyš, Daro,« vzpomněl jsem si, »kdysi jsi mě lákala na své starodávné obrazy někde v Číně. Platí ještě to pozvání?«

»To se rozumí!« odvětila. »Chtěl by ses na ně podívat? Je to skok na durum „Čchian-Chouč“. Když mi dáš vědět, skočím tam s tebou a přidám ti ke každému obrazu výklad z pohledu pamětnice! Samozřejmě jen když budeš chtít...«

»To víš, že mám zájem,« ujistil jsem ji. »A čím dřív, tím lépe! Kdy by se ti to hodilo?«

»Třeba hned, chceš?« navrhla. »Skáču - krug durumald Čchian-Chouč

Krug durumald Čchian-Chouč!“ opakoval jsem po ní.

A ocitl jsem se v černé tmě, jako při prvním skoku do zhasnutého sálu ve Zlatém Koni.

Tohle útočiště ale bylo - někde v Číně!

A to je pěkný světa lán!


Čchian-Chouč vytvořila Dara podle vzoru Zlatého Koně. Nebylo divu, oboje bylo její dílo. Až na to, že Zlatý Kůň byla upravená přírodní jeskyně, kdežto Čchian-Chouč vydlabala do jednolité skály. Do obou útočišť byl vstup jedině durumaldem, jen Čchian-Chouč bylo ve větší hloubce. Když Dara rozsvítila, měl jsem dojem, že jsem ve vchodu do sálu Zlatého Koně.

Také tady to bylo útočiště pro »zukíjá« v nesnázích, jenže nebylo tak často používané. Ne že by v Číně nepanoval takový teror jako v Evropě, Dara si přece stěžovala na masakry ještě ve druhé polovině minulého století, kdy byla řeka Jang-tse plná plovoucích mrtvol z Mao-ce-tungovy »kulturní revoluce«, ale čínští »zukíjá« se uměli o sebe postarat i bez úkrytu a dokázali ochránit i lidi, se kterými se přátelili. Jenže Čína je rozsáhlá a plná lidí, každá revoluce - i ta »kulturní« - přinášela spousty mrtvol. Všechno se uhlídat nedalo.

Podoba se Zlatým Koněm byla i v obrazech. Jenže tady na nich nebyli jen neandertálci, tady byl záběr širší. Dara tady zachytila klíčové události dějin Číny. Byly tu autentické obrazy vládců. Nejen Mao-ce-tunga, ale i Kublajchána a Čingischána, obrazy dobyvatelů včetně japonského generála Dohihary, který velel masakrům z Druhé světové války. Japonci se tehdy v Číně chovali jako Germáni v Rusku, čuňata nekulturní...

Dara se do Číny dostala zhruba před třiadvacet tisíci lety. Žili tu lidé jako v Evropě, jen nepatrně antropologicky odlišní, ale stejně primitivní jako neandertálci. Ostatní »zukíjá« Daru podezírali, že jim pomáhala více než bylo vhodné, ale obhájila se a tvrdila, že všechno co kdy v Číně vynalezli a objevili, bylo dílo lidí bez její pomoci. A bylo toho poměrně dost. Pomáhala jim jinak. Urovnávala spory mezi sousedy, učila je trpělivosti a snad jim i pár drobností věnovala, na rozvoj Číny to nemělo vliv. Nebo to aspoň tvrdila. V každém případě se Čína začala rozvíjet více než jiné oblasti světa.

O prvopočátcích Číny se nezachovaly žádné stopy. Podle posledních vykopávek se dávná bájná dynastie Sia ukazuje jako skutečná, ale Dara zachycovala Čínu ještě starší. Měla tu portréty čínských císařů ještě před dynastií Sia - a už tehdy se Čína počítala ke kolébkám světové kultury.

„Ve starých zápisech mě popisovali jako Fu-si, vládkyni nebes,“ řekla tajemně, když mi ukazovala svůj portrét. Měla už tenkrát jasné čínské rysy, jak si postupně měnila těla a měla jen ta, která našla kolem sebe.

„Namalovala ses tu sama?“ zeptal jsem se jí.

„Ne, ten obraz jako jediný malovala Šen-nung, vládkyně lidí, vlastně Nee, neboli dnešní Věrka,“ usmála se. „Naposledy tu byla na návštěvě po... no, to není důležité... Zdejší lidé nás tenkrát považovali za bohy a my jsme je v tom dlouho nechaly, zejména když to pomáhalo nastolit mír mezi kmeny. Nevládly jsme jim nepřetržitě, objevovaly jsme se, když jsme urovnávaly nějaký konflikt. Ale ostatní původní »zukíjá« nás kritizovali, až jsme toho nechaly. Ustoupily jsme jim příliš snadno... a přitom to sami dělali také...“

Vida Věrku! pomyslel jsem si. O svém pobytu v Číně mi nikdy nic neřekla.

Nebylo to ale největší překvapení. Na konci chodby mezi azylovými pokojíky jsem objevil veliký obraz, který sem na první pohled nepatřil a při jeho spatření mě až zamrazilo.

Několik zelených žabolidí, sedících v masívních křeslech před obrazovkami, podobnými oknům ve Zlatém Koni... ale na nich jen černá tma se hvězdami... Jedna hvězda větší, modravá - a doprovázená menší šedou. Země s měsícem!

Bríva - naše hvězdná loď!“ vydechla tiše Dara.

 


Zpět Obsah Dále

21.05.2017 23:31