Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Královská proměna

Bylo trochu nezvyklé pozorovat vlastní mrtvé tělo očima někoho jiného. Párkrát jsem to předtím zažil, víckrát jsem sám sebe pozoroval očima »osedlaných« zvířat, ale i když mé tělo leželo nehybně se zavřenýma očima, pokaždé dýchalo a bylo živé. A když jsem do něho packou trochu strčil, cítil jsem to.

Teď přede mnou leželo mrtvé tělo, které bylo ještě před minutou moje. A kupodivu jsem je ani nelitoval. Nebylo proč, bylo staré, zmrzačené a i kdyby bylo zdravé a na vrcholu sil, bylo to pořád tělo mého vraha.

„No vida! Sluší ti to!“ řekla Růžena.

To ona přinesla současného krále. Na Hradě zůstaly mé staré značky »durum«, nebyl by pro ni problém dostat se až do soukromých komnat krále, ale Růža neriskovala. Zběžně si oknem prohlédla kam jde, na to jí stačil racek, který pod jejím řízením obhlédl pokoje, pak šla najisto. Racek za oknem ji upozornil, že přišel Viktor bez své svity, zatímco Věrka jí sdělila, že nejsem proti výměně těl, takže může začít.

Odeslat označenou osobu na připravené místo určení byla činnost v poslední době více než obvyklá. Viktor se ocitl v sále u Zlatého Koně nečekaně, ale nestačil se podivit, natož zděsit. Po přistání na značce byl v nepatrném náklonu, usnadňujícím první krok ze značky. Udělal tedy tento krok - a pak se zhroutil pod Růžiným přimrazením. Růža přiletěla hned za ním, málem do něho při prvním kroku ze značky vrazila.

Reinkarnace, jak si ji lidé obvykle představují, je něco jiného než »lionkelneji«, jak tomu říkáme my zukíjá. Lepším překladem je »přenos duše«. Nee to vymyslela před třiceti tisíci lety, stálo to pět set let výzkumů a tisíce obětí, kdy umírali jak dárci, tak příjemci, než se jí podařilo to, co dnes představuje jeden - byť trochu neobyčejný - příkaz.

Dnes jsem si to poprvé řídil sám, jako vždy, když je dárce při vědomí a akceschopný. Dá se to řídit i zvenčí, jako to dělala Věrka, když jsem byl mrtvý. Dnes to se mnou tak zlé nebylo a proto Věrka s Růžou jen kontrolovaly, zda to dělám správně.

Ani u příjemce nerozhoduje, zda je během »lionkelneji« při vědomí anebo ne. Měl by ale ležet, což je u přimrazených tak nějak splněno. Růža proto pana Viktora jen přimrazila, aby se nevzpouzel, byl však při vědomí a díval se na nás spíš zvědavě a překvapeně než s obavami a s hrůzou.

Měl by. Netušil, že se chystáme vykonat nad ním ortel.

Odmrazil jsem ho, ale nedal jsem mu čas vzpamatovat se. Najednou jsem ležel naznak a jen koutkem oka jsem viděl pád svého bývalého těla. Hroutilo se bezvládně a bez odporu jako pytel brambor a po dopadu na zem mu z očního důlku vypadlo skleněné oko. Ale to už jsem nebyl já, já jsem se - čerstvě odmražený - pomalu a ještě trochu nejistě zvedal z podlahy.

„No vida! Sluší ti to!“ komentovala to Růžena, když jsem se konečně narovnal.

Takže jsem opět mladým, zdravým králem.

To to vzalo obrat!


Abych nemusel dlouho bádat, Věrka mi poskytla krátkou instruktáž o Viktorových přátelích a zvycích, co o nich věděla. Na zkoumání budu mít celou noc, ale Věrčiny postřehy by mi jistě vzpomínání usnadnily.

Vzpomínání na cizí vzpomínky, jenže teď vlastně moje. Protože Viktorovi přátelé jsou od teďka mými přáteli, jeho zvyky mými zvyky. Přátelé budou asi překvapeni, neboť se nemíním chovat frackovitě jako Viktor a možná se s některými rozejdu, možná i ve zlém, ale to se ještě uvidí.

„Jo - a jedna maličkost,“ řekla Věrka. „Nezapomeň, že jsi ženatý, možná to ještě nevíš. Přednostně si vzpomeň na svoji současnou ženu, ať víš, jak se k ní máš chovat. Dnes se s ní asi nesetkáš, odjela za svými rodiči - tedy za tchyní a tchánem, ale vrátí se koncem týdne a neměla by na první pohled poznat, že nejsi stejný Viktor jako dřív. Naštěstí dosud nemáte děti, to by byla další komplikace!“

Tu máš, čerte, kropáč! Takže jsem ženatý! Ženu jsem sice zdědil, ale bude na mě uplatňovat svůj nárok, i když si ji bral ten fracek Viky. A ona jeho. Co je to zač, když jí vyhovoval ten namyšlený panák?

„To je ale nadělení!“ vzdychl jsem si. „S tím jsem vůbec nepočítal! Co s ní budu dělat?“

„Jekatěrina by ti jistě taky vysvětlila, že se s tím nic dělat nedá,“ přidala se s povzdechem Věrka. „Budeš si na ni muset co nejdřív zvyknout.“

„Ale vždyť už jsem ženatý s tebou!“ zaúpěl jsem.

„Nejsi,“ usměrnila mě. „Byli jsme, dokud nás tvoje smrt nerozdělila. Kdybys byl svobodný, dalo by se uvažovat o nové svatbě, jenže tvá legitimní manželka bude jistě proti. Záleží teď na tom, jak se shodnete. Teoreticky se můžete rozvést, ale... pak bude nepochybně v právu ona.“

„No, to mě čekají věci!“ vzdychl jsem si. „Nemá to jen světlé stránky!“

„A to nemluvím o problému s prodejem budov na Hradě, které jsi uzavřel!“ připomněla mi také Růža.

„Budu asi muset kajícně vystoupit před národem,“ slíbil jsem oběma. „Ale to se vyřeší snadněji.“

„Tak se měj, náš králi!“ neodpustila si Věrka kamarádské objetí. Jen mi tím připomněla, že už nic nebude jako dřív...

„A pořádně se seznam se svou minulostí, ať se zbytečně neztrapňuješ!“ připomněla mi Růža při loučení.

Takže - skok do Hradu a uvidíme. Alea iacta est - kostky jsou vrženy.

„Mějte se!“ ušklíbl jsem se.


»De Profundis Clamavi Ad Te Domine...«

»Z hlubin volám Tebe, Pane...«

Volání hříšníků o vyslyšení a odpuštění... Hříchy jsem zdědil a musím se z těch »dědičných hříchů« dostat. Pamatuji si naštěstí telefon do Izraele, zkusím to nejprve mimosoudně, ale kdyby to nešlo, přitvrdím. Hradčany králi nepatří. Platilo to snad kdysi, králi v zemi patřilo všechno - i s lidmi. Skončilo to s Francem Jozefem a jeho »Mým národům«, panovník je od té doby jen ozdobná figurka, se kterou se naštěstí nedá tak snadno mávat jako s prezidenty, volenými na omezenou dobu. Izrael už v Praze velvyslanectví má a na Hrad to prostě nepatří.

Jenže se vzápětí ukázalo, že to číslo nefunguje. Zrušeno, neexistuje. Snad bude mít aspoň ceremoniář spojení na pražské velvyslanectví Izraele. Má to jednu nevýhodu. Pitomec Viktor to sjednal písemně. Nedá se to tedy svést na případ, že bych se při tom »ožral tak, že bych slíbil kdekomu cokoliv«. Kromě toho Viktor alkoholu neholdoval, nevypadalo by to věrohodně. Budu muset pokorně přiznat, že jsem si nebyl vědom, že k uzavření takové smlouvy nemám oprávnění. Jako král tím ztratím kredit a glanc, Viktor mi to zavařil důkladně, však tím také »upsal duši peklu« a skončil. Jenže já teď musím tenhle »odpad« co nejdřív povznést. Snadné to nebude. Kredit se snadno ztrácí, ale těžko získává. Spíš se zapomenou takové trapasy, jako byl příšerný průjem při odjezdu amerických vojáků - teď už vím, kdo za to mohl, sám jsem se tím spravedlivým průjmem potrestal.

Nu - jedeme dál, mám co napravovat...


V noci jsem si uspořádal vzpomínkovou inventuru přátel a známých. Očekával jsem, že přátelé hejska Viktora nebudou stát za mnoho, ale výsledek byl ještě horší než by mě napadlo.

V podnikatelské branži přátelé neexistují a Viktor neměl vůbec žádné přátele, kteří by za něco stáli! Podnikatelé jsou si navzájem pouze konkurenty, v lepším případě dočasní spojenci, obvykle časově omezení na nějakou společnou lumpárnu. Když přece jen z nějakého důvodu spolupracují, je to spíš ozbrojené příměří než spojenectví. Vřelejší vztah mohou navazovat jedině mimo branži. Proto prosperují různé golfové, tenisové, lyžařské a jiné sportovní kluby. Ale i tam jde spíš o dočasnou neutralitu než o vřelejší formu přátelství. Vytrhnout se z této společnosti může být pro lidi mého založení jedině ohromná úleva.

Pro mě budou Vikovy vzpomínky velice užitečné i pro vztahy na Hradě. Například ceremoniář. Dokud jsem byl Vojtou, udržoval si ode mne zdvořilý až chladný odstup. Říkal jsem si, to je v pořádku, to patří k jeho profesi. Jenže k Viktorovi se choval úplně jinak, srdečněji. Zřejmě spřízněná duše. Znamená to, že si na něho budu muset dávat větší pozor. Ještě se nezjistilo, kdo do prostor Hradu vpustil ozbrojeného Šimona Šterna. Já jsem to ovšem věděl, ve vzpomínkách Šimona Šterna byl přátelský dýchánek s velitelem Hradní stráže, včetně slibu propašování do královských komnat a posuzování únikových cest po činu.

A o něčem hovoří i to, že se o to nikdo příliš nezajímal. Co dělala Policie, co zbytek Hradní stráže? Uspořádali mi prý okázalý pohřeb, lidi si zaplakali, ale ještě neproběhla kremace, už se hlásili kandidáti do nové volby.

Jak se říká - nevděk světem vládne.

Samostatnou kapitolou by byli moji noví rodiče.

Svého dnešního otce jsem znal i z předchozí volby krále, kdy jsem ho nazval vydřiduchem a kolaborantem. Při pohledu Viktorovýma očima, jsem to viděl ještě lépe, jen to mezi svými nazývali jinak. Můj nový otec byl pravý vydřiduch, jenže říkal tomu vzletněji - »podnikatelský duch«. A to, čemu jsem říkal kolaborace, byla v jejich řeči »úspěšná mezinárodní spolupráce s našimi spojenci«. Okecat se zřejmě dá všechno a správně nazvaná lumpárna se v očích pachatelů mění v záslužný čin. V Čechách to není nic nového, už jsme si na to zvykli. Čechy měly za všech režimů spoustu kolaborantů.

Ale ano, nejsem proti mezinárodní spolupráci a nemám nic proti rovnocennému spojenectví, jenže vnucená přítomnost cizích vojsk na našem území nemůže být rovné spojenectví, ale opovrženíhodná okupace, i kdyby byla posvěcená dohodami s vládou, která se takovou dohodou změní v kolaboranty. Málo platné, Brežněvova »omezená suverenita« je protimluv.

O něčem hovořilo i to, že jsem jako Viktor nazýval rodiče »fotr a mutr« a sestře Viktorce jsem neřekl jinak než »ségra«. I v naší rodině vládlo podnikatelské prostředí a konkurence.

Fotr mi sice zaplatil na právnické fakultě nejen studia, ale především titul, takže jsem školu absolvoval za necelý rok, ale pak mě zaměstnal jako právníka a vyžadoval výsledky, což byl podraz, neboť jsem při tak zkráceném studiu do skript a učební látky jen letmo nahlédl. Naštěstí měl vedle mě i zkušenějšího právníka, který většinu případů oddřel a já jsem se jen vezl.

Musel jsem být fotrovi vděčný, neboť platil celou volební kampaň. Sám bych na to rozhodně neměl a královský titul není levný. Fotr ovšem očekával, že mu to brzy vhodným způsobem vrátím. Jako král jsem měl mít vliv na některé veřejné zakázky a zejména ty armádní by nepodléhaly běžným kontrolám. Fotr tvrdil, že titul »král Českomoravského království« je výnosný jako zlatý důl. Ne jako pro minulého nekňubu, který si za dobu svého kralování nedokázal nahrabat nic než plat, i když aspoň ten byl královský.

Viktorovi by to nestačilo.


Den jsem na Hradě jakž takž přečkal. Naštěstí se nedělo nic důležitého a pozvolna jsem se opět vpravoval do královské role. Pravda, nedokázal jsem se ke svému ceremoniáři chovat tak žoviálně jako Viktor. Teď už jsem věděl, že si ode mne dříve udržoval odstup, ještě nepochopitelnější teď, když jsem věděl, že to není součást jeho funkce.

Budu se muset poohlédnout po nejbližším okolí. Do této chvíle mě to nezajímalo a to byla chyba. Stála mě smrt z rukou nájemného vraha a dvě reinkarnace lionkelneji, které by nebyly nutné, kdyby ochranka pracovala jak má. Rozhodně to nebylo nic příjemného, ačkoliv tu pořád ještě jsem. Neustále si musím připomínat, že lionkelneji nám může dát nový život, ale jinému ho bere, i když používáme výhradně »lidský odpad«. Ano, je to i otázka definice, co je to vlastně »odpad«? Kdysi to byli lidé s tělesnými nebo duševními handicapy, dnes jsou to spíš jedinci s morálními deficity, ale lionkelneji jejich osobnosti nenávratně ničí. Kdysi bych řekl, že těm lidem bereme právo na zázrak i když je zanedbatelná pravděpodobnost, že by k němu došlo a z »odpadu« se vyloupl úplně jiný, lepší člověk. Lionkelneji tu možnost definitivně zabije. I s duší obětovaného.

Věrka kdysi tvrdila, že tihle lidé prodali duše peklu. Něco na tom je, především u drog. Co kdyby se však takový člověk odstěhoval do míst, kde k drogám nebude mít přístup, nevrátila by se jeho prodaná duše z pekla zpátky na svět? Možná. Jenže na světě není dost osamělých ostrovů, kde by takoví zatracenci nalezli klid a hlavně - bezdrogové prostředí. Drogy se šíří po celém světě a kdo po nich touží a je ochoten obrazně i prodat duši peklu, aby je získal, najde si je.

Anebo si drogy najdou jeho?

Ve světě se drogami zabývá velké průmyslové odvětví, vybavené mnohdy tisíckrát lépe než Policie, která by ho měla potlačovat. A je otázka, zdali prodaly duše peklu jen ty trosky na dně lidské existence, nebo též drogoví bossové, topící se ve špinavých penězích. Ačkoliv - drogoví bossové jsou jen jednou částí mafie, která lidem ztrpčuje život. Mafiánů je přece víc. Můj předchůdce Viktor byl jeden z nich, i když se nezabýval ani drogami, ani jinou nelegální činností.

Byl jen synem svého otce.

Otce, který dřel lidi z kůže naprosto legálně. Morální to sice moc nebylo, ale zákony přímo neporušoval. Až na úplatky. Přinejmenším ten na právnické fakultě, kde synovi »zakoupil« akademický titul, aby ho synáček nemusel získávat poctivě.

A Viktor se na tom podílel. A proč ne? Kdo by odmítl titul doktora práv, který svému nositeli zajistí pohodlný život? Že je to nemorální? A vlastně i protizákonné? Kde není žalobce, není soudce! A kdyby Viktorek neudělal tu zjevnou čuňárnu s prodejem budov na Pražském Hradě, byl by králem Českomoravského království dodnes. On jím vlastně je, ale už to není on. Vlastně je dobře, že provedl to kolosální lumpárnu. Bez ní by nebyl důvod proti němu cokoliv podnikat, já bych seděl ve Zlatém Koni s železnou nohou a jedním okem skleněným a dál bych se zabýval příkazy pro Sofura, zlepšujícími lidské osudy. Asi bych měl Viktorovi poděkovat. Sám sobě děkovat nebudu, ale všichni poděkujeme velvyslanci Izraele, který s tím pitomým nápadem přišel geniálně v pravý čas.

I když to teď budu muset napravit.

A snadné to nebude!


Blesklo mi to hlavou k ránu. Nápad, jak z toho vycouvat čestně a bez ztráty tváře. Ale potřeboval jsem spolupráci. Ještě potmě vleže v posteli, vedle spokojeně oddychující Hanky, jsem telepaticky vyzval Věrku. K mému nepatrnému údivu jsem ji ani nevzbudil, odpověděla mi ihned a ani ne rozespale. Byla totiž vzhůru, cosi řešila s Lenkou. Výborně, řekl jsem jí, že Lenku budu potřebovat také a zejména její, tedy Českou televizi.

Šlo mi o to, aby nestahovaly kampaň proti králi Viktorovi, ale aby ji ještě přitvrdily. A bylo by dobré, kdyby mě na závěr pozvaly na diskusní večer, kde by se mé lumpárny probraly. Neodkopnu je, jak by to udělal Viky, ale slíbím účast - věřím pevně, že to vyvolá velkou sledovanost. Tam mě rozeberou na prvočinitele, já to budu zpočátku »jako sveřepě« hájit frázemi o zlepšování vztahů, bla bla bla, nakonec se ale nechám ukecat s tím, že sám povinně upozorním velvyslance na skutečnost, že smlouva je od počátku neplatná, neboť jsem jako král neměl právo nakládat s majetkem, který mi nepatří, čehož jsem si na počátku opravdu, ale opravdu nebyl vědomý. Z královského platu zaplatím škody, vzniklé řádně objednaným řemeslníkům a Parlament mezitím prosadí zákon o královských majetkových poměrech, podle kterého nebude králi v Praze na Hradě patřit ani klika u dveří. A já ten zákon na znamení pokory podepíšu.

„Národ to snad přijme jako ústupek,“ mínil jsem. „Další jednání s Izraelem se už ponese v duchu omluv, i když trochu jiných, než asi pan velvyslanec očekává.“

„No, my jsme chtěly navrhnout něco podobného,“ řekla na to Věrka. „Chtěly jsme o tom vyvolat referendum. Ale tohle bude jednodušší a levnější. Bude to potřebovat spolupráci, aby to vypadalo přirozeně, ale nám se to líbí. Zpočátku tedy budeš všechno obhajovat a my tě jako ukecáme. Jsme pro.“

„Referendum je příliš drahé,“ mínil jsem. „Postačí snad něco menšího, třeba hlasování pomocí SMS-zpráv z mobilů.“

„Dobrý nápad, to zařídíme,“ slíbila Věrka.

Tak - a mohu klidně dospat...


Nové zprávy přišly z Ruska.

V oblasti Podkamennoj Tungusky našli geologové velká ropná ložiska a ruský prezident přesvědčil Dumu, aby uvolnila peníze na výstavbu dvou pořádných měst, kam se Američané přestěhují, aby je další zima nezastihla v dřevěných domech.

Byl za tím znát vliv Káti a její družiny. Kdyby nikdo jiný, pak aspoň Irina Žukova vedla televizní debaty na tohle téma. Rusům to předložila jako výzvu. Američané se podle ní nemají kam vrátit. Ani po delší době se situace v Americe nelepšila. Popel, zpevněný deštěm, sice ztuhl do betonové krusty, ale tu neprorazily žádné rostliny. Tam, kde se před katastrofou vlnily lány obilí a kukuřice, byla šeď betonového parkoviště bez aut. Na dálnicích a na tratích déšť z hrobek odplavil popel a obnažil ohořelé vraky aut a železničních vagonů, jenže z nebe dlouho pršela kyselina a všechno, co mohlo zrezivět, se dávno změnilo v drolící se rezavé zbytky. V Severní Americe nezůstal jediný ostrůvek zeleně, nebylo odkud by se tam mohla zeleň rozšířit. Návrat uprchlíků byl za těchto okolností vyloučený. Co by na té poušti dělali?

Rusové to nakonec vyřešili po svém. Nabídli uprchlíkům další oblast, kde by se mohli usadit, od původní Středosibiřské vrchoviny směrem do nížin na východ - blíž k Americe.

Nebudou se tam ale stěhovat jako když obsazovali pláně Ameriky. Žádné kryté vozy ani »svobodné vykolíkování« cizí půdy. Rusové přišli k uprchlíkům se žádostí, aby se přihlásili ti, kdo se vyznají ve stavbě mrakodrapů, aby navrhli a postavili pro své spoluobčany dvě nová velkoměsta. Přihlášeným podali důkladné školení o odlišnostech staveb na Sibiři a požadavcích na standardní vybavení. Domy nových měst musely být jinak uspořádané než v mírných a subtropických oblastech. Namísto klimatizací musel být dán větší důraz na vytápění. Vyhovovaly by spíš stavby na Aljašce. Rusové přišli s nápadem postavit poblíž atomovou elektrárnu a vytápět domy odpadním teplem, ale to chtělo zapojit do práce atomové odborníky.

Zkrátka to vypadalo, že se Američané v Rusku zařizují už natrvalo. Časem se jistě někteří - a možná i většina - vrátí, ale ne za rok a možná ani za dvacet let. Severoamerická poušť není pro zhýčkané městské obyvatele, spíš pro drsné prospektory. Nebudou už potřebovat dlouhé pušky - na poušti nežijí vlci ani medvědi a osadníci už nebudou decimovat původní obyvatele, zato budou mnohem víc potřebovat osivo všeho druhu včetně obyčejné trávy a sazenic stromů, aby nehostinnou poušť znovu oživili. Sopečný popel je naštěstí úrodný, jen život tam chybí.

Jenže život ani Sofur nevytvoří...

 


 

Zpět Obsah Dále

15.07.2017 22:28